3 Tdo 296/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovolání, které podala obviněná FVE Petrovice a.s., IČO 246 62 721, se sídlem Přívozní 1054/2, 170 00 Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2024, č. j. 4 To 53/2024-5135, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 21/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2024, č. j. 17 T 21/2022-5092, byla obviněná uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena za to k peněžitému trestu 700denních sazeb po 14 000 Kč. Dále byla zavázána k povinnosti zaplatit na náhradě škody České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu částku 235 777 430,44 Kč, když se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku na náhradu škody byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněná zločinu dopustila zjednodušeně řečeno tím, že od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2020, a následně nejméně po dobu garantované podpory výroby elektřiny z fotovoltaických zdrojů do prosince roku 2030 se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch ve formě dotované výkupní ceny elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 předkládala od 1. 1. 2012 do 19. 10. 2021 jednotlivé faktury na dodávku elektřiny, na základě kterých obdržela od distributorů elektřiny firem E.ON a.s. a E.ON Distribuce, a.s. peněžité plnění včetně garantované podpory, přestože věděla, že její nárok je neoprávněný, neboť si takto počínala poté, co dne 6. 12. 2010 vylákala licenci pro fotovoltaickou elektrárnu o výkonu 3,311 MWp tím, že doložila nepravdivé písemné dokumenty předstírající bezpečnou provozuschopnost elektrárny, v důsledku čehož uvedla v omyl pracovníky Energetického regulačního úřadu, protože elektrárna nebyla do stavu deklarovaného v těchto dokumentech dostavěna, a na základě takto nezákonně vylákané licence, neoprávněného prvního paralelního připojení provedeného dne 30. 12. 2010 a inkasování plateb od distributorů způsobila České republice za období od 1. 1. 2012 do 31. 7. 2021 škodu nejméně 235 770 430,44 Kč a pokusila se získat neoprávněný prospěch ve výši 310 024 382,22 Kč za období od 1. 8. 2021 do 31. 12. 2030. V podrobnostech k popisu skutku se odkazuje na prvostupňový rozsudek.

3. Odvolání obviněné Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2024, č. j. 4 To 53/2024-5135, zamítl podle § 256 tr. ř.

II. DOVOLÁNÍ A VYJÁDŘENÍ K NĚMU

4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala prostřednictvím svých obhájců dovolání obviněná. To opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

II./1. Dovolání zpracované obhájcem JUDr. Markem Nespalou

5. V tomto dovolání obviněná namítla, že došlo k nezákonnému přenesení důkazního břemene na ni, neboť otázkou zproštění trestní odpovědnosti obviněné, respektive její exkulpací podle § 8 odst. 5 TOPO se justiční orgány prakticky vůbec nezabývaly a podmínky vyvinění vůbec nezjišťovaly. Odvolací soud nesprávně dovodil, že prvostupňový soud uzavřel, že ustanovení § 8 odst. 5 TOPO uplatnit nelze. Soud první instance takový závěr nikdy neučinil, aplikaci § 8 odst. 5 TOPO nevylučoval a toliko konstatoval, že není zjišťována a prokazována žádná konkrétní okolnost směřující k vynaložení veškerého úsilí, které by po dovolatelce bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu zabránila. Obviněná upozornila, že bylo úkolem a povinností orgánů činných v trestním řízení, aby zjistily a prokázaly, že žádná okolnost směřující k vynaložení veškerého úsilí obviněné nesvědčí, a naopak nebylo její povinností, aby tyto skutečnosti prokazovala sama. Orgány činné v trestním řízení nejen že neprokázaly, že by obviněná nevynaložila veškeré spravedlivě požadovatelné úsilí, ale nic takového ani nezjišťovaly.

6. Odvolací soud dokonce konstatoval, že užití § 8 odst. 5 TOPO není možné, pokud se trestné činnosti dopustí vrcholný představitel právnické osoby, ačkoliv takový závěr odporuje zákonu i judikatuře Nejvyššího soudu. Ustanovení § 8 odst. 5 TOPO neuvádí žádné výjimky a odkazuje na celé ustanovení § 8 odst. 1 TOPO, proto u žádné z fyzických osob, jejichž jednání lze právnické osobě přičítat – tedy ani u jejích vrcholných představitelů – není vyloučena její exkulpace podle § 8 odst. 5 TOPO. Dovolatelka v tomto ohledu upozornila na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1332/2018, v němž Nejvyšší soud dovodil, že k naplnění exkulpačního důvodu v případě přičítání jednání osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) TOPO bude sice docházet zcela výjimečně, v žádném případě však nezavršil, že by tyto fyzické osoby byly úplně vyjmuty z režimu § 8 odst. 5 TOPO. To platí i přesto, že v označeném rozhodnutí Nejvyšší soud nikterak zevrubně nevysvětlil, které případy je možné do vysloveného požadavku výjimečnosti ještě zahrnout, neuváděl žádné příklady či mantinely, a stejně tak neosvětlil, z čeho ono omezení užití § 8 odst. 5 TOPO vůči fyzickým osobám vyjmenovaným v § 8 odst. 1 písm. a) TOPO vyvodil. I kdyby však k uvedeným fyzickým osobám bylo přistupováno deklarovaným zvláštním režimem výjimečnosti, pak je zřejmé, že pro konstatování, že výjimečnost naplněna nebyla, je nutno nejprve znát všechny rozhodné skutečnosti. Dovolatelka proto uzavřela, že žádnou fyzickou osobu uvedenou v § 8 odst. 1 TOPO nelze vylučovat z možnosti aplikace § 8 odst. 5 TOPO. A pokud odvolací soud učinil závěr opačný, a jejího jediného člena představenstva a posléze předsedu představenstva Daniela Exnera z možnosti aplikace § 8 odst. 5 TOPO vyloučil, pak jde o nezákonný restriktivní výklad ustanovení § 8 odst. 5 TOPO, a tudíž o

7. Nesprávné právní posouzení dovolatelka shledala i ohledně aplikace § 8 odst. 5 TOPO ve vztahu k otázce udržování protiprávního stavu. Projednávaná věc je o to složitější, že k vyvolání protiprávního stavu Danielem Exnerem mělo dojít v roce 2010, tedy před nabytím účinnosti TOPO. V době vyvolání protiprávního stavu tak obviněná nejenže nebyla trestně odpovědná, ale nebylo ani jiného důvodu, aby činila opatření, která ustanovení § 8 odst. 5 TOPO předpokládalo. Ani to však bez dalšího neznamená, že taková opatření učiněna nebyla, ovšem orgány činné v trestním řízení žádnou aktivitu k jejich zjištění nevyvinuly. Navíc jakákoliv opatření nemohla být činěna do minulosti. A opatření, která mohla a musela právnická osoba realizovat za účinnosti TOPO, pak nemusela, popřípadě nemohla být nadána schopností odkrýt protiprávní stav založený v roce 2010. Skutková zjištění v tomto ohledu však nebyla učiněna naprosto žádná. V teoretické rovině lze doplnit, že jen stěží by bylo možno po právnické osobě spravedlivě požadovat, aby ex post nastavila taková opatření, která by odhalila dávno minulé vyvolání protiprávního stavu Danielem Exnerem. A stejně tak nelze spravedlivě požadovat, aby opatření byla nastavena tak, aby se Daniel Exner musel k již spáchané trestné činnosti sám přiznat. Pokud by snad bylo namítáno, že obviněná mohla předejít dalšímu udržování protiprávního stavu, pak není zřejmé, jak by mohla takový požadavek splnit, aniž by odhalila vyvolání protiprávního stavu v roce 2010. První trestní rozsudek vůči Danielu Exnerovi byl přitom vynesen až v samotném závěru roku 2017 a šlo o rozsudek zprošťující. Pravomocné vyslovení viny fyzických osob nastalo až v říjnu 2021. Tedy i trestní soudy řešící odpovědnost fyzických osob udržovaly obviněnou v přesvědčení, že k trestné činnosti nedošlo. Bylo-li namítáno, že Daniel Exner mohl například zastavit fakturaci, popřípadě fakturovat méně, pak není zřejmé, jak by takový postup mohl obhájit před akcionáři, aniž by se přiznal k trestné činnosti, neboť nepochybně by byl okamžitě odvolán a fakturování vráceno do „normálu“.

8. Zmíněné teoretické polemiky o (ne)existenci a (ne)kvalitě přijatých opatření by však mohly připadat v úvahu až poté, co v trestním řízení došlo ke zjištění konkrétních opatření, popřípadě ke zjištění, že žádná opatření přijata nebyla. Bylo proto namístě zabývat se tím, zda došlo k přijetí vnitřních předpisů nebo jiných opatření, zda bylo zajištěno jejich dodržování, kontrola jejich plnění a případná detekce jejich porušení. Skutková zjištění k otázce vyvinění však žádná učiněna nebyla, orgány činné v trestním řízení se touto otázkou vůbec nezabývaly a obviněná s touto otázkou v průběhu trestního řízení nebyla nikterak konfrontována. Nečinnost obviněné samotné jí však nemůže jít k tíži. Dovolatelka uzavřela, že obžaloba neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala, že obviněná nevynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo spravedlivě požadovatelné, aby spáchání protiprávního činu zabránila.

9. Otázkou vyvinění se navíc poprvé zaobíral až odvolací soud, čímž došlo k porušení práva obviněné na spravedlivý proces, neboť jí byla odňata možnost, aby na jeho hodnocení argumentačně reagovala. Odvolací soud tak na sebe atrahoval nalézací fázi procesu a porušil princip dvojinstančnosti trestního řízení. Shora popsaná pochybení soudu prvého i druhého stupně plně odůvodňují zrušení napadeného usnesení i předcházejícího prvostupňového rozsudku nejen proto, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, ale i z toho důvodu, že došlo k porušení základních práv obviněné na spravedlivý proces.

10. Dovolatelka také vyčetla odvolacímu soudu, že právně nesprávně jí přičetl i jednání revizního technika T. G., ačkoliv prvostupňový soud takový závěr neučinil a ve vztahu k posouzení přičitatelnosti zmínil pouze a jen Daniela Exnera. Uvedené platí i pro osobu Marka Klimeše řídícího firmu, jež pro obviněnou zhotovovala stavbu fotovoltaické elektrárny a jehož jednání jí přičítat nelze.

11. Obviněná dále shledala zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, a to v otázce dostavěnosti elektrárny. Prvostupňový soud vyšel vedle výpovědi svědka B. z výpovědí svědků F., M., K., M. a K. Z těchto důkazů ve spojení s důkazy listinnými prvostupňový soud dovodil, že dostavěnost elektrárny se ke konci roku 2010 pohybovala okolo jedné poloviny. Svědek M. se však k dostavěnosti elektrárny nevyjadřoval vůbec, svědek K. dostavěnost nikterak nespecifikoval, stejně jako svědek K., a svědek F. sice o dostavěnosti hovořil, ale nevyjadřoval se k době na konci roku 2010. Jediným, kdo odhadl zhruba poloviční osazení fotovoltaickými panely, byl svědek M., ten však nejenže váhal a výslovně uvedl, že vlastně neví, jak to bylo, ale i prvostupňový soud konstatoval, že v jiném řízení se tento svědek vyjadřoval odlišně. Z pěti dle nižších soudů věrohodných a klíčových svědků, tak čtyři z nich o dostavěnosti elektrárny v rozsahu jedné poloviny vůbec nehovoří a pátý svědek je znevěrohodněn svou dřívější výpovědí. Obdobné platí i pro další důkazy, zejména stavební deníky. Do nich se montáž fotovoltaických panelů téměř vůbec neuváděla, jak potvrdil i svědek B., byť jinak je jeho výpověď o nedostavěnosti elektrárny ostatními důkazy jednoznačně vyvrácena.

12. Za další stěžejní skutkové zjištění, jež je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, dovolatelka označila závěr, že všechny tři revizní zprávy technika G. byly nepravdivé. Obviněná připomněla, že každá z revizních zpráv byla samostatná a určená pro jeden blok elektrárny. Bez ohledu na to, že obviněná tvrdí, že elektrárna byla osazena do výkonu 3,3 MWp, zatímco nižší soudy završily, že osazenost odpovídala toliko 2,2 MWp, neplatí, že všechny revizní zprávy byly nepravdivé. Z žádného důkazu nevyplývá, že by byla nepravdivá revizní zpráva týkající se prvního a druhého bloku elektrárny. Nižší soudy se však v otázce specifikace konkrétních zjištění na jednotlivé revizní zprávy zcela vyhnuly. K revizním zprávám přistoupily jako by to byl jeden celek, což samozřejmě není pravdou. Odvolací soud sám prováděl ve veřejném zasedání důkazy fotografiemi s tvrzením, že jde o fotografie z listopadu roku 2010. Obviněná byla překvapená, když na některých viděla téměř „zelenou louku“, na což reagovala tím, že fotografie musí být mnohem starší, patrně z června 2010. Fakt, že fotografie měly pocházet z listopadu 2010, z nich nikterak nevyplýval, pouze na jedné z nich byla rukou dopsána poznámka, že jde o listopad 2010. Tento důkaz nebyl v odvolacím usnesení nijak reflektován, nicméně to ukazuje na to, jak odvolací soud na obviněnou a skutkový stav nazírá.

13. Obviněná dále doplnila, že odvolací soud opakovaně zdůraznil význam odsuzujícího rozsudku proti fyzickým osobám, zejména proti Danielu Exnerovi a prakticky tak konstatoval, že prvostupňový soud nemohl dojít k jiným závěrům. Proti tomu se dovolatelka ohradila s poukazem na to, že mělo-li by uvedené platit, pak by bylo otázkou, proč vlastně v nynější věci vůbec provádět dokazování. Vedle toho platí, že pokud odvolací soud měl věc takto rozhodnutou již podle výsledku dřívějšího řízení vedeného proti fyzickým osobám, pak logicky nemohl řádně věnovat svou pozornost námitkám obviněné vzneseným v odvolání.

14. Nesprávné právní posouzení spatřovala dovolatelka i v posouzení otázek subjektivní stránky a společenské škodlivosti. Předně se ohradila proti úvaze odvolacího soudu, který odmítl aplikaci soudních rozhodnutí z jiných trestních kauz s argumentací, že jsou zde konkrétní rozhodnutí vyšších soudů týkající se fyzických osob, které se dopustily totožného skutku, z jakého je viněna dovolatelka. Ta zdůraznila, že rozhodnutí z jiných trestních kauz mohou být v nynější věci užita, zvlášť pokud v řízení proti fyzickým osobám nebyla ona jiná rozhodnutí nijak reflektována, popřípadě v dané době ještě nebyla ani učiněna. Takto obviněná upozornila na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1171/2021, z něhož vyplývá, že pokud pachatel podvodu vyláká licenci na výrobu elektřiny před koncem roku 2010, ačkoliv ví, že fotovoltaickou elektrárnu nebude jistě schopen dokončit před 1. 3. 2011, lze mu klást k tíži celou posléze uplatněnou podporu, jelikož je v plné výši zahrnuta jeho zaviněním ve formě přímého úmyslu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 432/2019, uveřejněné pod č. 30/2021 Sb. rozh. tr.). Bude-li však stejný pachatel předpokládat, že elektrárnu dokončí již v prvních dvou měsících roku 2011, bude možné dovodit jeho přímý úmysl ke škodě odpovídající rozdílu mezi výší podpory v letech 2010 a 2011, ovšem bude třeba uvažovat také o eventuálním úmyslu ke škodě odpovídající celé uplatněné podpoře, neboť pachatel spoléhal na nejistou budoucí okolnost. V nynější věci bylo prokázáno, že elektrárna obviněné byla připojena a vyráběla elektřinu již v roce 2010 a po celou dobu fungování provozovala výkon 2 MWp, který jí byl povolen. S tím nepolemizují ani nižší soudy. Vedle toho byla, respektive její bývalý předseda představenstva Daniel Exner byl, všemi najatými odborníky ujišťován, že výstavba i zprovoznění proběhne řádně a včas, nanejvýš bude nutné oželet čtvrtý blok. Podmínka vědomosti o dokončení elektrárny ještě v roce 2010 tak je naplněna i v nyní projednávané věci, a je třeba završit, že subjektivní stránka nemohla být naplněna. Nelze rovněž dovodit patřičnou společenskou škodlivost.

15. Dovolatelka upozornila i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2086/17, z něhož vyzdvihla, že pokud tamní stěžovatelka v řízení o udělení licence před Energetickým regulačním úřadem předložila nejen spornou revizní zprávu, ale i rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání stavby, pak lze stěží tvrdit, že Energetický regulační úřad nemohl na základě dodaných podkladů jednoduše ověřit, že revize byla vykonána ještě v době, kdy tamní fotovoltaická elektrárna nebyla kompletní, a upozornit na to tamní stěžovatelku a vyzvat ji k odstranění vad revizní zprávy. I v nynějším případě předložila dovolatelka rozhodnutí o předčasném užívání stavby, nižší soudy se však touto skutečností nezabývaly, byť odvolací soud konstatoval, že nedostatečnou aktivitu Energetického regulačního úřadu vylučuje.

16. Obviněná dále učinila impuls k odložení, respektive přerušení výkonu rozhodnutí, které je pro ni likvidační. Upozornila, že od léta 2014 jí bylo kontinuálně zajišťováno 55 % všech tržeb, a ačkoliv byla sice schopná pokrýt větší část svých závazků, přesto se nachází v dlouhodobé ztrátě. K tomu doložila účetní uzávěrku za rok 2023, z níž plyne, že souhrnná výše závazků po splatnosti z nespláceného leasingu činí 15,6 mil. Kč.

17. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, stejně jako i předcházející prvostupňový rozsudek a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, a aby ji buď sám zprostil obžaloby, anebo aby v případě, že pro takový postup neshledá podmínky, přikázal věc prvostupňovému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

II./2. Dovolání zpracované obhájcem JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D.

18. V tomto dovolání obviněná připustila, že ohledně skutkových zjištění lze souhlasit s tím, že soud musel vycházet ze skutkových zjištění rozsudku týkajícího se fyzických osob, jejichž vina byla postavena na stejných důkazech, které svědčí i v neprospěch obviněné. Ohradila se však proti tomu, aby se na základě této argumentace nižší soudy zprostily své povinnosti posuzovat meritorní právní otázky. V tomto směru shledala rozhodnutí nižších soudů nepřezkoumatelnými, neboť z nich nelze zjistit, jaký názor soudy na právní otázky zaujaly.

19. Upozornila, že Daniel Exner byl odsouzen až poté, co byl původní zprošťující rozsudek zrušen odvolacím soudem, který prvostupňovému soudu vyčetl, že pominul závěry Českého vysokého učení technického v Praze, z něhož vycházel Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 7 As 204/2015. Prvostupňový soud tuto výtku interpretoval jako závazný právní názor odvolacího soudu a na základě toho uzavřel, že v licenčním řízení musí být osvědčena bezpečnost energetického zařízení jako souboru všech jeho částí a revizní zpráva se proto musí vztahovat k celému energetickému zařízení a může být vypracována až poté, co je energetické zařízení komplexně dokončeno a tvoří funkční soubor všech jeho nezbytných dílů.

Tato judikaturní praxe však byla později podrobena korekci, kdy Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 347/2022 konstatoval, že problematika revizí byla natolik složitá a neustálená, že nelze nalézt shodu na tom, zda pro řádné provedení výchozí revize bylo třeba, aby na fotovoltaické elektrárně byly nainstalovány všechny fotovoltaické panely. Obdobné závěry zaujal Nejvyšší soud i ve svých rozhodnutích sp. zn. 11 Tdo 734/2022 a sp. zn. 3 Tdo 1171/2021. Obviněná připomněla i novou judikaturu Krajského soudu v Brně, který v rozsudku sp. zn. 53 T 8/2019 uvedl, že výchozí revize musí být do značné míry postavená na odborné úvaze revizního technika a není možné ji vždy realizovat striktně až po technologickém dokončení fotovoltaické elektrárny.

V této souvislosti vyzdvihla obviněná i vyjádření svědkyně D. F. popisující praxi Energetického regulačního úřadu v roce 2010, kdy tento úřad nezastával výše uvedený názor vyplývající ze znaleckého posudku Českého vysokého učení technického v Praze. Soudy také nevzaly v potaz, že licenční vyhláška předpokládala možnost udělit licenci i na rozestavěnou stavbu elektrárny, kdy výchozí revize elektrických zařízení byly prováděny postupně na ucelených provozuschopných celcích elektrárny. Soudy rovněž nerespektovaly argumentaci obviněné, že i když Daniel Exner jako její statutární orgán podepsal předávací protokol ze dne 12.

11. 2010 v době, kdy třetí blok elektrárny nebyl osazen panely správné watáže, nic to neměnilo na faktu, že tím nelze zpochybnit vlastnictví výrobny obviněnou. Dodavatelka uzavřela, že nižší soudy se vyhnuly jakémukoliv právnímu hodnocení revizních zpráv a předávacího protokolu z hlediska právní relevance dokončenosti fotovoltaické elektrárny. Nepopřely, ani nepotvrdily, zda na řešený případ nahlížejí optikou buď závěru rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 173/2014 (že z hlediska bezpečnosti může být provozuschopná elektrárna, která není dokončena ve všech detailech), anebo naopak optikou rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 204/2015 (že revize se musí vztahovat až k celému energetickému zařízení a může být vypracována až poté, co je kompletně dokončeno).

Tím, že nižší soudy odmítly takové posouzení, došlo k porušení zásady in dubio pro mitius, podle níž platí, že pokud právní norma obsahuje různě interpretovatelné pravidlo, je třeba vždy přijmout výklad, který je pro adresáta právní normy příznivější.

20. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí nižších soudů dovolatelka shledala i z hlediska porušení unijního práva, zejména směrnice č. 2009/28/ES. Soudům vyčetla, že se neobrátily na Soudní dvůr Evropské unie a nezasadily se o zodpovězení otázek: · zda je v souladu s unijním právem, že pro udělení licence fotovoltaické elektrárny je požadováno splnění technických specifikací dle technické normy, kterou členský stát jasně nevymezil, · zda je relevantní, že technická norma není harmonizována, ale je pouze národní technickou normou, která nebyla konkrétně vymezena v právním předpisu upravujícím podmínky udělení licence, · zda je v souladu s unijním právem, že pro udělení licence je zpětně požadováno splnění technických požadavků dovozených teprve následným soudním výkladem technické normy, · zda je v souladu s unijním právem, že licence může být neudělena v případě zjištění jakýchkoliv marginálních nedostatků, · zda je v souladu s unijním právem, že výkupní ceny energie nejsou stanoveny způsobem, z něhož by bylo patrno, jak byly vzaty v úvahu náklady a výnosy technologie obnovitelných zdrojů, · zda je relevantní, že národní úprava nepřipouští soudní ani jiný přezkum rozhodnutí regulačního úřadu.

21. Že jde o otázky významné pro trestní, a nikoliv pro správní, řízení dovolatelka dovodila z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 75/2024, v němž tento soud neshledal důvod pro položení týchž předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie s argumentem, že tyto otázky mají význam pro trestní řízení. Obviněná proto vznesla požadavek, aby Nejvyšší soud uplatnil její podnět k položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie a případnou jeho odpověď zohlednil při svém vlastním rozhodnutí o dovolání. Nepřezkoumatelnost v obou namítaných okruzích dovolatelka podřadila pod všechny tři uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

22. Pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná podřadila námitku týkající se zavinění a příčinné souvislosti. Vyzdvihla, že nižší soudy neměly pochybnosti o tom, že výrobna byla v roce 2010 dostavěna v rozsahu alespoň dvou bloků o výkonu 2 MW. Podvod, pro který byly odsouzeny fyzické osoby, spočíval ve vylákání licence od Energetického regulačního úřadu v rozsahu výkonu 3,3 MWp. Podvod, kterého se však měla dopustit obviněná, měl být dokonán fakturováním pevných výkupních cen za vyrobenou elektřinu. Upozornila, že o podvod může jít jen za předpokladu, že osoba uvedená v omyl provedla nějakou majetkovou dispozici, k níž by nepřistoupila, nebýt omylu. Majetkovou dispozici ke vzniku nároku na garantovanou cenu učinil distributor elektrické energie, který je tak jediným subjektem, u něhož by uvedení v omyl mohlo způsobit trestněprávně relevantní následek. Distributor přitom připojil výrobnu jen v rozsahu nesporného instalovaného výkonu 2 MW a je tedy vyloučeno, aby byl uveden v omyl ohledně stavu dokončenosti díla. K výrobě, dodávce a fakturaci v rozsahu celého licencovaného výkonu přitom nikdy nedošlo. Trestní soudy mlčky přešly to, že distributor nebyl uveden v omyl ohledně instalovaného výkonu a dovozují uvedení v omyl v tom, že obviněná předložila distributorovi nezákonnou licenci. To však nic nemění na skutečnosti, že výrobna byla v rozsahu 2 MWp dokončena v roce 2010.

23. Soudy také v tomto směru nezohlednily rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1171/2021, který dovodil, že při dokončení tamní elektrárny (fotovoltaická elektrárna Pacov) v říjnu 2010 bylo třeba důkladně zvažovat míru případného zavinění pachatelů, kteří v konečném důsledku byli v tamní věci obžaloby zproštěni. Jestliže tedy v tamním případu fotovoltaické elektrárny Pacov nešlo o trestný čin (protože výrobna byla nakonec v deklarovaném výkonu uvedena do provozu, byť předtím byl Energetický regulační úřad uveden v omyl, když udělil licenci, aniž by výrobna v licencovaném výkonu tehdy dokončena byla), pak ani nynější případ obviněné by neměl být posouzen z hlediska společenské škodlivosti jako trestný, neboť výrobna byla uvedena do provozu pouze v rozsahu výkonu prokazatelně dostavěném v roce 2010. Trestní soudy měly posoudit, zda distributor byl uveden v omyl i licencí udělenou na výkon 2 MW, případně původní licencí, neboť v obou těchto licenčních řízeních Energetický regulační úřad věděl (a nebyl tedy uveden v omyl), že Fotovoltaická elektrárna Petrovice je provozována pouze v rozsahu 2 MW.

24. Další okruh námitek podřazovaných pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná směřovala proti zmatečnosti při určení výše škody a při zjišťování aktivní legitimace poškozeného subjektu. Dovodila též další pochybení v adhezním řízení. Upozornila na extrémní nesoulad výroku o náhradě škody z jeho odůvodnění. Výrok o náhradě škody vycházel ze znaleckého posudku znalce Michálka, který škodu vypočetl jako rozdíl mezi fakturovanou výkupní cenou z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 a cenou tržní. Prvostupňový soud však výrok o náhradě škody odůvodnil jako rozdíl mezi podporou vyplacenou pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010 na straně jedné a podporou pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011 na straně druhé. Totéž odůvodnění přijal i soud odvolací, který zřejmě ani nezaznamenal rozpor mezi metodou pro stanovení výše škody v nyní řešené věci na straně jedné a výše škody ve věci dříve odsouzeného Daniela Exnera na straně druhé.

25. Další zmatečnost dovolatelka shledala v tom, že na projednávaný případ se vztahuje nejen zákon č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník), ale i zákon č. 40/1964 Sb. (starý občanský zákoník). Porušení právní povinnosti trestní soudy odvozují od nezákonného jednání v rámci licenčního řízení upraveného v zákoně č. 458/2000 Sb. (dále jen energetický zákon) a chybně vyložily a aplikovaly právní úpravu podpory obnovitelných zdrojů energie obsaženou v zákoně č. 180/2005 Sb. Upozornila, že příplatek k ceně elektřiny sloužící ke krytí nákladů spojených s podporou elektřiny byl odběratelům stanoven podle cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, aniž by zákonná ustanovení určila, od koho a ve vztahu k jaké elektřině má být tento příplatek vybírám. Podle § 50 odst. 4 a 6 energetického zákona se účastník trhu s elektřinou zavazuje zaplatit regulovanou cenu na základě smlouvy, a přesto trestní soudy tuto okolnost nezohlednily, když rozhodovaly o okruhu poškozených. Zásadním předpokladem pro vznik nároku na podporu bylo uvedení výrobny do provozu, čímž se rozuměl den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence vyrábět elektřinu a dodávat do elektrizační soustavy. Protože trestní soudy odůvodnily škodu jako rozdíl mezi podporou pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010 oproti podpoře pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011, je rozhodné pro posouzení věci též cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 2/2010, o jehož nezákonnosti však rozhodlo plénum Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 23/22. Pokud trestní soudy dle odůvodnění jejich rozhodnutí vyčíslily škodu jako rozdíl mezi podporou pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010 versus podporu pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011, pak nemůže obstát jejich argumentace, že nález pléna nemá vliv na vyčíslenou škodu, jak argumentoval odvolací soud na str. 18 svého rozhodnutí.

26. Obviněná dále namítla, že bylo nutné analyzovat systém podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, který byl založen na krytí nákladů příplatkem k ceně elektřiny a podpora výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů se tak zprvu promítala do ceny konečným zákazníkům. S výrazným nárůstem zájmu o výstavbu a provozování obnovitelných zdrojů došlo i k nárůstu objemu vyplácené podpory, což vedlo k částečnému zapojení státu do financování podpory dotacemi ze státního rozpočtu. Příjemci dotace byli provozovatelé distribučních soustav, kteří podporu vypláceli výrobcům elektřiny.

