3 Tdo 347/2022

3 Tdo 347/2022-

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovolání,

které podala obviněná T. H., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 2 To 47/2021, jako soudu

odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T

4/2015, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se zrušují usnesení Vrchního soudu v

Olomouci ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 2 To 47/2021, a jemu předcházející

rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 40 T 4/2015, a to

ve výroku o vině a výroku o trestu týkajícím se obviněné T. H.

Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby

věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 40 T 4/2015, byla

obviněná T. H. pod bodem 2) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem zneužití

pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zčásti dokonaným, zčásti nedokonaným, ukončeným ve stádiu pokusu

podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu

spočívajícího v tom, že jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu v XY

provedla dne 5.11.2010 kontrolu fotovoltaické elektrárny společnosti F. P., v

XY, o této kontrole vyhotovila protokol a následně dne 15.11.2010 vydala

Rozhodnutí k předčasnému užívání stavby č.j. MěÚ/SÚ/2554/2010/HL, kterým

povolila předčasné užívání stavby "Fotovoltaická elektrárna část I. obsahující

blok trafostanice č. 1,2,3 a rozvodna VN", přičemž v odůvodnění rozhodnutí

uvedla nepravdivé informace, že kontrolní prohlídka proběhla dne 5.11.2010 a

bylo zjištěno, že stavba je provedena podle projektové dokumentace ověřené

stavebním úřadem; dne 24.11.2010 pak vydala pod č.j. MěÚ/SÚ/2554-1/2010/HL

Usnesení o opravě zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení a opravila název

stavby na "Fotovoltaická elektrárna - část I. obsahující blok trafostanic č. 1,2,3, rozvodna VN, fotovoltaické panely s NN rozvody a měniči o celkovém

výkonu 3,3MW", ačkoliv ve skutečnosti ještě dne 15.11.2010 byly na konstrukcích

pro solární panely namontovány solární panely toliko v počtu 201 ks z celkového

počtu 19.296 ks a stavba nebyla provedena podle projektové dokumentace;

dne 17.12.2010 vydala rozhodnutí o I. Povolení k předčasnému užívání pro stavbu

"Fotovoltaická elektrárna - část II. obsahující blok trafostanice č. 4,

fotovoltaické panely s NN rozvody a měnič o celkovém výkonu 1,1MW, II. Povolení

zkušebního provozu pro stavbu "Fotovoltaická elektrárna - část I. obsahující

bloky trafostanice č. 1,2,3, rozvodny VN, fotovoltaické panely s NN rozvody a

měniči o celkovém výkonu 3,3MW, ve kterém nepravdivě uvedla, že při kontrolní

prohlídce dne 17.12.2010 stavební úřad zjistil, že stavba je provedena podle

projektové dokumentace ověřené ve stavebním řízení, ačkoliv ve skutečnosti blok

č. 4 nebyl nikdy dokončen a k danému datu nebyly dokončeny ani bloky č. 1, 2 a

3,

tímto způsobem T. H. záměrně vykonala svoji pravomoc v rozporu s ustanovením §

133 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a

stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, podle kterých stavební úřad

provádí kontrolní prohlídku rozestavěné stavby a zjišťuje zejména, zda je

stavba prováděna podle ověřené dokumentace nebo ověřené projektové dokumentace;

takto jednala s úmyslem způsobit škodu a zároveň tím opatřit neoprávněný

prospěch společnosti F. P. a s vědomím, že její rozhodnutí o povolení

předčasného užívání stavby bude v řízení u ERÚ použito jako podklad pro udělení

licence pro společnost F. P. na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě

v roce 2010, k čemuž také došlo, když na základě rozhodnutí ERÚ o udělení

licence ze dne 3.12.2010, č. 111017178, které nabylo právní moci dne 6.12.2010

a následně díky provedení tzv.

prvního paralelního připojení k distribuční

soustavě společnosti E.ON Distribuce, a.s. dne 30.12.2010 vznikl společnosti F. P. neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z

fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12 150 Kč za

vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z

fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5 500,- Kč za

vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž v průběhu následujících 20 let by se

společnost F. P. neoprávněně obohatila o částku nejméně 160.879.340 Kč; když za

období od 1.1.2011 do 31.12.2012 již byla způsobena škoda společnosti E.ON

Distribuce a.s., se sídlem F.A. Gerstnera 2151/6, 370 49 České Budějovice ve

výši 15.450.611 Kč; a za období od 1.1.2013 do 31.12.2013 již byla způsobena

škoda společnosti E.ON Energie a.s. ve výši 7.928.010,70 Kč; celkem pak včetně

částek odpovídajících odvodu tzv. solární daně byla jen za období roků 2011 až

2013 oběma poškozeným způsobena škoda v celkové výši 43.880.707 Kč.

Za to byla obviněná odsouzena podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58

odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož

výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněn

odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné

uložen peněžitý trest ve výměře 100.000 Kč, což představuje výměru 100 denních

sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1.000 Kč.

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by výkon peněžitého trestu

mohl být zmařen, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výši 2 (dvou) měsíců.

Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo dále uloženo ochranné opatření –

zabrání věci, a to společnostem F. P., a B. L., konkretizované blíže ve výroku

rozsudku.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti E.ON Energie, a.s., IČO:

26078201, se sídlem F.A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice 7, 370 01 České

Budějovice, a E.ON Distribuce, a.s., IČO: 28085400, se sídlem tamtéž, odkázány

s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení občanskoprávní.

Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných D. E., nar. XY v XY, M.

K., nar. XY v XY, a T. G., nar. XY v XY [pro skutky popsanými pod body 1) a 3)

výroku o vině].

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 40 T 4/2015,

podala obviněná T. H. odvolání. Odvolání podali rovněž spoluobvinění D. E., M.

K. a T. G., státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a

zúčastněné osoby B. L. a F. P. O odvoláních spoluobviněných M. K. a T. G. a

odvolání státního zástupce ohledně spoluobviněného M. K. bylo rozhodnuto

rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 2 To 88/2020.

Řízení proti obviněné a spoluobviněnému D. E., jakož i řízení vztahující se k

zúčastněným osobám, bylo vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí. O

odvolání spoluobviněného D. E., odvolání státního zástupce podaném v neprospěch

obviněného do výroku o trestu a odvolání zúčastněných osob B. L., a F. P., bylo

rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 2

To 72/2021.

O odvolání obviněné T. H. bylo rozhodnuto samostatným usnesením Vrchního soudu

v Olomouci ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 2 To 47/2021, a to tak, že pod bodem I.

podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání obviněné

částečně zrušen napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o

náhradě škody ve vztahu k obviněné. V ostatních výrocích ohledně obviněné T. H.

zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok pod bodem II.).

II.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2021, sp. zn.

2 To 47/2021, podala obviněná dovolání (č. l. 6062-6085), v rámci něhož

uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l), m) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla, že

rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených

důkazů, neboť shledává závěr soudů o extrémní nedostavěnosti F. P., která měla

bránit byť i jen předčasnému užívání stavby, za nesprávný, resp. nevycházející

z provedeného dokazování. Z dokazování nevyplynulo věrohodné zachycení přesného

stavu osazení panely k datu vydání příslušných rozhodnutí stavebním úřadem.

Tento závěr nebyl učiněn ve vztahu k rozhodným dnům, kdy měla vykonávat úřední

povinnost, a nerozlišuje ani dokončenost jednotlivých částí (bloků) stavby. V

tomto směru poukazuje za výpovědi svědků B. a M., které označuje za

nevěrohodné, neboť jsou oba osobami nedůvěryhodnými, navázanými na společnost

E. Svědci si nebyli sto vybavit počty nainstalovaných panelů, přičemž zápisy v

jejich stavebních denících obsahují zásadní nesrovnalosti. Tvrzení svědka B. o

počtech panelů bylo vyvráceno výpověďmi dalších svědků. Svědci B. a P. uváděli

ke dni 1. 11. 2010 mezi 4.824 a 7.236 panely, zatímco svědek B. uváděl, že

žádné panely k uvedenému datu osazeny nebyly. Svědci B., T. a D. ke dni 5. 11.

2010 uváděli asi 60% osazenost, resp. 2 plně osazené bloky, tj. 9.648 panelů,

svědek B. však uváděl k 12. 11. 2010 a 15. 11. 2010 pouze 201 kusů panelů.

Začátkem prosince 2010 měly být podle svědků D., L. a P. instalovány více než

2/3 panelů, svědek B. však uváděl ke dni 3. 12. 2010 osazenost pouze 21,87%. K

7. 1. 2011 měla být osazenost podle svědka B. pouze 43%, nicméně svědek M.,

zaměstnanec E.Onu, uváděl, že na konci prosince 2010 byly osazeny 2/3 všech

panelů. Byly tak pominuty důkazy, z nichž plyne značný rozsah osazenosti

fotovoltaickými panely. Tvrzená extrémní nedokončenost nevyplývá ani ze

stavebních deníků jednotlivých firem zajišťujících montáž panelů (některé z

nich obsahují nesprávné údaje, byly dopisovány zpětně nebo se zcela ztratily),

ani ze smlouvy o dílo, jejích dodatků, jednotlivých objednávek nebo faktur.

Uvedená rozpornost nebyla v obnoveném hlavním líčení a následném veřejném

zasedání jakkoli odstraněna. Závěr o extrémní nedostavěnosti nemá podle

dovolatelky oporu v provedeném dokazování a je důsledkem selektivního hodnocení

důkazů. V tomto směru rovněž namítá, že byl bezdůvodně zamítnut návrh na

doplnění dokazování, konkrétně přibrání znaleckého ústavu VUT s návrhem na

položení konkrétních otázek stran rozhodných skutkových zjištění, a to navzdory

důvodné pochybnosti jak o správnosti závěrů ČVUT, tak o použitelnosti závěrů

ČVUT ve vztahu k dovolatelce, když tyto závěry byly učiněny směrem k reviznímu

technikovi (řízení u ERÚ), nikoli stavebnímu úřadu.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná

namítla, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci trpí vadami skutkové

věty. Byla odsouzena za skutek, který se v určitém rozsahu i podle

jednoznačného závěru odvolacího soudu nestal (konání kontrolní prohlídky dne 5.

11. 2010 bylo bez pochybností prokázáno, kdy výsledkem byl protokol podepsaný 5

osobami s tím, že užívání stavby nebylo povoleno a byly vyžádány další

dokumenty). Úřední postup se lišil v závislosti na stupni výstavby jednotlivých

segmentů elektrárny a byl tvořen standardními, logickými a vzájemně

navazujícími kroky vycházejícími z praxe při povolování „běžných“ průmyslových

staveb. Opravné usnesení ze dne 24. 11. 2010 se týkalo pouze názvu stavby,

žádná jiná skutečnost se z něj nepodává. Nebylo prokázáno, že by ke dnům její

inspekce (5. 11. 2010, 15. 11. 2010, 17. 12. 2010) nebyla stavba provedena

podle projektové dokumentace, přičemž je třeba mít na paměti, že dočasná

rozhodnutí jsou vydávána pro nedokončené stavby, tedy nedokončenost stavby jako

taková sporná není, a jiné podmínky, které by zakládaly rozpor s projektovou

dokumentací, tvrzeny ani prokazovány nebyly. Obviněná uvádí, že byla odsouzena

za porušení právní povinnosti, která měla spočívat v tom, že měla stanovenu

povinnost zjišťovat, zda byla stavba prováděna podle ověřené dokumentace,

přičemž však jí takovou povinnost právní předpis v době posuzované úřední

činnosti (r. 2010) neukládal (účinnost až od 1. 1. 2013), nebyla řádně popsána

v popisu skutku a nebyla ani předmětem dokazování. Tvrzené porušení § 133

stavebního zákona se nestalo. Formulace „takto jednala“ je nekonkrétní a není

jasné, k jaké části jejího jednání se vztahuje.

Současně obviněná namítá, že byla nesprávně, resp. zcela nedostatečně posouzena

subjektivní stránka jejího jednání, kdy závěry soudů v tomto směru jsou podle

ní nedostatečné. S odkazem na judikaturu uvedla, že úmysl nelze v žádném

případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností

prokázat. Soudy se omezily na obecné konstatování, že musela coby vedoucí

stavebního úřadu, která se v dané věci od počátku osobně angažovala, účastnila

se prohlídek a osobně vydala rozhodnutí, že stavba je provedena podle

projektové dokumentace, čímž ve smyslu § 123 stavebního zákona stvrdila

bezpečnost stavby, musela vědět, že její rozhodnutí může být použito před jiným

státním orgánem. Z provedeného dokazování však nevyplynul ani náznak vědomosti

dovolatelky o tom, že jí vydané časově omezené rozhodnutí bude jedním z

podkladů předkládaných ERÚ za účelem získání licence. Nemohla a nebyla povinna

vědět, kde bude stavebník rozhodnutí k předčasnému užívání stavby předkládat.

Soudy navíc důsledně nerozlišily roli a kompetence stavebního úřadu a ERÚ v

procesu povolování výstavby a licencování fotovoltaické elektrárny v XY,

přičemž opakovaně poukazuje na to, že žádný právní předpis jí coby úředníkovi

se zvláštní způsobilostí pro výkon činnosti na úseku územního řízení a

stavebního řádu nestanovoval povinnost znát tehdy platný energetický zákon a

vyhlášky k němu se vztahující. Ze znění skutkové věty a odůvodnění rozhodnutí

soudů obou stupňů pak není jasné, zda se závěry soudů stran naplnění

subjektivní stránky vztahují i k jí vydanému opravnému usnesení ze dne 24. 11.

2010, v němž došlo toliko k opravě názvu části stavby. Z opravného usnesení

nelze dovozovat záměr kohokoli uvést v omyl nebo deklarovat cokoli stran

výkonu, rozsahu rozestavěnosti, počtu instalovaných panelů apod. S odkazem na

judikaturu Nejvyššího soudu obviněná poukázala i na absenci jakékoli bližní

konkretizace toho, v čem spočívala její pohnutka ke spáchání trestné činnosti.

Obviněná uzavírá, že jí vydané povolení k předčasnému užívání, k jehož vydání

byly splněny zákonné předpoklady, nebylo nepravdivé a neobsahovalo žádný údaj,

který by byl způsobilý jakkoli ovlivnit povolovací proces úředníka ERÚ, resp.

uvést jej v omyl. Namítá, že její rozhodnutí není v relevantní příčinné

souvislosti se vznikem tvrzeného škodlivého následku.

Napadené usnesení rovněž spočívá na nesprávném posouzení institutů stavebního

zákona. Soudy totiž nesprávně vycházely z nemožnosti vydat povolení k

předčasnému užívání části stavby v případě její nedokončenosti (§ 123 a § 124

stavebního zákona). Pominuly, že povolení k předčasnému užívání se pojmově (ex

lege) vztahuje k nedokončené stavbě, tedy oba instituty mají dočasný charakter. Dovolatelka přitom rozlišovala, ve vztahu k jakým částem elektrárny příslušné

úkony činí, měly tedy různý povolovací režim. Přitom nebylo prokázáno, že by v

rozhodné době nebyly splněny podmínky pro jeho vydání. Její povinností bylo

pouze ověřit stavebně technický stav co do základních parametrů a bezpečnosti,

aby při částečném užívání mohlo být pokračováno ve stavebních pracích, přičemž

vycházela zejména z prohlídky a předložené dokumentace. Dále byla předložena a

jako důkaz provedena dohoda o předčasném užívání ve smyslu § 123 stavebního

zákona mezi stavebníkem a zhotovitelem stavby, bezpečnost rozhodnutí pak byla

prokázána prohlášením certifikovaného bezpečnostního technika o bezpečnosti

jednotlivých bloků s jednoznačným závěrem. Trvá na tom, že se ke dni 5. 11. 2010 osobně přesvědčila o osazenosti panely na 60% - 70%. Jednotlivé bloky

mohly a byly posuzovány samostatně a nacházely se v různých užívacích režimech,

jejichž pojmovým znakem byla nedokončenost, proto se jednalo o povolení k

předčasnému užívání ještě nedokončené stavby. Nebylo přitom žádáno o povolení

předčasného užívání ke konkrétnímu vyčíslenému výkonu konkrétních bloků. Jako

stavební úřad neměla úředně potvrdit či dokumentovat dokončenost stavby či

přesný stav „rozestavěnosti“, výkon elektrárny či osazenost panely, stejně jako

z odborného hlediska ověřovat závěry o bezpečnosti učiněné státem

certifikovaným revizním technikem. O závěrech technika neměla důvod pochybovat. Nebyly pochybnosti o bezpečnosti stavby. Její jednání nebylo svévolné, ani ryze

subjektivní. Úvahy soudu stran jejích povinností coby úředníka stavebního úřadu

jsou založeny na principu nesplnitelné povinnosti opatrnosti. Je tedy

přesvědčena, že nebylo prokázáno, že by stavba nebyla provedena ve stupni

rozestavěnosti, který umožňoval povolit její bezpečné předčasné užívání. Z

rozhodnutí dovolatelky ze dne 15. 11. 2010 se nepodává, že by stavba co do

bloků 1, 2 a 3 měla být v rozsahu 3,3 MW dokončena (o konkrétním výkonu tam

není žádná zmínka); z rozhodnutí se podává toliko to, že stavba elektrárny v

příslušné části ještě dokončena není, ale jsou splněny podmínky pro to, aby

mohla být užívána při konání dalších stavebních prací (např. finální nastavení

technologické části elektrárny) a aby po jejím dokončení mohlo být žádáno o

kolaudaci. To je smysl a účel tohoto institutu a takto tomuto dokumentu musel

rozumět i úředník ERÚ. Úkolem stavebního úřadu nebylo posouzení splnění

předpokladů k udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích.

Soudy

tak nerozlišovaly postavení, práva, povinnosti a kompetence stavebního úřadu a

ERÚ, kdy jí coby stavebnímu úřadu bylo soudem vytýkáno porušení právních

povinností, které však stavební úřad v rozhodné době neměl, a její vina byla

„dovozována“ ze skutkového stavu, který byl relevantní (a tedy měl být soudy

posuzován) výlučně ve vztahu k řízení o udělení licence u ERÚ.

Napadené usnesení podle obviněné spočívá na nesprávném posouzení skutku jako

trestného činu, neboť nebyla prokázána jeho protiprávnost (§ 13 tr. zákoníku).

Soudy neaplikovaly základní trestněprávní postulát in dubio pro reo, a to

zejména ve vztahu k otázce skutečného stavu rozestavěnosti elektrárny a z

hlediska zásadních rozporů jednotlivých skupin důkazních prostředků.

Přestože podle názoru obviněné bylo v trestním řízení prokázáno, že byly

splněny zákonné podmínky vyžadované právními předpisy pro vydání příslušných

rozhodnutí vztahujících se k pojmově nedokončené stavbě, nalézací soud ani soud

odvolací se vůbec nezabývaly jejich možným splněním, případně i v kontextu

obvyklé praxe. Není-li postaveno najisto, jaké konkrétní předpoklady měly být

splněny (kolik panelů přesně na konstrukcích mělo být, zda a jak měla na místě

osobně kontrolovat) za účelem povolení předčasného užívání [stanovení

povinnosti], není možné ani dospět k závěru o nesplnění podmínek pro jejich

vydání [porušení povinnosti]. Neexistovala žádná metodika pro stavební úřady,

jak postupovat při (postupném) povolování fotovolatických elektráren -

specifických zařízení. Postupovala-li v kontextu svých zkušeností s výrobními

halami, učinila maximum pro to, aby dostála svým zákonným povinnostem

stavebního úřadu.

Obviněná rovněž soudům vytýká, že se řádně nezabýval uplatněnou námitkou, že

mohla jednat v nevyvarovatelném právním omylu, neboť byl kompletně dokončen

hardware elektrárny a v podstatném rozsahu osazeny panely na povolovaných

úsecích, přičemž měla spolu se všemi zákonem požadovanými dokumenty doložen

také jednoznačný závěr revizního technika o bezpečnosti. Mohla se tedy

domnívat, že jako stavební úřad nemusí kontrolovat přesný stav osazenosti

fotovoltaickými panely, když fotovoltaický panel je certifikovaný zaměnitelný

komponent, za jehož bezpečnost odpovídá výrobce. V omyl mohla být uvedena i

předložením dokumentů před vydáním povolení k předčasnému užívání.

V rámci dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vznesla obviněná

námitku neúplného výroku s tím, že právní věta nevyjadřuje zákonné znaky jí

přisouzeného trestného činu, resp. úmysl a pohnutku.

Obviněná rovněž uplatnila námitku, že nebyly splněny procesní podmínky

stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (§ 265b odst. 1 písm. m/ tr. ř.), kdy v

předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání podle písm. g), h) a l).

Na podkladě výše uvedeného proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2021, č. j. 2 To 47/2021-5694, stejně

jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020,

č.j. 40 T 4/2015-5281, ve vztahu k její osobě zrušil, a také všechna další

rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,

k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. znovu

rozhodl tak, že ji podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby.

K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně

vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní

zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 4. 2022, sp.

zn. 1 NZO 7/2022.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněné a obecná

východiska pro uplatněné dovolací důvody, uvedl, že navzdory objemnosti

dovolací argumentace obviněné, kterou zpochybňovala participaci na podvodném

jednání dalších osob k získání licence pro fotovoltaickou elektrárnu v XY bez

jejího dokončení s požadovaným výkonem, se ukazuje, že představuje opakování

její obhajoby známé z předcházejících fází řízení. Stěžejní okruhy, jako vady

skutkové věty, posouzení subjektivní stránky trestního činu, institutů

stavebního zákona atd., se staly předmětem již přezkumné činnosti odvolacího

soudu, jestliže tvořily obsah odvolání obviněné, jakkoli by byly podřaditelné

pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.ř. jako námitky hmotně

právního posouzení, resp. dílem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř., jestliže změna prosazená novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb.

ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze

považovat za splnění zákonem stanovených kritérií i správnost a úplnost

skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a

procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. V

podrobnostech lze odkázat především na odstavce 18. až 42. odůvodnění rozsudku

Vrchního soudu v Olomouci.

Státní zástupce nepřisvědčil námitkám obviněné stran návrhu na doplnění

dokazování ke znaleckému posudku VÚT Brno s položením konkrétních otázek,

jde-li o prokazování bezpečnosti fotovoltaické elektrárny, resp. nevyhodnotil

ji jako námitku opomenutých důkazů, kdy uvedl, že jak nalézací, tak odvolací

soud se k důkaznímu návrhu dostatečně vyjádřily, resp. zaujaly k němu jasný

postoj.

Ve vztahu k námitce nedostatečného vyjádření znaků trestného činu ve skutkové

větě rozsudku, kterou podřadila obviněná pod dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. l) tr. ř., státní zástupce uvedl, že tato obsahově odpovídá spíše

dovolacímu důvodu podle písm. h), přičemž však má za to, že požadované

subjektivní stavy přičitatelné obviněné byly v právní větě rozsudku Krajského

soudu v Brně adekvátně vyjádřeny. K naplnění základní skutkové podstaty

trestného činu podle § 329 tr. zákoníku se vyžadovala výhradně úmyslná forma

zavinění (ve srovnání s mařením úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 tr.

zákoníku), a proto ani nevznikly pochybnosti o jiných alternativách zamýšlené

kvalifikace. Znak v úmyslu způsobit jinému škodu charakterizuje pohnutku

pachatele. U následku způsobení škody velkého rozsahu pak postačuje zavinění z

nedbalosti, přičemž v právní větě se samostatně nevyjadřuje.

Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud

podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e)

tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím,

aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Obviněná následně k vyjádření státního zástupce zaslala Nejvyššímu soud

prostřednictvím svého obhájce repliku, v rámci níž uvedla, že je nucena

opakovat svou obhajobu, neboť jí nebyla v předcházejících fází řízení ze strany

soudu věnována náležitá pozornost, případně se soudy s jejími námitkami

vypořádaly za pomoci vlastních domněnek nebo dokonce s uváděním iracionálních

tvrzení bez vypovídající hodnoty k jejím argumentům. Zopakovala, že jako

úřednice s výkonem činnosti na úseku územního řízení a stavebního řádu neměla v

rozhodné době povinnost znát energetický zákon ani jeho prováděcí právní

předpisy (obviněná přiložila dokument obsahující rozsah požadavků na ověřování

zvláštní odborné způsobilosti z roku 1995). Dále se vymezila proti tvrzení

státního zástupce, že soudy dostatečně negativně vymezily důkazní potenciál

posudku VUT Brno. Nesouhlasí rovněž s tím, že v právní větě byla dostatečně

vyjádřena subjektivní stránka jejího jednání, resp. úmysl a pohnutka. Závěrem

poukazuje na to, že krajský soud odůvodnil její jednání jako nedbalostní.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše

uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má

všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné

přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí

dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 2

To 47/2021, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)

tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné

rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl

zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána

vinnou a byl jí uložen trest. Změna se týkala toliko výroku o náhradě škody.

Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání

dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně

dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.

1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §

265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě

určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo

nutno posoudit, zda obviněnou T. H. vznesené námitky naplňují jí uplatněný

zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l), m) tr.

ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání

podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného

prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) –

g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové

rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod

písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První

alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí

řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a

odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené

zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení

mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by

došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného

prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Vrchní

soud v Olomouci odvolání obviněné projednal, kdy z podnětu jejího odvolání

rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho

první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě,

tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů

dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.,

kdy obviněná poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h), l).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže

rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného

činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena

na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně

provedeny navrhované podstatné důkazy.

Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou

trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022,

vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm.

g) ve znění do 31. 12. 2021 (jenž byl následně bez obsahových změn zařazen pod

písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým

způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež

jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení

dochází podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva

procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace –

opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na

provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn.

III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního

řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např.

usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález

Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na

paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému

garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho

představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS

681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé

soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle

zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud by však námitky obviněného

dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by

Nejvyššímu soudu na podkladě uplatněného dovolacího důvodu průlom do skutkových

zjištění soudu prvního, potažmo druhého stupně.

Naproti tomu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení.

V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v

původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný

čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle

těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné

nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové

okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b

odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je

možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v

usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn.

IV. ÚS 449/03). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci

tohoto dovolacího důvodu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým

zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Východiskem

pro existenci tohoto dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění

vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i

další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného

práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Námitky podřazené pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1. písm. g) a h) tr.

ř. se v praxi velmi často vzájemně doplňují, což je i případ dovolatelky, která

sice v rámci svého obsáhlého dovolání námitky podřazuje pod konkrétně vymezené

dovolací důvody, nicméně v rámci její argumentace se tyto často překrývají.

Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněná nevznesla, ani nelze shledat,

že by se mohlo jednat o případ tzv. opomenutých důkazů. Obviněná toliko

namítala, že soud při stanovování rozsahu nedostavěnosti F. P. vycházel pouze z

některých výpovědí a dalších důkazů jako byly stavební deníky či smlouva o dílo

a její dodatky, přičemž opomenul do svých úvah zahrnout výpovědi jí uvedených

svědků. Je třeba uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení

nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného

hodnocení důkazů nezabýval, přičemž uvedený postup by téměř vždy založil

nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho

protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a

usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn.

II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu

58/2004). Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny

základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je pak třeba vykládat tak, že v

řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost

navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za

potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen

o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení

nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy

neprovedl. Tento požadavek byl v projednávané věci stran důkazního návrhu,

přibrání znaleckého ústavu VUT Brno s návrhem na položení konkrétních otázek

stran rozhodných skutkových zjištění, dodržen. Jak se podává z odůvodnění

rozsudku nalézacího soudu (bod 80.), tento důkazní návrh vznesl právní zástupce

spoluobviněného T. G., přičemž nalézací soud uvedl, že znalecký ústav VUT Brno

byl již v minulosti přibrán a znalecký posudek zpracoval (č. l. 4616 – 4626).

Návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem VUT Brno tak nalézací soud

vyhodnotil jako nedůvodný. Jeho postupu nelze ničeho vytknout.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná rovněž

namítla, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků

trestného činu, jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů, a to

zejména ve vztahu k závěru o extrémní nedostavěnosti F. P. v době, kdy

vykonávala úřední činnost stavebního úřadu, stejně jako k závěrům o porušení

jejích povinností coby úředníka se zvláštní způsobilostí pro výkon činnosti na

úseku územního řízení a stavebního řádu. V obecné rovině lze uvést, že případná

existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou

určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, je

dána tehdy, kdy skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah

důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z

logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů

jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato

zjištění učiněna, apod. Zjevný nesoulad přitom nelze shledávat pouze v tom, že

obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi

provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je

patrná logická návaznost.

Lze rovněž poukázat na námitky, které uplatnila obviněná v rámci dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy, že došlo k nesprávnému

právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a

to zejména subjektivní stránky jí za vinu kladeného trestného činu, právního

omylu, institutů stavebního zákona, postavení, práv a povinností stavebního

úřadu na straně jedné a ERÚ na straně druhé.

Přestože v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které

dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal,

jak činí i dovolatelka v projednávané věci, Nejvyšší soud shledal podstatnou

část jí opakovaně vznesených námitek důvodnými.

Obviněné je ve zkratce kladeno za vinu vydání obsahově nepravdivých rozhodnutí

o povolení k předčasnému užívání stavby ze dne 15. 11. 2010 pro stavbu F. P.,

část I., obsahující blok trafostanice 1, 2, 3 a rozvodna VN, a obdobně

rozhodnutí ze dne 17. 12. 2010, vztahující se k části II. pro blok trafostanice

číslo 4, fotovoltaické panely z NN, rozvody a měniče o celkovém výkonu 1,1 MWh,

neboť tato neodpovídala reálnému stavu dokončenosti F. P., kdy zejména jí

vydané rozhodnutí ze dne 15. 11. 2010, vydané v návaznosti na kontrolní

prohlídku ze dne 5. 11. 2010, ve spojení s rozhodnutím o opravě názvu stavby ze

dne 24. 11. 2010, bylo podkladem nutným pro vydání licence na výrobu elektřiny

z fotovoltaických zdrojů, k čemuž došlo rozhodnutím ERÚ ze dne 3. 12. 2010, jež

nabylo právní moci dne 6. 12. 2010, kdy následně došlo k připojení k

distribuční soustavě společnosti E.ON a F. P. tak dne 30. 12. 2010 vznikl

neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z

fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 oproti výkupní ceně

stanovené v roce 2011, přičemž obviněná si byla vědoma toho, že jí vydaná

rozhodnutí obsahují nepravdivé informace stran dokončenosti stavby a osazenosti

FVE fotovoltaickými panely a současně si byla vědoma toho, že jí vydaná

rozhodnutí budou použita v řízení o získání licence na výrobu elektřiny z

fotovoltaických zdrojů, tedy zde byla dána příčinná souvislost mezi jejím

jednáním a vznikem následku, a obviněná tak jako úřední osoba jednala v úmyslu

způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný prospěch, neboť vykonala

svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a způsobila takovým

činem škodu velkého rozsahu, a tohoto jednání se současně dopustila v úmyslu

trestný čin spáchat, resp. v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1

písm. b) tr. zákoníku.

Nalézací soud přitom vycházel z podrobného dokazování, které se vztahovalo

nejen k osobě obviněné, ale i spoluobviněným D. E. (členu představenstva F. P.,

a investoru stavby), M. K. (místopředsedovi představenstva H.-K., a zhotoviteli

stavby) a T. G. (reviznímu technikovi). Podstatná část dokazování se vztahovala

k otázce stavu dokončenosti stavby ke dni získání licence, tj. ke dni 3. 12.

2010 a osvědčení toho, zda byla FVE dokončena v podobě, která odpovídala

revizním zprávám a obviněnou vydanému povolení k předčasnému užívání stavby.

Obviněná v projednávané kauze figuruje coby úřední osoba zodpovědná za stavebně

technické otázky stavby v pozici správního orgánu, tedy stavebního úřadu. Obviněná byla v roce 2010 vedoucí stavebního úřadu, tedy se jednalo o úřední

osobu ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Její činnost se

řídila zákonem č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o

změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 312/2002 Sb.“), kdy se pro její

činnost vyžadovalo i složení zkoušky zvláštní odborné způsobilosti ve smyslu

prováděcí vyhlášky č. 512/2002 Sb., o zvláštní odborné způsobilosti úředníků

územních samosprávných celků. Z uvedeného soudy dovozují, že coby osoba se

zvláštní odbornou způsobilostí na úseku územního plánování a stavebního řádu

musela z titulu svého postavení znát prováděcí vyhlášku k energetickému zákonu

č. 426/2005 Sb., resp. měla „vědět, jaké podmínky jsou požadovány pro splnění

technických předpokladů energetického zařízení, které je stavbou podle

stavebního zákona ve smyslu shora uvedené vyhlášky č. 426/2005 Sb. Je vhodné

připomenout, že podle § 9 odst. 1 citované vyhlášky žadatel prokazuje splnění

technických předpokladů energetického zařízení dokladem osvědčujícím bezpečnost

energetického zařízení, kterým je zpráva o výchozí revizi, a že podle § 9 odst. 5 písm. a) téže vyhlášky se splnění technických předpokladů u předčasně

užívaného energetického zařízení prokazuje povolením stavebního úřadu k

předčasnému užívání stavby před jeho úplným dokončením“ (bod 31. napadeného

usnesení). Obviněná jako vedoucí stavebního úřadu nabyla odbornou způsobilost

pro výkon činnosti na úseku územního řízení a stavebního řádu podle vyhlášky

Ministerstva vnitra č. 260/1991 Sb., přičemž podle § 43 odst. 5 zákona č. 312/2002 Sb. zvláštní odborná způsobilost ověřená zkouškou podle zvláštních právních

předpisů v době od 24. 11. 1990 do dne nabytí účinnosti zákona č. 312/2002 Sb. se považuje za zvláštní odbornou způsobilost prokázanou podle tohoto zákona. V

příloze k zákonu č. 512/2002 Sb. jsou ve sloupci druhém a třetím uvedeny

správní činnosti jednotlivých úseků státní správy (resp. jejich dosavadní a

nové vymezení), k jejichž vykonávání je nezbytné prokázání zvláštní odborné

způsobilosti, což zahrnuje i rozhodování v územním plánování a při územním

rozhodování a rozhodování na úseku stavebního řádu a vyvlastnění. Ve čtvrtém

sloupci uvedené přílohy jsou pak specifikovány náplně jednotlivých správních

činností, které jsou ověřovány zkouškou odborné způsobilosti. Oblasti týkající

se energetického zákona, fotovoltaických elektráren či přímo licenčního řízení

u ERÚ zde výslovně uvedeny nejsou. Znalost energetického zákona a jeho

prováděcích vyhlášek, resp. problematiky týkající se udělování licence na

výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů, jejíž neznalost soudy obviněné

vytýkají, nelze podle názoru Nejvyššího soudu bez dalšího u obviněné presumovat

jen s odkazem na její postavení coby vedoucí stavebního úřadu, tj. osoby se

zvláštní odbornou způsobilostí.

Závěr, že obviněná si měla z vlastní iniciativy

opatřit všechny dostupné informace, a tedy i teoreticky informace o samotném

licenčním řízení vztahujícímu se k fotovoltaickým elektrárnám, resp. informace

o tom, jaké podklady bude ERÚ v rámci řízení vyžadovat, a že takovým podkladem

může být i jí vydané rozhodnutí o předčasném užívání stavby, je ve vztahu k

obviněné neoprávněně tvrdý, a to jednak proto, že obviněná byla zodpovědná

pouze za část řízení, která byla v kompetenci stavebního úřadu, jednak s

ohledem na normativní úpravu vztahující se k fotovoltaickým elektrárnám v době

jejího jednání, kterážto byla značně nedostačující.

Postup stavebního úřadu je upraven zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování

a stavebním řádu (tzv. stavebním řádem), ve znění pozdějších předpisů. Tento

zákon upravuje ve věcech stavebního řádu zejména povolování staveb a jejich

změn, terénních úprav a zařízení, užívaní a odstraňování staveb, dohled a

zvláštní pravomoci stavebních úřadů, postavení a oprávnění autorizovaných

inspektorů, soustavu stavebních úřadů, povinnosti a odpovědnost osob při

přípravě a provádění staveb (§ 1 odst. 2 stavebního zákona). Uvedený zákon

žádnou konkrétní úpravu postupu stavebního úřadu při stavbě FVE neobsahuje. Lze

tedy dospět k závěru, že z hlediska stavebního úřadu bylo třeba na stavbu FVE

nahlížet optikou jakékoli jiné stavby podobného typu, neboť nebyly stanoveny

žádné specifické normy a požadavky na stavbu FVE. Rovněž je třeba uvést, že

daná problematika nebyla v době, kdy obviněná působila jako vedoucí stavebního

úřadu v XY, běžnou a rozšířenou praxí, se kterou by se jednočlenný stavební

úřad, jímž obviněná prokazatelně byla, setkával. Obviněná uvedla, že si byla

vědoma toho, že se jedná o typ stavby, s níž neměla doposud žádné zkušenosti, a

proto pro jistotu vyžadovala u stavby FVE v B. naplnění podmínek přísnějšího

režimu, podle jejích slov takového, který by vyžadovala např. pro výrobní haly.

Podmínky pro užívání takových staveb jsou stanoveny v ustanovení § 109 a násl.

stavebního zákona, kde je upraveno tzv. kolaudační řízení, při němž jsou

osvědčeny podmínky pro užívání stavby, resp. stanoveny podmínky pro dokončení

stavby či její části schopné samostatného užívání, a to u staveb vyžadujících

stavební povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu. Podmínkou pro užívání stavby

je v takovém případě vydání kolaudačního souhlasu (§ 122 stavebního zákona). Z

dikce ustanovení § 119 odst. 1 stavebního zákona lze dovodit, že užívat lze

pouze dokončenou stavbu, kdy však zákon v ustanovení § 123 obsahuje výjimku z

tohoto pravidla. Ustanovení § 123 stavebního zákona se týká institutu

předčasného užívání stavby. Vydání rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání

stavby je obviněné kladeno za vinu.

Podle § 123 odst. 1 stavebního zákona může stavební úřad na žádost stavebníka

vydat časově omezené povolení k předčasnému užívání stavby před jejím úplným

dokončením, pokud to nemá podstatný vliv na uživatelnost stavby, neohrozí to

bezpečnost a zdraví osob nebo zvířat anebo životní prostředí. U stavby

prováděné dodavatelsky stavebník k žádosti připojí dohodu se zhotovitelem

stavby, obsahující jeho souhlas, popřípadě sjednané podmínky předčasného

užívání stavby; u ostatních staveb navrhne stavebník podmínky předčasného

užívání stavby v žádosti. Účastníkem řízení je stavebník, zhotovitel stavby a

vlastník stavby.

Podle § 123 odst. 2 stavebního zákona stavebník k žádosti o předčasné užívání

stavby doloží závazná stanoviska, popřípadě stanoviska dotčených orgánů a údaje

určující polohu definičního bodu stavby a adresního místa. Pokud stavební úřad

vydá povolení k předčasnému užívání stavby, stavební úřad postupuje obdobně

podle § 121 odst. 2 stavebního zákona.

Jedná se o institut umožňující užívání stavby bez kolaudačního souhlasu, resp.

před jejím úplným dokončením. Tato žádost se může týkat jak celé stavby, tak i

její části schopné samostatného užívání. Rozhodnutí o povolení k předčasnému

užívání stavby se vydává pouze na omezenou dobu, přičemž následně se podle

okolností postupuje podle § 122 stavebního zákona (kolaudační řízení a udělení

kolaudačního souhlasu), popřípadě podle § 124 stavebního zákona (zkušební

provoz). Povolení může stavební úřad vydat po projednání s jeho účastníky ve

správním řízení. Z odstavce 1 § 123 stavebního zákona se podává, že stavební

úřad zkoumá zejména to, zda předčasné užívání stavby „nemá podstatný vliv na

uživatelnost stavby“ a zda takové užívání neohrožuje bezpečnost a zdraví osob

nebo zvířat anebo životní prostředí. Naplnění těchto požadavků je povinen

prokázat stavebník. Podmínkou, že předčasné užívání stavby nesmí mít „podstatný

vliv na uživatelnost stavby“ (rozumí se negativní vliv, jinak vyjádřeno,

předčasné užívání stavby - její části - nesmí budoucí uživatelnost stavby

podstatně zhoršit), lze rozumět, obecně vyjádřeno, že toto předčasné užívání

nesmí podstatně zhoršit důležité vlastnosti stavby z hlediska jejího budoucího

- již trvalého – užívání.

Z komentáře ke stavebnímu zákonu se podává, že uvedený institut předčasného

užívání se týká stavby, která není dokončena, tzn. probíhají dosud stavební

práce na jejím dohotovení. Musí být proto rovněž zkoumáno, zda je zajištěno

respektování smluvních závazků stavebního podnikatele, který stavbu provádí [§

2 odst. 2 písm. b) stavebního zákona], a zároveň zda toto předčasné užívání

nebude v kolizi s probíhající stavební činností, zejména z hlediska bezpečnosti

a zdraví osob, které se na rozestavěné stavbě budou pohybovat, a to včetně

jejích uživatelů. Stavebním zákonem je proto stavebníkovi ukládána povinnost

přiložit k žádosti o předčasné užívání stavby dohodu se zhotovitelem stavby,

obsahující jeho souhlas, popřípadě sjednané podmínky předčasného užívání

stavby, jde-li o stavbu, která je prováděna dodavatelsky. Mimo základní

podklady uvedené v odstavci 1 § 123 stavebního zákona je stavebníkovi ukládána

povinnost doložit k žádosti o předčasné užívání stavby závazná stanoviska,

popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů vyžadovaná zvláštními právními předpisy.

Tato povinnost vyplývá ze skutečnosti, že pokud má být uvedena do předčasného

užívání stavba, která posouzení dle zvláštních právních předpisů podléhá, pak

musí být příslušnými dotčenými orgány ověřeno, že její předčasné užívání nebude

s veřejnými zájmy hájenými podle těchto předpisů v rozporu (Machačková, J. a

kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha C. H. Beck, 2018, s. 918 – 920).

Je tedy zcela zřejmé, že vydání rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání

stavby se vydává pro stavby ještě nedostavěné, na nichž nadále probíhají

stavební a přidružené práce, tedy se nemůže jednat o stavbu stavebně a

technicky zcela dokončenou, neboť pak by takový institut postrádal smysl.

Záměrem zákonodárce zcela zjevně bylo vytvořit podmínky pro užití staveb nebo

jejích částí schopných samostatného užívání před jejich dokončením, ale již

umožňující užívání, byť v omezeném režimu. Zejména u staveb sestávajících z

různých etap výstavby, samostatně oddělitelných částí či např. zahrnující

provozní linky, které musí projít zkušebním režimem před tím, než budou

zkolaudovány, je užití institutu předčasného užívání zcela opodstatněné.

Uvedené závěry pak lze stáhnout i na jednotlivé bloky FVE. ERÚ v rámci

licenčního řízení považuje vydání rozhodnutí o předběžném užívání stavby

stavebním úřadem za dostačující k prokázání stavebnětechnických skutečností

týkajících se stavby FVE. Odvolací soud uvedl, že „rozhodnutí vydaná dne 15.

11. 2010, stejně tak dne 17. 12. 2010 (které bylo vydáno až po udělení licence)

nemohla být co do svého obsahu pravdivá, když bylo prokázáno, že dokonce ještě

v době po udělení licence, tedy v době, kdy již měla být F. P. minimálně ve

třech blocích dokončena, pokračovala montáž panelů a elektrárna dokončena

nebyla“ (bod 23. usnesení odvolacího soudu). Obviněná však neosvědčovala

dokončenost stavby, ale v rámci zvláštního režimu stavebního zákona umožňující

užívání stavby před jejím dokončením, tedy kompletní dostavbou, povolila na

dobu omezenou (do 31. 12. 2010) pro část stavby, tedy bloky I. až III., možnost

jejich užívání.

Odvolací soud v rámci napadeného usnesení, v souladu se závěry učiněnými

nalézacím soudem, dospěl k závěru, že stavba nebyla dokončena ke dni vydání

rozhodnutí o předčasném užívání stavby v rozsahu, kdy by mohla být garantována

její bezpečnost, a to s odkazem na extrémní nedostavěnost FVE. Tu spatřuje v

tom, že konstrukce nebyly osazeny fotovoltaickými panely, resp. v naprosto

zanedbatelném množství, které soudy početně stanovily ke dni 5. 11. 2010, resp.

15. 11. 2010, na 201 ks. Tuto skutečnost si podle závěrů soudů musela obviněná

uvědomit, když se účastnila kontrolní prohlídky dne 5. 11. 2010.

Z obsahu podrobného odůvodnění soudních rozhodnutí, zejména pak soudu

nalézacího, se podává, že ve vztahu k obviněné T. H. bylo postaveno najisto, že

ke dni 5. 11. 2010, kdy proběhla kontrolní prohlídka na místě stavby, stejně

jako ke dni 15. 11. 2010, kdy vydala rozhodnutí o povolení k předčasnému

užívání stavby, byla FVE osazena fotovoltaickými panely pouze z 1,04%, tedy v

objemu 201 ks fotovoltaických panelů. Pokud obviněná uváděla, že měla za to, že

FVE byla osazena z 60-70%, pak podle závěrů soudů takový údaj neodpovídá

provedenému dokazování. Konkrétní údaj o 201 ks fotovoltaických panelů

instalovaných ke dni 5. 11. 2010, resp. 15. 11. 2010 se podává ze záznamů

stavebního deníku firmy E., provádějící instalaci panelů a výslechu P. B.,

jednatele této společnosti. Nedokončenost stavby ve smyslu osazenosti

fotovoltaickými panely byla prokázána i dalšími provedenými důkazy (stavební

deník firmy K., stavební deník firmy S., Předávací protokol o předání díla ze

dne 17. 3. 2011, faktury za provedené práce, objednávky montážních prací,

dokumentace k nákupu fotovoltaických panelů, apod.), kdy lze odkázat zejména na

body 54. až 65. rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud závěry o

nedokončenosti stavby stran osazenosti fotovoltaickými panely, resp. nesouladu

mezi skutečnostmi uvedenými v podkladech k žádosti o udělení licence na výrobu

elektřiny z fotovoltaických zdrojů a skutečným stavem ke dni získání licence,

tj. ke dni 3. 12. 2010, nerozporuje. Nicméně skutkové zjištění, že ke dni 5. 11. 2010 bylo instalováno konkrétně pouze 201 ks fotovoltaických panelů, nemá

podle Nejvyššího soudu dostatečnou oporu v provedeném dokazování, neboť nelze

bez důvodných pochybností dospět k závěru, že se nejednalo o jiný počet. Uvedený údaj 201 ks se podává toliko ze stavebního deníku a výpovědi P. B. Konkrétní množství instalovaných panelů však podle Nejvyššího soudu nelze

dovodit, a to ani z dalších důkazů, na něž nalézací, a potažmo odvolací soud

odkazují. Svědci se stran konkrétního počtu nijak neshodli, z listinných důkazů

vyjma stavebního deníku firmy E., jehož vedení vykazuje zřejmé nedostatky, se

rovněž přesný počet panelů dovodit nedá. Fotodokumentace je v tomto směru

nedostatečná. Jediné, co z provedených důkazů bez pochybností vyplynulo, je

zjištění, že bloky FVE nebyly stran osazenosti fotovoltaickými panely

dokončeny, resp. plně osazeny, s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje. Uvedenou

skutečnost však nerozporuje ani sama obviněná, ani většina svědků. Odvolací

soud uvedl, že závěry o nedostavěnosti FVE a tedy i závěr o počtu 201 ks, jak

je uveden ve skutkové větě rozsudku, „nejsou vyvráceny ani výpověďmi svědků, na

které poukazuje obžalovaná v podaném odvolání, zvláště když každý z jmenovaných

svědků ve svých výpovědích rozsah dokončenosti F. P. pouze odhaduje a ani

jejich odhady nejsou jednotné (jak ostatně vyplývá i z obsahu doplnění odvolání

ze dne 14. 10. 2020), a zvláště když žádný z těchto svědků (B., T., D., B., M.,

D., L., P.), stejně jako žádný z obžalovaných, nebyl schopen doložit stav

dokončenosti elektrárny v konkrétní době“ (bod 23. usnesení dovolacího soudu).

Nejvyšší soud na tuto skutečnost upozorňuje s poukazem na zásadu in dubio pro

reo, neboť nalézací soud vycházel ke dni 5. 11. 2010 z nejnižšího počtu, který

se během dokazování objevil. Odvolací soud rovněž uvedl, že z výpovědí svědků,

na které poukazovala obviněná, „nelze učinit závěr, že ke dni místního šetření

dne 5. 11. 2010 nebo ke dni vydání rozhodnutí 15. 11. 2010 bylo namontováno

60-70 % panelů, jak obžalovaná tvrdí“. Z pohledu Nejvyššího soudu se jednalo o

její subjektivní odhad, který sice mohl být zcela zjevně mylný, ale sám o sobě

nemůže založit její trestněprávní odpovědnost. Správný odhad se v podstatě

ukázal toliko u svědků J. M. a J. K., techniků provozu a údržby společnosti

E.ON Česká republika, jejichž náplň práce zahrnuje i časté návštěvy FVE, tedy

osob velmi dobře obeznámených s fungováním a podobou FVE (tito svědci však

navštívili elektrárnu až v prosinci 2010). Svědkyně E. D., která se rovněž

osobně účastnila kontrolní prohlídky dne 5. 11. 2010 jako zástupkyně HZS

Jihočeského kraje, tedy nestranný svědek, uvedla, že panely nebyly osazeny na

celé ploše, resp. zadní část velkého areálu nebyla zcela dokončená. Z uvedeného

by se dalo dovodit, že minimálně přední část areálu byla panely osazena. Svědek

V. P., na jehož výpověď stran nedokončenosti FVE nalézací soud odkazuje (bod

44. rozsudku), uvedl, že když prováděl měření a kontrolu prvého bloku, tak tam

panely byly všechny, ale následně se situace změnila, a když přijel dělat

revizi druhého bloku, část panelů bloku jedna chyběla. Nutno uvést, že k revizi

prvního bloku mělo dojít 1. 11. 2010, tedy 4 dny před kontrolním prohlídkou

stavebního úřadu. Podle záznamů stavebního deníku a výpovědi svědka P. B. však

ke dni 1. 11. 2010 nebyly osazeny žádné fotovoltaické panely. Nejvyšší soud

tímto náhodným příkladem poukazuje na rozpory stran konkrétního počtu

fotovoltaickým panelů, které nelze přehlédnout. Nalézací soud stavební deníky

rozvedl společně s výpovědí svědka P. B. zejména v bodě 29. odůvodnění

rozsudku, kdy nalézacím soudem popsaný stav ukazuje, že stavební deníky (rovněž

se jednalo o další stavební deník firmy E., a stavební deník subdodavatele K. M., který však již nebyl k dispozici), nebyly vedeny zcela řádně a mnoho údajů

bylo mezi nimi vzájemně opisováno, přičemž neobsahovaly přesné údaje o

instalovaných panelech. Svědkovy závěry o konkrétním počtu instalovaných panelů

byly učiněny zpětně, dopočítáváním a často prostým odhadem. Lze konstatovat, že

na závěru, že F. P. nebyla ke dni získání licence plně osazena fotovoltaickými

panely, jak bylo deklarováno v revizních zprávách, tato skutečnost ničeho

nemění, nicméně ve vztahu k obviněné se jedná o důležitý podpůrný údaj, neboť

jí je kladeno za vinu, že v rámci kontrolní prohlídky dne 5. 11. 2010 se osobně

přesvědčila o osazenosti FVE fotovoltaickými panely, resp. neosazenosti v plném

rozsahu, což podle závěru soudů bránilo vydání osvědčení o tom, že stavba byla

z pohledu stavebně technického bezpečná.

Odvolací soud v bodě 23. napadeného usnesení uvedl, že obviněná „postupovala v

intencích stavebního zákona, tj. oznámila zahájení řízení k vydání povolení

předčasného užívání stavby, stanovila termín provedení kontrolní prohlídky,

uložila stavebníkovi, jaké doklady má předložit k ústnímu jednání (jak vyplývá

z oznámení o zahájení kontrolní prohlídky k vydání povolení k předčasnému

užívání stavby ze dne 18. 10. 2010), stanovila termín kontrolní prohlídky na 5.

11. 2010 a této se osobně účastnila“. Přesto dospěl k závěru, že nerespektovala zákonné normy platné v době vydání

rozhodnutí. Obviněná nařídila kontrolní prohlídku poté, co ji byla doručena

žádost o předčasné užívání stavby F. P. ze dne 12. 10. 2010. Kontrolní

prohlídky se vedle obviněné účastnili zástupci firmy A. E., J. B. a V. T., a E.

D. za HZS Jihočeského kraje. Obviněná měla k dispozici Zprávu o výchozí revizi

elektrického zařízení č.: 11-1/10-2016 spolu s přílohami vyhotovenou V. P.

vztahující se na blok I. ze dne 1. 11. 2010 (o níž bude detailněji pojednáno

dále), Dohodu o předčasném užívání stavby ze dne 12. 10. 2010 uzavřenou mezi F.

P., jako investorem a H.-K. jako zhotovitelem, a Prohlášení o shodě použitých

technologií při výstavbě F. P. vystavenou firmou H.-K., dne 3. 11. 2010.

Kontrolní prohlídka stavby je v rámci stavebního zákona ve znění účinném od 31.

12. 2017 upravena v § 133 a § 134. V odstavci 1 je pod písm. b) uvedeno, že při

kontrolní prohlídce stavební úřad zjišťuje, zda je stavba prováděna podle

ověřené dokumentace nebo ověřené projektové dokumentace, v souladu s § 160

stavebního zákona, a zda je řádně veden stavební deník nebo jednoduchý záznam o

stavbě. Uvedené znění dostalo změn oproti úpravě platné v době vydání

rozhodnutí o předčasném užívání stavby, nicméně požadavek, že kontrolní

prohlídka probíhá na podkladě ověřené projektové dokumentace, popřípadě

dokumentace zpracované do úrovně dokumentace pro provedení stavby se podává i z

odstavce 3 § 133 stavebního zákona, který žádných změn nedostál. Obviněná v

protokolu o průběhu kontrolní prohlídky (č. l. 592 -593) uvedla, že předmětem

jednání byla F. P. – I. část, s poznámkou na straně druhé, že se jedná o blok

1, 2, 3 (tři trafostanice), že investor doložil vytyčovací protokol stavby a

doklady o výsledcích předepsaných zkoušek – revize DHP, byly splněny podmínky

stavebního povolení a územního rozhodnutí, nebyly zjištěny odchylky od projektu

schváleného ve stavebním řízení a na stavbě byly zjištěny vady a nedodělky, a

to konkrétně to, že nebyly doloženy všechny potřebné podklady (revize elektro

VN), s tím, že HZS své stanovisko k rozvodně VN doručí později. Závěr byl, že

stavbu nelze do doby vydání rozhodnutí stavebního úřadu užívat. Následně bylo

stavebnímu úřadu doručeno stanovisko HZS Jihočeského kraje, stejně jako KVŘ

stavby a revize VN (dne 12. 11. 2010), což je uvedeno v poznámce na protokolu.

Uvedený postup z pohledu Nejvyššího soudu nijak nevybočuje ze zavedené praxe.

Stěžejní otázkou tedy je, zda obviněná jako vedoucí stavebního úřadu měla v

rámci řízení o povolení k dočasnému užívání stavby zahrnující i kontrolní

prohlídku na místě stavby povinnost fotovoltaické panely spočítat, resp.

přesvědčit se o počtu instalovaných fotovoltaických panelů (alespoň přibližně),

a dále, zda tyto musely být ke dni vydání rozhodnutí o dočasném užívání stavby

kompletně osazeny. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nikoli.

Lze přisvědčit námitkám obviněné, pokud poukazuje na to, že soudy dostatečně

nerozlišovaly roli a kompetence stavebního úřadu, ERÚ a revizního technika. Osvědčení o bezpečnosti stavby ve smyslu ustanovení § 123 odst. 1 stavebního

zákona (stavba neohrozí bezpečnost a zdraví osob nebo zvířat anebo životní

prostředí) nelze podle Nejvyššího soudu zaměňovat s osvědčením o bezpečnosti

elektrického zařízení, které je v rámci stavby instalováno a jehož bezpečnost z

technologického hlediska osvědčuje revizní zpráva licencovaného revizního

technika, byť stavba samozřejmě musí ke dni vydání rozhodnutí o předčasném

užívání stavby splňovat obě tato bezpečnostní kritéria. Bylo prokázáno, že F. P. byla ke dni 5. 11. 2010 ve stavu, kdy byly instalovány fotovoltaické panely. Jednalo se tedy o stavbu ještě nedokončenou, neboť stále probíhala montáž

fotovoltaických panelů. Jak rozvedeno výše, institut předčasného užívání stavby

se vztahuje na stavby, které nejsou stavebně dokončeny, tedy nadále probíhají

práce na jejich dokončení. Neexistovala žádná konkrétní norma, která by

stanovila, že „rozestavěnost“ se nemůže týkat rovněž fotovoltaických panelů,

tedy, že by panely musely být k vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby

kompletně osazeny, neboť jsou např. nedílnou součástí stavby. Podmínka, že pro

vydání licence ERÚ na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů je třeba

doložit revizní zprávy prokazující dokončenost a tedy i plnou osazenost

fotovoltaickými panely v rozsahu, v němž je o licenci žádáno, se v rámci řízení

o povolení předčasného užívání stavby neuplatní, neboť se jedná o dvě zcela

odlišná řízení. Pokud odvolací soud v bodě 29. napadeného usnesení odkazuje na

vyjádření svědka V. P., že má-li o fotovoltaické elektrárně prohlásit, že je

bezpečná, musí být naistalovány panely, a rovněž na odborné vyjádření ČVUT v

Praze s tím, že „za bezpečné elektrické zařízení není možno prohlásit takové

zařízení, které není technologicky dokončeno a jehož podstatné komponenty

nezbytné pro jeho provoz ještě nejsou nainstalovány, natož vzájemně propojeny“,

pak je možno s takovým závěrem souhlasit. Nicméně uvedený závěr se vztahuje

primárně k samotným revizím a revizním zprávám o bezpečnosti FVE coby

elektrického zařízení. Byť je možno souhlasit s tím, že vydání zprávy o

výchozí revizi revizním technikem, jíž je deklarována bezpečnost elektrického

zařízení jako celku, ať už se jedná o FVE či jakékoli jiné zařízení, je možno

učinit až poté, co je elektrické zařízení dokončeno, je poznatkem dostupným i v

roce 2010, jedná se o závěr, který je možno vztáhnout primárně na osobu

provádějící revizi elektrického zařízení či osobu odborně způsobilou (např. pověřené pracovníky ERÚ). Sám odvolací soud poukazuje na to, že uvedený závěr

stran rozsahu dokončenosti FVE při provádění výchozí revize byl judikatorně

zakotven s určitým časovým odstupem (lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího

správního soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 7 As 204/2015).

Pokud tedy je na

jedné straně řečeno, že i revizní technici v uvedené době nebyli zcela jednotní

v názoru na to, zda musí být FVE plně osazena panely, aby mohla být vydána

zpráva o výchozí revizi osvědčující bezpečnost elektrického zařízení, a na

straně druhé je řečeno, že si vedoucí stavebního úřadu musela být vědoma toho,

že stavba FVE není z tohoto hlediska bezpečná, neboť nebyla plně osazena

fotovoltaickými panely, nelze jinak než dospět k závěru, že na osobu obviněné

byly soudem kladeny zcela zjevně neúměrné požadavky přesahující její odborné i

profesní znalosti.

Podle názoru Nejvyššího soudu je v rámci řízení o povolení předčasného užívání

stavby ve smyslu § 123 stavebního zákona stěžejní, zda stavba či její vymezené

části jsou schopny samostatného užívání. Osvědčení, že tomu tak je v případě

FVE, resp. že technologická část elektronických systémů pro výrobu elektřiny z

fotovoltaických panelů je schopna samostatného užívání (a tedy je v tomto

rozsahu bezpečná), je dokladováno revizním technikem jako specializovaným

subjektem pro vydání takového závěru. ERÚ při zhodnocení bezpečnosti elektrárny

jakožto zařízení na výrobu elektrické energie vychází právě z revizních zpráv

autorizovaného revizního technika. Stran řízení před Energetickým regulačním

úřadem lze znovu zopakovat, že ověření bezpečnosti elektrárny bylo jednou z

podmínek udělení licence, přičemž Energetický regulační úřad vycházel při

zjišťování splnění této podmínky výlučně z předložených revizních zpráv. Stejná

situace je i v případě řízení u stavebního úřadu, v rámci kterého se, stejně

jako v řízení u Energetického regulačního úřadu, vychází při zjišťování

bezpečnosti elektrárny pouze z revizních zpráv, jejichž správnost se presumuje,

neboť stavební úřad nemá k posuzování těchto odborných otázek týkajících se

elektrických součástí stavby ani kapacity, ani kvalifikaci (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020). Nejvyšší soud v

rámci citovaného rozhodnutí rovněž konstatoval, že „jestliže je běžnou praxí,

že v řízení před stavebním úřadem (či jiným správním orgánem, např.

Energetickým regulačním úřadem, jak bude rozvedeno dále) o žádosti určitého

účastníka (zde o žádosti o povolení předčasného užívání stavby) tento žadatel

předkládá úřadu požadované dokumenty a úřad, nemá-li o těchto dokumentech

pochybnosti, tyto nepřezkoumává z hlediska jejich pravdivosti, nelze úspěšně

namítat, že příslušná pracovnice stavebního úřadu, vycházeje z toho, že

předložené dokumenty jsou pravdivé, vydala požadované povolení, aniž by

prováděla nějaké rozsáhlejší dokazování ohledně pravdivosti poskytnutých

podkladů. K tomu ostatně neměla ani kapacity, ani odbornost, neboť právě k

osvědčení určitých skutečností, např. bezpečnosti elektrárny jakožto

elektrického zařízení, má sloužit právě revizní zpráva, jejíž správnost se

rovněž presumuje“.

Skutečnost, že FVE není plně osazena fotovoltaickými panely, ale je zjevné, že

instalace fotovoltaických panelů probíhá, tedy stavba v technickém slova smyslu

pokračuje, a současně má stavební úřad k dispozici podklad o tom, že

technologické zařízení na výrobu elektřiny z fotovoltaických panelů je z

hlediska bezpečnosti schopno běžného provozu (revizní zpráva), nemůže podle

přesvědčení Nejvyššího soudu vést k závěru, že stavební úřad pochybil, pokud

vydal dočasné opatření ve formě povolení o předčasném užívání stavby ve smyslu

§ 123 stavebního zákona. Stavební úřad vydává rozhodnutí o předčasném užívání

stavby tehdy, pokud to nemá podstatný vliv na uživatelnost stavby, neohrozí to

bezpečnost a zdraví osob nebo zvířat anebo životní prostředí. Otázka

bezpečnosti elektronických zařízení je otázkou odbornou, jejichž znalost nelze

na úředníkovi v postavení vedoucího stavebního úřadu v režimu stavebního zákona

požadovat, resp. nelze požadovat detailnější znalost technologických otázek

bezpečnosti v oblasti výroby elektrické energie z fotovoltaických panelů. Z

odůvodnění rozsudků soudu obou stupňů, stejně jako ze znění skutkové věty, není

zcela zřejmé, co je myšleno závěrem, že obviněná osvědčila, že stavba probíhá

podle ověřené dokumentace nebo ověřené projektové dokumentace, ačkoli tomu tak

nebylo. Nejvyšší soud se domnívá, na podkladě soudy učiněných závěrů, že je tím

myšlena právě skutečnost, že FVE nebyla osazena fotovoltaickými panely v plném

rozsahu, případně v „dostatečném“ rozsahu, tedy, že se obviněná nepřesvědčila o

„stupni rozestavěnosti“ FVE, popřípadě její dokončenosti. Obviněná měla k

dispozici, jak uvedeno výše, prohlášení firmy H.-K., že dílo je provedeno v

předepsané kvalitě, dle projektové dokumentace a splňuje požadované parametry

předepsané projektem. Obviněná samozřejmě bez dalšího nemohla vycházet pouze z

uvedeného prohlášení, nicméně z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů se

nepodává, v čem stavba neodpovídala projektové dokumentaci, vyjma osazenosti

panely. Skutečnost, že při vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby - FVE

vychází stavební úřad i z čestným prohlášení osob provádějících odborný dozor

nad realizací stavby, které osvědčující, že stavba byla realizována podle

projektové dokumentace, není Nejvyššímu soudu neznámá. Bylo tomu tak např. věci

vedené u Nejvyšší soudu pod sp. zn. 3 Tdo 664/2020 (usnesení ze dne 26. 11.

2020), kdy stavební úřad v rámci řízení o vydání rozhodnutí o předčasném

užívání stavby (FVE) vycházel právě i z takovéhoto prohlášení, stejně jako i z

nepravdivých revizních zpráv a dohody mezi stavitelem a zhotovitelem

osvědčující nepravdivé informace. Ve věci sp. zn. 3 Tdo 42/2020 (usnesení ze

dne 25. 6. 2020) byl stavební úřad předložením zpráv o výchozí revizi

neodpovídajícím skutečnému stavu, tedy za situace, kdy FVE rovněž nebyla plně

osazena fotovoltaickými panely v plném rozsahu, čehož si byl stavební úřad

vědom, uveden v omyl.

Soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že obviněná vydala rozhodnutí o

předčasném užívání stavby za situace, kdy neměla k dispozici zprávu o výchozí

revizi. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by výše uvedené závěry nebylo

možno na projednávaný případ vztáhnout. Nalézací soud dospěl k závěru, že z

chronologického sledu událostí nemohla mít obviněná ke dni 5. 11. 2010, resp.

15. 11. 2010 k dispozici zprávu o výchozí revizi F. P., neboť revizní zprávy

byly vypracovány spoluobviněným T. G. ve třech etapách, a to 12., 15. a 24. 11.

2010, tedy ve dvou případech až po vydání rozhodnutí o předčasném užívání

stavby. Nejvyšší soud shledal, že závěr o tom, že obviněná neměla ke dni 15.

11. 2010 k dispozici revizní zprávy, je ve zjevném nesouladu s provedeným

dokazováním. A to z následujících důvodů.

Uvedené revizní zprávy spoluobviněného T. G. obsahovaly nepravdivé skutečnosti,

tedy se jednalo o revizní zprávy, které neosvědčovaly skutečný stav věci. Tento

závěr Nejvyšší soud nerozporuje. Pokud by byly obviněné předloženy před vydáním

rozhodnutí o předčasném užívání stavby, lze dovodit, že by se jednalo o situaci

řešenou např. ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo

42/2020, a stavební úřad by byl coby orgán státní správy uveden v omyl. Obviněná měla podle závěru soudů k dispozici pouze „zprávu o výchozí revizi“

vydanou V. P., která však ve skutečnosti, jak dovozeno soudy, není zprávou o

výchozí revizi. Uvedený svědek vypracoval celkem čtyři takové zprávy, jejichž

součástí je i jeho čestné prohlášení a přílohy o technických parametrech

provedeného šetření, a to samostatně pro každý blok F. P. Nalézací soud dospěl

k závěru, že se ve skutečnosti nejednalo o zprávy o výchozí revizi po pečlivém

dokazování, v rámci něhož byl vyslechnut svědek V. P., zpracovatel těchto

listin, který uvedl, že tyto dokumenty nepovažuje za řádné zprávy o výchozí

revizi, ale pouze za čestná prohlášení, byť připustil, že jejich označení jako

„Zprávy o výchozí revizi“ je poněkud nešťastně použito. Dle svých slov

nepředpokládal, že by mohly být někým považovány za řádné zprávy o výchozí

revizi a „je s podivem, že je investor k takovému účelu použil a stavební úřad

na to vůbec reagoval“ (bod 44. rozsudku nalézacího soudu). Nalézací a potažmo

odvolací soud se s tímto jeho vysvětlením spokojily. Nejvyšší soud se však s

takovým vysvětlením nespokojil. Pro blok I. se jednalo o Zprávu o výchozí

revizi č. 11-1/2010-2016 vykonané dne 1. 11. 2010, kteroužto měla obviněná

prokazatelně k dispozici dne 5. 11. 2011 v době konání kontrolní prohlídky

stavby (č. l. 560, 639, 814), a která podle obsahu osvědčovala objekt

konkretizovaný jako: I. blok – FVE 1,093 MW v katastrálním území XY – vývody z

TR1 včetně rozvaděčů RF, RP a HRP-TRI 1. Na první straně přílohy je uvedeno, že

blok I. se skládá ze 4.752 panelů a 99 střídačů, je zde i údaj o výkonu. Tučně

je na titulní straně vyznačeno „Celkový posudek: Elektrické zařízení je z

hlediska bezpečnosti schopno bezpečného provozu“. Jsou zde rovněž specifikovány

použité měřicí přístroje. Dále je na titulní straně pod tabulkou uvedeno ono

čestné prohlášení ve znění: Vzhledem k rozsáhlosti výchozí revize dávám tímto

až do doby písemného zpracování (do 12. 11. 2010) čestné prohlášení, že elektro

revize úspěšně proběhla ve dnech 1. 11. 2010 bez jakýchkoli závad a zařízení je

možno provozovat. Titulní strana je opatřena vlastnoručním podpisem a kulatým

razítkem revizního technika. Z obsahu tohoto dokumentu a jeho příloh se nikde

nepodává, že údaje v něm uvedené nejsou platné, resp. že by neodpovídaly

reálnému stavu věci ke dni provedení šetření. Neobsahuje ani žádnou zmínku o

tom, že by se mělo jednat o závěr, z něhož nelze vycházet, resp., na nějž se

nemůže stavební úřad spolehnout. Vysvětlení, že se jedná o čestné prohlášení, z

hlediska obsahu neobstojí.

Čestné prohlášení, jímž je v dokumentu pouze

deklarováno, že detailní písemné zpracování bude vyhotoveno s časovým odstupem,

nemůže zakrýt skutečnost, že dokument označený jako zpráva o výchozí revizi

osvědčuje stav, který tu podle obsahu tohoto dokumentu byl ke dni 1. 11. 2010,

tedy skutečnost, že elektrické zařízení, resp. blok I. F. P. je z hlediska

bezpečnosti elektrického zařízení nejen schopno bezpečného provozu, ale rovněž

bez jakýchkoli závad, kdy nelze opomenout ani to, že osvědčuje počet panelů na

bloku I. v počtu 4.752 ks. Dokument je v podstatě celý napsán v čase přítomném. Nejvyšší soud zaráží, že uvedená skutečnost se v odůvodnění nalézacího, a

potažmo odvolacího soudu neobjevuje, resp. nerozvádí a zejména ve vztahu k

možnosti, že obviněná mohla být takovouto listinou uvedena v omyl, neboť mohla,

a podle její výpovědi rovněž vycházela z toho, že byla revizním technikem

stavba navštívena, byly provedeny nutné výpočty a měření a závěrem je, že

stavba je z hlediska bezpečnosti a provozu bez závad. Podrobnější písemné

vyhotovení je pak formalitou, neboť, jak uvedeno výše, pravdivost revizní

zprávy se presumuje. Z obsahu uvedeného dokumentu se rovněž podává, že místní

šetření proběhlo dne 1. 11. 2010, přičemž svědek ve své výpovědi uvedl, že toho

dne byl blok I. osazen panely v plném rozsahu, což odpovídá 4.752 ks

fotovoltaických panelů, jak se podává i z dokumentu jím vydaným. Nejvyšší soud

na tuto skutečnost znovu upozorňuje, neboť odvolací soud v otázce stavu

dokončenosti F. P. v době prováděné revize rovněž odkazuje na výpověď tohoto

svědka (viz. bod 29. napadeného usnesení) s tím, že jím uvedené skutečnosti

neodpovídají tomu, co vypověděla obviněná (osazenost na 60-70%). Rovněž však

prokazatelně neodpovídají ani skutkově ustálenému zjištění zakotvenému ve

skutkové větě rozsudku, že ke dni 5. 11. 2010 bylo instalováno pouze 201 ks

fotovoltaických panelů, resp. že ke dni 1. 11. 2010 nebyly instalovány žádné

panely.

Sám nalézací soud uvádí v bodě 44. odůvodnění rozsudku, že „celkově posudek

vyznívá tak, že elektrické zařízení je z hlediska bezpečnosti schopno

bezpečného provozu“. Povaha čestného prohlášení obecně tkví v tom, že se jím osoba, která jej

učiní, zavazuje k určitému jednání či osvědčuje skutečnosti jí tvrzené. Jedná

se o institut, který má sloužit primárně k tomu, aby se zdůraznila pravdivost a

spolehlivost tvrzení či dodržení závazků ze strany toho, kdo čestné prohlášení

učiní. Svědek v rámci výpovědi uvedl, že se jednalo o jakousi praxi, že vydával

tato „čestná prohlášení“, aby měli objednatelé takříkajíc něco v ruce. Takové

vysvětlení je velmi zarážející, zejména pak s ohledem na skutečnost, že svědek

vydal další tři taková „čestná prohlášení“ opatřená vlastnoručním podpisem a

kulatým razítkem, v nichž již deklaroval zcela zjevně nepravdivý stav věci.

Jakási dohoda, že dokument vypracovaný k bloku IV. nebude v případě jeho

nedokončení nikde použit, pak spíše napovídá tomu, že svědek neměl žádný

problém osvědčovat skutečnosti neodpovídající reálnému stavu věci. Na tom

nemění nic skutečnost, že následně odmítl vydat závěrečnou revizní zprávu pro

účely řízení u ERÚ, a byl nahrazen obviněným T. G. Je zjevné, že si byl plně

vědom skutečného stavu věci, tedy nedostavěnosti F. P. z hlediska osazenosti

fotovoltaickými panely a jejich zapojení, jak bylo vyžadováno pro účely řízení

o udělení licence ERÚ. Uvedený dokument tedy podle závěru Nejvyššího soudu

nelze jednoduše vyhodnotit jako čestné prohlášení, resp. nemající žádný význam

či dopad, ale jako dokument, který podle svého obsahu zcela jistě bylo možno v

rámci řízení o povolení předčasného užívání stavby vyhodnotit jako zprávu

osvědčující bezpečnost F. P. – blok I., tedy jako revizní zprávu, která

postrádala pouze detailní odůvodnění. Zda taková zpráva byla pro účely řízení o

vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby dostačující, bude na posouzení

soudu, nicméně Nejvyšší soud se domnívá, že je zde opět nutno odlišit režim

správního řízení podle stavebního zákona a při získání licence ERÚ.

V době vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby, tj. dne 15. 11. 2010,

byla již V. P. vypracována Zpráva o výchozí revizi elektrického zařízení č.

11-9/10-224 vykonané dne 12. 11. 2010 (č. l. 640), v rámci níž V. P. revidoval

II. blok FVE o výkonu 1,093 MW v katastrálním území XY – vývody z TR2 včetně

rozvaděčů RF, RP a HRPTR2. I zde je součástí čestné prohlášení v podstatě

totožného znění jako u první revizní zprávy, pouze s tím rozdílem, že

elektrorevize úspěšně proběhla 12. 11. 2010 a písemné zpracování bude

vyhotoveno do 20. 11. 2010. Zpráva byla zpracována dne 15. 11. 2010 a dne 16.

11. 2010 byla předána. Stejně jako první zpráva je opatřena autorizačním

kulatým razítkem. Zda tuto zprávu měla obviněná k dispozici, není nikde

uvedeno. Stran bloku III. se jednalo o zcela totožnou situaci. Svědek vydal

Zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení č. 11-11/10-226 vykonané dne 15.

11. 2010 (č. l. 641), kdy revidovaným objektem byl třetí blok F. P. s výkonem

1,093 MW v katastrálním území XY – vývody z TR3 včetně rozvaděčů RF, RP,

HRP-TR3. I zde je závěr o tom, že elektrické zařízení je z hlediska bezpečnosti

schopno bezpečného provozu a i zde je včleněno čestné prohlášení totožného

znění s odchylkou týkající se dne, kdy proběhla elektrorevize (15. 11. 2010) a

do kdy bude vyhotoveno písemné zpracování (25. 11. 2010). S ohledem na znění

těchto dokumentů a časovou osu jejich vypracování je zjevné, že obviněná neměla

k dispozici ke dni 15. 11. 2010 zcela prokazatelně třetí zprávu, a velmi

pravděpodobně ani druhou, tedy osvědčující bloky II. a III. Zda je z uvedené

skutečnosti možno dovodit závěr o úmyslném jednání obviněné s cílem způsobit

jinému škodu či opatřit jinému neoprávněný prospěch, tedy porušení povinností v

rozsahu, který zakládá odpovědnost podle trestněprávního předpisu, či zda se

jedná o jednání nedbalostní, případně se jedná o jednání podléhající režimu

zákona č. 312/2002 Sb., bude nutno posoudit v rámci nového projednání věci.

Obviněné je rovněž kladeno za vinu vydání Usnesení o opravě zřejmých

nesprávností v písemné vyhotovení rozhodnutí ze dne 24. 11. 2010 (č. l. 820,

2009), v rámci něhož došlo na žádost F. P., k opravě názvu stavby

„Fotovoltaická elektrárna – I., obsahující blok trafostanice 1., 2., 3. a

rozvodna VN“, jak byl vymezen v rozhodnutí o předčasném užívání stavby ze dne

15. 11. 2010, na název „Fotovoltaická elektrárna – část I. obsahující blok

trafostanice č. 1, 2, 3, rozvodnu VN, fotovoltaické panely s NN rozvody a

měniči o celkovém výkonu 3,3 MW“. Z uvedeného usnesení je možno vyvodit pouze

skutečnost, že došlo ke změně názvu, resp. označení části stavby F. P.. Zcela

jistě nelze na uvedené opravné usnesení vydané stavebním úřadem nahlížet tak,

že by jím bylo garantováno, že uvedená část stavby má prokazatelně výkon

uvedený v názvu, či že se tímto taková skutečnost jakkoli osvědčuje. Případný

závěr, že by tímto mohl být ERÚ uveden v omyl, by byl zcela nepřípadný.

Nejvyšší soud považuje za důležité na tomto místě uvést, že náhlý rozmach

staveb FVE v letech 2009 – 2010 zapříčiněný garancí vysokých výkupních cen

přinesl značné obtíže nejen v oblasti stavebnětechnické, ale rovněž i

normativní. Zjevná byla zejména absence jasných pravidel a pokynů, jimiž se

měli veřejní činitelé v rámci svých agend na úseku územního plánováno a

stavebního řádu pro jednotlivé etapy správního procesu, který zahrnuje jak

přípravnou, tak stavební část, řídit. Úředníci stavebních úřadů, zejména pak v

malých obcích, kde často ke stavbám FVE docházelo, nebyli dostatečně proškoleni

v oblasti týkající se výstavby a provozu FVE, kdy se jednalo o zcela ojedinělou

a často se nikdy znovu opakující agendu. Nejvyšší soud je toho názoru, že je ve

vztahu k FVE třeba striktně rozlišovat kompetence a povinnosti, které má

stavební úřad coby orgán státní správy na úseku územního řízení a stavebního

řádu, a Energetický regulační úřad coby ústřední orgán státní správy zřízený

zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v

energetických odvětvích a o změně některých zákonů (tzv. energetickým zákonem). Stejně tak je třeba rozlišovat řízení podléhající režimu stavebního zákona a

řízení o udělení licence k výrobě elektrické energie z fotovoltaických zdrojů,

které je již v kompetenci ERÚ. Přestože se jedná v obou případech o správní

řízení, podmínky a požadavky se liší. Technický stav FVE ke dni podání žádosti

o udělení licence u ERÚ a ke dni vydání rozhodnutí o předběžném užívání stavby

se samozřejmě může lišit, přičemž otázky stavebně technologické osvědčuje

stavební úřad, který v otázkách odborných, tj. stran elektrických zařízení a

jejich bezpečnosti, vychází z odborných závěrů revizního technika. Vydání

rozhodnutí o předběžném užívání stavby pak časově bude vždy předcházet udělení

licence pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů. Názorová nejednotnost na

určité aspekty celého řízení měla v některým případech za následek ne zcela

ospravedlnitelné zatížení stavebních úřadů, a v některých případech dokonce i

přenesení odpovědnosti za tyto aspekty na stavební úřady. Lze poukázat např. na

to, že teprve s odstupem času byl judikatorně zakotven závěr, že pro řádné

provedení tzv. výchozí revize je potřeba, aby byly na FVE naistalovány všechny

fotovoltaické panely (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015). Nejvyšší správní soud přitom připustil, že

„dokazování před Nejvyšším správním soudem ukázalo, že problematika náležitostí

revizí fotovoltaických elektráren byla v rozhodné době natolik složitá a

neustálená, že ani nyní, s odstupem času, nelze nalézt mezi předními znaleckými

ústavy, jakými nepochybně jsou ČVUT i VUT, shodu na tom, zda bylo pro řádné

provedení tzv.

výchozí revize potřeba, aby byly na fotovoltaické elektrárně

nainstalovány všechny fotovoltaické panely.“ Řízení o udělení licence rovněž

vykazovalo nedostatky, kdy se zejména jednalo o skutečnost, že rozhodnutí byla

vydávána bez faktického ověření reálného stavu věci, tedy pouze na podkladě

písemných podkladů dodaných žadatelem (vyhláška č. 426/2005 Sb.). Právní úprava

v roce 2010 byla taková, že ERÚ neměl povinnost provádět místní kontrolní

šetření FVE. V projednávané věci vypověděl svědek L. P., že sice existoval

interní pokyn v rámci ERÚ, který předpokládal, že u FVE s výkonem nad 1 MW bude

provedena fyzická kontrola přímo na místě, resp. neformální prohlídka, ale k

této v projednávané věci nedošlo. To potvrdil i svědek J. K. Tyto skutečnosti

nelze podle názoru Nejvyššího soudu přejít s tím, že pokud ERÚ neměl povinnost

konat místní kontrolu a tím pádem i ověřit stav osazenosti fotovoltaickými

panely, měla být taková skutečnost zohledněna již v řízení o vydání rozhodnutí

o předčasném užívání stavby. Tedy, že ji měla ověřit obviněná, resp. že si měla

být vědoma, v jakém stavu osazenosti má elektrárna pro účely řízení o udělení

licence být, tj. být plně osazena fotovoltaickými panely. Slovy nalézacího

soudu měla být stavba dokončena, aby bylo možno dospět k závěru o její

bezpečnosti. Takováto úvaha má však za následek nepodložené přenesení

odpovědnosti na stavební úřad, zejména pak za situace, kdy k takovéto kontrole,

tedy v rozsahu, který by byl stěžejní až pro účely řízení o udělení licence

ERÚ, nebyl stavební úřad nijak povinován, neboť neexistoval žádný závazný

předpis, pokyn či norma, které by k takovému postupu stavební úřad zavazovaly. Nejvyšší soud tímto samozřejmě nekonstatuje, že není možno vyvodit trestní

odpovědnost v případech, kdy ze strany stavebního úřadu došlo prokazatelně k

porušení povinností či zneužití pravomoci v rozsahu, kdy k nápravě nepostačí

prostředky jiných právních odvětví, resp. pokud byl spáchán trestný čin, jehož

skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nicméně není

možno připustit, aby došlo k jakési zpětné kriminalizaci některých aspektů

správního řízení jako určité formy nápravy nedostatků, k nimž došlo v jiných,

resp. pozdějších fázích řízení.

Nejvyšší soud neopomněl skutečnost, že obviněné bylo kladeno za vinu rovněž

vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby pro blok IV. F. P. ze dne 17. 12.

2010, jímž osvědčila, že při kontrolní prohlídce dne 17. 12. 2010 stavební úřad

zjistil, že stavba je provedena podle projektové dokumentace ověřené ve

stavebním řízení, ačkoli blok IV. nebyl nikdy dokončen. Žádost F. P. byla

podána dne 6. 12. 2010 spolu s žádostí o povolení zkušebního provozu s

instalovaným výkonem fotovoltaických panelů 4,4 MW do 31. 12. 2010. V žádosti

bylo uvedeno, že F. P. již byla udělena licence na výrobu elektrické energie z

ERÚ. Přiložen byl předávací protokol mezi zhotovitelem (H.-K.) a objednatelem

(F. P.) ze dne 6. 12. 2010 stran předání „poslední části díla, bloku

trafostanice č. 4 o výkonu 1,1 MW bez konečných terénních úprav umožňující

bezpečný provoz F. P.“ (č. l. 576). Dále se jednalo o Dohodu o předčasném

užívání stavby – dodatek č. 1 mezi F. P. (investor) a H.-K. (zhotovitel).

Obviněná měla k dispozici rovněž dokument svědka V. P. označený jako Zpráva o

výchozí revizi elektrického zařízení č. 11-10/10-225, vykonané 2. 12. 2010 (č.

l. 624), a to čtvrtého bloku FVE 1,16 MW v katastrální území XY – vývody z TR4

včetně rozvaděčů RF, RP a HRP-TR4. Stejně jako ve výše popsaných třech

případech se jedná o dokument, jehož závěrem je, že elektrické zařízení je z

hlediska bezpečnosti schopno bezpečného provozu. Součástí je i čestné

prohlášení svědka o tom, že elektrorevize úspěšně proběhla 2. 12. 2010 bez

jakýchkoli závad a zařízení je možno provozovat s tím, že čestné prohlášení je

vydáno do doby písemného zpracování výchozí revize, tj. do ledna 2011, zpráva

je podepsána a opatřena otiskem autorizačního razítka svědka. V příloze je

uveden počet panelů 5.040 ks a 105 ks střídačů. Celkově se tak jedná v podstatě

o totožné podklady, jako při vydání rozhodnutí ze dne 15. 11. 2010.

Ze skutkové věty rozsudku je možno ve vztahu k obviněné vyvodit, že jí je

kladeno za vinu vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby F. P. ze dne 15.

11. 2010, které bylo jedním z podkladů pro udělení licenci ERÚ. Ta byla vydána

dne 3. 12. 2010, rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 12. 2010. Jednání

obviněné je podle skutkové věty v příčinné souvislosti s následkem v podobě

vzniku škody - neoprávněného nároku F. P. na garantovanou výkupní cenu ke dni

30. 12. 2010 – obviněná jednala s vědomím, že její rozhodnutí o předčasném

užívání stavby bude v řízení u ERÚ použito jako podklad pro udělení licence pro

společnost F. P., …. k čemuž také došlo, když na základě rozhodnutí ERÚ o

udělení licence ze dne 3.12.2010, ... a následně díky provedení tzv. prvního

paralelního připojení k distribuční soustavě společnosti E.ON Distribuce, a.s.

dne 30.12.2010 vznikl společnosti F. P. neoprávněný nárok na garantovanou

výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů. Otázkou je, zda se

její jednání v podobě vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby vztahuje k

okamžiku udělení licence (kdy byl ERÚ uveden v omyl), nebo zda je možno brát v

potaz i jednání, ke kterému prokazatelně došlo až po vydání rozhodnutí o

udělení licence, tj. po 3. 12. 2010, resp. 6. 12. 2010. Pokud byla licence

udělena dne 3. 12. 2010, pak obviněnou vydané rozhodnutí ze dne 17. 12. 2010

nemělo již na takový následek vliv, resp. nebylo možno nijak zpětně ovlivnit

skutečnost, ke které již prokazatelně došlo. Dikce skutkové věty je v tomto

směru poněkud matoucí, neboť poukazuje za vydání rozhodnutí ze dne 17. 12.

2010, toto však nezmiňuje v příčinné souvislosti s vydáním licenci, resp.

uvedením ERÚ v omyl.

Na podkladě výše rozvedených úvah tedy dospěl Nejvyšší soud k závěru o

částečné opodstatněnosti námitek vznesených obviněnou, zejména pak námitek

týkajících se zjevného nesouladu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a

provedenými důkazy, stejně jako nesprávného právního posouzení věci.

IV.

Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.

usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 2 To 47/2021, a

jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn.

40 T 4/2015, a to ve výroku o vině a výroku o trestu týkající se obviněné T.

H., zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další

rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,

k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Brně nařídil, v

souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu

projednal a rozhodl.

V novém řízení, aniž by dovolací soud předvídal výsledek řízení, bude nalézací

soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu

zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným

právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Zejména se jedná

o otázku trestnosti jednání obviněné coby vedoucí stavebního úřadu, povahu jí

vydaných rozhodnutí s ohledem na dokumentaci jí předloženou, zejména pak

dokumenty vypracované V. P., a právní úpravu platnou v době spáchání činu, a

rovněž bude třeba zkoumat otázku zavinění a příčinné souvislosti mezi jednáním

obviněné a způsobeným následkem.

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněné a zjištěné

Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o

dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto

rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 5. 2022

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu