USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2020 o
dovoláních, která podali obviněný P. N., nar. XY, trvale bytem XY, XY, obviněný
V. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Věznici Kynšperk nad Ohří, a obviněný K. K., nar. XY, okres Brno-venkov, trvale
bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 3 To 110/2018,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 1 T 2/2016, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N.
odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š.
odmítá.
III. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. K.
odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 1 T
2/2016, byli obvinění P. N. a V. Š. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), zčásti dokonaného a zčásti ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněný K. K. byl uznán vinným pomocí ke
zvlášť závažnému zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 209 odst. 1,
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, zčásti dokonanému a zčásti ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Těchto trestných činů se obvinění podle skutkových zjištění soudu
prvního stupně dopustili tím, že
obžalovaný K. K. jako revizní technik elektrických zařízení a hromosvodů dne
28. 11. 2010 v XY vypracoval výchozí revizi - zprávu o revizi elektroinstalace
nízkého napětí fotovoltaické elektrárny W. v obci XY, okres Brno-venkov, o
výkonu 11 304,96 KWp, ev. č. 281110, a následně tamtéž dne 20. 12. 2010
vypracoval výchozí revizi - zprávu o revizi elektroinstalace nízkého napětí
téže fotovoltaické elektrárny o sníženém výkonu 7 518,85 KWp, ev. č. 201210,
přičemž obě uvedené revizní zprávy osvědčovaly nepravdivě, že elektrická
instalace předmětné fotovoltaické elektrárny je z hlediska bezpečnosti schopna
provozu bez závad, a takto obžalovaný konal, přestože si byl vědom, že uvedené
revizní zprávy budou použity před orgány státní správy jako podklad k provedení
připojení fotovoltaické elektrárny k distribuční soustavě ve věci vydání
rozhodnutí o udělení licence pro společnost P., k výrobě elektřiny z
fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 a tedy s garantovanou
výhodnější výkupní cenou oproti roku 2011 a rovněž si byl vědom skutečnosti, že
fotovoltaická elektrárna nebyla v rozsahu jím revidovaných zařízení dokončena a
že výchozí revizní zprávy mohou být provedeny až po dokončení veškeré
elektroinstalace stavby, přičemž obě revizní zprávy následně předložil
obžalovaným P. N. a V. Š., kteří jako jednatelé společnosti P., IČO XY, se
sídlem v XY, XY (dále jen „P.“), společně podepsali, a poté dne 29. 11. 2010
podali u Energetického regulačního úřadu se sídlem v Jihlavě, Masarykovo nám. 5
(dále jen „ERÚ“), žádost o udělení licence pro podnikání v energetických
odvětvích pro právnickou osobu P., k níž jako přílohy postupně předložili
následující dokumenty s vědomím, že tyto osvědčují nepravdivě a realitě postupu
výstavby fotovoltaické elektrárny neodpovídající skutečnosti, a to
- obě výše uvedené výchozí revize - zprávy o revizi elektroinstalace
nízkého napětí fotovoltaické elektrárny W. v obci XY, okres Brno-venkov, ze dne
28. 11. 2010 a 20. 12. 2010,
- rozhodnutí o předčasném užívání stavby vydané Stavebním úřadem
Obecního úřadu XY, okres Brno-venkov, dne 20. 12. 2010 pod sp. zn. 1954/10/SÚ/
HJ, č. j. 2086/10, k jehož vydání došlo v důsledku předložení jedné z výše
uvedených nepravdivých revizních zpráv obžalovaného K. K. ze dne 28. 11. 2010,
dále v důsledku předložení dohody mezi společností P. a Š. G. ze dne 6. 12.
2010 a dohody mezi společností P. a společností E. ze dne 15. 12. 2010
osvědčujících nepravdivě skutečnost, že fotovoltaická elektrárna je ve
stávajícím provedení schopna výroby elektrické energie a dále v důsledku
předložení čestného prohlášení osoby provádějící odborný dozor nad realizací
stavby ze dne 10. 12. 2010 osvědčujícího nepravdivě skutečnost, že stavba
fotovoltaické elektrárny byla realizována podle projektové dokumentace,
- protokoly o předání a převzetí díla sepsané mezi společností P. na
jedné straně a společností Š. G. a E. na straně druhé, osvědčující nepravdivě
skutečnost, že fotovoltaická elektrárna byla ke dni 22. 12. 2010 předána a
převzata bez jakýchkoliv závad a nedodělků bránících v provozu v rozsahu zde
uváděných výkonů,
a popsaným způsobem obžalovaný K. K. vědomě poskytl vypracováním nepravdivých
revizních zpráv pomoc k tomu, aby obžalovaní P. N. a V. Š. následně uvedli v
omyl odpovědné pracovníky ERÚ, což tito také učinili tím, že v rozporu s
ustanovením § 5 odst. 3, odst. 7 a § 7 odst. 4 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb.,
o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o
změně některých zákonů (energetický zákon) a v rozporu s ustanovením § 9
vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v
energetických odvětvích, ve znění pozdějších předpisů, prokázali vědomě
nepravdivě technické předpoklady společnosti P. k zajištění výkonu licencované
činnosti k podnikání v energetickém odvětví, v důsledku čehož vydal ERÚ pro
společnost P. dne 30. 12. 2010 pod č. j. 14 226-10/2010-ERU rozhodnutí o
udělení licence č. 111018198 k výrobě elektřiny na dobu 25 let ode dne vzniku
oprávnění k výkonu licencované činnosti, čímž vznikl společnosti P. neoprávněně
akceptovaný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z
fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12.150 Kč za
vyrobenou MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z
fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5.500 Kč za
vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž se společnost P. jen za období od 1. 1. 2011
do 31. 12. 2012 na úkor společnosti E.ON Distribuce, a. s., IČO 280 85 400, se
sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, obohatila o
123.718.340,88 Kč a za období od 1. 1. 2013 do 30. 4. 2015 na úkor společnosti
E.ON Energie, a. s., IČO 260 78 201, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A.
Gerstnera 2151/6, obohatila o 135.963.523,23 Kč, přičemž za období 20 let, na
které licence byla vystavena, by se společnost P. obohatila celkově minimálně o
909.000.000 Kč.
3. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný P. N. odsouzen podle § 209
odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se
zvýšenou ostrahou, a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu
činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena
statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na
dobu deseti roků. Dále byl podle § 66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému
uložen trest propadnutí části majetku, a to v rozsudku specifikovaných
peněžních prostředků a nemovitostí.
4. Obviněný V. Š. byl za spáchání uvedeného trestného činu odsouzen
podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedm a půl
roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu
činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena
statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na
dobu deseti roků. Dále byl podle § 66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému
uložen trest propadnutí části majetku, a to v rozsudku specifikovaných
peněžních prostředků a nemovitostí.
5. Obviněný K. K. byl za spáchání uvedeného trestného činu odsouzen
podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce revizního technika na dobu osmi roků. Dále
byl podle § 66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložen trest propadnutí
části majetku, a to v rozsudku specifikovaných peněžních prostředků a
nemovitostí.
6. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo dále uloženo ochranné
opatření zabrání věci vlastníka společnosti P., a to v rozsudku specifikovaných
peněžních prostředků.
7. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 1 T
2/2016, podali odvolání státní zástupce proti výroku uložení ochranného
opatření zabrání věci, všichni tři obvinění a zúčastněná osoba, společnost P.
8. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne
9. 10. 2019, sp. zn. 3 To 110/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), písm.
b), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr.
ř.“), z podnětu odvolání všech tří obviněných, státního zástupce a zúčastněné
osoby napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu
ohledně všech tří obviněných a ve výroku o zabrání věci zúčastněné osobě. Podle
§ 259 odst. 3 tr. ř. pak soud druhého stupně nově rozhodl tak, že obviněného P.
N. odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání
sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.
zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních
společnostech a družstvech na dobu deseti roků. Dále podle § 66 odst. 1, odst.
3 tr. zákoníku uložil tomuto obviněnému uložen trest propadnutí části majetku,
a to v rozsudku specifikovaných a nemovitostí.
9. Obviněnému V. Š. byl nově uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku
trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle
§ 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v
obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti roků. Dále byl podle § 66
odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložen trest propadnutí části majetku,
a to v rozsudku specifikovaných nemovitostí.
10. Obviněnému K. K. byl soudem druhého stupně nově uložen podle § 209
odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a
podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce revizního technika na dobu osmi roků. Dále byl podle § 66
odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložen trest propadnutí části majetku,
a to v rozsudku specifikovaných nemovitostí.
11. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části, a to ve výroku
o zabrání věci vlastníka společnosti P., vrácena soudu prvního stupně.
12. Ve zbytku ponechal odvolací soud napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
13. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2019, sp. zn.
3 To 110/2018, podali obvinění P. N., V. Š. a K. K. prostřednictvím svých
obhájců dovolání.
14. Obviněný P. N. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že skutek, který je popsán ve
výrokové části rozsudku Krajského soudu v Brně, zejména pokud je v něm tvrzeno,
že spolu s dalším obviněným V. Š. společně podepsali, a poté dne 29. 11. 2010
podali Energetickému regulačnímu úřadu (dále též jen „ERÚ“) žádost o udělení
licence pro společnost P., k níž jako přílohy postupně předložili v popisu
skutku uvedené dokumenty (zejména rozhodnutí o předčasném užívání stavby), by
nemohl naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, i kdyby se
stal přesně tak, jak je tvrzeno. K rozhodnutí o předčasném užívání stavby
obviněný uvádí, že je z něj patrné, že v rámci stavebního řízení byly zjištěny
drobné nedodělky spočívající v nedokončené montáži fotovoltaických panelů.
Nesouhlasí s odvolacím soudem, podle kterého je informace obsažená v rozhodnutí
stavebního úřadu zavádějící, neboť podle obviněného tato informace jasně
signalizovala, že minimálně nějaké články na elektrárně chybí. Z obsahu tohoto
rozhodnutí tak obviněný dovozuje absenci objektivní stránky trestného činu
podvodu spočívající v uvedení někoho v omyl. K podvodnému úmyslu má podle
obviněného daleko i předložení nepravdivé revizní zprávy, aniž ji přečetl a
zkontroloval její správnost. Energetický regulační úřad navíc podle obviněného
dostal protichůdné informace – z revizní zprávy se podávala kompletní
dokončenost elektrárny a z rozhodnutí stavebního úřadu zase to, že nějaký,
blíže neurčený počet solárních panelů, není dosud namontován. Jestliže ovšem
žádné drobné nedodělky nebyly tolerovány, což je podle obviněného stávající
praxe při rozhodování v shodných případech, pak je podle něj lhostejné, jak
byla formulovaná informace stavebního úřadu, z níž vyplývalo, že fotovoltaická
elektrárna má nedodělky a tyto nedodělky spočívají v tom, že nejsou instalovány
všechny fotovoltaické panely. Touto okolností se podle obviněného tento případ
liší ode všech doposud rozhodovaných. V řadě z nich naopak bylo tvrzeno, že
kromě ERÚ byl podveden i stavební úřad.
15. Nesprávně je podle obviněného hodnocena i otázka jeho zavinění. K
tomu uvádí, že dokumenty, které v souvislosti s žádostí o vydání licence
předkládal, byly z jeho pohledu a podle jeho informací pravdivé a bezchybné, že
není odborníkem způsobilým přezkoumat předložené revizní zprávy, nebo jakkoliv
jinak ověřovat technický stav fotovoltaické elektrárny, který byl podklady
deklarován. Soudy se navíc podle obviněného nezabývaly tím, zda tyto technické
peripetie byly obviněnému známy a zda existoval nějaký způsob, jakým mohl
prověřit, že revizní zpráva, která mu byla předložena a z níž nepochybně
vyplývala kompletnost FVE W., má nějakou podstatnější vadu, například
nekoresponduje s technickým stavem této fotovoltaické elektrárny.
16. Dále je obviněný toho názoru, že popis skutku neodpovídá provedeným
důkazům, pokud je tvrzeno předložení dokumentů s vědomím, že tyto osvědčují
nepravdivé a realitě postupu výstavby fotovoltaické elektrárny neodpovídající
skutečnosti. Podle něj tomu bylo přesně naopak, neboť rozhodnutí stavebního
úřadu stav elektrárny přesně odráželo. Hodnocení soudů, že obsah dokumentu je
matoucí a naprosto neodpovídá realitě, je tak podle obviněného v extrémním
rozporu s obsahem tohoto důkazu. Z rozhodnutí stavebního úřadu podle něj naopak
vyplývalo, že na elektrárně bude třeba ještě nainstalovat fotovoltaické panely.
Pracovníci ERÚ, kteří rozhodovali o udělení licence, měli toto rozhodnutí k
dispozici a snadno tedy mohli zjistit, že FVE není dokončena, a proto nemohli
být uvedeni v omyl. Uvedená informace v rozhodnutí stavebního úřadu rovněž
podle obviněného vylučuje jeho podvodný úmysl.
17. Obviněný rovněž uvádí, že v rozhodné době, tedy na přelomu roku 2010
a 2011 vůbec nikoho nezajímalo, a to obecně, zda je fotovoltaická elektrárna
dokončena do všech detailů. Nebylo to relevantní kritérium ani pro revizní
techniky, ani pro stavební úřady a ani pro pracovníky ERÚ. Nebylo tedy třeba
kohokoliv uvádět v omyl tvrzením o existenci něčeho, čemu nikdo nepřikládal
zvláštní význam. Podmínka úplného dokončení elektrárny byla podle obviněného
dovozena teprve zpětně a její nesplnění je až ex post posuzováno jako uvedení v
omyl. Obviněný poukazuje na to, že spoluobviněný K. K. se zřetelně řídil
názorem, že k provedení revize není potřeba, aby byla elektrárna zcela
dokončena, který později neuspěl. O tomto názoru přitom i odvolací soud uvádí,
v rozhodné době existoval a byl vnímán jako relevantní.
18. K další otázce týkající se povinnosti statutárního orgánu obviněný
uvádí, že tato rozhodně není objektivní (poukazuje přitom na odpovědnost
zastupitelů obcí a krajů). Obviněný si tak podle svého mínění povolal odborníka
a tím dostál svým povinnostem. Závěr, že i bez technických znalostí museli oba
obvinění i pouhým nahlédnutím do revizních zpráv zjistit jejich nesprávnost, je
podle něj pouhou spekulací. Podle obviněného naopak nebyl a priori důvod o
správnosti zpracovaného materiálu pochybovat. Pokud byl jednoznačně zpracovaný
odborníkem se státní autorizací, není podle obviněného zřejmé, proč by měl
provádět ještě nějaký svůj speciální přezkum revizní zprávy. Obviněný je tedy
toho názoru, že nejednal v rozporu s povinností péče řádného hospodáře.
