3 Tdo 357/2023

3 Tdo 357/2023-640

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 9 To 67/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 T 3/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 8. 2022, sp. zn. 22 T 3/2022, byl obviněný M. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že

v XY, ul. XY, na podestě pecí v prostorách výrobní haly sklárny E. dne 16.11.2021 kolem 15:40 hodin, po předchozí verbální rozepři, fyzicky napadl M. K., narozeného XY, kterého přinejmenším, blíže nezjištěným způsobem, záměrně a velkou intenzitou nejméně jednou udeřil do obličejové části hlavy, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek a oděrky na kořeni nosu, v důsledku úderu poškozený spadl z podesty, tzv. verštátu vysokého 73 cm na zem, kde se hlavou udeřil o dlážděnou podlahu haly, následně poškozeného odvedl do prostor tzv. velína, kde jej nechal upadnout na zem a posléze ho odtáhnul zpět pod podestu, nechal jej tam ležet a odešel, v důsledku pádu poškozený utrpěl zlomeninu spodiny lební jdoucí kostí týlní a dále do střední jámy lební vlevo, pohmoždění mozku s ložisky prokrvácení šedé hmoty a přilehlé bílé hmoty v oblasti předního pólu pravého čelního laloku mozku, pohmoždění mozku s tečkovitými ložisky prokrvácení a kašovité rozbředávání kory obou laloků, zejména levého, týlního laloku mozku, krevní výron pod tvrdou plenou lební celé pravé polokoule mozku, tedy poranění, kterým dne 20. 11. 2021 v 19:45 hodin podlehl.

2. Za shora uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněný M. M. soudem prvního stupně odsouzen podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 4 T 135/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byli poškození P. P. a J. K. odkázáni s uplatněnými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 9 To 67/2022, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Obviněný má za to, že v nyní projednávané trestní věci nejsou skutkové závěry soudů v souladu s výsledky provedeného dokazování, že došlo k extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými a na ně navazujícími právními závěry soudů a k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

6. Podle obviněného existují v podstatě pouze dva důkazy, které mají prokazovat jeho vinu, ostatní důkazy pak měly vypovídat o vztahu obviněného s poškozeným či o osobě poškozeného. Jde o znalecký posudek, podle kterého musela být zranění způsobena třetí osobou. Obviněný je přesvědčen, že soudy nepostupovaly správně, neboť po provedeném dokazování existovaly minimálně dvě varianty (možné byly i tři) průběhu celého incidentu, které vyplývaly ze stejných důkazů, a přesto soudy učinily závěr o jeho vině.

Neprovedly ani důkazy, které obviněný navrhoval k dalšímu prokázání jednotlivých možností. Obviněný měl od počátku námitky proti znaleckému posudku a důsledkům pádu. Podle jeho názoru znalci nezohledňovali, že poškozený v inkriminované době spadl nejméně dvakrát. Jednou z verštatu, kdy v okolí verštatu bylo velké množství různých věcí, podruhé pak, když obviněný poškozeného dovedl do velína, kde přes natažené nohy spadli a poškozený dopadl na obličej. Znalkyně MUDr. Plocková Tatičová uvedla, že ke zlomenině nosu či žeber nemohlo dojít v důsledku pádů, a to přesto, že pád ve velíně nebyl nikdy soudy ani znalci důkladně popsán, nevědí, jakým způsobem poškozený padal, zda upadl na nějaký předmět či cestou o něco nezavadil.

Stejně tak není zřejmé, zda poškozený při pádu z verštatu nejdříve v průběhu pádu nespadl na železný koš či jiné věci, které tam byly. Uvedený závěr znalkyně a soudů je podle obviněného velmi předčasný a tendeční tak, aby byl uznán vinným. Znalkyně dále uvedla, že nejde o pádové zranění, kdy toto přejal i soud. Již v průběhu hlavního líčení obviněný navrhoval provedení dodatku posudku, resp. revizní znalecký posudek, který by posoudil i tato zranění. Vycházel z toho, že na internetu lze dohledat množství literatury, kdy se naopak uvádí, že ke zlomenině nosu dochází v důsledku pádu, přičemž jde o jednu ze čtyř nejčastějších příčin vzniku tohoto zranění.

Šlo tak o zranění, které vzniká poměrně často, a znalci nikdy nevysvětlili, proč v tomto případě k tomuto zranění nemohlo dojít v důsledku pádu. Tvrzení znalkyně je podle obviněného za tohoto stavu velmi kategorické, avšak bez bližšího zdůvodnění a vyvrácení i obviněným namítaných dalších možností a nesprávností. Výše uvedené je podle obviněného jednou z nejdůležitějších věcí v předmětné trestní věci, neboť tvrzení znalců má prokazovat, že došlo k cizímu zavinění. Soud tak zamítnutím návrhu obviněného a spokojením se s tvrzeními znalkyně porušil právo obviněného na obhajobu, kdy neumožnil prokázat, že existovaly i jiné možnosti, jak k daným zraněním mohlo dojít.