Nový model tak zakotvil vícezdrojové financování nákladů na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Do něho následně vstoupil další subjekt, a to operátor trhu (OTE, a.s.), v souvislosti s čímž došlo k zastropování objemu peněz určených k financování podpory od konečných spotřebitelů tak, že příplatek k ceně elektřiny byl limitován maximální výší 495 Kč za MWh. Takto získané finanční prostředky byly doplněny státní dotací tak, aby byly náklady na podporu plně pokryty. Uvedený model se vzhledem k roční periodicitě cenových rozhodnutí vydávaných Energetickým regulačním úřadem uplatnil až pro nový rok 2014.

Následně byly do souhrnu prostředků k výplatě podpor začleněny i další zdroje, přičemž pro posouzení škody vzniklé státu jsou relevantní výnosy z dražeb povolenek na emise skleníkových plynů. Z uvedeného je patrné, že od samého počátku se podpora výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů promítala pouze do ceny elektřiny konečných zákazníků a zapojení státu se projevilo až později. Trestní soudy tedy měly uvést přesný podíl prostředků státu na straně jedné a zákazníků na straně druhé, což však neučinily a rozhodly o škodě ve výši celkové podpory, aniž by se zatěžovaly formulací právního názoru, proč právě a jen České republice, potažmo Ministerstvu průmyslu a obchodu byla způsobena škoda.

27. V této souvislosti je otázkou, zda trestní soudy odůvodněně odmítly jako nevěrohodný znalecký posudek znalce Tůmy, který škodu vnímal jako výši ztráty státního rozpočtu. Přitom právě tento znalecký posudek odpovídá při výpočtu škody požadavkům kladeným občanským zákoníkem na stanovení výše skutečné škody. Trestní soudy však rozhodly arbitrárně, a do podstaty věci vůbec nepronikly. Ve spise přitom absentují podklady, z nějž by bylo zjistitelné, o co se zmenšil majetek státu, kdy trestní soudy byly povinny mimo jiné zjistit a zohlednit, že stát byl příjemcem daní, které v souvislosti s výrobou elektřiny byly odváděny do státního rozpočtu, dále posoudit toky peněz mezi poskytovatelem dotací (Ministerstvem průmyslu a obchodu) a jejich příjemcem (zejména operátorem trhu), a též určit náklady spojené s podporou hrazené nejen ze státního rozpočtu, ale i prostřednictvím příplatků k ceně energie placených konečnými zákazníky. Ministerstvo průmyslu a obchodu přitom z úřední povinnosti má k dispozici všechny uvedené relevantní informace. Pokud si trestní soudy tyto informace neopatřily, založily extrémní nesoulad mezi právní úpravou vyslovené povinnosti k náhradě škody a skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě byla tato povinnost založena.

28. V souvislosti s uvedeným obviněná konečně nižším soudům vytkla nesprávné právní posouzení aktivní legitimace České republiky, potažmo Ministerstva průmyslu a obchodu. Zdůraznila, že z velké části se na financování podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů podílely soukromé subjekty odlišné od státu a jimi vyplacené prostředky tak nelze považovat za škodu, která by vznikla státu. Pokud pak nižší soudy stát za poškozeného pokládaly, pak nesprávně odmítly jako orgán oprávněný stát zastupovat operátora trhu (OTE, a.s.), ačkoliv právě on obdržel od státu dotace určené k výplatě podpory. Obviněná dovodila, že aktivně legitimovaný je proto právě operátor trhu, a nikoliv Ministerstvo průmyslu a obchodu.

29. Navrhla, aby dovolací soud zrušil prvostupňové i druhostupňové rozhodnutí a obviněnou zprostil obžaloby. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal podmínky pro to, aby sám ve věci rozhodl, navrhla, aby po zrušení obou rozhodnutí nižších soudů věc vrátil soudu prvního stupně.

II./3. Vyjádření nejvyššího státního zástupce

30. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Upozornil, že dovolací námitky jsou totožné s výhradami, s nimiž se vypořádaly již soudy nižších stupňů, a v takovém přípradě jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

31. Připustil však, že v části námitek se obviněná nad rámec původních výhrad věnuje i dílčím závěrům vyplynuvším z odůvodnění odvolacího rozhodnutí, tyto námitky nejsou nicméně zásadní, neboť rozhodná skutková zjištění i jejich hmotněprávní posouzení utvářel k tomu povolaný prvostupňový soud a soud odvolací jeho stanoviska pouze potvrdil jako správná. I pokud tedy s druhostupňovým soudem nelze ve všech jeho názorech souhlasit, vlastní právní posouzení tím ovlivněno není. V obecné rovině k dovolacím námitkám dále dodal, že poptávají posouzení některých otázek, které již (k problematice podvodného jednání souvisejícího s výstavbou a zprovozněním fotovoltaických elektráren s cílem dosažení na dotované výkupní ceny) byly v obsáhlé judikatuře zodpovězeny nejen Nejvyšším, ale i Ústavním soudem.

32. U dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uplatnila jeho prvou alternativu, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Zjevný rozpor však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocení, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost. Obviněná se pokusila nalézt zjevný rozpor ohledně dostavěnosti fotovoltaické elektrárny v době vylákání licence, učinila tak ovšem prostřednictvím poukazu na dílčí citaci z odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu bez zohlednění dalších zjištění vyplývajících ze všech soudem posuzovaných důkazů. Ty dovolatelka nijak nevzala v potaz, ani je nehodnotila. Obviněnou formulovaná námitka přitom ani nerozporuje rozhodné skutkové zjištění. Tím totiž není, zda dostavěnost elektrárny ke konci roku 2010 byla okolo jedné poloviny, ale je jím to, že k 6. 12. 2010, kdy vylákala licenci o výkonu 3,3 MWp prostřednictvím nepravdivých písemných dokumentů, nebyla elektrárna do tohoto deklarovaného stavu dostavěna a nebylo ani ověřeno, že je schopna bezpečného provozu. Tuto skutečnost potvrdili svědci M., K., K., F. v souvislosti s listinnými důkazy mu předloženými i svědek M. Dovolatelčina výhrada vůči osamocenému, a ne zcela přesnému sdělení prvoinstančního soudu, že uvedení svědci měli shodně popsat, že dostavěnost elektrárny ke konci roku 2010 se pohybovala okolo jedné poloviny, má zjevně rysy prostého přehodnocení vybraných důkazů a jejich dílčího obsahu, na čemž nelze založit tzv. extrémní nesoulad.

33. Obdobně je tomu u negativního postoje obviněné ke stavebním deníkům. Prvoinstanční soud pracoval s možností, že deníky neobsahovaly zcela přesné údaje k instalaci fotovoltaických panelů, na druhou stranu není pravdou, že by se do nich montáž panelů neuváděla vůbec. Podstatné je, že stavební deníky nebyly jediným výhradním důkazem pro skutkové závěry prvostupňového soudu. Exkurz obviněné do odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 347/2022 nemá pro posouzenou věc žádný význam. Tamní kauza se týkala postupu vedoucí stavebního úřadu při povolení předčasného užívání stavby a bylo posuzováno, zda nedošlo z její strany k zneužití pravomoci úřední osoby. V uvedeném druhu stavebního řízení má informace o jen částečné dokončenosti stavby zcela jiný význam než v případě licenčního řízení před Energetickým regulačním úřadem. Ani v tamní věci Nejvyšší soud nerozporoval závěry o nedokončenosti stavby stran osazenosti fotovoltaickými panely, respektive nesouladu mezi skutečnostmi uvedenými v žádosti o udělení licence na straně jedné a skutečným stavem ke dni získání licence na straně druhé, měl pouze za neprokázané, že k 5. 11. 2010 bylo instalováno toliko 201 kusů fotovoltaických panelů, což však z hlediska nyní posuzované věci význam v zásadě nemá.

34. S dovolatelkou nelze souhlasit ani pokud se snaží dovodit zjevný rozpor v otázce nepravdivosti v licenčním řízení předložených revizních zpráv. Všechny tři revizní zprávy byly předloženy současně v jednom řízení jako podklady pro Energetický regulační úřad k vydání licence ještě v roce 2010 a společně deklarovaly stav, který v době vydání rozhodnutí Energetického regulačního úřadu neexistoval. Přitom bez nepravdivého uvedení celkového deklarovaného výkonu 3,3 MW v předmětných zprávách by Energetický regulační úřad licenci nevydal. K neopodstatněnosti námitek popírajících nepravdivost revizních zpráv lze odkázat na vyčerpávající argumentaci v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 346/2022.

35. U dovolovacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze za tomuto odpovídající považovat námitky týkající se příčinné souvislosti, zavinění přičitatelnosti jednání právnické osobě a možnosti její exkulpace. Hmotněprávní povahy však není námitka ohledně naprosté absence právního posouzení přičitatelného jednání, neboť jde o výhradu týkající se kvality odůvodnění soudních rozhodnutí, a navíc dovolatelka sama připouští, že odvolací soud zdůraznil přičitatelnost jednání určitých fyzických osob, konkrétně Daniela Exnera.

36. Prvoinstanční soud srozumitelně identifikoval jednání, jakého pachatele z řad fyzických osob přičítá obviněné, kdy za rozhodné označil skutečnost, že obviněná prostřednictvím předsedy představenstva Daniela Exnera v době od 1. 1. 2012 nechala provozovat fotovoltaickou elektrárnu, fakturovala zvýhodněné ceny, které si nechávala proplácet, a právě takové jednání navazující na předchozí jednání pachatelů z řad fyzických osob vykazovalo znak využití omylu jiného. Její trestní odpovědnost je tak navázána na fyzickou osobu dříve odsouzeného Daniela Exnera, který obviněnou řídil, jednal jejím jménem a v jejím zájmu.

Opakovaná neoprávněná fakturace od roku 2012 činěná za součinnosti předsedy představenstva Daniela Exnera při jeho plném vědomí všech rozhodných kroků souvisejících s podvodným vylákáním licence je nepochybně jednáním, které lze přičítat obviněné. Pokud odvolací soud obviněné přičítá též jednání dříve odsouzených revizního technika T. G. a pracovníka zhotovitele Marka Klimeše, pak jde o formulaci poněkud nešťastnou a zavádějící. Odvolací soud však současně zdůraznil, že obviněné lze přičítat až jednání od 1.

1. 2012, kdy ani G., ani Klimeš již žádné trestněprávně významné jednání nečinili. Uvedená nesrovnalost rozhodnutí odvolacího soudu tak nemá žádný význam z hlediska správnosti právního posouzení jednání obviněné, neboť výrok o vině je založen na právních úvahách prvoinstančního soudu, který otázku přičitatelnosti na jednání G. a Klimeše nevystavěl.

37. Stran výhrad obviněné k subjektivní stránce nutno zdůraznit, že konstrukce trestní odpovědnosti právnických osob je založena na tzv. přičitatelnosti, neboť z povahy věci nelze u právnických osob hovořit o zavinění, a právě přičitatelnost je subjektivní stránkou trestného činu právnické osoby. Její zavinění je proto třeba odvozovat od zavinění fyzické osoby za ni jednající. Tou byl předseda představenstva Daniel Exner a v jeho případě je třeba dospět k závěru, že spáchal trestný čin v přímém úmyslu.

Jeho zavinění se odvíjí od jeho trvalé vědomosti o podvodném jednání od konce roku 2010, kdy Daniel Exner si následně vzhledem ke svým zkušenostem v pozici statutárního orgánu byl při vykazování dodávek a fakturace po 1. 1. 2012 vědom všech rozhodných skutečností, které provázely podvodné vylákání licence. Obhajobu, že Daniel Exner měl najatý tým odborníků, na které spoléhal, je nutno odmítnout jako účelovou, neboť o jeho vědomosti o faktickém stavu i o jeho osobním zapojení svědčí mimo jiné podpisy nejen předávacích protokolů, ale i dohody o odstoupení od zhotovitelské smlouvy v březnu 2011.

V této dohodě bylo konkretizováno, že zhotovitel nedodržel termín vyhotovení díla ani jako celku, ani jeho jednotlivých částí k 31. 12. 2010, a to ani k dodatečným termínům 15. 1. 2011 a 28. 2. 2011, a že částečně k 28. 2. 2011 zhotovil pouze část fotovoltaické elektrárny o výkonu 2 MWp. Přijetím díla bez výhrad na podkladě předávacího protokolu z 12. 11. 2010 přešlo vlastnické právo v rozsahu předání na obviněnou a byl tak získán dokument vyžadovaný pro získání licence. 18 dní po předání díla v deklarovaném rozsahu 3,3 MW Daniel Exner podepsal dne 30.

11. 2010 škodní protokol, který dříve uvedené přímo popíral, neboť v něm bylo deklarováno, že byly dodány nesprávné fotovoltaické panely. Je tak zjevné, že klíčové skutečnosti jsou v těchto dvou dokumentech rozporovány samotným předsedou představenstva Danielem Exnerem jen několik málo dní před vydáním rozhodnutí o udělení licence.

38. Odhlédnout nelze ani od dalších aktivit Daniela Exnera, který podepsal žádost o vydání kolaudačního souhlasu pro fotovoltaickou elektrárnu s kapacitou 4,4 MWp z 22. 11. 2010, v níž bylo tvrzeno, že zkušební provoz trvá již 1 měsíc a předpokládaný termín dokončení stavby je 15. 12. 2010. Podepsal též dohodu o předčasném užívání stavby z 6. 12. 2010, v níž bylo se zhotovitelem sjednáno, že po předčasném uvedení stavby do provozu budou pokračovat dokončovací práce. Daniel Exner jako nejvyšší představitel obviněné tak podepsal ne jednu, ale hned několik listin deklarujících dokončenost. Popsané vylučuje, že by u Daniela Exnera bylo možno uvažovat o nižší míře zavinění a o reálnosti úvah, že fotovoltaická elektrárna bude dokončena včas. Obviněná sice koncem roku 2010 uzavřela smlouvu o tzv. prvním paralelním připojení k distribuční soustavě, ale rozhodně se tak nestalo ve vztahu k takové výrobně a k takovému instalovanému výkonu, na níž byla vydána licence. Dovolatelkou vyzdvihovaná rozhodnutí v jiných věcech týkající se absence úmyslného zavinění fyzické osoby, jejíž jednání lze právnické osobě přičítat a otázek společenské škodlivosti nejsou příhodné, neboť v nynější věci bylo vyloučeno dokončení fotovoltaické elektrárny v roce 2010 v deklarovaném rozsahu.

