USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2020 o dovolání
obviněných F. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Vazební věznici Brno, a J. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č.
ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 1 To 54/2018, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T
1/2013, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Š.
odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H.
odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 10 T
1/2013, byli obviněný F. Š. a J. H. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění se uvedeného zvlášť závažného zločinu
dopustili obviněný F. Š., J. H. společně se spoluobviněnými R. J. a J. P.
(kteří dovolání nepodali ani nebylo dovolání podáno v jejich neprospěch), a to
jednáním spočívajícím v tom, že
a) F. Š. jako jednatel společnosti F., se sídlem XY, XY, která byla investorem
a objednatelem fotovoltaické elektrárny M. u XY, ačkoliv věděl, že
fotovoltaická elektrárna není v podstatných částech dokončená, dne 30. 11. 2010
mezi 15:08 h. až 15:13 h. prostřednictvím emailů dal pokyn J. H., jednateli
společnosti N., se sídlem XY, XY, která byla zhotovitelem a generálním
dodavatelem fotovoltaické elektrárny M., a zároveň i R. J., aby k žádosti o
první paralelní připojení fotovoltaické elektrárny M. k distribuční soustavě
elektřiny podané dne 30. 11. 2010 F. Š. na společnost E.ON Distribuce, a. s.,
se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, zajistili mj. zprávy o
výchozí revizi elektrické instalace na část nízkého napětí a na část vysokého
napětí fotovoltaické elektrárny M. s datem maximálně do 30. 11. 2010 s tím, že
je musí F. Š. předložit nejpozději do pátku 3. 12. 2010 na společnost E.ON
Distribuce, a. s., kdy z ohledem na datum a čas zadání, nedokončenost
elektrárny a požadavek na antedataci zpráv věděl, že nebudou pravdivé,
b) R. J. na základě výše uvedeného pokynu dne 5. 12. 2010 úmyslně vyhotovil
jménem a bez vědomí revizního technika F. K., nar. XY, zcela nepravdivou Zprávu
o revizi elektrického zařízení výchozí č. 50J/10 antedatovanou na 28. 11. 2010
na kabelovou přípojku VN 22kV mezi fotovoltaickou elektrárnou M. a distribuční
soustavou a zcela nepravdivou Zprávu o revizi elektrického zařízení výchozí č.
51J/10 antedatovanou na 28. 11. 2010 na transformační stanice TS1 a TS2
fotovoltaické elektrárny M. (část vysokého napětí), ačkoliv ve skutečnosti ke
dni 28. 11. 2010 ani k 5. 12. 2010 trafostanice neexistovaly a kabelová
přípojka VN 22kV k 28. 11. 2010 ani k 5. 12. 2010 nebyla dokončena, přičemž
následně R. J. dne 5. 12. 2010 v 21:12 h. zaslal emailem uvedené zprávy o
revizi elektrického zařízení F. Š. s vědomím, že budou předloženy společnosti
E.ON Distribuce, a. s., Energetickému regulačnímu úřadu a Stavebnímu úřadu
Městského úřadu XY,
c) J. P. jako revizní technik dne 2. 12. 2010, aniž by elektrárnu M. před tím
navštívil a vykonal revizi, úmyslně vyhotovil zcela nepravdivou Zprávu o
provedení revize elektrického zařízení výchozí č. P93-1/01, údajně provedenou v
období od 24. do 30. 11. 2010, na část nízkého napětí fotovoltaické elektrárny
M., ačkoliv ve skutečnosti k 30. 11. 2010 ani k 2. 12. 2010 část nízkého napětí
fotovoltaické elektrárny M. nebyla dokončena ani zčásti a nebyla na ní
nainstalována ani podstatná část fotovoltaických panelů, dále dne 3. 12. 2010
úmyslně vyhotovil Zprávu o provedení revize elektrického zařízení výchozí č.
P93-2/2010, datované k 30. 11. 2010, na část nízkého napětí trafostanic
fotovoltaické elektrárny M., ačkoliv ve skutečnosti k 30. 11. 2010 ani k 3. 12.
2010 trafostanice neexistovaly a obě Zprávy předal J. H. s vědomím, že budou
předloženy společnosti E.ON Distribuce, a. s., Energetickému regulačnímu úřadu
a Stavebnímu úřadu Městského úřadu XY,
d) J. H. na základě výše uvedeného pokynu F. Š. dne 5. 12. 2010 v 20:23 h.
prostřednictvím emailu úmyslně dal pokyn J. P., aby mj. antedatoval výše
uvedené Zprávy o provedení revize elektrického zařízení č. P93-1/01 a
P93-2/2010 s nejpozdějším datem 30. 11. 2010, přičemž J. P. mu vyhověl a dne 6.
12. 2010 v 08:20 h. nechal zaslat emailem prostřednictvím Z. P., nar. XY, čelní
strany mj. i uvedených zpráv o provedení revize elektrického zařízení s úmyslně
pozměněnými daty na 30. 11. 2010, ačkoliv oba věděli, že k 30. 11. 2010 a ani k
6. 12. 2010 část nízkého napětí fotovoltaické elektrárny M. nebyla zdaleka
dokončena a že trafostanice neexistovaly, aby následně J. H. předal uvedené
zprávy o provedení revize elektrického zařízení F. Š., kdy jak J. P., tak i J.
H. jednali s vědomím, že uvedené Zprávy o provedení revize elektrického
zařízení budou předloženy společnosti E.ON Distribuce, a. s., Energetickému
regulačnímu úřadu a Stavebnímu úřadu Městského úřadu XY,
e) F. Š. dne 6. 12. 2010 při znalosti skutečného stavu předložil výše uvedené
nepravdivé Zprávy o výchozí revizi elektrické instalace č. 50J/10, 51J/10,
P93-1/01 a P93-2/2010 společnosti E.ON Distribuce, a. s., na adrese pobočky
společnosti Lidická 36 v Brně, dále dne 16. 12. 2010 Stavebnímu úřadu Městského
úřadu XY na adrese XY, XY, a dne 22. 12. 2010 Energetickému regulačnímu úřadu
na adrese Masarykovo nám. 5, Jihlava,
f) F. Š. a J. H. dne 16. 12. 2010 na Stavebním úřadu Městského úřadu XY
vyhotovili nepravdivý ručně psaný Předávací protokol FVE M., podle kterého
zhotovitel společnost N., zastoupená J. H. předala vyjmenované dílčí části díla
společnosti F., zastoupené F. Š., kdy dle protokolu byla předána kompletní
fotovoltaická elektrárna M. kromě elektronického zabezpečovacího systému a
terénních úprav a tento nepravdivý předávací protokol společně předali I. M.,
nar. XY, referentce Stavebního úřadu Městského úřadu XY, ačkoliv oba věděli, že
fotovoltaická elektrárna M. není k datu 16. 12. 2010 dokončena a nejsou
dokončeny ani jednotlivé v protokolu vyjmenované části elektrárny,
g) F. Š. a J. H. v období od 16. 12. 2010 do 22. 12. 2010 úmyslně vyhotovili
tištěný nepravdivý Předávací protokol dokončeného díla F. M. – 2,067MW, podle
kterého zhotovitel společnost N., zastoupená J. H. předala dokončenou část díla
s konkrétně vyjmenovanými částmi díla společnosti F., zastoupené F. Š.,
obsahující také nepravdivé prohlášení společnosti N., že veškeré pohledávky
vůči společnosti F. byly řádně a včas uhrazeny, kdy podle konkrétních
vyjmenovaných částí díla byla předána kompletní fotovoltaická elektrárna M.
kromě elektronického zabezpečovacího systému,
h) tento nepravdivý předávací protokol F. Š. dne 22. 12. 2010 při znalosti
skutečného stavu předložil mj. i s výše uvedenými nepravdivými výchozími
revizními zprávami elektrického zařízení Energetickému regulačnímu úřadu,
ačkoliv oba věděli, že fotovoltaická elektrárna M. ani k datu 22. 12. 2010 není
ve stavu dokončenosti, který je popsán v uvedeném, od samého počátku
nepravdivém, protokolu,
tímto způsobem F. Š., J. H., R. J. a J. P. uvedli v omyl Stavební úřad
Městského úřadu XY, společnost E.ON Distribuce, a. s., a Energetický regulační
úřad a na základě předložených výše uvedených zcela nepravdivých dokumentů
Stavební úřad Městského úřadu XY dne 16. 12. 2010 pod sp. zn. SÚ330/634/2010-
Mr-4-Př.už 36/822, č. j. MUBPH 25761/2010 vydal rozhodnutí o povolení
předčasného užívání stavby fotovoltaické elektrárny M., společnost E.ON
Distribuce, a. s., protokolem dne 23. 12. 2010 schválila výrobnu (tzv. první
paralelní připojení) a Energetický regulační úřad dne 28. 12. 2010 udělil pod
č. j. 14553-8/2010-ERU licenci společnosti F. na výrobu elektřiny na 25 let, na
základě které byla F. M. nesprávně považována za fotovoltaický zdroj uvedený do
provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, ačkoliv ve skutečnosti
fotovoltaická elektrárna M. nebyla dokončena a způsobilá k provozu ani k 31.
12. 2010, neboť byla dokončována v průběhu ledna a počátkem února 2011 a
zapojena do distribuční soustavy dne 7. 2. 2011, přičemž začala dodávat
vyrobenou elektřinu do distribuční soustavy dne 23. 2. 2011, aby následně mohl
F. Š. dne 21. 1. 2011 uzavřít jménem společnosti F. „Smlouvu o dodávce
elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu
do elektrizační soustavy“ se společností E.ON Distribuce, a. s., což
společnosti F. umožňuje po dobu 20 let na základě měsíčních výkazů o výrobě
elektřiny a faktur neoprávněně uplatňovat a inkasovat zvýhodněnou výkupní cenu
za elektřinu,
F. Š., J. H., R. J. a J. P. tak jednali v úmyslu získat neoprávněné obohacení
pro společnost F., kdy na základě pravomocné licence od Energetického
regulačního úřadu a na základě provedeného tzv. prvního paralelního připojení k
distribuční soustavě společnosti E.ON Distribuce, a. s., ještě v roce 2010 a
následně uzavřené „Smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje
s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy“ vznikl
společnosti F. nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z
fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12.150 Kč za
vyrobenou MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z
fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5.500 Kč za
vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž by se v průběhu následujících 20 let
společnost F. obohatila o částku nejméně 299.729.019,80 Kč za současného
způsobení škody společnosti E.ON Distribuce, a. s., přičemž jen za vyrobenou
elektřinu v období od února 2011 do května 2012 včetně se společnost F.
neoprávněně obohatila o částku 20.824.176,20 Kč ke škodě společnosti E.ON
Distribuce, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, která
vyplacenou garantovanou cenu zpětně refinancuje částečně na úkor České
republiky a částečně na úkor spotřebitelů formou poplatku za distribuci,
přičemž pokud by pracovníci dotčených úřadů věděli, že shora uvedené listiny
neodpovídají skutečnosti, příslušná rozhodnutí by nevydali a nárok na výkupní
cenu elektrické energie pro elektrárny uvedené do provozu do 31. 12. 2010 by
společnosti F. nevznikl.
3. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný F. Š. odsouzen podle § 209
odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Dále byl podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku tomuto
obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb, kdy výše jedné
denní sazby činí 1.000 Kč, tedy celkem 500.000 Kč. Pro případ, že by nebyl
peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 69 odst. 1
tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců.
Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu
obchodních korporací na dobu pěti let.
4. Obviněný J. H. byl za spáchání uvedeného trestného činu odsouzen
podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68
odst. 1, 2 tr. zákoníku by tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výši
100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1.000 Kč, tedy celkem
100.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán,
byl obviněnému podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí
svobody v trvání dvanácti měsíců. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, odst.