19. Obviněný dále bez bližších podrobností uvedl, že se odvolací soud
dostatečně nevypořádal s jeho odvolací argumentací.
20. V další části dovolání obviněný P. N. pojednává o povaze cenového
rozhodnutí ERÚ a konstatuje, že toto má povahu právního předpisu a že soud je z
toho důvodu povinen posoudit soulad cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010, kterým
byla stanovena podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, se
zákonem. S ohledem na narušení legitimního očekávání investorů, kdy byla od
roku 2011 snížena stávající podpora o téměř 55 %, je obviněný toho názoru, že
uvedené cenové rozhodnutí je protizákonné a soudy se tak měly zabývat tím, zda
je možné z tohoto cenového rozhodnutí vycházet i u FVE, které byly v roce 2010
rozestavěny, při výpočtu škody, která se rovná rozdílu mezi podporou, kterou
získaly zdroje uvedené do provozu v roce 2010 a v roce 2011.
21. Obviněný dále polemizuje se způsobem stanovení výše škody, když
uvádí, že i kdyby byla FVE dokončena v roce 2011, nevztahovala by se na ni
povinnost odvést státu odvod za elektřinu ze slunečního záření (tzv. solární
daň) ve výši 26 % pro roky 2011 až 2013 a 10 % od roku 2014. S ohledem na to,
že se jedná o srážkovou daň, nelze podle obviněného považovat za prospěch i
částku, kterou nikdy žádný vlastník FVE nedostal, ale dostal ji přímo od
distributora stát. Nalézací i odvolací soud podle obviněného nevysvětlily, proč
do prospěchu zahrnuly i částku odpovídající srážkové dani placené ve prospěch
státu.
22. Další námitka obviněného se týká aplikace přechodného ustanovení
(čl. II bod 2) zákona č. 330/2010 Sb., podle kterého FVE, které jsou v provozu,
byť nejsou připojené (ještě nedodávají elektřinu komerčně) a budou připojené v
roce 2011, mají nárok na podporu podle dosavadních předpisů, tedy předpisů
platných v roce 2010. Zároveň podle obviněného z citovaného ustanovení plyne,
že veřejnoprávní licence k výrobě elektřiny udělované Energetickým regulačním
úřadem neměly na vznik nároku na garantovanou výkupní cenu a její výši žádný
vliv. I kdyby tedy licence nebyla vydána 31. 12. 2010, mohl provozovatel FVE
získat licenci ERÚ i po 1. 1. 2011, a to až do 31. 12. 2011, a mohl být
připojen k distribuční soustavě. Navíc by dodávka energie byla za takového
stavu cenově výhodnější, jelikož by nebyla zatížena tzv. solární daní
(odvodem). Ať už by byla licence získána v roce 2010 či 2011, příslušela by
dotčené FVE podpora odvíjející se od data prvního paralelního připojení, tudíž
stejná. Žádná škoda ani neoprávněný majetkový prospěch by nevznikly. Soud
nalézací i odvolací zcela ignorovaly a vůbec nezdůvodnily, proč ve věci
neaplikovaly přechodné ustanovení (čl. II bod 2) zákona č. 330/2010 Sb.
23. Pokud jde o uvedení v omyl, obviněný je toho názoru, že je nutné ve
skutku určit osobu, která byla uvedena v omyl. Takovou osobu nemůže být úřad
jako celek, ale jen konkrétní úřední osoba. Poukazuje přitom na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016, které se týkalo
uvedení v omyl úředníků ERÚ. Uvedení v omyl konkrétního úředníka je podle
obviněného odlišné od uvedení v omyl úřadu jako takového. Pokud je uveden v
omyl úřad, znamená to, že všichni úředníci zúčastnění na rozhodování jsou v
omylu. Pokud je uveden v omyl jeden či několik úředníků, může, ale nemusí to
mít vliv na správní rozhodnutí, jelikož se na správním rozhodnutí často podílí
více úředníků, kteří v omylu být nemusí. K tomu je nutné vést i dokazování. Jde
tedy o odlišnou situaci. Soudy tak podle obviněného vůbec nestanovily, která
úřední osoba z ERÚ byla uvedena v omyl a jak tento omyl jedince či několika
jedinců mohl ovlivnit vydání licence jako správního rozhodnutí ERÚ v rámci
celého správního řízení. Rovněž soudy vůbec neurčily, jak uvedení v omyl
konkrétní a soudy nezjištěné osoby bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody
či neoprávněného prospěchu.
24. Správní úřad vydáním licence podle názoru obviněného neposkytuje
osobě, které je licence udělena, žádnou odměnu či jiné plnění. Na základě
uvedení v omyl (využití omylu, zamlčení skutečností) správního úřadu či jiné
osoby, na kterou stát přenesl oprávnění výkonu části veřejné moci spočívající v
oprávnění udělovat licenci, nemůže proto podle něj přímo vzniknout obohacení
ani škoda. Úředníky správního orgánu lze uvést v omyl, ale ten sám o sobě není
podvodem, pokud přímo není spojen s majetkovým transferem. Z hlediska správního
rozhodnutí je pro vznik a změnu práv a povinností určující jeho výroková část.
Pro možnost postihu za podvod ve spojení s rozhodnutím správního orgánu je
proto podle obviněného nutné, aby uvedený majetkový transfer byl obsažen přímo
ve výroku dotčeného správního rozhodnutí nebo byl přímým automatickým zákonným
důsledkem rozhodnutí správního orgánu.
25. Obviněný rovněž poukazuje na to, že veřejnoprávní licence je
správním rozhodnutím o právech a povinnostech konkrétní osoby, proto pro její
vydání platí zásada materiální (objektivní) pravdy z pohledu činnosti správního
orgánu. Ten je povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v
nezbytném rozsahu. Správní orgán vydávající licenci se nemůže spokojit jen s
tvrzením žadatele o licenci, ale musí postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci
bez důvodných pochybností, nemůže jen převzít tvrzení účastníka, který je sice
povinen označit důkazy na podporu svých tvrzení, ale správní orgán není návrhem
účastníka vázán. Opatřovat podklady pro rozhodnutí je primárně zákonná
povinnost správního orgánu. Případné klamavé tvrzení účastníka správního řízení
nemá podle obviněného samo o sobě vést k vydání nesprávného rozhodnutí, jelikož
správní úřad musí zjistit stav věci. Pokud tak neučiní, dochází k pochybení na
straně správního orgánu.
26. Dovolatel konečně uvádí, že soudy vůbec nezohlednily skutečnost, že
výstavba FVE byla důsledkem státní politiky masivní podpory obnovitelných
zdrojů energie a že radikální změny podmínek v roce 2010 způsobil stát. Na
jednom ani na druhém nenesou vinu obvinění. Soudy se podle něj měly vypořádat s
tím, zda zde nevzniklo ústavně chráněné legitimní očekávání, které by zcela
rušilo trestní odpovědnost, či tato radikální změna politiky státu nemá být
podstatnou polehčující okolností, která umožnila uložení trestu na spodní
hranici trestní sazby.
27. Ze shora uvedených důvodů obviněný P. N. navrhuje, aby Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu
prvního stupně. Současně navrhuje, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §
265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozsudku soudu druhého stupně.
28. Toto dovolání obviněný P. N. doplnil podáním ze dne 23. 3. 2020, ve
kterém upřesnil svůj návrh na rozhodnutí o dovolání tak, že navrhuje, aby po
zrušení rozsudku soudů obou stupňů Nejvyšší soud věc přikázal Krajskému soudu v
Brně k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby sám obviněného zprostil
obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.
29. Obviněný dále své dovolání doplnil podáním ze dne 15. 6. 2020, ve
kterém navazuje na své předchozí úvahy o výši škody způsobené trestným činem,
když uvádí, že provozovatel FVE by uvedením do provozu v roce 2011 dokonce
získal vyšší ceny, než zprovozněním v roce 2010, neboť by na ni nedopadalo
ustanovení § 7a ve spojení s § 7e zákona č. 185/2005 Sb. (ve znění účinném k 1.
1. 2011), o povinnost odvést státu tzv. solární daň. Obecné soudy rovněž podle
obviněného při výpočtu hypotetického množství vyrobené energie nepřihlédly k
tomu, že nelze po celou dobu životnosti předpokládat neměnný výkon. Obecně se
předpokládá vzhledem k běžnému provoznímu opotřebení FVE pokles výkonu o 0,8 %
ročně, což má vliv i na příjmy z prodeje. Znovu dále připomíná, že předpokladem
pro určení výkupních cen je toliko uvedení FVE do provozu, nikoliv datum
získání licence. Dále uvádí, že při stanovení výše škody je třeba zohlednit
pouze nedokončenou část FVE, nikoliv tu, která již byla schopna výkonu, jakož i
to, že soudy měly při posuzování viny za trestný čin podvodu vzít v úvahu
finanční krizi. Je i toho názoru, že jeho jednání mělo být posouzeno jako
jednání v právním omylu, což vylučuje úmysl. Poukazuje i na novelizaci
energetického zákona, v rámci které byl s účinností od 1. 1. 2016 do ustanovení
§ 5 tohoto zákona doplněn nový odstavec 9, který umožňuje výrobu energie v
rámci ověřovacího provozu až rok bez licence a bez souhlasu Energetického
regulačního úřadu. Nad tuto dobu je již souhlas ERÚ nutný. V rámci tohoto
ročního provozu není nutná licence, ale jen smlouva s distributorem a funkční
propojení s energetickou sítí. Dnes lze tedy podle obviněného vyrábět a
prodávat elektřinu i bez licence. Z toho lze podle něj vyvodit závěr, že pokud
je energetický zákon používán pro stanovení trestnosti určitého jednání
(získání licence), musí se na něj vztáhnout ústavní zásada, že se použije pro
pachatele příznivější časové znění. V daném případě tedy měly soudy zohlednit,
že dnes je již roční výroba a prodej energie bez licence či souhlasu
Energetického regulačního úřadu možná, a tedy není trestná.
30. O odklad výkonu trestu obviněný požádal i v podání ze dne 25. 6.
2020, a to z důvodu nákazy nemocí COVID-19, jeho oslabené imunity a jiných
zdravotních obtíží.
31. Obviněný dále své dovolání doplnil podáním ze dne 2. 11. 2020, ve
kterém ve vztahu k otázce uvedené Energetického regulačního úřadu v omyl
poukázal na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018,
sp. zn. I. ÚS 2086/17, které se podle jeho názoru uplatní i v nyní projednávané
věci.
32. Obviněný V. Š. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř. a dále namítl, že
bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u
nezávislého a nestranného soudu a právo na spravedlivý proces. Uvedená
pochybení se podle něj vztahují i na řízení před soudem prvního stupně a na
jeho rozhodnutí. Obě rozhodnutí pak podle obviněného trpí vadou extrémního
nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy a neprovedení stěžejních
důkazů. Napadeným rozsudkem byla rovněž porušena zásada beneficium cohaesionis.
33. V rámci prvního okruhu námitek obviněný uvádí, že v době, kdy mělo
dojít k jednání, které podle napadeného rozhodnutí zakládá jeho trestní
odpovědnost, neexistovaly téměř jakékoliv praktické a v podstatě ani teoretické
zkušenosti s tím, jakým způsobem by měl postupovat žadatel o licenci, pokud
vzniknou nějaké problémy s vydáním licence. Dovolatel a spoluobviněný P. N.
proto nemohli jako jednatelé z jakýchkoliv tehdy dostupných pramenů či zdrojů
nejen získat poznatek o tom, jak by za této situace měli v praxi postupovat a
tuto situaci řešit, ale nemohli ani získat povědomí o tom, že by ten konkrétní
způsob řešení, který zvolili, měl být nesprávný, či snad dokonce, že v budoucnu
by jejich jednání mohlo být považováno za trestný čin.
34. Stejně jako první dovolatel i obviněný V. Š. namítá, že ERÚ nemohl
být uveden v omyl (a že ani nebylo stanoveno, kteří jeho pracovníci měli být
uvedeni v omyl), neboť o montáži panelů věděl z rozhodnutí o povolení
předčasného užívání stavby, že rozhodnutím o licenci nebylo společnosti P.
poskytnuto žádné plnění a že jím žádná škoda nevznikla (nesouhlasí ani s tím,
že škoda je počítána jako rozdíl mezi výkupními cenami roku 2010 a 2011),
stejně jako že při stanovení výše škody nebyla zohledněna solární daň. Shoduje
se i ve tvrzení, že revizní zpráva byla vydána odborníky, kteří měli vědět, co
dělají, a v tom, že v roce 2010 byla problematika náležitostí revizních zpráv
nevyjasněná. Shodně rovněž uvádí, že rozhodně nikdy neměl v úmyslu uvést ERÚ v
omyl předložením smyšlených dokumentů, když se domníval, že tyto dokumenty jsou
v souladu s právem, spoléhal se na znalosti pracovníků stavebního úřadu, E.ON a
ERÚ zúčastněných na procesu vydání licence pro FVE W. a že jednal s péčí
řádného hospodáře a v dobré víře. Poukazuje i na přechodné ustanovení zákona č.
330/2010 Sb., který umožnil radikální snížení garantované výkupní ceny
elektřiny z FVE.
35. Nad rámec argumentace, která je shodná s argumentací uplatněnou
prvním dovolatelem, obviněný V. Š. uvádí, že jednal v krajní nouzi, jelikož
společnosti P. hrozila v důsledku náhlé změny politiky podpory obnovitelných
zdrojů, tedy bez přičinění dovolatele, vážná újma na majetku velkého rozsahu, a
že na jeho jednání je nutno nahlížet jako na snahu minimalizovat škody.
36. V celém trestním řízení rovněž podle obviněného nebyl zohledněn
rozsah nedokončenosti FVE W. při stanovení výše škody a tomu odpovídající
právní kvalifikaci a společenské škodlivosti. Upozorňuje i na to, že ač byla
podle obžaloby způsobena škoda 259.681.864,11 Kč, ani jeden z poškozených, tj.
E.ON Distribuce nebo E.ON Energie nepřihlásil svojí pohledávkou do trestního
řízení. Je tedy podle něj otázkou, zda se vůbec jedná o poškozené.