Pouhé tvrzení, že to možné není, není podle obviněného dostatečné. Vzhledem k tomu, že cizí zavinění je nejdůležitější skutečností, je neprovedení takového důkazu podstatnou vadou řízení. Znalecký posudek a výslech znalkyně u soudu je podle obviněného navíc v rozporu s jediným důkazem, podle kterého cizí zavinění způsobil obviněný. V posudku se uvádí, že ke zraněním mělo dojít opakovanými údery pěstí a kopem.

Tomuto však odporuje výpověď svědka Ž., který jediný měl být incidentu přítomen a který slyšel jedno plesknutí a pak viděl nějaký krok dozadu a pád. Ačkoli tyto dva hlavní usvědčující důkazy jsou v rozporu, soudy tento rozpor řádně nevysvětlily. Je tedy buď nesprávná výpověď svědka Ž., který tak u soudu neuváděl pravdu a nelze na něj nahlížet jako na věrohodnou osobu, nebo je nesprávný některý ze závěrů znaleckého posudku, a pak k němu nelze přihlížet jako k neměnnému a správnému etalonu trestního řízení. Obviněný navíc namítal i další nesprávnosti posudku a nesoulad s výpovědí svědka Ž. či jinými důkazy.

7. Druhým klíčovým důkazem je podle obviněného výpověď svědka Ž., který sice incident neviděl, slyšel však plesknutí a následně viděl úkrok poškozeného dozadu a pak jeho pád. Obviněný uvádí, že způsobení zranění poškozenému od počátku popíral. Obviněný na dílnu přišel až v okamžiku, kdy již poškozeného viděl na zemi. Jestliže by existovalo cizí zavinění, mohl jej podle obviněného stejně tak způsobit svědek Ž.. Jeho vztah s poškozeným byl v aktuální situaci horší, byl s ním fyzicky přítomen v místě, kde k napadení mělo dojít.

V nedávné minulosti kvůli slovním vyjádřením poškozeného vůči jeho přítelkyni jej svědek popálil sklářskou píšťalou. Nejde tak o osobu zcela nezávislou a její věrohodnost měla být důkladně přezkoumávána, a to zejména ve vztahu k objektivním důkazům či ve vztahu k výpovědi dalších svědků. Toto důkladné posouzení však soudy neprovedly, resp. rozdíly byly podle nich důsledkem vysoké opilosti všech zúčastněných. V takovém případě však může dojít pouze k čistě pragmatickému výběru těch skutečností, které se hodí do verze, že to byl obviněný, kdo poškozenému způsobil zranění a z jehož jednání spadl z verštatu.

Podle obviněného by při hodnocení věrohodnosti svědka Ž. mělo být přihlíženo ke všem jeho výpovědím, a to i z úředního záznamu ze dne 17. 11. 2021, neboť jednotlivé výpovědi svědka se navzájem liší. Obviněný tyto rozpory v podaném dovolání podrobně popisuje. Jedná se podle něj o podstatné změny výpovědí a o nesoulad s výpověďmi dalších svědků. Vzhledem k tomu, že jde o jediný důkaz, který má prokazovat jeho vinu, měl být tento důkaz důkladně zanalyzován a měly být logicky vysvětleny rozdíly mezi těmito výpověďmi.

Obviněný není přesvědčen o tom, že k tomu postačí poukaz na svědkovo ovlivnění alkoholem. Svědek měl být znalecky zkoumán, zda byl při své tvrzené opilosti schopen něco vidět, něco si zapamatovat. Stejně tak mělo být přezkoumáno, zda si nevymýšlí apod. Navíc u odvolacího soudu obviněný uvedl, že ve vzdálenosti, kterou tvrdil, by svědek nemohl slyšet žádné plesknutí, neboť v místě jely pece, které vytvářejí silný hluk. Navrhoval proto provedení důkazu, který by tvrzení svědka potvrdil, ale i ten byl zamítnut, přičemž tento důkaz mohl objektivně potvrdit či vyvrátit jedno z nejdůležitějších tvrzení svědka, tj. že slyšel plesknutí v době, kdy měl obviněný stát u poškozeného.

I v tomto však byl obviněný zkrácen ve svém právu na obhajobu, neboť nemohl vyvrátit nesprávnost důkazu a závěrů soudů.

8. Soudy podle obviněného rovněž opomenuly tvrzení družky poškozeného, svědkyně V., že byl poškozený téhož dne odpoledne, když se vraceli s pitím do sklárny, napaden dalšími osobami. Právě při tomto napadení mohlo podle obviněného dojít ke zlomeninám žeber a nosu, čemuž by odpovídalo i to, že tato zranění byla způsobena opakovanými údery, nikoli jedním plesknutím, následným ustoupením a pádem. Znalkyně navíc nebyla schopna rozlišit stáří těchto zranění v řádu hodin (2-3 hodiny). Tomuto pak odpovídá i odpověď poškozeného záchranáři, kterému sdělil, že jej napadli feťáci, přičemž obviněného zná a ví, že nefetuje, takže by uvedl jeho jméno, pokud bych to měl udělat obviněný. Soudy přesto tuto variantu vyloučily.

9. Obviněný je stále přesvědčen o tom, že existují tři možnosti, jak ke zraněním poškozeného mohlo dojít, kdy další dvě nebyly dosud nikterak vyvráceny. První možností je, že ke zraněním poškozeného došlo bez zavinění cizí osoby, kdy některá zranění mohl poškozený mít již od napadení v poledne na nádraží nebo mu vznikla postupně při pádu na verštatu, ať už rovnou na zem či mezi dopadem na některý z předmětů v okolí a pak pádu ve velíně. Ani tato možnost nebyla dosud řádně vyvrácena. Jestliže došlo k cizímu zavinění, tak v místě, kde k tomu mělo dojít, měly být dvě osoby, obviněný a svědek Ž. Vyjma výpovědi svědka Ž., že to on nebyl, neexistuje žádný důkaz o tom, že by to skutečně nemohl být on. I jmenovaný svědek měl motivaci poškozeného napadnout, neboť hovořil o tom, že poškozený začal být agresivní a začal všechny slovně napadat, tedy zřejmě i jeho družku, na což v minulosti již dříve reagoval, neboť se mu to nelíbilo. Obviněný byl uznán vinným za stejných podmínek, které měl ke spáchání předmětného skutku i svědek Ž. Pokud by obviněný jako první uvedl, že to udělal svědek Ž., tak by nyní on byl na místě obviněného a byl by odsouzen za použití stejných důkazů a ze stejných důvodů jako obviněný. Obviněný je přesvědčen, že vůči němu bylo přistupováno kvůli jeho minulosti předpojatě a všechny důkazy byly interpretovány tendenčně vůči jeho osobě, ačkoli umožňují stejně pravděpodobný jiný výklad. Pokud nebyly provedeny důkazy, které navrhoval k prokázání nesprávnosti důkazů či jejich věrohodnosti, došlo extrémnímu nesouladu. To vše za stavu, kdy obviněný je ve vazbě a nemá žádnou reálnou možnost sám zařídit vypracování znaleckých posudků.

10. Obviněný konečně upozornil na to, že dostatečně nebyl zkoumán ani vliv opilosti poškozeného na jeho schopnost pohybu a na to, jakým způsobem se jeho opilost mohla podílet na následcích celého jednání. Bylo zjištěno, že poškozený byl v době incidentu opilý, kdy měl cca 3,52 – 3,96 g/kg, což je velmi silná opilost. Nebyl podán žádný konkrétní důkaz, vyjma úvah soudů, že toto nemělo vliv na jednání poškozeného. Opilost v řádu již čtyřikrát nižším vylučuje schopnost řídit, řádně uvažovat, správně se rozhodovat apod. Výše této opilosti již v některých případech hraničí i s možností smrti a je tedy zřejmé, že důsledky pro danou osobu musely být vyšší, přičemž konstatování soudů, že byl na alkohol zvyklý, není dostatečné. Pakliže by bylo vycházeno z výpovědi svědka Ž. a obviněný měl poškozenému dát jednu facku, tak za takovýchto okolností nelze předpokládat, že by facka měla vést až k pádu poškozeného z verštatu. Pokud by šlo o facku nízké intenzity, ta by s tělem poškozeného nic neudělala. Pokud by byla vyšší intenzity, došlo by k pohybu celého těla a zřejmě k úkroku poškozeného do strany ve směru pohybu ruky. Nic takového však svědek Ž. nepopisoval. Uvedl pouze, že poškozený po té ráně couvnul a padnul a že tam určitě udělal ještě nějaký krok. Poškozený tak udělal krok (možná více) dozadu, nikoli do stran, a pak spadl. Nemusel to být následek přímo facky, ale rozhodnutí samotného poškozeného, že se od obviněného vzdálí, ale již si ve své opilosti neuvědomil, že stojí na verštatu, a následně z něj spadl. Pokud by tak tvrzený skutkový stav byl prokázán, pak právní hodnocení není správné, neboť za takováto zranění poškozeného obviněný neodpovídá.

11. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.

12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

13. Státní zástupce nejprve upozornil na to, že ačkoli obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v obsahu mimořádného opravného prostředku neidentifikoval vady ryze hmotněprávního charakteru vztahující se ke zvolené právní kvalifikaci podle § 146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Jeho námitky směřovaly do oblasti skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů ve věci. Dále, přestože obviněný uvedl v mimořádném opravném prostředku též odkaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., citoval zákonné znění v podobě nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy shodně jako předtím ve spojitosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce proto připomněl, že novela provedená zákonem č. 220/2021 Sb. modifikovala pořadí, resp. věcné znění dovolacích důvodů zakotvených v taxativním výčtu § 265b odst. 1 tr. ř. S účinností od 1. 1. 2022 byl prosazen nový dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situaci, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Navzdory nepřiléhavosti formulace obviněného přistoupil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k přezkoumání deklarovaného důvodu v dovolání, čemuž odpovídají rovněž jím následně rozvedené námitky soustřeďující se na avizovaný extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů nižších stupňů.

14. Podle státního zástupce vychází najevo, že námitky vznesené obviněným, jimiž se snažil zpochybnit náhled na fyzický útok vůči poškozenému, především za reinterpretace mechanismu způsobení zranění poškozenému a jeho osobního podílu na tomto činu, s oporou o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a výpovědi svědků, zvláště J. Ž., nabývají podobu toliko prosté polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z § 2 odst. 5 a 6 tr.

ř. V předmětné věci není identifikován zjevný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními vedoucímu k usvědčení obviněného za zvlášť závažný zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Zároveň se ukazuje, že v dovolání formulované výhrady obviněného namířené proti skutkovým zjištěním soudů představují do značné míry opakování jeho obhajoby z předcházejících fází trestního procesu, s nimi se soudy nižších stupňů měly možnost se již vypořádat, přičemž státní zástupce považuje jejich závěry za odpovídající provedenému dokazování.

Nedílnou součástí práva na spravedlivý proces je povinnost rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž v tomto ohledu rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci plně dostojí požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř., a vyznívá precizně co do vyložení prokázaných skutečností a důkazů, o které opřel svoje zjištění, i vysvětlení úvah, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, na což navázaly právní závěry k trestní odpovědnosti. Ničeho mu nevytkl ani Vrchní soud v Praze, který podané odvolání obviněného přezkoumal a s uplatněnými námitkami se v rámci odvolacího řízení vypořádal, a proto odvolání zamítl podle § 256 tr.

ř. jako nedůvodné. Za takového stavu není podle státního zástupce namístě, aby se cokoli měnilo na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.

15. Státní zástupce uznává, že výpověď svědka Ž., ve které se vyjadřoval k okolnostem fyzického napadení poškozeného K., při němž došlo k zásahu do jeho tělesné integrity, byla významná pro závěr o vině zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, byť se nejednalo o důkaz jediný či výlučný. Co je důležité, že krajský soud si byl vědom nastolené situace, ve které vůči sobě stály dvě odlišné verze, jedna podporující stanovisko obžaloby, druhá obhajoby. Tento soud postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení výpovědi tohoto svědka a vyvozování skutkových závěrů z ní pramenících, jak se očekává ve věcech uvedeného druhu.

Přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů zůstala obhajovací verze obviněného zcela osamocena a proč má za to, že ve věci byl zjištěn takový skutkový stav, o kterém nejsou žádné pochybnosti. Nerezignoval na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka Ž. s tím, že je v podstatných momentech shledávána konzistentní (nepočítaje v to úřední záznam z telefonního vytěžení). Poškozený měl podle svědectví Ž. couvnout a spadnout. Logicky musel dopadnout na záda, čemuž odpovídá zranění, která utrpěl v podobě zlomeniny spodní lební jdoucí týlní kosti a dále do střední jámy lební vlevo.

Jestliže byla opakovaně vedena polemika nad polohou ležícího poškozeného, zdali pod verštatem ležel na boku, lze připomenout, že svědek Ž. v přípravném řízení vypověděl, že poškozený asi ležel na boku, což není ekvivalentem závěru, že nespadl na záda. V hlavním líčení k uvedenému sdělil, že slyšel plesknutí a poté poškozeného viděl ležet pod verštatem, zatímco obviněný na něm stál. Dále lze zdůraznit, že povaha zranění poškozeného a mechanismus jejich vzniku, jak byly zjištěny znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a popsány v závěrech znaleckého posudku, resp. jeho dodatku, jsou rovněž ve shodě s obžalobou popsanou verzí skutkového děje.

V situaci, kdy byl příčinou pádu poškozeného předcházející fyzický útok obviněného a svědek Ž. slyšel ránu odpovídající plesknutí, nastupuje způsobení poranění nosních kůstek, které znalci označili za poranění čerstvého data, bez rentgenologických známek hojení. Oděrky kořene nosu nejsou v typických lokalizacích pro vznik pádového poranění. Při pádu na vyčnívající tupý předmět se předpokládá viditelné poranění měkkých tkání nad zlomeninou. Zlomenina nosních kůstek bez výrazného protržení kůže na kořeno nosu tedy vypovídá o nepádovém zranění, způsobeném tupým údarem, například pěstí.

V hlavním líčení znalkyně MUDr. Plocková Tatičová doplnila, že zlomeniny nosník kůstek, které vznikají nekontrolovatelným pádem na obličej, jsou ve většině případu zlomeniny otevřené. Jestliže zde byly zmiňovány údery a kopy, jde o předestření souboru možností způsobujících zranění tohoto charakteru, který je třeba adresně porovnat s konkrétním nálezem. Svědkem zaznamenaná rána, resp. plesknutí odpovídá úderu pěstí a ten má pak odraz ve zranění na kořenu nosu, které bylo identifikováno na obličeji poškozeného.

Zvýšenou pozornost, kterou krajský soud věnoval posouzení kolidující verze obviněného a jeho osobnosti vůbec taktéž dosvědčuje zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. Pokud jsou obranné osobnostní mechanismy negativním podnětem zvnějšku nějakým způsobem rozvolněny – typicky požitím alkoholu, přičemž tehdy nastupoval podnět slovního obtěžování a konfliktu s poškozeným, není obviněný dostatečně schopen ovládnout impulzivní a agresivní reakce. U obviněného byla zjištěna závislost na alkoholu přibližně ve třetí vývojové fázi se sníženou schopností kontrolovat množství požitého alkoholu, který má potenciál ovlivnit jednání, ovládací a rozpoznávací schopnosti i v malém množství. V neposlední řadě lze poukázat na profil obviněného vyplývající z jeho předcházející kriminální dráhy, pro kterou jsou též projevy násilí pod vlivem alkoholu.

16. Obviněný tím, že naznačoval minimálně dvě varianty průběhu incidentu vedoucího k smrtelnému následku na straně poškozeného, se podle státního zástupce v podstatě dovolával aplikace zásady in dubio pro reo, která má však opět procesní charakter a týká se otázek skutkových. V uvedeném ohledu státní zástupce konstatoval, že k porušení uvedené zásady by mohlo dojít tehdy, pokud by důkazní situace skutečně vyzněla tak, že by nebylo možno se důvodně přiklonit ani k jedné z více v úvahu připadajících skutkových variant a soudy by zvolily variantu pro obviněného méně příznivou. Jen za této situace, tj. skutečně existujícího patového důkazního stavu, neodstranitelného dalším možným dokazováním, který je s ohledem na uplatňující se princip presumpce neviny třeba řešit přijetím pro obviněného nejpříznivější skutkové varianty, by přijetí jiné varianty soudy znamenalo porušení zmiňované zásady. Sama skutečnost, že soud v situaci, kdy žádné pochybnosti o určujícím podílu obviněného na přivození smrti poškozeného nemá, přijme řešení, které obviněný nesdílí, nezakládá porušení zásady in dubio pro reo. Žádný z dosud shromážděných důkazů nenasvědčuje dále nabízené verzi obviněného, podle které poškozeného mohl napadnout nikoli on sám, nýbrž místo něj svědek Ž. Ostatně s tímto vysvětlením přišel obviněný až později, odpadává-li váha argumentace o čistě pádových zraněních.

17. Pokud jde o vyjádření svědkyně V., která se zmiňovala o napadení poškozeného na zpáteční cestě z nákupu alkoholických nápojů, je na toto podle státního zástupce třeba nahlížet kriticky. V přípravném řízení byla vyslechnuta ve formě úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř., když s ohledem na množství požitého alkoholu usnula a události proběhlé v době po 15:00 hod. si nepamatovala. V hlavním líčení vypověděla, že po tomto čase usnula na verštatu ve sklárně. Alkoholické nápoje konzumovala s poškozeným, J. Ž. a J. L. O konfliktu se dozvěděla až druhý den. O J. L. nikdo ze svědků a ani obviněný nehovořil. Poškozeného měla vidět na autobusovém nádraží v době, kdy byl minimálně v ohrožení života hospitalizovaný. Ačkoli v hlavním líčení vypověděla, že má z té doby tzv. okna, vybavila si, že kolem 12:00 hod. šla s poškozeným koupit alkohol do trafiky pod nádražím, kde měl být napaden toxikomany, kteří mu přivodili zranění nosu. K dotazu, kdy si na tyto okolnosti vzpomněla, odpověděla, že toto uváděla advokátovi, což ale opět vzbuzuje otazníky nad její reprodukcí, nakolik výslechu jmenované svědkyně nebyl přítomen obhájce obviněného. Navíc svědek E. sdělil zřetelně, že když kolem 13:00 hod. odcházel ze zaměstnání, poškozený se svědkyní V. přicházel, pod bundou měl ukryté lahve a s jistotou zraněný nebyl. V této době se ve sklárně nacházel obviněný a svědek Ž. Svědek D., člen osádky přivolané záchranné služby, odhadoval vznik zranění nosu s ohledem na tehdejší otok zhruba půl hodiny až hodinu před jejich příjezdem na místo v XY, kam dorazili v 16:42 hod, tj. nikoli v předsunutém čase udávaném svědkyní V.

18. Ohledně významu vlivu alkoholu na zranění poškozeného, dokladovaného nejen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví toxikologie, ale též výpověďmi svědků přítomných ve sklárně, státní zástupce poznamenal, že opilost musela být navenek zjevná též obviněnému, navíc popíjel s ním alkohol už od brzkého dopoledne, musel tak vědět, že pokud jej nejméně velkou intenzitou udeří do obličeje, kdy mu nos zlomil, může mu přivodit nekoordinovaný pád z verštatu z výšky 73 cm na zem s dlážděnou podlahou, a to s absencí jakéhokoli obranného mechanismu do oblasti hlavy, a v důsledku toho přivodit těžší následek v podobě zranění majícího za následek smrt poškozeného. Znalci se vyjadřovali ke změnám v koordinaci a rovnováze způsobené alkoholem. Obviněný vyvinul náhlý úder s vysokou intenzitou, nasměrovaný do oblasti nosu, a který je problematický pro vyloučení pádu i ve střízlivém stavu lidského organismu.

19. Co se týče výhrady obviněného ohledně neakceptování návrhu obhajoby na provedení dodatku znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, resp. zpracování revizního posudku k posouzení odlišnosti vzniku zranění způsobeného poškozenému, třebaže se vztáhne pod jednu z variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která předpokládá nedůvodné neprovedení navrhovaného důkazu podstatné povahy, nelze jí podle státního zástupce přisvědčit. Ani podle judikatury Ústavního soudu není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k uplatnění obhajoby, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Nejedná se o tzv. opomenuté důkazy, jsou-li dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v rozhodnutí. Krajský soud předvídané povinnosti dostal, neboť se negativně vymezil k návrhu na doplnění dokazování z důvodu nadbytečnosti. S námitkou se vypořádal i Vrchní soud v Praze. Státní zástupce dodal, že vyloučena byla verze o možném zranění poškozeného při nezaviněném pádu v opilosti, pročež by nastala odlišná poranění. Slyšená znalkyně MUDr. Plocková Tatičová se v hlavním líčení vyjádřila k závěrům společně podaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a reagovala i na otázky vznesené obhajobou. Pokud jde o avizované zmínky o revizním znaleckém posudku, státní zástupce poukazuje na přijímanou praxi v trestním řízení, podle které doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku přichází v úvahu v případě, že byl vypracovaný jiný znalecký posudek s odlišnými závěry, jehož existence se potom stává podmínkou pro vypracování revizního znaleckého posudku, resp. tehdy, když předchozí znalecký posudek je neúplný či nejasný a vysvětlení znalce nevedlo o odstranění těchto nejasností či neúplnosti, kterýžto případ nenastal. Z nastíněného pohledu nemůže být založena kategorie tzv. opomenutého důkazu.

20. Ve vztahu k požadavku obviněného na znalecké zkoumání svědka Ž., zda byl při opilosti schopen událost vnímat a zapamatovat si ji, státní zástupce poznamenal, že posouzení psychických vlastností by bylo na místě za situace, kdy by zásadním způsobem měnil své výpovědi, přičemž by vznikla pochybnost o jeho schopnostech náležitě vnímat událost, zapamatovat si ji a reprodukovat ji, a to v průběhu tehdy sledované události a poté v průběhu trestního řízení. Taková vážná pochybnost v daném případě také nenastala. Hladina alkoholu v krvi byla objektivizována toliko u poškozeného, a to do těžké opilosti.

21. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

23. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

25. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

26. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

27. O důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

29. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

30. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný M. M. jím brojí proti výroku o vině zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, resp. proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Poukazuje přitom jednak na to, že nebylo prokázáno, že spáchal skutek kladený mu za vinu, resp. že vedle sebe existuje více verzí skutkového děje, a dále namítá, že soudy neprovedly některé jím navrhované důkazy.

31. Předtím, než se Nejvyšší soud mohl zabývat posouzením samotné důvodnosti a opodstatněnosti dovolání, je podanému dovolání nejprve nucen vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest a ochranné opatření. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

32. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

33. K samotné podstatě dovolacích námitek obviněného M. M. pak Nejvyšší soud předně konstatuje, že tyto jsou čistě skutkové povahy, kdy obviněný zjednodušeně řečeno namítá, že se vytýkaného jednání nedopustil a poukazuje na to, že nebylo vyloučeno, že poškozený mohl být zraněn i jiným způsobem než popsaným ve skutkové větě. Námitky obviněného tak nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, které obviněný s poukazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. deklaroval. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu tak Nejvyšší soud nemohl napadené rozhodnutí přezkoumat.

34. Pokud jde o druhý z obviněným uplatněných důvodů dovolání [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], Nejvyšší soud uvádí, že i přes skutkovou povahu argumentace obviněného (viz výše) je podřazení obviněným uplatněných námitek pod tento dovolací důvod problematické.

35. Jak již bylo výše uvedeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

36. Obviněný M. M., jakkoliv na citovaný dovolací důvod poukazuje, však v dovolání žádnou kvalifikovanou argumentaci ve prospěch existence zjevného (extrémního) rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů nenabízí. Namísto toho pokračuje v prosté skutkové polemice se závěry soudů nižších stupňů, což odpovídá způsobu jeho obhajoby v dosavadním průběhu trestního řízení.

37. Je přitom nutno upozornit, že zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).

38. Z obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněný nenamítá, že skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Obviněný toliko nesouhlasí se závěry, které soudy na základě dokazování učinily. Tyto závěry navíc netrpí žádnými vadami, pro které by Nejvyšší soud mohl ve výjimečných případech zasáhnout do oblasti zjišťování skutkového a hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Jedná se naopak o logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Lze navíc upozornit, že pokud obviněný v podaném dovolání toliko opakuje obhajobu, kterou uplatnil již v řízení nalézacím a odvolacím, přičemž soudy obou stupňů se s ní dostatečně a správně vypořádaly, je zpravidla takové dovolání nutno označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

39. Soudy založily své závěry o vině obviněného žalovaným skutkem právně posouzeným jako zvlášť závažný zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku zejména na znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, resp. na navazujícím výslechu znalkyně MUDr. Plockové Tatičové. Znalci popsali jednak mechanismus vzniku jednotlivých poranění poškozeného odpovídající nekontrolovanému pádu naznak po předchozím úderu do obličeje, přičemž současně byla zjištěna poranění odpovídající úderu s vysokou intenzitou, podle všeho pěstí. Vyloučili přitom, že ke zranění mohlo dojít jinde a jinak. Dalším klíčovým důkazem byla výpověď svědka Ž., který slyšel, jak obviněný poškozeného udeřil (plesknutí), a poté viděl jeho následný pád, což odpovídá jednotlivým popsaným poraněním. S obviněným lze souhlasit, že uvedené dva důkazy jsou z hlediska závěrů o jeho vině klíčové. S obhajobou obviněného se nicméně soudy řádně vypořádaly.

40. Pokud obviněný poukazuje na to, že poškozený v inkriminované době spadl nejméně dvakrát – jednou z verštatu, kdy v okolí verštatu bylo velké množství různých věcí, podruhé pak, když obviněný poškozeného dovedl do velína, kde přes natažené nohy spadli a poškozený dopadl na obličej, je možno zopakovat, že bylo znalecky zjištěno, že všechna zranění poškozeného vznikla ve stejné době a že je tedy vyloučeno, že by zranění nosu, vzniklé tupou ranou tak silné intenzity, bylo způsobeno v jiný okamžik, než bezprostředně před pádem poškozeného z verštatu. Poranění v obličeji poškozeného vznikla tupým násilím vysoké intenzity, typickým pro úder pěstí, přičemž se nejedná o tzv. pádové zranění. Charakter a rozložení poranění na těle poškozeného jsou charakteristické pro napadení jinou osobou. Nemohl se proto poranit pouze pádem, například po zakopnutí nebo tak, že byl upuštěn při přenášení. Jeho poranění byla takové povahy, že podobný pád by je nezavinil.

41. Již takto stručně shrnuté závěry soudů vyplývající z provedeného znaleckého dokazování vyvracejí obhajobu obviněného založenou na dvojitém pádu poškozeného, neboť poranění v obličeji poškozeného jinak, než napadením jinou osobou způsobena být nemohla. Vyloučena byla i verze, podle které poškozeného napadli jiné osoby mimo areál sklárny – k tomu odvolací soud poukázal zcela správně na to, že toho by si v mezidobí museli všimnout ostatní zaměstnanci sklárny (srov. bod 12 odůvodnění napadeného usnesení). Pokud obviněný uvádí, že při své obhajobě vychází z obecně známých informací o tom, že ke zlomenině nosu často dochází v důsledku pádu, přičemž jde o jednu ze čtyř nejčastějších příčin vzniku tohoto zranění, je možno pouze konstatovat, že tato obhajoba nereflektuje konkrétní zjištěné okolnosti nyní projednávané věci. Je nutno zopakovat, že znalci jednoznačně vyloučili, že ke zlomenině nosu došlo v důsledku pádu, přičemž tyto své závěry přesvědčivě odůvodnili poukazem na odlišnou povahu a projevy pádových poranění (k tomu blíže viz vyjádření státního zástupce shrnuté v bodě 15. tohoto usnesení). Obecný poukaz obviněného na to, že k poranění nosu může dojít i při pádu, proto ve světle těchto znaleckých zjištění nemůže obstát. Jestliže obviněný poukazoval na závěry znalců o opakovaných úderech či kopech, s touto nesrovnalostí se vypořádal odvolací soud v bodě 16. napadeného usnesení, kdy tuto nepřesnost související se zraněním žeber korigoval. Jeho odůvodnění považuje Nejvyšší soud za dostatečné.

42. Soudy se rovněž pečlivě zabývaly otázkou věrohodnosti svědka Ž. i tím, zda skutek nemohl spáchat tento svědek. V tomto směru lze plně odkázat na jejich přesvědčivé a odůvodněné závěry uvedené v bodě 5. a 17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v bodech 15., 16., 22. a 25. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. K tomu lze dodat, že hodnocení věrohodnosti vyslechnutých svědků, i s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, náleží výhradně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který tento důkaz provedl (zde nalézacímu soudu). Skutečnost, že nalézací soud hodnotil věrohodnost jmenovaného svědka způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže zpravidla založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.). Odvolací soud se navíc správně vypořádal i s otázkou zranění žeber poškozeného ve vztahu k věrohodnosti svědka Ž. Stranou pozornosti soudů nezůstala ani skutečnost, že svědek Ž. byl, stejně jako ostatní zaměstnanci sklárny, v době činu opilý. Soudy vysvětlily, proč tato skutečnost nebránila tomu, aby z výpovědi jmenovaného svědka bylo možné vycházet.

43. Pokud jde o otázku opilosti poškozeného a vlivu této okolnosti na jeho schopnost pohybu a na to, jakým způsobem se jeho opilost mohla podílet na následcích incidentu, lze souhlasit se státním zástupcem (viz bod 18. tohoto usnesení), že opilost poškozeného (stejně jako i dalších osob) musela být obviněnému navenek zjevná, navíc popíjel s ním alkohol už od brzkého dopoledne, a musel tak vědět, že pokud jej nejméně velkou intenzitou udeří do obličeje, kdy mu nos zlomil, může mu přivodit nekoordinovaný pád z verštatu.

44. Namítá-li obviněný, že soudy nedoplnily dokazování o jím navrhované důkazy, je možno připustit, že tato námitka odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tomu tak i přesto, že takto výslovně ji obviněný nekoncipoval, neboť v dovolání poukazoval toliko na

nesprávné právní posouzení skutku, resp. na extrémní rozpor provedeného dokazování s učiněnými skutkovými zjištěními. V každém případě se však jedná o námitku věcně neopodstatněnou.

45. Jak již bylo shora uvedeno, soudy se v rámci důkazního řízení pečlivě zabývaly zjišťováním okolností úrazového děje. Dospěly přitom k závěru, že zejména s ohledem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví a věrohodnou výpověď svědka Ž. nepanují žádné pochybnosti o tom, že skutek se stal tak, jak je popsáno ve skutkové větě. Znalkyně přesvědčivě vysvětlila, proč ke zranění v obličejové části hlavy poškozeného nemohlo dojít jinak než úderem pěstí. Z toho důvodu soudy jako nadbytečné zamítly návrhy obviněného na doplnění dokazování o dodatek znaleckého posudku. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť poukazy obviněného na poranění v obličeji poškozeného byly vypořádány již v rámci dosavadního znaleckého zkoumání a další dokazování by tak bylo nadbytečné.

46. Lze shrnout, že v nyní projednávané věci vedle sebe nestojí více rovnocenných verzí skutkového děje, jak se obviněný snaží prezentovat. Důkazy, které nalézací soud hodnotil v souladu s pravidly uvedenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tvoří ucelený řetězec usvědčující obviněného ze spáchání předmětného skutku a současně vylučují jinou verzi skutkového děje. Z toho důvodu nemohlo dojít k porušení zásady in dubio pro reo, neboť tato se uplatní pouze tehdy, jestliže současně přichází v úvahu více rovnocenných verzí skutkového děje. V nyní projednávané věci nepanuje žádný, natož extrémní rozpor provedeného dokazování se skutkovými zjištěními soudů. Trestní řízení současně nebylo zatíženo vadou opomenutého důkazu, neboť s důkazními návrhy obviněného se soudy vypořádaly a s ohledem na důkazní situaci provedení dalších důkazů zamítly. K porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces tak nedošlo.

47. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadami, které by mohly naplňovat obviněným uplatněné dovolací důvody, přičemž převážná část dovolací argumentace obviněného těmto dovolacím důvodům vůbec neodpovídá.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

48. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného M. M. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 6. 2023

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu