3 Tdo 309/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10.
dubna 2003 dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných
T. K. a D. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2002,
sp. zn. 2 To 183/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 3/2001, a podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1
tr. ř. rozhodl t a k t o :
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 2 To 183/2002, s
e
z r u š u j e ve výroku ad II., jímž bylo zastaveno trestní stíhání obviněných
T. K. a D. K. pro skutky kvalifikované v obžalobě jako trestné činy porušování
předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zák. a zkrácení daně podle § 148 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Krajskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 50 T 3/2001 bylo
podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu
uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného
M. H. pro skutek kvalifikovaný v obžalobě Krajského státního zástupce v Brně
jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §
124 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se měl dopustit zčásti jako
spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., a trestný čin zkrácení daně podle §
148 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se měl dopustit zčásti
jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., a obviněných T. K. a D. K. pro
skutek kvalifikovaný v obžalobě jako trestný čin porušování předpisů o oběhu
zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a
trestný čin zkrácení daně podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.,
kterého se měli dopustit jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák.
O stížnosti Krajského státního zástupce v Brně podané proti výše citovanému
usnesení rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením z 9. 12. 2002, sp. zn. 2 To
183/2002 tak, že je podle § 149 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. zrušil a nově
rozhodl tak, že ohledně obviněného M. H. věc vrátil Krajskému soudu v Brně k
novému projednání a rozhodnutí a podle § 231 odst. 1 tr. ř. per analogiam, za
použití § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam
zastavil trestní stíhání obviněných T. K. a D. K. pro skutek kvalifikovaný v
obžalobě jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou
podle § 124 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestný čin zkrácení daně
podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.
Ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. podala nejvyšší státní zástupkyně
dovolání v neprospěch obviněných T. K. a D. K., směřující proti výše citovanému
usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Důvodem uplatněným v dovolání je důvod
uvedený v § 265a odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť došlo k zastavení trestního
stíhání, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Ve svém mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupkyně nejprve
stručně zrekapitulovala průběh trestního stíhání v dané trestní věci a
zopakovala důvody, jež uvedly ve svých rozhodnutích Krajský soud v Brně ohledně
obviněných M. H., T. K. a D. K. a Vrchní soud v Olomouci ohledně obviněných T.
K. a D. K., jež spočívají především v dovozovaném porušení čl. 6 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992
Sb. (dále jen Úmluvy), tzn. v porušení práva obviněného na projednání jeho
záležitosti spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým soudem, který
rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti
jakéhokoliv trestního obvinění proti němu, když podle názoru Krajského soudu v
Brně bylo toto porušení mezinárodní smlouvy možným důvodem pro zastavení
trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a z obdobného názoru
vyšel i Vrchní soud v Olomouci, který ve výroku o zastavení trestního stíhání
aplikoval výše uvedené ustanovení per analogiam.
Nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že v případě obviněných T. K.
a D. K. nelze porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě považovat za
natolik extrémní až výjimečné, aby mohlo dojít k zastavení trestního stíhání
podle analogického použití § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Podle jejího názoru
nelze akceptovat konstrukci „pomocného kritéria“ pro stanovení extrémnosti a
výjimečnosti porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě
sčítáním ze spisu zjištěných časových údobí „ničím neodůvodněných průtahů“ a
jejich porovnáváním s promlčecí dobou podle § 67 odst. 1 tr. zák. Rovněž se
neztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě do značné míry
odpadá argumentace zachováním práva na spravedlivý proces i na straně
poškozeného, protože trestnou činností byla poškozena Česká republika, jejíž
orgány činné v trestním řízení zavinily porušení práva obviněných na projednání
věci v přiměřené lhůtě, když trestnou činností mělo dojít ke zkrácení zákonných
práv nejen České republiky, ale rovněž Slovenské republiky. Odhlédnout nelze
ani od výše způsobené škody ve výši 4.526.142,- Kč, respektive 12.531.226,- Kč.