37. Obviněný rovněž poukazuje na to, že oproti skutku vymezenému v
přípravném řízením byl skutek v odsuzujících rozsudcích výrazně modifikován,
čímž došlo k porušení zásady totožnosti skutku. Upozorňuje, že obžaloba je
postavena na tvrzené faktické nedokončenosti FVE W. ke dni 30. 12. 2010,
nikoliv na samotném vyhotovení a předložení revizních zpráv ERÚ.
38. V další části dovolání obviněný obsáhle polemizuje se způsobem,
jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi.
39. Podle obviněného byl rovněž nesprávně posouzen účel předávacího
protokolu v licenčním řízení. Pouhý podpis předávacích protokolů a jejich
následné předložení v řízení o udělení licence nemůže podle něj samo o sobě
postačovat k naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Nelze ani
dovodit, že předávací protokol by měl být listinou, kterou by měla být
prokazována dokončenost energetického zařízení pro účely licenčního řízení.
Současně podle něj z citované právní úpravy naprosto neplyne jakákoliv vazba
předávacího protokolu na revizní zprávu. Předávací protokol nemá s revizní
zprávou žádnou souvislost.
40. Obviněný se následně zabývá otázkou spolupachatelství, které
rozporuje za použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.,
když uvádí, že z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že
dovolatel a P. N. spáchali trestný čin jako pachatelé, nikoli spolupachatelé.
Vzhledem k tomu, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podle
obviněného neuvádí, jakého jednání se konkrétně dopustil dovolatel a jakého P.
N., obviněný namítá absenci diferenciace jednání jeho a P. N. Obviněný
nesouhlasí ani se závěry soudů o existenci spolupachatelství v odůvodnění
rozsudku, neboť společný úmysl uvádět jakoukoli třetí osobu v omyl, nebo
předkládat nepravdivé dokumenty, či snad dokonce ovlivňovat třetí osoby, aby
vydaly jakékoli dokumenty potřebné k získání licence a výkupních cen platných
pro rok 2010, nebyl podle jeho názoru prokázán ani u jednoho z obviněných. Je
rovněž nepřezkoumatelným tvrzením soudu prvního stupně, že dovolatel a P. N. se
na trestné činnosti podíleli stejnou měrou.
41. Závěrem svého dovolání obviněný namítá nepřiměřenost uloženého
trestu, který je podle něho exemplární a extrémně přísný a při jehož ukládání
soudy podle obviněného vůbec nevzaly v úvahu jeho osobní poměry a zájmy jeho
nezletilých či mladistvých dětí, ani společenskou škodlivost jeho jednání.
Poukazuje i na rozdílné tresty uložené v obdobných kauzách. Nyní uložený trest
navíc podle obviněného nebyl řádně odůvodněn a nebyla zohledněna dlouhá doba,
po kterou probíhalo trestní řízení.
42. Z uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí. Současně navrhuje, aby předseda senátu soudu prvního
stupně podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu do doby právní moci
rozhodnutí dovolacího soudu.
43. V podání ze dne 1. 4. 2020 obviněný V. Š. doplnil, že navrhuje, aby
Nejvyšší soud po zrušení napadených rozhodnutí obviněného zprostil obžaloby a
pouze pro případ, že by takový postup nebyl na místě, aby věc vrátil soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
44. V dalším doplnění dovolání ze dne 23. 4. 2020 obviněný poukázal na
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 53 T 1/2019, který
se týká FVE R. a který má podle obviněného dopad i na jeho trestní odpovědnost,
neboť jde o věci skutkově velmi podobné (tyto podobnosti obviněný podrobně
popisuje). V citované trestní věci byl revizní technik zproštěn obžaloby a
tento rozsudek nelze podle obviněného přehlédnout a zároveň nevysvětlit
diametrálně odlišný přístup k trestní odpovědnosti jednatele a revizního
technika.
45. Obviněný dále své dovolání doplnil podáním ze dne 24. 8. 2020, ve
kterém poukázal na další rozhodnutí týkající se FVE R., kterým je rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 53 T 8/2019, kterým byl
obžaloby zproštěn zmocněnec společnosti P. S., která vlastnila FVE R. Obviněný
poukazuje na to, že v rámci trestního řízení týkajícího se FVE R. nebyli
jednatelé P. S. vůbec obžalováni (ačkoliv podepsali žádost o vydání licence),
revizní technik byl obžaloby zproštěn, a nyní byl zproštěn i zmocněnec. Pokud
byla těmito rozsudky revizní zpráva vyhotovená ohledně FVE R. považována sice
za neúplnou, a ne zcela pravdivou, pak by i v ostatních případech mělo být na
revizní zprávy nahlíženo stejně. Poukazuje dále na to, že soud ve druhém z
citovaných rozhodnutí konstatoval, že je nutné zjistit, zda v rámci licenčního
řízení nebylo ERÚ ovlivněno skutečnostmi zakrývajícími reálný stav věci. V této
souvislosti znovu poukazuje na to, že ERÚ byl v nyní projednávané věci
obeznámen s tím, že montáž panelů bude teprve probíhat. Znovu poukazuje na
princip právní jistoty a na to, že je neúnosné, aby stejný soud postupoval ve
dvou obdobných kauzách diametrálně odlišně.
46. V dalším doplnění dovolání ze dne 5. 10. 2020 obviněný V. Š.
Nejvyšší soud informoval, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10.
2020, sp. zn. 1 To 58/2020, byl potvrzen (správně bylo zamítnuto odvolání)
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 53 T 8/2019,
týkající se FVE R., na který obviněný poukazoval v předchozích vyjádřeních.
47. Kauzy FVE R. se týká i doplnění dovolání obviněného V. Š. ze dne 20.
11. 2020, jehož přílohou bylo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10.
2020, sp. zn. 1 To 58/2020, kterým bylo odvolání státního zástupce proti
rozsudku, kterým byl zmocněnec investorské společnosti zproštěn obžaloby,
zamítnuto. Současně obviněný informuje o své nákaze nemocí COVID-19 a žádá o
přerušení výkonu jeho trestu.
48. Dovolání posledního z obviněných K. K. se opírá o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
49. Obviněný má za to, že soudy se zejména náležitě nevypořádaly se
subjektivní stránkou trestného činu, tj. otázkou jeho zavinění. Tvrzení
odvolacího soudu, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu a že měl na
zakázku vyhotovit revizní zprávy pouze za účelem rychlého naplnění podmínek pro
získání licence pro fotovoltaickou elektrárnu do konce roku 2010, podle něj
nemají oporu v provedeném dokazování. Uvádí, že neměl vůbec tušení o tom, jak
bude s jeho revizní zprávou nakládáno a že bude přílohou žádosti o licenci pro
ERÚ. Nebyl ani účastníkem žádného stavebního řízení, licenčního řízení ani
jiného řízení, kde byla jeho revizní zpráva využita. Revizní zprávu vyhotovoval
na základě objednávky pouze za účelem ověření bezpečnosti jím kontrolované
části FVE. Obviněný podle svého vyjádření v roce 2010 rozhodně nevěděl, že
páchá nějaký trestný čin nebo někomu k této trestné činnosti pomáhá. Uvádí, že
zakázku vyhotovil podle svých tehdejších znalostí po řádném osobním prohlédnutí
elektrárny a poté ji předal vyhotovenou P. N. Poukazuje i na to, že neměl
žádnou motivaci páchat trestnou činnost, což konstatoval i odvolací soud, který
uvedl, že nebyl jakýkoliv důkaz o tom, že by byl obviněný motivován na jednání
finančně.
50. K množství osazených panelů obviněný uvádí, že na konci roku 2010,
kdy revizní zprávu zpracovával, podle jeho nejlepšího vědomí i svědomí zastával
názor, že není předmětem činnosti revizního technika provádět počítání
revizních panelů. Uvádí, že na místě samém zkontroloval osazení fotovoltaickými
panely, přičemž však tyto panely jednotlivě nepočítal, neboť na místě se mělo
nacházet minimálně cca 24 000 až 27 000 panelů, což podle něj nezpochybňuje ani
obžaloba. Obviněný dále uvádí, že na základě svého odborného odhadu neměl důvod
nevěřit informaci od investora, že se na místě nachází 27 321 panelů. Tuto
informaci tedy přejal do revizní zprávy jako tzv. převzatou informaci. Stejně
tak byla převzatou informací i informace ohledně celkového výkonu FVE. Toto
rovněž obviněný nekontroloval ani neměl možnost, jak to kontrolovat, neboť
prováděl revizi pouze části FVE. Informace o počtu panelů a celkovém výkonu FVE
nebyla pro zpracování revizní zprávy informací nezbytnou, neboť pro revizního
technika je vždy zásadnější fyzická kontrola zařízení. Obviněný je tak
přesvědčen o tom, že ze strany soudů nebyla jeho činnost jako revizního
technika řádně posouzena ani pochopena a že jsou mu jako reviznímu technikovi
přisuzovány další povinnosti, které však jako revizní (bezpečnostní) technik
nemá.
51. Obviněný poukazuje i na to, že neprováděl revizi celé elektrárny,
ale pouze její malé části. Na další části FVE byly prováděny další samostatné
revize. Není tedy pravdou, že by prováděl revizi „FVE S.“. Předmětem jeho
revize navíc nebyly fotovoltaické panely, neboť každý panel má své vlastní
prohlášení o shodě (má již svoji revizi) a na fotovoltaickém panelu by tedy ani
žádnou revizi provádět nemohl.
52. V další námitce obviněný uvádí, že podle právní úpravy platné v roce
2010 nebylo zákonnou podmínkou pro vydání rozhodnutí o povolení k předčasnému
užívání stavby fotovoltaické elektrárny předložení revizní zprávy. Poukazuje i
na to, že sám ERÚ přímo žádal doložení písemných předávacích protokolů, které
osvědčovaly, že FVE je dokončena na daný výkon a na tento výkon i osazena
fotovoltaickými panely. Jeho revizní zpráva proto neměla sloužit k tomu, aby
prokazovala dokončenost elektrárny pro licenční řízení. Obviněný jako revizní
technik pouze ve své revizní zprávě potvrdil, že jím revidovaná část elektrárny
je bezpečná, za čímž si obviněný stojí a za což také nese odpovědnost. Shodně
jako ostatní dovolatelé uvádí, že problematika, jak má být revizní zpráva
prováděna, nebyla až do roku 2015 jednoznačná a praxe byla rozdílná. Některá
měření tehdy de facto v danou dobu nemohla být provedena a daleko důležitějším
byla fyzická prohlídka a kontrola stavby samotným distributorem. Část
elektrárny, kterou obviněný kontroloval (část od vývodových svorek střídačů,
přes řídící a monitorovací skříňky), byla podle něj v době jeho revize
prokazatelně dokončena. Obviněný tak na základě svých znalostí a své dlouholeté
praxe provedl revizi v objednaném rozsahu a osvědčil bezpečnost části
elektrárny, kterou prověřoval. Nic víc nebylo jeho úkolem. Připomíná, že ještě
v roce 2015 nepanovala jednoznačná shoda ani mezi odborníky (stanovisko Českého
vysokého učení technického, ke kterému se nakonec přiklonil Nejvyšší správní
soud, proti stanovisku Vysokého učení technického) na tom, jak konkrétně revizi
provést (jestli bylo pro řádné provedení tzv. výchozí revize potřeba, aby byly
na fotovoltaické elektrárně nainstalovány všechny fotovoltaické panely).
Obviněný přitom svoji revizi zpracovával již koncem roku 2010 na základě
zjištění a znalostí v této době.
53. Jelikož má obviněný za to, že mu nebylo nade vší pochybnost
prokázáno, že by ve věci jednal úmyslně a s tímto úmyslem pomáhal k údajné
trestné činnosti spoluobviněných, navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil oba
rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému
řízení. Zároveň žádá, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265o odst. 1 tr. ř. o
odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
54. V podání ze dne 3. 4. 2020 obviněný K. K. doplnil, že jeho dovolání
směřuje proti výroku I. rozsudku soudu druhého stupně, a to v celém jeho
rozsahu.
55. Dovolání obviněných byla ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první
tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním
se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupce“).
56. Státní zástupce je toho názoru, že v nyní posuzovaném případě
všichni obvinění v části svých dovoláních popisují své jednání v jiné verzi
skutkového stavu než je skutkový stav, pro který byli odsouzeni. Takto
koncipované námitky skutkové a procesní povahy však pod vytýkaný (ani žádný
jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
57. Uplatněnému dovolacímu důvodu naopak podle státního zástupce
odpovídá námitka obviněného P. N., že jeho jednání není zločinem podvodu z
důvodu nenaplnění objektivního a subjektivního znaku skutkové podstaty
trestného činu. Je však toho názoru, že s těmito námitkami se soudy podrobně
zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí je vypořádaly, přičemž státní zástupce
považuje tyto závěry soudů za správné a má za to, že uvedená námitka je zjevně
neopodstatněná.
58. Pokud jde o jmenovaným obviněným namítaný extrémní nesoulad
skutkového stavu s rozhodnutím stavebního úřadu o předčasném užívání stavby,
státní zástupce je toho názoru, že podvodné jednání obviněného spočívá ve
vyhotovení a zneužití obsahově nepravdivých dokumentů v licenčním řízení.
Nejednalo se pouze o rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání stavby,
jehož vyhodnocení stran nepravdivých údajů, vypořádal odvolací soud v bodě 102.
svého rozsudku, ale také o v zásadě všechny další ve výroku o vině
specifikované přílohy žádosti o udělení licence pro společnost P. O žádný
extrémní nesoulad se v posuzovaném případě nejedná, neboť skutkové závěry soudů
nejsou v rozporu se zásadami formální logiky, důkazy jsou hodnoceny nejen
jednotlivě, ale také ve vzájemných souvislostech. Závěru prosazovanému
obviněným, že pracovníci ERÚ nemohli být uvedeni v omyl, protože měli k
dispozici rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání stavby elektrárny
jako jeden z předložených podkladů, nelze přisvědčit. Přisvědčit nelze ani
námitce obviněného o tom, že se odvolací soud nevypořádal s jeho tvrzeními o
nezákonnosti cenového rozhodnutí ERÚ, škodě, solární dani, přechodném
ustanovení zákona č. 330/2010 Sb., vztahu licence a skutkové podstaty podvodu,
legitimním očekávání a ochraně dobré víry. Naposledy citovaná tvrzení
obviněného souvisí s problematikou škody způsobené zločinem podvodu a tuto
problematiku vypořádal odvolací soud v bodech 110. až 112. svého rozsudku.
59. K dovolání obviněného V. Š. státní zástupce uvádí, že námitky tohoto
obviněného, které mají v jeho případě spočívat v absenci subjektivní a
objektivní stránky zločinu podvodu, v nesprávném závěru o spolupachatelství a v
rozhodnutí soudu v rozporu se zásadou totožnosti skutku, sice lze podřadit pod
vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto
námitky obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž
soudy se s těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí
je vypořádaly.
60. Ani namítaný extrémní rozpor skutkových závěrů soudu s provedenými
důkazy není podle státního zástupce dán a právo V. Š. na spravedlivý proces
nebylo porušeno. Podle názoru státního zástupce se obviněný snaží dosáhnout
jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů.
Obviněný v podstatě usiluje o změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich
nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje a která více odpovídá
jeho představám. V posuzovaném případě obviněný v jiné verzi skutkového stavu
popisuje jednání, pro které byl odsouzen. Takto koncipované námitky dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.
61. Námitka obviněného V. Š. týkající se uložení nepřiměřeného trestu
rovněž podle státního zástupce dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňuje. Je tomu
tak proto, že výrok soudu o vině obviněného není vadný a že obviněnému byly
uloženy druhy trestů, které trestní zákoník uložit připouští, ve výměře v rámci
trestní sazby stanovené trestním zákoníkem pro zločin podvodu, z něhož byl
obviněný uznán vinným. Namítaná otázka nepřiměřenosti uložených trestů tak
stojí mimo rámec dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tresty uložené obviněnému V. Š. podle státního
zástupce zcela odpovídají povaze a závažnosti spáchaného zločinu, poměrům
obviněného, jeho dosavadnímu způsobu života a možnostem jeho nápravy.
62. Není rovněž dán ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř. K tomu státní zástupce odkazuje na body 118. až 120. odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu.
63. K doplnění dovolání obviněného V. Š. ze dne 23. 4. 2020, ve kterém
obviněný poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2019, sp.
zn. 53 T 1/2019, státní zástupce uvádí, že toto obviněný učinil až po uplynutí
dovolací lhůty a nemělo by k němu být z důvodu opožděnosti přihlédnuto.
64. Rovněž dovolání obviněného K. K. založené na námitce, že jeho
jednání není zločinem podvodu z důvodu nenaplnění subjektivní stránky trestného
činu, když obviněný neměl jednat úmyslně a neměl úmyslně pomoci jinému ke
spáchání zločinu podvodu, lze sice podle názoru státního zástupce podřadit pod
vytýkaný dovolací důvod. K těmto námitkám však uvádí, že je obviněný uplatňoval
již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami
podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí je vypořádaly. Státní
zástupce považuje závěry soudů za správné a dovolání obviněného za zjevně
neopodstatněné.
65. Státní zástupce závěrem svého vyjádření uvádí, že dovolání
obviněných svým obsahem částečně naplňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., avšak jsou v rozsahu, v jakém mu odpovídají, zjevně
neopodstatněná. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání všech tří obviněných
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby
Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v
neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání státní zástupce
souhlasí i pro případ jiného nežli některého z výše navrhovaných rozhodnutí [§
265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
66. K doplnění dovolání obviněného P. N. ze dne 15. 6. 2020 se státní
zástupce vyjádřil v podání ze dne 8. 7. 2020, ve kterém uvedl, že vzhledem k
podvodnému způsobu získání licence by v okamžiku faktického zprovoznění výrobny
tato mohla dodávat elektřinu, ale jedině za ceny tržní, nikoli za ceny
zvýhodněné. Získání licence je tak podle státního zástupce prostředkem k
neoprávněnému nárokování vyšších výkupních cen a právě toto nárokování vyšších
výkupních cen je podstatou podvodu, to je onou majetkovou dispozicí, z níž se
generuje škoda a neoprávněný prospěch. Vzhledem k tomu je také zřejmé, že
získání řádné licence je pro posouzení trestnosti jednání a pro vyčíslení škody
zcela klíčové. Podmínky pro udělení licence byly upraveny v § 5 energetického
zákona (ve znění účinném do 17. 8. 2011). Jak je patrné z popisu skutku ve
výroku o vině obviněného P. N., podvodné jednání obviněného spočívá ve
vyhotovení a zneužití obsahově nepravdivých dokumentů v licenčním řízení. Nejednalo se pouze o rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání stavby,
ale také v zásadě všechny další ve výroku o vině specifikované přílohy žádosti
o udělení licence pro společnost P., jejímž byl obviněný jednatelem. Za tohoto
stavu měla být žádost o udělení licence ve správním řízení při znalosti pravého
stavu věcí ERÚ zamítnuta, neboť žadatel neprokázal splnění technických
předpokladů pro udělení licence. V důsledku tohoto negativního rozhodnutí by
výroba elektřiny nemohla být v žádném rozsahu zahájena, výrobna ani její část
by nemohla být uvedena do provozu a nebylo by možno uplatňovat vůbec žádnou
podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Z výroku o vině je zřejmé, že
byla zachována příčinná souvislost mezi předložením podkladů v řízení o žádosti
o udělení licence, nezákonným rozhodnutím o udělení licence, uvedením výrobny
do provozu, výrobou elektřiny a vyplácením podporu výroby elektřiny z
obnovitelných zdrojů. Tato příčinná souvislost nebyla po celou dobu výroby
elektřiny a vyplácení podpory přerušena. Příčinná souvislost vedoucí k
neoprávněnému vyplácení podpory existovala již od zahájení výroby, tedy v
měsíci lednu 2011. Příčinná souvislost by byla přetržena, kdyby například
společnost P. požádala o zrušení licence k výrobě elektřiny, Energetický
regulační úřad by ji zrušil [§ 10 odst. 2 písm. d) energetického zákona, ve
znění účinném do 17. 8. 2011] a elektřinu by nevyráběla nebo by elektřinu sice
vyráběla, ale podporu za vyrobenou elektřinu neúčtovala. V takovém případě by
ani nedošlo ke vzniku škody. Státní zástupce uzavírá, že obviněný P. N. podává
jinou verzi skutkového stavu co do vzniku škody, k níž dospívá především
popřením cenového rozhodnutí č. 2/2010, které považuje za nepoužitelné. K
závěru o absenci škody obviněný dochází na základě vlastního výpočtu výkupních
cen elektřiny pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010 a pro výrobny uvedené
do provozu v roce 2011, přičemž však pomíjí, že jak v roce 2010, tak v roce
2011 byla nezbytnou podmínkou pro získání nároku na podporu za vyrobenou
elektřinu také podmínka získání licence.
Státní zástupce poukazuje i na
vypořádání námitky obviněného týkající se problematiky škody v rozhodnutí soudu
druhého stupně, a setrvává na svém návrhu na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu
o dovolání.
67. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný P. N. replikou ze
dne 23. 7. 2020, jejímž úvodem konstatuje, že vyjádření státního zástupce se s
argumentací obviněného v dovolání věcně prakticky nevypořádalo a spíše se s
touto argumentací míjí. Rozhodně podle něj není pravda, že námitka týkající se
právní kvalifikace byla uplatněna již dříve v řízeních před soudy nižších
stupňů. Pokud jde o to, co mělo být povinností obviněného jako jednatele
obchodní společnosti, obviněný zpochybňuje zcela novou konstrukci odvolacího
soudu vyjádřenou v jeho rozhodnutí. Této problematice je v dovolání věnována
rozsáhlá a originální odborná polemika v bodech 19. až 34. Ta ovšem zjevně
zůstala státním zástupcem zcela nepovšimnuta. Přitom ale namítaná konstrukce
trestní odpovědnosti jednatele, postavená na jeho povinnosti rozhodovat a řídit
společnost s péčí řádného hospodáře je značným a doposud nezaznamenaným
průlomem do konstrukce trestní odpovědnosti jednatele obchodní společnosti.
Její akceptace dovolacím soudem by měla velmi závažné judikatorní důsledky. K
argumentaci státního zástupce týkající se extrémního nesouladu stran rozhodnutí
stavebního úřadu, obviněný uvádí, že způsob vypořádání státního zástupce s v
dovolání uplatněnou a ve vyjádření státního zástupce NSZ zcela zjednodušenou
argumentací obviněného, postrádá jakoukoliv konkrétní věcnou polemiku či
argumentaci. Nedostatečnou argumentaci obviněný státnímu zástupci vytýká, i
pokud jde o námitky týkající se nezákonnosti cenového rozhodnutí ERÚ, škody,
solární daně, přechodného ustanovení zákona č. 330/2010 Sb., vztahu licence a
skutkové podstaty podvodu, legitimního očekávání a ochrany dobré víry.
Nesouhlasí ani s tím, že s uvedenými otázkami se dostatečně vypořádaly soudy
nižších stupňů. Závěrem proto setrvává na svém návrhu.
68. K vyjádření státního zástupce zaslal repliku datovanou ke dni 18. 6.
2020 i obviněný V. Š. Tento obviněný nesouhlasí s tím, že námitka, v rámci
které prezentoval rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2019, sp. zn.
53 T 1/2019, je opožděná, neboť uvedené rozšíření právní argumentace nelze
podle něj považovat za nepřípustné doplnění dovolání. Obviněný je rovněž toho
názoru, že z vyjádření státního zástupce se podává, že dovolání považuje za
částečně důvodné. Obviněný dále uvádí, že vyjádření státního zástupce je velmi
obecné a že není pravdou, že se soudy s předestřenými otázkami vypořádaly v
předchozích fázích řízení. Je také podle něj v rozporu s právem na spravedlivý
proces a v rozporu se zásadou beneficium cohaesionis, aby se v rámci jednoho
řízení nacházel obviněný a zúčastněná osoba (společnost P.) v diametrálně
odlišné procesní fázi. Závěrem obviněný žádá, aby byl výkon jeho trestu
přerušen.
III.
Přípustnost dovolání
69. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby
oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami
oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i
obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
70. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují
jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
71. Všichni obvinění v podaných dovoláních uplatnili dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný V. Š. pak nad rámec tohoto
dovolacího důvodu uplatnil ještě dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h)
a k) tr. ř.
72. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k
problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze
dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové
větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
73. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této
Úmluvě.
74. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
75. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten
je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
76. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je pak dán
tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
77. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
78. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených
východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k
posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.
IV.
Důvodnost dovolání
79. Dovolací námitky, které obvinění P. N. a V. Š. uplatnili v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují především proti
výroku o vině, když namítají, že (stručně řečeno) jejich jednání nenaplňuje
znaky skutkové podstaty (zejména znaky týkající se její objektivní a
subjektivní stránky) zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za který byli odsouzeni, a dále proti důkaznímu
řízení, kdy je ze strany obou obviněných namítán extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Obvinění dále svoji
argumentaci částečně zaměřují i vůči výši škody, která měla být trestnou
činností způsobena. Námitky obviněného K. K., který se podle soudů nižších
stupňů podílel na trestné činnosti prvních dvou obviněných jako pomocník, pak
směřují proti závěru o naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu.
a) Dovolání obviněného P. N.
80. Ve vztahu k dovolání obviněného P. N. Nejvyšší soud předně
konstatuje, že ačkoliv tento obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento dovolací důvod nutno posuzovat
ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z
obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebylo jeho odvolání proti výroku o vině
vyhověno, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal
vinným žalovaným skutkem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z rozhodnutí soudu druhého stupně
je přitom zřejmé, že zatímco z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek ve
výroku o trestu zrušil a sám v tomto rozsahu znovu rozhodl, ve zbytku (tedy i
co do výroku o vině) odvolání obviněného nevyhověl. Z toho důvodu Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., ačkoliv obviněný takto výslovně dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. ve svém dovolání neuplatnil.
81. Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda lze argumentaci obviněného P.
N. podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Zjistil přitom, že tomu tak je pouze zčásti, neboť obviněný v části svých
dovolacích námitek toliko polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších
stupňů, které jsou podle jeho názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Takovou argumentaci však v rámci citovaného dovolacího důvodu přezkoumat nelze,
neboť se netýká právního posouzení zjištěného skutku ani jiného nesprávného
hmotněprávního posouzení, když toliko brojí proti tomu, že zjištěný skutek
neodpovídá provedeným důkazům. Nejvyšší soud je přitom skutkovým stavem
zjištěným soudy nižších stupňů (zejména soudem nalézacím) vázán, ledaže tento
vykazuje extrémní rozpory oproti provedeným důkazům. Takové extrémní rozpory,
které obviněný ve svém dovolání namítal, však Nejvyšší soud v napadeném
rozhodnutí ani v rozhodnutí soudu prvního stupně nenachází.
82. Argumentace obviněného stran extrémního rozporu skutkových zjištění
soudů a provedených důkazů se týká především dokončenosti FVE W. v době vydání
rozhodnutí stavebního úřadu o povolení předčasného užívání stavby, které bylo
následně použito jako jeden z podkladů v licenčním řízení u Energetického
regulačního úřadu. Obviněný je oproti soudům přesvědčen, že rozhodnutí
stavebního úřadu tehdejší stav dokončenosti elektrárny přesně odráželo.
83. Na tomto místě je však nutno nejprve upozornit, že s touto námitkou
(a zároveň s převážnou většinou dalších dovolacích námitek) se již vypořádal
soud druhého stupně ve svém rozhodnutí o odvolání, neboť obviněný uplatňuje v
zásadě shodnou argumentaci v průběhu celého trestního řízení. S ohledem na toto
zjištění proto považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že pokud obviněný
v podaném dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem
v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání
proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako
zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
84. Zjištění soudů o tom, že v době rozhodování stavebního úřadu nebyla
elektrárna dokončená v rozsahu deklarovaném stavebním úřadem, navíc nejenže
není v extrémním rozporu důkazy ve věci provedenými, ale naopak z těchto důkazů
jednoznačně vyplývá. Průběhem stavby elektrárny a její dokončenosti v
jednotlivých etapách se soud prvního stupně podrobně zabýval v bodech 46. až
57. odůvodnění svého rozsudku, přičemž s ohledem na obsah stavebních deníků a
výpovědi jednotlivých svědků (např. svědka A. B., V. K., P. V., jakož i
ostatních pracovníků montérských skupin) dospěl k závěru, že elektrárna nebyla
na konci roku 2010 ani v plánovaném stavu (výkon cca 11,3 MW, kterého
elektrárna nakonec nikdy nedosáhla), ale ani ve stavu po ponížení plánovaného
výkonu na cca 7,5 MW. Posledně uvedeného výkonu elektrárna dosáhla až ke dni
14. 3. 2011, kdy teprve bylo dílo předáno investorovi a kdy byl podepsán
konečný předávací protokol. Nalézací soud rovněž přesvědčivě zdůvodnil, proč s
ohledem na obsah ostatních svědeckých výpovědí a zejména stavebních deníků
neuvěřil vědomě nepravdivé výpovědi svědka R. C., podle kterého bylo poníženého
výkonu 7,5 MW dosaženo už dne 28. 12. 2010 a v roce 2011 se již nové panely
nemontovaly. Bylo tedy prokázáno, že elektrárna byla na konci roku 2010 ve
stavu značné rozestavěnosti. Namátkou lze zmínit výpověď svědka A. B., který
uvedl, že výkon elektrárny v této době odhaduje na 4 až 5 MW. Tomu odpovídají i
zjištění o masivních dodávkách desítek tisíc fotovoltaických panelů až v
průběhu měsíce ledna a února 2011. Všechny tyto důkazy tak podávají poměrně
podrobný obrázek o značně nedokončeném stavu elektrárny v době, kdy byly
vypracovány příslušné revize a kdy probíhala jednotlivá povolovací řízení (v
průběhu měsíce prosince 2010). Do přesvědčivého, podrobně odůvodněného a i
věcně správného skutkového zjištění nalézacího soudu ohledně stavu elektrárny
FVE W. na přelomu let 2010 a 2011 tedy Nejvyšší soud nemá důvod jakýmkoliv
způsobem zasahovat.
85. Stěžejní dovolací námitka obviněného P. N. však spočívá v tom, že
jeho jednání nebylo způsobilé uvést pracovníky Energetického regulačního úřadu
v omyl, neboť ze samotného rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání
stavby, z něhož ERÚ v licenčním řízení vycházel, se podává, že na elektrárně
byly zjištěny drobné nedodělky spočívající v nedokončené montáži
fotovoltaických panelů. Byť se i v tomto případě jedná o argumentaci částečně
skutkové povahy, neboť i zde obviněný částečně nesouhlasí se skutkovými
zjištěními soudů ohledně existence omylu na straně pracovníků ERÚ, Nejvyšší
soud s ohledem na úzkou provázanost takovýchto skutkových a na ně navazujících
právních závěrů tuto námitku v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. přezkoumal, stejně jako i ostatní ryze právní námitky
obviněného.
86. Po přezkoumání spisového materiálu je však Nejvyšší soud nucen
konstatovat, že v předchozím odstavci uvedená námitka obviněného není
opodstatněná.
87. Pro přehlednost je nejprve nutno připomenout, že konečný výkon FVE
W. byl nejprve plánován na 11,3 MW, přičemž v důsledku zpoždění stavby byl
následně plánovaný výkon snížen na hodnotu 7,5 MW, na který zněla i licence
Energetického regulačního úřadu ze dne 30. 12. 2010. Za povšimnutí stojí i
skutečnost, že v rozhodnutí stavebního úřadu při Obecním úřadu XY ze dne 20.
12. 2010, kterým bylo povoleno předčasné užívání této elektrárny (jednalo se o
jednu z podmínek pro udělení licence – viz níže), se uvádí, že celkový výkon
FVE W. je 10 MW. V citovaném rozhodnutí je rovněž uvedeno, že při místním
šetření byl zjištěn drobný nedodělek. V této souvislosti bylo uvedeno, že
montáž fotovoltaických panelů bude dokončena do 30. 4. 2011. V odůvodnění
tohoto rozhodnutí pak bylo uvedeno, že zjištěné drobné nedodělky nebrání
předčasnému užívání stavby.
88. Uvedené rozhodnutí stavebního úřadu bylo spolu s ostatními dokumenty
[včetně výchozích revizí FVE W. týkajících se elektroinstalace NN vypracovaných
obviněným K. K., o kterých bude pojednáno níže (nejprve byla dne 28. 11. 2010
vypracována revizní zpráva pro FVE o výkonu 11 304,960 KWp a následně byla dne
20. 12. 2010 vypracována revizní práva pro FVE o výkonu 7 518,85 KWp)]
předloženo jako jeden z podkladů Energetickému regulačnímu úřadu, který na
základě těchto dokumentů vydal dne 30. 12. 2010 příslušnou licenci na provoz
FVE W.
89. Klíčovou okolností, ze které obviněný P. N. (ale i druhý obviněný V.
Š.) dovozuje, že Energetický regulační úřad nemohl být jeho jednáním uveden v
omyl ohledně stavu dokončenosti elektrárny, je zmínka stavebního úřadu o
zjištěných drobných nedodělcích spočívajících v tom, že ne všechny
fotovolatické panely byly v době konání místního šetření instalovány. Obviněný
má, zjednodušeně vyjádřeno, za to, že za takové situace museli mít pracovníci
Energetického regulačního úřadu o skutečném stavu elektrárny pochybnosti a že
si měli sami tento stav ověřit.
90. Nejvyšší soud však dospívá k závěru, že citované rozhodnutí
stavebního úřadu bylo formulováno natolik zavádějícím způsobem (slovy
odvolacího soudu manipulativním způsobem – srov. bod 102. odůvodnění jeho
rozsudku), že bylo způsobilé vyvolat omyl na straně Energetického regulačního
úřadu stran dokončenosti předmětné FVE. Jde zejména o hodnocení zjištěných
nedostatků jako drobné a o konstatování, že zjištěné drobné nedodělky nebrání
předčasnému užívání stavby. Dokazováním přitom, jak již shora uvedeno, bylo
jednoznačně zjištěno, že ke dni 20. 12. 2010 chyběla na FVE W. podstatná část
fotovolatických panelů, které byly v převážné míře naváženy až v lednu 2011,
neboť z konečného počtu 27 321 ks, který odpovídá výkonu cca 7,5 MW, jež
elektrárna nakonec dosáhla, bylo do 3. 1. 2011 instalováno pouze 19 257 ks
panelů a ke dni 13. 1. 2011 dalších 6 632 ks panelů. Tomu odpovídá i svědectví
jednatele společnosti S., A. B., který uvedl, že výkon elektrárny na konci roku
2010 odhaduje na 4 až 5 MW a který potvrdil, že do požadovaného výkonu (myšleno
7,5 MW) byly panely postupně doplňovány ještě v lednu a únoru 2011 (viz bod 47.
odůvodnění soudu prvního stupně).
91. Nedostatky na elektrárně tedy rozhodně nebylo možné popsat jako
drobné, neboť do plánovaného výkonu 7,5 MW zbývalo ještě na konci roku 2010
(natož ke dni 20. 12. 2010, kdy probíhalo místní šetření stavebního úřadu)
nainstalovat ještě řádově tisíce panelů. Takový nedostatek současně rozhodně
nemohl nebránit předčasnému užívání stavby.
92. Bez významu není ani skutečnost, že stavebním úřadem deklarované
drobné nedostatky se podle způsobu, jakým bylo jeho rozhodnutí koncipováno,
vztahovaly k výkonu 10 MW (tuto hodnotu stavební úřadu uvedl v popisu stavby).
Čtenář takového rozhodnutí tedy mohl poměrně snadno nabýt dojmu, že pokud při
plánovaném výkonu 10 MW zbývá nainstalovat menší množství panelů (drobný
nedodělek) je podstatná část v rozsahu výkonu 7,5 MW již nainstalovaná. Nelze
rovněž odhlédnout od toho, že tento výkon potvrdil ve své druhé revizní zprávě
i revizní technik K. K., jakož i to, že Energetický regulační úřad měl k
dispozici i předávací protokoly, které potvrzovaly, že společnosti P. byly
předány dvě části FVE (první o výkonu 3,519 MWp, jejímž zhotovitelem byla
společnost E., a druhá o výkonu 4 MWp, jejímž zhotovitelem byla společnost Š.
g. celkem tedy obě části měly mít výkon 7,519 MWp, na který byla licence
vydána), přičemž bylo v těchto předávacích protokolech uvedeno, že zhotovené
dílo je provozuschopné a že dodávka díla byla provedena v souladu s projektem.
93. Celý tento komplex dokumentů, které měl Energetický regulační úřad k
dispozici, tedy podával obrázek o elektrárně, která sice není úplně dokončená
(oproti původně požadovanému výkonu 11 305 kW), avšak která je dokončená
natolik, že její výkon dosahuje alespoň poníženého výkonu 7,5 MW, na který byla
nakonec licence vydána, a že panely jsou přinejmenším v tomto rozsahu
nainstalovány. Opak byl přitom, jak vyplývá z dokazování, pravdou.
94. Obhajovací verze obviněného, že pracovníci Energetického regulačního
úřadu měli z předložených dokumentů seznat, že FVE W. není v rozsahu výkonu 7,5
MW dokončená, tedy nelze dát za pravdu.
95. Z právě uvedených důvodů je nutno jako nepřiléhavý hodnotit poukaz
obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17.
V nyní projednávané věci totiž na rozdíl od odkazované věci byla Energetickému
regulačnímu úřadu předložena revizní zpráva ze dne 22. 12. 2010, tedy zpráva,
která byla vyhotovena až po rozhodnutí stavebního úřadu a která byla v době
rozhodování Energetického regulačního úřadu zcela aktuální. Tento úřad tedy
nemohl, na rozdíl od věci, v níž rozhodoval Ústavní soud citovaným nálezem,
jednoduše na základě dodaných podkladů ověřit, že revize byla vykonána ještě v
době, kdy FVE nebyla kompletní, a navíc v době, kdy stavební úřad ještě
neprovedl ani místní šetření. Navíc, jak uvedeno, došlo v případě FVE W. ke
snížení plánovaného výkonu z 11,3 MW na 7,5 MW, přičemž právě toto snížení
mohlo spolu s dalšímu údajem o 10 MW z rozhodnutí stavebního úřadu velmi snadno
vyvolat dojem, že v části 7,5 MW je elektrárna již zcela dokončená. Závěry
vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17,
se tedy v nyní projednávané věci z důvodů skutkových odlišností obou věcí
neuplatní.
96. Z výše uvedeného výkladu lze jednoznačně usuzovat i na zavinění
obviněného (subjektivní stránka) ve formě přímého úmyslu. Je totiž nepochybné,
že úmysl obviněného směřoval k prezentaci FVE W. jako dokončené v rozsahu
výkonu 7,5 MW, ačkoliv si nesporně byl i s ohledem na problémy s dodávkami
fotovoltaických panelů na konci roku 2010 dobře vědom toho, že v tomto stavu se
elektrárna ani zdaleka nenachází (viz výše uvedený vývoj stavby této FVE) a že
dokumenty, které předkládá, nejsou pravdivé. Obviněný přitom neměl v úmyslu
Energetický regulační úřad uvést v omyl pouze předložením nepravdivé revizní
zprávy, nýbrž i ostatními dokumenty, zejména pak předložením již zmíněných
předávacích protokolů potvrzujících předání dokončené části elektrárny v
rozsahu výkonu 7,5 MW.
97. Obviněnému není možné přisvědčit ani tehdy, jestliže tvrdí, že na
přelomu let 2010 a 2011 nikoho nezajímalo, zda je elektrárna kompletně
dokončená. Pokud by tomu tak bylo, nebyl by důvod ani např. k tomu, aby
obvinění sepisovali vědomě nepravdivé předávací protokoly a aby snižovaly
požadovaný licencovaný výkon elektrárny z důvodu její nedokončenosti. Navíc
muselo být obviněnému zřejmé, že v době, kdy ještě není ani položena veškerá
kabeláž nízkého napětí, nejsou hotové uzemňovací práce a nejsou spuštěny ani
veškeré trafostanice (viz níže v části věnované dovolání obviněného K. K.),
není možné provádět revizi nízkého napětí, která má ověřovat její bezpečnost.
Nemohl si ani nevšimnout, že v revizní zprávě jsou uvedeny konkrétní počty a
typy nainstalovaných fotovoltaických panelů, které by ve svém součtu
zajišťovaly požadovaný výkon elektrárny 7,5 MW, o kterých přitom obviněný
bezpochyby věděl, že dosud nebyly dodány a tedy ani nainstalovány (viz výše).
To vše nasvědčuje tomu, že pro oba obviněné byla revizní zpráva a předávací
protokol, stejně jako rozhodnutí stavebního úřadu, pouze formalitou a že je
vůbec nezajímalo, zda byly splněny podmínky pro provedení revize nebo zda je
formálně předávané dílo kompletní. Potřebná pro ně v daný okamžik byla pouze
existence příslušných listin, které by bylo možné předložit Energetickému
regulačnímu úřadu tak, aby tento stihl vydat licenci ještě v roce 2010. Soudy
tedy nepochybily, pokud učinily závěr o zavinění obviněného ve formě přímého
úmyslu ve vztahu k uskutečněnému jednání i k následku, který jím byl způsoben.
98. S právě uvedeným souvisí i otázka péče řádného hospodáře, kterou obviněný svým úmyslným, se zákonem rozporným, jednáním porušil, neboť
nepostupoval s náležitou péčí, která mj. spočívá v povinnosti postupovat v
souladu se zákonem a kterou bylo lze po obviněném coby jednateli společnosti P.
požadovat. Jak totiž bylo výše uvedeno, obviněný si musel být vědom toho, že
podmínky pro provedení revize nejsou s ohledem na značnou rozestavěnost
elektrárny dány. Rovněž nemohlo z tohoto důvodu proběhnout předání dokončeného
díla, v důsledku čehož byly předávací protokoly nepravdivé. Takový postup
(např. fiktivní přebírání zcela nedokončeného díla) jednoznačně v souladu s
péčí řádného hospodáře není. Nicméně porušení povinnosti péče řádného hospodáře
samo o sobě naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu nezakládá,
neboť tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo (bez ohledu na to, zda je
povinen jednat s péčí řádného hospodáře či nikoliv) sebe nebo jiného obohatí
tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné
skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu (v této věci škodu velkého
rozsahu). Obviněný by se tedy přisouzeného trestného činu dopustil i tehdy,
jestliže by nebyl zatížen povinností postupovat s péčí řádného hospodáře.