39. Za výhrady neodpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce označil námitky vůči prokázání možné exkulpace dovolatelky založené na jejím názoru o otočení důkazního břemene. Tyto námitky totiž nejsou podpořeny jakoukoliv konkrétní výtkou opomenutého důkazu. Z hmotněprávního hlediska nebyl opatřen žádný podklad, zda se dovolatelka zprostila trestní odpovědnosti a ostatně není ani nyní dovolatelkou tvrzen. Naopak zjištěné okolnosti svědčí tomu, že obviněná nevynaložila vůbec žádné úsilí, aby spáchání protiprávního činu předsedou představenstva zabránila. Obviněné byla poskytnuta rozsáhlá možnost k vyjádření (prostřednictvím člena představenstva Daniela Friče) a byl vyslechnut i dlouholetý předseda představenstva Daniel Exner. Z obou výpovědí lze dovodit, že nebyla učiněna žádná opatření, která by byla způsobilá zabránit či minimalizovat protiprávní jednání. Poukázala-li obviněná na to, jak by případná opatření vysvětlila před akcionáři, pak jedním z mála akcionářů byl právě Daniel Exner.

40. Státní zástupce se neztotožnil s interpretací o naprosté nemožnosti aplikace § 8 odst. 5 TOPO v případě přičitatelného jednání statutárního orgánu, nicméně setrval na tom, že aplikace § 8 odst. 5 TOPO bude v takovém případě připadat v úvahu výjimečně. Z hlediska personálního je třeba posuzovat okruh osob, které mohou spáchat protiprávní čin, kdy by bylo nesprávné klást stejné podmínky na možnost vyvinění právnické osoby v případech, kdy se jednání dopustil statutární orgán na straně jedné a v případech, kdy se takového jednání dopustí zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění pracovních povinností. U vícečlenných statutárních orgánů lze sice připustit variantu, že může dojít k neřízenému excesu jednoho z členů, jeví se však neakceptovatelným, aby se takové ochrany dovolávala právnická osoba stran jednání v ní činné řídící osoby, která opatření sama přijala. Již vůbec nelze obhájit vyvinění v případě, kdy žádná relevantní opatření přijata nebyla, což byl zjevně případ právě obviněné a jejího předsedy představenstva Daniela Exnera. V posuzovaném případě nebyl prostor pro využití § 8 odst. 5 TOPO, jelikož ve vztahu k osobě, jejíž protiprávní jednání je obviněné přičítáno, nebyla nastavena dostatečná detekční, represivní ani preventivní úroveň dodržování pravidel.

41. K námitce obviněné, že právní předpisy připouštěly udělení licence energetických zařízení ve zkušebním provozu, státní zástupce upozornil, že vždy platilo, že dokladem o revizi bylo nutno prokázat zajištění bezpečnosti v tom rozsahu, který bude odpovídat udělené licenci. Nelze směšovat širší pojem stavba s užším pojmem výroba elektřiny. Pro účely udělení licence od Energetického regulačního úřadu proto nebylo nezbytné dokládat stavební dokončenost stavby, po obviněných fyzických osobách to také nikdo ve správním řízení nepožadoval a nebylo jim to kladeno k tíži. Rozhodné pro udělení licence bylo, aby výrobna elektřiny byla v takovém stavu dokončenosti, jenž bude způsobilý k uvedení výrobny do provozu v takovém stupni dokončenosti výrobny, v jakém se stane předmětem udělené licence.

42. Státní zástupce neshledal splněnými podmínky pro předložení žádosti Soudnímu dvoru Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce. Dovolatelka definovala 6 otázek, které naformulovala způsobem odpovídajícím její obhajobě a fakticky požaduje nikoliv předložení otázek Soudnímu dvoru Evropské unie, ale očekává, že tento soud by mohl podpořit, respektive posoudit její argumentaci užitou ve své obhajobě. Především však předložené otázky se netýkají ani výkladu smluv, ani platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty unie. Obviněná v podstatě požaduje řešit otázky vnitrostátní právní úpravy, které již byly v rozhodovací praxi tuzemských soudů zodpovězeny a podrobeny kontrole ústavnosti i v řízení před Ústavním soudem. Nejvyšší správní soud se zabýval souladem novely zákona o podpoře výroby elektřiny se směrnicí 209/28/ES a dospěl k závěru, že normy obsažené v předmětné směrnici nemohu mít přímý účinek. Evropské směrnice také žádným způsobem nepředepisují, že by stát musel přijmout nějaká konkrétní opatření typu zaručení výkupních cen, návratnosti investic, osvobození výroby energie z obnovitelných zdrojů od daně a podobně.

43. Ústavním rámcem zásahu státu do způsobu určení podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů se pak zabýval Ústavní soud v nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kdy neshledal, že právní úprava odvodu za elektřinu ze slunečního záření porušovala princip rovnosti, legitimního očekávání a zákazu retroaktivity. Princip legitimního očekávání nesměřuje k zakonzervování benefitů z původní právní úpravy, ale toliko k ochraně očekávání nabytí majetku, jímž bylo, že investice do vybudování a provozu fotovoltaické elektrárny se investorovi vrátí díky garantovaným cenám do 15 let. Díky dramatickému poklesu nákladů na pořízení fotovoltaické elektrárny byla návratnost investice v horizontu 15 let zajištěna i při zavedení tzv. odvodu ze solární energie a snížení výše vyplácených podpor. Pokud provozovatelé fotovoltaických elektráren předpokládali s ohledem na velmi štědře nastavený systém podpory, že náklady se jim vrátí dříve než za 15 let, pak toto jejich očekávání ochraně nepodléhalo a omezení státní podpory vycházelo z opodstatněných důvodů. Ústavní soud neshledal ani diskriminaci určité skupiny výrobců solární energie, kteří byli zasaženi zavedením odvodů, neboť rozdílný přístup k odlišným skupinám je ústavně akceptovatelný, je-li založen na objektivních a rozumných důvodech. Díky dramatickému poklesu pořizovacích cen v období let 2009 a 2010 naopak snížením výkupních cen elektřiny zajišťovalo obnovení rovnosti mezi jednotlivými skupinami výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů.

44. V dalším svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1434/17 Ústavní soud upozornil, že unijní předpisy stanovují společný rámec pro členské státy, nezakládají však konkrétní práva jednotlivců. Unijní směrnice jsou v prvé řadě adresovány členským státům, nikoliv jednotlivcům a členským státům zachovávají široké pravomoci. Směrnice č. 2009/28/ES neobsahuje žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možno dovodit právo individuálních stěžovatelů na stabilitu výkupních cen. Ústavní soud též vyslovil, že Soudní dvůr Evropské unie má v rámci řízení o předběžné otázce pravomoc rozhodovat pouze o výkladu unijního práva a nemůže posuzovat soulad vnitrostátních právních předpisů s unijním právem. Předběžná otázka týkající se souladu zákona č. 180/2005 Sb. s unijním právem by proto spadala mimo rámec kompetencí Soudního dvora Evropské unie, a tím spíše to musí platit o výkladu podzákonných předpisů, jejíž interpretace se domáhá dovolatelka. Obdobně i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 1396/2020 neshledal potřebu k předložení dovolatelem poptávaných otázek, neboť ty směřovaly na výklad vnitrostátních předpisů a nebyly tak otázkami, které by měl Soudní dvůr Evropské unie pravomoc rozhodovat.

45. Státní zástupce neshledal žádný důvod, aby se obviněná dovolávala v nynějším trestním řízení před vnitrostátním soudem směrnice č. 2009/28/ES, neboť ta nemá přímý účinek. Vnitrostátní právní úprava o průběhu licenčního řízení a stanovení výkupních cen za fotovoltaickou elektřinu nemá předobraz v žádné z norem evropského práva. Obviněná sice uvedla konkrétní ustanovení směrnice, ovšem nikoliv proto, aby byl jejich výklad Soudním dvorem podán, ale pouze ve snaze domoci se výkladu vnitrostátních norem, které ovšem již vnitrostátními soudy v mnoha řízeních byly posouzeny. Vyzdvihovaný čl. 13 odst. 1 zmíněné směrnice vznáší požadavek na přiměřenost a nezbytnost vnitrostátních předpisů týkajících se postupu schvalování a vydávání povolení, které se uplatňují na podniky na výrobu elektřiny, přičemž nelze mít za to, že příslušné vnitrostátní předpisy těmto požadavkům neodpovídaly. Požadavek na jasné vymezení technických specifikací byl v čl. 13 odst. 2 zmíněné směrnice doplněn omezením, že specifikace nesmí předepisovat, v jakých případech se mají vydávat pro příslušné zařízení a v ustanoveních akcentovaných v dovolání nelze nalézt existenci dostatečně určitého závazku členského státu, z něhož by plynula konkrétní práva jednotlivce. Nelze proto ani očekávat, že by výklad takového ustanovení komunitárního práva, který ostatně v položených otázkách ani není požadován, měl mít jakýkoliv význam pro právní posouzení nynějšího podvodného jednání.

46. Dovolatelka též pominula, že svůj požadavek vznesla k směrnici 2009/28/ES, která požadovala vnitrostátní provedení k datu 5. 12. 2010, k němuž ovšem již bylo jednání vedoucí k podvodnému vylákání licence ukončeno, neboť rozhodnutí Energetického regulačního úřadu bylo vydáno 3. 12. 2010. Nepříhodný je též náhled dovolatelky na část odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 75/2024, neboť tam soud rozhodně nepotvrdil, že by položené otázky týkající se technických požadavků pro udělení licence a výkupních cen elektřiny měly význam pro trestní řízení, a právě proto on sám neshledal důvod pro položení týchž otázek Soudnímu dvoru Evropské unie. Předložení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie nelze založit na nespokojenosti dovolatelky s národní úpravou a v případě nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie může k zásahu do práva na spravedlivý proces dojít pouze tehdy, pokud soudy nevysvětlí, proč předběžné otázky nepoložily. K tomu nutno doplnit, že námitkou odsouzeného revizního technika T. G. namítajícího porušení práva na spravedlivý proces pro nevyjasněný výklad technických norem se zabýval i Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 103/23. Ústavní soud konstatoval, že v době spáchání G. skutku byl výklad, že výchozí revize je povoleno provádět jen na kompletně hotovém zařízení, předvídatelným zvlášť pro revizní techniky jako kvalifikované osoby. Navíc podstata tamní věci spočívala v tom, že revizní technik uváděl ve svých zprávách nepravdivé informace s cílem vyvolat mylný dojem, že revize byly provedeny na kompletně dokončené elektrárně, a nikoliv i na elektrárně bez osazených a řádně zapojených fotovoltaických panelů.

47. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadá dle státního zástupce námitka obviněné odmítající aktivní legitimaci České republiky. Nejde totiž o hmotněprávní posouzení samotné existence, respektive vzniku nároku na náhradu škody, ale o zpochybnění osoby poškozeného. Ve stručnosti však lze poznamenat, že rozhodovací praxe se ustálila na tom, že škoda původně vznikla na úkor distributorských společností, které by však cenu refinancovaly od spotřebitelů elektrické energie a z dotací České republiky.

48. Dovolatelce nelze přisvědčit ani v jejím názoru o zohlednění některých dalších položek, o něž by se měla krátit výsledná škoda. Z ustálené rozhodovací praxe plyne, že je třeba rozlišovat mezi škodou na straně jedné a obohacením na straně druhé, kdy škodu představuje pouze hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen a není tak možné do ní zahrnovat daně, tj. ani solární daň. Po hmotněprávní stránce je podstatná námitka obviněné ohledně způsobu určení výše škody. Ta byla konstruována jako rozdíl mezi skutečně přijatým plněním poskytnutým obviněné ve zvýhodněných výkupních cenách na straně jedné a úhrnem hodnoty za dodávky elektřiny, které by jí byly vyplaceny v tržních cenách. Orgány činné v trestním řízení vycházely z toho, že obviněná provozovala a nadále provozuje fotovoltaickou elektrárnu protiprávně na podkladě podvodně vylákané licence, na čemž se nic nezměnilo ani v roce 2011 a ani v letech následujících. Provoz elektráren je licencovanou činností, a pokud obviněná disponuje podvodně vylákanou licencí a obešla pravidla pro zvýšenou kontrolu licencovaných aktivit, pak prostě nemá žádný nárok na zvýhodněné výkupní ceny. Výše škody tedy nebyla určena jako rozdíl mezi zvýhodněnými cenami odvíjejícími se z uvedení elektrárny do provozu do 31. 12. 2010 na straně jedné a zvýhodněnými cenami odvíjejícími z uvedení elektrárny do provozu v roce 2011 a nynější vyčíslení škody tak nekoresponduje s tím, jak byla škoda určená v případě posouzení viny odsouzených fyzických osob. U nich stanovenou výši škody je možno vnímat jako určení minimální výše, nyní stanovenou výši škody na základě posudku znalce Josefa Michálka však státní zástupce nepovažuje za nesprávnou a nemající oporu v provedeném dokazování.

49. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné, a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.

II./4. Replika obviněné

50. Na vyjádření státního zástupce reagovala replikou obviněná. Vytkla mu, že k jejím námitkám přistoupil selektivně a velmi povšechně. Pro celé vyjádření státního zástupce je signifikantní významné zjednodušení námitek, ignorování některých z nich a dezinterpretace jiných, popřípadě jejich neúplné komentování bez reflektování jejich podstaty a šíře. Dovolatelka odmítla, že by uplatnila námitky totožné, s nimiž se nižší soudy již vypořádaly. Vznesla totiž námitky jednak zcela nové a jednak sice takové, které již dříve uplatnila, s nimiž se však s nižší soudy nevypořádaly prakticky vůbec.

51. Státní zástupce zcela ignoroval její námitku, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení presumpce neviny a jejího práva na spravedlivý proces. Šlo o námitku k závěru vrchního soudu, že pokud byly za stejný skutek odsouzeny fyzické osoby, pak musí být důkazy v nynější kauze hodnoceny stejně. K tomuto závěru dovolatelka namítala, že je protizákonným, aby o výsledku trestního řízení vedeného proti ní bylo jasno ještě před zahájením dokazování, což by nastalo, pokud by soudy v nynější věci byly povinny hodnotit důkazy stejně, jak učinily soudy v řízení proti fyzickým osobám. Dovolatelčinu námitku týkající se neodůvodněného rozšíření okruhu osob, jejichž jednání by jí bylo možno přičítat, státní zástupce reflektoval, dokonce dal dovolatelce za pravdu, přesto se však snažil relevanci této její námitky snížit s tím, že závěry odvolacího soudu, který k takovému rozšíření přistoupil, nejsou příliš podstatné. Odvolací soud však uvedené rozšíření učinil a měl-li by být tento jeho dílčí závěr devalvován tak, jak činí státní zástupce, pak se nabízí otázka, který ze závěrů odvolacího soudu je silnější a má přednost před závěrem jiným. Jestliže státní zástupce považuje teze odvolacího soudu za zjevně chybné, jedná se o vadu rozhodnutí soudu, kterou nelze odstranit výkladem procesních stran.

52. Námitku k obrácení důkazního břemene státní zástupce označil za neodpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolání však bylo podáno i z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněná nikdy neomezila uplatněné dovolací důvody na jednotlivé dovolací námitky. U této námitky výslovně upozornila, že jde o vadu zakládající neústavnost prvostupňového i druhostupňového rozhodnutí a vyjádřila přesvědčení, že tato otázka spadá pod přezkumnou činnost Nejvyššího soudu. Ostatně i státní zástupce nakonec s touto námitkou pracuje a snaží se Nejvyššímu soudu podsouvat, že snad z provedeného dokazování vyplývá jakýsi závěr o nečinnosti a neprovedení žádných opatření ze strany obviněné. To však je flagrantní nepravda nemající oporu v provedeném dokazování, kdy státní zástupce neuvádí konkrétní části výpovědí, ze kterých by jím činěná tvrzení měla vyplývat. Dovolatelka zopakovala, že dokazování týkající se její exkulpace neproběhlo, kdy vůbec nebylo předmětem dokazování, kdo a případně, jaká opatření směřující k vyvinění přijal či nepřijal.

53. Obviněná státnímu zástupci dále vyčetla dezinterpretaci výpovědí svědků K., F., M., K. a M., s jejichž obsahem jsou rozporná skutková zjištění učiněná nižšími soudy. Zdůraznila, že není pravdou to, co svědkům do úst vložil prvostupňový soud i státní zástupce, a že ona je jedinou, kdo tvrzení předmětných svědků skutečně citoval z protokolu o hlavním líčení. Zdůraznila, že svědci v rámci svých výslechů neuvedli to, co tvrdí soudy a státní zástupce. Přitom právě uvedení svědci a stavební deníky byli pro soud zásadním důkazem. To je zřejmé z označení těchto svědků prvostupňovým soudem coby svědků klíčových. U stavebních deníků pak nutno setrvat na tom, že ty dovolatelčinu vinu neprokazují, neboť stran osazenosti fotovoltaickými panely nebyly deníky vedeny řádně, a to ani přibližně, a neprůkaznost údajů ve stavebních denících vyslovil i Nejvyšší soud. To platí i přesto, že státní zástupce se nyní snaží podsouvat, že vyjádření Nejvyššího soudu stran viníků se vlastně týká jiné věci.

54. Za nesprávný dovolatelka označila i závěr státního zástupce týkající se (ne)pravdivosti revizních zpráv. Státní zástupce završil, že podstatným je to, že všechny zprávy byly předloženy současně. I z jeho stanoviska tak plyne, že si je vědom toho, že závěr o nepravdivosti všech tří revizních zpráv obstát nemůže. Státní zástupce i soudy totiž nepřijaly zcela jasný a prokázaný fakt, že případ obviněné se zásadně vymyká obdobným případům tím, že elektrárna se sestávala ze čtyř na sobě nezávislých bloků, kdy každý mohl fungovat sám o sobě. Elektrárna byla od svého zprovoznění ještě v roce 2010 až do svého vypnutí provozována toliko a pouze o výkonu 2 MWp, takže závěr o tom, že dvě revizní zprávy vztahující se k výkonu 2,2 MWp byly nepravdivé, z žádného důkazu rozhodně nevyplývá. Soudy se k revizním zprávám vždy stavěly tak, že jsou vlastně jednou zprávou, to však z žádného důkazu nevyplývalo. Elektrárna nebyla nikdy provozována na výkon vyšší než 2 MWp, toho bylo dosaženo již v roce 2010 a minimálně dvě revizní zprávy tedy nebyly nepravdivé. To je podstatné jak ve vztahu k vědomosti o dokončenosti elektrárny ještě v roce 2010 a k posouzení subjektivní stránky i míry zavinění, tak ve vztahu ke společenské škodlivosti.

55. K části dovolání podanému obhájcem Petržílkem se státní zástupce snaží namísto soudů vypořádat s nepřezkoumatelností rozhodnutí tím, že zaujímá právní názor jak k hmotněprávnímu posouzení věci, tak k návrhu na posouzení předběžné otázky Soudním dvorem Evropské unie. Státní zástupce prakticky oznamuje, že si je vědom toho, že výše škody byla odůvodněna nesprávně. Současně ale uvádí, že to vlastně není podstatné, jelikož by se k výsledku, který je zachycen ve výroku o náhradě škody, přece také dojít dalo. Vyjádření státního zástupce ale samozřejmě nemůže nahradit chybějící či vadné odůvodnění rozhodnutí soudu.

56. V rámci své repliky obviněná setrvala na závěrečném návrhu, který učinila v podaném dovolání.

III. PŘÍPUSTNOST DOVOLÁNÍ

57. Dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. DŮVODNOST DOVOLÁNÍ

58. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou dílem opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ně patřičně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněné poskytly náležité vysvětlení, proč jim nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

59. Obviněná založila své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.

60. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnou označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

61. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.

Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

62. Obviněná tento dovolací důvod uplatnila v jeho prvé alternativě ve vztahu k otázce dostavěnosti elektrárny a (ne)pravdivosti všech tří revizních zpráv. Zákonné znění prvé alternativy tohoto dovolacího důvodu vyžaduje nejen, aby byl předmětem dovolacích námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutků, ale současně aby šlo o rozpor zjevný v tom smyslu, že zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21). Stran zjevnosti se námitky obviněné s touto alternativou dovolacího důvodu spíše míjejí, neboť dovolatelka prostou polemikou nesouhlasí s hodnotícími úvahami prvostupňového soudu, s jeho náhledem na revizní zprávy jako na jediný celek a s jeho exaktním vymezením dokončenosti elektrárny k ultimu roku 2010 v rozsahu jedné poloviny. V posledně uvedeném se pak dovolací námitky k (ne)dostavěnosti elektrárny nedotýkají ani rozhodných skutkových zjištění, neboť ta nespočívají v kvantitativním vymezení (ne)dostavěnosti elektrárny, ale ve skutečnosti, že elektrárna nebyla dostavěna tak, jak bylo deklarováno vůči Energetickému regulačnímu úřadu, bez ohledu na to, zda se tak stalo v takovém či onakém rozsahu. Pokud by však obě uvedené námitky (nedostavěnost elektrárny + nepravdivost tří revizních zpráv) bylo možno pod prvou alternativu zmíněného dovolacího důvodu s jistou měrou tolerance podřazovat, pak jde o námitky zjevně neopodstatněné.

63. Na oba napadané okruhy obviněná předkládá vlastní názor k tomu, jak stran nich měly soudy důkazy hodnotit. Netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, jaký učinily. Namítá „toliko“, že při jiném náhledu na opatřené důkazy by takový skutkový závěr možný nebyl, uplatňuje však vlastní logiku, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla. Na provedené důkazy přitom nazírá selektivně a jednotlivě, nikoliv též v jejich vzájemném souhrnu. U označených výpovědí vytrhává z jejich celkového kontextu vždy jen určitou pasáž, kterou izolovaně cituje a ignorováním jejího předpolí i nástavby vytváří dojem dezinterpretace výpovědi soudem. To platí jak ve vztahu k jednotlivé výpovědi, tak především v provázanosti k označeným výpovědím navzájem, kdy přehlíží, že tyto svědecké výpovědi se doplňují a umožňují učinit závěr o nedostavěnosti elektrárny, respektive o její dostavěnosti v podstatně nižším rozsahu, než v jakém bylo předávacím protokolem z 12. 11. 2010 deklarováno Energetickému regulačnímu úřadu.

64. Touto hodnotící disproporcí používanou obviněnou naproti tomu úvahy nižších soudů netrpí, jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé a zaobírají se provedenými důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné provázanosti. Nezaměřují se tedy na jednotlivý dílčí detail, pro který by přehlížely celek, neopomíjejí žádný prvek provedeného dokazování a nevykazují žádnou logickou mezeru, kterou dovolatelka vytváří upřednostňováním toliko jednotlivostí. Právě a jen komplexní náhled na veškeré zjištěné okolnosti a jejich vyhodnocení nejen jednotlivě, ale především v jejich vzájemné provázanosti, umožňuje složit mozaiku do sebe navzájem zapadajících informací, které by jinak při separátním náhledu na ně mohly umožňovat více výkladových variant. Takové oddělené optiky se nesprávně domáhá dovolatelka, jež se upínáním na určité jednotlivosti snaží vyvolat dojem masivních nesrovnalostí v celku, jehož vyznění jí právě pro snahu koncentrovat se na jednotlivost uniká. Při popsaném komplexním náhledu na veškeré zjištěné skutečnosti podávající se nejen z výpovědí soudy označených svědků, ale i stavebních deníků a vyjádření firmy EXCON (zajišťující faktickou instalaci fotovoltaických panelů v dodavatelském řetězci končícím u obviněné) platí, že aby se naplnila verze dovolatelky (rozporující nedostavěnost elektrárny), muselo by dojít k natolik nepravděpodobné souhře náhod, že ji to přesouvá z roviny v úvahu připadající varianty skutkového děje do pozice veskrze modelové a v reálném světě nenaplnitelné.

65. Výpovědi dovolatelkou vyzdvihovaných svědků sice nejsou exaktní, bez důvodných pochybností však z nich vyplývá, že elektrárna nebyla dokončena v tom rozsahu, v jakém bylo deklarováno vůči Energetickému regulačnímu úřadu. Přesnější údaj se podává z výpovědi svědka M., a i kdyby snad tato výpověď měla být zpochybňována tím, že tento svědek se v jiném řízení vyjadřoval ne zcela totožně, pak je zde dokument, který (ne)dokončenost elektrárny do značné míry kvantifikuje a jímž je protokol o schválení výrobny (viz č. l. VI/1357). Představa, že svědek M. tento dokument zpracoval záměrně vadně a následně toto své osobnostní selhání završil rozdílnými výpověďmi v různých typech řízení jen proto, aby dovolatelku poškodil, spadá spíše do konspiračních teorií než do reálného světa. To platí tím spíše, pokud ani obviněná nenabízí žádný důvod, pro který by jí měl M. takto ubližovat.

66. Obdobnou jednostrannou optikou dovolatelka odmítá údaje ze stavebních deníků. U nich sice lze připustit, že nebyly přesné, v určitém základním rámci však informaci o (ne)dostavěnosti elektrárny poskytovaly a tyto údaje z nich zapadají do výpovědí svědků, proti nimž dovolatelka brojí. Souladí též s vyjádřením firmy EXCON (viz č. l. XIII/3131), která tvrdila, že ona sama dílo spočívající v osazení panelů kompletně dodala až 17. 3. 2011, z čehož je zřejmé, že nemohla nastat situace, že by obviněná mohla 12. 11. 2010 (jak deklarovala vůči Energetickému regulačnímu úřadu) převzít dílo od firmy HHI-KOMEX, jíž subdodávala firma ALTERNATIVE ENERGY, pro níž subdodávku zajišťoval EXCON.

67. Stejně tak obviněná ponechává stranou pozornosti, že Daniel Exner coby osoba ji ovládající, potvrdil předávacími protokoly z 6. 12. 2010 (viz č. l. X/2301) a z 25. 5. 2011 (viz č. l. IX/2108), že elektrárna nebyla v takovém stupni dostavěnosti, v jakém bylo v licenčním řízení deklarováno Energetickému regulačnímu úřadu předávacím protokolem z 12. 11. 2010 (viz č. l. IX/2172). Totéž je patrné z Exnerem za zhotovitelskou firmu ALTERNATIVE ENERGY podepsaném odstoupení od smlouvy uzavřené s objednatelskou firmou HHI-KOMEX. Uvedené odstoupení je z 8. 3. 2011 a je v něm deklarováno, že zhotovitel k 28. 2. 2011 nedodržel povinnost vyhotovit dílo k sjednanému termínu 31. 12. 2010, ani k dodatečným termínům 15. 1. 2011 a 28. 2. 2011, kdy k posledně uvedenému datu vyhotovil pouze prvou část díla v rozsahu 2 MWe a dílem vyhotovil druhou část rozsahu provedených zemních prací, konstrukcí a částečné elektroinstalace (viz č. l. XIII/3116).

68. O nedokončenosti elektrárny v deklarovaném rozsahu svědčí nakonec i fakt, že ještě při kontrole dne 17. 5. 2012 (viz č. l. XV/3400) bylo na elektrárně instalovaných 9 087 fotovoltaických panelů oproti 14 832 kusům fotovoltaických panelů uvedených v revizních zprávách technika G.

69. Obviněné nelze též přisvědčit, pokud dovozuje zjevný rozpor skutkových zjištění ohledně nepravdivosti všech tří revizních zpráv. Dovolatelka zde segmentuje celek na díly a popírá smysl revize, jež má být završujícím atestem realizovatelným až ve finálním stavu revidované záležitosti. Mělo-li by jí být dáno za pravdu, pak by šlo ad absurdum revidovat každý jednotlivý fotovoltaický panel a tvrdit, že rozsah prvotního podvodu je menší. Konstrukt o elektrárně takzvaně 4v1 je veskrze umělý, účelový a neodpovídající terénně geografickému uspořádání, zastřešení všech údajných čtyř elektráren jedním subjektem (FVE Petrovice a.s.), formátem jejich budování (jeden dodavatel pro všechny čtyři údajné sub-elektrárny, v rámci jedné smlouvy a podobně). Témuž nasvědčuje i průběh licenčního řízení, respektive žádostí, které obviněná podala. Prvotně požádala o licenci z jediného zdroje (nikoliv ze čtyř v jednom) o výkonu 4,4 MWe (viz č. l. IX/2156). Licence také byla vydána na jeden zdroj, nikoliv na čtyři v jednom (viz č. l. IX/2163). Obdobné se pak opakovalo následně v žádosti o změnu licence (viz č. l. X/2300), kde je v seznamu provozoven uváděna jako jedna (nikoliv jako 3v1 nebo 4v1) ta s výkonem 3,311 MWe (již licencovaná) a jako druhá ta, která je tvořena posledním blokem o výkonu 1,088 MWe. Dovolatelčina snaha o fragmentaci licenčního řízení opřená o oddělování jednotlivých revizních zpráv není správná.

70. Na pomezí dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitek nespadajících pod žádný dovolací důvod dotýkajících se však práva na spravedlivý proces lze subsumovat výhrady týkající se i) argumentace odvolacího soudu rozhodnutími učiněnými v řízení proti fyzickým osobám, ii) přístupu odvolacího soudu k důkazům prováděným v druhostupňovém řízení, iii) obrácení důkazního břemene a iv) nepřezkoumatelnosti rozhodnutí jednak stran toho, zda revidovat lze teprve plně dokončenou elektrárnu, anebo naopak zda revize může být prováděna průběžně, a jednak stran potřebnosti položit dovolatelkou poptávané dotazy k Soudnímu dvoru Evropské unie. Lze připustit, že dílem tyto výhrady mohou mít přesah i do dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., primárně však směřují do oblasti skutkových zjištění.

71. Obviněná odvolacímu soudu vyčetla, že opakovaně zdůraznil význam řízení vedeného proti fyzickým osobám a dle ní prakticky konstatoval, že nynější hodnocení důkazů nemůže vyznít jinak, než jak se stalo v předcházející věci. Na základě toho vyslovila otázku, proč vůbec v nynější věci bylo dokazování prováděno, pokud jeho hodnocení bylo známo již předem. Lze připustit, že odvolací soud použil ne zcela šťastnou formulační zkratku, rozhodně však nevyjádřil to, co dovozuje obviněná. Vrchní soud napadanou argumentací totiž neřekl nic víc, nic míň, než že je-li určitá skupina důkazů podrobena hodnocení zásadami formální logiky, tak by hodnotící výstup měl být stejný, ať hodnocení provádí ten či onen soud. Vrchní soud tedy netvrdí, že skutková zjištění v nynější věci by šlo automaticky budovat ze závěrů kauzy řešící trestní odpovědnost fyzických osob a tím méně, že nynější soud by byl vázán tamním hodnocením důkazů, ale zpochybňuje reálnost očekávání, že stejné vstupy (provedené důkazy) podrobené stejným „výpočetním“ operacím (hodnocení opřené o principy logiky) mohou vydat odlišné výstupy (skutkové závěry).

Možnost opaku sice patrně existuje, ovšem je krajně nepravděpodobná. Z toho však nelze činit absolutizované závěry o nepotřebnosti dokazování (jak tvrdí dovolatelka), neboť jakkoliv lze do jisté míry předvídat, že „obdobné případy budou posouzeny obdobně“, nezbavuje to obviněnou osobu práv na obhajobu manifestující se mimo jiné oprávněním komentovat důkazy, rozporovat je a snášet argumentační prvky, které by mohly modifikovat shora zmíněné „výpočetní operace“ a vyústit v jiné výstupy. A právě to se v projednávané věci stalo, kdy soudy prováděly nové a samostatné dokazování, provedené důkazy autonomně hodnotily a braly v potaz výhrady, které vznášela obviněná.

To, že její argumentaci nedaly za pravdu, nelze interpretovat tak, že byly vázány dřívějšími rozhodnutími stran fyzických osob.

72. Dovolatelce nelze přisvědčit ani v její kritice odvolacího soudu při hodnocení důkazů prováděných v druhostupňovém řízení. Dovolatelka si stýská, že její vyjádření k předkládané fotodokumentaci, v níž rozporovala její časové usazení do listopadu 2010, odvolací soud nikterak nereflektoval. Ze spisu se podává, že v odvolacím veřejném zasedání byl prováděn důkaz fotografiemi z č. l. V/972–1003, k nimž se obviněná vyjadřovala. Jde o řadu fotografií evidentně z různých období, což je patrno jak z rozdílů ve vegetaci (č. l. V/979 – olistěné stromy), tak v oblečení osob (č. l. V/988 – krátké kalhoty). Poznámka vrchního soudu se vztahovala k časově okótovaným snímkům (č. l. V/974), u nichž je časová značka jednak 18. 10. 2010 a jednak 29. 11. 2010 vyvedena jak ve fotografii samé (pravý dolní roh), tak v textu, do něhož jsou fotografie vloženy. Obviněná o této nuanci cudně mlčí a svou námitkou se snaží vyvolat dojem, že vrchní soud snad nějak návodně či manipulativně vzal paušálně všechny fotografie za stejné a demonstroval tím, jak na obviněnou nazírá. Dovolatelka tedy činí přesně to, z čeho osočuje odvolací soud a de facto tak sama dobře ukazuje na svůj argumentační přístup (aplikovaný i v dalších okruzích svých námitek), kdy zamlčením či zamlžením reálného stavu (zde opomíjení, že jde o více fotografií z různých dob) a přehlížení celistvosti a rozmanitosti celku (například přehlížení celkového kontextu, v němž se svědci vyjadřovali – jak uvedeno výše v bodě 63.) deformuje pravý obsah informací.

73. Námitku o obrácení důkazního břemene dovolatelka vztahuje k otázce skutkových zjištění týkajících se případné její exkulpace podle § 8 odst. 5 TOPO. Tvrdí, že soudy v této materii žádná skutková zjištění neučinily a ani nic ke spravedlivě požadovatelnému úsilí k zabránění trestné činnosti u dovolatelky nezjišťovaly. Obviněná v této své argumentaci zaměňuje skutková tvrzení na straně jedné a jejich prokazování na straně druhé, a touto metodou nesprávně dovozuje popření zásad trestního procesu a obrácení důkazního břemene. Obviněná žádná skutková tvrzení o existenci exkulpačních opatření neuvedla a o jejich existenci nevyvstala ani žádná jiná indicie, kterou by bylo možno prověřovat a pátrat po ní. Z pouhé teoretické možnosti výskytu určitého jevu přitom nelze dovozovat nutnost pátrání po něm a prověřování jeho (ne)existence. Výčet takových jevů může být teoreticky nekonečný v závislosti na představivosti a ochotě spřádat rozličné více či méně fantaskní teorie a měla-li by platit konstrukce obviněné, znamenalo by to bezbřehé hledání nenalezitelného. Neudržitelnost této konstrukce je velmi ilustrativní na jevech vyžadujících rozličná znalecká zkoumání. Ta nejsou automaticky nasazována na každý případ. Takže ne každý obviněný je psychiatricky zkoumán, ne každá dopravní nehoda je předkládána technickému znalci, ne u každého zranění je posuzována jeho kategorizace a potencionální následky. Obdobně by bylo absurdní automaticky vyslýchat populaci určité lokality jen proto, že teoreticky by někdo z ní mohl obviněné osobě poskytnout tzv. alibi.

74. Obviněná zde žádná skutková tvrzení k exkulpačním krokům nenabídla, jejich existenci nesvědčí ani nic jiného a dovolatelka ani nezmiňuje, jak by si pátrání a prokazování této neuchopitelné veličiny představovala. Současně opomíjí, že negativní skutečnosti lze sotva prokazovat a ty pozitivní (že vynaložila požadovatelné úsilí) prokázány nebyly. Obviněná tedy ani nenaznačuje, jaké pátrací a vyhledávací metody justiční orgány opomenuly a co vlastně měly v obecné rovině prověřovat tak, aby vyhověly jejím představám o učinění této materie předmětem dokazování. Je nutno připomenout, že pozitivní i negativní skutková zjištění jsou z hlediska povinnosti justičních orgánů podle § 5 odst. 2 tr. ř. kvalitativně rovnocenná. Skutkovým zjištěním je tedy jak závěr, že určitý jev existuje (pozitivní skutkové zjištění), tak závěr, že neexistuje (negativní skutkové zjištění). Dovolatelka se proto mýlí, dovozuje-li, že soudy k otázce opatření, jež by mohla vést k její exkulpaci, žádná skutková zjištění neučinily. Soudy uzavřely, že žádná okolnost směřující k vynaložení veškerého úsilí prokázána nebyla, a učinily tedy negativní skutkové zjištění. Na absenci skutkového zjištění přitom nelze usuzovat jen proto, že tužbou obviněné by byl závěr opačný, totiž skutkové zjištění pozitivní.

75. Obviněný pochopitelně nemá povinnost skutkových tvrzení či aktivity poukazující na indicie nasvědčující existenci určitého jevu. To spadá pod jeho oprávnění hájit se jakkoliv. Zvolí-li však určitou metodu obhajoby, jde ruku v ruce s takovou volbou i odpovědnost za ni. Přitom každá metoda (v podstatě čehokoliv, nejen obhajoby) má zpravidla své kladné i stinné stránky. Využije-li tedy obviněný určitou cestu, kterou se ubírá úskalími trestního procesu, těžko si může stýskat na to, že jiná cesta by mu nabízela lepší vyhlídky. Obviněné tedy není přičítána k tíži její nečinnost stran skutkových tvrzení, na druhé straně však nelze spravedlivě požadovat, aby justiční orgány pátraly po jevech teoreticky možných i tehdy, pokud pro jejich existenci nenasvědčuje žádná indicie. A právě tak tomu bylo v projednávaném případě.

76. Přisvědčit nelze ani námitkám obviněné, jimiž vyčítá nižším soudům, že se jasně nevyjádřily k otázce, zda revizím lze podrobit pouze kompletně dokončené zařízení, anebo zda je možné provádět revize i na provozuschopných dílech. Obviněná na podporu druhého názoru poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 347/2022, sp. zn. 11 Tdo 734/2022 a sp. zn. 3 Tdo 1171/2021. Odkazy na uvedená rozhodnutí však případná nejsou, neboť směšují dvě neslučitelné věci. Vyzdvihovaná citace o složitosti a neustálenosti náležitosti revizí fotovoltaických elektráren z rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 347/2022 se pojila k odpovědnosti pracovnice stavebního úřadu za (ne)náležité prověření dostavěnosti fotovoltaické elektrárny a k (ne)možnosti vycházet jen z písemných podkladů doložených stavebníkem. Šlo tedy o to, zda pracovnice stavebního úřadu mohla rozpoznat nedokončenost fotovoltaické elektrárny. Naproti tomu nyní řešená kauza se pojí k osobě stavebníka, který nemohl nevědět, zda, co a v jakém rozsahu (ne)má dokončeno a zda deklarací adresovanou především Energetickému regulačnímu úřadu uvádí pravdu či nikoliv. Rovněž trestní věc řešená pod sp. zn. 11 Tdo 734/2022 je oproti nynější kauze zcela odlišná, což tam Nejvyšší soud výslovně uvádí v bodě 31. odůvodnění. Tamní věc se sice týká nepravdivé prvé revizní zprávy, ta ovšem byla zhojena pravdivou druhou revizní zprávou, z níž teprve Energetický regulační úřad vycházel. Totéž platí i pro věc sp. zn. 3 Tdo 1171/2021, v níž Nejvyšší soud rovněž výslovně zmínil odlišnost tamní kauzy od případů, kdy fotovoltaická elektrárna k ultimu roku 2010 dokončena není (viz bod 26. tamního odůvodnění).

77. Především však nelze souhlasit s dovolatelkou, že nižší soudy se vyhnuly odpovědi na to, zda na zprávy o výchozí revizi nahlížejí tak, že je lze provést až po úplném dokončení elektrárny, anebo naopak, že mohou být provedeny postupně na ucelených provozuschopných dílech v průběhu výstavby. Soudy své stanovisko vyjevily dosti jasně a opřely se logicky o novější právní názor (vyvěrající z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 204/2015) překonávající ten původní (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 173/2014). Je přesvědčivější, a i laicky srozumitelnější, že revize coby atest určitých vlastností může mít validitu až v momentě, kdy ony vlastnosti jsou ustálené a nepodléhají změnám vyvolaným dalším technologickým postupem.

78. Porušení pravidel spravedlivého procesu nelze spatřovat ani v tom, že nižší soudy neshledaly potřebným položit dovolatelkou poptávané otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Obviněná se totiž zde snaží v zásadě přehlednou a ve své podstatě jednoduchou otázku (ne)dokončenosti fotovoltaické elektrárny zamlžit zdůrazňováním rozličných, ryze technických a mnohooborových detailů prolínaných s výhradami k (ne)dokonalosti právní úpravy, případně až podzákonných norem, čímž se snaží odvrátit pozornost od jádra věci. Jinak řečeno, domáhá se exaktní právní úpravy k materii, která je rozklíčovatelná základní logickou úvahou aplikující běžné fyzikální zákony. Řeší (ne)dokonalost pravidel pro finální prvek určitého řetězce, pro což pomíjí, že předchozí články řetězce zcela chybí. S nadsázkou řečeno, zabývá se (ne)kvalitou norem upravujících revizi komína domu, který ještě není postaven, což na posouzení, zda dům stojí, nemá žádný vliv. Sebelepší normotvorba přitom nesvede ovlivnit, zda někdo bude či nebude uvádět pravdu o otázkách, které s normami upravovanou problematikou nesouvisejí. Obviněná věděla, v jaké (ne)dostavěnosti fotovoltaická elektrárna je, nedeklarovala ovšem reálný stav, jaký byl patrný z fotografií, z běhu prací dle stavebních deníků subzhotovitelů i z výpovědí osob v nich činných, ale naopak se snažila předstírat něco jiného, a to i za pomoci nepravdivých revizních zpráv. Za ty se nyní snaží „schovávat“ a poukazem na nejasnou metodologii pro jejich zpracování předstírat, že na jejich podkladě byla přesvědčena o tom, že fotovoltaická elektrárna dokončena je. Má-li se Nejvyšší soud vrátit k výše zmíněnému příměru, obviněná chce tvrdit, že díky revizi komína se mohla domnívat, že dům stojí, ačkoliv jasně viděla, že tomu tak není. Pro posouzení věci proto není třeba činit dotaz na Soudní dvůr Evropské unie, protože odpověď na otázku (ne)kvality metodologie revizních zpráv k bezpečnosti fotovoltaických elektráren není potřebná k vyhodnocení otázky, že revidováno bylo (ať už metodologicky správně či nesprávně) něco, co dokončeno nebylo.

79. Z tohoto důvodu ani dovolací soud neshledal prostor proto, aby dovolatelkou podnětované otázky předkládal Soudnímu dvoru Evropské unie.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

80. Pod tento dovolací důvod lze kategorizovat námitky obviněné týkající se i) přičitatelnosti jednání fyzických osob, ii) její exkulpace, iii) jejího zavinění, iv) společenské škodlivosti, jakož i v) výhrady proti adheznímu výroku. Pod tento dovolací důvod lze subsumovat též námitky vztahující se ke zmatečnosti při stanovení výše způsobené škody, neboť obviněná tyto námitky nevznáší z pozice rozporování skutkových zjištění, ale z hlediska právního posouzení, popřípadě zmatečnosti rozhodnutí tkvící v rozporu mezi výrokem o náhradě škody na straně jedné a odůvodněním tohoto výroku na straně druhé. Všechny uvedené námitky jsou však zjevně neopodstatněné.

81. Dovolatelka dovozuje disproporci v tom, že zatímco prvostupňový soud jí přičetl toliko jednání člena jejího statutárního orgánu Daniela Exnera, odvolací soud okruh osob, jejichž jednání jí lze přičítat, rozšířil i na revizního technika T. G. Uvedenou disproporcí však ve skutečnosti napadená rozhodnutí netrpí. Lze připustit, že odvolací soud použil poněkud zjednodušující vyjadřovací zkratku, je však evidentní, že hovořil o revizním technikovi G. toliko a jen v té souvislosti, že jeho jednání a jednání Daniela Exnera tvořilo dvě stránky jedné mince stojící u zrodu protiprávního stavu založeného v době, kdy trestní odpovědnost právnických osob ještě neexistovala.

Tento protiprávní stav pak byl udržován dalším navazujícím jednáním Daniela Exnera v době po 1. 1. 2012 a toto jeho jednání je rozhodné pro posouzení přičitatelnosti dovolatelce. I z uvedeného časového vymezení nyní stíhaného skutku je tedy evidentní, že revizní technik se na něm nijak nepodílel a jeho jednání z relativně dávné minulosti tak není a nemůže být obviněné přičítáno nejen z důvodu formálních (G. nespadá do katalogu osob vymezených v § 8 odst. 1 TOPO), ale i temporálních. Trestní odpovědnost obviněné je tedy založena toliko na přičitatelnosti jednání Daniela Exnera (jednání spočívajícího v tom, že po 1.

1. 2012 udržoval dříve nastolený protiprávní stav) a dovolatelkou vyzdvihovaná pasáž z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na tom ničeho nemění, neboť představuje pouze neobratné formulační vyjádření. Ostatně i z popisu skutku (jde o skutek páchaný po 1. 1. 2012, nikoliv dříve) je zřejmé, že ten je založen toliko jednáním předsedy představenstva Exnera, a nikoliv též revizního technika G.

82. Ne zcela optimální jazykový aparát odvolacího soudu přispěl i k námitkám obviněné týkajícím se jejího vyvinění. I ohledně této materie obviněná dovozuje rozpor v tom, že zatímco prvostupňový soud připustil možnost jejího vyvinění podle § 8 odst. 5 TOPO (byť se dle dovolatelky této otázce nevěnoval dostatečně), odvolací soud naproti tomu aplikaci § 8 odst. 5 TOPO o exkulpaci obviněné vyloučil. I zde se tak jedná do jisté míry o dovolatelčino „slovíčkaření“, protože krajský i vrchní soud obsahově tvrdí v podstatě totéž, a obviněná se toliko snaží dovodit domnělý rozpor, že krajský soud exkulpaci připouští, ale neshledává ji naplněnou, zatímco vrchní soud ji vylučuje z povahy věci. Tak tomu ovšem není, neboť vrchní soud jen formulačně ostřeji vyjádřil právě to, co je zmíněno v poukazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1332/2018, totiž že exkulpace v případech, kdy trestný čin právnické osoby má původ v jednání jejích nejvyšších činitelů, je zcela výjimečná. Dovolatelka zmíněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčítala, že neosvětlil, z čeho v uvedených případech dovodil ono limitované užití § 8 odst. 5 TOPO, ani to však neodpovídá realitě. Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí vysvětlil onu výjimečnost zcela logickou úvahou opřenou o to, že dvojjedinost postavení nějakého subjektu je jevem velmi vzácným, jak obecně, tak tím spíše tehdy, pokud jedna složka dvojjedinosti stojí svou povahou v opozici k složce druhé. Jinak řečeno, není obvyklé (respektive je naprosto výjimečné), aby jeden subjekt zastával názor, který by současně vyvracel. Jestliže tedy osoba uvedená v § 8 odst. 1 písm. a) TOPO páchá trestný čin, pak si lze jen těžko představit, že současně na takové své jednání bude upozorňovat, pranýřovat je a zavádět interní přezkumné procesy tak, aby se paralelně vmanévrovala do podmínek § 8 odst. 5 TOPO.

83. To ostatně připouští i dovolatelka sama, pokud namítá, že po ní bylo stěží možno spravedlivě požadovat, aby ex post nastavila taková opatření, která by odhalila protiprávní stav vyvolaný v minulosti předsedou představenstva Exnerem. I obviněná sama tak de facto připouští, že úvaha o vynaložení veškerého spravedlivě požadovatelného úsilí je pouhou iluzí a že ani ona sama si nesvede představit, o jaké úsilí by se mělo jednat, jak by mělo být zjišťováno a prokazováno. Jestliže spravedlivě požadovatelné úsilí směřující k zabránění spáchání protiprávního činu fyzickými osobami činnými v obviněné je zde pouhým přeludem a nenaplnitelným cílem, pak je bez důvodných pochybností opodstatněný závěr, že obviněná žádné takové úsilí nevynaložila, neboť nemohla dosáhnout něčeho, co v projednávaném případě bylo nedosažitelné. A právě a pouze toto se expresivním slovním obratem o logickém protimluvu snažil vyjádřit vrchní soud, aniž by tím chtěl generalizovat, že v jiných skutkových případech je paušálně vyloučena exkulpace právnické osoby tehdy, pokud je její trestní odpovědnost založena protiprávním jednáním jejích nejvyšších představitelů uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) TOPO.

84. Obviněná dále k otázce její exkulpace vznesla výhradu, že touto problematikou se zaobíral až druhostupňový soud, čímž dle ní mělo dojít k porušení zásady dvojinstančnosti. Tuto námitku nelze podřazovat pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a Nejvyšší soud se jí tak mohl zabývat toliko z hlediska namítaného porušení práva na spravedlivý proces. Ani této námitce však nelze dát za pravdu. Obviněná si touto námitkou do jisté míry vnitřně odporuje, neboť na jiném místě vytýká rozpor mezi úvahami prvostupňového soudu, který exkulpaci nevylučoval, ale neshledal ji naplněnou na straně jedné a druhostupňovým soudem, který exkulpaci dle dovolatelky vyloučil z povahy věci.

Jestliže tedy měl prvostupňový soud vyjádřit určitý právní názor stran exkulpace, který měl být v rozporu s právním názorem soudu druhostupňového, pak těžko může obstát námitka obviněné o tom, že problematikou exkulpace se prvostupňový soud nezaobíral a poprvé tak učinil až soud druhého stupně. I kdyby se však Nejvyšší soud přes tuto rozpornost dovolacích námitek překlenul, pak je nutno zdůraznit, že odvolací řízení není ovládáno kasačním principem. Trestní řád počítá primárně s tím, že přímo v odvolacím řízení má dojít k nápravě zhojitelných chyb, počínaje nedostatky procesními, přes neúplnosti dokazování a nepřesnosti skutkových zjištění, až po vady v právním posouzení, včetně otázky právního následku spáchání trestného činu, tedy potrestání a adhezních výroků.

Možnosti kasace v odvolacím řízení jsou naopak výrazně zúženy, ať již jde o možnost vrácení věci nižšímu justičnímu orgánu (§ 259 odst. 1 tr. ř.) nebo o zákaz jen některých změn k horšímu (§ 259 odst. 5 tr. ř.). I kdyby tedy šlo tvrdit, že teprve až odvolací soud se zabýval exkulpací (což z výše rozdělených důvodů realitě neodpovídá), pak ani takový postup by nešlo pokládat za odepření spravedlnosti, nýbrž naopak za její naplnění.

85. Dovolatelce nebylo možno dát za pravdu ani v jejích námitkách týkajících se zavinění. Vědomost o jednání předsedy představenstva Exnera – totiž, že fotovoltaická elektrárna nebyla hotová tak, jak bylo deklarováno vůči Energetickému regulačnímu úřadu, byla kontinuálně přítomna v bytí obviněné, které bylo utvářeno právě i Danielem Exnerem, který v ní zastával post v představenstvu. Tato vědomost se přenášela dál do informovanosti Exnera o tom, že licence byla získána na podkladě nepravdivých údajů a že obviněná se v privilegovaném statusu subjektů majících nárok na garantované výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů nachází neoprávněně.

Na uvedené vědomosti neměnilo nic to, že pravomocně byl za podvodné jednání vůči Energetickému regulačnímu úřadu Daniel Exner odsouzen až se značným časovým odstupem, neboť nelze dovozovat, že do pravomocného rozhodnutí v jeho trestní věci by se mohl domnívat, že fotovoltaická elektrárna byla dokončena do takového stupně dostavěnosti, jaký byl prohlašován vůči Energetickému regulačnímu úřadu při získávání licence. Jestliže obviněná při tomto vědomí o svém neoprávněně získaném privilegovaném statusu fakturovala dodávky elektřiny za zvýhodněné ceny, pak získávala při využití omylu o jejím privilegovaném postavení plnění, na které neměla nárok.

Z hlediska jejího předsedy představenstva Daniela Exnera šlo o jednání navazující a „dotahující“ ekonomický cíl, pro který Exner vyvolal podvod. A z hlediska obviněné toto Exnerovo navazující a ekonomický cíl naplňující jednání jí je přičítáno a zakládá její trestní odpovědnost. Tato přičitatelnost pak naplňuje subjektivní stránku trestného činu spáchaného právnickou osobou, u níž se o zavinění v pravém slova smyslu hovořit nedá, neboť jde o subjekt, který svůj vlastní vnitřní vztah k určitému jevu nevytváří a vytvářet ani nemůže.

Tento vnitřní vztah se tak proto odvíjí od vnitřního vztahu fyzické osoby, která v rámci činnosti právnické osoby protiprávní čin spáchala.

86. Pokud se obviněná v rámci námitek k subjektivní stránce, popřípadě k společenské škodlivosti, dovolávala rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1171/2021, sp. zn. 3 Tdo 432/2019 a sp. zn. 11 Tdo 734/2022 s argumentací, že problematika v nich řešená nebyla v řízení proti fyzickým osobám ohledně jednání týkajícího se Fotovoltaické elektrárny Petrovice nijak reflektována, pak ani tuto její námitku nelze mít za důvodnou. Ze zmíněných rozhodnutí vyzdvihovala, že pokud pachatel vylákal licenci před koncem roku 2010, ačkoliv věděl, že fotovoltaickou elektrárnu nebude jistě schopen dokončit před 1. 3. 2011, lze mu klást k tíži celou posléze uplatněnou podporu výroby elektřiny, jelikož je v plné výši kryta jeho zaviněním ve formě přímého úmyslu. Bude-li však stejný pachatel předpokládat, že elektrárnu dokončí již v prvních dvou měsících roku 2011, bude možné dovodit jeho přímý úmysl ke škodě odpovídající rozdílu mezi výší podpory v letech 2010 a 2011, a ve zbytku bude možno uvažovat o jeho eventuálním úmyslu. Dovolatelka uzavřela, že podmínka vědomosti o dokončenosti elektrárny ještě v roce 2010 u ní byla naplněna, neboť byla všemi najatými odborníky setrvale ujišťována, že výstavba a zprovoznění elektrárny proběhne řádně a včas, nejméně v rozsahu tří ze čtyř plánovaných bloků elektrárny. Ani tuto dovolatelčinu námitku však nelze pokládat za opodstatněnou. Vědomost Daniela Exnera utvářejícího vědomost obviněné o postupu prací dána byla, navzdory ní bylo vůči Energetickému regulačnímu úřadu deklarováno něco zcela odlišného a stran dokončenosti v počátečních měsících roku 2011 Daniel Exner spoléhal jen na nejistou událost budoucí. Ale ať už by Daniel Exner jednal v přímém či nepřímém úmyslu při vyvolání podvodu, na naplnění podvodu obviněné by to žádný vliv nemělo. Uplatňovaná argumentace dovolatelky by snad mohla mít svou relevanci v případě, že by jí bylo kladeno za vinu, že uvedla Energetický regulační úřad v omyl. Z toho však viněna není. Jádro jejího skutku spočívá v tom, že využila již vzniklého omylu (vyvolaného jinými – Exnerem, G., Klimešem, jehož vyvolání jí však přičítáno není) a je proto nerozhodné, v jaké formě úmyslu byl onen omyl vyvolán. U jejího skutku jde o to, že věděla o vzniklém omylu a při tomto vědomí jej využila ke svému obohacování. Obviněná tak směšuje různé momenty vědomosti a argumentačně se snaží prolomit do situace, která není rozhodná pro posouzení její trestní odpovědnosti.

87. Totéž dopadá i na její kritiku nečinnosti Energetického regulačního úřadu. I kdyby tento úřad hypoteticky přispěl ke svému klamání, respektive i kdyby mohl své oklamání eliminovat či zmírnit, jde stále pouze o skutečnosti významné při vyvolání omylu, nikoliv při jeho pozdějším využívání obviněnou. Z tohoto hlediska její poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2086/17 rovněž není případný.

88. Obviněné nelze přisvědčit, ani rozporuje-li příčinnou souvislost mezi jednáním obviněné a následkem v podobě výplat garantovaných cen elektřiny. I tato námitka vychází z nesprávného směšování momentu vyvolání omylu (z něhož dovolatelka viněna není) na straně jedné a využití omylu (který její kladen za vinu) na straně druhé. Obviněná se v prvé řadě mýlí, dovozuje-li, že osoba uvedená v omyl musí být totožná s osobou činící majetkovou dispozici. To platí zcela obecně. V projednávaném případě Energetický regulační úřad uvedený v omyl vydal licenci, kterou distributor musel respektovat, nemohl ji přehlížet či revidovat, a na jejím podkladě musel učinit majetkovou dispozici. V řešeném případě tedy nejde o to, že distributor by byl uváděn v omyl, ale že obviněná využila dříve vyvolaného omylu Energetického regulačního úřadu a na podkladě toho získala plnění díky majetkové dispozici, kterou by distributor neprovedl nebýt dříve vyvolaného a nyní využitého omylu. To platí i přesto, že majetková dispozice byla činěna v rozsahu toliko 2 MWe, v němž elektřina byla skutečně vyráběna, neboť i tato majetková dispozice vyvěrala z protiprávně získané licence znějící na 3,311 MWe. Mezi (dříve jinými osobami vyvolaným a nyní obviněnou využitým) omylem na straně jedné a plněním inkasovaným obviněnou z titulu privilegovaných garantovaných výkupních cen tak je příčinná souvislost, neboť nebýt onoho dřívějšího omylu, nebyla by vydána licence tak, jak se stalo, tohoto omylu by obviněná následně nemohla využít a nedošlo by tedy k vyplácení zvýhodněných garantovaných výkupních cen.

89. Poukazovala-li obviněná stran společenské škodlivosti jejího jednání na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1171/2021 a rozporovala-li s ohledem na dokončenost fotovoltaické elektrárny v rozsahu 2 MWe ještě v roce 2010 společenskou škodlivost jejího jednání, pak porovnává neporovnatelné. V tamní věci se jednalo o situaci, kdy licence sice byla udělena v době, kdy elektrárna nebyla v licencovaném výkonu ještě dokončena, dokončení do rozsahu licencovaného výkonu se však stihlo ještě k ultimu roku 2010 (srovnej bod 26. tamního odůvodnění). Oproti tomu v projednávaném případě se o plné dokončení, tj. o dokončení v licencovaném rozsahu 3,311 MWe k ultimu roku 2010 nejednalo a elektrárna byla k tomuto časovému milníku uvedena do provozu v rozsahu podstatně menším.

90. Jednání obviněné nelze pokládat za méně společensky škodlivé jen proto, že garantované výkupní ceny inkasovala pouze v rozsahu 2 MWe, v němž část své elektrárny uvedla do provozu skutečně ještě v roce 2010. Tento efekt totiž nebyl dán nějakou sebereflexí či zodpovědností obviněné, ale pramenil z vnějších limitů, které se navíc obviněná dokonce v průběhu času pokoušela prolomit žádostí o změnu licence (viz č. l. X/2295). Tato žádost byla sice záhy stažena, stalo se tak ovšem nikoliv z důvodu nějaké uvědomělosti a úcty k reálnému stavu dokončenosti elektrárny, ale z důvodu změny výkupních cen (viz č. l. X/2312). Tyto kroky proběhly sice ještě v době, kdy trestní odpovědnost právnických osob neexistovala, na okolnostech, za kterých však obviněná následně (od 1. 1. 2012) využívala vyvolaného omylu, to nic nemění.

91. To platí o to víc, že obviněná v listopadu 2011 iniciovala řízení před Energetickým regulačním úřadem, v němž poptávala vyslovení povinnosti distributora elektřiny poskytovat jí podporu za elektřinu vyrobenou z obnovitelného zdroje v rozsahu instalovaného výkonu 3,311 MWe (č. l. X/2410). Jinak řečeno, setrvávala ve své snaze dosáhnout garantovaných výkupních cen v celém rozsahu, na jaký byla díky nepravdivým údajům vylákána licence. Poté, co požadované rozhodnutí nebylo Energetickým regulačním úřadem vydáno a příslušné řízení zastaveno (viz č. l. X/2465), napadla obviněná toto rozhodnutí rozkladem, který byl rozhodnutím z 19. 3. 2012 (č. l. X/2481) pro opožděnost zamítnut. Obdobné obviněná zopakovala návrhem v březnu 2012 (č. l. XI/2494), tato žádost byla rozhodnutím Energetického regulačního úřadu z 19. 10. 2012 zamítnuta (viz č. l. XI/2729). To obviněná napadla rozkladem z 5. 11. 2012.

92. Nadto obviněná žalobou z května 2012 vyvolala civilní řízení, v němž se domáhala určení, že jí 20. 12. 2010 vzniklo právo na podporu za elektřinu vyrobenou z obnovitelného zdroje v rozsahu instalovaného výkonu 3,311 MW (viz č. l. XI/2667). Tato žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 13 Cm 1292/2012, zamítnuta (č. l. XV/3421) a uvedený rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 3 Cmo 380/2012, který nevyhověl odvolání obviněné (č. l. XV/3424).

93. Z výše rozvedené geneze je patrné, že obviněná se dosti urputně domáhala životnosti podvodně vylákané licence, tedy jinak řečeno, činila vše proto, aby dříve vyvolaný omyl mohla využít v plném jeho rozsahu. Taková cílesměrnost však nikterak pro nižší míru společenské škodlivosti nesvědčí. S přijatelnou nadsázkou lze jednání obviněné připodobnit k pachateli, který na podkladě nepravdivých skutečností vylákal úvěrový rámec, z něhož vyčerpal pro překážky stojící mimo jeho vůli pouze určitou jeho část, ale přesto usiloval o jeho plné dočerpání. Počínání obviněné proto nelze nikterak bagatelizovat a dovozovat, že by bylo méně škodlivé, natožpak natolik mizivě škodlivé, aby to nedosahovalo rozměru trestněprávní odpovědnosti.

94. Námitky obviněné proti určení výše škody lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřazovat s výjimkou výhrad o nesouladu výroku o náhradě škody s jeho odůvodněním. Posledně uvedená výhrada se týká procesního postupu, respektive kvality odůvodnění. Obviněná zde prvostupňovému soudu vyčítá, že ačkoliv výrok o náhradě škody opřel o znalecký posudek, který svůj výpočet koncipoval jako rozdíl mezi fakturovanou výkupní cenou elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 na straně jedné a tržní cenou elektřiny na straně druhé, pak v odůvodnění prvostupňový soud vyložil, že škodu vnímá jako rozdíl mezi podporou pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010 na straně jedné a podporou pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011 na straně druhé. Dovolatelce je namístě přisvědčit, že uvedená disproporce založena je, jedná se však toliko o formulační, nikoliv věcnou nesprávnost. Je totiž evidentní, že prvostupňový soud vzal za prokázanou škodu tak, jak ji zjistil ze znaleckého posudku znalce Michálka, který počítal s rozdílem mezi dotovanou cenou odvíjející se od dokončení fotovoltaické elektrárny v roce 2010 na straně jedné a cenou tržní na straně druhé. Prvostupňový soud sice nesprávně označil druhý činitel rovnice, ovšem výpočet provedl se správnou hodnotou. Tutéž terminologickou nesprávnost převzal i odvolací soud, výsledek odpočtové rovnice uvedený v popisu skutku je však správný a vychází ze znaleckého posudku znalce Michálka. Ten totiž v rozdílové rovnici opodstatněně za menšitele vzal veličinu tržní ceny, a nikoliv podporu pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011. Z tohoto pohledu tak dovolatelčin poukaz na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/22 nemá na výpočet způsobené škody žádný dopad.

95. Opodstatněnost znalcem Michálkem použité rozdílové rovnice (podpora pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010 mínus tržní ceny) pramení z toho, že tento výpočet důsledně respektuje svobodu volby postupu určitého subjektu a ruku v ruce s tím jdoucí odpovědnost za ni. Podnikatelský subjekt se může rozhodnout, zda bude postupovat v souladu s právem anebo zda si bude počínat protiprávně. Volba jakési prostřední cesty, na níž by daný subjekt libovolně přepínal režimy poctivosti a nepoctivosti, akceptovatelná není. Jestliže obviněná vylákala licenci podvodně (byť za to trestně odpovědná není), pak to zakládá neopodstatněnost a nelegálnost jakýchkoliv zvýhodněných plateb za dodávky elektřiny, neboť za ty by obviněná v situaci, kdyby žádnou licencí nedisponovala, inkasovala tržní ceny.

96. Není přitom namístě konstruovat, že obviněná sice podváděla, když cílila na podporu pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, ale podváděla „jen trochu“, protože jinak by přece dosáhla na podporu pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011. Takový postup by totiž znamenal, že z obviněnou nastolené cesty protiprávního jednání by náhle měl být činěn úkrok stranou na cestu jednání poctivého, z něhož by si obviněná mohla „vyzobávat“ výhody dle svých představ. Jinak řečeno, obviněná si mohla vybrat, zda vyláká nepravdivými údaji licenci v roce 2010 a ponese riziko, že v případě odhalení tohoto podvodu na žádné privilegované ceny (ani ty odvíjející se od zprovoznění v roce 2010, ani ony odvíjející se od zprovoznění v roce 2011) nedosáhne, anebo zda ukrotí dychtivost získat lepší výkupní cenu, pravdivými údaji získá licenci týkající se uvedení do provozu v roce 2011 a vznikne jí právo na zvýhodněné ceny odvíjející se až od tohoto milníku. Obviněná svou volbu učinila a nemůže se proto domáhat hypotetického či teoretického modelu založeného na tom, že kdyby jí nevznikl nárok na podporu pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, vznikl by jí nárok na podporu ze zdrojů uvedených do provozu v roce 2011.

97. Vedle zmíněné hypotetičnosti neodpovídající situaci projednávaného případu je zmíněný model nepřijatelný i proto, že by byl značně demotivující pro poctivé podnikatele, kteří by se neuvolili k podvodnému jednání a poctivě přijali nezdar spočívající v tom, že se jim elektrárnu nezdařilo uvést do provozu k výhodnější časové kótě. Měl-li by však platit uvedený hypotetický model, pak by to podnikatelské subjekty jen motivovalo k protiprávnímu jednání. Bez odhalení podvodu by totiž získaly významný majetkový profit (vyšší výkupní ceny pramenící ze zprovoznění v roce 2010), a v případě svého odhalení mohly profitovat z týchž výhod (podpory pro zdroje uvedené do provozu později – v roce 2011), jaké by mohl čerpat i poctivě jednající podnikatel. Taková situace by zakládala nepřijatelnou favorizaci protiprávně si počínajících jedinců a z tohoto hlediska je po právu, pokud za menšitele v rozdílové rovnici výpočtu škody byla osazena veličina ceny tržní, a nikoliv podpora za zdroje uvedené do provozu v roce 2011. Právní řád má působit uceleně a jedním z jeho významných principů je to, že trestná činnost by se neměla vyplácet. Pokud by však podvodně jednající podnikatel riskoval tak málo (riziko vrácení jen daleko menšího rozdílu v cenách), pak by rentabilita trestné činnosti vyznívala jinak a uvedený postulát by příliš neplatil.

98. Dovolatelce nelze dát za pravdu, ani pokud se domáhá výpočtu, k jakému přistoupil znalec Tůma. Konstrukce škodního nároku a jeho nositele je obviněnou budována metodou matematických operací s rozličnými veličinami, které se jí hodí a jimiž se má škoda snižovat (například výnosy z daní), popřípadě jimiž má být jejím nositelem někdo jiný než Česká republika (příplatky za obnovitelnou elektřinu hrazené koncovými spotřebiteli). Vytváří tak směs početních operací, které vyúsťují v jakési finální a mnohovrstevnaté saldo hospodaření České republiky, jaké zbude poté, co proti platbám vynaloženým na podporu obnovitelné elektřiny postaví vtoky rozličných plateb z mnoha právních titulů.

S nadsázkou řečeno, pracuje s úvahou, že vše souvisí se vším a takzvaně sčítá „hrušky s jablky“ a to navíc jen ty, které se jí hodí. Měla-li by platit tato všeobjímající konstrukce, pak by obviněná měla pracovat například i s odtokem z majetku České republiky vzniklého tím, že Česká republika musela některým koncovým spotřebitelům vyplácet sociální dávky, protože se jim zvýšily životní náklady tím, že v cenách elektřiny museli hradit i příplatky za obnovitelnou elektřinu. Takto by šlo směs početních operací dovádět až do absurdních důsledků.

Právě z tohoto důvodu je správným výpočtem škody rozdíl mezi dotovanou cenou na straně jedné a cenou tržní na straně druhé, jak na základě znaleckého posudku znalce Michálka pojal do skutkových zjištění prvostupňový soud.

99. Pod jiné hmotněprávní posouzení spadající pod označený dovolací důvod lze podřadit i otázku aktivní legitimace České republiky, jak namítá dovolatelka. Její námitka nemá jen rozměr procesní, ale týká se posouzení toho, kdo je nositelem určitého nároku. Nicméně ani tuto námitku nelze mít za opodstatněnou. Úvaha prvostupňového soudu o tom, že poškozenou je Česká republika, neboť ta v konečném důsledku vynaložila finanční prostředky na podporu obnovitelných zdrojů energie, má bytostnou logiku. Měl-li by poškozeným být ještě někdo jiný než subjekt garantující výši výkupní ceny obnovitelné elektřiny, pak by to museli být všichni odběratelé elektřiny od toho regionálního distributora, do jehož sítě byla obviněná připojena, respektive patrně i všichni ostatní odběratelé elektřiny v České republice, neboť těm všem byla cena elektřiny zatížena příplatkem za obnovitelnou elektřinu.

To proto, že díky povaze elektřiny a propojenosti sítí v elektrické přenosové a distribuční soustavě nelze určit, u kterého konkrétního koncového uživatele skončila a byla spotřebována konkrétní kilowatthodina vyrobená právě obviněnou. Nelze tedy konstruovat, že právě tento koncový uživatel je poškozený jejím jednáním, protože z jeho kapsy odplynul adekvátní příplatek připadající na onu konkrétní dodanou kilowatthodinu. Ale i kdyby zcela hypoteticky takového koncového uživatele šlo vypátrat, pak by stejně nemohl být poškozeným, neboť za jednu kilowatthodinu zaplatil tutéž cenu (tj. cenu zahrnující i příplatek za obnovitelné zdroje) jakou by platil i za jednu kilowatthodinu vyrobenou z nikoliv obnovitelných zdrojů.

Jinak řečeno, koncový uživatel jednáním obviněné poškozen nebyl, neboť zaplatil totéž, co by zaplatil i jinak bez jejího protiprávního jednání. Nositelem škodního nároku proto musí být subjekt, který zastřešuje vícero nástroji (dotace provozovatelům distribučních soustav + regulační cenotvorba dopadající na konečné spotřebitele) systém podpory obnovitelných zdrojů elektřiny, na něž vynakládá v konečném důsledku finanční prostředky a do něhož může vymoženou náhradu škody od obviněné vrátit, ať už formou dotací, anebo třeba i snížením příplatku na obnovitelnou elektřinu připočítávaného k ceně pro koncového spotřebitele.

Takovým subjektem je Česká republika.

100. Naopak jím nemůže být operátor trhu s elektřinou (OTE, a.s.), který je v zásadě jen servisní organizací dotovanou ze strany České republiky pro případ, že dotace je nezbytná k pokrytí závazků k podpoře obnovitelných zdrojů. Stejně tak poškozeným subjektem nemůže být distributor, neboť ten sice provedl majetkovou dispozici ve prospěch obviněné, avšak šlo o majetkovou dispozici toliko průběžnou či průtokovou, jaká neměla dopad do jeho majetkové sféry, protože její finální vliv na distributora byl anulován přeúčtováním podpor, bonusů a dotací. Distributor tak byl pouze jakýmsi transmiterem finančního toku zazdrojovaného finálně státem, potažmo též spotřebiteli hradícími v odběratelských cenách příplatky za elektřinu z obnovitelných zdrojů. Tomu ostatně odpovídá i to, že distributorské firmy se necítí být nějak poškozenými.

IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

101. Dovolací důvod podle tohoto ustanovení obviněná neuplatnila v prvé alternativě, tedy, že by jí bylo odepřeno právo na přístup k druhé instanci. Uplatnila jej v alternativě druhé, totiž že odvolací soud v rámci svého přezkumu neodstranil vadu vytýkanou již v řádném opravném prostředku. Tento dovolací důvod lze však úspěšně uplatnit jen tehdy, byla-li zjištěna vada zakládající některý z důvodů dovolání, jež by zatěžovala řízení před soudem prvního a druhého stupně. To se však z projednávané věci nestalo, neboť námitky obviněné k namítaným jiným dovolacím důvodům se s nimi buď míjely, anebo byly shledány zjevně neopodstatněnými.

V. ZPŮSOB ROZHODNUTÍ

102. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že ta ve svém dovolání vznesla jednak námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody míjejí, a jednak výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

103. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

104. Obviněná do svého dovolání vtělila i podnět k odložení výkonu prvostupňového rozhodnutí. Tento podnět adresovala Nejvyššímu soudu, ten však k poptávanému postupu neshledal důvody. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněné rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).