Podle názoru dovolatelky nelze mít případ obviněných T. K. a D. K. za natolik
výjimečný a extrémní, aby bylo nutno přistoupit k analogické aplikaci § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř., když navíc článek 6 odst. 1 Úmluvy výslovně
signatářskému státu neukládá povinnost za specifikovaných okolností řízení
zastavit. Bezdůvodné průtahy v řízení je podle jejího názoru možno řešit v
úvahách o moderaci ve sféře trestního postihu.
V petitu dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 2 To 183/2002 v bodě II., a při
nedotčeném výroku o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2002,
sp. zn. 50 T 3/2001, aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal
Krajskému soudu v Brně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
c) tr. ř., neboť napadá usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo rozhodnuto o
zastavení trestního stíhání. Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1
písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání.
Dále Nejvyšší soud zjišťoval, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za
důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Podle § 265b odst. 1
písm. f) tr. ř. je důvodem dovolání mimo jiné, že bylo rozhodnuto o zastavení
trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Protože
dovolatelka tyto nedostatky namítá, je zmíněný dovolací důvod dán.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
výroků napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z
důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části usnesení
předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za
hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř.
V ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. jsou uvedeny případy, kdy je trestní stíhání
nepřípustné. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně,
pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a jsou průlomem do zásady
oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.), které
patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí i pro důvod uvedený v §
11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a
bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li
tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na
takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být
nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako
možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě Úmluvy tomu tak není,
jak bude uvedeno níže.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí
požadavků na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož
každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v
přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem,
který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti
jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Úmluva byla publikována ve Sbírce
zákonů pod č. 209/1992 Sb., čímž se stala součástí právního řádu tehdejší ČSFR.
Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí
právního řádu České republiky. Podle platného znění článku 10 Ústavy
(účinného od 1. 6. 2002) jsou všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, jimiž je
Česká republika vázána, součástí jejího právního řádu, přičemž stanoví-li
mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno též v článku 38
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obdobně je toto právo formulováno i v
ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle něhož
každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných
průtahů. Požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji je vyjádřen rovněž v
§ 2 odst. 4 tr. ř. (zásada oficiality).
Právem na spravedlivý proces se podle článku 6 Úmluvy rozumí soubor dílčích
práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.
Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen Soud) posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke
kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost
případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Soud však v
žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo
možno za přiměřenou délku řízení považovat.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal
porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného
důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených
Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž
smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí.
Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze
dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého
zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je
sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých
rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby
řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1
Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady
(viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku,
2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě
zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil
a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i
logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k
poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve
vztahu k průtahům v řízení.
Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky je s touto judikaturou Soudu
v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost, že
bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v
přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že
zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je
vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96
a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud
přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve
věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
Ústavní soud v žádném z těchto případů nezvolil postup, který by odpovídal
závěru přijatému v napadeném usnesení, přičemž možnost takového postupu ani
nenaznačil.
Odlišné stanovisko k této otázce však zaujal Nejvyšší soud ve svých
rozhodnutích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a ze dne 10. 4. 2002, sp.
zn. 7 Tz 316/2001, v nichž možnost zastavení trestního stíhání připustil s
poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy. Současně však upozornil, že k takovému
postupu by mělo dojít jen v takových případech, kdy se právo státu na trestní
stíhání pachatele dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na
projednání své věci v přiměřené lhůtě.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že v otázce
dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze nalézt obecný model
řešení, neboť každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v
závislosti na jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě zastavením trestního stíhání sice nelze absolutně vyloučit,
ale na takové rozhodnutí je třeba nahlížet jako na řešení zcela výjimečné s
ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu, které musí být
individuálně posouzeny ze všech v úvahu přicházejících hledisek a výrok o
zastavení trestního stíhání musí být především přesvědčivě odůvodněn s
přihlédnutím nejen k zájmům obviněného, ale i k zájmům dalších osob
bezprostředně zúčastněných na řízení, zejména poškozených, kteří mají také
právo na spravedlivý proces s obviněným bez neodůvodněných průtahů, jež vede
ke spravedlivému rozhodnutí.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý
proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a
nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i
poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý
proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje
účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto
práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem
na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6
Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby
organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené
byly respektovány.
Účelem trestního řízení podle § 1 odst. 1 tr. ř. je zejména to, aby trestné
činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě
potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a
zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a
pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami
zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen
z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních
subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních
subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí
trestných činů) je akceptace závěru o možnosti orgánu po konstatování průtahů v
trestním řízení trestní stíhání zastavit, nepřijatelná. Tímto postupem by byla
nežádoucím způsobem modifikována zásada oficiality z níž vyplývá, že každý
orgán činný v trestním řízení má povinnost z vlastní iniciativy učinit vše pro
naplnění účelu trestního řízení.
Zastavením trestního stíhání na podkladě zjištění závažných průtahů by byla
nejen odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, ale došlo
by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i
přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout
výsledku pro něj ještě příznivějšího (rozsudku zprošťujícího). Navíc v případě,
že po podání obžaloby již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá obviněný proti
usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má pouze státní
zástupce (srov. § 223 odst. 1, 4 a § 231 odst. 1, 3 tr. ř.), nehledě na to, že
obviněný dokonce nemá ani právo prohlásit, že na projednání věci trvá (srov. §
11 odst. 3 tr. ř.). Takovým řešením by ani nedošlo k naplnění článku 13 Úmluvy,
podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly
porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se
porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Trestní stíhání v posuzované věci bylo ve vztahu ke všem třem spoluobviněným
zahájeno v průběhu roku 1992. Dne 31. 8. 1995 byl vyšetřovací spis předložen
státnímu zástupci a dne 9. 4. 1996 byla ve věci podána první obžaloba. Dne 6.
11. 1997 rozhodl Krajský soud v Brně v neveřejném zasedání o vrácení věci
státnímu zástupci k došetření a doplněné vyšetřování bylo ukončeno dne 8. 11.
2000. Dne 30. 1. 2001 byla krajským státním zástupcem v Brně podána nová
obžaloba, krajský soud však opětovně usnesením ze dne 28. 6. 2001 rozhodl o
vrácení věci státnímu zástupci k došetření, Vrchní soud v Olomouci však na
podkladě stížnosti státního zástupce napadené rozhodnutí zrušil usnesením z 11.
3. 2002 a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci následně ve věci rozhodly způsobem
popsaným v úvodu tohoto rozhodnutí.
Vrchní soud rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněných T. K. a D. K.
poté, co dospěl k závěru o porušení práva těchto obviněných, aby jejich trestní
věc byla projednána v přiměřené lhůtě, jež vyplývá z článku 6 odst. 1 Úmluvy. V
odůvodnění svého rozhodnutí soud poukázal na skutečnost, že v předmětné věci
uplynula od zahájení trestního stíhání doba přesahující deset let a že celková
doba objektivně zjištěných průtahů orgánů činných v trestním řízení se
přiblížila délce promlčecí lhůty žalovaného trestného činu. Podle názoru
odvolacího soudu v posuzovaném případě do značné míry odpadl argument, že právo
na spravedlivý proces má i poškozený, když poškozenou má být Česká republika,
jejíž orgány vyvolaly porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Odlišnou situaci shledal ohledně obviněného M. H., neboť je mu za vinu kladen
trestný čin, k němuž se vztahuje promlčecí doba v trvání dvanácti roků, a v
jeho případě nelze porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
považovat za natolik extrémní až výjimečné jako u ostatních spoluobviněných.
Poté, co Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost napadené části rozhodnutí vrchního soudu, shledal, že v případě
obviněných T. K. a D. K. nelze porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě považovat za natolik extrémní až výjimečné, aby mohlo dojít k zastavení
trestního stíhání podle analogického použití § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Lze
přisvědčit názoru nejvyšší státní zástupkyně, že při posuzování předmětné věci
nelze prostým sečtením ze spisu zjištěných časových údobí tzv. „nečinnosti“
orgánů činných v trestním řízení a jejich porovnáním s délkou promlčecí doby
příslušného trestného činu mechanicky aplikovat jako kritérium stanovení
extrémnosti a výjimečnosti porušení práva obviněných na projednání věci v
přiměřené lhůtě ve smyslu § 67 odst. 1 tr. zák. Rovněž nelze přijmout závěr
odvolacího soudu, že v daném případě odpadá argumentace zachováním práva na
spravedlivý proces i na straně poškozeného, když trestnou činností byla
poškozena Česká republika, jejíž orgány činné v trestním řízení zavinily
porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě, když trestnou
činností mělo dojít rovněž ke zkrácení zákonných práv Slovenské republiky.
Nelze dále přehlédnout ani skutečnost, že soud I. stupně v pořadí druhou
podanou obžalobu ve věci nejprve předběžně projednal a rozhodl o vrácení věci k
došetření, poté, co bylo nadřízeným soudem toto rozhodnutí zrušeno a měl ve
věci jednat, rozhodl o zastavení trestního stíhání s odkazem na nepřiměřenou
délku trestního řízení, jak vyplývá z úvodu tohoto rozhodnutí.
V dané věci přispěla k prodloužení trestního řízení mimo jiné i skutečnost, že
část trestné činnosti obviněných měla být spáchána na území Slovenské
republiky, což nemalou měrou ztížilo opatřování důkazů vztahujících se k území
cizího státu, kdy byla nezbytná součinnost jeho úřadů, občanů i dožádaných
soudů. S přihlédnutím k celkové výši způsobené škody a skutečnosti, že žalované
trestné činy spadají do kategorie trestných činů proti hospodářské kázni a
trestných činů daňových, lze ve vztahu k posuzovanému případu konstatovat, že
na jeho objasňování a dokazování jsou kladeny zvýšené nároky a že se tedy
nejedná o věc, kterou lze považovat za jednoduchou, naopak je možné ji označit
za věc důkazně náročnou, tedy ve smyslu dosavadní judikatury Evropského soudu
pro lidská práva i Ústavního soudu za věc složitou.
Do určité míry lze přisvědčit zjištění soudů obou stupňů v tom směru, že mezi
některými úkony orgánů činných v trestním řízení (včetně řízení před soudem),
došlo k určitým časovým prodlevám, což bezesporu ovlivnilo celkovou délku
řízení, která se však s ohledem na všechny okolnosti a především závažnost
projednávané věci nejeví natolik nepřiměřená, aby při respektování práva
obviněného na spravedlivý proces, byly opomenuty ostatní zásady trestního
řízení, především dosažení jeho účelu podle § 1 odst. 1 tr. ř.
V uvedené trestní věci tedy Nejvyšší soud zjistil, že právo obviněných na
projednání jejich záležitosti v přiměřené lhůtě nebylo porušeno tak extrémním
způsobem, aby došlo k přímému porušení příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy,
a tudíž aby se takové porušení dostalo do extrémního rozporu s právem státu na
trestní stíhání pachatele, a mohlo se tedy stát podkladem pro rozhodnutí o
zastavení trestního stíhání obviněného. V tomto ohledu se Nejvyšší soud
ztotožnil s argumentací nejvyšší státní zástupkyně, jíž použila ve svém
dovolání.
Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší
státní zástupkyně je důvodné, neboť na podkladě skutkového stavu, z něhož v
předmětné věci Krajský soud v Brně a posléze Vrchní soud v Olomouci vycházely,
nebylo možno dospět k právnímu závěru, že ohledně obviněných T. K. a D. K. jsou
dány podmínky pro zastavení trestního stíhání z důvodu § 11 odst. 1 písm. j)
tr. ř. per analogiam. Z podnětu podaného dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne
9. 12. 2002, sp. zn. 2 To 183/2002, ve výroku ad II., při nedotčeném výroku o
zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 50 T
3/2001. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Brně, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud tak učinil v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť zjištěné a
vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání a bude třeba provádět další
dokazování.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem I. stupně, Krajský soud v Brně je
povinen nařídit hlavní líčení a rozhodnout o podané obžalobě při respektování
právních názorů vyslovených zdejším soudem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. dubna 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová