5 Tdo 533/2018

5 Tdo 533/2018-142

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném v Brně dne 18. 4. 2019 o

dovolání, které podal obviněný R. Š., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu

trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v

Olomouci ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 6 To 89/2017, který rozhodoval jako soud

odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci

pod sp. zn. 81 T 3/2016, takto:

Podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění

pozdějších předpisů, se věc obviněného R. Š. postupuje velkému senátu trestního

kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20.

6. 2017, sp. zn. 81 T 3/2016, byl obviněný R. Š. uznán vinným zločinem podvodu

podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem

nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 209 odst. 1, 5

písm. a) tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen

trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice

se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Obviněnému byl

současně podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý

trest ve výměře 200 denních sazeb po 2 500 Kč, celkem tedy ve výši 500 000 Kč.

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl

peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho

roku. Obviněnému byl rovněž podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen

trest propadnutí věcí konkrétně specifikovaných ve výrokové části tohoto

rozsudku krajského soudu a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku také trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních

korporacích včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu sedmi roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu

škody obchodní společnosti L., se sídlem XY (do 19. 7. 2016 se sídlem XY) IČ:

XY, ve výši 3 313 570,30 Kč, se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla tato

poškozená obchodní společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních

podle § 229 odst. 2 tr. řádu.

2. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že v

období od 21. 7. 2013 do 25. 6. 2014 připravil sám, anebo za pomoci jiné osoby

smlouvu o převodu obchodního podílu datovanou ke dni 30. 12. 2013 (dále jen

„smlouva“ nebo též „smlouva o převodu obchodního podílu“), podle které měl O. M., nar. XY, v rozhodné době jediný společník poškozené obchodní společnosti L. (dále též L.), převést svůj 100 % obchodní podíl včetně všech práv a povinností

na obchodní společnost R., se sídlem XY (dále jen „R.“, nebo „obchodní

společnost R.“). Obviněný tak učinil přesto, že O. M. nechtěl převést svůj

obchodní podíl na jinou osobu, přičemž nedošlo k úhradě kupní ceny sjednané

podle smlouvy na částku 144 540 599 Kč. Předmětnou smlouvu o převodu obchodního

podílu obviněný sám, případně prostřednictvím jiné osoby opatřil podpisy O. M.,

které získal naskenováním jeho vlastnoručních podpisů připojených k dokumentům,

jimiž obviněný z předešlých obchodních vztahů disponoval. Takto získané podpisy

poté obviněný v podobě obrázků vložil do těla smlouvy o převodu obchodního

podílu, konkrétně na místa určená jednak pro podpis převodce a jednak pro

jednatele L. Obviněný poté v kanceláři advokátky JUDr. Leony Grumlíkové v XY,

zajistil úřední ověření všech podpisů připojených k této smlouvě včetně svého

vlastního podpisu, neboť vystupoval jako zástupce kupujícího, obchodní

společnosti R., následně dne 25. 6. 2014 z takto ověřené smlouvy nechal v

notářské kanceláři JUDr. Marie Matouškové v XY pořídit ověřený opis za účelem

znemožnit prokázání nepravosti podpisu O. M., a nakonec dne 26. 6. 2014 na

základě takto zfalšované smlouvy učinil jménem R. (coby jediného společníka

poškozené L.) rozhodnutí, jehož prostřednictvím odvolal tehdejšího jednatele

L., O. M. a v celém rozsahu prokuru vykonávanou L. B. Novým jednatelem obviněný

učinil po vzájemné dohodě M. M. a ještě téhož dne, tj. 26. 6. 2014 obviněný

podal návrh na zápis uvedených změn do obchodního rejstříku vedeného Krajským

soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci, přičemž rozhodnutím tohoto soudu ze dne

30. 6. 2014, sp. zn. C 7320-RD12/KSOS, Fj 42168/2014, byly takto navržené změny

do obchodního rejstříku skutečně zapsány. Ihned po nabytí právní moci rozhodnutí rejstříkového soudu, tj. od 1. 7. 2014,

obviněný začal činit kroky za účelem získání neomezeného přístupu k majetku

poškozené L., s úmyslem obohatit ať už obchodní společnost R., sebe, případně

další osoby. Vystupoval přitom jako zástupce nového vlastníka obchodního podílu

L., disponující generální plnou mocí udělenou jejím jednatelem M. M., a to vůči

níže specifikovaným osobám, resp. obchodním společnostem a bankám, ačkoli

věděl, že ve skutečnosti nedošlo ani k převodu obchodního podílu L., ani ke

změně v osobě jejího jediného jednatele. Poté, co se obviněný společně s dalšími osobami dne 3. 7. 2014 dostavil do

sídla poškozené L., kde předložil v té době aktuální výpis z obchodního

rejstříku, vyzval O. M. k odchodu, čemuž předcházelo dlouhodobé vyvíjení a

stupňování tlaku na O.

M., jehož cílem bylo získat od něj samotného, nebo jeho

prostřednictvím od L., co nejvíce finančních prostředků. Za tímto účelem

minimálně od 25. 1. 2012 nechával poškozenému z pozice zástupce obchodní

společnosti B., s níž poškozená L., uzavřela smlouvu o podnájmu části pozemku a

stavby, podepisovat právní dokumenty ve prospěch obchodních společností, které

obviněný v tu dobu fakticky ovládal, pro případ, že by O. M. nebyl ochoten v

budoucnu poskytovat další peníze. Tímto způsobem si obviněný vytvořil podklady

pro pozdější vymáhání fiktivně vykonstruovaných pohledávek za O. M., resp. L. V

polovině roku 2013 obviněný na základě smlouvy o podnájmu části pozemku a

stavby nepravdivě vytvořil pohledávku za L., ve výši 197 540 590 Kč, kterou

následně vymáhal prostřednictvím obchodní společnosti CHECH DEVEL, s. r. o. Dne 3. 7. 2014 došlo k „předání“ L., obviněnému, neboť po poradě s advokátem O. M. vyhověl výzvě obviněného v důsledku provedených změn v obchodním rejstříku. K datu 26. 6. 2014 činila hodnota 100 % obchodního podílu L., celkem 373 437

788,17 Kč. Volnému nakládání s obchodním podílem a majetkem obchodní společnosti L., bylo

obviněnému zabráněno až 9. 7. 2014 poté, co Krajský soud v Ostravě – pobočka v

Olomouci vydal předběžná opatření, kterými jednak uložil povinnost R. zdržet se

jakýchkoliv dispozic s obchodním podílem L., a současně uložil povinnost M. M. zdržet se výkonu funkce jednatele. Ačkoli se obviněný o těchto předběžných opatřeních dozvěděl nejpozději dne 10. 7. 2014, prováděl další dispozice s majetkem L., a snažil se jej využít tím, že

se nejprve dne 2. 7. 2014 společně s M. M. dostavil do České spořitelny, a. s.,

u níž byly vedeny hlavní bankovní účty L., na podkladě předloženého tehdy

aktuálního výpisu z obchodního rejstříku L., požadoval zrušení přístupových

oprávnění k bankovním účtům této obchodní společnosti a zřízení nových jak pro

sebe, tak i pro M. M. Ačkoli byla dispoziční práva k bankovním účtům těmto

osobám ke dni 8. 7. 2014 zřízena, ke vzniku škody nedošlo díky znalosti osoby

O. M. samotnými zaměstnanci banky, díky jejichž obezřetnosti Česká spořitelna,

a. s., pozastavila možnost dalšího čerpání kontokorentních úvěrů, čímž fakticky

znemožnila další nakládání s těmito bankovními účty. Dále dne 3. 7. 2014 obviněný založil u Fio Banky, a. s., nový bankovní účet

pro L., k němuž nechal zřídit dispoziční oprávnění pro sebe i pro M. M.,

současně přikázal obchodnímu řediteli L., P. H., aby vyrozuměl její obchodní

partnery o zřízení nového bankovního účtu, na který měli poukazovat svá plnění. V období od 8. 7. do 15. 10. 2014 obviněný z tohoto účtu odčerpal peněžní

prostředky ve výši 1 601 485,16 Kč, přičemž jejich použití nedoložil žádnými

účetními doklady, ačkoli k tomu byl opakovaně vyzýván, a to ke škodě L. Dále v době od 3. 7. do 14. 8. 2014 si obviněný buď nechal vyplatit z pokladny

L., anebo z tzv. pokladničky, v níž byly uloženy peněžní prostředky v majetku

L., a O. M., jejichž využití ani v jednom případě nedoložil účetními doklady. Tím způsobil L., škodu v celkové výši 821 248,85 Kč a O. M. ve výši 9 431,29

Kč.

Obviněný pokračoval v trestné činnosti také dne 10. 7. 2014, vyzval

zaměstnance L., k vydání služebního vozidla Škoda Octavia ve vlastnictví této

obchodní společnosti, které téhož dne převzal, obratem je prodal obchodní

společnosti MK VAN SERVIS, s. r. o., na základě antedatované kupní smlouvy,

která měla být podepsána dne 6. 7. 2014, tj. v době, kdy vozidlo bylo ještě

fyzicky užíváno jedním ze zaměstnanců L., čímž L., způsobil škodu ve výši 129

000 Kč. Dne 22. 7. 2014 obviněný R. Š. zmocnil advokáta JUDr. Petra Matouška k vymáhání

pohledávky L., za dlužníkem NHtools, s. r. o., s pokynem snížit vymáhanou

částku o 20 % v případě její hotovostní úhrady dlužníkem. Přestože dne 7. 8. 2014 jmenovaný advokát převzal od dlužníka v hotovosti částku 58 540 Kč

(představující 80 % celkové dlužné částky), jak dokládá výdajový pokladní

doklad NHtools, s. r. o., nebyla tato ani přes opakované výzvy zaměstnanců L.,

vložena do její pokladny, čímž L., utrpěla škodu ve výši 73 174 Kč odpovídající

100 % dlužné částky. Poté dne 21. 7. 2014 obviněný učinil u L., objednávku zboží ve prospěch

obchodní společnosti GRAMBRIENS, s. r. o., jejímž zástupcem byl známý

obviněného R. K., v celkové výši 4 055 577 Kč, navzdory protestům zaměstnanců

L., trval obviněný na dodání zboží, dne 31. 7. 2014 dal pokyn k vyskladnění

první dodávky v celkové hodnotě 447 927 Kč (většina byla obratem prodána

obchodní společnosti ATEXKOM, s. r. o., za cenu v průměru o 37 % nižší oproti

ceně nákupní). Dne 5. 8. 2014 měl obviněný podle výdajového pokladního dokladu

vystavené obchodní společností GRAMBRIENS, s. r. o., převzít v hotovosti částku

313 593 Kč jako úhradu za dodávku, kterou však do pokladny L., nepředal,

přičemž dne 7. 8. 2014 byla na bankovní účet zřízený obviněným dne 3. 7. 2014 u

Fio Banky, a. s., připsána finanční částka ve výši 134 334 Kč, kterou poukázala

obchodní společnost ATEXKOM, s. r. o., již GAMBRIENS, s. r. o., označila jako

doplatek faktury za odebrané zboží, žádná z uvedených částek však nebyla užita

ve prospěch L., která tak utrpěla škodu ve výši 447 927 Kč. K vyšší škodě

nedošlo pouze proto, že obviněnému bylo zamezeno v dalším působení v obchodní

společnosti L., a v nakládání s jejím majetkem. Popsaným jednáním obviněný skutečně způsobil škodu v souhrnné výši 376 520

054,47 Kč, dále se snažil způsobit škodu dosahující výše 30 104 526,79

Kč.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. Š. odvoláním, o němž

Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 6 To

89/2017, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

a) Dovolání obviněného

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které

zpracovali jeho dva obhájci, a to JUDr. Petr Novák a Mgr. Ing. Petr Prchal. V

obou podáních obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm.

g), l) tr. řádu, v prvním z nich též důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.

řádu. Pro účely tohoto rozhodnutí shrne senát č. 5 zásadní argumenty

obviněného, které se týkají vytýkaných vad nesprávného hmotněprávního posouzení

skutkových zjištění a odpovídají uplatněným důvodům dovolání podle § 265b odst.

1 písm. g) a l) tr. řádu.

5. Za stěžejní vadu v právním posouzení skutku považoval obviněný

možnost uvést „rejstříkový soud“ v omyl. Podle dovolatele nebyla tato otázka

dosud v soudní judikatuře (vy)řešena. Nesprávně se soudy obou stupňů přiklonily

k názoru, že rejstříkový soud „je spíše správním orgánem, přirovnaly jej ke

katastrálnímu úřadu, a následně se vyslovily, že v tomto případě byl soud

oklamaný podvodným jednáním“. V návaznosti na toto zcela zásadní pochybení pak

soudy skutek nesprávně právně kvalifikovaly jako zločin podvodu podle § 209

odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu

pokusu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ačkoli se

mohlo jednat nanejvýše o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a

jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku, což se v konečném

důsledku promítlo i v nepřiměřené výměře uloženého trestu podle přísnější

trestní sazby § 209 odst. 5 tr. zákoníku.

6. Poté se obviněný věnoval podmínkám trestní odpovědnosti za trestný

čin podvodu, který měl v daném případě započít předložením zfalšované listiny o

převodu obchodního podílu rejstříkovému soudu. Ačkoli obviněný nezpochybnil

zjištění, že smlouva o převodu obchodního podílu ze dne 30. 12. 2013 byla

padělaná, soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost okolnostem, z nichž by bylo

možné dospět k jasnému závěru o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty

trestného činu podvodu za okolností popsaných v odsuzujícím výroku o vině. Z

tzv. skutkové věty výroku rozsudku krajského soudu, s nímž se odvolací soud

ztotožnil, není podle dovolatele dostatečně zřejmé, kdo měl být jednáním

obviněného uveden v omyl (nebyl to totiž ani rejstříkový soud, ani poškozený O.

M., ani poškozená L., či Česká spořitelna, a. s.), dále u jednotlivých jednání

nebyly určeny osoby, které v důsledku omylu vyvolaného obviněným činily

majetkové dispozice, stejně tak není v popisu obsažen kauzální nexus mezi

tvrzeným protiprávním jednáním obviněného a vznikem škody na majetku L., či O.

M. Navíc ve vztahu k dílčímu skutku popsanému v bodě II. b) výroku o vině se o

trestný čin podvodu podle obviněného nemůže jednat ani hypoteticky, protože

majetkové dispozice prováděl sám, dále ani výše způsobené škody 1 601 485,16 Kč

neodpovídá znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 5 písm. a)

tr. zákoníku (škoda velkého rozsahu), ale jedná se pouze o značnou škodu

odpovídající právní kvalifikaci podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

7. Další část odůvodnění dovolání obviněný věnoval otázce možnosti uvést

rejstříkový soud v omyl, přitom poukázal na usnesení Nejvyššího soudu

uveřejněné pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. V něm senát Nejvyššího soudu řešil tuto

otázku v souvislosti s předložením padělané směnky, přičemž mj. konstatoval, že

soud není možné uvést v omyl. Přestože se rozhodnutí týkalo řízení o vydání

směnečného platebního rozkazu, lze podle obviněného shledat řadu podobností s

řízením ve věcech veřejného rejstříku, neboť rejstříkový soud shodně zkoumá

náležitosti listin a jejich soulad s návrhem. Platí, že shledá-li rejstříkový

soud v řízení o zápisu do obchodního rejstříku důvod k nařízení jednání, který

lze předpokládat (např. z nutnosti některé skutečnosti prokázat či dosvědčit),

pak může nařídit jednání. Pokud jsou i tak do veřejného rejstříku zapsány

skutečnosti odporující reálnému stavu věcí, může být zahájeno řízení o určení

neplatnosti a navrácení v předešlý stav, což se ostatně v daném případě z

podnětu poškozeného O. M., resp. poškozené L., skutečně stalo. V tomto ohledu

lze tudíž shledávat srovnání mezi řízením před rejstříkovým soudem a řízením

směnečným, v němž je soudem zkoumána pravost podpisů na předložených listinách

až v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Teze soudů obou

stupňů, jimiž srovnávaly v případě obviněného řízení o zápisu v obchodním

rejstříku s řízením o zápisech katastrálního úřadu, tedy, že rejstříkový soud

je de facto správní orgán, odporuje podle dovolatele nejenom zákonné úpravě,

ale i ústavněprávním principům samostatného postavení orgánů soudní moci a moci

výkonné, do níž spadají i správní orgány. Pokud by zákonodárce chtěl svěřit

činnost související s vedením veřejných rejstříků správnímu orgánu, pak by tak

podle dovolatele učinil. Jelikož je nutné považovat rejstříkový soud za soudní

orgán, „pak na základě sjednocujícího stanoviska trestního kolegia Nejvyššího

soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, není možné tento soud jako

takový uvést v omyl ani v řízení nesporném.“, což vrchní soud v napadeném

usnesení odmítl. Tím podle obviněného došlo k naplnění druhé alternativy

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

8. Pro případ, že by bylo dovolání obviněného ze strany Nejvyššího soudu

vyhověno, tj. jeho jednání by bylo právně posouzeno nanejvýš jako trestný čin

podle § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku, poukázal obviněný na to, že

v této fázi trestního řízení u něho nejsou dány vazební důvody zejména s

přihlédnutím k tomu, že prostřednictvím své rodiny ke dni 29. 1. 2018 již

uhradil uložený peněžitý trest ve výši 500 000 Kč.

9. Ze všech shora rozvedených důvodů obviněný R. Š. navrhl, aby Nejvyšší

soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v

Ostravě – pobočky v Olomouci a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a

rozhodnout, a to v jiném složení senátu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud

rozhodl, že obviněného není nutné brát do vazby a vyjádřil souhlas s

projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

10. V již avizovaném druhém podání zpracovaném Mgr. Ing. Petrem Prchalem

a doručeném po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, jsou v podstatě obsaženy

shodné výhrady směřující především proti nedostatkům skutkových okolností, jak

jsou vyjádřeny v odsuzujícím výroku o vině v rozsudku krajského soudu, které

nemohou být podle obviněného podkladem použité právní kvalifikace skutku jako

trestného činu podvodu. Mimo to obviněný zdůraznil skutečnost, že ode dne

zápisu změny společníka i jednatele v obchodním rejstříku, tj. od 2. 7. 2014,

obviněný vystupoval jako zmocněnec M. M., nového jednatele poškozené L., proto

bylo nutné zohlednit soukromoprávní aspekty tohoto jeho postavení, rovněž i ve

vztahu ke konkrétnímu jednání jménem poškozené, event. v rámci dispozic s jejím

majetkem. Ze znění tzv. skutkové věty výroku o vině není dále zřejmé, která z

dílčích jednání obviněného považují soudy za dokonaná, a která měla být

ukončena ve stadiu pokusu.

11. Závěrem tohoto svého podání obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby

zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci včetně obsahově navazujících

rozhodnutí, a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby

věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (aniž by současně navrhl

zrušení rozsudku soudu prvního stupně). Souhlasil přitom s rozhodnutím věci v

neveřejném zasedání.

b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného

12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil

prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen

„státní zástupce“), který považoval převážnou část uplatněných námitek za

odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť

směřují proti právnímu posouzení skutku, avšak nemají opodstatnění.

13. Státní zástupce podrobně shrnul řadu skutkových okolností, za nichž

obviněný dosáhl změny v osobě společníka a jediného jednatele v obchodní

společnosti L., přičemž po zápisu změny v obchodním rejstříku na podkladě kopie

nepravdivé listiny o převodu obchodního podílu, na níž si uvedením v omyl

opatřil úřední ověření podpisů, pak obviněný navenek vystupoval jako osoba

oprávněná jednat, což představuje právě znak podvodu spočívající v uvádění

jiného v omyl. Kromě samotného O. M., který jediný s jistotou věděl, že k

žádnému převodu obchodního podílu nedošlo, mohlo předkládání vyznačené změny

zápisu v obchodním rejstříku vyvolat minimálně pochybnosti o reálném stavu jak

u zaměstnanců L., tak i u třetích osob vyjmenovaných ve výroku o vině, které se

tímto uvedením v omyl musely podvolit vůli obviněného vystupujícího jako

oprávněný zmocněnec a majitel obchodního podílu. Státní zástupce nesouhlasil s

dovolatelem, který vyloučil možnost jednání v omylu těchto osob, neboť znaly

skutečný stav věcí. Za situace, kdy mohly minimálně pochybovat o provedené

změně zaznamenané v rozhodnutí soudu, jež jim obviněný předkládal, nemohly mít

jistotu o faktickém stavu, tudíž u nich nelze vyloučit jednání v omylu při

plnění pokynů obviněného, který je činil za účelem majetkových dispozic ke

škodě L., a dosažení vlastního obohacení. Státní zástupce rovněž odmítl

obhajobu obviněného spočívající v tom, že veškeré majetkové dispozice prováděl

on sám, tudíž k nim nedocházelo po vyvolání omylu. Každá z majetkových

transakcí, jak jsou popsány ve výroku o vině, totiž v podstatě vyžadovala

součinnost jiných osob, ať již zaměstnanců poškozené, bankovních subjektů či

obchodních partnerů, u nichž však došlo k uvedení v omyl ze strany obviněného. Jde o podobnou situaci, která byla řešena ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod

sp. zn. 4 Tdo 1017/2013, přičemž v usnesení ze dne 14. 3. 2013 Nejvyšší soud

mj. připustil, že za uvedení v omyl u trestného činu podvodu lze považovat i

takové jednání pachatele, který byl sice oprávněn provádět majetkoprávní

dispozice za právnickou osobu, avšak k uskutečnění příslušného právního jednání

potřeboval součinnost ještě dalších osob, které takové jednání dovršily jako

osoby k tomu pověřené statutárním orgánem právnické osoby. O to více je zřejmé,

že pokud tímto způsobem jednal pachatel, který vůbec nebyl oprávněn provádět

majetkoprávní dispozice za právnickou osobu, do takového postavení se dostal

lstí a o svém (nepravdivém) postavení utvrzoval právnickou osobu, za niž

jednal, až již prostřednictvím jejího statutárního orgánu, zaměstnance nebo

osoby, která byla oprávněna učinit příslušný právní úkon, jakož i osoby, s

nimiž jednala právnická osoba, za niž neoprávněně vystupoval. Za těchto

okolností pak není ani nutné zabývat se soukromoprávními aspekty jednání

obviněného či jím jmenovaného fiktivního jednatele M. M. Stejně tak státní

zástupce považoval za dostatečně srozumitelné ty části výroku o vině, které

byly posouzeny jako dokonaný trestný čin podvodu a ty, které zůstaly ve stadiu

pokusu.

Stadia trestného činu totiž vyplývají minimálně ze součtu způsobených

škod a škod, které v důsledku protiprávního jednání hrozily. Popis skutku je

tedy podle státního zástupce dostatečně určitý ve vztahu k vyjádření všech

znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž byl obviněný uznán vinným.

14. Dále se státní zástupce velmi podrobně zabýval stěžejní námitkou

dovolatele, která se týkala možnosti uvedení soudu v omyl. Vyslovil souhlas s

úvahami soudů obou stupňů v napadených rozhodnutích, jimiž dostatečně reagovaly

na tuto část obhajoby obviněného. Zvláštnosti řízení o návrhu na zápis do

obchodního rejstříku jsou založeny již speciální právní úpravou provedenou

zákonem č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a

o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o

veřejných rejstřících“). Svou povahou jde o tzv. nesporné řízení, na rozdíl od

řízení směnečného rozkazního, a jeho účastníci nejsou v kontradiktorním

postavení, proto není přiléhavé srovnání obviněného v dovolání. Zákon určuje

soudu velmi krátkou procesní lhůtu pro provedení zápisu podle návrhu, u něhož v

podstatě ověřuje pouze soulad s podklady, které jsou jeho přílohami bez

faktické možnosti prověřovat skutečný právní stav. Dokonce platí fikce

provedení zápisu dnem následujícím po uplynutí pětidenní lhůty, tudíž mohou být

zapsány údaje, které faktickému stavu neodpovídají se všemi důsledky pro práva

třetích osob. Naprosto výjimečně přichází v úvahu nařízení jednání v řízení o

zápisu mj. též v důsledku uplatněného registračního principu, který je ovládá.

Jiná situace nastane v řízení o obraně proti zápisu k návrhu podle § 101 zákona

o veřejných rejstřících, v němž může dojít k provádění dokazování, avšak

obviněný v posuzované věci využil možnosti podat návrh jako osoba uvedená v §

42 zákona o veřejných rejstřících, tudíž probíhalo řízení odlišné, v němž platí

výše zmíněný registrační princip a fikce zápisu. Za této situace mohly být

účastníky rejstříkového řízení kromě navrhovatele, obchodní společnosti L., za

niž jednal právě obviněný, jen osoby již zapsané, tedy opět stejná obchodní

společnost. Ani osoby zapisované do veřejného rejstříku v rámci zápisu

právnické osoby nemohou být (s výjimkou řízení o obraně podle § 101 zákona o

veřejných rejstřících) účastníky tohoto řízení. To znamená, že ani O. M. jako

dosavadní společník a prokuristka L. B. nebyli účastníky řízení o zápisu změn v

obchodním rejstříku ohledně L., svá práva by museli uplatňovat v jiných

civilních řízeních podle jiného procesního předpisu, např. podle § 2 písm. e)

zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „zákon o zvláštních řízeních soudních“), nebo ve věcech

vyplývajících z právních poměrů, které souvisejí se zakládáním obchodních

korporací a ve sporech mezi nimi. Rejstříkový soud sice může návrh na zápis

změn odmítnout podle § 86 zákona o veřejných rejstřících, avšak v daném případě

obviněný podal návrh prostřednictvím zmocněnce – advokáta, předložil potřebné

listiny dokládající jeho legitimitu k podání návrhu, naskenovaný podpis na

rozhodné listině opticky vykazoval všechny znaky skutečného podpisu a soud tak

neměl prakticky v rámci hranic, které mu stanoví zákonná úprava, reálnou

možnost odhalit podvodné jednání.

15. Dále se státní zástupce věnoval otázce podobnosti řízení o zápisu

změn v obchodním rejstříku a řízení (správní) vedeném u katastrálního úřadu o

zápisu vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Odkázal přitom na

několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla připuštěna možnost pachatele

uvést v omyl katastrální úřad (jeho pracovníky), přestože při srovnání

procesních možností přezkumu tohoto správního orgánu a rejstříkového soudu v

obou typech řízení je zcela zřejmý delší časový prostor k provedení zápisu,

povinnost informovat osoby, jimž svědčí zapisovaná práva, je jim tak umožněna

obrana proti podvodným pokusům o přisvojení si nemovitosti, stávají se též

účastníky řízení o zápisu do katastru (jak osoby, jejichž právo vzniká, mění se

nebo se rozšiřuje zápisem, stejně jako ty, jejichž právo zaniká, mění se nebo

se omezuje!). Pokud tedy za existence zákonem upravených pojistných mechanismů

může být podle platné judikatury katastrální úřad uveden v omyl, není důvod,

proč by obdobný závěr nemohl být přijat i ve vztahu k rejstříkovému soudu,

který nevládne takovými pojistkami. Státní zástupce rovněž poukázal na usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016, v němž byla

stejná otázka podvodného jednání pachatele posuzována v řízení o udělení

licence vedeném Energetickým regulačním úřadem, v němž správní orgán vychází

především z písemných podkladů žadatele o udělení licence. Podle Nejvyššího

soudu lze v tomto (též nesporném) řízení uvést úřad v omyl, neboť zde není tzv.

„protistrana“, jež by mohla znát skutečný stav, např. žalovaný v civilním

majetkovém sporu, jemuž přísluší práva strany sporu a jí odpovídající procesní

možnosti obrany proti žalobě.

16. Státní zástupce nakonec poukázal na další podvodný aspekt jednání

obviněného týkající se předložení nepravých podkladů k provedení zápisu změny v

obchodním rejstříku. Obviněný v rozporu s reálným stavem deklaroval existenci

rozhodných skutečností, aby se tím domohl vydání rozhodnutí o zápisu za účelem

ovládnutí právnické osoby a jejího majetku v řádech stovek milionů korun,

přičemž právě díky již stručně popsanému způsobu řízení o návrhu na zápis změn

v obchodním rejstříku se jej nemohla zúčastnit dotčená právnická osoba, resp.

osoby, jež skutečně byly oprávněny jejím jménem jednat. Tímto způsobem obviněný

kromě vystupování vůči soudu zatajil zcela podstatné informace také před

právnickou osobou, jejím statutárním orgánem, společníkem, případně

prokuristkou. Při vědomí podání návrhu by obchodní společnost L., jako jediný

možný účastník řízení o návrhu, mohl učinit kroky, které by vedly k překažení

podvodného záměru obviněného a zabránit tak vzniku majetkové škody (např.

doplněním návrhu dosáhnout jeho odmítnutí podle § 86 zákona o veřejných

rejstřících). V tomto kontextu je podle názoru státního zástupce nutné

přistoupit k hodnocení závěrů vyslovených ve stanovisku trestního kolegia

Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010. Obdobně jako v

nesporném řízení o dědictví totiž účastník řízení o návrhu na zápis změny v

obchodním rejstříku nemohl mít znalost, zda a jak osoba mimo její organizaci

činí jejím jménem právní úkony a že v důsledku toho hrozí nakládaní s jeho

majetkem neoprávněnou osobou. Obchodní společnost L., tak s ohledem na způsob

jednání obviněného neměla prakticky žádné možnosti eliminovat svůj omyl před

provedením zápisu, nýbrž až ex post, jak se nakonec i v dané věci stalo.

17. Podle státního zástupce není přiléhavý ani odkaz dovolatele na

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1176/2015, ve

vztahu k možnosti právní kvalifikace skutku podle § 254 odst. 2 alinea 1, odst.

4 tr. zákoníku, neboť v něm řešené věci nedošlo k dokonání trestného činu a

způsobení škody, nebylo tudíž možné odhadnout přesný dopad (následek) jednání

pachatele ukončeného ve stadiu pokusu. Nicméně i v tomto rozhodnutí Nejvyšší

soud označoval posuzované jednání pachatele za podvodné.

18. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl v neveřejném

zasedání dovolání obviněného R. Š. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i

odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu,

případně aby vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu k vydání

jiného rozhodnutí rovněž v neveřejném zasedání.

c) Replika obviněného k vyjádření nejvyššího státního zástupce

19. K vyjádření nejvyššího státního zástupce předložil obviněný R. Š.

repliku, v níž setrval na svých dovolacích argumentech, vyloučil možnost

podvedení obchodní společnosti L., a to jak jejích zaměstnanců, tak společníka.

V případě, kdyby měl být podveden notář JUDr. Lubomír Mika, jak naznačil státní

zástupce, nebyla prokázána žádná příčinná souvislost mezi jeho uvedením v omyl

a následnou majetkovou dispozicí, která je nezbytným znakem skutkové podstaty

podvodu. Dovolatel připustil, že k uvedení v omyl mohlo dojít při jednání ve

FIO Bance, a. s., avšak již nikoli v České spořitelně, a. s., neboť osobní

bankéř přivolal policii již k prvnímu avizovanému jednání mezi ním na jedné

straně a obviněným a svědkem M. M. na straně druhé. S ohledem na takovou změnu

skutku, by musela být výrazně snížena hranice způsobené škody o hodnotu

jmenované obchodní společnosti, přičemž by již nedosahovala pěti milionů korun

a muselo by dojít i ke změně právní kvalifikace tohoto trestného činu. Ve

vztahu k otázce možnosti uvést v omyl rejstříkový soud zdůraznil, že jde o

právní názor, který nebyl dosud v judikatuře vyřešen, proto je nutné, aby k

němu Nejvyšší soud zaujal závazné stanovisko. Závěrem připomněl, že skutková

podstata ustanovení § 254 tr. zákoníku je speciální vůči podvodu, není možný

jednočinný souběh obou a setrval na svém dovolání v celém rozsahu.

III. Ke sporné otázce týkající se možnosti uvedení soudu v omyl a některá

dosavadní rozhodnutí Nejvyššího soudu ve skutkově obdobných případech

a) Usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr.

20. Při posuzovaní dosavadního způsobu nahlížení na otázku, koho lze

podvodným jednáním uvést omyl, a naopak koho uvést trestným jednáním v omyl

nelze jako základního předpokladu pro naplnění této alternativy objektivní

stránky spočívajícímu v „uvedení někoho v omyl“ skutkové podstaty trestného

činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, dosud nebyl u Nejvyššího soudu

řešen případ uvedení rejstříkového soudu v omyl. Podle obviněného je tento

způsob spáchání podvodu vyloučen s ohledem na právní názor vyjádřený v usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004.

21. Přijetím výše citovaného rozhodnutí senátu č. 1 k publikaci pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. totiž došlo k prosazení výkladu, podle něhož „soud

rozhodující v občanskoprávním řízení (např. o vydání směnečného platebního

rozkazu) nelze pokládat za subjekt, který by bylo možné uvést v omyl“. Přestože

byla věc posuzována za účinnosti předcházející právní úpravy, jsou přijaté

závěry použitelné i po nabytí účinnosti trestního zákoníku vzhledem k zachování

podstatných okolností významných pro posouzení skutku jako trestného činu

podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Skutkový stav ve věci vedené u Nejvyššího

soudu pod sp. zn. 11 Tdo 229/2004 právně kvalifikovaný jako pokus trestného

činu podvodu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spočíval ve

stručnosti v tom, že obviněný podal návrh na vydání směnečného platebního

rozkazu, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit obviněnému částku 515

369,20 Kč s příslušenstvím, přičemž k tomuto návrhu připojil listinu označenou

jako „směnka bez protestu“ znějící na tuto částku, která byla vyhotovena

obviněným na tzv. hlavičkovém papíru předtím bianco podepsaném žalovaným. V

rámci tohoto rozhodnutí senát Nejvyššího soudu řešil otázku, zda lze podáním

žaloby k obecnému soudu, v níž žalobce záměrně tvrdí nepravdivé skutečnosti,

naplnit znak skutkové podstaty podvodu podle § 250 tr. zák. Při jejím zkoumání

senát č. 11 vycházel mj. z historické soudní judikatury období tzv. první

československé republiky, podle níž v podání žaloby k soudu, i kdyby vycházela

z vědomě nepravdivých tvrzení, nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty

trestného činu podvodu (srov. Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu 1919 až 1948,

Vážný, č. 393/1921). Je tomu tak proto, že žalovaný má v civilním řízení

možnost se bránit nároku, může vyvracet nesprávná tvrzení žalobce a civilní

soud je povinen věc náležitě objasnit. Vyřčený názor považoval senát č. 11 za

použitelný též v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu podle § 175

zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen „o. s. ř.“), v jehož průběhu soud z vlastní povinnosti musí zkoumat

předložené listiny (směnku) z hlediska jejich formálních zákonných náležitostí,

tj. zda není důvod pochybovat o pravosti směnky. Pouze za předpokladu, že jsou

splněny všechny formální zákonné předpoklady, vydá soud směnečný platební

rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů od doručení rozhodnutí zaplatil

požadovanou částku a náklady řízení, nebo aby ve stejné lhůtě podal námitky, v

nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá (např. i to, že

předložená směnka nebyla listinou platnou). Včas podané a odůvodněné námitky

sice směnečný platební rozkaz neruší, ale odkládají jeho právní moc a

vykonatelnost. Soud v dalším řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz

ponechá v platnosti, anebo zda jej zruší a v jakém rozsahu. Pokud jej zruší,

projedná věc ve sporném řízení. Stejně postupuje i tehdy, pokud po podání

žaloby zjistí, že nebyly splněny formální předpoklady pro vydání směnečného

platebního rozkazu (např.

proto, že je důvod k pochybnostem o pravosti směnky). S ohledem na zásady, jež ovládají civilní sporné řízení, zejména tedy zásadu

projednací (§ 120 o. s. ř.) a zásadu zjišťování skutkového stavu bez důvodných

pochybností (§ 120 odst. 3 o. s. ř., § 132 a § 153 odst. 1 o. s. ř.), kdy je

soud místem nalézání práva, Nejvyšší soud dovodil, že je vyloučeno, aby byl

obecný soud ve sporném civilním řízení subjektem, který by mohl být uveden v

omyl pachatelem trestného činu podvodu. Opačná interpretace by totiž vedla k

podezření ze spáchání trestného činu podvodu vždy, když by účastník civilního

sporného řízení neunesl břemeno tvrzení, jež by bylo způsobilé vést k

rozhodnutí o povinnosti žalovaného plnit žalobci, což by se v konečném důsledku

promítlo do základních práv účastníků soudního řízení (srov. čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod). Reprodukovaný názor je zastáván dovolacím

soudem i v novější praxi, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014,

sp. zn. 6 Tdo 1437/2013.

22. Dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu, v němž se zabýval znakem

objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívajícím v

„uvedení v omyl“ tentokrát v případě katastrálního úřadu, bylo usnesení ze dne

19. 1. 2011, sp. zn. 3 Tdo 709/2010. Obviněný byl v tomto případě stíhán za to,

že podal u katastrálního úřadu návrh na povolení vkladu do katastru

nemovitostí, jímž požadoval zápis skutečností ve prospěch svého syna. K

podávanému návrhu doložil i kupní smlouvu k nemovitostem, kterou však se svým

synem vystupujícím na straně kupujícího, uzavřel z pozice prodávajícího bez

vědomí skutečného vlastníka nemovitých věcí, ačkoli věděl, že ke zcizení tohoto

majetku nebyl oprávněn. K dokonání jeho jednání nedošlo pouze proto, že

skutečný vlastník nemovitostí podal u katastrálního úřadu návrh na přerušení

řízení o vkladu vlastnického práva do katastru doplněný žalobou o neplatnost

předmětné kupní smlouvy a příslušný katastrální úřad nevyhověl návrhu na vklad

do katastru nemovitostí. Obhajoba obviněného byla před soudy postavena na

tvrzení, že se svým jednáním nemohl dopustit trestného činu podvodu podle § 209

tr. zákoníku, protože katastrální úřad nelze uvést v omyl. Senát Nejvyššího

soudu č. 3 v rámci odůvodnění svého rozhodnutí argumentoval mj. názory

vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. Současně doplnil, že řízení o vkladu do katastru nemovitostí není ovládáno

totožnými zásadami jako občanskoprávní řízení sporné, tedy zásadou projednací

při zachování zásady zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností,

neboť řízení u katastrálního úřadu má povahu správního řízení, jež má charakter

neveřejného písemného řízení, v jehož rámci správní orgán pravidelně vychází

zejména z písemných podkladů předložených navrhovatelem. Jinými slovy závěr

senátu č. 3 byl takový, že katastrální úřad, u něhož probíhají správní řízení,

není místem nalézání práva, a lze jej tedy uvést v omyl a naplnit tak jeden ze

zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Tímto rozhodnutím navázal Nejvyšší soud na právní závěry senátu č. 8

vyjádřené v jeho usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004, uveřejněné

pod č. T 685 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve svazku 4,

který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004. V této věci Nejvyšší

soud rozhodoval o dovolání obviněného, který poté, co nechal vypracovat kupní

smlouvu o prodeji nemovitých věcí a zajistil ověření podpisů na této smlouvě u

notáře, ji doručil katastrálnímu úřadu společně s návrhem na vklad vlastnického

práva do katastru nemovitostí, ačkoli věděl, že předmětnou kupní smlouvu

neuzavřel a ani se nezúčastnil ověření podpisu na ní. Obviněný v této věci

tudíž předstíral uzavření kupní smlouvy, čímž poškozené obchodní společnosti

(vlastníkovi) způsobil škodu ve výši nejméně 17 500 000 Kč. Senát Nejvyššího

soudu č. 8 dále zaujal stanovisko, podle něhož lze za „uvedení v omyl“ ve

smyslu § 250 tr. zák., resp. § 209 tr.

zákoníku považovat jednání obviněného

spočívající v tom, že doručil příslušnému katastrálnímu úřadu spolu s návrhem

na vklad vlastnického práva kupní smlouvu, o níž věděl, že „prodávající“ ji

vůbec neuzavřel a ani se nezúčastnil ověření podpisů na ní. Z hlediska naplnění

tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu a dovození trestní

odpovědnosti pachatele pak není podle prezentovaného názoru nezbytné, aby

katastrální úřad neznal skutečnou povahu předložených podkladů a za těchto

okolností povolil vklad vlastnického práva. Shodně bylo rozhodováno též např. v

usneseních Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1338/2012, a ze

dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 68/2015.

23. Dalším významným rozhodnutím Nejvyššího soudu byl rozsudek ze dne 9.

12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1247/2009, v němž senát č. 3 k věci, jejíž skutkový děj

se odehrál tak, že dva obvinění poskytli svědectví (podepsali listinu) o své

přítomnosti sepsání závěti, podle níž měl veškerý majetek zůstavitele v hodnotě

dosahující téměř 7 a půl milionu korun připadnout obviněné ? manželce, ačkoli

jí i oběma spoluobviněným bylo známo, že zůstavitel tuto závěť nepodepsal.

Obviněná manželka zůstavitele takto sepsanou závěť předložila notáři v rámci

probíhajícího dědického řízení v úmyslu vzbudit v rodičích zůstavitele dojem,

že oni nejsou oprávněnými účastníky tohoto řízení, a získat tak na jejich úkor

i polovinu dědictví, k jehož nabytí byli rodiče zůstavitele podle § 474 zákona

č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, zcela způsobilí.

Nejvyšší soud zaujal právní názor (odlišný od soudů nižších stupňů), podle

něhož v případě, že pachatel v rámci dědického řízení tvrdí nepravdivé

skutečnosti s cílem obohatit se z dědictví na úkor dalších dědiců, se může

dopustit trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., resp. 209 tr. zákoníku,

přičemž osobou uvedenou v omyl není v takovém případě soud činný v dědickém

řízení, nýbrž dědicové, kteří mohou v důsledku podvodného jednání pachatele

uplatňovat své dědické nároky v odlišném rozsahu, než v jakém by tak učinili

při znalosti pravého stavu věcí, nebo je dokonce nemusí uplatňovat vůbec.

Rozhodnutí, jehož obsahem byla i předestřená argumentace Nejvyššího soudu poté

potvrdil i Ústavní soud usnesením ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS

994/10.

24. S tezemi rozvedenými senátem č. 3 ve shora zmíněném rozsudku se

ztotožnilo i trestní kolegium Nejvyššího soudu ve stanovisku ze dne 16. 6.

2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, publikovaném pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr.

Argumentace uvedeného rozsudku byla založena na specifické povaze dědického

řízení oproti civilnímu spornému řízení. Spočívá především v tom, že účastník

civilního řízení sporného ví, jaké dispozice prováděl se svým majetkem (např.

zda si půjčil peníze nebo naopak jinému poskytl půjčku, zda přijal plnění k

uspokojení své pohledávky z poskytnuté půjčky atd.), tedy zpravidla nemůže být

uveden druhým účastníkem řízení v omyl ohledně majetkových dispozic, jichž se

týká podaná žaloba. V řízení o dědictví je však situace jiná, protože jeho

účastníci nemohou mít úplnou znalost dispozic, které činil zůstavitel za svého

života se svým majetkem, obvykle ani znalost obsahu a podmínek závěti.

Oprávněný dědic má totiž v některých případech jen omezené možnosti eliminovat

svůj omyl a prověřit si všechny rozhodné skutečnosti, od nichž se odvíjí jeho

dědické právo nebo jeho rozsah. Zejména je-li mu v důsledku podvodného jednání

pachatele zabráněno, aby se vůbec stal účastníkem řízení o dědictví nebo aby v

něm mohl uplatňovat svá práva. Trestní kolegium vyslovilo závěr, podle něhož v

dědickém řízení lze uvést jeho účastníky v omyl, tudíž na tyto případy nedopadá

rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr. Trestní kolegium Nejvyššího soudu současně

odmítlo jako nepřijatelný názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne

25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, podle něhož měl pachatelem trestného činu

podvodu podle § 250 tr. zák. být uváděn v omyl soud, resp. notář v postavení

soudního komisaře podle § 38 o. s. ř., neboť na úkony notáře, jež vykonal v

postavení soudního komisaře, je nahlíženo jako na úkony soudu, v jehož případě

je vyloučeno „uvedení v omyl“.

25. Na posledně zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu a stanovisko trestního

kolegia Nejvyššího soudu dále navázalo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3.

2015, sp. zn. 8 Tdo 293/2015, jímž bylo rozhodováno o dovolání obviněné, jejíž

podvodné jednání spočívalo v tom, že v úmyslu získat sobě a jinému neoprávněný

majetkový prospěch opatřila falešné listiny týkající se nemovitostí, o nichž

věděla, že nebyly zahrnuty do dědického řízení po zemřelých vlastnících, včetně

návrhu na vklad vlastnického práva v úmyslu převést vlastnické právo ve

prospěch sebe či jiné fyzické nebo právnické osoby. Většině jejích návrhů na

vklad vlastnického práva bylo také vyhověno. Obviněná tedy doručením padělaných

listin na katastrální úřad předstírala okolnosti, které byly v rozporu se

skutečným stavem věci a uvedla tak v omyl katastrální úřad, u něhož podle již

citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, byla připuštěna možnost uvedení v omyl.

Ani v tomto případě tedy nebyly zpochybněny závěry vyslovené v usnesení

publikovaném pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr.

26. Z celé řady dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byl

posuzován mj. znak objektivní stránky trestného činu podvodu spočívající v

„uvedení jiného v omyl“, je třeba zmínit usnesení ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6

Tdo 792/2017. Obviněný v této věci z pozice předsedy představenstva akciové

společnosti, jež byla generálním dodavatelem při výstavbě fotovoltaické

elektrárny, podepsal nepravdivý předávací protokol o předání solárního

fotovoltaického systému do provozu i přesto, že jednak věděl, že k danému datu

nebyly na uvedené stavbě nainstalovány fotovoltaické panely (byly pouze

zdánlivě namontovány např. bez náležité fixace, tedy nebyly provozuschopné),

což měli následně zkontrolovat pracovníci E.ON, a. s., a dále že tento

předávací protokol bude předložen Energetickému regulačnímu úřadu jako jeden z

podkladů pro vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě

v roce 2010 s garancí výkupní ceny na dvacet let za dobu výrazně vyšší, než

jaká by mu byla garantována v roce 2011. Jeho jednání bylo vedeno snahou uvést

v omyl nejenom pracovnice Energetického regulačního úřadu oprávněné k vydání

licence, ale též pracovníky obchodní společnosti E.ON, a. s., kteří měli

provést schválení objektu jako výrobny elektřiny za účelem získání

neoprávněného nároku v podobě garantované výkupní ceny elektřiny po dobu 20

let. Stěžejní dovolací námitkou obviněného bylo tvrzení, podle něhož nelze

uvést v omyl správní orgán, přičemž odkazoval zejména na rozhodnutí publikované

pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. Senát Nejvyššího soudu 6 Tdo při rozhodování dané

věci mj. odmítl možnost použít závěry týkající se občanskoprávního řízení

sporného pro účely správního řízení před Energetickým regulačním úřadem.

Vycházel především z rozdílných procesních pravidel obou těchto řízení,

zdůraznil, že správní orgán vychází zejména z písemných podkladů žadatele o

udělení předmětné licence. Dovodil tedy, že obviněný oklamáním Energetického

regulačního úřadu naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného

činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

27. Z výše uvedených úvah vyplývá, že senáty Nejvyššího soudu se obecně

shodují v názoru, že v občanskoprávním řízení sporném nelze soud „uvést v omyl“

a tím naplnit zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209

tr. zákoníku (příp. § 250 tr. zák.), na rozdíl od řízení před správními orgány,

neboť jde o řízení založené na odlišných procesních principech a omezených

možnostech jeho účastníků či jiných osob bránit se proti falešným či padělaným

listinám předkládaným pachatelem trestného činu podvodu. V podstatě shodně

uvažovaly též soudy obou stupňů při posuzování věci obviněného R. Š., jak bude

stručně shrnuto následovně.

c) Argumentace soudů nižších stupňů na podporu vyslovení viny

obviněného R. Š.

28. Soud prvního stupně byl při rozhodování o vině obviněného R. Š. v

otázce uvedení rejstříkového soudu v omyl veden úvahami, které vyjádřil zejména

na straně 103 a násl. svého rozsudku. Při znalosti a vědomí obsahu dříve

publikovaného usnesení Nejvyššího soudu č. 26/2004 Sb. rozh. tr. Krajský soud v

Ostravě – pobočka v Olomouci poukázal na procesní pravidla řízení před

rejstříkovým soudem, jak jsou primárně upravena v zákoně č. 304/2013 Sb., o

veřejných rejstřících fyzických a právnických osob, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „zákon o veřejných rejstřících“). Především nejde o sporné

řízení, přičemž podle § 90 odst. 1 tohoto zákona rejstříkový soud zkoumá pouze

to, zda údaje o skutečnostech, které se do rejstříku zapisují, vyplývají z

listin, jež mají být k návrhu připojeny. V žádném případě tak rejstříkový soud

nepřezkoumává věcnou správnost samotného návrhu na zápis změn, ani

předkládaných listin. Neprovádí žádné dokazování v tom směru, zda skutečnosti

uvedené v listinných dokumentech jsou pravdivé (správné), či nikoli. Soud

prvního stupně tedy dovodil, že se řízení před rejstříkovým soudem podobá spíše

správnímu řízení před Katastrálním úřadem o návrhu na vklad vlastnického práva

k nemovitosti, svůj názor podpořil publikovaným výkladem o možném uvedení

katastrálního úřadu v omyl, jak byl vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne

28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004, publikovaném pod č. T 685 v Souboru

trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 4, které vydávalo Nakladatelství

C. H. Beck, Praha, 2004. Krajský soud v Ostravě ? pobočka v Olomouci rovněž

upozornil na ustanovení § 70 zákona o veřejných rejstřících umožňující

ingerenci státního zastupitelství do řízení před rejstříkovým soudem. V

posuzované věci obviněného R. Š. je zřejmé, že rejstříkový soud zcela v souladu

s § 90 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících ověřil pouze to, že skutečnosti,

jež měly být na základě návrhu podaného dne 26. 6. 2014 zapsány do obchodního

rejstříku, korespondují s obsahem navrhovatelem předložených listin, především

se Smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 30. 12. 2013 a s Notářským

zápisem o rozhodnutí jediného společníka ze dne 26. 6. 2014. Rejstříkový soud

proto bez dalšího nemohl odhalit nesprávnost zapisovaných údajů a obratem

rozhodl o provedení navrhovaných změn, čehož obviněný využil a již dne 2. 7.

2014 předkládal aktuální výpis z obchodního rejstříku v rámci jednání v České

spořitelně, a. s., a Komerční bance, a. s., kde již vystupoval jako zmocněnec

jediného společníka obchodní společnosti L., M. M.

29. Stejně pak uvažoval i odvolací soud a doplnil, že řízení o změně

zápisu v obchodním rejstříku je nutné vnímat jako tzv. řízení nesporné, na něž

dopadají důsledky vyjádřené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu

publikovaném pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr. Na rozdíl od sporného civilního

řízení, které je svojí povahou řízením kontradiktorním, jde o řízení ovládané

zásadou registrační. Osoba, která má být například vymazána z obchodního

rejstříku v rámci navrhovaných změn, a to i na základě padělaných dokladů, se o

této skutečnosti fakticky nemůže dozvědět a vyjádřit se k relevanci

předkládaných údajů. Rejstříkový soud nemá ze zákona povinnost informovat

vymazávanou osobu o tom, že k jejímu výmazu má dojít. Lze proto uzavřít, že v

dané trestní věci byl jedním ze subjektů, které byly uvedeny v omyl jednáním

dovolatele R. Š., i Krajský soud v Ostravě ? pobočka v Olomouci, jednající jako

rejstříkový soud. Nemohou proto obstát argumenty obviněného, že tento závěr

vylučuje zmíněné stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod

č. 51/2011 Sb. rozh. tr. Soud rozhodující ve věci obviněného ve druhém stupni

proto uzavřel, že obviněný svým jednáním uvedl v omyl nejenom rejstříkový soud,

ale i další osoby vyjmenované v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího

rozsudku. Předložení padělaných podkladů rejstříkovému soudu bylo totiž pouze

dílčí částí úmyslného podvodného jednání dovolatele, jehož jediným cílem bylo

na úkor poškozených O. M. a obchodní společnosti L., sebe nebo jiného obohatit,

což se mu zčásti podařilo.

d) Stávající právní úprava řízení před rejstříkovým soudem

30. Právní úprava obchodního rejstříku je od 1. 1. 2014 obecně obsažena

v ustanoveních § 120 a § 121 zákona č. 89/2014 Sb., občanského zákoníku, a ve

speciálním zákoně o veřejných rejstřících. Obecně podle § 1 zákona o veřejných

rejstřících se veřejným rejstříkem, tedy i obchodním, rozumí takový rejstřík,

do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje o fyzických a právnických

osobách. Obchodní rejstřík je veden rejstříkovými soudy, kterými jsou soudy

krajské (s výjimkou Krajského soudu v Praze) a Městský soud v Praze, u nichž

tzv. rejstříkové řízení probíhá. Rejstříkové řízení, jehož výsledkem je zápis

do veřejného rejstříku, ačkoli je nyní upraveno v zákoně o veřejných

rejstřících, který sjednocuje hmotněprávní i procesní úpravu veřejných

rejstříků do jediného zákona, vychází z právní úpravy účinné do 31. 12. 2013

obsažené zejména v § 200a až § 200de o. s. ř., tudíž je v intencích „nové“

právní úpravy použitelná i předchozí judikatura. Je třeba připomenout, že

procesní úprava řízení ve věcech obchodního rejstříku po změnách provedených

zákonem č. 216/2005 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2005, zaznamenala

zásadní změnu v tom, že byl opuštěn tzv. věcný přezkum a byl zaveden princip

registrační (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2008, sp. zn. 29 Cdo

1759/2008, publikované pod č. 6428 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek

Nejvyššího soudu, svazku 8, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha,

2009). To znamená, že se dokazování v rámci rejstříkového řízení (pod vlivem

stanovených zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí) nepředpokládá. Zmíněný

registrační princip tímto nedává rejstříkovému soudu prostor proto, aby byly

zjišťovány sporné skutečnosti tak, jak je běžné v řízení občanskoprávním, a to

ať už sporném (jurisdictio contentiosa) či nesporném (jurisdictio voluntaria),

[srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4753/2009,

publikované pod č. 9501 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu, svazku 13, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2011].

Nicméně ani tak se činnost rejstříkového soudu (rovněž podle § 90 odst. 1

zákona o veřejných rejstřících) nesmí omezit na pouhý přezkum „splnění

předepsaných formálních náležitostí“, ale dílčím způsobem musí zohlednit i

další písemné formální předpoklady (např. úředně ověřené podpisy příslušných

osob na listině) a předpoklady hmotněprávní, např. písemná forma nebo forma

notářského zápisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, sp. zn.

29 Cdo 1953/2013, publikované pod č. 13964 v Souboru civilních rozhodnutí a

stanovisek Nejvyššího soudu, svazku 24, který vydávalo Nakladatelství C. H.

Beck, Praha, 2014). Zavedením přezkumu pouze formálních předpokladů návrhu se

přenesla část odpovědnosti za správnost zápisů na zapsané osoby, čímž došlo k

oslabení úlohy rejstříkového soudu jako garanta souladu zápisu s právním řádem

(srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. Pl. ÚS 43/05,

publikovaný pod č. 209 ve svazku 51 Sb. n. a u. Ústavního soudu).

31. V rejstříkovém řízení tudíž převládá formální a evidenční přístup

nad věcným přezkumem skutkového a právního stavu, byť má-li rejstříkový soud

učinit závěr, zda určitá skutečnost z listiny vyplývá, nemůže se vyhnout

posouzení, zda podle práva k právnímu jednání nebo skutečnosti platně a účinně

došlo. Soud však již nezkoumá dopad platnosti rozhodnutí z hlediska závažnosti

jeho následků nebo zásahu do práv třetích osob (srov. Hampel P., Walder I.

Zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Komentář. 1.

vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 271). Stejně se vyjádřil i

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 1365/2006,

publikovaném pod č. 6748 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu, ve svazku 8, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2009.

Podle tohoto rozhodnutí musí rejstříkový soud při rozhodování o povolení

požadovaného zápisu do obchodního rejstříku posoudit, zda doložené listiny

skutečně jsou listinami o skutečnostech, které mají být zapsány do obchodního

rejstříku; nepostačuje tedy, aby byly jako takové označeny či aby navrhovatel

tvrdil, že takovými listinami jsou, ale jejich obsah musí odpovídat tvrzeným

skutečnostem. K otázce míry přezkumu rejstříkovým soudem se vyjádřil také

Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 7 Cmo

383/2007, publikovaném v Soudních rozhledech č. 11/2008, s. 416, podle kterého

je rejstříkový soud povinen v mezích daných zákonem (dříve § 200da odst. 1, 3

o. s. ř., nyní § 90 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících) přezkoumat všechny

k návrhu doložené doklady a zjistit, zda z nich plynou takové rozhodné

skutečnosti (zda dokládají platný a účinný právní úkon, resp. nastalou právní

skutečnost), jež odůvodňují provedení navržených zápisů, resp. výmazů do

obchodního rejstříku. Je však nutné zdůraznit, že předmětem „přezkumu“ vychází

uvedené právní závěry z povinnosti rejstříkového soudu ověřit obsah

předkládaných listin, nikoli však skutečnosti z nich vyplývající, případně

způsob, jakým byly opatřeny.

32. V řízení ve věcech obchodního rejstříku konaném na návrh na zápis,

jehož podkladem je rozhodnutí soudu nebo správního orgánu, se příslušný údaj

zapíše do veřejného rejstříku, aniž by rejstříkový soud vydával rozhodnutí o

povolení zápisu (nyní § 81 zákona o veřejných rejstřících, předtím § 200da

odst. 3 o. s. ř. ve znění zákona č. 216/2005 Sb.). Soud za těchto okolností

provede posouzení návrhu z hlediska formálních předpokladů a neshledá-li

překážky, provede zápis do rejstříku bez vydání rozhodnutí. V rejstříkovém

řízení se z hlediska hmotného práva notářský zápis jako veřejná listina totiž

nepřezkoumává (§ 134 o. s. ř.), pokud z jeho obsahu plyne, že zjištění

hmotněprávních podmínek pro vznik, změnu nebo zánik zapisovaných skutečností

učinil notář. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že provedení zápisu

rejstříkovým soudem nelze tedy za rozhodnutí označit, je totiž pouze úkonem

soudu ve smyslu § 36 a násl. o. s. ř. Je tudíž evidentní, že v tomto směru je

činnost rejstříkového soudu převážně registrační. Kladné rozhodnutí

rejstříkového soudu o předkládaném návrhu se nečiní zvláštním rozhodnutím, ale

ipso facto (srov. již citovaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008,

sp. zn. Pl. ÚS 43/05).

33. Z povahy řízení ve věcech obchodního rejstříku dále vyplývá, že

rejstříkový soud rozhoduje zásadně bez jednání a dominující je zásada

písemnosti. Na druhou strany nejsou v řízení před rejstříkovým soudem pominuty

situace, v nichž nebude možné postupovat jinak než provést dokazování, např.

tehdy, má-li rejstříkový soud z obsahu spisu důvodné pochybnosti o pravosti

předkládaných listin, přičemž v rejstříkovém řízení je požadováno co

nejrychleji aktualizovat informace o zapsaných subjektech. Na rejstříkové

řízení je proto třeba nahlížet jako na řízení sui generis, v němž se uplatní odlišné procesní principy ovládající soudní proces (i práva

účastníků) než v řízení sporném. Některé procesní instituty běžné v řízení

sporném, jsou v rejstříkovém řízení vyloučeny (např. zásada kontradiktornosti).

Tyto odlišnosti jsou upraveny v § 1 až 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních

řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a další specifika typická pro

rejstříkové řízení jsou obsažena v § 75 až 103 zákona o veřejných rejstřících

(srov. Hampel P., Walder I. Zákon o veřejných rejstřících právnických a

fyzických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014).

34. Většina rozhodnutí rejstříkových soudů nemá ani konstitutivní

charakter (výjimkou jsou tzv. prvozápisy a zápisy výmazu), nýbrž pouze

deklarují již dříve nastalý právní stav; tudíž nezakládají, nemění ani neruší

právní vztahy mezi účastníky řízení pro futuro. Navíc ani jejich účastníky

nejsou všichni, do jejichž právní sféry bude mít rozhodnutí rejstříkového soudu

v konečném důsledku dopad. Okruh těchto účastníků je významně omezen právě v

důsledku maximálně rychlé aktualizace zapsaných skutečností, proto aby bylo

dosaženo smyslu obchodního rejstříku, tj. veřejné publikace údajů o zapsaných

subjektech, transparentnosti podnikatelského života a zpřístupnění všech údajů

o obchodníkovi, které jsou důležité z hlediska jeho důvěryhodnosti, z hlediska

jeho schopnosti a vůle plnit existující i budoucí závazky každému zájemci (viz

nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 43/05).

35. Pokud jde o samotnou povahu orgánu, u něhož probíhá rejstříkové

řízení, lze při zohlednění výše uvedených zásad ovládajících rejstříkové řízení

do určité míry přisvědčit názoru soudů nižších stupňů vysloveném v napadeném

usnesení a v jemu předcházejícím rozsudku. Ačkoli jde o „rejstříkový soud“,

blíží se obsahem své činnosti a účelem, k němuž byl zřízen, správnímu orgánu

vykonávajícímu funkci soudního orgánu. Soudy jsou považovány Ústavou České

republiky a zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších

předpisů, za konstituované nezávislé a samostatné speciální orgány státní moci.

Pojem „nezávislý soud“ je především naplněn prostřednictvím zvláštního

postavení soudců, kteří v rámci soudu, u něhož vykonávají svou funkci, fakticky

soudnictví vykonávají (z tohoto pohledu lze princip nezávislého soudu ztotožnit

s principem nezávislosti soudce samotného). V této souvislosti lze připomenout

i názor Evropského soudního dvora, který proto, aby určitý orgán mohl považovat

za „soud“ (sice předkládací v rámci řízení o předložení předběžné otázky), bere

v úvahu souhrn okolností, jakými jsou zákonný základ orgánu, jeho trvalost,

závaznost jeho jurisdikce, kontradiktorní povaha řízení, použití právních norem

orgánem, jakož i jeho nezávislost [viz zejména rozsudek (prvního senátu)

Soudního dvora ze dne 27. 4. 2006 ve věci Standesamt Stadt Niebüll, C-96/04, č.

2006 I-03561 Sbírky soudních rozhodnutí, dostupné (online) ke dni 18. 4. 2019

na webových stránkách Infocuria – Judikatura Soudního dvora Evropské unie pod

odkazem http://curia.europa.eu/juris/

showPdf.jsf?text=&docid=56256&pageIndex=0&doclang=cs&mode=lst&dir=&occ=first&par

t=1&cid=3642678].

36. Závěrem je třeba ještě poukázat na osoby, resp. jejich postavení,

jež u rejstříkového soudu vykonávají (až na výjimky) veškerou rozhodovací

činnost, kterými jsou vyšší soudní úředníci, nikoli nezávislí soudci [srov. §

11 písm. c) bod 5 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a

vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve

znění pozdějších předpisů]. Navíc Ústavní soud ve svém rozhodnutí (bod 35.

nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10) vyslovuje své

přesvědčení, podle něhož "[v]yšší soudní úředník je pouze úředníkem, u nějž v

zásadě chybí garance osobní nezávislosti, nevyžadují se osobní předpoklady jako

u soudce, a odborná úroveň postačuje na výrazně nižší úrovni. Z toho se

podávají rovněž limity činnosti vyššího soudního úředníka. Vyšší soudní úředník

nesmí vykonávat takové úkony, pro něž jsou nezbytné vlastnosti, které postrádá

(osobní nezávislost, osobní předpoklady, odborná úroveň). Z tohoto hlediska je

nepřijatelné, aby vyšší soudní úředník meritorně rozhodoval, bez ohledu na

formu rozhodnutí. Pro ostatní procesní úkony, a především pro rozhodnutí

procesní povahy, to platí zrovna tak. Vyšší soudní úředník má být pomocníkem

soudce, jenž napomáhá dosažení přiměřené délky soudního řízení tím, že vykonává

úkony jednoduché či rutinní povahy. Složitější záležitosti, vyžadující právní

erudici, či situace, v nichž soud nemůže být z povahy věci reprezentován nikým

jiným než soudcem (meritorní rozhodnutí, rozhodnutí konečná, významnější

rozhodnutí v přípravě jednání), účast vyšších soudních úředníků nepřipouštějí.

Jinak se ze souzení stává ve skutečnosti úřadování.".

IV. Stanovisko senátu č. 5 ke sporné otázce

37. Senát č. 5 se při zohlednění názorů soudů obou stupňů rozhodujících

věc obviněného R. Š. v předchozích stadiích trestního řízení, jak jsou

vyjádřeny v odůvodnění těchto rozhodnutí, ztotožnil s nazíráním těchto soudů na

principiální otázku možnosti „uvedení rejstříkového soudu v omyl“, coby jednoho

z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr.

zákoníku.

38. Přestože soudy rozhodující věc obviněného R. Š. měly na zřeteli

právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 24/2006

Sb. rozh. tr., a učinily shodný závěr, že vyslovení viny obviněného trestným

činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku není v rozporu s obsahem tohoto

judikátu, má senát č. 5 vážné pochybnosti o takovém výkladu. Jak bylo stručně

shrnuto pod body 30. až 36. tohoto usnesení, vyznačuje se řízení o zápisu změn

u rejstříkového soudu skutečně určitými specifickými rysy, které jsou odlišné

od pravidel, jimiž je ovládán občanskoprávní proces, o to více pak tzv. sporné

řízení o civilní žalobě, resp. řízení o vydání směnečného platebního rozkazu.

Citované usnesení senátu č. 11 publikované pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., totiž

řešilo skutek, v jehož rámci pachatel podal soudu návrh na vydání směnečného

platebního rozkazu, a to na podkladě padělané směnky, kterou žalovaný ve

skutečnosti nevystavil. Právní názor vyslovený v tomto publikovaném rozhodnutí

vycházel primárně z povahy civilního řízení sporného, v jehož rámci je

povinností soudu zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Za takové

situace nemohl být podle vysloveného právního názoru senátu č. 11 tento soud

uveden v omyl tvrzením žalobce o pravosti listiny (směnky), z níž dovozoval

svůj nárok na finanční plnění.

39. Jedná se o poměrně zásadní právní názor, který byl následně přijat

trestním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek. Lze bez nadsázky rovněž tvrdit, že jde o výklad, který měl a má

značný dopad na řešení případů, k nimž nezřídka dochází v různých sférách

života ve společnosti a které se týkají rozličných forem jednání vůči orgánům

státní správy či jiným úřadům státní správy, pokud jsou nadány pravomocí

rozhodovat o majetkových dispozicích, k nimž podvodné jednání primárně směřuje.

Je zcela evidentní, že publikovaný právní názor akceptují již orgány Policie

České republiky, resp. orgány činné v trestním řízení, neboť obecně (bez

statistických podkladů) již nedochází k zahajování trestního stíhání proti

pachatelům, kteří se v rámci svých žalobních návrhů domáhají u civilního soudu

finančních či majetkových nároků prostřednictvím padělaných listin. Z toho je

zřejmé, že právní názor vyslovený původně senátem č. 11 významně ovlivnil

nazírání na možný postih takových osob, které se s využitím nepravých či

padělaných dokumentů snaží prostřednictvím majetkových dispozic obohatit sebe

či jiného na úkor či ke škodě oprávněných osob.

40. Senát č. 5 se shodl na potřebě korigovat poměrně striktní posuzování

společensky neakceptovatelných jednání spočívajících v záměrně nepravdivém

tvrzení adresovaném soudnímu orgánu s cílem domoci se majetku, či jiné výhody,

na něž by takový pachatel nebýt zfalšované listiny jinak nedosáhl a které jemu,

či jinému, v jehož prospěch tak koná, po právu nenáleží. Především je třeba si

uvědomit, že, byť v průběhu soudního řízení sporného, o něž se ve stěžejním

publikovaném rozhodnutí jednalo, leží na soudu povinnost zjišťování skutkového

stavu bez důvodných pochybností a druhá strana sporu má právo předkládat své

tvrzení a případně vyvrátit oprávněnost žaloby, nemusí vždy tzv. zvítězit

pravda. Možnosti soudu a stran sporu nejsou bezbřehé, pokud si pachatel např.

pečlivě připraví svou verzi, a počíná si obzvlášť rafinovaně, není vyloučeno,

aby se domohl neoprávněného nároku a aby tímto (podvodným) způsobem dosáhl

rozhodnutí soudu ve svůj prospěch, či prospěch jiné osoby (např. při liknavosti

druhé strany sporu či nedbalou obhajobou nebo „jen“ v důsledku důkazní nouze a

neschopnosti vyvrátit tvrzení žalobce, nemusí se jí též i přes náležité úsilí

podařit ihned přesvědčit soudy o vlastní verzi skutkového děje, výsledek řízení

pak zvrátí až díky mimořádnému opravnému prostředku – např. žalobou na obnovu

řízení nebo pro zmatečnost).

41. V posuzované trestní věci obviněný potřeboval k dosažení svého

konečného cíle, kterým bylo zmocnění se obchodního podílu i majetku obchodní

společnosti L., provedení zápisu změny majitele obchodního podílu v obchodním

rejstříku. Za tímto účelem vyhotovil (či nechal vyhotovit) smlouvu o převodu

obchodního podílu, zajistil ověření podpisu dosavadního majitele O. M. v

advokátní kanceláři a následně v notářské kanceláři též pořízení ověřeného

opisu této smlouvy. Tuto listinu poté spolu s dalšími listinami demonstrujícími

mj. změnu v osobě jednatele obchodní společnosti předložil rejstříkovému soudu

spolu s návrhem na zápis změn. Pouze díky podvodnému jednání vůči soudu,

předtím vůči advokátce (přestože u ní vyvstávají značné pochybnosti o její

znalosti pravého stavu věci) a notářce tak získal listinu, jež deklarovala

změnu v osobách majitele obchodního podílu a jednatele obchodní společnosti L.,

a jež mu umožnila provést majetkové dispozice za účelem vlastního obohacení ke

škodě jmenované obchodní společnosti. Obviněný tak oklamal všechny jmenované

subjekty, které v důsledku svého omylu samy neprováděly žádné majetkové

dispozice, ze strany obviněného se tak jednalo o přípravnou fázi, po níž teprve

následovaly majetkové dispozice a způsobení škody na majetku obchodní

společnosti, částečně se mu je podařilo dokonat, v části zůstalo u pokusu.

Jedná se o typický případ podvodu, na němž může být zainteresováno až pět

různých skupin osob, a to pachatel, osoba uváděná v omyl (osoba, jejíhož omylu

pachatel využívá nebo jíž zamlčuje podstatné skutečnosti), osoba provádějící

majetkovou dispozici, osoba poškozená a osoba obohacená. Přestože v dané věci

konal rejstříkový soud evidentně v omylu, pokud považoval jemu předložené

listiny za odpovídající skutečnosti, tedy pravé, těžko se mohl oklamání

vyvarovat s ohledem na specifické rysy řízení o zápisu do obchodního rejstříku,

jak byly zmíněny výše.

42. Především senát č. 5 považuje za nadále neudržitelný trend

vycházející z rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr., resp. z rozhodnutí na něj

navazujících, která se vůči prvně uvedenému více či méně vymezovala tak, aby

jeho podstata sice nebyla narušena, ale zároveň jej určitým způsobem zmírnila,

či zúžila použitelnost vysloveného závěru ve snaze zamezit neblahým důsledkům z

něj vycházejícím i na další reálně nastalé situace. Možností sice je stále

zužovat dosah uvedeného rozhodnutí, a to postupně tím způsobem, že by se

nakonec vztahovalo výlučně na sporné civilní řízení, zatímco by se postupně

přijímal názor, že se na jiné různé typy civilního soudního řízení – nesporného

uvedené rozhodnutí nevztahuje.

43. Senát č. 5 nabyl přesvědčení, že by se znovu měla posoudit celá

situace a argumentace ve prospěch uvedeného rozhodnutí, jakož i proti němu,

která dosud nezazněla, či nebyla zvážena, přitom by se měly zohlednit i další

výkladové metody, zejména historická a mezinárodně srovnávací.

44. Stanovisko, podle něhož je možno omezovat okruh osob, které je lze

uvést v omyl, nemá v zákoně žádnou oporu. Omezení subjektů uváděných pachatelem

podvodu v omyl je ve zjevném rozporu s metodou jazykového výkladu a s jeho

pravidly morfologickými, sémantickými, syntaktickými i gramatickými. Znění

skutkové podstaty podvodu podle § 209 tr. zákoníku vychází zřetelně z formulace

předchozího ustanovení § 250 tr. zák., které zase navazovalo na znění § 249

zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného od 1. 8. 1950. Ani jedno z

uvedených ustanovení nepočítalo s žádným omezováním okruhu osob, která by bylo

možno uvést v omyl, naopak všechna počítala s tím, že někdo – „jiný“ má být

uveden v omyl. Tak podle § 249 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 se dopustil

podvodu, „kdo jiného úmyslně poškodí na majetku nebo na právech tím, že a) jeho

nebo někoho jiného uvede v omyl, nebo b) využije omylu jeho nebo někoho

jiného“. Podle § 250 odst. 1 tr. zák. z roku 1961 se podvodu dopustil, kdo „ke

škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že a) uvede někoho v omyl,

nebo b) využije něčího omylu“. V roce 1990 (s účinností od 1. 7. 1990) bylo

uvedené ustanovení doplněno o další podmínku spočívající v tom, že „způsobí tak

na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“ (současně bylo vypuštěno rozčlenění

forem jednání do písmen). S účinností od 1. 1. 1998 byla do něj doplněna třetí

alternativa klamavého jednání spočívající v zamlčení podstatných skutečností. V

této podobě bylo takto formulované znění převzato i do současného § 209 odst. 1

tr. zákoníku, které zní: „Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v

omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na

cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán…“. Z uvedeného přehledu

vyplývá, že „někdo“ má být uveden v omyl, ať už jde o osobu, která je zároveň

poškozena podvodným jednáním, či osobu od něj odlišnou (tak výslovně jinak

obsahově shodné znění § 249 trestního zákona z roku 1950).

45. Ve starším období předcházejícím roku 1950 byla podvodná jednání

upravena ve více ustanoveních zákona č. 117/1852 Říš. zák., o zločinech,

přečinech a přestupcích, zmínit je možno především § 170 a § 197 až § 205b.

Podle výchozího § 197 trestního zákona z roku 1852 se podvodu dopustil, „kdo

lstivým předstíráním nebo jednáním jiného uvede v omyl, jímž někdo, budiž to

stát, obec nebo jiná osoba na svém majetku nebo na jiných právech má škodu

trpěti; anebo, kdo v tom obmyslu a způsobem právě dotčeným užije omylu nebo

nevědomosti jiného, dopustí se podvodu; nechť se k tomu dal svésti zištností,

náruživostí, obmyslem, aby tím někomu zjednal proti zákonu výhody nějaké, nebo

jakýmkoliv obmyslem vedlejším“. Vyjdeme-li z toho, že poškozeným zpravidla

(nikoliv však nutně a vždy) býval i dnes bývá současně ten, kdo byl klamán a v

omylu provedl majetkovou dispozici, uvedené ustanovení výslovně počítalo s tím,

že v omyl může být uveden i stát (jak si ukážeme dále soudy nevyjímaje). Ani

uvedené ustanovení tak okruh osob, které mohou být uvedeny v omyl, nijak

neomezovalo, naopak v tomto směru bylo v podstatně shodné, jako pozdější právní

úpravy (viz pasáž „jiného uvede v omyl“). V námi sledované spojitosti není bez

zajímavosti ani ustanovení § 201 písm. a) trestního zákona z roku 1852 o

hlavních druzích podvodů, jež podle vyšší částky stávají se zločinem, které

(včetně návětí) znělo: „Způsoby podvodu nedají se sice pro jejich přílišnou

rozmanitost všechny v zákoně vypočísti. Vzhledem však ku škodě právě dotčené

dopustí se zločinu zvláště ten: a) kdo falešné listiny soukromé zhotovuje nebo

pravé falšuje; kdo listiny, které mu buď docela nenáležejí, nebo mu nenáležejí

výhradně, na újmu jiného zmaří, poruší nebo je potlačí; kdo napodobené nebo

zfalšované veřejné úvěrní papíry, jakož i ten, kdo zfalšovanou minci, nemaje s

padělateli nebo s účastníky žádného srozumění, vědomě dále rozšiřuje“. Je

patrné, že se zde na roveň kladou podvodná jednání různého charakteru, a to

včetně padělání soukromých listin na straně jedné a šíření padělaných mincí na

straně druhé.

46. Na tomto místě lze připomenout i uznávaný výklad uvedených

ustanovení tehdejším nejrozšířenějším komentářem - Kallab, J., Herrnritt, V.

Trestní zákony československé platné v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 2.

vydání. Praha: Československý kompas, 1927, zejm. str. 170 a násl. k § 197 a

str. 183 a násl. k § 201. Podle uvedeného komentáře (str. 171) sice „v pouhém

zažalování po právu nepříslušejících nároků, v prostém tvrzení nepravdivých

skutečností v civilním sporu, neopřeném snad falšováním průvodů, nelze

spatřovati lstivého předstírání k oklamání soudu způsobilého“, přičemž

odkazoval na rozhodnutí ze Sbírky rozhodnutí nejvyšších stolic soudních

republiky československé (Vážný), dále ve zkratce jen „Vážného sbírka“, a sice

č. 383/21, 1669/24, 1784/24, 1025/22, resp. též na č. 2646/1 rakouské sbírky

rozhodnutí císařského nejvyššího soudního a kasačního dvora (dále jen rak.

sb.), zároveň poukázal na odlišnosti ohledně případů, kde „soudu rozhodovati

jest na podkladě jednostranného tvrzení žalobcova bez slyšení odpůrce“ (k tomu

č. 314/10 nebo 1053/87 rak. sb., resp. na Löfflerovu sbírku č. 311/12, 351/12 a

513/13). V další pasáži k § 201 písm. a) pak uvedený komentář poukázal na to,

že „zhotovení padělané listiny soukromé spočívá v tom, že se jako vystavitel

listiny udává osoba, jíž listina vystavena nebyla; listině dává se zdání,

jakoby byla vystavena určitou osobou, kdežto ve skutečnosti byla vystavena

osobou jinou, k tomu neoprávněnou, nesejde na tom, zda byla listina

vystavitelem vlastnoručně sepsána, či zda dal ji sepsati osobou třetí. Pochází-

li listina skutečně od osoby v ní jako vystavitel označené, její obsah je však

nesprávným, jde o listinu pravou a nelze případ ten podřaditi pod ustanovení §

201a) tr.z. Jde však o podvod dle § 197 tr.z., byla-li listina vystavena za tím

účelem, by se jí bylo dovoláváno v civilním sporu k podpoře tvrzených

nepravdivých okolností“, k tomu odkázal na č. 1784/24 Vážného sbírky. Rozhodně

tak není pravdou, že by za uvedeného trestního zákona z roku 1852 nebylo možno

uvést soud v omyl, naopak se s takovými případy počítalo, a to jak v zákoně,

tak v nauce i v judikatuře. Pokud totiž vůbec byla padělána listina (bylo

nepravdivě tvrzeno, že ji vystavila osoba, která tak ve skutečnosti vůbec

neučinila), šlo ex lege o podvodné jednání podle § 201 písm. a) trestního

zákona z roku 1852, pokud naopak listina pocházela od skutečného vystavitele,

avšak byla pozměněna (obsah byl nesprávný), a to jen proto, aby se jí doložily

tvrzené nepravdivé okolnosti v civilním řízení, šlo o prostý podvod podle § 197

uvedeného zákona.

47. Podobně jiný starší komentář Herbstův (Herbst, E. Handbuch des

allgemeinen österreichischen Strafecht. Erster Band: Von den Verbrechen. 7.

Auflage. Wien: Manz, 1882, str. 413) uváděl, že v pouhém zažalování nedůvodné

pohledávky a v pouhém uvedení nepravdivých okolností v soudních aktech

nespočívá podvod, protože protistraně náleží procesní obrana k odvrácení

oklamání soudce, avšak současně připouštěl, že podvodu se pachatel při vedení

civilního procesu může dopustit užitím podvodných důkazních prostředků, jakými

jsou falešné osvědčení (svědectví) a falešná přísaha. Jinými slovy ani tento

komentář a priori podvod vůči soudu a jeho trestné oklamání nevylučoval, pouze

nepřipouštěl naplnění znaků podvodu pouhou žalobou založenou na nepravdivých

tvrzeních, avšak jiná by byla situace, pokud by taková žaloba byla podpořena

padělanými důkazy, tam už se podvodné jednání připouštělo.

48. Tato uvedená argumentace uvedená v odborné literatuře vycházela z

úpravy obsažené v § 198 a § 199 písm. a) trestního zákona z roku 1852. Podle ní

se podvod stává se zločinem buď z povahy činu, nebo z částky škody. Jsou-li tu

podmínky § 197 uvedeného zákona, stane se podvod již z povahy činu zločinem,

když se (mimo jiné) podle § 199 písm. a) citovaného zákona „někdo ve své

vlastní věci před soudem ku křivé přísaze nabídne, nebo křivou přísahu skutečně

vykoná, anebo když se někdo ucházel o křivé svědectví, jež před soudem má se

vydati, nebo když se někdo ke křivému svědectví soudu nabídnul nebo je vydal,

byť i ve svědectví tom nabízení se ku přísaze nebo vykonání přísahy zároveň

obsaženo nebylo.“ Podrobný rozbor tohoto specifického typu podvodného jednání,

které zasahovalo primárně stát s jeho nárokem na správné vykonávání

spravedlnosti (viz rozhodnutí č. 975/22 Vážného sbírky) nalezneme vedle

Kallabova a Herrnrittova komentáře třeba i ve starším velmi rozšířeném

komentáři Altmannově (Altmann, L. Oesterreichische Gesetzeskunde: Das

Strafgesetz über Verbrechen, Vergehen und Uebertretungen. Wien: Patriotische

Volksbuchhandlung, 1911, s. 138 a násl.).

49. Ani ze starší, tzv. prvorepublikové judikatury nevyplývá striktní

omezení okruhu osob, které by nebylo možno uvést v omyl, jak se podává v dříve

publikovaném rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr. V tomto judikátu se odkazuje

na rozhodnutí z Vážného sbírky č. 393/1921, ač ve skutečnosti má na mysli

mnohem spíše rozhodnutí č. 383/1921 Vážného sbírky (rozhodnutí č. 393/1921

Vážného sbírky se totiž vztahuje k pojmu následků ve smyslu § 411 trestního

zákona z roku 1852, tj. o tělesném poškození úmyslném a při rvačkách se

přihodivším). Podle rozhodnutí č. 383/1921 Vážného sbírky (ze dne 26. 2. 1921,

sp. zn. Kr II 318/20) v tom, že bylo žalováno, třebas lstivě, na plnění nároku,

jehož se byl žalobce před tím výslovně vzdal, nelze spatřovati skutkovou

podstatu podvodu. Ani z tohoto rozhodnutí, byť nebyl v takovém jednání shledán

podvod, nevyplývá, že by soud nebylo možno uvést v omyl. Rozhodnutí vycházelo z

toho, že žalovaná měla možnost se proti nároku žalobce bránit, jeho nesprávná

tvrzení vyvrátit a také tuto příležitost využila. Podle jiného rozhodnutí č.

1025/1922 Vážného sbírky prosté podání na soud, aby byla vyšetřena určitá

okolnost, o níž podatel věděl, že nenastala, není ještě podvodem. Zároveň ovšem

v odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud připustil, že by o podvod mohlo

jít za určitých jiných „okolností, které by bývaly byly s to, jednání jejímu

zjednati způsobilost k oklamání, a ráz lstivosti“. Výslovně pak poukazuje na

přísežný výslech strany, který má nastoupit podle § 377 tehdejšího civilního

řádu soudního, nedostačuje-li výsledek nepřísežného dotazování k tomu, aby byl

soud přesvědčen o pravdivosti nebo nepravdivosti dokazovaných skutečností. I

bez výslovného odkazu tak jde o zvláštní typ podvodu jako zločinu ve smyslu §

197 a § 199 písm. a) trestního zákona z roku 1852.

50. Odkázat můžeme i na jiná rozhodnutí, která právě s trestným uváděním

v omyl soud počítají. Tak např. č. 1784/1924 Vážného sbírky výslovně uvádí, že

jde o podvod podle § 197 trestního zákona z roku 1852, byla-li listina

vystavena za tím účelem, aby se jí bylo dovoláváno v civilním sporu k podpoře

tvrzených nepravdivých okolností. Výslovně se uvádí, že osoba k vystavení

listiny oprávněná, nedopouští se spoluviny (návodu) k zločinu podle § 201 písm.

a) trestního zákona z roku 1852, byť nechá třetí osobou sepsat listinu

nesprávného obsahu, ale jde přímo o podvod ve smyslu § 197 téhož zákona, pokud

jím dokládá tvrzené nepravdivé okolnosti. O nezpůsobilý pokus (in abstracto) by

šlo jen v tom případě, pokud by k oklamání bylo použito prostředku, který za

žádných okolností nemůže způsobit zamýšlený účel. Listiny se používá nejen,

když se předkládá tomu, kdo ji má býti oklamán, ale i tehdy, když „pachatel

dovolávaje se listiny sděluje její obsah s osobou, která jí má býti v omyl

uvedena.“ Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uvedl, že klam ve smyslu §

201 písm. a) trestního zákona z roku 1852 se týká osoby vystavitele, nikoli

však obsahu listiny – klam v tomto případě však hraje roli pro naplnění znaků

podvodu podle § 197 téhož zákona /jde o listinu pravou s klamným obsahem). V

daném případě šlo v civilním sporu o doložení nároku nepravdivým dokladem o

zaplacení ceny cihel. Byť tedy Nejvyšší soud nesouhlasil s právní kvalifikací

soudy nižších stupňů, s ohledem na to, že stále šlo o podvod, byť podle jiného

ustanovení, se stále stejnými důsledky, nerušil rozhodnutí soudů nižších

stupňů. Výslovně bylo konstatováno, že § 201 zmíněného zákona byl pouhým

doplňkem § 197 téhož zákona, neboť jsou tam uvedeny toliko příkladmo hlavní

druhy podvodů, v nichž se lstivé předstírání vytčené v § 197 cit. zákona často

objevuje.

51. Ani z některých dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu z dob tzv. první

republiky nevyplývá, že by nebylo možno uvést soud v omyl. Např. podle

rozhodnutí č. 1677/1924 Sbírky Vážného jde o zločin podle § 199 písm. d)

trestního zákona z roku 1852, nikoliv o přestupek podle § 320 písm. f) téhož

zákona, padělal-li exekuční orgán stvrzenku poštovního úřadu o zaslání peněz a

předložil ji soudu, by zakryl ztrátu peněz. Podle rozhodnutí č. 1669/1924

Sbírky Vážného pokud předložení předstíraného účtu soudu na průkaz nájemníkům

ve smyslu § 12 čís. 4 zákona na ochranu nájemníků ze dne 26. 4. 1923, č. 85

Sb., započitatelných nákladů spadá pod skutkovou podstatu zločinu podvodu.

52. Koncepce podvodu podle trestního zákona z roku 1852 tak byla

znatelně širší než dnes a zahrnovala celou řadu jednání, kterými je v omyl

uváděn právě soud. V pozdějších trestních zákonech se tato jednání často

osamostatnila a již nebyla považována za podvodná, ale za zvláštní a samostatné

delikty proti pořádku ve věcech veřejných, jako např. křivá výpověď, padělání

veřejné listiny etc. Naproti tomu trestní zákon z roku 1852 je považoval za

jednání podvodná, z nichž některých se dokonce mohly dopustit jen strany v

civilním sporu – např. zločinu podle § 199 písm. a) a b) trestního zákona z

roku 1852. Srov. k tomu dále např. učebnice Miloty (Milota, A. Učebnice obojího

práva trestního, platného v Československé republice: Právo hmotné. Kroměříž:

J. Gusek, 1926, str. 344 a násl.) či Solnaře (Solnař, V. Trestní právo hmotné:

Část zvláštní. Praha: Knihovna sborníku věd právních a státních, 1948, str. 73

a násl.).

53. Je proto nutné odmítnout názor vyslovený senátem č. 11 v usnesení

publikovaném pod č. 24/2006 Sb., že by za dob tzv. první republiky nebylo možno

spáchat trestný čin podvodu tím, že je uváděn v omyl přímo soud, a to ať již

stranou v civilním sporu, či dokonce exekučním orgánem, předstírá-li odeslání

vymožených peněz předložením padělané tzv. dodejky. Argumentace předložená

senátem č. 11 tak v tomto směru není zcela správná, značnou část právní úpravy,

nauku ji vykládající a judikaturu ji aplikující pominula, takže ve skutečnosti

došlo k dezinterpretaci jednoho soudního rozhodnutí.

54. Z uvedeného lze uzavřít, že ani z jazykového výkladu nevyplývá, že

by soud nebylo možno uvést v omyl, nevyplývá to ovšem ani z výkladu

historického, jak bylo rozvedeno shora.

55. K tomu je možno dále doplnit, že i zákonodárce si je dobře vědom

závažnosti ovlivňování rozhodnutí soudů padělanými či pozměněnými listinami či

věcmi, resp. sváděním různých osob ke křivým výpovědím či znaleckým posudkům.

Takový způsob nepřípustného ovlivňování soudního rozhodnutí označil nově za

trestný novelou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 287/2018 Sb., s

účinností od 1. 2. 2019. V ustanovení § 347a tr. zákoníku je jako trestný čin

maření spravedlnosti postihováno právě uvedené jednání, které se podle

trestního zákona z roku 1852 postihovalo jako jednání podvodné, jak bylo

rozvedeno shora. Ani tento směr legislativních úprav nevyznívá ve prospěch

názoru, že by soud nebylo možno uvést v omyl.

56. V rámci mezinárodního srovnání právní úpravy podobné problematiky se

nabízí pohled do sousedního Německa. I zde se běžně připouští tzv. procesní

podvod (Prozessbetrug), tedy připouští se spáchání majetkového podvodu, je-li

podvedeným soud a poškozeným v konečném důsledku účastník řízení (srov.

například Schönke, A., Schröder, H. Strafgesetzbuch: Kommentar. 25. Auflage.

München: C.H.Beck, 1997, str. 1848, marg. č. 51, resp. str. 1853, marg. č. 69 a

násl.; dále Kindhäuser, U. Strafgesetzbuch. Lehr- und Praxiskommentar. 3.

Auflage. Baden-Baden: Nomos, 2006, str. 891; Satzger, H., Schmitt, B.,

Widmaier. G. StGB - Strafgesetzbuch. Kommentar. Köln: Carl Heymanns Verlag,

2009, str. 1652). Takový procesní podvod (naplňující znaky prostého majetkového

podvodu ve smyslu § 263 německého trestního zákoníku) je spáchán, pokud soudce

nebo jiný justiční orgán (např. soudní vykonavatel) v důsledku falešného

tvrzení učiní rozhodnutí poškozující druhou procesní stranu. Postihuje se tak

na jednu stranu zneužití justice, na stranu druhou ovšem jde o útok na cizí

majetek, a proto je přiléhavé posoudit takové jednání jako podvod. Uznává se i

jistá analogie s nepřímým pachatelstvím, neboť jinak výsostně jednající soudce

je zneužit jako nástroj podvodného jednání klamajícího účastníka civilní pře.

Běžně se uznává spáchání procesního podvodu prostřednictvím předkládání

falešných důkazních prostředků, pokud o ně soudce opře své rozhodnutí. V

kontradiktorním řízení může být procesní podvod spáchán i nepravdivým tvrzením

strany, které se neopírá o falešný důkazní prostředek (dokonce může spočívat i

v opomenutí korigovat původní nesprávné tvrzení v dobré víře poté, co se strana

dozví pravý stav věci). Sporné je, zda je možno spáchat procesní podvod v

„upomínkovém“ řízení (zjednodušené řízení o zaplacení peněžní částky) a řízení

pro zmeškání. Pro nedostatek úmyslu se nepovažuje za podvod, pokud strana pouze

při vědomí obtížné procesní situace sděluje nepravdu nebo doloží padělanými

důkazy v řízení, v němž podle svého přesvědčení se snaží prosadit svůj

odůvodněný nárok, který je ale z důvodu důkazní nouze ohrožen. Procesní podvod

je podle německé doktríny dokonán, dojde-li k rozhodnutí soudce, které

poškozuje druhou procesní stranu.

57. Podobně v Rakousku znají tzv. procesní podvod, který je posuzován

podle ustanovení § 146 rakouského trestního zákoníku o podvodu (prostý

majetkový podvod). Ve Fabrizyho komentáři (Fabrizy, E. E. Strafgesetzbuch. 8.

Auflage. Wien: Manz, 2004, str. 453) se lze dočíst, že se v rakouské nauce a

praxi odlišuje klamání od pouhé nepravdy, a to především u procesních podvodů.

Ale také pouhé nepravdivé tvrzení bylo možno označit za podvod, pokud tato

nepravda nebyla bez dalšího rozpoznatelná nebo byla nepřezkoumatelná. V tomto

smyslu se nepravdivé tvrzení strany vůči úřadu, který je povinen z úřední

povinnosti přezkoumat podání strany před svým rozhodnutím, může považovat za

klamavé jednání ve smyslu ustanovení o podvodu, pokud strana použije na podporu

svého vědomě nesprávného tvrzení dodatečné klamavé prostředky (např. doložení

dodatečně vyhotovených nebo padělaných listin nebo jiných důkazních

prostředků). Pokud ovšem úřední rozhodnutí nebo opatření následuje ryze na

základě podání strany, je-li to navrhovateli známo, pak spočívá již v samotném

nepravdivém tvrzení strany jednání způsobilé oklamat úřad. Dokonce je nyní

přísnější judikatura v tom smyslu, že za klamání se považuje i nepravdivé

tvrzení strany, které má úřad povinnost přezkoumat, aniž by bylo třeba doložit

je falešnými důkazy. Dokonce je v Rakousku považován za těžší případ podvodu

podle § 147 odst. 1 bod 1. rakouského trestního zákoníku, pokud pachatel spáchá

podvod tak, že ke klamání užije padělanou nebo pozměněnou listinu, padělaná

nebo pozměněná data, jiný takový důkazní prostředek nebo užije nesprávné měřící

zařízení. Za důkazní prostředek se považuje vše, co je způsobilé přesvědčit

soud nebo správní orgán o správnosti či nesprávnosti rozhodných tvrzení.

58. S ohledem na uvedený hrubý nástin lze konstatovat, že ani při užití

metody výkladu vycházejícího z mezinárodního srovnání neobstojí tvrzení, že

soud nelze uvést v omyl. Naopak i v zahraničí se uznává, že soud v omyl uvést

lze, dokonce lze jeho prostřednictvím spáchat trestný čin podvodu.

59. Byť je pravdou, že soud je nadán určitými pravomocemi a ani v

civilním řízení není zcela odkázán na podání a vůli účastníků, může provést i

jiné důkazy než navržené, nelze popřít fakt, že mnohdy je účastníky záměrně

klamán, aby tito získali neoprávněný prospěch. Soud sice musí skutečně

zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností, nicméně je často při tom

odkázán pouze na důkazy předložené stranami (obecně ke spornému civilnímu

procesu srov. zejména § 120 odst. 2 o. s. ř.), kterým může uvěřit z důvodu

neodhalení sofistikované lži a nepravosti a na jejich základě rozhodnout

nesprávně, neboť nesprávně zjistil skutkový stav. Vždyť to je i důvod pro

existenci jak řádných, tak i mimořádných opravných prostředků. Vzhledem ke

změně právní úpravy civilního procesu spočívající ve faktickém posílení zásady

formální pravdy, se vyjádření, že soud nikdy nelze uvést v omyl, tedy, že

civilní soud je neomylný, jeví spíše jako proklamace politická, než fakticky

zohledňující jak obvyklý průběh civilního řízení, jeho právní úpravu, tak

základní zásady a konec konců i účel trestního práva.

60. Senát č. 5 proto dospěl k přesvědčení, že soudci jako fyzické osoby

mohou být uvedeni v omyl. Není přitom možné souhlasit ani s argumentací

vyslovenou v citovaném rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr., že by to vedlo ve

všech případech neunesení důkazního břemene v civilních věcech k podezření ze

spáchání trestného činu podvodu. Neunesení důkazního břemene je jen procesní

pomůckou pro spor, v němž skutkový děj není dostatečně vyjasněn, a jsou o něm

pochybnosti. Postupuje se podle známé zásady „kdo tvrdí, prokazuje“, neprokáže-

li a není zároveň zcela jednoznačně objasněno, že záměrně lživými tvrzeními či

falešnými důkazy klamal soud, aby získal neoprávněný prospěch, nemůže být

odpovědný za podvod, ale pouze nevyhraje civilní spor. Pokud však záměrně

klamal (např. právě předložil v řízení padělanou směnku, aby získal plnění, na

něž nemá právo) a je to v civilním řízení prokázáno, vzniká skutečně podezření

ze spáchání trestného činu podvodu a je zde důvod i pro civilní soud oznámit

tuto skutečnost státnímu zástupci či policejnímu orgánu (§ 8 odst. 1 tr. řádu).

Pak ovšem neplatí ani argument, že se tím účastníkům brání ve svobodném

přístupu k soudu a k vyjádření před soudem (čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod), účastníkům se pouze brání zneužívat tohoto práva k uplatňování

nároků, které jsou zjevně neoprávněné. Nelze stavět na roveň takovou situaci,

kdy je určitá pohledávka z nějakého důvodu sporná, nejistá, či případně

existující, ale nevymahatelná (třeba v případě naturálních obligací), se

situací, kdy někdo uměle vytvoří falešné podklady svědčící o určitém závazku

poškozeného, a tyto, například při dobré znalosti situace a předpisů civilního

procesu, úmyslně využije takovým způsobem, že tomuto od počátku „podvodně“

vytvořenému požadavku na plnění zajistí exekuční titul, čehož lze dosáhnout v

zásadě i bez jakéhokoliv vědomí osoby poškozené (povinné). Naopak lze říci, že

je-li s odkazem na zásadu vigilantibus iura fakticky v civilním řízení

posilována zásada formální pravdy, je tím spíše na místě trestněprávně

postihovat taková jednání, která jsou ryzím zneužitím takto pojatého civilního

procesu. Jen takovým přístupem lze dosáhnout rovnováhy, kdy trestní právo, jako

prostředek ochrany společnosti ultima ratio, nastupuje pouze jako odpovídající

doplněk ochrany v těch případech, které jsou společensky škodlivé, a které

nejsou dostatečně upraveny v mimotrestních právních předpisech.

61. Podle názoru senátu č. 5 nebylo záměrem zákonodárce omezit osoby

podvedené jen na některé, jak je to vykládáno v současné judikatuře, ba dokonce

naopak rozšířil možnost uvést v omyl či využít omylu na jednání podrobně

rozvedená v § 120 tr. zákoníku. Nadto, i kdyby nemělo dojít ke změně

dosavadního výkladu, podle kterého soud nelze uvést v omyl, v citované

judikatuře (rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.) není vůbec řešen pokus na

nezpůsobilém předmětu útoku. Uváděl-li pachatel soud záměrně v omyl, aniž by

věděl o judikatuře, podle níž soud v omyl uvést nelze, měl by se podle obecných

zásad dopustit pokusu trestného činu podvodu na nezpůsobilém předmětu útoku.

V. Závěrečné shrnutí

62. Ze všech shora uvedených důvodů přijal senát č. 5 názor, že soud v

omyl uvést lze, přičemž aby byl dokonán trestný čin podvodu, musí být naplněny

i všechny jeho další znaky – mj. na základě rozhodnutí soudu po nesprávném

zjištění skutkového stavu, který zaviní účastník řízení, bylo buď dobrovolně ve

stanovené lhůtě poškozenou povinnou stranou z civilního sporu plněno, nebo toto

plnění bylo vymoženo. Mezi neoprávněným obohacením a zkrácením majetku

poškozeného musí být příčinná souvislost, která je právě dána uvedením soudu v

omyl, byť soud sám poškozeným není, navíc ke vzniku škody je třeba další krok,

aby poškozený (v zájmu minimalizace škody) na základě pravomocného a

vykonatelného rozhodnutí v civilní věci sám ve stanovené lhůtě plnil, nebo aby

druhá strana civilního sporu úspěšně vymohla plnění na základě takového

exekučního titulu.

63. Senát č. 5 proto v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 zákona č.

6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupil věc

obviněného R. Š. k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího

soudu, neboť zaujal ve věci právní názor rozporný s výkladem možnosti uvedení

soudu v omyl, jak předpokládá skutková podstata trestného činu podle § 209 tr.

zákoníku, vyjádřený v usnesení senátu č. 11 publikovaném pod č. 24/2006 Sb.

rozh. tr.

64. Pro úplnost je třeba dodat, že senát č. 5 se nezabýval další částí

námitek obviněného, jimiž rovněž argumentoval v rámci svého mimořádného

opravného prostředku, neboť pokud by velký senát akceptoval předložený právní

názor, bylo by posuzování této části dovolání předčasné.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s

výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. 4. 2019

JUDr. Blanka Roušalová

předsedkyně senátu