3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu obchodních korporací na dobu tří let.
5. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo dále rozhodnuto o vině a trestu
pro spoluobviněné R. J. a J. P.
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 10
T 1/2013, podali obvinění F. Š. a J. H., stejně jako spoluobviněný J. P. a
zúčastněná osoba Z. odvolání.
7. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne
11. 4. 2019, sp. zn. 1 To 54/2018 (dále též „napadené rozhodnutí“), ve výroku
I. tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. se z podnětu odvolání
obviněného J. P. napadený rozsudek částečně zrušuje ve výroku o trestu zákazu
činnosti uloženého tomuto obviněnému, a ve výroku II. tak, že se podle § 256
tr. ř. odvolání obviněných F. Š. a J. H. a zúčastněné osoby Z. zamítají.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2019, sp. zn.
1 To 54/2018, podali obvinění F. Š. a J. H. prostřednictvím svých obhájců
dovolání.
9. Obviněný F. Š. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o
zamítnutí jeho odvolání, přestože byl v nalézacím řízení dán důvod dovolání
spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V důsledku takových vad došlo podle obviněného k
porušení práva na spravedlivý proces.
10. První dovolací námitka obviněného F. Š. se týká právního omylu
ohledně náležitostí revizní zprávy a předpokladů pro její vypracování. Obviněný
je toho názoru, že jeho obhajoba v této otázce nebyla vyvrácena. Upozorňuje, že
právní regulace revizních zpráv neobsahuje a ani v roce 2010 neobsahovala
pravidlo o tom, kdy lze revizní zprávu vyhotovit. Úprava náležitostí revizních
zpráv a předpokladů pro jejich vyhotovení byla podle něj natolik nejasná, že se
na nich neshodli ani odborníci v této oblasti – k tomu odkazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 2 As 313/2015-492.
Pravidlo, že k revizi elektrických zařízení a instalací lze přistoupit teprve v
okamžiku, kdy jsou plně dokončeny, dotvořila podle obviněného až judikatura
Nejvyššího správního soudu, jejíž počátky lze spatřovat v rozsudku ze dne 10.
12. 2015, č. j. 7 As 204/2015-66. Toto pravidlo však nedovodila z právního řádu
jako takového, ale zejména s poukazem na právně nezávazné, doporučující
technické normy (ČSN 33 1500), které nejsou ani volně dostupné, byť i k nim
Nejvyšší správní soud konstatoval, že vytvářejí nedostatečný a nejednoznačný
normativní rámec stanovící postup pro výkon revizní činnosti. Podle obviněného,
nelze-li v trestním právu v neprospěch obviněného aplikovat zákonné normy,
které v době jednání nebyly platné a účinné, je třeba totéž pravidlo v souladu
se zásadou a maiori ad minus vztáhnout i na normy dotvořené soudní judikaturou.
Obviněnému tedy nelze v posuzovaném případě klást za vinu, že toto pravidlo –
nepublikované ve sbírce zákonů ani jinde, v roce 2010 neznal, když bylo
vytvořeno judikaturou až o pět, resp. sedm let později.
11. Obviněný v souvislosti s touto dovolací námitkou dále uvádí, že
nebyl odborníkem v oblasti revizí elektrických zařízení a ani jím ze svého
postavení (jednatele společnosti s ručením omezeným) být nemusel. Zpracování
revizních zpráv náleží revizním technikům, tedy držitelům příslušného
osvědčení, pro jehož získání museli osvědčit potřebné znalosti v oboru a složit
příslušnou zkoušku. Dovolatel přitom metodiku zpracování revizních zpráv v
rozhodné době neznal. I kdyby věděl, že stavba FVE M. není v době, kdy požádal
o vyhotovení revizní zprávy, zcela dokončena, nelze z toho dovozovat závěr, že
věděl, že za takové situace nelze revizní zprávu vyhotovit. Navíc o zajištění
revizní zprávy požádal odbornou společnost (generálního dodavatele) –
společnost N. Obviněný tak v důsledku neznalosti teprve později ustáleného
pravidla nevěděl, že revizní zpráva může být vyhotovena na základě revizní
činnosti na plně dokončené fotovoltaické elektrárně – v tom podle něj spočívá
jeho právní omyl, který vylučuje jeho úmyslné zavinění. Nikdo ho ani
neupozornil na to, že revizní zpráva, která bude vyhotovena na základě jeho
požadavku, by neměla být v souladu s pravidly vztahujícími se na vytváření
revizních zpráv.
12. V rámci další dovolací námitky obviněný F. Š. uvádí, že předmětná
revizní zpráva nebyla Energetickému regulačnímu úřadu předložena 3. 12. 2010,
ale až 22. 12. 2010, přičemž v mezidobí byly revizním technikem J. P. provedeny
veškeré činnosti, které je podle judikatury třeba provést k vydání revizní
zprávy (kontrola projektové dokumentace, ověření, že instalovaná zařízení jsou
v souladu s projektem, kontrola protokolů, které jsou součástí dodávky,
vizuální prohlídka instalovaných zařízení a jejich měření a zkoušení).
Provedená revizní činnost podle obviněného nevyvracela závěry revizní zprávy,
čímž je konvalidovala ještě před jejich předložením Energetickému regulačnímu
úřadu (revizní zpráva v ten okamžik nebyla objektivně v rozporu s realitou –
nepravdivá – v údajích podstatných pro rozhodnutí – věcně revizní zpráva
odpovídala činnosti revizního technika). Teprve poté, kdy byla revizní činnost
dokončena a její výsledky odpovídaly obsahu revizní zprávy, předložil obviněný
revizní zprávy Energetickému regulačnímu úřadu. Zkoumat, zda Energetický
regulační úřad (osoba za něj jednající) jednal v omylu o podstatné skutečnosti,
když rozhodoval o udělení licence, tak podle obviněného bylo třeba k okamžiku,
kdy k jeho rozhodnutí došlo, tj. k 28. 12. 2010. Pokud se nalézací soud odmítl
zabývat otázkou souladu revizní zprávy s výsledky revizní činnosti, resp. se
skutečným stavem FVE k 22. 12. 2010 (doplnění podkladů), natož k 28. 12. 2010
(rozhodnutí Energetického regulačního úřadu), zatížil podle dovolatele své
rozhodnutí vadou v právním hodnocení významu této otázky pro posouzení omylu
jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu.
13. V poslední části svého dovolání obviněný namítá nepřezkoumatelnost
výroku o trestu. V případě trestu odnětí svobody totiž soud podle obviněného
nespecifikoval, jak konkrétně se na konečném výroku jednotlivě podílejí
jednotlivé přitěžující a polehčující okolnosti (zvláště pak neúměrná délka
řízení, v důsledku které mělo podle obviněného dojít k mimořádnému snížení
trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku). Nepřezkoumatelný je podle
obviněného i peněžitý trest, neboť soud podle jeho názoru nevysvětlil, proč
zvolil právě tento počet a tuto výši denních sazeb, a nedostál tak požadavkům
ustanovení § 68 odst. 3 věty druhé a třetí a odst. 4 tr. zákoníku. Dovolatel je
toho názoru, že soud prvního stupně svým postupem vyloučil jakoukoli účinnou
obhajobu obviněného týkající se výše uloženého peněžitého trestu, protože
fakticky nelze vyvrátit (ani potvrdit) správnost údajů (zejm. výši průměrného
čistého denního příjmu), z nichž by měla vycházet, a navrhovat v tomto směru
důkazy. Rozhodnutí o uložení peněžitého trestu je tak podle obviněného jednak
nepřezkoumatelné, jednak nepodložené (extrémní rozpor), v důsledku čehož
porušuje právo obviněného na spravedlivý proces.
14. Ze shora uvedených důvodů obviněný F. Š. navrhuje, aby Nejvyšší soud
v souladu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí i
předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
15. Obviněný J. H. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj na
podkladě skutkových zjištění soudů obou stupňů nemohla být jeho jednáním
naplněna subjektivní ani objektivní stránka skutkové podstaty zvlášť závažného
zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, zejména pak
v otázce uvedení v omyl Energetického regulačního úřadu, společnosti E.ON
Distribuce, a. s. (dále jen „E.ON Distribuce“), a stavebního úřadu. Uplatněný
dovolací důvod je podle obviněného J. H. naplněn i z důvodu existence
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a to opět
ve vztahu k subjektivní a objektivní stránce skutkové podstaty trestného činu,
za který byl odsouzen. V důsledku tohoto extrémního rozporu bylo podle
obviněného zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
16. Dovolatel po zrekapitulování dosavadního průběhu trestního řízení
takto uvedl, že jakékoliv jednání podřaditelné, byť jen formálně, pod skutkovou
podstatu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a)
tr. zákoníku v souvislosti s výstavbou FVE M., kategoricky popírá. Soudy se
podle něj odmítly zabývat celou řadou provedených důkazů ke stavu dokončenosti
FVE M. k 28. 12. 2010, které prokazují, že energetické zařízení FVE M. bylo k
tomuto datu fakticky dokončeno a jeho bezpečnost byla řádně ověřena v takovém
rozsahu, jaký tehdejší právní předpisy a technické normy požadovaly, resp.
umožňovaly.
17. K otázce faktické neproveditelnosti revizních zpráv vzhledem k
rozpornosti právní úpravy neumožňující provedení měření dokončeného zařízení
pod napětím, obviněný uvádí, že odvolací soud se mýlil, pokud poukázal na to,
že obhajoba přes opakování této námitky přehlédla názor odvolacího soudu
vyjádřený v jeho prvním usnesení, že i přes tuto faktickou nemožnost provést
revizní zprávy v souladu s tehdejší právní úpravou měla být ověřena bezpečnost
FVE v rozsahu kontroly projektové dokumentace a mělo být ověřeno, že
instalovaná zařízení jsou v souladu s projektem, kontroly protokolů, vizuální
prohlídky instalovaných zařízení a jejich měření a zkoušení, které je
proveditelné ještě před připojením na napětí. Dovolatel uvádí, že v tomto směru
bylo doplněno dokazování, které prokázalo, že bezpečnost FVE M. byla v rozsahu
vymezeném odvolacím soudem ověřena, a to před vydáním licence (28. 12. 2010) i
před schválením prvního paralelního připojení (23. 12. 2010), neboť ještě před
tím, než byly dne 22. 12. 2010 předmětné výchozí revizní zprávy založeny do
licenčního spisu Energetického regulačního úřadu, bylo skutečné provedení
nízkonapěťové části instalace FVE M. obviněným J. P. ve dnech 20. až 21. 12.
2010 fyzicky zkontrolováno a ověřeno. Ke schválení prvního paralelního
připojení této výrobny došlo dne 23. 12. 2010.
18. Pokud jde o řízení před stavebním úřadem, dovolatel uvádí, že v
odůvodnění rozhodnutí o povolení předčasného užívání stavby ze dne 16. 12. 2010
není zmínka o tom, že by stavební úřad při svém rozhodování jakkoliv vycházel z
revizních zpráv či že by z nich snad dovozoval nějaké konkrétní závěry.
Upozorňuje, že pracovnice stavebního úřadu provedla v rámci stavebního řízení
dne 16. 12. 2010 fyzickou prohlídku rozestavěné stavby F. M., při které se
seznámila s jejím skutečným stavebně technickým stavem, a to v rozsahu a
způsobem, který považovala za zcela dostačující k tomu, aby mohla o povolení
předčasného užívání nedokončené stavby rozhodnout.
