USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2022 o
dovoláních, která podali obviněný M. K., nar. XY v XY, a obviněný T. G., nar.
XY v XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 2
To 88/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 40 T 4/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných M. K. a T.
G. odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 40 T
4/2015, byl obviněný T. G. pod bodem 1) uznán vinným pomocí podle § 24 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5
písm. a) tr. zákoníku, zčásti dokonaného, zčásti nedokonaného, ukončeného ve
stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového
stavu spočívajícího v tom, že jako revizní technik ev. č. XY, - dne 12. 11. 2010 vyhotovil nepravdivou Zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení č. 059/2010, s předmětem a místem revize - revidovaný objekt 1. Blok -
fotovoltaické elektrárny 1,1 MW, v k.ú. XY - vývody z TR1, včetně rozvaděčů RF,
RP a HRP -TR1, kterou předal dne 29. 11. 2010 společnosti F. P.,
dne 15. 11. 2010 vyhotovil nepravdivou Zprávu o výchozí revizi elektrického
zařízení č. 058/2010 s předmětem a místem revize - revidovaný objekt 2. Blok -
fotovoltaické elektrárny 1,088 MW, v k.ú. XY - vývody z TR2, včetně rozvaděčů
RF, RP a HRP -TR2, kterou předal dne 29. 11. 2010 společnosti F. P.,
dne 24. 11. 2010 vyhotovil nepravdivou Zprávu o výchozí revizi elektrického
zařízení (dále jen revizní zpráva) č. 057/2010 s předmětem a místem revize -
revidovaný objekt 3. Blok - fotovoltaické elektrárny 1,12 MW, v k.ú. XY -
vývody z TR3, včetně rozvaděčů RF, RP a HRP -TR3, kterou předal dne 29. 11. 2010 společnosti F. P.,
přičemž do revizních zpráv uvedl nepravdivé údaje o celkovém výkonu bloků 1, 2
a 3 dané elektrárny ve výši 3,308 MW a závěr, že zařízení je z hlediska
bezpečnosti schopno bezpečného provozu, ačkoliv věděl, že fotovoltaická
elektrárna společnosti F. P. v XY není dokončena a schopna provozu, přičemž ve
skutečnosti byla schopna provozu až 28. 2. 2011 s omezeným výkonem pouze 2 MW;
zároveň věděl, že tyto zprávy o výchozích revizích budou použity jako podklady
pro Energetický regulační úřad, Masarykovo náměstí 5, 586 01 Jihlava (dále jen
ERÚ) k vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce
2010 a byl si vědom skutečnosti, že bez uvedení celkového výkonu 3,308 MW ve
zprávách a potvrzení bezpečnosti zařízení by ERÚ licenci nevydal,
čímž vědomě pomohl D. E. a M. K. získat neoprávněně licenci pro společnost F. P., na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010, a to na
základě rozhodnutí ERÚ ze dne 3. 12. 2010, č. 111017178, které nabylo právní
moci dne 6. 12. 2010;
zároveň díky provedení tzv. prvního paralelního připojení k distribuční
soustavě společnosti E.ON Distribuce, a.s., dne 30.12.2010 tak vznikl
společnosti F. P., neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu
elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši
12.150 Kč za vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu
elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši
5.500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž v průběhu následujících 20 let
by se společnost F. P.., neoprávněně obohatila o částku nejméně 160.879.340 Kč;
když za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 již byla způsobena škoda
společnosti E.ON Distribuce, a.s., se sídlem F.A.
Gerstnera 2151/6, 370 49
České Budějovice ve výši 15.450.611 Kč; a za období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 již byla způsobena škoda společnosti E.ON Energie, a.s., ve výši
7.928.010,70 Kč; celkem pak včetně částek odpovídajících odvodu tzv. solární
daně byla jen za období roků 2011 až 2013 oběma poškozeným způsobena škoda v
celkové výši 43.880.707 Kč.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za
použití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří)
let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
3. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu práce revizního technika na dobu 7 (sedmi)
let.
4. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl
obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 400.000 Kč, což představuje
výměru 400 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1.000 Kč.
5. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by výkon
peněžitého trest mohl být zmařen, stanoven náhradní trest odnětí svobody v
trvání 6 (šesti) měsíců.
6. Pod bodem 3) výroku z uvedeného rozsudku byl obviněný M. K. uznán
vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.
zákoníku, spáchaném ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zčásti
dokonaným, zčásti nedokonaným, ukončeným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku, a to za jednání, kterého se dopustil se spoluobviněným D. E.,
nar. XY v XY, na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že M. K. jako
místopředseda představenstva společnosti H. K., (zhotovitel) a D. E. jako
předseda společnosti F. P., (objednatel) podepsali nepravdivý Předávací
protokol s datem 12. 11. 2010, podle kterého mezi uvedenými společnostmi byly
předány mj. konstrukce s upevněnými fotovoltaickými panely instalovaného výkonu
3,3 MWp s tím, že potvrzovali předání podstatné části díla bez konečných
terénních úprav umožňující bezpečný provoz FVE XY s výkonem 3,3 MW
instalovaných fotovoltaických panelů, ačkoli věděli, že FVE XY nebyla k tomuto
datu dokončena ani zčásti a že předávací protokol bude podkladem pro vydání
licence na ERÚ,
tímto způsobem M. K. a D. E. za pomoci T. G. uvedli v omyl ERÚ a D. E.
prostřednictvím zmocněnce zajistil doručení uvedeného předávacího protokolu,
jakož i nepravdivé revizní zprávy T. G. a nezákonného rozhodnutí o povolení
předčasného užívání stavby T. H. dne 18. 11. 2010 ERÚ a na jejich základě
rozhodl ERÚ dne 3. 12. 2010 o udělení licence na výrobu elektřiny č. 11107178 s
nabytím právní moci dne 6. 12. 2010 pro společnost F. P., a zároveň díky
provedení tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě společnosti
E.ON Distribuce, a.s., dne 30. 12. 2010 tak vznikl společnosti F. P.,
neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu určenou pro výrobu elektřiny z
fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12.150 Kč za
vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z
fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011, která činila 5.500 Kč
za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž v průběhu následujících 20 let by se
společnost F. P., neoprávněně obohatila o částku nejméně 160.879.340 Kč;
když za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 již byla způsobena škoda
společnosti E.ON Distribuce, a.s., se sídlem F.A. Gerstnera 2151/6, 370 49
České Budějovice ve výši 15.450.611 Kč; za období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013
již byla způsobena škoda společnosti E.ON Energie, a.s., ve výši 7.928.010,70
Kč; celkem pak včetně částek odpovídajících odvodu tzv. solární daně byla jen
za období roků 2011 až 2013 oběma poškozeným způsobena škoda v celkové výši
43.880.707 Kč.
7. Za to byl obviněný M. K. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za
použití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří)
let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
8. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní
společnosti a družstev a ve výkonu prokury na dobu 5 (pěti) let.
9. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl
dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000 Kč, což představuje
výměru 500 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 2.000 Kč.
10. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by výkon
peněžitého trestu mohl být zmařen, stanoven náhradní trest odnětí svobody v
trvání 1 (jednoho) roku.
11. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo dále uloženo ochranné
opatření – zabrání věci, a to:
a) peněžních prostředků včetně jejich příslušenství na bankovním účtu č. XY, vedeném v CZK u EQUA bank a. s., IČO: 471 16 102, se sídlem Praha,
Karolinská 661/4 pro majitele účtu F. P., IČO: XY, se sídlem XY, XY do celkové
výše 23.378.621 Kč
b) peněžních prostředků včetně jejich příslušenství na bankovním účtu č. XY vedeném v CKZ u KB a. s., IČO: 453 17 054, se sídlem Na Příkopě 33, Praha,
pro majitele účtu F. P., IČO: XY, se sídlem XY, XY do celkové výše 23.378.621
Kč
c) peněžních prostředků včetně jejich příslušenství na bankovním účtu č. XY vedeném v CZK u společnosti EXPO Bank CZ, a. s. (dříve s názvem LB=BW Bank
CZ a. s.), IČO: 148 93 649, se sídlem Na strži 2097/63, Krč, 140 00 Praha 4 pro
majitele účtu F. P., IČO: XY, se sídlem XY, XY do celkové výše 23.378.621 Kč
peněžních prostředků včetně jejich příslušenství na bankovním účtu č. XY
vedeném v CZK u Unicredit Bank, a. s., IČO: 649 48 242, se sídlem Želetavská
1525/1, Praha 4 – Michle, 140 92, na majitele účtu F. P., IČO: XY, se sídlem
XY, XY do celkové výše 23.378.621 Kč
e)
· poměrná část finančních prostředků z pohledávek vzniklých společnosti
F. P., IČO: XY, se sídlem XY, XY vůči společnosti E.ON Energie, a. s., IČO: 260
78 201, se sídlem FA Gerstnera 2151/6, 370 49 České Budějovice, a to na základě
Smlouvy č. XY - Smlouva o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s
převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy uzavřené 10. 12. 2012 mezi společnostmi F. P., a E.ON Energie, a. s., vztahující se k licenci č. XY udělené Energetickým regulačním úřadem, IČO: 708 94 451, se sídlem
Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, dne 6. 12. 2010 společnosti F. P., pro
provozovnu F. P., umístěnou v katastrálním území XY, obec XY, a to ve výši
částky odpovídající dodanému množství MWh z této fotovoltaické elektrárny
vynásobené nárokovou cenou na příslušný rok garantovanou pro fotovoltaické
elektrárny uvedené do provozu do 31. 12. 2010 na základě zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o
změně některých zákonů, jakož i vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb. o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetickém
odvětví ve znění vyhlášek č. 363/2007 Sb. a 358/2009 Sb. a následujících,
ponížené o jednak částku odpovídající výši odvodu elektřiny ze slunečního
záření stanovené na základě ustanovení hlavy III. zákona č. 180/2005 Sb. ve
znění pozdějších předpisů a jednak o částku odpovídající dodanému množství MWh
z předmětné fotovoltaické elektrárny vynásobené nárokovou cenou příslušného
roku, garantovanou pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu od 1. 1. 2011 na základě zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní
správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, jakož i vyhlášky
Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb. o podrobnostech udělování
licencí pro podnikání v energetických odvětvích, poukázaných na účet č. XY
vedený u České národní banky a. s.
pro úschovu těchto zajištěných finančních
prostředků s variabilním symbolem XY
· poměrná část finančních prostředků z každé budoucí pohledávky plynoucí
postupníkovi společnosti B. L. & F.., IČO: XY, se sídlem XY, XY, XY, od
postupitele F. P., a to na základě Smlouvy o zajišťovacím postoupení pohledávek
uzavřené mezi postupníkem a postupitelem dne 31. 1. 2017, vztahující se k
budoucím pohledávkám vzniklým mezi společností F. P., a společností E.ON
Energie, a. s., na základě Smlouvy č. XY – Smlouva o dodávce elektřiny vyrobené
z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační
soustavy uzavřené dne 10. 12. 2012 mezi společnostmi F. P.., a E.ON Energie, a. s., jenž se vztahuje k licenci č. XY udělené Energetickým regulačním úřadem,
IČO: 788 94 451, se sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, dne 6. 12. 2010
společnosti F. P., pro provozovnu F. P. umístěnou v katastrálním území XY, obec
XY, a to ve výši částky odpovídající dodanému množství MWh z předmětné
fotovoltaické elektrárny vynásobené nárokovou cenou za příslušný rok
garantovanou pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu do 31. 12. 2010 na
základě zákona č. na základě zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o
výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů,
jakož i vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb. o
podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetickém odvětví ve znění
vyhlášek č. 363/2007 Sb. a 358/2009 Sb. a následujících, ponížené o jednak
částku odpovídající výši odvodu elektřiny ze slunečního záření stanovené na
základě ustanovení hlavy III. zákona č. 180/2005 Sb. ve znění pozdějších
předpisů a jednak o částku odpovídající dodanému množství MWh z předmětné
fotovoltaické elektrárny vynásobené nárokovou cenou příslušného roku,
garantovanou pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu od 1. 1. 2011 na
základě zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy
v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, jakož i vyhlášky
Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb. o podrobnostech udělování
licencí pro podnikání v energetických odvětvích, poukázaných na účet č. XY
vedený u České národní banky a. s. pro úschovu těchto zajištěných finančních
prostředků s variabilním symbolem XY.
12. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti E.ON Energie,
a.s., IČO: 26078201, se sídlem F.A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice 7, 370
01 České Budějovice, a E.ON Distribuce, a.s., IČO: 28085400, se sídlem tamtéž,
odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
13. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. E. a
spoluobviněné T. H., nar. XY ve XY [pro skutek popsaný pod bodem 2) výroku o
vině].
14. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 40
T 4/2015, podali obvinění M. K. a T. G. odvolání. Odvolání podali rovněž
spoluobvinění D. E. a Ing. T. H., státní zástupce Krajského státního
zastupitelství v Brně a zúčastněné osoby B. L. & F.. a F. P. Řízení proti
spoluobviněným D. E. a T. H., jakož i řízení vztahující se k zúčastněným
osobám, bylo vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí. O odvolání
spoluobviněné T. H. bylo rozhodnuto samostatným usnesením Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 2 To 47/2021. O odvolání spoluobviněného
D. E., odvolání státního zástupce podaném v neprospěch tohoto spoluobviněného
do výroku o trestu a odvolání zúčastněných osob B. L. & F. a F. P., bylo
rozhodnuto samostatným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2021,
sp. zn. 2 To 72/2021.
15. O odvoláních obviněných M. K. a T. G. a odvolání státního zástupce
Krajského státního zastupitelství v Brně podaném v neprospěch obviněného M. K.
do výroku o trestu bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne
22. 6. 2021, sp. zn. 2 To 88/2020, a to tak, že pod bodem I. podle § 258 odst.
1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání státního
zástupce, obviněného M. K. a obviněného T. G. napadený rozsudek částečně zrušen
ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u obviněného M. K. a v
celém výroku o náhradě škody ve vztahu k oběma obviněným, a pod bodem II. byl
za splnění podmínek § 259 odst. 3, 4 tr. ř. obviněnému M. K. podle § 209 odst.
5 tr. zákoníku nově uložen trest odnětí svobody v trvání 5 (pět) let, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou.
16. V ostatních výrocích ohledně obviněných M. K. a T. G. zůstal
napadený rozsudek nezměněn (bod III.).
II.
17. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6.
2021, sp. zn. 2 To 88/2020, obvinění M. K. a T. G. podali prostřednictvím svých
právních zástupců samostatná dovolání.
18. Obviněný T. G. v podaném dovolání (č. l. 6047-6049) uplatnil
výslovně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Současně však uplatnil
námitku, že nebyly bezdůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, kterážto
svým obsahem spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř.
19. Obviněný brojí proti závěru, že bylo jeho povinností zkontrolovat
nainstalované panely, resp. rozporuje závěr soudů, že panely musely být při
výchozí revizi nainstalovány. V době revize byl přesvědčen, že nemusí, přičemž
opačný názor vyplynul až z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 7 As 205/2015
ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 990/2018. Jednání,
které je mu vytýkáno, se ale stalo v roce 2010, tedy ještě v době, kdy
neexistoval jediný správný výklad jeho postupu coby revizního technika u
provádění revize FVE. Uvedl, že nemohl v dané době predikovat, že jeho jednání
může být trestné. Nemohl-li vědět, že se dopouští zakázaného jednání, tak není
v souladu s principy právního státu podvolávat jej k trestní odpovědnosti.
Takový postup je v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity.
20. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že v jeho případě měla být
aplikována zásada in dubio pro reo, neboť o jeho vině existují zcela zásadní
pochybnosti. V době spáchání skutku nebylo jasné, jak vykládat prováděcí
předpisy. Je přesvědčen, že nedůslednost při tvorbě legislativy musí jít k tíži
státu a nikoliv jemu. Na místě řádně vykonal revize včetně zkušebního spuštění
proudu a zprávou deklaroval, že elektrárna je z pohledu bezpečnosti schopna
provozu a nikoliv tedy, jestli i při plném výkonu budou rozvody a celý systém
bezpečné. Byl přesvědčen, že jedná po právu. Není tedy možné dospět k závěru,
že vědomě vydal nepravdivé revizní zprávy. Zdůraznil, že fotovoltaické panely
považoval za samostatné výrobky, které měly osvědčení o shodě, a proto nedělal
jejich samostatné revize. Fotovoltaické panely tedy nebyly předmětem jeho
zkoumání, zároveň nebylo v době revize postaveno na jisto, zda musí být panely
při revizi vůbec nainstalovány. V době revize se na správném postupu nemohly
shodnout ani znalecké ústavy a on tak měl oprávněně za to, že jedná naprosto
správně. Dovolatel je tedy přesvědčen, že v jeho případě měla být soudy
uplatněna zásada in dubio pro reo.
21. I pokud by soud nepřisvědčil výše zmíněným argumentům, tak je nutno
dospět k závěru, že v jeho případě měla být aplikována zásada subsidiarity
trestní represe. Jeho jednání nebylo společensky škodlivé do té míry, aby
nepostačovalo uplatnění odpovědnosti v soukromoprávní rovině. Jednání, kterého
se dopustil, je potřebné izolovat od jednání ostatních osob a neklást mu k tíži
následky jednání, kterého se osobně nedopustil. Jediným zdrojem jeho obživy
byla právě práce revizního technika a nemohl si proto dovolit její výkon
jakkoli ohrozit. Svou profesi vykonával svědomitě mnoho let bez jediného
pochybení, a proto by podle jeho názoru mělo postačit uplatnění soukromoprávní
odpovědnosti.
22. Dále obviněný brojil proti neprovedení důkazů odbornou expertízou
VÚT Brno, Ústavu elektroenergetiky, a odborným vyjádřením, označeným jako
stanovisko, vyhotoveným VŠB – TU Ostrava, kdy tyto důkazní návrhy byly
zamítnuty jako nadbytečné. Jako nadbytečný byl shledán i návrh na doplnění
dokazování rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2
As 313/2015. Dovolateli není zřejmé, proč bylo odmítnuto provedení rozhodnutí,
ač bylo aplikovatelné na projednávaný případ a klíčové pro jeho vyřešení.
Odvolací soud sice konstatoval, že s argumentací tam uvedenou se dá vypořádat i
bez jeho provedení, ale ve skutečnosti tak neučinil. Jednalo se tak o svévolné
odmítnutí důkazu, což činí rozhodnutí odvolacího soudu v dané části
nepřezkoumatelným.
23. Z výše uvedených důvodů obviněný T. G. navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 2 To
88/2020, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 40 T
4/2015, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí ve
věci.
24. Obviněný M. K. v podaném dovolání (č. l. 5997-6007) uplatnil
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
25. Obviněný namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného
činu kladeného mu za vinu. Zhotovení F. P. od počátku připravovala společnost
A. e. (dále jen „společnost A. e.“), která byla vlastníkem stavebníka a
investora stavby společnosti F. P., založené výhradně za účelem stavby a
provozu F. P., což byl požadavek úvěrující banky. Ta rovněž trvala na zapojení
kapitálově silné společnosti H.-K.. (dále jen „společnost H.-K.“), jejímž je
jednatelem, jakožto generálního dodavatele. Společnost H.-K. se však na stavbě
elektrárny téměř fakticky nepodílela, pouze dodala fotovoltaické panely a
měniče. Zbylé části stavby zařizovala sama společnost A. e., kdy společnost
H.-K. fungovala toliko jako formální zastřešení stavby projektu. Nejprve
společnost F. P. sjednala se společnosti H.-K. smlouvu o dílo, a tato
společnost zase uzavřela smlouvu o dílo se společností A. e. jakožto
subdodavatelem. Dovolatel zdůraznil, že osobně na předmětné stavbě F. P. nikdy
nebyl a protokoly, jejichž podpis je mu kladen za vinu, mu přinesl svědek B.
společně se zápisem z kontrolní prohlídky ze dne 5. 10. 2010. Současně
společnost A. e. deklarovala v protokolu ze dne 10. 11. 2010 dokončení montáže
ocelových konstrukcí v rozsahu 90 % a osazení konstrukcí moduly v rozsahu 75%.
Obviněný se tak řídil výlučně informacemi od svědka B., které neměl žádný důvod
zpochybňovat. Zároveň brojil proti závěru odvolacího soudu, který uvedl, že k
výpovědím svědků T., B. a L., kteří se vyjadřovali ke stavu elektrárny v době
provedení místního šetření 5. 11. 2010 nelze přihlédnout. Je toho názoru, že
odvolací soud měl jmenované svědky znovu vyslechnout a dostát tak své
povinnosti řádně zjistit skutkový stav věci v souladu s ustanovením § 2 odst. 5
tr. ř.
26. V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo provedeno rozsáhlé
dokazování, jehož obsah je však v přímém rozporu se skutkovými zjištěními.
Nalézací soud v řízení před vydáním prvního rozsudku provedl podrobné
dokazování mimo jiné i znaleckým posudkem zpracovaným společností A&C K., který
vyvrací jakékoliv závěry o možné škodě, která měla být společnostem E.ON
Distribuce, a. s., a E.ON Energie, a. s., způsobena. O tom svědčí ostatně i to,
že nejprve byl dovolatel rozsudkem ze dne 14. 12. 2017 obžaloby zproštěn.
Obviněný z tohoto zprošťujícího rozsudku dále obsáhle cituje a poukazuje na
výpovědi svědků B., M. a F. a stavební deníky. Nalézací soud v tomto rozhodnutí
dospěl k závěru, že se nejedná o věrohodné důkazy. Precizní a pečlivé
odůvodnění rozsudku založené na podrobném a rozsáhlém dokazování však není
možné spatřovat v rozhodnutí téhož soudu vydaném po kasačním zásahu Vrchního
soudu v Olomouci. Soud prvního stupně po vrácení věci doplnil dokazování pouze
o spis Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) o obnoveném řízení o
udělení licence, výslech svědka M. a opětovný výslech dovolatele. Na podkladě
de facto totožných důkazů jako ve zprošťujícím rozsudku ale tentokrát rozhodl
zcela opačně. Takový postup vzbuzuje pochybnost o rozhodování soudu prvního
stupně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou zjištění
skutkového stavu bez důvodných pochybností. Nalézací soud pouze převzal
hodnocení některých důkazů odvolacím soudem, který mu v podstatě vnutil způsob
jejich hodnocení, aniž by respektoval výlučnou kompetenci nalézacího soudu věc
posoudit na základě jím provedených a vyhodnocených důkazů. Není možné, aby
odvolací soud udělil nalézacímu soudu pokyn, které důkazy má hodnotit a kterým
má věnovat větší pozornost v kontextu s jinými důkazy.
27. Obviněný má za to, že pokud nalézací soud hodnotil tytéž důkazy
zcela opačně, měl znovu vyslechnout svědky, aby pro toto odlišné hodnocení měl
náležitý podklad. Vinu obviněného totiž nelze dovozovat z důkazů, které předtím
stejný soud hodnotil jako nedůvěryhodné. Odvolací soud však takový postup
považoval za správný a dospěl k závěru, že nalézací soud napravil v novém
rozhodnutí vady vytýkané odvolacím soudem v předcházejícím kasačním rozhodnutí.
Doplnění dokazování pouze spisem ERÚ nemohlo mít pro hodnocení věrohodnosti
výpovědí svědků B., M., F. a stavebních deníků žádný význam, a přesto byly tyto
důkazy hodnoceny naprosto odlišným způsobem. Obviněný je právě proto
přesvědčen, že řízení bylo zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Odvolací soud zpochybnil výpovědi svědků T., B. a P. s tím,
že jsou v rozporu s údaji uvedenými ve stavebních denících svědků B. a M.
Dovolatel poukazuje na výpovědi svědků T., B., D., F., P., P., B., M. a D.,
kteří uvedli, že viděli na stavbě instalované fotovoltaické panely. Nebylo však
zjišťováno kdy a kolik panelů. Nebylo zjišťováno, zda se tito svědci vyjadřují
k dokončenosti celé elektrárny nebo pouze její části, když obsahem předávacího
protokolu ze dne 12. 11. 2010 bylo pouze předání části elektrárny a nikoliv
celého díla. Svědeckou výpovědí B., T. a L. jsou vyvráceny svědecké výpovědi
svědků B. a M. Odvolací soud nijak nezohlednil výpověď svědka M., který na
stavbě pracoval a montoval dodané panely.
28. Dovolatel poukázal na rozhodnutí rady ERÚ ze dne 20. 11. 2018, která
dospěla k závěru, že v roce 2010 neexistoval dostatečný právní rámec
stanovující přesný postup při revizi fotovoltaických elektráren a zároveň, že
F. P. je provozuschopná a funkční (byť část doby s nižším výkonem 2 MWh). Zcela
jednoznačně bylo prokázáno, že elektrárna je v provozu od roku 2010 a je
bezpečná, což potvrzuje množství revizních zpráv zpracovaných po roce 2010.
Odvolací soud však tento závěr považuje za přeceňovaný s tím, že v návaznosti
na výsledek trestního řízení se mohla otevřít otázka obnovení řízení o udělení
licence, což ale nezpochybňuje závěr, že F. P. je od roku 2010 provozována a z
hlediska svého provozu bezpečná.
29. Dále obviněný brojil proti závěru o příčinné souvislosti jeho
jednání a následku. Podpisem předávacího protokolu totiž nemohl uvést ERÚ v
omyl a způsobit škodu velkého rozsahu. K rozhodování o udělení licence bylo
nutné, aby žadatel splnil podmínky dané vyhláškou č. 426/2005 Sb., o
podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, mezi
kterými nebylo předložení předávacího protokolu. Podepsání protokolu ze dne 12.
11. 2010, které je obviněnému kladeno za vinu, nemělo na vydání či nevydání
předmětné licence žádný vliv. V řízení nadto nebylo prokázáno, že by měl
dovolatel povědomí o podmínkách udělení licence. Pokud nevěděl, co je potřebné
k získání licence, nemohl tedy ani uvést ERÚ v omyl. Nevěděl totiž, že
předmětný protokol bude předložen ERÚ jako součást žádosti o udělení licence.
Jeho jednání proto nemohlo vést k tvrzenému následku způsobení škody velkého
rozsahu.
30. Obviněný rovněž vznesl námitky stran způsobené škody, kdy zdůraznil,
že provedený znalecký posudek A&C K. konstatoval, že žádná škoda společnostem
E.ON Distribuce a E.ON Energie nemohla být způsobena. Nadto tyto společnosti
dostávají platby za obnovitelné zdroje bez ohledu na výši skutečných dodávek.
Citovaným znaleckým posudkem se nalézací ani odvolací soud nezabývaly, a to na
rozdíl od prvního rozhodnutí nalézacího soudu ve věci. K uvedenému přistupuje i
skutečnost, že společnosti E.ON Distribuce a E.ON Energie prohlásily, že se
necítí býti poškozenými a jako poškozené se ani nepřihlásily s nárokem na
náhradu škody. Soudy při vyčíslení škody vycházely z odborného stanoviska
znalce M., jehož závěry však byly vyvráceny právě znaleckým posudkem A&C K.
Zároveň dovolatel poukázal na vyjádření tohoto znalce, jehož obsahem bylo
sdělení, že se nikdy nevyjadřoval k otázce výše způsobené škody, neboť se jedná
o pojem právní a nikoliv ekonomický. Dále ve vztahu ke způsobené škodě
zdůraznil, že v roce 2011 i 2012 obdržely poškozené společnosti prostředky na
obnovitelné zdroje, z nichž byly plně pokryty platby těchto společností
majitelům FVE. Z vlastních prostředků tedy F. P. nebylo hrazeno ničeho. Od roku
2013 byly prostředky vypláceny nikoliv skrze společnosti E.ON Distribuce a E.ON
Energie, ale skrze společnost O., která byla pověřena administrací plateb za
obnovitelné zdroje.
31. Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka
trestného činu kladeného mu za vinu, kdy se orgány činné v trestním řízení
otázkou zavinění ani nezabývaly. Obviněný argumentuje v podstatě shodně jako
výše, kdy uvádí, že z provedeného dokazování není možné dovodit závěr o tom, že
jednal v úmyslu uvést ERÚ v omyl a obohatit F. P., že na místě stavby
elektrárny nikdy nebyl a všechny informace dostával od svědka B., a že celou
stavbu fakticky realizovala společnost A. e. prostřednictvím subdodavatelů, kdy
jeho společnost pouze zařídila dodávku panelů a měničů, přičemž předávací
protokol nebyl listinou, která byla vyžadována pro udělení licence. Za situace,
kdy mu společně s předávacím protokolem byl předložen zápis o kontrole, která
se odehrála za účasti zaměstnanců stavebního úřadu a HZS, neměl žádný důvod
pochybovat o správnosti údajů uvedených v protokolu. Odvolací soud dovozuje
vědomost dovolatele především ze skutečnosti, že v předmětné době působil i na
jiných elektrárnách, což však v řízení nebylo nikterak prokazováno. Společnost,
v niž byl jednatelem, nikdy o žádnou licenci ERÚ nežádala, ani nebyla
účastníkem licenčního řízení, natož pak on sám. On sám nikdy žádné listiny pro
udělení licence nevyhotovil ani nepředával. Smlouva o dílo byla ERÚ dodána až v
prosinci na základě vyžádání, přičemž s touto smlouvou se dá uvažovat o nějaké
relevanci protokolu z 12. 11. 2010 pro trestní řízení. V den podpisu nemohl
předpokládat, že tento bude použit pro licenční řízení. Společnost H.-K. v
předmětné době neměla jediného zaměstnance a veškeré činnosti jako bylo
dodávání panelů a měničů a jakékoli stavební práce řešila na všech projektech
subdodavatelsky. Z výpovědi svědka M. vyplynulo, že dovolatel často podnikal
zahraniční cesty a že předmětný předávací protokol podepsal de facto náhodou,
neboť byl zrovna v Praze, jinak by protokol podepsal někdo jiný. K výše
uvedenému přistupuje již poukazované propojení faktického zhotovitele
společnosti A. e. a F. P., kdy dovolatel neměl pochyby, že dílo bylo v pořádku
a bez vad, neboť osoby zhotovitele a objednatele fakticky splývaly.
32. Dovolatel zároveň poukazuje na odlišné posouzení odpovědnosti členů
statutárního orgánů v jiné věci týkající se F. P. – R. vedené pod sp. zn. 53 T
8/2019 a 53 T 1/2019 (jednalo se o obdobné případy), kdy statutární orgány
nebyly obžalovány s odůvodněním, že jim byly pouze dodávány informace a
obžalováni tak byli pouze projektový manažer mající stavbu na starost a revizní
technik. Tyto případy pak přirovnává obšírně k projednávané věci s tím, že v ní
mělo být postupováno stejně a on neměl být pohnán k trestní odpovědnosti.
33. Odůvodnění závěru, že trestný čin spáchal přinejmenším v nepřímém
úmyslu, považuje obviněný za nedostatečné a rozcházející se s požadavky
judikatury, kdy odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 722/2009.
Pro získání zvýhodněné ceny byl rozhodující buďto okamžik získání licence nebo
první paralelní připojení do soustavy, resp. ten, který nastane později. V době
podepsání protokolu nemohl mít povědomost o tom, zda společnosti F. P. bude
licence udělena a zda proběhne první paralelní připojení do soustavy. Zavinění
by muselo zahrnovat i tyto okolnosti, což však v projednávaném případě naplněno
nebylo.
34. V průběhu celého trestního řízení nebyl prokázán motiv ke spáchání
trestné činnosti kladené mu za vinu, kdy v dané obchodní situaci by pro jeho
společnost bylo výhodnější, kdyby elektrárna nebyla dostavěna včas a on mohl
zakoupené panely odkoupit a dráže prodat. Napomáhání společnosti F. P. k
nelegálnímu získání licence by jemu ani jeho společnosti nijak neprospělo.
35. Další námitkou obviněný brojil proti závěrům soudu nižších stupňů o
spáchání činu ve spolupachatelství se spoluobviněným D. E. Podle jeho názoru z
provedeného dokazování žádný takový závěr nevyplývá a není možné ho dovozovat
pouze ze skutečnosti, že podepsal několik listin souvisejících s výstavbou F.
P. Z ničeho nevyplývá úmysl uvést ERÚ v omyl, ani snaha obohatit společným
jednáním s D. E. společnost F. P. Nebylo prokázáno, že úplata pro společnost
dovolatele byla vázána na získání licence, ani to, že by měl nějak působit na
revizního technika spoluobviněného T. G. Uvedl, že toliko na tohoto revizního
technika předal kontakt, aniž by s ním byl poté v jakémkoli spojení.
Spolupachatelství nelze dovozovat ani z následného odstoupení od smlouvy o dílo
ze strany F. P. Z provedeného dokazování totiž v žádném případě nevyplývá, že
by mezi ním a D. E. byla nějaká, byť konkludentní domluva vztahující se k
naplnění společného cíle, tj. oklamání ERÚ pro zisk licence vedoucímu k
neoprávněnému obohacení společnosti F. P. na úkor společností E.ON Distribuce a
E.ON Energie.
36. Dovolatel v podaném mimořádném opravném prostředku rovněž vznesl
námitku proti uloženému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, který považuje
za nepřiměřený s ohledem na své osobní a rodinné poměry. Uvedl, že nikdy nebyl
trestán, ani proti němu nebylo vedeno trestní řízení, žije řádně, má dvě
zletilé a jedno nezletilé dítě, ke kterému má vyživovací povinnost. Jeho
manželce byl přiznán invalidní důchod. Rozhodnutí odvolacího soudu tak dopadá
přímo i na tyto osoby. Dále poukazuje na délku trestního řízení, kterou
odvolací soud při ukládání trestu nijak nezohlednil.
37. Z výše uvedených důvodů proto obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 22. 6. 2021, sp. zn. 2 To 88/2020 a s ním související rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, č. j. 40 T 4/2015-5281, a podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
38. Současně podal návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody ve
smyslu §265o odst. 1 tr. ř., a to s ohledem na závažná právní pochybení soudů
nižších stupňů, na které je poukazováno v dovolání. Za takových okolností
dochází k újmě na právech obviněného.
39. K dovolání obviněných T. G. a M. K. se ve smyslu znění § 265h odst.
2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném
Nejvyššímu soudu dne 19. 4. 2022, sp. zn. 2 NZO 3/2022.
40. Poté, co státní zástupce zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky
obviněných a obecná východiska pro uplatněné dovolací důvody, zaobíral se
nejprve námitkami dovolatele T. G., přičemž uvedl, že ačkoliv obviněný T. G.
uplatnil výlučně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak z
velké části jeho námitky nebyly adresovány proti právnímu posouzení jeho
jednání jako zločinu podvodu, ale směřovaly především proti učiněným skutkovým
zjištěním, kdy se teprve na základě polemiky s provedeným dokazováním a s
odvoláním na zásadu in dubio pro reo snaží zvrátit úmyslnou formu zavinění u
tohoto trestného činu. Přehlíží však, že pravidlo in dubio pro reo má procesní
charakter a k jeho porušení by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by se soud
bezdůvodně přiklonil k jedné z více v úvahu připadajících verzí skutkového
děje. O takový případ se v projednávané věci nejedná.
41. K vznesené námitce porušení zákazu retroaktivity k tíži pachatele
státní zástupce uvedl, že tento zákaz obsažený v § 1 tr. zákoníku se vztahuje
na časovou působnost norem trestního práva. V rozebíraném případě však nešlo o
zpětné působení norem trestního práva, které nabyly účinností až po spáchání
činu, resp. zpětné působení některé jejich novelizace.
42. K tvrzení obviněného, že jeho podíl na údajném zločinu podvodu byl
marginální, státní zástupce připomíná závěry soudů, podle kterých podepsal
revizní zprávy za situace, kdy je kvůli nedokončenosti předmětné F. odmítl
podepsat jiný revizní technik, který vyhotovil pouze čestná prohlášení,
kterážto měl obviněný k dispozici, tedy si musel být takové skutečnosti vědom.
Vyhotovené nepravdivé revizní zprávy uvádějící údaje o určitém výkonu bloků F.
předal společnosti F. P., kdy základním smyslem těchto revizních zpráv bylo
jejich použití v řízení před ERÚ. Bez těchto revizních zpráv by úřad licenci
vůbec nevydal. Dovolatel tedy svým jednáním pomohl neoprávněně získat
spoluobviněným D. E. a M. K. licenci na F.
43. K námitce obviněného T. G. týkající se porušení zásady subsidiarity
trestní represe státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku podřaditelnou pod
obviněným uplatněný dovolací důvod, ale jde o námitku zjevně neopodstatněnou. K
porušení principu ultima ratio a z něj vyplývající zásady subsidiarity trestní
represe nedošlo, neboť obviněný naplnil kvalifikovanou podstatu trestného činu
vymezeného kvantitativním znakem způsobené škody. Rozhodně se nejednalo o
hraniční případ atakující dolní hranici společenské škodlivosti, u kterého by
postačovalo uplatnění odpovědnosti mimotrestními prostředky. Zároveň státní
zástupce upozornil na to, že samotná možnost uplatnění mimotrestní odpovědnosti
nevylučuje použití trestní odpovědnosti, a naopak je povinností státu uplatnit
vůči pachatelům trestných činů tuto odpovědnost. Uplatnění trestněprávní
odpovědnosti není vázáno na předcházející neúspěšné použití mimotrestních
prostředků cílených k odstranění protiprávního stavu. Účastenství obviněného
bylo adekvátně zohledněno při individualizaci jeho trestu, kdy mu byl ponechán
podmíněný trest uložený Krajským soudem v Brně, tedy sankce, kdy soud využil
institut mimořádného snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uložil
trest pod zákonnou trestní sazbou. Výše uloženého trestu odrážela formu
účastenství způsobující, že čin nedosahoval závažnosti trestného činu
spáchaného hlavními pachateli.
44. K námitce směřující proti zamítnutí návrhů dovolatele na doplnění
dokazování státní zástupce uvedl, že soud není povinen vyhovět každému
důkaznímu návrhu, musí však o provedení navrhovaného důkazu rozhodnout a své
rozhodnutí odůvodnit. Krajský soud v Brně své povinnosti dostál, jak vyplývá
mimo jiné z bodu 52. odůvodnění jeho rozsudku. Pokud obviněný opakoval tyto
návrhy i v odvolacím řízení, tak se jimi zabýval i odvolací soud jak vyplývá z
bodů 68. – 69. odůvodnění jeho rozsudku. V projednávané věci tak rozhodně není
možné shledat případ tzv. opomenutých důkazů.
45. Ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného M. K. státní zástupce
zdůraznil, že tento dovolatel nerozlišil, které dovolací námitky mají být
podřazeny pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž se v dovolání
věnovaných jednotlivým dovolacím námitkám objevují i výhrady ryze skutkového
charakteru, resp. procesní povahy. Soubor námitek obviněného se snažil vyvolat
polemiku s obsahem provedeného dokazování a rozporovat stabilizované skutkové
závěry. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich
obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí
volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
Dostály přitom požadavkům vyplývajícím z § 125 odst. 1 tr.ř. kladeným na
odůvodnění rozhodnutí.
46. Státní zástupce připomněl, že námitky dovolatele byly již předmětem
přezkumu odvolacího soudu, neboť je obviněný učinil součástí svého odvolání,
kdy odkázal na odstavce 23. až 43. rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že
zrušení rozsudku nalézacího soudu se týkalo pouze pochybení v otázce uloženého
trestu a nikoliv skutkových zjištění nebo právního posouzení věci z hlediska
viny obviněných.
47. Dokazováním provedeným před soudy nižších stupňů byl zmapován průběh
výstavby F. P., kdy zjištěná nedokončenost zařízení vylučovala zákonné udělení
licence a zákonnou fakturaci za dodanou energii uplatňující výkupní ceny za
tehdejší období. Na základě dodaných nepravdivých dokumentů byl ERÚ uveden v
omyl o dostavbě elektrárny jako celku, v důsledku čehož licenci vydal. Státní
zástupce zdůraznil, že znak uvedení v omyl může být naplněn předložením byť
jediného nepravdivého dokumentu s cílem uvést jednajícího v omyl, pokud by bez
tohoto dokumentu nebylo možné licenci udělit. ERÚ nemá povinnost zkoumat
správnost předložených dokumentů, neboť řízení o udělení licence je neveřejným
písemným řízením, kde je vycházeno především z písemných podkladů předložených
žadatelem. Podvodný úmysl byl veden snahou získat licenci dříve, než se
podstatně sníží garantované výkupní ceny elektrické energie ze solárních
elektráren, což by se nepříznivě projevilo v návratnosti investice pro
objednatele. Podle státního zástupce je odpovídajícím závěrem, pokud soudy
shledaly jednání obviněných D. E. a M. K. jako jednání ve spolupachatelství ve
smyslu ustanovení § 23 tr. zákoníku. Existenci zavinění lze pak dovodit nejen z
jednání vyjádřeného ve skutkové větě, ale i z ostatních rozhodných skutkových
okolností uvedených v popisu skutku.
48. K námitce stran uloženého trestu státní zástupce podotkl, že
dovolání není prostředkem ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich
přiměřenosti, ale k nápravě nejzávažnějších pochybení při ukládání trestů.
Taková námitka však musí být uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. i) tr. ř. V posuzovaném případě byl uložen přípustný druh trestu
v rámci zákonné trestní sazby, jejíž horní výše dosahuje až 10 let. Námitky
proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti nejsou dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.ř., a to ani v jeho variantě, která je
vymezena jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Obviněnému byl uložen
trest na samé spodní hranici trestní sazby dané ustanovením § 209 odst. 5 tr.
ř., kdy státní zástupce pro stručnost odkazuje na závěry odvolacího soudu v
bodech 76.-81. odůvodnění jeho rozsudku. Zde odvolací soud vyložil, proč nebyly
dány podmínky ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a proč je nutné na
dovolatele působit nepodmíněným trestem. Obviněným uváděné osobní, rodinné i
pracovní poměry nevybočovaly z běžného rámce, který bývá vztahován k ukládání
trestu v mezích zákonem předepsané trestní sazby.
49. Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud podaná dovolání T. G. a M. K. odmítl jako zjevně neopodstatněná
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i
jiné než navrhované rozhodnutí.
50. Obviněný M. K. následně k vyjádření státního zástupce zaslal
prostřednictvím své obhájkyně repliku doručenou Nejvyššímu soudu dne 12. 5.
2022, v rámci níž vyslovil nesouhlas se závěrem státního zástupce, že jím
vznesené námitky stran objektivní stránky trestného činu, zavinění a
spolupachatelství nevyhovují kategorii nesprávného právního posouzení.
Zdůraznil přitom, že zejména otázku zavinění soudy dostatečně neodůvodnily, ani
k ní neprovedly patřičné dokazování. Setrval na argumentaci uplatněné v podaném
mimořádném opravném prostředku, kdy poukazoval na názorový obrat nalézacího
soudu po předcházejícím zrušujícím rozhodnutí soudu odvolacího, který byl podle
něj nedostatečně odůvodněn, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý
proces, neboť „nová“ skutková zjištění vyvozená z totožných důkazů není možno
považovat za stabilizovaná. Závěrem své repliky pak zopakoval svůj požadavek na
zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci nalézacímu soudu k dalšímu řízení
tak, aby mohl nalézací soud vytýkané vady zhojit a ve věci znovu rozhodnout.
III.
51. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými
osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují
podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
52. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6.
2021, sp. zn. 2 To 88/2020, je přípustné ve vztahu k obviněnému T. G. z
hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo
rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve
věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný
prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen
trest. Změna se týkala toliko výroku o náhradě škody. Ve vztahu k obviněnému M.
K. je dovolání přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání
obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o
kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by
odvolání do výroku o vině zamítl. Oba obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm.
c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím
svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
53. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b
tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými T. G. a M. K. vznesené námitky
naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g), h), tr. ř.
54. Vzhledem k tomu, že obsah dovolání obviněných napadá rozdílné závěry
nalézacího i odvolacího soudu, považuje Nejvyšší soud za vhodné se pro
přehlednost rozhodnutí nejprve vypořádat s námitkami obviněného T. G. a poté s
námitkami obviněného M. K.
55. Obviněný T. G. své námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
56. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
57. Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1.
1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod
podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (jenž byl následně bez obsahových změn
zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a
křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým
procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému
porušení dochází podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva
procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace –
opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na
provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn.
III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního
řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález
Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na
paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému
garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho
představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS
681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé
soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle
zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud by však námitky obviněného
dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by
Nejvyššímu soudu na podkladě uplatněného dovolacího důvodu průlom do skutkových
zjištění soudu prvního, potažmo druhého stupně.
58. Námitky procesní nepoužitelnosti důkazů či tzv. extrémního nesouladu
obviněný nevznáší. Namítl však, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy
odbornou expertízou VÚT Brno, Ústavu elektroenergetiky, odborným vyjádřením
označeným jako stanovisko VŠB – TU Ostrava a rozhodnutím Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015, kteroužto námitku by v obecné
rovině bylo možno vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů. O takový
případ se však v projednávané věci nejedná.
59. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v
řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného
hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost,
neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z
čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným
soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy,
jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto
procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených
důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve
svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže
tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v
porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se
zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č.
57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02
číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené
důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z
hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1285/08).
60. Je třeba uvést, že se nalézací soud se návrhem obviněného T. G. na
provedení odborné expertízy, zpracované VUT Brno řádně zabýval. Jak se podává z
odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (bod 80.), tento důkazní návrh vznesl
právní zástupce obviněného, přičemž nalézací soud uvedl, že znalecký ústav VUT
Brno byl již v minulosti přibrán a znalecký posudek zpracoval (č. l. 4616 –
4626). Návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem VUT Brno tak nalézací
soud vyhodnotil jako nedůvodný. Jeho postupu nelze ničeho vytknout. Pokud se
jedná o návrh na doplnění dokazování odborným vyjádřením označeným jako
stanovisko VŠB-TU Ostrava (na č. l. 4627), tak je nutno zdůraznit, že tento
důkaz byl proveden a byla z něho vyvozena příslušná skutková zjištění, jak se
podává z bodu 52. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Ani zde nelze tedy
nalézacímu soudu cokoliv vytknout. Pokud se týká návrhu na opětovné provedení
výše zmíněných expertíz v odvolacím řízení, tak odvolací soud v bodě 69.
odůvodnění svého unesení uvedl, že „se obžalovaný zjevně domáhá pouze odlišného
hodnocení jejich obsahu, což samo o sobě není důvodem pro opětovné provedení
důkazu, a odvolací soud neshledal důvod pro provedení těchto důkazů znovu ve
smyslu ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., když je obecně známé, že zmiňované
odborné vyjádření i stanovisko se vyjadřují mj. i ke způsobu provádění revizí a
bývají k argumentaci obžalovaných běžně uplatňovány v řadě obdobných trestních
kauz, nicméně nejsou trestními soudy z věcného hlediska akceptovány Otázka
posouzení bezpečnosti elektrické instalace z hlediska výchozí revizní zprávy
vychází ze závěrů znaleckého posudku ČVUT v Praze (vypracovaného v jiné věci),
který má při rozhodování soudů v trestním řízení zásadní význam a ze kterého
správně vycházel rovněž Krajský soud v Brně.“ Důkazním návrhem na doplnění
dokazování rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2
As 313/2015 se odvolací soud rovněž zabýval a shledal tento návrh jako
nadbytečný s tím, že pokud chtěl obviněný podpořit svou verzi obhajoby
argumentací z pohledu časového ukotvení judikatury, tak se jedná o argumentaci,
s níž je možno se vypořádat i bez provedení takového důkazu (bod 70.). S tímto
závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť citované rozhodnutí se netýkalo ani
účastníků trestního řízení ani F. P., kdy se jednalo toliko o využití
argumentace obsažené v daném rozhodnutí. Pro užití argumentace obsažené v
soudních rozhodnutích totiž není nutné tuto judikatura provést jako důkaz, ale
postačí toliko poukázat na závěry učiněné v takovém rozhodnutí a příslušnou
argumentaci navázat na projednávaný případ. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že
všemi důkazními návrhy se jak nalézací, tak odvolací soud adekvátně zabývaly,
rozhodly o nich procesně korektním způsobem a svůj postup náležitě odůvodnily,
čímž dostály svým povinnostem daných jim judikaturou a trestním řádem. Námitce
obviněného stran tzv. opomenutých důkazů, resp. bezdůvodně neprovedených důkazů
tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
61. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je
možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl
nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin
nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž
se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska
hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
62. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v
dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
63. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy
vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o
hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
64. Nejvyšší soud dále s ohledem na argumentaci obou obviněných
připomíná, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak
pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z
hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam.
Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o
rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
65. S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je
zřejmé, že citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky obviněného, v
jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výpověď
svědka V. P.), kdy rovněž poukazoval na nesprávně zjištěný skutkový stav věci
(zejména zjištění, zda v dané době bylo všeobecně jasné, jakým způsobem má být
provedena revize FVE).
66. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky
věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení
skutku vycházel. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na
hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na
procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem
učiněných skutkových závěrů.
67. Jak je uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace
hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní
posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není
možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více
důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel.
Jestliže pak obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti
dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových
zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva,
nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení
sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů §
[265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), g) a m)].
68. Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě
přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s
nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci.
69. V návaznosti na vznesenou námitku nerespektování zásady in dubio pro
reo Nejvyšší soud konstatuje, že tuto námitku, která se týká primárně hodnocení
důkazů a stabilizovaných skutkových zjištění uplatnil ve smyslu intepretace
právní úpravy a z ní pro něj vyplývajících povinností, což je argumentace zcela
se míjející smyslem a obsahem této zásady. Právní hodnocení jednání obviněného
je totiž disciplínou výsostně hmotněprávní, kdy na stabilizovanou verzi
skutkového děje soud aplikuje příslušnou právní úpravu.
70. Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch
obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2
tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obviněného a
obžaloby, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného, ale je zárukou pro
obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných
důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi
skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního
soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na
bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5.
2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace
nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této
zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3
Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným
dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo
1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo
konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů
při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.
2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp.
zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo
563/2017).
71. Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze
zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu
věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2
odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž
zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a
jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný)
dovolací důvod. Je proto zjevné, že se neuplatní při právní hodnocení
projednávané věci, už z toho pohledu, že nemůže nastat výše zmiňovaná situace
dvou rovnocenných možností, když objektivně nelze v rámci soudního rozhodování
připustit, že by jediná verze skutkového děje mohla být hodnocena různě.
Nejvyšší soud setrvale zastává názor, že pravidlo v pochybnosti ve prospěch
obviněného se „vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností
případu, nikoli k právnímu posouzení, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. [v současnosti § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Ohledně právních otázek
se totiž uplatňuje zásada iura novit curia“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tdo 233/2013).
72. K námitce týkající se nejednoznačnosti metodiky platné v roce 2010 k
reviznímu posouzení F., kdy podle obviněného v uvedené době neexistoval
jednoznačný odborný názor stran otázky, zda je pro vydání revizní zprávy
podmínkou, aby byla F. plně osazena fotovoltaickými panely, lze uvést, že se
jedná o námitku Nejvyššímu soudu známou z jeho rozhodovací praxe, a tedy již
judikatorně vyřešenou. Námitce, že nebylo povinností obviněného coby revizního
technika kontrolovat fotovoltaické panely, neboť ty měly vlastní osvědčení o
shodě, a tedy nebylo nutné, aby byla kontrolovaná F. plně osazena, tak nelze
přisvědčit.
73. Ve stručnosti lze připomenout, že obviněnému je kladeno za vinu, že
vyhotovil ve dnech 12. 11. 2010, 15. 11. 2010 a 24. 11 2010 Zprávy o výchozí
revizi elektrického zařízení, které následně předal společnosti F. P., „přičemž
do revizních zpráv uvedl nepravdivé údaje o celkovém výkonu bloků 1, 2 a 3 dané
elektrárny ve výši 3,308 MW a závěr, že zařízení je z hlediska bezpečnosti
schopno bezpečného provozu, ačkoliv věděl, že fotovoltaická elektrárna
společnosti F. P.. v XY není dokončena a schopna provozu, přičemž ve
skutečnosti byla schopna provozu až 28. 2. 2011 s omezeným výkonem pouze 2 MW;
zároveň věděl, že tyto zprávy o výchozích revizích budou použity jako podklady
pro Energetický regulační úřad, Masarykovo náměstí 5, 586 01 Jihlava (dále jen
ERÚ) k vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce
2010 a byl si vědom skutečnosti, že bez uvedení celkového výkonu 3,308 MW ve
zprávách a potvrzení bezpečnosti zařízení by ERÚ licenci nevydal, čímž vědomě
pomohl D. E. a M. K. získat neoprávněně licenci pro společnost F. P. na výrobu
elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010, a to na základě
rozhodnutí ERÚ ze dne 3. 12. 2010, č. 111017178, které nabylo právní moci dne
6.12.2010“.
74. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za vhodné zrekapitulovat
judikaturu vztahující se k tzv. solárním podvodům právě ve vztahu k revizním
zprávám, neboť argumentace obviněného, resp. uvedená námitka byla v řízení před
Nejvyšším soudem opakovaně a jednoznačně vyřešena.
75. K otázce významu revizní zprávy pro licenční řízení před ERÚ se
Nejvyšší soud vyjádřil například ve svém usnesení ze dne 11. 12. 2018, sp. zn.
3 Tdo 990/2018, v rámci něhož uvedl, že „musí přisvědčit rozhodovací praxi
Nejvyššího správního soudu, jenž v rozsudku ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 7 As
204/2015, který dovodil, že „zpráva o výchozí revizi se musí vztahovat k celému
energetickému zařízení, a musí být vypracována až poté, co je energetické
zařízení kompletní a tvoří funkční soubor všech jeho nezbytných částí.
Povinnost žadatele o licenci předložit žalovanému revizní zprávu týkající se
celého energetického zařízení plyne již ze samotného smyslu a účelu ustanovení
§ 9 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb., kterým je poskytnout žalovanému
dostatečné podklady pro to, aby mohl posoudit, zda může udělit souhlas s
provozováním energetického zařízení, pro které je licence udělována (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 As 132/2015, k jehož
závěrům se přiklonil i v rozsudku ze dne 16. 1. 2017, sp. zn. 7 As 140/2016).
Judikatura k revizní zprávě o posuzování bezpečnosti F. dále uvádí, že revizní
zpráva slouží jako podklad pro zjištění skutkového stavu ve správním řízení.
Požadavkem kladeným na revizní zprávu je pak to, aby ji revizní technik, který
se tím stává spoluodpovědným za náležité zjištění skutkového stavu, zpracoval
na základě všech podstatných měření a prověření na místě samém (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 9 As 256/2015).“
76. V témže rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval i otázkou instalace
fotovoltaických panelů a uvedl, že „z čl. 4.1 normy ČSN 33 1500 plyne, že
revizní technik má ověřit shodu reálného stavu s projektovou dokumentací a
případně zjištěné rozpory zanést do revizní zprávy. Pokud jde o fotovoltaické
panely, ty musí být dle ČVUT při výchozí revizi již nainstalovány, jinak by
nebylo možné zkontrolovat, že jejich typ a počet odpovídá projektové
dokumentaci, změřit izolační stav řetězců fotovoltaických panelů (tzv. stringů)
ani ověřit, že bylo provedeno ochranné pospojení panelů v souladu s návodem
výrobce, eventuálně překontrolovat, že byla správně provedena další ochranná
opatření předepsaná projektantem. Přestože fotovoltaické panely jsou výrobky,
jejichž bezpečnost deklaruje výrobce, je třeba ve vztahu k nim ověřit například
i to, že při montáži nedošlo k jejich fyzickému poškození, což je typ závady,
jejíž existenci nemůže osvědčení výrobce o jejich bezpečnosti vyloučit. Po
montáži fotovoltaických panelů by měl revizní technik také zkontrolovat, že
byly uzemněny v souladu s projektovou dokumentací a návody výrobce…“
77. K uvedené problematice lze dále poukázat na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 3 Tdo 664/2020, v němž se dovolací soud
vyjádřil následovně: „Pokud obviněný namítá, že v roce 2010 existovaly různé
názory na to, zda lze provést revizi fotovoltaické elektrárny, na které ještě
nejsou nainstalovány fotovoltaické panely, je možno připustit, že závěr, že
panely musí být na elektrárně přítomny, vychází ze znaleckého posudku Českého
vysokého učení technického vypracovaného (ČVUT) vedle znaleckého posudku
Vysokého učení technického až v rámci řízení vedeného u Nejvyššího správního
soudu pod sp. zn. 2 As 313/2015. Podle názoru ČVUT, ke kterému se nakonec
Nejvyšší správní soud přiklonil, je úkolem revizního technika i ověření shody
reálného stavu s projektovou dokumentací (tedy včetně instalace fotovoltaických
panelů), kontrola typů panelů, jejich počtu v porovnání s projektovou
dokumentací a změření izolačního stavu řetězců panelů (tzv. stringů), kontrola
uzemnění panelů v souladu s projektovou dokumentací a kontrola, že zapojené
předměty nesou označení CE.“ Ve stejném duchu se přiklonil k názoru ČVUT i
nalézací soud (bod 52. odůvodnění rozsudku), kdy odvolací soud jeho postupu
plně přisvědčil (body 62. a 69. napadeného rozsudku).
78. V již výše citovaném usnesení sp. zn. 3 Tdo 664/2020 Nejvyšší soud
zdůraznil, že „pokud jde o poslední dovolací námitku obviněného týkající se
významu revizní zprávy pro řízení o povolení předčasného užívání stavby a pro
licenční řízení, není podle Nejvyššího soudu pravdou, že revizní zpráva nebyla
dokumentem potřebným k vydání těchto rozhodnutí. Stran řízení před Energetickým
regulačním úřadem lze znovu zopakovat, že ověření bezpečnosti elektrárny bylo
jednou z podmínek udělení licence, přičemž Energetický regulační úřad vycházel
při zjišťování splnění této podmínky výlučně z předložených revizních zpráv.
Stejná situace je i v případě řízení u stavebního úřadu, v rámci kterého se,
stejně jako v řízení u Energetického regulačního úřadu, vychází při zjišťování
bezpečnosti elektrárny pouze z revizních zpráv, jejichž správnost se presumuje,
neboť stavební úřad nemá k posuzování těchto odborných otázek týkajících se
elektrických součástí stavby ani kapacity, ani kvalifikaci (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020).“
79. Nejvyšší soud pak ve výše zmíněném rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 990/2018
shrnul závěry vztahující se k vyvození odpovědnosti revizního technika za
vydání revizní zprávy na základě provedení revize plně neosazené F. tak, že
„vzhledem k výše uvedenému se plně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního
soudu, kdy zpráva o tzv. výchozí revizi fotovoltaické elektrárny je způsobilá
deklarovat bezpečnost energetického zařízení jako celku pouze v případě, že
revize byla provedena až poté, co byly na elektrárně namontovány všechny
fotovoltaické panely. Pochybil ten revizní technik, který v rozhodné době
osvědčil bezpečnost celé fotovoltaické elektrárny bez toho, aby předtím (mimo
jiného) zkontroloval, že skutečný stav fotovoltaické elektrárny odpovídá
projektové dokumentaci (včetně kontroly typu a počtu fotovoltaických panelů),
že fotovoltaické panely jsou opatřeny označením CE nebo že k nim byla vydána
prohlášení o shodě, že byly namontovány a uzemněny v souladu s návody výrobců a
že nejsou viditelně poškozeny do té míry, aby tím byla ohrožena bezpečnost
zařízení‘ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As
313/2015).“
80. V návaznosti na výše zmíněné judikatorní závěry není možné
přisvědčit názoru obviněného, že pro vydání revizní zprávy osvědčující
technický stav a bezpečnost provozu F. na podkladě provedené revize nemusely
být fotovoltaické panely osazeny v celém rozsahu. Takový závěr totiž odporuje
povaze F. jako technického díla prováděného na základě příslušného rozhodnutí
stavebního úřadu a v souladu s technickou dokumentací. Ostatně revizní technik
při revizi mimo jiné stvrzuje, že dílo byla provedeno v souladu s projektovou a
technickou dokumentací. Samotný fakt, že určité dílo vzniká kompletací dílčích
komponentů, jejichž samostatná funkčnost a bezpečnost je ověřena a deklarována
jejich výrobci, neznamená, že tato složená věc již nemusí být podrobena revizím
podle právních předpisů poté, co byly takové díly spojeny nebo složeny.
Jednotlivé komponenty totiž mohou být samy o sobě opatřeny prohlášením o shodě
a plně bezpečné, ale mohou být navzájem nekompatibilní, což by mohlo způsobit
nebezpečí pro majetek i zdraví lidí či zvířat. Stavba podléhající procesu
schvalování podle stavebních předpisů je obvykle vytvářena z dílů vyrobených
předem jednotlivými výrobci a stavitel z nich vytváří celkové dílo, které
podléhá jakožto nová věc jím vytvořená příslušnému schvalovacímu procesu, např.
stavebního úřadu. Stejně je tomu u F., kdy revizní technik ověřuje bezpečnost
předmětné stavby z pohledu fungování jejích elektrických součástí.
Fotovoltaické panely představují pouze část této stavby, resp. její imanentní
komponenty, a pokud byla jejich výrobcem deklarována bezpečnost jejich provozu,
neznamená to, že je bezpečný provoz F. jako celku, kdy je rozhodné právě jakým
způsobem jsou nainstalovány a zapojeny. Neobstojí proto výše zmíněné tvrzení
obviněného o tom, že „závěr“ o schopnosti bezpečného provozu F. bylo možné
vydat i bez instalace 100 % fotovoltaických panelů podle projektu. Naopak, z
rozvedených skutečností (včetně citovaných rozhodnutí, na jejichž závěrech nemá
Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit) plyne, že F. musí být před provedením
výchozí revize a vyhotovení revizní zprávy (potažmo před podáním žádosti o
udělení licence) zcela dokončena (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 1396/2020).
81. Shodnou námitkou se zabýval nalézací soud v bodě 81. odůvodnění
svého rozsudku, kdy respektoval požadavky výše zmíněné judikatury a uvedl, že
dovolatel jako revizní technik nebyl povinen kontrolovat jednotlivé
fotovoltaické panely, ale jako revizní technik musel zkontrolovat kompletnost
díla a zejména poté napojení samotných fotovoltaických panelů. Pokud bylo
prokázáno, že panely nebyly v době provedených revizí nainstalovány v rozsahu,
který obviněný v revizní zprávě deklaroval, nemohl zkontrolovat jejich zapojení
a nemohl tak vydat revizní zprávu deklarující, že revidované elektrické
zařízení je jako celek bezpečné. Ve stejném duchu se k této námitce obviněného
vyjádřil i odvolací soud, který konstatoval, že „i v souladu s poznatky
dostupnými v roce 2010 mohla být zpráva o výchozí revizi fotovoltaické
elektrárny způsobilá deklarovat bezpečnost energetického zařízení jako celku
pouze v případě, že revize byla provedena poté, kdy byly na elektrárně osazeny
všechny fotovoltaické panely.“ Zdůraznil, že opačný názor by snadno mohl vést k
situaci, kdy by ERÚ vydal licenci k provozování zařízení na výrobu elektrické
energie i za situace, kdy by nebylo postaveno na jisto, že dané zařízení je
schopno bezpečného provozu (bod 62. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V
bodech 63. a 64. svého rozhodnutí pak odvolací soud konstatoval, že pokud se
měl obviněný řídit technickými normami, kdy normu ČSN 33 1500 přímo
konkretizoval ve svých revizních zprávách, tak si musel být vědom toho, že
součástí povinnosti revizního technika je ověřit shodu reálného stavu s
projektovou dokumentací a případné rozpory zanést do revizní zprávy. V
předmětných zprávách však žádný rozpor s projektovou dokumentací neuvedl a v
každé revizní zprávě potvrdil shodu díla s provedenou dokumentací s tím, že je
zařízení F. P. v blocích I, II, III osazené fotovoltaickými panely a schopno
bezpečného provozu.
82. Nejvyšší soud ve vazbě na stabilizovaná skutková zjištění připomíná,
že zprávy vyhotovené obviněným jako revizním technikem obsahují formulace
jednoznačně evokující, že revidované bloky F. P. jsou osazeny a revize se týká
dokončeného celku. Fotovoltaické panely obviněný sice nezahrnul mezi zařízení,
u kterých revizi neprovedl, přesto však ve zprávách používá formulace o tom, že
panely jsou zde instalovány, nikoliv že budou instalovány. Nelze ve vztahu k
povinnosti revizního technika posoudit soulad projektové dokumentace a
skutečnosti, že v projektové dokumentaci se hovoří o systému polykrystalických
panelů Hyundai HIS-M230SG-230Wp (č. l. 2369), avšak v revizních zprávách resp. v následných tabulkách, ve kterých jsou uvedeny parametry instalovaných
fotovoltaických panelů, jsou kromě výše uvedených typů (Hyundai HIS-206Wp a 230
Wp) uvedeny ještě další typy panelů, a to HIS-M203SG-203Wp a typ
HIS-M206SG-206Wp. Obviněný tedy pro rozdílnost panelů nemohl konstatovat, že
revidované bloky FVE jsou provedeny podle projektové dokumentace (bod 53.
odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Za situace, kdy byly pro stavbu
používány jiné panely, než byly uvedeny v projektové dokumentaci a zároveň, že
části stavby, jejichž revize měla být provedena, nebyly dokončeny, nebylo možné
dospět k závěru, že zařízení je schopno bezpečného provozu, což mu vzhledem k
jeho povolání jako revizního technika elektrických zařízení muselo být zřejmé
již v době, kdy prováděl revizi a vyhotovil revizní zprávy (tj. ve dnech 15.
11. 2010 a 24. 11. 2010). Námitku obviněného tedy Nejvyšší soud ve světle výše
uvedené judikatury a zjištěného skutkového stavu vyhodnotil jako
neopodstatněnou.
83. K námitce obviněného, že v jeho případě měla být uplatněna zásada
subsidiarity trestní represe, neboť jeho jednání samo o sobě nebylo natolik
škodlivé, aby nepostačovalo uplatnění soukromoprávní odpovědnosti, kteroužto
námitku podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
Nejvyšší soud uvádí, že se sice jedná o námitku, kterou lze pod zmiňovaný
dovolací důvod plně podřadit, nicméně se jedná o námitku zjevně
neopodstatněnou.
84. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného
právního předpisu.
85. Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný
namítal, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě,
to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou
efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání
jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní
prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany
základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo
disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně
zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu
vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a
společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může
odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy
zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než
trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů
a k chaosu.
86. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí
trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však
neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v
případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního
zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity
trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých
rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z
těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není
možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků
trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy,
umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá
nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti
aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana
společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková
podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném
případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů
(fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů
občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva),
jimiž lze zajistit nápravu.
87. Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit, že otázkou uplatnění zásady
subsidiarity trestní represe se nalézací soud zabýval, jak ostatně vyplývá z
bodu 96. odůvodnění jeho rozsudku. Správně poukázal na to, že obviněný svým
jednáním významně napomohl k uvedení ERÚ v omyl, k neoprávněnému zisku licence
pro provoz F. a ke způsobení škody mnohonásobně přesahující hranici škody
velkého rozsahu. Zároveň nelze opomenout, že obviněnému bylo státem svěřeno
oprávnění k výkonů konkrétní činnosti, kdy nedbal důvěry v něj vložené a vědomě
vyhotovil nepravdivé revizní zprávy s cílem napomoci trestnému činu podvodu.
Nelze tak dospět k závěru, že by trestná činnost obviněného T. G. nedosahovala
míry společenské nebezpečnosti běžně se vyskytujícího trestného činu podvodu a
že by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že velká míra benevolence byla
vůči obviněnému uplatněna v rámci ukládání trestu, kdy byl ohrožen v souladu s
§ 209 odst. 5 tr. zákoníku trestem odnětí svobody v trvání 5 až 10 let, přičemž
mu byl s ohledem na ustanovení § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku (v současné době §
58 odst. 6 tr. zákoníku) uložen trest výrazně pod spodní hranicí trestní sazby
stanovené na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a to sice trest odnětí svobody
v trvání 3 let, který mu nadto byl v souladu s § 81 a 82 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.
88. Nejvyšší soud tak ve vztahu k obviněnému T. G. shrnuje, že veškeré
jeho námitky shledal zjevně neopodstatněnými.
89. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami vznesenými obviněným M. K.,
který v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g), h) tr.ř.
90. V rámci námitek podřazených pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., jehož podmínky uplatnění Nejvyšší soud rozvedl výše v bodech
56. - 57., lze uvést, že ačkoliv ani jeden z obviněných nevznáší námitku
zjevného rozporu, považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, a to zejména s
ohledem na obviněným přednášenou kritiku výsledků dokazování a skutkových
zjištění učiněných zejména nalézacím soudem, že v projednávané věci není možné
hovořit o zjevném rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Tento nelze
shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím
vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými
zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné
existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno
uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů
nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V
posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými
zjištěními Krajského soudu v Brně učiněnými na podkladě rozsáhlého dokazování,
jehož výsledky jsou uvedeny především v části C odůvodnění tohoto rozsudku
(body 17. - 79.) a která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
91. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z
předložených verzí skutkového děje, se soudy přiklonily k verzi uvedené
obžalobou, nikoli obviněným M. K.
92. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
jehož obecná východiska jsou podrobně rozvedena výše v bodech 61. - 64.,
Nejvyšší soud připomíná, že citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky,
v jejichž rámci obviněný M. K. namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména se
jedná o výslechy svědků V. T., J. B., P. L., J. P., K. M., P. B., V. D., P. F.,
V. P., A. B., B. M. a E. D., stavební deníky společností podílejících se na
výstavbě F. P., znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem A&C K.,
předložený obviněným, odborné stanovisko ke škodě, předávací protokol, spis
vedený u ERÚ) a z něho se podávající nesprávně zjištěný skutkový stav věci
(zejména stran počtu instalovaných panelů, resp. dokončenosti F. P.), kdy
současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům
(obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp.
že z provedených důkazů vyplývají jiná než soudy vyvozená skutková zjištění,
konkrétně pak ta skutečnost, že na stavbě F. P. nikdy osobně nebyl) a předkládá
vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy, že nikdy žádné listiny pro udělení
licence nepředkládal ani nevytvořil, na stavbě F. P. nikdy osobně nebyl, pouze
podepsal předávací protokol předložený mu svědkem B., přičemž neměl důvod
pochybovat o pravosti tam uvedených skutečností, a dále, že se společnost
H.-K., jíž je jednatelem, na samotné stavbě F. P. podílela jen z malé části).
93. Jak bylo vyloženo v bodech 66. - 68. odůvodnění tohoto rozhodnutí,
takto vznesené námitky se týkají procesní stránky věci a směřují k revizi
skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotněprávním posouzení skutku
vycházely. Obviněným užitá argumentace je založena na procesním základě při
domáhání se přehodnocení skutkových závěrů soudů nižších stupňů a v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. písm. h) tr. ř. není uplatnitelná.
Netřeba zdůrazňovat, že v rámci tohoto dovolacího důvodu není možné polemizovat
se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit tomu
kterému svědkovi nebo vyvodit z určitého důkazu jiné skutkové závěry.
94. V návaznosti na obsah dovolání obviněného M. K. Nejvyšší soud
podotýká, že námitky podřazené pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1. písm.
g) a h) tr. ř. se v praxi velmi často vzájemně doplňují a překrývají. Je tomu i
v případě dovolatele, který sice v rámci svého obsáhlého dovolání nejprve
deklaroval, že uplatňuje výše zmíněné dovolací důvody, nicméně konkrétní
argumentaci, kterou směřoval proti závěrům soudů o naplnění objektivní a
subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu, o spolupachatelství se
spoluobviněným D. E. a rovněž i uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody,
opřel do značné míry o zpochybnění procesu dokazování a z něj soudy vyvozené
skutkové závěry.
95. Obviněný namítl, že v jeho případě nebyla naplněna objektivní
stránka zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.
zákoníku, a to ve znaku uvedení jiného v omyl, přičemž rovněž namítá absenci
příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobným následkem.
96. Zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v
omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na
cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin
spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich,
jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
97. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Ochrana majetkových práv
se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Objektivní stránka
trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel
jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v
důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na
cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podvodné jednání,
tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností,
může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor
mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá
o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat.
Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí
o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl
je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se
skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o
pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si
ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká
zvláštní rafinovanost (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2049–2058).
98. K naplnění skutkové podstaty (objektivní stránky) zločinu podvodu
podle § 209 tr. zákoníku je rovněž nezbytná existence příčinné souvislosti mezi
omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí
učiněnou dispozicí a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné
straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na
straně druhé.
99. Z hlediska právního závěru o naplnění znaku objektivní stránky
skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívajícího
v „uvedení v omyl“ je podstatné, že ERÚ byly předloženy spoluobviněným D. E.
dokumenty, které neodpovídaly skutečnému stavu věci. A to jednak revizní zprávy
zpracované spoluobviněným T. G., které byly vyhotoveny v průběhu listopadu
2010, jednak předávací protokol ze dne 12. 11. 2010 podepsaný obviněným jako
místopředsedou představenstva společnosti H. K. a spoluobviněným D. E. jako
předsedou představenstva společnosti F. P. Z obsahu předávacího protokolu ze
dne 12. 11. 2010 (č. l. 1296) vyplývá, že tento byl podepsán spoluobviněným D.
E. za objednatele – společnost F. P. a obviněným M. K. za zhotovitele –
společnost H. K. s odkazem na smlouvu o dílo sepsanou mezi těmito subjekty (viz
č. l. 1296). Předmětem předání byla podle protokolu konstrukce s upevněnými
fotovoltaickýmu panely instalovaného výkonu 3,3 MW, kompletní rozvody NN
technologie, střídače, rozvaděče (celkem pro 4,4 MW), rozvod VN včetně čtyř
trafostanic a rozvodny VN (celkem pro 4,4 MW), kompletní vyvedení výkonu k
místu napojení do distribuční sítě E.ON (stav ověřen při obhlídce staveniště v
rámci řízení o předčasném užívání stavby u Stavebního úřadu XY dne 5. 11.
2010). V pasáži týkající se stavu dokončenosti předávaného díla je v tomto
protokole uvedeno, že je předána podstatná část díla bez konečných terénních
úprav umožňující bezpečný provoz F. P. na úrovni 3,3 MW instalovaných FV
panelů. V protokolech uvedené informace však nekorespondovaly se skutečností,
neboť FVE nebyla osazena fotovoltaickými panely v protokolu deklarovaném
rozsahu. Uvedené informace přitom osvědčovaly skutečnosti, jež byly pro získání
licence nezbytné, neboť bez předloženého předávacího protokolu by licence
nebyla vůbec vydána. Znak „uvedení v omyl“ by přitom byl naplněn, i kdyby byl
ERÚ předložen byť jediný dokument, který by byl nepravdivý nebo který by byl
vydán orgánem uvedeným v omyl, pokud k uvedení v omyl směřovala vůle
jednajícího a pokud by bez tohoto dokumentu nebylo možné žádosti o vydání
licence vyhovět.
100. Jinými slovy, tyto předávací protokoly konstatují, že zhotovitel
předává objednatelům zhotovené podstatné části díla, jak správně dovodil soud
prvního stupně. Je evidentní, že uvádí nepravdivé údaje, neboť F. v rozsahu
deklarovaném předávacím protokolem dokončena nebyla.
101. Rovněž tak nemůže obstát námitka obviněného, že mezi jeho jednáním
a uvedením ERÚ v omyl není příčinná souvislost, neboť podpisem tohoto protokolu
nemohl uvést ERÚ v omyl, když předávací protokol nebyl nutný ke splnění
podmínek daných vyhláškou č. 426/2005 Sb.
102. Byla-li dovolatelem vznesena námitka ohledně povahy předávacích
protokolů a významu pro licenční řízení, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o
otázku, kterou v souvislosti s téměř totožnou trestnou činností Nejvyšší soud
opakovaně řešil. V již výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2020, sp. zn. 3 Tdo 664/2020, tento k dovolací námitce obviněného, která se
týkala účelu předávacího protokolu v licenčním řízení (kdy obviněný namítal, že
pouhý podpis předávacích protokolů nemůže sám o sobě postačovat pro vznik jeho
trestní odpovědnosti), uvedl, že „skutečnost je však opačná, neboť předávací
protokol byl pro Energetický regulační úřad jedním z dokumentů, který měl
prokazovat nejen dokončenost díla, ale i vlastnické právo k němu (§ 5 odst. 3
energetického zákona ve znění účinném do 31. 12. 2010). Význam předávacího
protokolu tedy nelze podceňovat, neboť bez jeho předložení by (spolu s
předložením ostatních dokumentů, mj. revizní zprávy) k vydání licence nedošlo.“
103. Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k významu předávacího protokolu i
v usnesení ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1340/2019, když k námitce
nesprávného posouzení významu zápisu o odevzdání a převzetí dokončených staveb
konstatoval, že „s dovolateli nelze souhlasit ani v tom, že by soudy chybně
právně posoudily či dokonce v rozporu s jejich skutečným obsahem vyhodnotily
listiny označené jako zápis o odevzdání a převzetí dokončených staveb nebo
jejich ucelených částí. Z pohledu této námitky je zásadní, že uvedený zápis o
odevzdání a převzetí dokončených staveb je dokladem soukromoprávní povahy,
který dokumentuje předání předmětu díla zhotoveného podle uzavřené smlouvy o
dílo uzavřené mezi objednatelem a zhotovitelem díla. Faktickému předání díla přitom zákon přiznává závažné důsledky, a to v podobě
přechodu vlastnického práva a nebezpečí škody na věci ze zhotovitele na
objednatele. S předáním předmětu díla je však logicky spojeno řádné provedení
díla, tzn. splnění závazku zhotovitele provést dílo a řádně ho ukončit podle
smlouvy o dílo. Z uvedeného vyplývá, že zápis o předání předmětu díla by měl
dávat ucelený obraz o skutečném průběhu předání díla a pokud byly při předání
díla zjištěny nějaké nedodělky či vady díla, měl by obsahovat i příslušná a
úplná zjištění k těmto nedodělkům a vadám. Zápis by tedy neměl deklarovat
předání kompletního díla, ačkoli nebyl splněn účel smlouvy o dílo, toto nebylo
vůbec dokončeno, a tedy nemohlo být ani fakticky předáno. ... Je tedy zjevné,
že zápis o odevzdání a převzetí dokončených staveb je simulovaným právním
úkonem a že jeho skutečným účelem nebylo zmapovat průběh předání díla, ale
uvedením nepravdivých skutečností v listině a jejím předložením v licenčním
řízení ERÚ společně s předložením dalších nepravdivých podkladů vzbudit zdání
splnění všech předpokladů k udělení licence a na tuto licenci neoprávněně
dosáhnout za účelem obohacení žadatele o licenci. Jestliže taková listina se
zjevně nepravdivými údaji byla skutečně v licenčním řízení ze strany obviněných
předložena, není důvod ji nikterak vylučovat z hodnotících úvah soudu a tyto
omezovat pouze na vyhodnocení zápisu v mezích ustanovení obchodního zákoníku,
smlouvy o dílo a toliko z hlediska dopadů v rámci dvoustranného smluvního
vztahu mezi zhotovitelem a objednatelem díla. Předložení takové listiny je
zjevným zastíráním skutečného stavu věci a snahou obviněných uvést ERÚ a ČEZ
Distribuce, a. s. v omyl.“
104. Nejvyšší soud v daném rozhodnutí vyložil, že „je nutné odmítnout
jako nedůvodné námitky obviněných, že výše uvedené doklady či některé z nich
(revizní zprávy, doklad o stavební dokončenosti, protokol o předání a převzetí
stavby, souhlas se zahájením zkušebního provozu před vydáním kolaudačního
rozhodnutí), pokud nebyly výslovně uvedeny v příslušných ustanoveních
energetického zákona a související vyhlášky, nemají význam z hlediska řízení o
udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích“. Dále jednoznačně
odmítl námitku zmíněnou i obviněným M. K., „že předložené doklady nebyly
výslovně uvedeny v příslušných ustanoveních energetického zákona a související
vyhlášky (o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických
odvětvích), a to jako podklady sloužící k prokázání jednotlivých zákonných
předpokladů (včetně předpokladů technických), a byly tak bez významu a zcela
bezpředmětné. Na postup ERÚ v řízení o vydání licence je totiž nutné
subsidiárně aplikovat zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen, správní řád‘), a to podle § 1 odst. 2 tohoto zákona. Podle
§ 50 odst. 1 správního řádu mohly být podklady pro vydání rozhodnutí zejména
návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti,
podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i
skutečnosti obecně známé. Podle § 51 odst. 1 správního řádu k provedení důkazů
lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a
které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména
o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Účastníci řízení
jsou přitom povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení.“
105. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se odchýlit od závěrů
obsažených ve výše citovaných rozhodnutích, které jsou ostatně na projednávanou
věc zcela přiléhavé.
106. O významu předávacího protokolu pro udělení licence v projednávané
věci svědčí samotná geneze postupu ERÚ a obviněných v dané věci. Žádost o
udělení licence byla ERÚ podána dne 8. 10. 2010 a podepsána spoluobviněným D.
E., dne 8. 11. 2010 byla společnost F. P. vyzvána k odstranění nedostatků,
které spočívaly mimo jiné v tom, že nebyla odpovídajícím způsobem doložena
technická způsobilost F. a majetkový vztah k energetickému zařízení. Na základě
této výzvy byly do správního spisu dne 3. 12. 2010 doloženy revizní zprávy
spoluobviněného T. G. a předávací protokol ze dne 12. 11. 2010 podepsaný
dovolatelem M. K. a spoluobviněným D. E.. Podstatné byly zejména revizní zprávy
vydané obžalovaným T. G. na podkladě provedených revizních prohlídek, nikoliv
revizní zprávy resp. čestná prohlášení vypracovaná V. P., k nimž ERÚ
nepřihlížel. Na podkladě uvedených listinných podkladů ERÚ vydal dne 3. 12.
2010 rozhodnutí o udělení licence č. 111017178 pro F. P. Licence byla vydána
pro výrobu elektřiny na dobu 25 let ode dne vzniku oprávnění k výkonu
licencované činnosti. Rozhodnutí č. j. 12422-9/2010-ERU bylo podepsáno
ředitelem odboru licencí L. P., který tuto skutečnost také jako svědek potvrdil
a nabylo právní moci dne 6. 12. 2010 (bod 54. odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu a bod 71. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
107. S ohledem na okolnosti nyní projednávané trestní věci tak není
pochyb o tom, že ERÚ byl v licenčním řízení týkajícím se F. P. uveden v omyl,
když vycházel z listin, které měly vyvolat dojem, že daná elektrárna splňuje
veškeré podmínky pro vydání licence na výrobu elektřiny ze slunečního záření s
cílem získat licenci do konce roku 2010 tak, aby měly garantované výhodnější
výkupní ceny. Předmětné předávací protokoly byly předloženy ERÚ jako součást
podkladového materiálu pro vydání licence k výrobě elektřiny na dotčené F. P.
Tyto protokoly v rozporu se skutečným stavem věci přispívaly k nepravdivému
(Energetickému regulačnímu úřadu) nastiňovanému obrazu, že F. je v deklarovaném
rozsahu dokončena, ačkoliv tomu tak nebylo. Tyto protokoly představovaly podle
tehdejší praxe ERÚ písemnost dokládající dokončenost zařízení (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1327/20). Obviněný tak svým
jednáním ve spojení s jednáním spoluobviněného D. E. vytvořil podmínky pro to,
aby mohl být nezákonně získán nárok na výhodnější výkupní cenu elektřiny.
108. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že nebylo povinností
ERÚ zkoumat správnost předložených dokumentů, neboť podle konstantní judikatury
Nejvyššího soudu mělo řízení o vydání licence charakter zásadně neveřejného
písemného řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů
předložených tím, kdo podal žádost o udělení předmětné licence, přičemž na
závěru o možnosti uvedení správního orgánu v omyl nemůže nic změnit ani
skutečnost, že správní orgán si může v pochybnostech o skutkovém stavu podklady
sám opatřit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo
968/2016, a něj navazující rozhodnutí – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018, či ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo
791/2017). Pracovníci ERÚ tedy v řízení o vydání licence posuzovali předložené
listiny, zda obsahují požadované náležitosti a své rozhodnutí vydávali na
jejich základě, resp. informací v nich obsažených. Jestliže tedy obdrželi v
rámci řízení listiny osvědčující nepravdivé dokončení F. P. v deklarovaném
rozsahu (mezi nimi i předmětný předávací protokol), byli tak uvedeni v omyl
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo
791/2017, odst. 43, kde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že závěr obviněného, že
správní orgán nemůže vydat rozhodnutí na základě omylu, je nesprávný).
109. V rámci podaného dovolání obviněný kritizoval i procesní postup
soudů ohledně objasňování skutečnosti, zda a případně v jakém rozsahu byla
dokončena F. P. Ačkoliv se jedná o námitky pod uplatněné dovolací důvody
nepodřaditelné (jedná se o skutkové zjištění), jak bylo rozvedeno výše v bodech
90. - 94., považuje Nejvyšší soud s ohledem na to, že se jedná o skutkové
zjištění klíčové pro posouzení viny obviněného i ostatních spoluobviněných, za
důležité uvést následující.
110. Závěr o nedokončenosti F. P., kterýžto byl v rozporu se stavem
tvrzeným obviněným a spoluobviněným D. E. v listinách předložených ERÚ spolu se
žádostí o udělení licence, přitom vyplývá z podrobného dokazování učiněného
nalézacím soudem, které se vztahovalo nejen k osobě obviněného M. K.
(místopředsedovi představenstva H.-K., a zhotoviteli stavby), ale i
spoluobviněným D. E. (členovi představenstva F. P., a investorovi stavby), T.
G. (reviznímu technikovi) a T. H. (vedoucí stavebního úřadu, která vydala
rozhodnutí o předčasném užívání stavby). Podstatná část provedeného dokazování
se vztahovala k otázce stavu dokončenosti stavby ke dni získání licence, tj. ke
dni 3. 12. 2010 a osvědčení toho, zda byla F. dokončena v podobě, která
odpovídala revizním zprávám.
111. K otázce rozestavěnosti, resp. nedokončenosti F. P. se vyjádřil
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 3 Tdo 347/2022, ve
věci dovolání spoluobviněné T. H. Nejvyšší soud v citované věci s ohledem na
zásadu in dubio pro reo ve vztahu ke spoluobviněné dospěl k závěru, že
neobstojí závěr soudů o tom, že ke dni provedení kontrolní prohlídky, tj. ke
dni 5. 11. 2010, byla F. osazena 201 ks fotovoltaických panelů, resp. že by
bylo na podkladě provedeného dokazování možno dospět k závěru o konkrétním
počtu instalovaných panelů. Uvedený závěr o konkrétním počtu fotovoltaických
panelů sice nemá ve vztahu k obviněnému i spoluobviněným T. G. a D. E. větší
význam, nicméně samotné zjištění, že bloky I., II. a III. FVE nebyly stran
osazenosti fotovoltaickými panely dokončeny, resp. plně osazeny, již je
skutečností, která je pro posouzení jejich viny stěžejní. Závěr o tom, že F. nebyla v době udělení licence plně osazena fotovoltaickými panely, přitom
vyplynul z rozsáhlého dokazování. Zejména lze poukázat na stavební deník
společnosti E., která byla jednou ze společností instalujících fotovoltaické
panely a výslech svědka P. B. (bod 57. rozsudku nalézacího soudu), stavební
deník společnosti K., a výpověď svědka M. (bod 55.), stavební deník společnosti
S., a výpověď svědka K. (bod 56.). Za významné důkazy svědčící o tom, že panely
nebyly plně osazeny, lze považovat mimo jiného i předávací protokol o předání
díla ze dne 17. 3. 2011, faktury za provedené práce, objednávky montážních
prací a dokumentaci k nákupu fotovoltaických panelů, kdy lze odkázat zejména na
body 54. až 65. rozsudku nalézacího soudu, kde jsou podrobně popsány jednotlivá
skutková zjištění vyvozená z provedených důkazů a směřující k závěru, že práce
na F. pokračovaly i v průběhu roku 2011. Odvolací soud v bodě 51. odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že závěry o nedostavěnosti F. P. v rozhodné době lze
opřít o řadu důkazů, kdy mimo již výše zmíněné svědecké výpovědi a listinné
důkazy poukázal rovněž na výpovědi dalších osob podílejících se na výstavbě F. (F., M., B., M., D.) a fakturu ze dne 18. 3. 2011, kterou bylo společnosti A. e. fakturováno na základě smlouvy o dílo a jejích dodatků č. 1 a 2 za
namontování fotovoltaických panelů (43% z celku). Z dodatků smlouvy o dílo
uzavřených mezi společnostmi E. a A. e. ve dnech 15. 11. 2010 a 28. 12. 2010 a
jejich příloh, tedy až po sepsání předmětného předávacího protokolu, bylo
zjištěno, že po předání staveniště dne 30. 8. 2010 a zahájení montáže dne 6. 9. 2010 docházelo opakovaně k ukončování, resp. přerušování montáže
fotovoltaických panelů (v termínech od 21. 10. 2010 do 15. 11. 2010, od 22. 12. 2010 do 28. 2. 2011). Odvolací soud, s ohledem na to v bodě 51. odůvodnění
svého rozsudku zdůraznil, že „skutečnost, že v době, kdy bylo rozhodnuto o
udělení licence, zjevně nebyly příslušné bloky F. P.
dokončeny, je takto
opětovně potvrzena, stejně jako závěr, že panely v rozsahu deklarovaného výkonu
3,3 MW nebyly v rozhodném období nainstalovány a že k montáži panelů docházelo
i v době po podpisu předávacího protokolu, v době po vyhotovení revizních
zpráv, jakož i v době po udělení licence. Údaje svědků či stavebních deníků se
v podstatných okolnostech, co do reálné doby zahájení montáže panelů, doby
zastavení prací a důvodu zastavení prací, shodují a o jejich věrohodnosti tedy
není důvod pochybovat, bez ohledu na to, zda splňují všechny formální
náležitosti. Nelze totiž předpokládat, že by jednotliví svědci nezávisle na
sobě vytvořili smyšlené a realitě neodpovídající poznámky o postupu výstavby a
o přerušení prací, které by se současně shodovaly, naopak lze jejich obsahem
považovat za potvrzené, že montáž panelů a práce na dokončení F. P. byly
přerušovány z důvodu nedostatku panelů, a to dokonce opakovaně.“ Nejvyšší soud
tak uzavírá, že bylo provedeným dokazováním postaveno na jisto, že F. nebyla
dokončena v deklarovaném rozsahu, kdy společným jednáním obviněného M. K. a
spoluobviněného D. E. byl ERÚ uveden v omyl stran dokončenosti F. P.. Pokud by
totiž předávací protokol i revizní zpráva zachycovaly skutečný stav, ERÚ by v
roce 2010 licenci neudělil.
112. K námitce obviněného směřující proti posouzení jeho jednání jako
spolupachatelství, Nejvyšší soud považuje za případné zmínit, že obviněný svou
argumentaci založil na kritice stabilizovaných skutkových zjištění, resp.
hodnocení důkazů a jeho výsledků, tedy způsobem neregulérním, nezakládajícím
přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
113. Nejvyšší soud přesto považuje za potřebné uvést, že podle § 23 tr.
zákoníku je-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více
osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
114. Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak
společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl
směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání
trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze
spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve
zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů
naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní
části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn
znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního
zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice
samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části
trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v
příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Spolupachatelství je
tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně.
115. Společný úmysl spolupachatelů vyžaduje jak jejich společné jednání,
tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem). Nejde o spolupachatelství, když pachatelé souběžně útočí proti témuž
předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr (srov. R 57/1970 a Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 331).
116. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou
spolupachatelů, která není vyžadována, neboť postačuje dohoda konkludentní.
Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i
ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním,
a být s tím pro tento případ srozuměn. Při splnění těchto podmínek již není
nutné, aby se všichni pachatelé podíleli na určité trestné činnosti stejnou
měrou. Postačuje i např. částečné přispění, dokonce i v podřízené roli (srov.
Šámal, P. a kol., op. cit.; shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4.
2017, sp. zn. 8 Tdo 275/2017 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3.
2016, sp. zn. 8 Tdo 238/2016).
117. Nalézací soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že obvinění
D. E. a M. K. jednali společně ve formě spolupachatelství ve smyslu ustanovení
§ 23 tr. zákoníku (body 84 a 86), kdy neměl pochyb o tom, že hlavním hybatelem
trestné činnosti byl spoluobviněný D. E., „avšak za podmínek vyžadovaných
právní úpravou pro formu spolupachatelství, se na tomto trestném jednání zcela
vědomě podílel také obžalovaný M. K. Jejich společným jednáním byl ERÚ, resp. jeho pracovníci uvedeni v omyl, když současně oba obžalovaní zamlčeli podstatné
skutečnosti (nedokončenost F. a rozdílnost skutečnosti a informací v
předkládaných dokumentech). Pro úplnost lze zmínit, že obhajoba obžalovaných D. E. a M. K. byla vyvrácena i důkazy prokazujícími jejich následné jednání,
zejména pak na počátku roku 2011, které svědčí o tom, že věděli, že ke dni
vydání licence není F. P. dostavěna v takovém rozsahu, jak bylo před ERÚ
deklarováno.“ Uvedenému závěru nalézacího soudu pak plně přisvědčil soud
odvolací v bodě 55. odůvodnění svého rozsudku, kdy konstatoval, že „za
situace, kdy dovolatel věděl, že revizní technik V. P. odmítl vypracovat
revizní zprávy, doporučil revizního technika T. G., aby vypracoval zprávy pro
licenční řízení, což svědčí o koordinaci postupů obviněného M. K. a
spoluobviněného D. E. Správnost závěru o jednání obžalovaného ve vzájemné
koordinaci, tedy o jednání vedeném se společným záměrem za účelem dosažení
společného cíle ve smyslu spolupachatelství s další osobou, potvrzují rovněž
listinné důkazy týkající se části II (bloku IV) F. P., byť nutno připustit, že
nepravdivé stvrzení dokončenosti této části (tohoto bloku) není žádnému z
obžalovaných kladeno za vinu. Přesto lze právě z pohledu součinnosti
obžalovaného s další osobou poukázat na to, že obžalovaný K. a obžalovaný E. podepsali dne 6. 12. 2010 předávací protokol o předání dokončeného bloku č. IV,
který v té době, ani později, dokončen nebyl. Obdobně je správnost závěru o
jednání formou spolupachatelství možno doložit také oběma obžalovanými
podepsanou a již opakovaně zmíněnou dohodou o odstoupení od smlouvy o dílo ze
dne 8. 3. 2011 či podpisy dalších předávacích protokolů 15. 11. 2010 a 20. 12. 2010. Z provedeného dokazování tedy vyplývá, že obžalovaný jednal ve
spolupachatelství s další osobou, avšak za situace, kdy nebylo státním
zástupcem podáno odvolání proti výroku o vině v neprospěch tohoto obžalovaného,
nepřistoupil odvolací soud k rozšíření popisu skutkových zjištění ani právní
věty.“ Závěrům soudů nižších stupňů nelze podle Nejvyššího soudu ničeho vytknout. Od
samotného počátku stavby, kdy byla společnost obviněného jako hlavní zhotovitel
(byť fakticky dodala pouze část technologie a stavbu F. neřídila, což však není
rozporováno) spolupracoval obviněný a spoluobviněný D. E. minimálně po formální
stránce, kdy jejich vzájemná spolupráce pokračovala před i po protokolárním
předání části F. P. dne 12. 11. 2010. Dovolatel musel vědět o tom, že se mění
podmínky výkupu elektrické energie, tedy, že po 31. 12. 2010 budou významně
nižší, neboť tato skutečnost byla v uvedené době notorietou známou široké
veřejnost.