99. Na trestní odpovědnost obviněného nemá vliv ani to, že ve skutkové
větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně není uvedeno, které konkrétní
úředníky Energetického regulačního úřadu uvedl obviněný v omyl, když toliko
uvedl, že v omyl byli uvedeni „odpovědní pracovníci ERÚ“. Není ani pravdou, jak
tvrdí obvinění, že osobou uvedenou v omyl nemůže být úřad, nýbrž jeho konkrétní
úředníci. Tyto závěry rozhodně neplynou z obviněným citovaného usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016. Z tohoto usnesení
naopak vyplývá, že civilní sporné řízení, které je ovládáno zásadou projednací
a ve kterém není možné uvést rozhodující soud v omyl, se výrazně liší od
správního řízení o udělení licence pro podnikání v energetické oblasti vedeného
Energetickým regulačním úřadem, které má charakter zásadně neveřejného
písemného řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů toho,
kdo podal žádost o udělení předmětné licence. V citované věci se tedy Nejvyšší
soud přiklonil k výkladu, že Energetický regulační úřad lze v rámci licenčního
řízení uvést v omyl, přičemž poukázal na podobnost s řízením o povolení vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004, publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 4, pod T 685, bylo navíc dovozeno, že
subjektem, který je v řízení o povolení vkladu, na který se vztahuje zákon o
správním řízení, uveden v omyl, je katastrální úřad (ačkoliv v omyl byli
uvedeni i pracovníci katastrálního úřadu jako fyzické osoby, navenek to však
byl úřad), takže případné zjištění konkrétní fyzické osoby (zaměstnance), která
rozhodovala o návrhu na vklad vlastnického práva, není z hlediska naplnění
tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu nezbytné.
100. Na základě právě uvedeného je tedy možno učinit závěr, že není na
závadu, že soud prvního stupně neuvedl ve skutkové větě konkrétní osoby, které
byly jednáním obviněných uvedeny v omyl. Namísto uvádění fyzických osob
uvedených v omyl by naopak bylo vhodnější ve skutkové větě uvést, že v omyl byl
uveden Energetický regulační úřad jako celek. Ačkoliv tak soud v nyní
projednávané věci neučinil, jím koncipovaná skutková věta obstojí, neboť je z
ní i tak zřejmé, že prostřednictvím svých odpovědných a k projednání žádosti o
vydání licence pověřených pracovníků to byl právě Energetický regulační úřad,
kdo byl jednáním obviněných uveden v omyl. Námitku obviněného je tak nutno
odmítnout jako lichou.
101. Shora rozvedené závěry týkající se povahy řízení o vydání licence
Energetického regulačního úřadu a s tím související otázky, zda lze v rámci
tohoto řízení uvést uvedený správní orgán v omyl, poskytují odpověď i na další
dovolací námitku obviněného, když poukazuje na to, že správní orgán je s
ohledem na zásadu materiální pravdy povinen v nezbytném rozsahu zjistit stav
věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.
102. Tato otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně
řešena, přičemž bylo konstatováno, že „řízení o vydání licence je správním
řízením, kdy správní orgán vydává na základě podkladů převážně dodaných
účastníkem osvědčení o naplnění nějaké skutečnosti s konstitutivními účinky,
nikoli sporem dvou stran, který rozhoduje nestranný a nezávislý arbitr – soud.
Jak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6.
2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, důležitým aspektem k určení, zda onu instituci lze
uvést v omyl, je skutečnost, zda je v předmětném řízení ,protistrana‘, jež ví,
jaký je skutečný stav věci – např. žalovaný v civilním majetkovém sporu věděl,
jaké dělal majetkové dispozice – a nemůže tak být uveden žalobcem v omyl.
Řízení o vydání licence má charakter zásadně neveřejného písemného řízení, kdy
správní orgán vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo podal žádost o
udělení předmětné licence. Okolnosti projednávaného případu se tak blíží spíše
trestní věci, kterou Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 19. 1. 2011, sp.
zn. 3 Tdo 709/2010, uveřejněném pod č. 10/2012 Sb. rozh. tr. (byť se právní
věta uveřejněného rozhodnutí netýká předmětné otázky), ve kterém určil, že ve
správním řízení ohledně vkladu majetkového práva k nemovitosti do veřejného
rejstříku lze uvést v omyl katastrální úřad a spáchat tím trestný čin podvodu.
Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že správní orgán si může pro zjištění
skutkového stavu v pochybnostech sám opatřit podklady, právě jako v případě
vydávání licencí pro fotovoltaická zařízení ohledáním na místě (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016)“ – srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018-II. Nejvyšší soud
nemá důvodu odchylovat se od uvedených závěrů ani v nyní projednávané věci,
neboť i v tomto řízení jde o typově obdobné jednání, kdy předložením
nepravdivých dokumentů byl Energetický regulační úřad uveden v omyl v řízení o
vydání licence pro provoz fotovoltaické elektrárny. Na závěru, že uvedený úřad
jednal v omylu, nic nemění ani skutečnost, že v předloženém rozhodnutí
stavebního úřadu byla zmínka o tom, že na fotovoltaické elektrárně byly v rámci
místního šetření zjištěny určité drobné nedodělky spočívající v nedokončené
montáži fotovoltaických panelů, neboť, jak již bylo shora podrobně rozvedeno,
tato ze strany stavebního úřadu zavádějícím způsobem podaná informace byla s
ohledem na ostatní výše rozebrané okolnosti nyní projednávané věci způsobilá
uvést Energetický regulační úřad v omyl ohledně stavu dokončenosti FVE W.
103. Zcela lichou je i námitka obviněného, pokud tvrdí, že vzhledem k
tomu, že správní orgán neposkytl vydáním licence žádné plnění osobě, jíž byla
licence udělena, nemohlo přímo vzniknout obohacení ani škoda. K této námitce
lze uvést, že trestným činem podvodu může být dotčeno celkem až pět osob, a to
pachatel, osoba uváděná v omyl (nebo osoba, jejíhož omylu pachatel využívá nebo
jí zamlčuje podstatné skutečnosti), osoba provádějící majetkovou dispozici,
osoba poškozená a osoba obohacená; osoba poškozená trestným činem podvodu a
osoba uvedená v omyl přitom nemusí být totožné. Není tedy nutné, aby škoda,
popř. obohacení pocházelo od osoby, která byla uvedena jednáním pachatele v
omyl. Naopak je zcela běžné, že osobě jednající v omylu žádná škoda nevznikne a
že tato vznikne jiné osobě, které následně v trestním řízení přísluší postavení
poškozeného. Skutečnost, že Energetický regulační úřad neposkytl v důsledku
svého omylu vyvolaném obviněnými obohacené osobě (společnost P.) žádné peněžité
či jiné plnění, tak v žádném případě nebrání uplatnění trestní odpovědnosti u
osob, které Energetický regulační úřad v omyl uvedly.
104. Další podstatná část výhrad obviněného vůči rozhodnutím soudů
nižších stupňů se týká otázky škody způsobené jejich trestnou činností.
Obviněný, stručně vyjádřeno, nesouhlasí s tím, že za škodu soudy posuzovaly
celý rozdíl mezi částkou, kterou společnost P. provozující FVE W. na výkupních
cenách získala (či měla do konce platnosti licence získat) a cenou, kterou by
byla obdržela, pokud by elektrárna byla uvedena do provozu v roce 2011.
105. K uvedené otázce Nejvyšší soud konstatuje, že způsob výpočtu škody
způsobené trestným činem, který aplikovaly soudy v nyní projednávané trestní
věci, tedy jako rozdíl mezi výkupními cenami v roce 2010 a v roce 2011 ve
vztahu k předpokládanému (či v případě dokonaného jednání skutečně vyrobenému)
množství elektrické energie aproboval Nejvyšší soud již ve své dřívější
judikatuře (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp.
zn. 3 Tdo 990/2018-II.). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž souhlasil i s
presumpcí toho, že předmětná FVE by pravděpodobně licenci sice získala, ale až
po 1. 1. 2011. Obdobně by tomu bylo i v nyní projednávané věci, neboť bylo
dokazováním zjištěno, že FVE W. byla kompletně dokončena v březnu 2011.
Vzhledem k tomu, že právě uvedený způsob stanovení výše škody způsobené při
podvodném získání licence na provoz fotovoltaických elektráren na konci roku
2010 vychází z ustálené judikatury dovolacího soudu (kromě prvně citovaného
rozhodnutí se k němu Nejvyšší soud přihlásil např. i v usnesení ze dne 4. 2.
2020, sp. zn. 7 Tdo 1462/2019, nebo ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020),
nemá Nejvyšší soud důvod se od tohoto algoritmu odchylovat ani v nyní
projednávané věci.
106. Pokud jde o zahrnutí tzv. solární daně, je nutno konstatovat, že
ačkoliv skutková podstata trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku
vyžaduje, aby pachatel sebe nebo jiného obohatil (v tomto případě byla jednáním
obviněných obohacena společnost P.), okolností podmiňující použití vyšší
trestní sazby je nikoliv výše obohacení, nýbrž výše způsobené škody. Obohacení
se přitom nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být
menší, ale i větší než způsobená škoda (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s.
2057, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo
275/2005).
107. Z dovolání je přitom zřejmé, že obviněný pojem obohacení a škody
nerozlišuje. Toto rozlišování je přitom v nyní projednávané věci na místě,
neboť do výše škody, na rozdíl od výše prospěchu, není možné zahrnovat daně
(ani tzv. solární daň), které bude obohacená osoba povinna odvést, neboť škodu
představuje toliko hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen. V nyní
posuzovaném případě je tedy škodou částka, kterou musela společnost E.ON
Distribuce a následně společnost E.ON Energie společnosti P. vyplatit navíc
oproti částce, kterou by jí musely uvedené společnosti vyplatit v případě, že
by byla FVE W. považována za výrobnu uvedenou do provozu v roce 2011. Jinými
slovy, škodou je zde částka, o kterou se neoprávněně snížilo jmění společnosti
E.ON Distribuce a E.ON Energie, potažmo státu a odběratelů elektrické energie,
kteří v konečném důsledku museli uvedeným společnostem tyto částky za odebranou
elektřinu zaplatit. Není tedy rozhodné, o jakou konkrétní částku se společnost
P. obohatila, ani to, že tzv. solární daň je daní srážkovou a že se částka jí
odpovídající vůbec do majetkové dispozice obohaceného nedostane. Je přitom
zřejmé, že toto obohacení bylo s ohledem na mj. daňovou zátěž (např. právě tzv.
solární daň) nižší, než jaká byla škoda na straně společností E.ON Distribuce a
E.ON Energie. Tato skutečnost však nemá na závěr o škodě způsobené ve velkém
rozsahu žádný vliv (nehledě na to, že i obohacení společnosti P. mnohonásobně
přesahuje hranici škody velkého rozsahu). Soudy tedy nepochybily, pokud do
výpočtu výše způsobené škody (či škody, která teprve měla vzniknout)
nezapočítaly tzv. solární daň, neboť tuto by bylo nutné zohledňovat toliko při
výpočtu obohacení společnosti P.
108. Z hlediska uvedené námitky proto lze uzavřít, že z hlediska právní
kvalifikace zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm.
a) tr. zákoníku, pro kterou je rozhodná toliko výše škody způsobené trestným
činem (musí se jednat o škodu velkého rozsahu), není výše obohacení pachatele
tohoto trestného činu nebo jiné osoby rozhodná.
109. Pokud jde o otázku přechodného ustanovení zákona č. 330/2010 Sb.
vyjádřeného v čl. II bod 2 tohoto zákona, z tohoto ustanovení se podává, že
„připojí-li výrobce elektřiny ze zdroje nepřipojeného do přenosové nebo
distribuční soustavy uvedeného do provozu přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona takový zdroj do přenosové nebo distribuční soustavy do 12 měsíců ode dne
nabytí účinnosti tohoto zákona, právo na podporu podle dosavadních předpisů
zůstává zachováno. Pro účely stanovení podpory se takový zdroj považuje za
zdroj uvedený do provozu dnem, kdy došlo k jeho připojení k přenosové nebo k
distribuční soustavě“. Je rovněž nutno upozornit, že v důvodové zprávě se k
citovanému ustanovení uvádí, že „zdroj nepřipojený do elektrizační soustavy,
ale uvedený do provozu před 1. lednem 2011, má 12 měsíců na to, aby se připojil
do elektrizační soustavy. Jestliže tak učiní, potom jeho právo na podporu bude
zachováno“.
110. Je tedy zjevné, že toto přechodné ustanovení se týká jen úzkého
okruhu výroben, které byly v roce 2010 uvedeny do provozu, ale nebyly připojeny
k elektrizační soustavě. Jde o tzv. ostrovní systémy, tj. výrobny elektřiny,
které před 1. 1. 2011 už byly provozovány, tedy vyráběly elektřinu (především
pro vlastní potřebu), ale dosud nebyly připojeny k distribuční síti – viz
důvodová zpráva k citovanému zákonu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6.
2017, sp. zn. 23 Cdo 2617/2016. O takový případ však v případě FVE W. nešlo,
neboť tato FVE nebyla nikdy zamýšlena jako ostrovní systém a cílem bylo
připojit ihned tuto elektrárnu do distribuční soustavy. K tomu také směřovaly
kroky obviněných, kteří tak chtěli učinit ještě v roce 2010, což se jim, byť za
cenu spáchání trestného činu, nakonec podařilo. Na FVE W. tedy citované
přechodné ustanovení nelze vztáhnout a platí, že pokud by byla tato výrobna
uvedena do provozu (resp. připojena k distribuční soustavě) až v roce 2011,
vztahovaly by se na ni výkupní ceny pro výrobny uvedené do provozu až v tento
rok. Argumentace obviněného je tak nejen nesprávná, ale též nelogická, neboť
pokud by bylo pravdou, že výrobny uvedené do provozu v roce 2011 mají nárok na
stejnou výši podpory jako výrobny z roku 2010, veškerá vehementní snaha
investorů v sektoru obnovitelných zdrojů na konci roku 2010, kdy někteří se ve
snaze získat výkupní ceny pro výrobny uvedené do provozu v tomto roce dostávali
za hranu zákona, by byla zbytečná.
111. Pokud jde o námitku obviněného týkající se údajné protizákonnosti
cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010, kterým došlo ke snížení podpory elektřiny
vyrobené z obnovitelných zdrojů pro výrobny uvedené do provozu od roku 2011,
Nejvyšší soud uznává, že vrcholné soudy v minulosti dovodily, že cenové
rozhodnutí ERÚ má s ohledem na obecnost adresátů a obecnost svého předmětu
povahu podzákonného právního předpisu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 1 Aos 7/2013, nebo ze dne 18. 12.
2014, sp. zn. 7 As 45/2014).
112. Namítá-li však obviněný, že cenové rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu č. 2/2010 je v rozporu s § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb.,
podle kterého výkupní ceny stanovené Energetickým regulačním úřadem pro
následující kalendářní rok nesmí být nižší než 95 % hodnoty výkupních cen
platných v roce, v němž se o novém stanovení rozhoduje, je třeba připomenout,
že s účinnost od 20. 5. 2010 bylo citované ustanovení doplněno o druhou větu,
podle níž ustanovení věty první se nepoužije pro stanovení výkupních cen pro
následující kalendářní rok pro ty druhy obnovitelných zdrojů, u kterých je v
roce, v němž se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje, dosaženo návratnosti
investic kratší než 11 let. Právě tato novela umožnila poměrně radikální
snížení výkupních cen pro výrobny uvedené do provozu od roku 2011, což ostatně
uznává i obviněný. O narušení legitimního očekávání tedy v případě obviněných
P. N. a V. Š. a jejich angažmá při výstavbě FVE S. dojít nemohlo, neboť tito
obvinění projekt výstavby této elektrárny odkoupili až v říjnu roku 2010, tedy
až poté, kdy novela zákona č. 180/2005 Sb. vstoupila v účinnost. Obvinění tedy
vzhledem k tomu, že v době jejich vstupu do projektu jim zákon negarantoval
zachování vysokých výkupních cen, s určitým rizikem museli počítat.
113. Údajné narušení legitimního očekávání obviněných jako investorů pak
s ohledem na právě uvedené nemůže mít následek zánik jejich trestní
odpovědnosti či alespoň zmírnění jim ukládaných trestů. K tomu lze snad dodat
pouze to, že konkrétní výměra trestu, kterou soud, jež o trestu rozhodoval,
zvolil, se nemůže stát předmětem dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu, a to ani
v rámci obviněným neuplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. Současně se v rámci dovolacího řízení nelze domáhat mimořádného snížení
trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020).
114. Pokud jde o námitku obviněného týkající se jednání v právním omylu
a novely § 5 energetického zákona, Nejvyšší soud se těmito námitkami nezabýval,
neboť byly uplatněny až po lhůtě k podání dovolání, přičemž se jedná o nové
námitky a nikoliv o rozšíření ve lhůtě uplatněné argumentace. Nad rámec
uvedeného však lze poukázat na již opakovaně citované usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020, ve kterém je otázka možného jednání
v právním omylu, jakož i otázka novely ustanovení § 5 energetického zákona
podrobně řešena.
115. Vzhledem k tomu, že ani jedné z dovolacích námitek P. N. nebylo
možné dát za pravdu, kdy část těchto námitek se navíc míjela s uplatněným
dovolacím důvodem a nebylo je možné podřadit ani pod žádný z ostatních
zákonných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
b) Dovolání obviněného V. Š.
116. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním druhého obviněného V. Š.,
který soudům nižších stupňů vytýká nesprávné posouzení naplnění objektivní a
subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, nezohlednění toho, že jednal v
krajní nouzi, absenci škody a neoprávněného obohacení, porušení zásady
totožnosti skutku, nesprávné posouzení otázky spolupachatelství a konečně
nepřiměřenost uloženého trestu a extrémní rozpor skutkových závěrů soudů s
provedenými důkazy.
117. Předně je, stejně jako v případě prvního obviněného P. N., třeba
konstatovat, že ačkoliv obviněný V. Š. ve svém dovolání uplatnil dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tř. ř., je dovolací důvody podle
§ 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. nutno posuzovat ve spojení s obviněným
výslovně neuplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebylo jeho odvolání proti výroku o
vině vyhověno, nýbrž, s výjimkou namítané nepřiměřenosti uloženého trestu,
zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným
skutkem.
118. Dále je rovněž nutno upozornit na to, že část dovolací argumentace
obviněného se týká pouze polemiky s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, a tyto
námitky tak nejsou pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné, neboť se jedná o
námitky skutkové a procesní povahy, tedy námitky, které se ze své podstaty
netýkají nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného
hmotněprávního posouzení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V
obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 72. až 74. odůvodnění
tohoto usnesení) je nutno uvést, že otázka dokazování je čistě v dispozici
soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v § 263
odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení
obviněný snaží Nejvyššímu soudu toliko předestřít jinou verzi skutkového děje,
než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, a to i přesto, že tuto snahu
prezentuje jako nesouhlas s právním posouzením skutku, pak se nachází zcela
mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní
posouzení je vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění
navazují.
119. Za ryze skutkovou je tak nutno považovat námitku týkající se stavu
dokončenosti FVE W. na konci roku 2010. Zjištění soudu prvního stupně o tom, že
v tomto termínu elektrárna nebyla zdaleka dokončená a že její instalovaný výkon
se v té době pohyboval mezi 4 až 5 MW, tedy podstatně méně, než plánovaných 7,5
MW, se navíc nenachází v žádném, natož v extrémním rozporu s provedenými
důkazy, a z těchto důkazů plně vyplývá. Naopak z výpovědi takřka všech ve věci
vyslechnutých svědků a rovněž z převážné většiny zajištěných stavebních deníků
jednoznačně vyplývá, že na FVE W. se ještě počátkem roku 2011 rozsáhle
pracovalo, neboť na konci roku nebyla část B ještě vůbec hotova, nebyly zde
panely a dokonce ani konstrukce.
120. Nejvyšší soud má rovněž za to, že soud prvního stupně hodnotil ve
věci provedené důkazy přesvědčivě a že se rovněž náležitě vypořádal s
případnými rozpory mezi jednotlivými výpověďmi. Rovněž správně a přesvědčivě
hodnotil i věrohodnost jednotlivých svědků. S argumentací, kterou obviněný v
dovolání uplatňuje, se pak z velké většiny vypořádal i odvolací soud. Nejvyšší
soud proto, stejně jako v případě prvního obviněného, znovu zdůrazňuje, že
pokud obviněný v podaném dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před
nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci
svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy
obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání
označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo
219/2002).
121. Pokud obviněný namítá, že z některých svědeckých výpovědí plyne
něco jiného, je nutno poznamenat, že obviněný výpovědi jím citovaných svědků ve
svém dovolání prezentuje značně zavádějícím způsobem, když toliko vybírá ty
části jejich výpovědí, které jsou mu podle jeho názoru ku prospěchu, či dokonce
uvádí přesný opak toho, co tito svědci vypověděli. Tak např. ze svědecké
výpovědi P. S. rozhodně nevyplývá, že se v lednu neprováděly žádné
elektrikářské práce a že probíhal hlavně úklid stavby. Z této výpovědi (viz bod
16. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) se naopak podává, že ještě v lednu
2011 probíhala montáž panelů na konstrukce a že dokončovací práce a úklid
probíhaly až potom. Rovněž není pravdou, že nalézací soud nevysvětlil, proč
shledal výpověď svědka R. Ch. nevěrohodnou, když naopak v bodě 48. odůvodnění
svého rozsudku zcela jednoznačně uvedl, že pokud tento svědek tvrdil, že po
Novém roce docházelo už jen k tzv. přestringování a k úklidovým pracím, jde o
výpověď odporující provedeným důkazům.
122. Skutkovou argumentaci obviněného V. Š. lze tedy shrnout tak, že
tento obviněný se snaží dosáhnout jiného závěru o průběhu skutkového děje (ve
vztahu k dokončenosti FVE W. ke konci roku 2010) tím, že předestírá (někdy
nepravdivým nebo zavádějícím způsobem) jednotlivé, jemu příznivé výpovědi
svědků. Takovou argumentaci je však nutno vyhodnotit jako nesprávnou, neboť
důkazy nelze hodnotit takto selektivním a z kontextu vytrženým způsobem, nýbrž
jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemné souvislosti (§ 2 odst. 6 tr. ř.).
Této povinnosti přitom soud prvního stupně dostál, neboť zejména v bodech 46.
až 57. důkladně a přesvědčivě rozvedl, na základě kterých důkazů dospěl k
závěru, že předmětná fotovoltaické elektrárna zdaleka nebyla na konci roku 2010
dokončená, a to ani pokud jde o plánovaný výkon ponížený na 7,5 MW, na který
získala dne 30. 12. 2010 licenci Energetického regulačního úřadu.
123. Za ryze skutkovou je nutno považovat i na několika místech dovolání
několikrát zmíněnou námitku obviněného, podle které docházelo v roce 2011 pouze
k přeskládání již existujících panelů a nikoliv k montáži panelů nových. I s
touto otázkou se však nalézací soud přesvědčivě vypořádal, když zejména z těch
stavebních deníků, o jejichž pravdivosti neměl pochybnosti, zjistil, že je
rozlišováno mezi přeskládáním panelů a montáží nových panelů, avšak že uvedené
přeskládání (přestringování) probíhalo až v únoru a březnu 2011 a že v lednu
2011 byla prováděna právě montáž nových panelů (viz bod 47. nebo 52. odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu). Soud prvního stupně se rovněž vypořádal s výpověďmi
těch svědků, kteří tvrdili, že všechny panely byly nainstalovány do konce roku
2010 a že po Novém roce docházelo již jen k jejich přeskládání (viz bod 53.
odůvodnění jeho rozsudku). Ani zjištění soudů k této okolnosti tedy nevykazují
žádný, natož extrémní rozpor s provedenými důkazy, který by jediný mohl
odůvodnit kasační zásah Nejvyššího soudu v oblasti skutkových zjištění soudů
nižších stupňů, kterými je jinak Nejvyšší soud vázán.
124. Procesní povahy je pak námitka porušení zásady beneficium
cohaesionis, kterou obviněný rovněž uplatňuje. Ani tato námitka však důvodná
není, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o zabrání věci
zúčastněné osoby napadeným rozsudkem odvolacího soudu zrušen z důvodu
procesních pochybení nalézacího soudu, který zúčastněnou osobu vyrozuměl toliko
o konání jediného hlavního líčení a v ostatních hlavních líčeních jí tak nebylo
umožněno uplatňovat její práva. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že výrok
o zabrání věci zúčastněné osobě je nepřezkoumatelný. Je tak zřejmé, že tyto
důvody zrušení rozsudku nalézacího soudu obviněnému V. Š. nikterak
neprospívaly, neboť se týkaly toliko otázky zabrání věci a zkrácení procesních
práv zúčastněné osoby.
125. Mezi námitky spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. naopak patří argumentace obviněného, že jeho jednáním nemohly
být naplněny znaky objektivní ani subjektivní stránky skutkové podstaty
přisouzeného trestného činu, argumentace týkající se krajní nouze, absence
škody a neoprávněného obohacení, zásady totožnosti skutku a otázky
spolupachatelství. S určitou mírou benevolence je pod tento dovolací důvod
možné podřadit i některé otázky související s právě uvedenými právními závěry,
byť se jedná částečně o polemiku skutkové povahy, neboť jsou s posuzováním
naplnění příslušných znaků skutkové podstaty úzce spjaty.
126. Pokud jde o námitku obviněného týkající se naplnění objektivní
stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v rámci které obviněný uvádí, že Energetický
regulační úřad nemohl být uvedený v omyl z toho důvodu, že o nutné montáži
části panelů věděl, přičemž podle něj navíc nelze v omyl uvést instituci
(úřad), lze konstatovat, že povaha této námitky je shodná s argumentací prvního
dovolatele P. N. (viz body 85. až 95. shora). Nejvyšší soud proto na citované
pasáže odůvodnění tohoto usnesení v plném rozsahu odkazuje a uzavírá, že
předložení rozhodnutí stavebního úřadu bylo způsobilé vyvolat na straně
Energetického regulačního úřadu omyl v otázce dokončenosti FVE W. v době konání
místního šetření stavebního úřadu a že Energetický regulační úřad lze uvést v
omyl ve smyslu § 209 tr. zákoníku.
127. Namítá-li obviněný v rámci této námitky, že v roce 2010
neexistovaly téměř jakékoliv zkušenosti s tím, jakým způsobem by měl žadatel o
licenci postupovat, lze k tomu uvést následující.
128. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že v roce 2010 byla situace pro
investory v sektoru fotovoltaických elektráren značně komplikovaná a že se v
důsledku poměrně náhlého obratu ve státní politice podpory obnovitelných zdrojů
energie museli potýkat s mnohými obtížemi. V žádném případě však nelze přijmout
argumentaci, že by snad bylo běžné, že licenci na provoz mohly získat i
nedokončené elektrárny, a to mj. právě z toho důvodu, že před vydáním licence
bylo nutné ověřit bezpečnost celého elektrického zařízení. Lze koneckonců
poukázat i na samotné jednání obviněných P. N. a V. Š. v nyní projednávané
věci, kteří si evidentně byli dobře vědomi toho, že pro řádné uvedení
elektrárny do provozu, které jediné zajišťovalo nárok na získání výhodných
výkupních cen, bylo nutné získat licenci Energetického regulačního úřadu a
připojit elektrárnu k distribuční soustavě. Tomu odpovídají i konkrétní projevy
jejich zvýšené aktivity ke konci roku 2010, kdy byl vyvíjen velký tlak na
dodavatelské společnosti a kdy zejména vědomě podepsali předávací protokol,
který zjevně nepravdivě osvědčoval předání obou dokončených částí elektrárny,
načež tento nepravdivý protokol spolu s revizní zprávou, která nemohla
osvědčovat bezpečnost elektrárny, která nebyla ještě dokončená, předložili pro
účely licenčního řízení Energetickému regulačnímu úřadu. I z této perspektivy
se nyní dovolací argumentace obviněného jeví toliko jako účelová, neboť z
provedeného dokazování plyne, že obviněný se v kritické době pravdivostí
potřebných dokumentů příliš nezabýval a pouze potřeboval, aby byly k dispozici
potřebné dokumenty, které by spolu s obviněným P. N. mohl ve snaze získat co
nejvyšší výkupní ceny předložit Energetickému regulačnímu úřadu.
129. S právě uvedeným souvisí i dovolací námitka týkající se krajní
nouze, ve které podle svého přesvědčení obviněný V. Š. jednal. Touto otázkou se
navíc Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již ve vztahu k dění okolo
fotovoltaických elektráren na konci roku 2010 věnoval, kdy v již citovaném
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018-II,
uvedl, že pokud má obviněný za to, že protiprávnost jeho jednání je vyloučena v
důsledku krajní nouze jako jedné z okolností vylučujících protiprávnost, je
možné pouze konstatovat, že nebezpečím přímo hrozícím zájmu chráněnému trestním
zákonem, které je podle § 28 tr. zákoníku jednou z podmínek existence krajní
nouze, zcela jistě není legální změna zákonné úpravy stran výkupních cen
elektrické energie ze solárních zdrojů. Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud
důvod se odchylovat ani v nyní projednávané věci. Námitku obviněného proto
vyhodnotil jako neopodstatněnou.
130. Z výše uvedeného se podává i odpověď na další dovolací námitku
obviněného, která se týká účelu předávacího protokolu v licenčním řízení a ve
které obviněný uvádí, že pouhý podpis předávacích protokolů nemůže sám o sobě
postačovat pro vznik jeho trestní odpovědnosti. Skutečnost je však opačná,
neboť předávací protokol byl pro Energetický regulační úřad jedním z dokumentů,
který měl prokazovat nejen dokončenost díla, ale i vlastnické právo k němu (§ 5
odst. 3 energetického zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2010) – k tomu srov.
již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo
990/2018-II. Význam předávacího protokolu tedy nelze podceňovat, neboť bez jeho
předložení by (spolu s předložením ostatních dokumentů, mj. revizní zprávy) k
vydání licence nedošlo.
131. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou namítaného porušení zásady
totožnosti skutku. Jak správně sám obviněný podotýká, odvolací soud se touto
otázkou zabýval v bodě 126. odůvodnění svého rozsudku. S jeho závěry se přitom
ztotožňuje i Nejvyšší soud, neboť je skutečně pravdou, že jak v usnesení o
zahájení trestního stíhání, tak v obžalobě a odsuzujícím rozsudku soudu prvního
stupně je popisováno v zásadě identické jednání spočívající nejen v obstarání
nepravdivých revizních zpráv a předávacích protokolů, tak v jejich předložení
Energetickému regulačnímu úřadu, v důsledku čehož byl Energetický regulační
úřad uveden v omyl a společnost P. neoprávněně získala nárok na výkupní ceny.
Není tedy pravdou, že by se skutek vymezený v jednotlivých rozhodnutích orgánů
činných v trestním řízení týkal jiného jednání. Tyto orgány vždy toliko
pozměnily popis skutku, což však na závadu není, neboť, jak správně konstatuje
odvolací soud, vázanost skutkem se netýká popisu tohoto skutku. Orgány činné v
trestním řízení však vždy rozhodovaly o stejném skutku. Ani tuto námitku tedy
nelze vyhodnotit jako opodstatněnou.
132. Pouze nad rámec uvedeného je nutno upozornit, že obžaloba
nespatřovala trestnost jednání pouze ve faktické stavební nedokončenosti
elektrárny ke dni udělení licence, ale k datu vyhotovení příslušných dokumentů,
přičemž ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku se uvádí, že tyto dokumenty v
nich uvedené skutečnosti nepravdivě osvědčovaly. Jde tedy o popis téhož jinými
slovy. Dovětek v obžalobě, že obvinění nadále omylu orgánů ERÚ využívali a že
je nevyrozuměli o tom, že jimi deklarované podmínky pro vydání licence nebyly v
době udělení licence splněny, není z hlediska závěru, že Energetický regulační
úřad byl uveden v omyl již tím, že mu byly předloženy nepravdivé dokumenty,
nikterak rozhodný, neboť obvinění byli odsouzeni za to, že uvedli někoho v
omyl, nikoliv že využívali něčího omylu. Uvedení Energetického regulačního
úřadu v omyl je přitom předmětem všech tří rozhodnutí (usnesení o zahájení
trestního stíhání, obžaloba, rozsudek), ve kterých se popis skutku vyskytuje.
133. Další okruh námitek obviněného se týkal otázky spolupachatelství, u
které obviněný V. Š. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k)
tr. ř. namítá nejprve vady výroku odsuzujícího rozsudku, ze kterého podle něj
na rozdíl od jeho odůvodnění plyne, že se vytýkaného jednání oba obvinění
dopustili jako pachatelé a nikoliv jako spolupachatelé, a v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá nesprávnost závěru o
spolupachatelství jako takového, neboť podle něj v jednání jeho a P. N.
absentoval společný úmysl (přičemž znovu opakuje, že neměl v úmyslu uvést
nikoho v omyl, když spoléhal na správnost postupu revizního technika).
134. Pokud jde o první z uvedených dovolacích důvodů vztahujících se k
otázce spolupachatelství, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání
neuvedl, kterou jeho variantu uplatňuje, tedy zda má za to, že v rozsudku soudu
prvního stupně některý výrok chybí nebo zda je některý z výroků neúplný. V
každém případě se však dovolací argumentace obviněného nemůže setkat s
úspěchem, neboť závěr o tom, že obvinění jednali jako spolupachatelé, nemusí
být výslovně vyjádřen ani ve skutkové, ani v právní větě odsuzujícího rozsudku,
neboť „spolupachatelství není samostatnou formou trestného činu (srov. § 111
tr. zákoníku), nýbrž vymezuje pouze trestní odpovědnost společně jednající
osoby, kdy ‚odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama‘ (srov. §
23 tr. zákoníku). Proto se zřetelem k ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. není
nezbytné ve výroku o vině při označení trestného činu podle jeho zákonných
znaků uvádět, že se obviněný trestného činu dopustil ‚ve spolupachatelství‘,
čin spáchal ‚jako spolupachatel‘ či ‚ve formě spolupachatelství‘ s citováním
příslušného zákonného ustanovení podle § 9 odst. 2 tr. zák. nebo § 23 tr.
zákoníku, jak se v praxi některých soudů občas nadbytečně postupuje. Jinými
slovy, jestliže v tzv. právní větě výroku rozsudku týkajícího se více společně
jednajících osob není obviněný výslovně označen za spolupachatele podle § 23
tr. zákoníku, nelze z toho vyvozovat, že se trestného činu dopustil samostatně;
je-li z formulace výroku o vině a dále z odůvodnění rozhodnutí zjevné, že čin
byl spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob“ – srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 417/2011.
135. Existence spolupachatelství přitom jednoznačně vyplývá jak z
formulace skutkové věty odsuzujícího rozsudku, tak z odůvodnění rozsudků obou
soudů (srov. bod 73. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 118. až 120.
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ve skutkové větě je přitom společný
podvodný úmysl obou obviněných coby jednatelů společnosti P. a jejich společné
podvodné jednání (uvedení Energetického regulačního úřadu v omyl předložením
nepravdivých dokumentů) poměrně jednoznačně zachycen. Tato skutková zjištění
jsou přitom v souladu s provedenými důkazy a vyplývají z nich, jak Nejvyšší
soud rozebral výše v tomto odůvodnění. Není přitom pravdou, že by nalézací soud
uvedl, že se oba obvinění na trestné činnosti podíleli stejnou měrou, když
naopak uvedl, že není třeba, aby tomu tak bylo (viz bod 73. odůvodnění jeho
rozsudku). Tento závěr je ostatně souladný i s ustálenou judikaturou (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 191/2017, a v
něm citovaná rozhodnutí). Ani s námitkami týkajícími se otázky
spolupachatelství tak nebylo možné se ztotožnit.
136. Ve vztahu k výroku o vině obviněný konečně prostřednictvím podání
doplňujících jeho dovolání poukazuje na rozhodnutí vydaná v jiné trestní věci
týkající se FVE R. V této trestní věci vydal Krajský soud v Brně dva rozsudky,
přičemž prvním z nich (sp. zn. 53 T 1/2019) byl obviněný revizní technik
zproštěn obžaloby a ve druhém z nich (sp. zn. 53 T 8/2019) byl obžaloby
zproštěn i zmocněnec investorské společnosti, který byl pověřen za ni jednat v
souvislosti s výstavbou FVE R. a jejím uvedením do provozu. Oba rozsudky již
nabyly právní moci. Obviněný má za to, že by k těmto rozhodnutím měl
přihlédnout i Nejvyšší soud v nyní projednávané věci, neboť přístup soudu v
citované věci je podle jeho názoru diametrálně odlišný od přístupu v jeho
vlastní trestní věci.
137. Nejvyšší soud však po seznámení se s citovanými rozhodnutími
Krajského soudu v Brně týkajícími se FVE R. konstatuje, že závěry z těchto
rozhodnutí nelze s ohledem na zásadní skutkové odlišnosti obou trestních věcí v
nyní projednávané věci aplikovat. Je zejména nutno upozornit, že ke zproštění
obžaloby revizních technika ve věci FVE R. došlo z toho důvodu, že dokazováním
nebylo prokázáno, že FVE R. nebyla po stránce elektrického propojení dokončena,
tj. že revizní zpráva byla nepravdivá.
138. Základní rozdíl mezi trestní věcí týkající se FVE R. a trestní věcí
týkající se FVE W. tak spočívá v tom, že ve druhé z uvedených věcí bylo na
rozdíl o té první jednoznačně prokázáno, že elektrárna nebyla v době provedení
revize dokončena, resp. že revizní technik K. K. uvedl ve své revizní zprávě
informace, které prokazatelně pravdivé nebyly (jednalo se zejména o údaj o
počtu instalovaných panelů v návaznosti na způsob vymezení předmětu revize –
viz níže v části věnující se dovolání obviněného K. K.).
139. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně byl v řízení vedeném pod
sp. zn. 53 T 8/2019 toho názoru, že předpokladem trestní odpovědnosti
obviněného zmocněnce investorské společnosti je závěr o trestní odpovědnosti
revizního technika, tzn. závěr o nepravdivosti revizní zprávy vypracované tímto
revizním technikem, nezbylo mu, než i zmocněnce investorské společnosti
zprostit obžaloby.
140. Je patrné, že závěry vyslovené v rozhodnutích ve věci FVE R. se v
nyní projednávané věci nepoužijí. Poukazuje-li nyní obviněný V. Š. na to, že
proti jednatelům investorské společnosti ve věci FVE R. nebylo ani zahájeno
trestní stíhání, zcela pomíjí, že tito jednatelé pro vyřizování veškerých
záležitostí týkajících se výstavby elektrárny a jejího uvedení do provozu
zmocnili projektového manažera a sami se na průběhu výstavby elektrárny a
jejího povolování nepodíleli (naopak jim byly ze strany obviněného projektového
manažera prezentovány nepravdivé informace ohledně průběhu výstavby) a nebyli v
objektu výstavby ani přítomni. Pravděpodobně z toho důvodu se státní
zastupitelství rozhodlo nezahajovat proti těmto jednatelům trestní řízení. V
nyní projednávané věci je však situace, jak bylo shora podrobně rozebráno,
zcela odlišná, neboť oba obvinění se coby jednatelé společnosti P. na průběhu
výstavby FVE W. aktivně podíleli.
141. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou nepřiměřenosti trestu, ve
které obviněný brojí toliko proti výměře trestu odnětí svobody, který mu byl
uložen. Hned úvodem je však nucen upozornit, že byl-li trest uložen v rámci
trestní sazby stanové pro daný trestný čin v trestním zákoně, není možné se
přezkumu jeho výše domáhat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř., který obviněný v této souvislosti uplatňuje, ani v rámci
žádného jiného ze zákonem stanovených důvodů. Zásah Nejvyššího soudu by mohl
být ospravedlněn pouze v případech extrémně přísných a zjevně nespravedlivých
trestů (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). O takový trest se však v
nyní projednávané věci v případě obviněného V. Š., ač je tento přesvědčen o
opaku, nejedná.
142. Vzhledem k tomu, že byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným
zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, byl
ohrožen trestem odnětí svobody na pět až deset let. Byl mu přitom uložen trest
odnětí svobody v délce sedmi let a šesti měsíců, tedy trest přesně v polovině
dané trestní sazby. Pokud jde o odůvodnění zvolené výměry trestu odnětí
svobody, Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s přesvědčivým odůvodněním soudu
prvního stupně (viz bod 80. jeho rozsudku), které nebylo novým rozhodnutím o
trestu v rozsudku soudu druhého stupně překonáno, když tento se v případě
obviněného V. Š. týkal pouze trestu propadnutí části majetku.
143. Je skutečností, že byť se v případě trestu odnětí svobody uloženého
obviněnému V. Š. jedná o trest přísný, který nepochybně citelně zasáhne do
života tohoto obviněného a jeho rodiny, bylo jeho uložení ve zvolené výměře na
místě, neboť zde bylo hned několik významně přitěžujících okolností,
souvisejících zejména s mimořádně vysokou výší škody a neoprávněného prospěchu.
Nejedná se tedy o trest natolik extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, aby byl
odůvodněn výjimečný zásah dovolacího soudu do výměry trestu odnětí svobody,
která je výlučně v diskreci soudu, který o trestu rozhoduje.
144. Namítá-li obviněný, že mu byl uložen trest exemplární, který se
vymyká trestům uloženým v jiných podobných kauzách, je nutno upozornit, že
soud, který o trestu rozhoduje, je povinen v souladu s principem
individualizace trestu zohledňovat všechny zvláštnosti daného případu, tedy jak
okolnosti, povahu a závažnost spáchaného trestného činu, tak nejrůznější poměry
pachatele. Přísnost trestu tedy nelze odvozovat od trestů uložených v jiných
kauzách týkajících se dění kolem fotovoltaických elektráren na konci roku 2010,
nýbrž je třeba přistupovat ke každé kauze a ke každému pachateli individuálně.
To se také v nyní projednávané věci stalo, přičemž nalézací soud své úvahy při
ukládání trestu řádně, přesvědčivě a podrobně odůvodnil. Není navíc ani
pravdou, že by tresty ukládané v jiných fotovoltaických kauzách byly podstatně
nižší. Pouze namátkou lze zmínit trestní věc vedenou u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 10 T 1/2013 a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 42/2020 (výkon
2,067 MW), ve které byl investorovi FVE uložen trest odnětí svobody v délce
pěti a půl roku, trestní věc vedenou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T
5/2013 a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 968/2016 (výkon 3 MW), ve které
byl investorovi FVE uložen trest odnětí svobody v délce šesti a půl let, stejně
jako v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 5/2015 a u
Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 792/2017 (výkon 0,481 MW), nebo trestní věc
vedenou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 8/2017 a u Nejvyššího soudu
pod sp. zn. 3 Tdo 1340/2019 (výkon 1,949 MW), ve které byl investorovi FVE
uložen trest odnětí svobody v délce šesti roků. Nutno rovněž podotknout, že ve
všech těchto věcech souviselo podvodné jednání pachatelů s fotovoltaickými
elektrárnami o značně menším výkonu, u kterých se skutečná i hrozící škoda
pohybovala v řádově nižších hodnotách než v nyní projednávané věci. I vzhledem
k takto vysoké závažnosti trestného činu nebylo ani na místě uvažovat o možné
aplikaci zásady subsidiarity trestní represe na nyní projednávanou věc, které
se obviněný rovněž dožadoval.