19. Soudy se podle obviněného nevěnovaly ani tomu, zda si problému
proveditelnosti revizní zprávy byly vědomy dotčené orgány, a pokud o něm
věděly, jak na něj reagovaly, což je relevantní ve vztahu k otázce uvedení v
omyl dotčených orgánů jednáním obviněných. Z provedeného dokazování je
nepochybné, že Energetický regulační úřad i společnost E.ON Distribuce věděly o
tom, že jako podklady k vydání jejich rozhodnutí přijímají výchozí revizní
zprávy, které ovšem v podmínkách roku 2010 není možné po obsahové stránce
pravdivě zpracovat. Pak je podle dovolatele namístě otázka, zda tyto orgány
mohly být uvedeny v omyl.
20. K závěru odvolacího soudu, že správní orgán není povinen aktivně z
vlastního popudu přezkoumávat žadatelem předložené listiny, dovolatel namítl,
že správní orgán by v takovém případě nevykonával prakticky žádnou rozhodovací
činnost a zcela by se zbavoval odpovědnosti na úseku státní správy uložené mu
právním předpisem. Jestliže je třeba podle odvolacího soudu vzít v úvahu
kvalifikaci zaměstnanců správních orgánů a jejich nezpůsobilost ověřovat
technický stav FVE, není důvod, aby stejnou úvahou nebylo postupováno i vůči
obviněnému.
21. S ohledem na výsledky provedeného dokazování nelze podle obviněného
dovodit, že by na straně jednotlivých dotčených institucí, resp. na straně
pověřených zodpovědných pracovníků těchto institucí, existoval omyl ohledně
skutečného stavu FVE M. a její bezpečnosti. To platí jak pro stavební úřad, tak
i pro společnost E.ON Distribuce a Energetický regulační úřad, což dovolatel ve
svém mimořádném opravném prostředku obsáhle rozebírá.
22. Dovolatel nesouhlasí ani s právní kvalifikací zavinění ve formě
úmyslu nepřímého, jenž shledal v jednání obviněného odvolací soud (oproti
nalézacímu soudu, který v jednání obviněného spatřoval úmysl přímý). V
podepsání předávacího protokolu k požadavku úřednice stavebního úřadu, za
jejího dohledu a doporučení, jak tento text formulovat, a to poté, kdy si sama
stavbu prošla a seznámila se v rozsahu jí požadovaném se stavem její
dokončenosti, navíc za situace, kdy stavební zákon tento dokument k vydání
rozhodnutí o předčasném užívání stavby nepožadoval, lze podle něj shledat
nanejvýš nedbalost nevědomou. Pokud soudy konstatovaly, že si musel být jako
jednatel společností N. vědom provádění dalších stavebních prací na FVE M. i po
16. 12. 2010, dovolatel namítl, že šlo pouze o dokončovací práce, které se již
netýkaly vlastního energetického zařízení. Za nepodložený a v extrémním rozporu
s provedenými důkazy dovolatel označil závěr soudů, že jednal spolu s ostatními
obviněnými v úmyslu získat neoprávněné obohacení pro společnost F. (dále jen
„F.“). Jako jednatel firmy N., generálního dodavatele stavby, bylo totiž jeho
jediným motivem v souladu se smlouvou o dílo dodržet závazky ze smlouvy o dílo
řádně a včas.
23. Obviněný poukazuje také na rozporuplnost tehdejší právní úpravy, kdy
nebylo zřejmé, co má revizní technik konat za účelem řádného vyhotovení revizní
zprávy, jaké údaje má zpráva obsahovat, jak tyto údaje zjistit a v jakém stavu
musí být energetické zařízení v době vyhotovení revizní zprávy, tedy jestli je
nutné, aby všechny FVE panely byly osazeny a zapojeny.
24. Dovolatel nesouhlasí ani se způsobem vyčíslení škody. Škodou může
podle něj být pouze to, co by vyprodukovala ke dni udělení licence nedokončená
část elektrárny. Vzhledem k tomu, že nelze dovodit úmyslné zavinění ve vztahu k
té části elektrárny, která by byla ke dni udělení licence dokončená, nelze v
této části dojít k závěru o vzniku škody. V daném případě, bylo podle
obviněného prokázáno, že ke dni udělení licence byla FVE M., co se týče části
samotného energetického zařízení dokončena, tedy škoda vzniknout nemohla. Pokud
soudy tvrdí, že ke dni 28. 12. 2010 dokončena nebyla, je podle dovolatele nutno
učinit závěr o tom, kolik z celkového počtu fotovoltaických panelů
nainstalováno v daném časovém okamžiku nebylo.
25. Závěrem svého dovolání obviněný J. H. upozornil na to, že se dosud
nikdo nezabýval změnou právní úpravy § 5 energetického zákona. Před novelizací
provedenou zákonem č. 211/2011 Sb. s účinností ode dne 18. 8. 2011 kladlo
uvedené ustanovení požadavek na splnění technických předpokladů směrem k osobě
žádající o licenci, nikoliv energetickému zařízení (FVE). U energetického
zařízení se zkoumalo jen to, zda má technickou úroveň odpovídající právním
předpisům a technickým normám. V projednávané věci žadatel technické
předpoklady splňoval (nebyl prokázán opak) a dodané zařízení mělo vynikající
technickou úroveň odpovídající právním předpisům i normám, nebylo zastaralé,
ani v žádné své části nevyhovující.
26. Z těchto uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené usnesení i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby
přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby věc
sám projednal a rozhodl tak, že obviněný se podle § 226 písm. a) tr. ř.
zprošťuje obžaloby. Dovolatel rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o
odst. 1 tr. ř. s ohledem na uplatněné námitky a osobní situaci obviněného
přerušil výkon trestu odnětí svobody do doby, než bude rozhodnuto o dovolání.
27. Dovolání obviněných byla ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první
tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K oběma
dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
28. K dovolání obviněného F. Š. státní zástupce uvedl, že se nelze
totožnit s požadavkem dovolatele, aby bylo jeho jednání posouzeno jako jednání
v negativním právním omylu, který se měl vztahovat k otázce obsahových
náležitostí revizní zprávy, resp. normativních požadavků na revizi elektrického
zařízení, podmínek pro možnost provedení revize a vypracování revizní zprávy.
Obviněný totiž v rámci jednotlivých kroků, které za účelem opatření licence k
provozování energetického zařízení a získání prvního paralelního připojení
činil, v negativním právním omylu jednat nemohl, jelikož jeho úvahy se směrem
ke zjištění normativních požadavků na možnost provedení požadované revize vůbec
neubíraly. Obviněnému podle státního zástupce nešlo o revizi (o to, jaké
zařízení ve smyslu jeho dokončenosti může být výchozí revizi podrobeno), ale o
revizní zprávu jako takovou, aniž by musela jakkoli vypovídat o reálném stavu.
Za takových skutkových zjištění nemá podle státního zástupce význam se zabývat
možností jednání obviněného v právním omylu, neboť tento je vyloučen. I pokud
by tomu však nemělo být, nebylo by k čistě hypoteticky možnému omylu možno
přihlédnout. Podmínkou beztrestnosti pachatele jednajícího v negativním právním
omylu je omluvitelnost jeho omylu, která podle státního zástupce rovněž dána
není.
29. Státní zástupce nesouhlasí s obviněným, ani pokud jde o tvrzenou
konvalidaci revizní zprávy před jejím předložením Energetickému regulačnímu
úřadu, neboť v době návštěvy spoluobviněného J. P. v elektrárně nemohla tato
odpovídat stavu, který byl deklarován v nepravdivých revizních zprávách. K
vydání licence došlo v omylu k tomu kompetentních osob na podkladě záměrně
klamavě sdělených informací. Za takového skutkového stavu není podle státního
zástupce možné uvažovat o konvalidaci revizní zprávy a už vůbec ne o zhojení
předchozího podvodného uvádění v omyl.
30. Pokud jde o námitku obviněného F. Š. zpochybňující výrok o uložených
trestech, státní zástupce uvádí, že tato není podřaditelná pod žádný z
dovolacích důvodů. Připomíná, že obviněný F. Š. důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil, ale ani pokud by tak učinil, v jeho mezích
neargumentoval. K námitce obviněného, že mu nebyl uložen trest za použití
moderačního oprávnění upraveného v § 58 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na délku
trestního řízení a dobu, jež uplynula od spáchání skutku, státní zástupce
připomíná, že podle ustálené judikatury tuto není možno právně relevantně
uplatnit pod dovolatelem deklarovaným ani pod jiným dovolacím důvodem a že
zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by
shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností
trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s
ústavním principem proporcionality trestní represe. Takový závěr však podle něj
v případě obviněného F. Š. učinit nelze. Dobou, která uplynula od spáchání
trestného činu, se navíc zabýval při svém rozhodování již soud prvního stupně,
který obviněnému uložil trest při dolní hranici zákonné trestní sazby.
31. Pokud jde o výrok o peněžitém trestu, dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. (který ovšem dovolatel neuplatnil), odpovídá námitka
zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu ve smyslu § 68 odst. 6 tr.
zákoníku. Ani v tomto smyslu nicméně podle státního zástupce dovolatel
neargumentoval, když měl výhrady pouze k tomu, že soud prvního stupně
neodůvodnil své závěry k výši jedné denní sazby peněžitého trestu, jak ji
stanovil. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nicméně podle státního zástupce
vyplývá, že majetkové poměry obviněného byly předmětem posouzení při určení
výše sazby peněžitého trestu. Taktéž odvolací soud při přezkumu správnosti
uložených peněžitých trestů vycházel ze zjištění k majetkovým poměrům
obviněného, předně ze zjištění výše ročního příjmu obviněného. Překážkou pro
uložení peněžitého trestu podle § 67 tr. zákoníku přitom podle státního
zástupce není to, že se soudu nepodařilo zcela objasnit majetkovou situaci
obviněného, jestliže měl jinak dostatek podkladů pro závěr, že obviněný má
prostředky k tomu, aby peněžitý trest zaplatil. Tento závěr současně vylučuje,
aby uložený trest byl nedobytný.
32. Z těchto důvodů státní zástupce navrhuje, aby bylo dovolání
obviněného F. Š. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
33. Pokud jde o dovolání obviněného J. H., státní zástupce uvedl, že
námitky tohoto dovolatele zčásti pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze,
jelikož jsou skutkového původu. To se podle státního zástupce týká těch
námitek, jimiž jsou napadány postupy soudů nižších instancí v procesu
dokazování, zejména rozsahu dokazování a hodnocení důkazů. Odkaz na existenci
údajného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými závěry a obsahem důkazů
byl dovolatelem použit toliko formálně, aniž by měl reálný základ ve svévolném
postupu soudů v utváření skutkového stavu bez opory v provedeném dokazování.
34. Obviněný podle státního zástupce nosnou část své obhajoby založil na
utvrzování soudů v závěru, že nemohl nikoho uvést v omyl, ani úředníky
stavebního úřadu, ani úředníky Energetického regulačního úřadu a ani pracovníky
právnické osoby povolané k prvnímu paralelnímu připojení (provozovatele
distribuční soustavy), jelikož ti byli se vším zásadním seznámeni. K tomu
odkazuje na judikaturu, podle které správní řízení o vydání licence před
Energetickým regulačním úřadem má zásadně charakter neveřejného písemného
řízení, v němž správní orgán vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo
podal žádost o udělení předmětné licence. Na podkladě těchto vydává osvědčení o
naplnění nějaké skutečnosti s konstitutivními účinky. Správní orgán může podle
státního zástupce vydat rozhodnutí na základě omylu. Státní zástupce se dále
zabývá omylem pracovníků Energetického regulačního úřadu, stavebního úřadu a
společnosti E.ON Distribuce a dospívá k závěru, že tito byli uvedeni v omyl.
35. Správné jsou podle státního zástupce i závěry soudů nižších stupňů v
otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Obviněnému podle
něj nelze uvěřit, že jeho jediným motivem bylo to, aby byla stavba dokončena ve
sjednaném termínu podle smlouvy o dílo, jakkoliv na počátku smluvního vztahu
tomu tak jistě být mohlo.
36. Podle státního zástupce není důvod se ztotožnit s dovolatelem ani v
tom, že činnost revizního technika v projednávané věci by měla být hodnocena
jako jednání osoby ve vrchnostenském postavení. Revizní technik totiž vůči
zadavateli revize nevystupoval z pozice státního orgánu, neboť nebyl v pozici
nositele veřejné moci, který by vykonával svěřenou pravomoc. Jednal na zakázku
a podle pokynů zadavatele revize, který rozhodně v dobré víře nebyl.
37. Namítl-li dovolatel, že jen jednal v dobré víře v odborné znalosti
najaté odborně způsobilé firmy a jejího revizního technika, nalézací soud si
podle státního zástupce zcela v souladu s obsahem provedených důkazů povšiml,
že jde o argument odporující zjištěným skutkovým okolnostem případu.
38. Pochybení nelze podle státního zástupce shledat ani ve způsobu, jak
soudy nižších instancí dovodily výši způsobené (a hrozící) škody. Dovolatel
totiž ve svém požadavku na přepočítání výše způsobené a hrozící škody pominul
relevantní ustanovení právních předpisů upravujících podmínky pro vznik práva
na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Jestliže bylo zjištěno, že
FVE M. splnila všechny předpoklady až po 31. 12. 2010 a byla fakticky uvedena
do provozu v únoru 2011, lze podle státního zástupce akceptovat určení výše
škody rozdílem mezi garantovanými výkupními cenami pro výrobnu elektřiny z
fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 a pro výrobnu elektřiny
z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011, jak byl učiněno
soudem prvního stupně.
39. K námitce změny právní úpravy § 5 energetického zákona státní
zástupce uvádí, že při porovnání původního znění uvedeného ustanovení před
změnou provedenou zákonem č. 211/2011 Sb. a znění po této změně nelze seznat
nic, co by mělo vést k zásadně odlišnému přístupu k posuzování technických
předpokladů v rámci řízení o udělení licence.
40. I dovolání obviněného J. H. tak státní zástupce navrhuje odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
41. Současně státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu
s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S
rozhodnutím věci v neveřejném zasedání státní zástupce souhlasí i pro případ
jiného nežli některého z výše navrhovaných rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
42. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami
oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i
obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
43. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují
jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
44. Oba obvinění v podaných dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný F. Š. pak ve vztahu k tomuto dovolacímu
důvodu uplatnil ještě dovolací důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a
to v jeho druhé alternativě.
45. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k
problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze
dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové
větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
46. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této
Úmluvě.
47. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
48. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten
je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na
případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez
věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
49. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
50. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených
východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k
posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.
IV.
Důvodnost dovolání
51. Dovolací námitky uplatněné obviněnými F. Š. a J. H. v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují především proti
výroku o vině. V tomto směru obvinění namítají, že jejich jednání nenaplňuje
objektivní a subjektivní stránku skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to při současném
uplatnění námitky, že důkazní řízení je zatíženo vadou extrémního rozporu mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Obviněný J. H. dále svou
argumentaci částečně zaměřuje i vůči výši škody, která měla být trestnou
činností způsobena. Obviněný F. Š. dále vznesl dovolací námitky směřující i
proti výroku o trestu, a to jak trestu odnětí svobody, tak i peněžitému trestu.
a) K dovolání obviněného F. Š.
52. Jak již tedy bylo konstatováno, dovolací námitky obviněného F. Š.
směřují jednak proti výroku o vině, jednak proti výroku o trestu. Uvedené
námitky obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
53. Pokud jde o dovolací námitky obviněného proti výroku o vině, pak v
rámci své první dovolací námitky obviněný uvádí (stručně řečeno), že jednal v
právním omylu ohledně náležitostí revizní zprávy a předpokladů pro její
vypracování, neboť úprava týkající se revizních zpráv byla v roce 2010 velmi
nejednoznačná.
54. Dovolací soud je nucen hned na úvod upozornit, že právě uvedená
námitka obviněného vykazuje znaky polemiky se skutkovými závěry soudů nižších
stupňů a nesměřuje tak proti deklarovanému nesprávnému právnímu posouzení
skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Ačkoliv totiž obviněný namítá existenci právního omylu při
svém jednání, je tato argumentace týkající se subjektivní stránky skutkové
podstaty zvlášť závažného zločinu, za který byl odsouzen, založena ve své
podstatě na tvrzeních o vědomosti obviněného o tom, že za dané situace není
možné revizní zprávu vyhotovit. Jakkoliv je tato okolnost podstatná pro
dovození právního závěru o formě zavinění obviněného, jedná se stále o
skutkovou otázku duševního (psychického) stavu obviněného ve vztahu k zákonem
chráněnému zájmu, který byl jednáním obviněného zasažen.
55. Nejvyšší soud se však s námitkou obviněného týkající se právního
omylu neztotožňuje ani po věcné stránce.
56. Dovolací soud je toho názoru, že z hlediska trestní odpovědnosti
obviněného F. Š. je stěžejní ta skutečnost, že tento obviněný dal pokyn k
vyhotovení revizní zprávy, o které věděl, že nemůže být pravdivá, čímž položil
základ pro budoucí uvedení v omyl příslušných institucí, které z takové revizní
zprávy vycházely.
57. O dovolatelem uváděný právní omyl podle § 19 tr. zákoníku by se
jednalo v případě, že by tento při spáchání trestného činu nevěděl, že jeho čin
je protiprávní; potom by obviněný nejednal zaviněně, nemohl-li se omylu
vyvarovat.
58. Již z citované zákonné dikce je zřejmé, že se v případě obviněného o
právní omyl nejednalo, neboť obviněný nejednal v žádném omylu, když si dobře
uvědomoval, že revizní technik má podle jeho instrukcí vypracovat revizní
zprávu, která neodpovídá reálnému stavu.
59. K tomuto závěru lze dojít již při prosté rekapitulaci událostí,
které se odehrály dne 30. 11. 2010. V odpoledních hodinách tohoto dne totiž
obviněný vydal pokyn, na jehož základě měly být vypracovány revizní zprávy,
které by byly datovány nejpozději ke dni 30. 11. 2010, s tím, že tyto revizní
zprávy potřebuje společnosti E.ON Distribuci coby příslušnému provozovateli
distribuční soustavy předložit nejpozději dne 3. 12. 2010.
60. Již z právě uvedeného vyplývá, že obviněnému muselo být naprosto
zřejmé, že příslušné revize (na část vysokého a nízkého napětí), jejichž
provedení mají revizní zprávy osvědčovat, nebudou moci být skutečně provedeny
nejpozději ke dni 30. 11. 2010 (tak aby jejich datace odpovídala skutečnosti).
Pokud by tomu totiž tak být mělo, bylo by nutné, aby tyto revize, které podle
zkušeností soudu prvního stupně (viz dále k údajné revizi provedené ve dnech
20. – 21. prosince 2010), nelze provést ani za dva dny, byly provedeny ještě
téhož dne, kdy obviněný F. Š. předmětnou e-mailovou zprávu odeslal.
61. Namítá-li tedy obviněný, že nevěděl, jaké jsou náležitosti revizní
zprávy a předpoklady pro její vypracování, není možné této argumentaci
přisvědčit, neboť obviněný ve skutečnosti vůbec neřešil, jaké náležitosti má
revizní zpráva mít, či zda je vůbec možné ji nechat vypracovat. Příhodně
situaci shrnuje státní zástupce, když uvádí, že obviněnému nešlo o revizi,
nýbrž o revizní zprávu (jako list papíru, který by mohl předložit příslušným
institucím), aniž by musela jakkoli vypovídat o reálném stavu. Pro obviněného
totiž revizní zprávy představovaly pouhý další administrativní krok v celém
procesu povolování FVE M., přičemž jeho jediným cílem bylo, aby mohla být tato
FVE formálně uvedena do provozu do konce roku 2010.
62. Obviněnému přitom muselo být rovněž jasné, že technický stav
elektrárny ke dni 30. 11. 2010 ani ke dni 3. 10. 2010 zdaleka neumožňoval, aby
bylo na této provozovně cokoliv osvědčováno, natož bezpečnost, kterou mají
osvědčovat (nota bene výchozí) revizní zprávy, jelikož se podle skutkových
zjištění nalézacího soudu jednalo o značně rozestavěnou stavbu, která měla
daleko do svého dokončení a na které se vehementně pracovalo nejen po celý
zbytek měsíce prosince 2010, ale ještě i na počátku roku 2011. Obviněný se tak
nemůže zříci své odpovědnosti tím, že nebyl a ani nemusel být odborníkem na
oblast revizí a že o tyto záležitosti se měli starat jiní, neboť jej i v jeho
postavení jednatele investorské společnosti muselo zajímat, zda elektrárna je v
takovém stavu, aby bylo již možné uvažovat o osvědčení její bezpečnosti, k
čemuž měly sloužit právě příslušné revize a z nich vzešlé revizní zprávy.
Přístup obviněného F. Š. svědčí naopak spíše o bezohledném a jednostranném
přístupu tohoto obviněného, který ve snaze získat všechna formální povolení,
která by mu kvůli vyšším výkupním cenám umožňovala elektrárnu vydávat za
uvedenou do provozu ještě v roce 2010, nehleděl na to, zda je či není možné to
či ono osvědčení k určitému datu vyhotovit, pokud to bylo v zájmu urychlení
formálních procedur vedoucích ke kýženému výsledku, kterým bylo čistě formální
uvedení FVE M. do provozu do konce roku 2010. V takovém případě je však potřeba
obhajobu obviněného, který se nyní ex post účelově snaží prezentovat své
jednání jako jednání v omluvitelném omylu, odmítnout.
63. Druhá dovolací námitka obviněného se týká tzv. konvalidace revizní
zprávy před jejím předložením Energetickému regulačnímu úřadu, k čemuž mělo
podle obviněného dojít tím, že revizní technik a spoluobviněný v této trestní
věci J. P. navštívil dne 20. – 21. prosince 2010 předmětnou FVE a provedl
veškerou činnost, kterou je podle judikatury třeba provést k vydání revizní
zprávy.
64. K této dovolací námitce Nejvyšší soud nejprve uvádí, že verze
předkládaná obviněným ohledně návštěvy revizního technika ve dnech 20. – 21.
prosince 2010 je v rozporu se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který na
str. 52 svého rozsudku uvedl, že „pokud (J. P.) ve dnech 20. a 21. 12. 2010
elektrárnu skutečně navštívil, o čemž však nesvědčí kromě jeho tvrzení a tužkou
přepsaných zpráv žádný jiný důkaz, soud konstatuje, že s ohledem na velikost
předmětné elektrárny a zkušenosti soudu z jiných fotovoltaických kauz není
možno revizní činnost na elektrárně tohoto výkonu provést během dvou dnů“.
Nejvyšší soud, který, jak již bylo uvedeno, není oprávněn nahrazovat hodnocení
důkazů provedené soudem nalézacím, se však s úvahou tohoto soudu ztotožňuje i
po věcné stránce a podotýká, že i pokud by snad revizní technik J. P. byl
schopen tuto revizi provést, což bylo soudem prvního stupně vyloučeno,
obviněným nic nebránilo tomu, aby Energetickému regulačnímu úřadu předložili
novou revizní zprávu, která by z této revize vzešla a která by již plně
odpovídala skutečnému stavu. Nebyl by tak důvod znovu předkládat falešnou
revizní zprávu z počátku měsíce prosince 2010, které žádná revize vůbec
nepředcházela a která byla vyhotovena tzv. od stolu, tedy aniž by revizní
technik předmětnou FVE navštívil.
65. Z hlediska právního posouzení, které je předmětem dovolacího
přezkumu, je dále nutno konstatovat, že okolnosti uváděné dovolatelem týkající
se údajné konvalidace falešných revizních zpráv v důsledku návštěvy revizního
technika na předmětné elektrárně před podáním žádosti o vydání licence
Energetickému regulačnímu úřadu, nejsou z hlediska trestní odpovědnosti
obviněného F. Š. relevantní. Jak totiž správně uvedl soud prvního stupně na
str. 43 svého odsuzujícího rozsudku, „pro dosažení zvýhodněné kupní ceny pro
elektrárny připojené k distribuční soustavě do 31. 12. 2010 museli žadatelé
získat kladné rozhodnutí stavebního úřadu (ideálně kolaudační rozhodnutí, příp.
povolení předčasného užívání stavby), dále získat licenci ERÚ a u distribuční
společnosti dosáhnout tzv. prvního paralelního připojení. Tyto tři podmínky
platily kumulativně. Pro získání nároku na výkupní ceny pro elektrárny
připojené do 31. 12. 2010 potom ve vztahu k rozhodnutím o udělení licence a k
datu prvního paralelního připojení rozhodovalo pozdější z obou dat. Lze tedy
konstatovat, že licenční řízení a řízení ve vztahu k distributorovi elektrické
energie probíhala paralelně, bez požadovaného rozhodnutí stavebního úřadu se
však žadatel tzv. ‚nehnul z místa‘“.
66. Podstatné z hlediska uvedení v omyl tedy je to, že nepravdivá
revizní zpráva byla použita nejen v řízení u Energetického regulačního úřadu,
ale zejména již dříve v řízení před stavebním úřadem, přičemž bez kladného
rozhodnutí stavebního úřadu by následně nebylo možné o vydání licence vůbec
žádat. Z hlediska významu revizní zprávy je tedy na jednotlivá povolovací
řízení nutno nahlížet jako na celek, neboť se navzájem podmiňují a na sebe
navazují (viz právě uvedené odůvodnění soudu prvního stupně na str. 43 jeho
rozsudku). Pokud tedy obviněný F. Š. uvedl (spolu s obviněným J. H., jak bude
popsáno níže v části věnující se posledně uvedenému obviněnému) v omyl stavební
úřad a ten v důsledku toho vydal povolení předčasného užívání nedokončené
stavby, byl v omyl uveden i Energetický regulační úřad, neboť ten při svém
rozhodování vycházel mj. i z rozhodnutí stavebního úřadu, které nemělo být
vůbec vydáno.
67. Námitku, že údajnou návštěvou revizního technika J. P. mělo dojít k
tzv. konvalidaci falešné revizní zprávy, je tedy nutné označit za
neopodstatněnou.
68. Pokud jde o dovolací námitky obviněného F. Š. směřující proti výroku
o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud předně upozorňuje, že
argumentaci obviněného týkající se nepřezkoumatelnosti trestu odnětí svobody,
který mu byl uložen, není možné podřadit pod jím uplatněné ani pod žádné jiné
ze zákonných dovolacích důvodů.
69. Ve vztahu k výroku o trestu přichází v úvahu zpravidla dva dovolací
důvody, každý však pouze v omezeném rozsahu. V rámci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl ze strany obviněného uplatněn, může být
okolností zakládající jiné nesprávné hmotněprávní posouzení otázka, zda byly
dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu, a zda tedy za
okolností uvedených v § 43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení
souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy
a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest. Výroku o trestu se
však primárně týká dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v rámci
kterého lze namítat, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod
však obviněný formálně neuplatňuje.
70. Z výše uvedeného tak předně vyplývá, že zvolená argumentace
obviněného stran uloženého trestu odnětí svobody neodpovídá deklarovanému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvahu pak
nepřichází ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to
vzhledem k tomu, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání pět a
půl roku, tedy v rámci trestní sazby podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, ve které
byl ohrožen trestem odnětí svobody na pět až deset let. Současně však Nejvyšší
soud ani nezjistil, že by byl výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně
zatížen nějakou vadou.
71. Obviněnému nelze předně dát za pravdu, pokud tvrdí, že nalézací soud
při ukládání trestu odnětí svobody nedostatečně specifikoval, jak konkrétně se
na konečném výroku podílely jednotlivé polehčující a přitěžující okolnosti, k
nimž bylo přihlíženo. Nejvyšší soud totiž zjistil, že nalézací soud se na str.
57 svého rozsudku pečlivě zabýval jednotlivými polehčujícími a přitěžujícími
okolnostmi a že v dostatečné míře rozvedl, jakými úvahami byl veden při
hodnocení okolností a povahy spáchaného trestného činu a osoby obviněného. Na
tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při úvaze o výměře trestu odnětí
svobody nelze, jak požaduje obviněný, přesně vyčíslit či jinak exaktně
stanovit, jakou mají jednotlivé polehčující či přitěžující okolnosti váhu. Při
stanovení druhu a výměry trestu se totiž vychází ze souhrnu těchto okolností a
soud je povinen vycházet z celkových zjištěných okolností případu a osobních
poměrů pachatele.
72. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s argumentací týkající se možného
mimořádného snížení trestu odnětí svobody, v rámci které obviněný uvádí, že je
povinností soudu zdůvodnit, proč k tomuto při zjištěné neúměrné délce trestního
řízení nepřistoupil.
73. Z rozsudku soudu prvního stupně nejprve Nejvyšší soud zjistil, že
nalézací soud se možností mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58
odst. 1 tr. zákoníku zabýval, když na str. 57 svého rozsudku uvedl, že postoj
obžalovaného k trestné činnosti, stejně jako okolnosti případu vylučují, aby
byl v případě obžalovaného využit institut ustanovení § 58 odst. 1 tr.
zákoníku. Již z tohoto důvodu je tedy námitku dovolatele nutno považovat za
lichou. Rovněž Vrchní soud v Olomouci v odvolacím řízení k námitce obviněného v
rámci úvah o zákonnosti a přiměřenosti výroku o trestu posuzoval otázku
úměrnosti délky trestního řízení, to včetně toho, zda nedošlo ke splnění
podmínek pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Po úvaze zahrnující
zejména vůdčí roli obviněného k tomuto závěru ani odvolací soud (na rozdíl od
spoluobviněných) nedospěl. Lze se plně ztotožnit se závěrem odvolacího soudu,
že v případě obviněného nebyly ani zjištěné průtahy v řízení, v rozsahu, na
němž obviněný vinu nenesl, důvodem pro konstatování mimořádných okolností, jež
by měly odůvodňovat aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Dostatečnou kompenzací
za porušení práva na přiměřenou délku řízení bylo v tomto případě již zmírnění
trestu na samou spodní hranici zákonné trestní sazby.
74. Dále je třeba konstatovat, že z dovolatelem citovaných soudních
rozhodnutí nevyplývá povinnost soudu odůvodnit, proč nepřistoupil k mimořádnému
snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku. V usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016, Nejvyšší soud k dovolání
nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného v tehdy projednávané
trestní věci soudu druhého stupně vytkl, že ačkoliv přistoupil k mimořádnému
snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nedostatečně
odůvodnil, v čem jsou poměry obviněných anebo okolnosti spáchaného trestného
činu natolik mimořádné či výjimečné, že trest v dolní hranici zákonné trestní
sazby by byl pro tehdy obviněného nepřiměřeně přísným, když existenci podmínek
§ 58 odst. 1 tr. zákoníku dovodil pouze z délky probíhajícího trestního řízení
a z výše škody. Z tohoto rozhodnutí jinými slovy vyplývá toliko povinnost soudu
odůvodnit, proč k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr.
zákoníku přistoupil.
75. Na straně druhé však povinnost odůvodnit, proč soud k mimořádnému
snížení trestu odnětí svobody nepřistoupil, nevyplývá ani z obviněným
citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2228/13.
Zde je na místě upozornit, že obviněný ve svém dovolání necituje závěry
Ústavního soudu, nýbrž toliko argumentaci stěžovatele. Nutno rovněž dodat, že
ústavní stížnost byla v citované věci odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost,
přičemž Ústavní soud se otázkou „nárokovosti“ mimořádného snížení trestu odnětí
svobody meritorně nezabýval.
76. Lze tedy shrnout, že ačkoliv povinnost soudu odůvodnit, proč
nepřistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku, z judikatury nevyplývá, nalézací soud se i přesto touto možností
zabýval, avšak s ohledem mj. na postoj obviněného k trestné činnosti se rozhodl
takto nepostupovat. Proti tomu nemá Nejvyšší soud žádných výhrad a uzavírá, že
rozsudek soudu prvního stupně není zatížen vadou nepřezkoumatelnosti výroku o
trestu odnětí svobody, neboť je z něj patrné, k jakým okolnostem tento soud při
stanovení výměry tohoto trestu přihlédl a jakými úvahami se řídil. Jakkoliv
tedy námitky obviněného v tomto směru nespadají pod uplatněný dovolací důvod
ani pod žádný z ostatních zákonem vymezených dovolacích důvodů, nelze jim
přisvědčit ani po obsahové stránce.
77. Pod žádný z dovolacích důvodů nespadá ani námitka obviněného
týkající se nepřezkoumatelnosti uloženého peněžitého trestu. Nejvyšší soud v
rámci odůvodnění rozsudku nalézacího soudu namítané pochybení neshledává, neboť
výrok o peněžitém trestu je, byť stručně, odůvodněn na str. 57 rozsudku, kdy
soud prvního stupně uvádí, že při stanovení výše peněžitého trestu přihlédl k
majetkovým poměrům obviněného a době, která od spáchání trestné činnosti
uplynula. Ačkoliv je takové odůvodnění velmi strohé, není možné hovořit o
nepřezkoumatelnosti výroku o peněžitém trestu.
78. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by mohla
odpovídat námitka o nedobytnosti uloženého peněžitého trestu ve smyslu § 68
odst. 6 tr. zákoníku, kterou obviněný sice formálně neuplatnil a v tomto směru
tuto náležitě neodůvodnil, z obsahu jeho dovolání v této části by ji však bylo
možno dovodit, když uvedl v zásadě tolik, že má výhrady vůči tomu, že soud
prvního stupně neodůvodnil své závěry k výši jedné denní sazby peněžitého
trestu, jak ji stanovil. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nicméně vyplývá, že
majetkové poměry obviněného byly předmětem posouzení při určení výše sazby
peněžitého trestu. Taktéž odvolací soud při přezkumu správnosti uložených
peněžitých trestů vycházel ze zjištění k majetkovým poměrům obviněného, předně
ze zjištění výše ročního příjmu obviněného (bod 77. odůvodnění usnesení
odvolacího soudu). Překážkou pro uložení peněžitého trestu podle § 67 tr.
zákoníku přitom není to, že se soudu nepodařilo zcela objasnit majetkovou
situaci obviněného, jestliže měl jinak dostatek podkladů pro závěr, že obviněný
má prostředky k tomu, aby peněžitý trest zaplatil. Tento závěr současně
vylučuje, aby uložený trest byl nedobytný (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1409/2011).
79. Vzhledem k tomu, že ani jedné z dovolacích námitek F. Š. nebylo
možné dát za pravdu, kdy část těchto námitek se navíc míjela s uplatněnými
dovolacími důvody a nebylo je možné podřadit ani pod žádný z ostatních
zákonných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněného jako
zjevně neopodstatněné.
b) Dovolání obviněného J. H.
80. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním druhého obviněného J. H. Ten
spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř. (na
tomto místě s určitou mírou zjednodušení) v tom, že na podkladě skutkových
zjištění soudů obou stupňů nemohla být jeho jednáním naplněna subjektivní
stránka posuzovaného trestného činu ve formě nepřímého úmyslu, a dále ani
stránka objektivní, zejména pokud jde o její znaky uvedení v omyl a výše
způsobené škody. V rozhodnutích soudů nižších stupňů rovněž obviněný spatřuje
extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a navazujícími skutkovými zjištěními, a
to opět jak ve vztahu k subjektivní, tak i k objektivní stránce trestného činu
a spatřuje v tom porušení svého práva na spravedlivý proces.
81. Předně je třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný J. H. ve svém
dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř.,
je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí
argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zejména
proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je přitom dán tehdy,
jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k). Z toho důvodu Nejvyšší soud napadená rozhodnutí
přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv
obviněný takto výslovně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve
svém dovolání neuplatnil.
82. Dále je nutno upozornit na to, že značná část dovolací argumentace
obviněného se týká pouze polemiky s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, a tyto
námitky tak nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, neboť se jedná o
námitky skutkové a procesní povahy, tedy námitky, které se ze své podstaty
netýkají nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného
hmotněprávního posouzení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V
obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 45. až 47. tohoto
usnesení) je nutno uvést, že otázka dokazování je čistě v dispozici soudu
prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v § 263 odst.
6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení
obviněný snaží Nejvyššímu soudu toliko předestřít jinou verzi skutkového děje,
než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, a to i přesto, že tuto snahu
prezentuje jako nesouhlas s právním posouzením skutku, pak se nachází zcela
mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní
posouzení je vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění
navazují.
83. Za ryze skutkové je tak nutno považovat již některé námitky
obviněného, které se týkají otázky naplnění objektivní stránky skutkové
podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a)
tr. zákoníku.
84. Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že se obviněný
J. H. jakožto jednatel dodavatelské společnosti dopustil jednání popsaného ve
skutkové větě odsuzujícího rozsudku, tedy (stručně řečeno) na základě pokynu od
obviněného F. Š. nechal vyhotovit falešnou revizní zprávu na část nízkého
napětí FVE M. a že dalšími navazujícími kroky společně s F. Š. uvedli v omyl
místně příslušný stavební úřad, společnost E.ON Distribuce a nakonec i
Energetický regulační úřad v úmyslu získat neoprávněné obohacení pro společnost
F.
85. Není sporu o tom, že obviněný J. H. akceptoval pokyn obviněného F.
Š. ze dne 30. 11. 2010 týkající se zajištění revize na část nízkého napětí,
když dne 5. 12. 2010 dal prostřednictvím e-mailu pokyn J. P., aby revizní
zprávu podle požadavků F. Š. vypracoval, přičemž posledně jmenovaný tak učinil.
Tento průběh je spolehlivě zachycen v e-mailových zprávách a ostatně ani jeho
účastníci jej nerozporují.
86. Pokud jde o následné uvedení v omyl stavebního úřadu při Městském
úřadu XY (dále jen „stavební úřad“), je rovněž spolehlivě zjištěno, že dne 16.
12. 2010 se konala kontrolní prohlídka FVE za účasti pracovnice stavebního
úřadu a obviněného J. H. a F. Š., načež stavební úřad vydal povolení jejího
předčasného užívání. Před vydáním uvedeného rozhodnutí přitom byly stavebnímu
úřadu dodány obě falešné revize a byl ručně sepsán protokol potvrzující předání
kompletní FVE M. Pracovnice stavebního úřadu přitom jasně uvedla, že bez
existence těchto revizních zpráv by bylo bezpředmětné provádět místní šetření a
požadované povolení by tak nemohlo být vydáno, neboť revizní zprávy pro ni byly
dokladem o bezpečnosti elektrárny, kterou nemohla sama přezkoumávat a která
byla jednou z podmínek pro povolení předčasného užívání stavby. Vydání
požadovaného povolení bylo podle ní podmíněno i vyhotovením předávacího
protokolu.
87. Uvedené falešné revizní zprávy získané za součinnosti obviněného J.
H. obviněný F. Š. předal dne 6. 12. 2010 i společnosti E.ON Distribuce a spolu
s nepravdivým předávacím protokolem dne 22. 12. 2010 i Energetickému
regulačnímu úřadu.
88. Právě nastíněný skutkový děj podle Nejvyššího soudu vyplývá z
provedeného dokazování, včetně závěru o nedokončenosti FVE ke dni 16. 12. 2010,
kdy bylo potvrzeno předání kompletně dokončeného díla objednateli, společnosti
F. Nedokončenost elektrárny ke dni 16. 12. 2010 a tudíž i její nezpůsobilost k
předání objednateli vyplývá z mnoha důkazů (srov. mj. např. svědeckou výpověď
svědkyně V. S. o tom, že ještě během Vánoc 2010 se na FVE intenzivně pracovalo,
nebo svědeckou výpověď svědka S. M. o tom, že na elektrárně se pracovalo ještě
v lednu 2011).
89. V rozporu s provedenými důkazy není ani závěr nalézacího soudu stran
údajné dodatečné revize FVE M., kterou měl podle obhajovací verze obviněného
provést revizní technik J. P. ve dnech 20. a 21. prosince 2010. Lze pouze
zopakovat přesvědčivé úvahy soudu prvního stupně, který za situace, kdy o této
údajné revizi existoval pouze jeden záznam, této verzi neuvěřil, přičemž tento
svůj závěr přesvědčivě odůvodnil na str. 52 odsuzujícího rozsudku, když uvedl,
že s ohledem na velikost předmětné elektrárny a zkušenosti nalézacího soudu z
jiných fotovoltaických kauz není možno revizní činnost na elektrárně tohoto
výkonu provést během dvou dnů.
90. Tento závěr soudu prvního stupně obstojí i s ohledem na listinné
důkazy, konkrétně pak revizní zprávu č. P93-1/01, která i podle názoru
Nejvyššího soudu působí značně nedůvěryhodným dojmem svědčícím o dodatečné
úpravě (jsou v ní škrtnuté některé údaje a jiné údaje jsou dopsány tužkou),
přičemž údaj o tvrzené revizi prováděné ve dnech 20. a 21. prosince 2010 je
navíc uveden pouze jako poznámka. Pokud by revize předmětné FVE skutečně řádně
proběhla, lze navíc očekávat, že by o ní byla sepsána zcela nová revizní zpráva
a že by její výsledek nebyl takto zaznamenáván pouze v podobě poznámky. Závěr o
tom, že uváděná revize nikdy neproběhla, tak nelze považovat za exces ze zásady
volného hodnocení důkazů a nelze tak hovořit o tom, že by byl v extrémním
rozporu s provedenými důkazy.
91. Skutkového charakteru je i tvrzení obviněného J. H., že revizní
techniky oslovil v dobré víře, že revizní zpráva jimi vyhotovená bude korektní,
v souladu s právními předpisy, ČSN i tehdejšími zvyklostmi, a nijak je
neovlivňoval, jakož i celková argumentace obviněného stran zavinění ve formě
nepřímého úmyslu. Jakkoliv je totiž závěr o příslušné formě zavinění závěrem
právním, musí se zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z
provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu,
přičemž skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o
tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak
jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL,
Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 219).
92. Soud prvního stupně pak při hodnocení skutkových předpokladů
vztahujících se k zavinění obviněného J. H. zohledňoval především vědomost
tohoto obviněného o stavu elektrárny ke dni 30. 11. 2010 a 16. 12. 2010. Soud
druhého stupně pak zohlednil i stránku volní a dospěl k závěru, že obviněný byl
při svých úkonech ve vztahu k získání příslušných oprávnění srozuměn s možným
následkem svého jednání, a to i co do výše reálné škody.
93. Uvedené závěry ohledně vědomosti a srozumění obviněného J. H.
považuje Nejvyšší soud za přesvědčivé, logicky odůvodněné a souladné s
konkrétními skutkovými okolnostmi provázejícími vývoj stavebních prací na FVE
M. ke konci roku 2010 a nelze rozhodně hovořit o tom, že tyto závěry by se
nacházely v extrémním rozporu s provedenými, byť ve vztahu k zavinění z povahy
věci nepřímými důkazy.
94. To stejné platí i pro čistě skutkové tvrzení obviněného, že při
oslovení revizních techniků jednal v dobré víře. I tato verze je s ohledem na
skutkové okolnosti případu, kdy obviněný se sám vědomě podílel na zajištění
falešné revizní zprávy, vyloučena a nic na ní nemůže změnit ani otázka, zda
revizní technik při výkonu své činnosti vystupuje ve vrchnostenském postavení
či nikoliv. Obviněný J. H. totiž stejně jako obviněný F. Š. dobře věděl, že již
s ohledem na požadovanou dataci revizní zprávy nemůže tato revizní zpráva
odpovídat skutečnosti, resp. že rozhodně nemůže osvědčovat, že k deklarovanému
datu revize proběhla.
95. Nejvyšší soud tak nemohl než dospět k závěru, že ohledně skutkového
děje, jehož kontrola není sama o sobě předmětem dovolacího přezkumu, není dán
žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Skutková zjištění soudů jsou naopak zcela odpovídající provedeným důkazům a
logicky z nich vyplývají. Oba soudy přitom své úvahy řádně a pečlivě zdůvodnily.
96. Mezi námitky spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. naopak patří některé další námitky vztahující se k subjektivní a
objektivní stránce skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, jakkoliv s
určitou mírou benevolence, neboť i zde se mnohdy jedná o částečnou polemiku
obviněného s některými dílčími skutkovými závěry soudů.
97. Pokud jde o právní posouzení naplnění objektivní stránky skutkové
podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a)
tr. zákoníku, obviněný rozporuje zejména závěry soudů týkající se uvedení
dotčených institucí (stavební úřad, společnost E.ON Distribuce, Energetický
regulační úřad) v omyl.
98. V případě stavebního úřadu lze k naplnění znaku uvedení v omyl ze
stabilizovaného skutkového děje (viz výše) dospět k jednoznačnému závěru, že
společným jednáním obviněného F. Š. a obviněného J. H. byl stavební úřad (resp.
jeho pracovnice I. M.) uveden v omyl jak ohledně bezpečnosti předmětné
elektrárny ke dni 16. 12. 2010, tak ohledně existence předání této stavby
objednateli (společnosti F., za kterou jednal obviněný F. Š.). Splnění obou
těchto požadavků bylo přitom podle přesvědčení pracovnice stavebního úřadu
podmínkou pro vydání kýženého povolení předčasného užívání stavby ze dne 16.
12. 2010, které následně sloužilo obviněnému F. Š. k činění dalších kroků
směřujících ke splnění formálních požadavků uvedení FVE M. do provozu do konce
roku 2010. Není při tom rozhodné, zda je v odůvodnění předmětného povolení
předčasného užívání stavby uvedeno, že z těchto podkladů stavební úřad při svém
rozhodování vycházel, neboť správní rozhodnutí mnohdy v odůvodnění svých
rozhodnutí blíže nerozvádí podklady, na základě kterých dospěly k určitému
závěru, a omezují se na prosté konstatování, že všechny podmínky pro vydání
toho kterého rozhodnutí byly splněny.
99. Dále je nutno upozornit na skutečnost, že při výkonu státní správy
(ostatně i při výkonu veřejné moci jako takové) se vychází z presumpce
správnosti, podle které se předpokládá, že správní akt je zákonný a správný, a
to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí
správní akt za nezákonný a zruší jej. Požadovala-li příslušná pracovnice
stavebního úřadu předložení určitých dokumentů, bylo povinností účastníka
řízení (společnosti F.) této žádosti vyhovět, i kdyby se snad později ukázalo,
že dokumenty byly požadovány neoprávněně. V opačném případě by se účastník
správního řízení vystavoval riziku, že jeho žádosti (v tomto případě o vydání
povolení předčasného užívání stavby) nebude vyhověno. Ze spisového materiálu
ostatně ani nevyplývá, že by obvinění jakkoliv požadavek stavebního úřadu, ať
už jde o revizní zprávy či předávací protokol, rozporovali. Naopak činili vše
pro to, aby bylo požadované povolení vydáno.
100. Pokud jde o předávací protokol, i jeho existence byla způsobilá
uvést pracovnici stavebního úřadu v omyl, neboť nebylo prokázáno, že by tato
instruovala obviněné k sepsání předávacího protokolu, který by neodpovídal
realitě. Nalézací soud naopak uvěřil této svědkyni, že obviněným rámcově
sdělila, jaké formální a obsahové náležitosti by tento protokol měl mít. Je
přitom zcela běžné, že stavební úřad (či jiný správní orgán) poskytuje
účastníkům různá poučení a instrukce (srov. § 4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád), což je ostatně v souladu s principy dobré správy. V návaznosti na
to samozřejmě předpokládá, že účastníkem poskytnuté podklady budou pravdivé.
101. Jestliže je běžnou praxí, že v řízení před stavebním úřadem (či
jiným správním orgánem, např. Energetickým regulačním úřadem, jak bude
rozvedeno dále) o žádosti určitého účastníka (zde o žádosti o povolení
předčasného užívání stavby) tento žadatel předkládá úřadu požadované dokumenty
a úřad, nemá-li o těchto dokumentech pochybnosti, tyto nepřezkoumává z hlediska
jejich pravdivosti, nelze úspěšně namítat, že příslušná pracovnice stavebního
úřadu, vycházeje z toho, že předložené dokumenty jsou pravdivé, vydala
požadované povolení, aniž by prováděla nějaké rozsáhlejší dokazování ohledně
pravdivosti poskytnutých podkladů. K tomu ostatně neměla ani kapacity, ani
odbornost, neboť právě k osvědčení určitých skutečností, např. bezpečnosti
elektrárny jakožto elektrického zařízení, má sloužit právě revizní zpráva,
jejíž správnost se rovněž presumuje.
102. Za tohoto stavu, jestliže obvinění předložili stavebnímu úřadu
dokumenty, které neodpovídaly skutečnému stavu, byl stavební úřad uveden v omyl
ohledně skutečností, které měly tyto dokumenty zachycovat. Tohoto uvedení v
omyl se mohl dopustit i obviněný J. H., který sice nebyl účastníkem stavebního
řízení, ale podílel se na zajištění jak revizních zpráv, tak na sepsání
předávacího protokolu, přičemž u obou dokumentů věděl, že budou sloužit jako
podklad mj. pro řízení u stavebního úřadu.
103. Obviněnému nelze dát za pravdu ani pokud jde o jeho námitky ohledně
závěru o uvedení v omyl společnosti E.ON Distribuce. Právě primárně pro účely
předložení této společnosti coby příslušnému provozovateli distribuční soustavy
byly totiž revizní zprávy zfalšovány již na počátku měsíce prosince, tak aby
měla společnost E.ON Distribuce dostatek času provést první paralelní připojení
k distribuční soustavě. O skutečnosti, že falešné revizní zprávy, které byly
vydány, aniž by revizní technici byli na elektrárně vůbec přítomni, mají
sloužit právě jako příloha žádosti o první paralelní připojení k distribuční
soustavě, o které obviněný F. Š. požádal již dne 30. 11. 2010, obviněný J. H.
přitom dobře věděl (již z prvotní e-mailové zprávy). Jeho jednání tak přímo
směřovalo k tomu, aby byly společnosti E.ON Distribuce předloženy falešné
dokumenty.
104. Namítá-li obviněný, že společnost E.ON Distribuce na konci roku
2010 věděla o tom, že nelze vystavit řádnou výchozí revizní zprávu na
dokončovaná zařízení před jejich prvním paralelním připojením z toho důvodu, že
nebylo možno provést předepsaná měření mimo napětí, pak ani tato námitka nemění
nic na závěru, že jednáním jeho a ostatních obviněných byla společnost E.ON
Distribuce uvedena v omyl.
105. Nejvyšší soud nerozporuje, že v období konce roku 2010 mohly
panovat určité rozpory ohledně toho, zda a jakým způsobem má být výchozí revize
fotovoltaických elektráren prováděna. V každém případě však i tehdy bylo
bezesporu vyžadováno, aby revizní zpráva odpovídala realitě – když ne ve sporné
otázce „měření pod napětím“, tak alespoň ve všech ostatních bodech. Rozhodně se
ani v dané době nepředpokládalo, že revizní zpráva bude vyhotovena zcela
fiktivně, aniž by se revizní technik vůbec dostavil, jako se tomu stalo v nyní
projednávané věci. V tomto smyslu se tedy námitky obviněného ohledně
(ne)možnosti provedení řádné výchozí revize zcela míjí s tím, jaký skutkový děj
byl soudy obou stupňů zjištěn.
106. Nelze ani namítat, že společnost EO.N Distribuce nepostupovala při
posuzování žádosti společnosti F. s náležitou péčí řádného hospodáře, což podle
obviněného nelze klást za vinu společnosti F. a už vůbec ne jemu jako jednateli
zhotovitele.
107. Společnost EO.N Distribuce totiž zcela logicky vycházela z toho, že
pokud byla revizní zpráva vystavena, byla výchozí revize (alespoň v určitém
rozsahu – viz odůvodnění ohledně „měření pod napětím“) provedena. Nebylo tak po
ní možné požadovat, aby zjišťovala, zda se nejedná o zcela falešnou revizní
zprávu, která byla vystavena, aniž by vůbec žádná revize neproběhla, když tomu
v dané situaci ani nic nenasvědčovalo.
108. Bez významu není ani skutečnost, že společnosti E.ON Distribuce
bylo předloženo i rozhodnutí stavebního úřadu založené na již výše popsaném
omylu. Ačkoliv toto předání není zachyceno ve skutkové větě odsuzujícího
rozsudku, soudy k němu v rámci dokazování dospěly (viz bod 67. napadeného
usnesení). Je tedy zřejmé, že na jednotlivé kroky je třeba nahlížet komplexně a
ve vzájemných souvislostech a neposuzovat je izolovaně. Pokud totiž již
rozhodnutí stavebního úřadu bylo založeno na omylu, přičemž bylo dále použito v
dalších fázích povolovacích úkonů, byly nutně stiženy omylem i ty instituce,
které z takového rozhodnutí stavebního úřadu vycházely, neboť jej v souladu s
presumpcí správnosti aktů veřejné moci (viz výše) považovaly za správné.
109. Pokud jde o postavení obviněného J. H. jakožto jednatele
dodavatelské společnosti, je sice pravdou, že to nebyl on, kdo výslovně
komunikoval se společností EO.N Distribuce, když této všechny doklady
předkládal obviněný F. Š., obviněný J. H. se však, jak již bylo opakovaně
uvedeno, na jejím vyhotovení podílel a byl srozuměn s tím, k jakým účelům bude
použita (k otázce zavinění viz níže). Není tedy rozhodné, že z hlediska
soukromého práva neměl J. H. žádný vztah ke společnosti EO.N Distribuce, neboť
z hlediska jeho trestní odpovědnosti je rozhodné to, že se podílel na uvádění
této společnosti v omyl (to ostatně platí i pro uvedení v omyl stavební úřad a
Energetický regulační úřad).
110. Pokud jde o Energetický regulační úřad, tomu byly, jak výše
uvedeno, předloženy dne 22. 12. 2010 mj. falešné revizní zprávy a rozhodnutí
stavebního úřadu založené na omylu ohledně pravdivosti revizních zpráv a
předávacích protokolů, jakož i tyto revizní zprávy a předávací protokol.
Získání příslušné licence na výrobu elektřiny bylo posledním krokem v procesu
povolování FVE M. a bylo nezbytné pro to, aby bylo možné na elektrárnu nahlížet
jako na uvedenou do provozu v roce 2010. Licence pak byla vydána dne 28. 12.
2010.
111. Z hlediska právního závěru o naplnění znaku objektivní stránky
skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívajícímu
v „uvedení v omyl“, je podstatné, že Energetickému regulačnímu úřadu byly
předloženy dokumenty, které byly buď nepravdivé (výchozí revizní zprávy, které
byly vyhotoveny na počátku měsíce prosince tzv. „od stolu“, dále pak předávací
protokol), nebo byly vydány jinými institucemi, které byly již předtím uvedeny
v omyl (rozhodnutí stavebního úřadu, protokol o prvním paralelním připojení).
Znak „uvedení v omyl“ by přitom byl naplněn, i kdyby byl Energetickému
regulačnímu úřadu předložen byť jeden dokument, který by byl nepravdivý nebo
který by byl vydán orgánem uvedeným v omyl, pokud k uvedení v omyl směřovala
vůle jednajícího (o zavinění viz níže) a pokud by bez tohoto dokumentu nebylo
možné žádosti o vydání licence vyhovět.
112. S ohledem na okolnosti nyní projednávané trestní věci tak není
pochyb o tom, že Energetický regulační úřad byl v licenčním řízení týkajícím se
FVE M. uveden v omyl, když vycházel hned z několika dokumentů, které měly
vyvolat dojem, že daná elektrárna splňuje veškeré podmínky podmiňující vydání
licence na výrobu elektřiny ze slunečného záření.
113. Nebylo přitom povinností Energetického regulačního úřadu zkoumat
správnost předložených dokumentů, neboť podle konstantní judikatury Nejvyššího
soudu má řízení o vydání licence charakter zásadně neveřejného písemného
řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů předložených
tím, kdo podal žádost o udělení předmětné licence, přičemž na závěru o možnosti
uvedení správního orgánu v omyl nemůže nic změnit ani skutečnost, že správní
orgán si může pro zjištění skutkového stavu v pochybnostech sám opatřit
podklady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo
968/2016, a něj navazující rozhodnutí – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018, či ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo
791/2017).
114. Jak již bylo naznačeno, na celý povolovací proces směřující k
uvedení předmětné elektrárny do provozu do konce roku 2010 je nutno nazírat
jako na celek, kdy jednotlivé etapy navazují na jiné. Je proto nutno vycházet z
toho, že obvinění F. Š. a J. H. uvedli již stavební úřad v omyl s cílem nikoliv
pouze dosáhnout vydání povolení k předčasnému užívání stavby, nýbrž zejména s
cílem s tímto rozhodnutím dále nakládat ve vztahu k dalším institucím, zejména
v konečné fázi před Energetickým regulačním úřadem. Z tohoto hlediska tak
nebyly jediným nepravdivým dokladem revizní zprávy, nýbrž právě i rozhodnutí
stavebního úřadu a protokol o prvním paralelním připojení k distribuční
soustavě.
115. I samotné předložení falešných revizních zpráv by však k uvedení
Energetického regulačního úřadu v omyl postačovalo, neboť tyto nebyly pravdivé,
resp. neosvědčovaly, že k datu, které je na nich uvedeno, byla provedena revize
osvědčující bezpečnost elektrárny. Pokud měla podle tvrzení obviněných
proběhnout nějaká pozdější revize (o čemž však soud prvního stupně pochybuje a
Nejvyšší soud nemá, jak již bylo uvedeno, důvod se od tohoto závěru
odchylovat), mohla a měla být vypracována nová, aktuální a pravá revizní zpráva
a použita namísto revizních zpráv, o kterých všichni obvinění v této trestní
věci věděli, že nejsou pravdivé, neboť jimi deklarovaná revize nikdy
neproběhla. Pokud by tyto nepravdivé revizní zprávy nebyly vůbec použity, bylo
by snad lze hovořit o tom, že z hlediska trestní odpovědnosti došlo k jisté
„konvalidaci“. To však samozřejmě obvinění neměli v plánu, neboť právě
potřebovali, aby mohli již na počátku prosince 2010 deklarovat provozovateli
distribuční soustavy a následně stavebnímu úřadu provedení revize deklarující
bezpečnostní nezávadnost elektrárny, tak aby mohly pokročit v celém povolovacím
procesu.
116. Nelze tak přistoupit ke konstrukci obviněného J. H., že vzhledem k
tomu, že elektrárna byla podle něj v deklarovaném stavu ke dni podání žádosti o
vydání licence Energetickému regulačnímu úřadu, nemohl být tento uveden v omyl
ani tehdy, jestliže mu byla předložena revizní zpráva, která byla vyhotovena
bez provedení jakékoliv revize. Touto optikou by si totiž jakýkoliv žadatel o
jakékoliv povolení mohl nejprve nechat zpracovat všechna potřebná finální
osvědčení (revizní či jiné zprávy, např. o požární bezpečnosti), která by již v
průběhu např. výstavby postupně podle potřeby uváděl do oběhu pro potřeby
jednotlivých povolovacích kroků s tím, že na konci celé stavby si pouze
zkontroluje, že tyto revizní zprávy v porovnání s výsledkem odpovídají
skutečnosti, čímž celé své předchozí počínání zlegalizuje a celý proces výrazně
urychlí. Tuto argumentaci Nejvyšší soud odmítá a je toho názoru, že každá
zpráva či jiné osvědčení musí deklarovat, že činnost, o které má svědčit (zde
provedení revize) byla skutečně k datu jejího vyhotovení uskutečněna. Tolik k
otázce naplnění znaku „uvedení v omyl“.
117. Nejvyšší soud se dále zabýval výhradami obviněného proti
subjektivní stránce skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, tedy jeho
zaviněním. Ačkoliv je nutno opět některé námitky obviněného týkající se
zavinění považovat částečně za námitky skutkového charakteru (s nimi se již
Nejvyšší soud vypořádal výše), jiné tyto námitky týkající se naplnění
subjektivní stránky daného trestného činu již spadají pod rozsah právního
posouzení skutku zjištěného skutku. Ani tyto jinak relevantně uplatněné námitky
obviněného J. H. týkající se naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného
zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku však nelze
shledat opodstatněnými.
118. Nejprve je nutno připomenout, že ačkoliv nalézací soud dospěl k
závěru, že obviněný J. H. se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil v
úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť měl za to, že
tento obviněný věděl, k jakým účelům mají být nepravdivé dokumenty použity a v
jeho zájmu coby dodavatele byl stejný cíl jako v případě obviněného F. Š., soud
odvolací pak tento závěr korigoval s tím, že obviněný měl sice podíl na
vyhotovení nepravdivých dokumentů, jejichž účelu si byl vědom, s možným
následkem svého jednání však byl podle soudu druhého stupně toliko srozuměn, a
to i co do výše reálné škody.
119. Pokud však obviněný namítá, že by snad bylo možno uvažovat
nanejvýše o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, je nutno takovou argumentaci
odmítnout.
120. Ze zjištěných skutečností totiž jednoznačně vyplývá, že obviněný si
byl dobře vědom toho, že jak revizní zprávy, které na pokyn obviněného F. Š.
zajistil, ačkoliv jimi deklarované revize nikdy neproběhly, tak předávací
protokol, ani v nejmenším neodpovídají realitě. Rovněž dobře věděl, k jakým
účelům mají být tyto dokumenty použity, a sice, že jde o důležité podklady pro
získání potřebných povolení, která mají zajistit formální uvedení dané
elektrárny do provozu do konce roku 2010. Právě její uvedení do provozu v tomto
termínu bylo, zjednodušeně řečeno, cílem veškerého snažení nejen obviněných,
ale i mnoha dalších osob zapojených do výstavby nejen této fotovoltaické
elektrárny, nýbrž i mnoha dalších, jelikož bylo všeobecně známou informací, že
pro provozovny uvedené do provozu v roce 2011 budou platit značně nižší výkupní
ceny či zelený bonus.
121. Lze tak konstatovat, že obviněný J. H. neměl v první řadě v úmyslu
porušit zájem chráněný trestním zákonem, nýbrž že jeho primárním cílem bylo
dostát smluvním závazkům coby zástupce generálního dodavatele vůči objednateli
díla, společnosti F., avšak pro případ porušení právem chráněného zájmu byl s
takovým následkem srozuměn a neučinil žádné opatření, aby takovému škodlivému
následku zabránil. Takový přístup vykazuje znaky nepřímého úmyslu a Nejvyšší
soud se proto ztotožňuje se soudem druhého stupně, který správně závěry soudu
nalézacího korigoval. Tato korekce však z hlediska existence trestní
odpovědnosti obviněného není rozhodná.
122. Pokud obviněný J. H. ve svém dovolání dále polemizuje se způsobem,
jakým soudy stanovily skutečnou a hrozící škodu způsobenou trestným činem, je
nutno konstatovat, že tato námitka svým obsahem spadá pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejedná se však o námitku opodstatněnou.
123. Je vhodné připomenout, že vzniklou škodu soud prvního stupně
vypočítal jako prostý rozdíl mezi cenami měsíčně fakturovanými společností F. a
cenami, na něž by měla tato společnost nárok, pokud by FVE M. byla uvedena do
provozu až v únoru 2011, kdy fakticky začala dodávat elektřinu do distribuční
sítě. Hrozící škodu pak soud vypočítal obdobně s tím rozdílem, že vycházel z
předpokládaných výnosů elektrárny až do konce období, pro které byla licence
vydána, tedy do konce roku 2030.
124. S právě uvedeným algoritmem výpočtu vzniklé a hrozící škody se
Nejvyšší soud ztotožňuje, když tento postup aproboval již ve svých dřívějších
rozhodnutích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3
Tdo 990/2018), ve kterých uvedl, že za situace, kdy za zákonného, pravidelného
běhu věcí, tedy bez existence trestného činu předmětné FVE neobdržely licenci
do konce roku 2010 a nemohly by tedy získat vyšší garantované výkupní ceny do
31. 12. 2010, ale nižší výkupní ceny solární energie ve výši od 1. 1. 2011, je
potom rozdíl mezi těmito cenami, s přihlédnutím k produkci FVE, škodou
rozhodnou pro hmotněprávní posouzení jednání obviněných, přičemž naopak
okolnost, jaký rozsah zbýval do úplného dokončení FVE, nemá, zejména z pohledu
výroku o vině, význam. Tento závěr prošel i testem ústavní konformity, přičemž
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1394/19, v bodě 39.
odůvodnění tohoto usnesení uzavřel, že u něj neshledal pochybení ústavně právní
relevance.
125. I v nyní projednávané věci je pro stanovení výše škody, ať už
skutečně vzniklé nebo hrozící (pokud by byl trestný čin v celém rozsahu
dokonán), rozhodující, že bez spáchání trestného činu podvodu uvedením
příslušných institucí v omyl by FVE M. nesplnila podmínky pro uvedení do
provozu do konce roku 2010, nýbrž by byla uvedena do provozu až v roce 2011
(lhostejno, kdy přesně). V takovém případě by se na tuto výrobnu vztahovaly
výkupní ceny (popř. zelený bonus) určené pro provozovny uvedené do provozu v
roce 2011, které byly podstatně nižší než pro provozovny uvedené do provozu v
roce 2010. Argumentace obviněného, který navrhuje při stanovení výše škody
vycházet pouze z výkupních cen získaných za tu část elektrárny, která byla
opravdu reálně dokončena ke dni udělení licence, tak tuto rozhodující okolnost
zcela pomíjí a Nejvyšší soud ji tedy nemůže shledat opodstatněnou.
126. Význam z hlediska trestní odpovědnosti obviněného J. H. pak nemá
ani změna ustanovení § 5 energetického zákona (zákon č. 458/2000 Sb., o
podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o
změně některých zákonů), na kterou obviněný upozorňuje.
127. Novelou provedenou zákonem č. 211/2011 Sb. byl s účinností od 18.
8. 2011 do ustanovení § 5 energetického zákona vložen nový odstavec 7, podle
kterého se technické předpoklady považují za splněné u energetického zařízení,
u kterého je osvědčena jeho bezpečnost v rozsahu a za podmínek stanovených
právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci a v souladu s technickou dokumentací. Pokud je energetické zařízení
stavbou, musí žadatel o udělení licence rovněž prokázat, že je oprávněn stavbu
užívat nebo jinak provozovat. Dlužno podoktnout, že ustanovení § 5 odst. 3 energetického zákona, které
vyžaduje, aby fyzická nebo právnická osoba, která žádá o udělení licence,
prokázala, že má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu
licencované činnosti, se touto novelou změnilo v tom rozsahu, že byl vypuštěn
požadavek, aby energetické zařízení mělo technickou úroveň odpovídající právním
předpisům a technickým normám. Jinými slovy, technické požadavky byly přesunuty
z ustanovení § 5 odst. 3 do ustanovení § 5 odst. 7.
128. Nic z výše uvedeného však nemůže žádným způsobem ovlivnit závěr o
vině obviněného J. H. a ostatních obviněných tím, že v rámci povolovacích
procesů uvedli příslušné instituce v omyl předložením dokumentů, o kterých
věděli, že nejsou pravdivé. Před i po uvedené novele totiž platilo (a platí
dodnes), že fyzická nebo právnická osoba, která žádá o udělení licence, musí
prokázat, že má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované
činnosti. Došlo pouze ke změně ve výkladu toho, co znamenají technické
předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti. V každém případě však i
nadále platí, že Energetický regulační úřad v rámci licenčního řízení vyžaduje
předložení výchozích revizních zpráv a dalších dokumentů, které musí být z
povahy věci pravdivé. Část těchto dokumentů, které společnost F. Energetickému
regulačnímu úřadu v rámci licenčního řízení za přispění obviněných předložila,
však byla zcela v rozporu s realitou. Takové jednání tak bylo a je trestné při
původním i současném výkladu pojmu technických předpokladů.
129. Jelikož ani námitkám obviněného J. H., které se rovněž částečně
vymykaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
nebylo možné přisvědčit, Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání tohoto
obviněného označit jako zjevně neopodstatněné.
130. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který oba
obvinění rovněž uplatnili (byť obviněný J. H. toliko implicitně), pak Nejvyšší
soud uvádí, že jelikož odvolací soud rozhodl o jejich odvolání po věcném
přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, mohl by
tento dovolací důvod přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj.
byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení
byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. Nicméně
vzhledem k tomu, že námitky obviněných uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo částečně možné pod tento dovolací
důvod podřadit a částečně se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné [přičemž v
řízení před soudem prvního stupně nebyl dán ani žádný jiný dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.], nemohl být naplněn dovolací důvod § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v jeho druhé alternativě.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
131. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněných
F. Š. a J. H. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle
kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně
neopodstatněné.
132. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
133. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na
ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na
okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
VI.
K návrhu na odložení výkonu rozhodnutí
134. Pokud jde o podnět, který obviněný J. H. učinil v rámci svého
dovolání, tedy aby Nejvyšší soud za podmínek § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo
přerušil vykonatelnost rozhodnutí, proti kterému podal dovolání, Nejvyšší soud
uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda
senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému
bylo podáno dovolání. Vydáním rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu
učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř.)
však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba
přistoupit v takové situaci, pokud by argumentace dovolatele s určitou vyšší
mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno.
Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu trestu nezjistil, a proto, aniž
by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím,
tomuto nevyhověl a (negativním) výrokem nerozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář