3 Tdo 364/2023

3 Tdo 364/2023-618

USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný R. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 55 To 257/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 170/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. B. odmítá.

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 8 T 170/2019, byl obviněný uznán vinným pokusem přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil spolu s již odsouzeným P. S., nar. XY, jednáním spočívajícím v tom, že společně v Liberci a jinde odsouzený P. S., nar. XY, měl zakoupit dne 13. 4. 2016 jako jednatel a jediný společník společnosti M. - P., IČ: XY, od společnosti T., IČ: XY, zastoupené bývalým jednatelem společnosti obžalovaným R. B., nar. XY, na základě fiktivní plné moci, neboť dne 15. 3. 2016, převedl společnosti T., IČ: XY, na nového jednatele L. F., nar. XY, který se stal rovněž i jediným společníkem

1) na základě daňového dokladu č. 1611003 odvozní soupravu skládající se z nákladního vozidla značky XY, VIN XY a přívěsu značky XY VIN XY za kupní cenu v částce 907.500 Kč, skládající se z částky ve výši 750.000 Kč jako základu daně a z daně ve výši 21%, což je částka ve výši 157.500 Kč, a dále

2) na základě daňového dokladu č. 1611004 nákladní automobil XY VIN XY za kupní cenu v částce 193.600 Kč, skládající se z částky ve výši 160.000 Kč jako základu daně a z daně 21% ve výši 33.600 Kč,

kdy ještě téhož dne 13. 4. 2016 již odsouzený P. S. prodal odvozní soupravu XY za částku 24.500 eur, což v přepočtu představuje částku 662.235 Kč, společnosti P., VAT: XY, XY, ve Slovenské republice, na základě daňového dokladu č. 20160001,

kdy následně společnost T., podala daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2016 u Finančního úřadu pro Liberecký kraj, Územní pracoviště XY, ale vlastní daňovou povinnost už nesplnila, neboť ke dni 15. 3. 2016 došlo k účelové změně jednatele a jediného společníka společnosti T., na L. F., nar. XY, který o převodu společnosti na něj nic nevěděl, žádnou plnou moc nevystavoval, a proto obžalovaný R. B. při prodeji vozidel vystupoval na základě fiktivní plné moci, a společnost M. – P., podala dne 12. 6. 2016 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2016 u Finančního úřadu pro Liberecký kraj, Územní pracoviště XY pod č.j. 943344/16/2603-51524-508039, kde uplatnila nárok na odpočet daně v souladu s ustanovením § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, za období duben 2016 ve výši 205.310 Kč, kdy ze všech těchto skutečností lze důvodně usuzovat na to, že již odsouzený P. S. a obžalovaný R. B. od počátku prodej vozidel prováděli účelově a fiktivně s úmyslem získat pro společnost M. – P., po následném dalším prodeji vozidla na Slovensko uplatněný odpočet DPH i přesto, že si byli oba plně vědomi toho, že společnost T., daň z přidané hodnoty nezaplatí, protože je zadlužená, nemá žádné finanční prostředky, čímž hodlali společně získat na dani z přidané hodnoty částku ve výši 191.100 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Liberecký kraj, Územním pracovištěm XY, k čemuž však na základě kontrolních zjištění správce daně nedošlo.

Podle § 44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu k trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. 6. 2021, č.j. 4T 98/2019-1313, neboť trest uložený uvedeným rozsudkem shledal nalézací soud za dostatečný.

Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 8 T 170/2019, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání v neprospěch obviněného směřující do výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci.

O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 55 To 257/2022, a to tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 55 To 257/2022, podal obviněný dovolání (č. l. 558-561), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Obviněný uvedl, že závěry soudu prvního i druhého stupně postrádají jakoukoli racionální či logickou oporu v provedením dokazování. Skutková zjištění naprosto neodpovídají provedenému dokazování, zejména týkají-li se plné moci mu udělené svědkem L. F. Skutečnost, že by nebyl oprávněn uskutečnit za obchodní společnost T., prodej vozidel, je totiž založena pouze na výpovědi tohoto svědka, který však popřel výkon funkce jednatele této společnosti a rovněž uvedl, že nic neví o tom, že by byl jednatelem a udělil dovolateli plnou moc. Soudy posoudily výpověď svědka L. F. jako důvěryhodnou, a to i přesto že její pravdivost zcela vyvrací vyjádření České pošty s. p., podle které došlo k ověření jeho podpisu na smlouvě o převodu obchodního podílu. Odvolací soud nezohlednil nevěrohodnost výpovědi jmenovaného svědka a staví na ní závěry o neexistenci dovolatelova zmocnění. V bodě 45. rozsudku nalézací soud dokonce uvádí, že si dovolatel od svědka „nechal vystavit plnou moc na prodej majetku“. I tak však odvolací soud trvá na tom, že dovolatel nebyl při převodu vozidel oprávněn za společnost T., jednat. Přitom z výpovědi P. S. plyne, že nebyly žádné pochybnosti ohledně možnosti dovolatele jednat za tuto společnost. Tyto rozpory nejsou odvolacím ani nalézacím soudem žádným způsobem reflektovány, ani k nim není zaujato žádné stanovisko.

Dále obviněný uvádí, že společnost T., měla po celou dobu řízení pohledávku vůči finanční správě a zároveň závazek ve shodné výši, při pořízení vozidel uhradila cenu včetně DPH, pořízení vozidel řádně zaúčtovala v účetnictví a zároveň podala v této souvislosti daňové přiznání. Dovolatel rozhodně neměl úmysl DPH krátit a postupoval jako řádný jednatel v souladu s relevantními právními předpisy. V okamžiku pořízení společnosti T., nevěděl o žádných nedoplatcích společnosti vůči daňovým orgánům a vycházel z potvrzení o bezdlužnosti, které předložil nalézacímu soudu. Nemohl tedy vědět, že by v souvislosti s prodejem vozidel mohlo dojít ke krácení daně. Nemůže mu být kladeno za vinu, že rozhodnutí finanční správy o zaplacení DPH přišlo až s delším časovým odstupem, kdy už nebyl jednatelem společnosti T. Neexistuje časová a věcná souvislost mezi tím, že společnost T., nezaplatila daň z přidané hodnoty a že společnost M.-P., nárokovala daň z přidané hodnoty.

Obviněný rovněž namítl, že skutek byl nesprávně právně posouzen, to právě s ohledem na extrémně rozporná skutková zjištění. Je přesvědčen, že nebylo prokázáno, že jednal úmyslně s cílem vylákat výhodu na dani. Veškerá jednání, ke kterým při prodeji vozidel došlo, byla v trestním řízení vysvětlena a odůvodněna. Jednotlivé transakce dávaly ekonomický smysl a byly vedeny v zájmu zúčastněných korporací. Bližší okolnosti případu potvrzují, že řádně zakoupil obchodní společnost T., vedl účetnictví a platil pojištění k provozování její činnost. O účetnictví se staral daňový poradce, který vypracoval v souvislosti s převodem vozidel kontrolní hlášení k dani z přidané hodnoty. Odmítá, že by se jakkoli obohatil, či jeho jednání k obohacení směřovalo. Odvolací soud uvedl, že k jednání došlo za situace, kdy správce daně společnosti T., nevrátil odpočet DPH, nicméně dovolatel nemohl předpokládat, že odpočet na dani z přidané hodnoty nebude přiznán, jelikož o tomto rozhodl finanční úřad až v říjnu 2017. Vzhledem k absenci prokázání subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, tak jeho jednání vůbec není trestným činem. V tomto ohledu tedy nelze hovořit ani o jeho pokusu či spolupachatelství. Domnívá se, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno, resp. pokládá jej za rozporuplné. Uvádí, že v daném případě nebyl zjištěn řetězec nepřímých důkazů, který by jej spolehlivě usvědčoval z vylákání výhody na dani.

S ohledem na výše uvedené námitky proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 10. 2022, č. j. 55 To 257/2022-547, a podle § 226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby pro pokus přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1 tr. zákoníku, případně přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 2. 2023, sp. zn. 1 NZO 120/2023.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky obviněného, v rámci nichž zpochybňuje výpověď svědka L. F. stran udělení plné moci a jednání uskutečněném na jejím podkladě, jsou toliko prostou polemikou s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Neshledává zjevný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Rovněž některými námitkami, jimiž obviněný kritizoval naplnění subjektivní stránky daňového deliktu, třebaže je podřadil pod část dovolání, ve které poukazoval na rozpor skutkových zjištění s provedeným

dokazováním (tj. nikoli dále pod nesprávné právní posouzení skutku), obviněný primárně brojil proti dostatečnosti stávajících podkladů ke skutkovému základu a teprve prostřednictvím alternativního náhledu na něj hodlal zpochybňovat samotnou důvodnost zavinění ve formě přímého úmyslu. Ryze skutkovou povahu vykazuje též tvrzení obviněného, že v daném případě nebyl zjištěn řetězec nepřímých důkazů, který by jej spolehlivě usvědčoval z vylákání výhody na dani. Uvedené námitky předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.

Výpovědi svědka L. F. a jejímu hodnocení byla věnována dostatečná pozornost a o věrohodnosti jmenovaného svědka nevznikaly žádné relevantní pochybnosti ze strany soudů nižších stupňů. Byla sice významným, ale ne jediným důkazem o trestné činnosti obviněného, který se hodlal navenek zbavit jednatelství v obchodní společnosti T., navzdory prováděným transakcím s motorovými vozidly, a současně uchovat prostředky před daňovou exekucí vzniklé z předcházející doby. Z vyjádření České pošty, s. p., se podává ověření podpisů na vybraných dokumentech, nikoli však ohledně plné moci obviněnému pro prodej motorových vozidel. Bylo tak prokázáno, že L. F. neudělil obviněnému plnou moc, takže nemohl v souvislosti s prodejem motorových vozidel jednat z titulu zmocnění jako jednatel této společnosti. Jmenovaný svědek byl pak tzv. bílým koněm, který se na chodu společnosti reálně nepodílel, přičemž společnost fakticky nadále ovládal obviněný. Obviněný za společnost v rámci prodeje vozidel vystupoval a kupní smlouvy za ně podepsal, sledujíc nárok na daňový odpočet, bez vědomí L. F.

Námitky obviněného stran subjektivní stránky a absence trestnosti jeho jednání lze pak podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně státní zástupce je shledal neopodstatněnými. Uvedl, že se jedná o opakování obhajoby, přičemž soudy se s těmito námitkami náležitě vypořádaly (body 44. a 45. rozsudku soudu prvního stupně, body 17. až 21. napadeného usnesení). Závěr o existenci zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku shledává velice přesvědčivým, aniž by se musely jednotlivé argumenty znovu rekapitulovat pro účely dovolacího řízení.

Za míjející se s deklarovanými dovolacími důvody označil státní zástupce výhrady týkající se rozsahu přezkumné činnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, kdy poukázal na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. Uvedl, že soud nemusí budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví svůj ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. To bylo v projednávané věci dodrženo, přičemž lze odkázat zejména na rekapitulaci odvolacích námitek obviněného v odstavcích 4. až 10. a dále odstavce 12. až 21. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, ve kterých vysvětlil zaujatou argumentaci dopadající na výrok o vině. Kritizovaná nepřesnost se týká toliko zmínky v odstavci 45. rozhodnutí, podle níž si obviněný nechal vystavit plnou moc na prodej majetku obchodní společnosti, a vykazuje toliko parciální charakter, přičemž ve spojení s dalšími rozvedenými skutkovými okolnostmi nevznikají pochybnosti o podkladu k usvědčení obviněného z pokusu přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci plně dostojí požadavkům vyplývajícím z § 134 odst. 2 tr. ř.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Dne 10. 5. 2023 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného k vyjádření státního zástupce, v rámci níž obviněný setrval na svém tvrzení, že v projednávané věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z toho vyvozenými skutkovými závěry, a to s tím, že takový rozpor dostatečně popsal. Tento rozpor se týkal vystavené plné moci. Rovněž se nejednalo o zaviněné jednání dovolatele. Naopak orgány finanční správy svojí nečinností vedly řízení nadměrně dlouhou dobu. Setrval tedy na svém návrhu vysloveném v podaném dovolání.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 55 To 257/2022, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a bylo rozhodnuto o jeho trestu. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Je na místě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak částečně činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal soud odvolací.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Předně je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů ani námitku tzv. opomenutých důkazů obviněný nevznáší. Má však za to, že v projednávané věci je dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V tomto směru obviněný zpochybňuje výpověď svědka L. F. stran toho, zda jím byla dovolateli udělena plná moc k tomu, aby dovolatel zastupoval společnost T., při prodeji vozidel, kdy brojí proti skutkovému zjištění soudů, že svědek plnou moc dovolateli neudělil a obviněný tak nebyl k jednání zmocněn.

Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný.

Obviněný v podstatě namítal, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a to zejména výpověď svědka L. F., který vypovídal o okolnostech týkající se zmocnění dovolatele pro zastupování společnosti T.

Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. Stěžejní zde byla samozřejmě výpověď svědka L. F., který byl osobou, která byla do pozice jednatele obchodní společnosti T., ustanovena s tím, že se jednalo o tzv. bílého koně, tedy osobu, která na chod společnosti neměla jakýkoli vliv, neboť ten si ponechal zcela a úplně právě obviněný. Svědek L. F. byl bezdomovcem, klientem Armády spásy, bez pravidelného příjmu, který o jakýchkoli obchodních aktivitách společnosti T., neměl žádné informace, a obviněného podle svých slov nikdy osobně nepotkal.

Soud věnoval otázce věrohodnosti tohoto svědka a jeho výpovědi zvýšenou pozornost, neboť bylo třeba vyloučit, že jmenovaný svědek na podvodném jednání jakkoli participoval. K věrohodnosti svědka a jeho výpovědi se vyjádřil nalézací soud v bodě 37. rozsudku, kde rovněž rozvedl i jeho vztah a kontakty s dalšími osobami, a to jak s obviněným R. B., tak se svědky J. L. a J. Š. Výpověď svědka L. F. byla vyhodnocena jako obecně věrohodná, přičemž dokreslovala situaci s převody obchodních podílů společnosti T., a následným prodejem vozidel uskutečněným touto společností.

Stran skutkových zjištění týkajících se udělení plné moci obviněnému soudy vycházely vedle výpovědi svědka L. F. také z dalších důkazů, a to jak svědeckých výpovědí, tak důkazů listinných. Jednalo se zejména o listiny založené u rejstříkového soudu, z nichž se podává, že dne 15. 3. 2016 zanikla obviněnému funkce jednatele společnosti T., a svědek L. F. byl téhož dne jmenován na místo obviněného novým jednatelem společnosti, kdy čestné prohlášení L. F. je datováno dnem 20. 5. 2016, stejně jako Smlouva o převodu obchodního podílu a Návrh na zápis změny, kdy tyto listiny, resp. podpis svědka na těchto listinách byl ověřen na pobočce České pošty, s.

p., dne 20. 5. 2016, což se podává z vyjádření České pošty, s. p. ze dne 1. 4. 2019 (viz bod 24. rozsudku, č. l. 145-147). Nalézací soud uvedl, že s ohledem na postup při ověřování totožnosti osob na pobočce pošty by se uvedené zápisy neobešly bez fyzické přítomnosti takové osoby (viz blíže odst. 37. rozsudku). Svědek L. F. nicméně popřel osobní účast u takového úkonu, uvedl však, že svůj občanský průkaz poskytl svědkovi J. L., který obviněného R. B. znal. I pokud však svědek osobně osvědčil na pobočce pošty předmětné listiny, žádná z nich nebyla listinou, jímž by byla obviněnému udělena plná moc k tomu, aby zastupoval společnost T., při prodeji vozidel.

Taková listina nebyla doložena. K prodeji vozidel přitom došlo dne 13. 4. 2016, kdy byl jako jednatel společnosti již veden svědek L. F. Závěr, že obviněný nebyl k předmětnému zastupování zmocněn jednatelem společnosti, je zcela logický a vyplývající z provedeného dokazování. Odvolací soud se v bodě 15. napadeného usnesení se závěry nalézacího soudu ztotožnil, přičemž uvedl, že obviněný „k datu 13. 4. 2016, kdy došlo k prodeji obou vozidel, neměl formální postavení jednatele společnosti T. (pouze jednatel byl oprávněn jednat jménem společnosti samostatně), a nebyl jednatelem ani zmocněn k prodeji motorových vozidel společnosti M.

P., přesto za společnost T.

v rámci prodeje obou vozidel společnosti M. P. figuruje a obě kupní smlouvy za společnost T. podepsal“. Uvedl rovněž, že na tomto závěru nic nemění skutečnost, že nalézací soud poněkud nepřesně v bodě 45. odůvodnění rozsudku uvedl, že si obviněný nechal od svědka L. F. vystavit plnou moc. Přestože obviněný v této nepřesnosti spatřuje zásadní pochybení, pro které neobstojí závěr o ustáleném skutkovém stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jedná se pouze o marginální nepřesnost nemající zásadní vliv na skutkový stav věci. Nejen ze skutkové věty, ale i z odůvodnění rozhodnutí se totiž zcela jasně podává, že nalézací soud plnou moc, kterou měl disponovat obviněný pro obchodní jednání při prodeji vozidel, vyhodnotil jako fiktivní, případně jako plnou moc, která nebyla obviněnému udělena jednatelem společnosti, jejíž jménem jednal.

K námitce obviněného, že nebyl zjištěn řetězec nepřímých důkazů, který by jej přesvědčivě usvědčoval z vylákání výhody na dani, možno uvést, že se jedná o námitku skutkového charakteru. Nicméně je možno konstatovat, že nalézací soud provedl pečlivé dokazování, kdy vycházel z celé řady důkazů, a to jak důkazů listinných (zejména se jednalo o daňová přiznání za jednotlivá období, zprávy o daňové kontrole, výzvy vystavené správcem daně, dodatečné platební výměry, spis vedený správcem daně ke společnosti T., výpisy z registru vozidel, atd.), tak svědeckých výpovědí (vedle obviněného a svědka L. F., se jednalo např. o svědky P. S. a J. Š., kteří se s obviněným znali skrze jeho obchodní aktivity, dále svědka J. M., daňového poradce společnosti, a svědkyně I. N. a A. V., pracovnice finanční správy). Obsah provedených důkazů nalézací soud rozepsal v bodech 12. až 28. odůvodnění rozsudku a v bodech 32. až 39. provedené důkazy hodnotil, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje ke všem rozhodným okolnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Je možno konstatoval, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. V bodech 41. až 45. pak nalézací soud zjištěný skutkový stav zastřešil příslušnou právní kvalifikací.

Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu, jak již výše vyloženo, plně ztotožnil a své stanovisko k odvolacím námitkám vyjádřil. Zaujal stanovisko, že řízení předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně netrpělo žádnými vadami a důkazy byly provedeny řádně a v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř. S ohledem na to, že odvolací soud zachoval popis skutku tak, jak jej uvedl nalézací soud v tzv. skutkové větě, je zřejmé, že nedospěl k odlišným skutkovým závěrům.

Námitky obviněného neobstojí ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Obviněný namítá, že jednání, které bylo v trestním řízení posuzováno, „vůbec není trestným činem“. Dále pak, že nebyl prokázán úmysl vylákat výhodu na dani, resp. k takovému závěru nelze dospět na podkladě zjištěného skutkového stavu. V rámci uplatněného dovolacího důvodu nicméně není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel.

Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Co se týká nedostatku subjektivní stránky trestného činu, Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku je co do subjektivní stránky výlučně úmyslným trestným činem (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 15 tr. zákoníku). K trestní odpovědnosti přitom plně postačuje úmysl nepřímý (eventuální) [srov. § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Obecně lze uvést, že trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku v jeho základní skutkové podstatě podle odstavce 1 není podmíněna vznikem škody ani prospěchu. S ohledem na to nemusí ani úmysl pachatele k takové škodě nebo k takovému prospěchu primárně směřovat.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

Nalézací soud se k otázce zavinění vyjádřil v bodech 44. a 45. odůvodnění rozsudku, kdy dovolatelovo jednání vyhodnotil jako jednání v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný „chtěl získat výhodu na dani a musel si být vědom, že jedná v rozporu se zákonem, o čemž svědčí plánovitost jeho jednání, neobvyklé postupy v rámci řetězových prodejů“. Konstatoval, že obviněný postupoval podle plánu, kdy nejdříve došlo dne 15. 3. 2016 k převodu společnosti T., na tzv. bílého koně - svědka L. F., následně na podkladě fiktivní plné moci došlo z jeho rozhodnutí dne 13. 4. 2016 k prodeji odvozních souprav společnosti M. P., osobně pak figuroval i v dalším prodeji slovenské společnosti P., a to téhož dne, kdy rovněž aktivně dojednával slevu z kupní ceny, ačkoli šlo o obchod mezi touto slovenskou společností a společností M. P., kde nebyl jednatelem. Obviněný rovněž od slovenského kupujícího převzal peníze za uskutečněný obchod a měl rovněž přístup k účtu společnosti M. P., které dokonce najal daňového poradce a vystupoval za tuto společnost jako třetí osoba při jednání se správcem daně. To vše svědčí o jeho vůdčí roli v popsané trestné činnosti. Podle nalézacího soudu pak „ze všech těchto skutečností, které nejsou v obchodních vztazích mezi běžnými obchodními partnery obvyklé, je zřejmý nekalý úmysl obžalovaného spočívající ve snaze o získání daňové výhody a vylákání od státu vyplacení částky 191.000 Kč prostřednictvím daňového subjektu M. P., který obžalovaný fakticky ovládal, měl přístup k jeho účtu“.

Odvolací soud otázce zavinění rovněž věnoval náležitou pozornost a k této se obsáhle vyjádřil v bodech 17. až 21. odůvodnění svého usnesení. V návaznosti na námitky týkající se subjektivní stránky obviněnému za vinu kladeného přečinu se odvolací soud rovněž zabýval dopady obchodních transakcí obviněného do sféry daňové. Odvolací soud konstatoval, že „získání nároku na odpočet DPH pro společnost M. P. bylo primárním motivem jednání obžalovaného, který čin fakticky zosnoval a spáchal jej postupnými řetězovými obchody ve spolupráci s P. S.“ (bod 17. usnesení). V bodech 18. a 20. odvolací soud popsal detailněji konkrétní jednání dovolatele, okolnosti, které ho doprovázely, kdy rovněž poukázal na značné nesrovnalosti ve výpovědi spoluobviněného P. S. stran okolností, za nichž došlo k úhradě kupní ceny za motorová vozidla při jejich nákupu společností M. P., od společnosti T., a zejména pak na povahu řetězových obchodů, které obviněný realizoval. V bodě 21. odůvodnění usnesení odvolací soud rozvedl své závěry týkající se závěru, že se obviněný jemu za vinu kladeného jednání dopustil ve spolupachatelství podle § 23. tr. zákoníku spolu s již odsouzeným P. S. Neopomněl se rovněž vypořádal s námitkou obviněného, v rámci níž obviněný rozporoval závěr o obohacení se. Odvolací soud poukázal na to, že „krom eventuálního příjmu na DPH ve výši uplatněného nároku na odpočet (191 100 Kč) se obžalovaný fakticky obohatil o kupní cenu plynoucí z prodeje vozidla zn. XY a přívěsu zn. XY společnosti P., tudíž nelze přijmout jeho obhajobu, že pro něj nemělo smyslu trestným způsobem jednat“.

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, jako v projednávané věci, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kterýžto požadavek byl ze strany obecných soudů beze zbytku dodržen. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

Je třeba mít na paměti, že fiktivní plnění může probíhat pomocí různých podvodných mechanismů. Jak správně poukázal odvolací soud, „fiktivní plnění může být spatřováno i v takovém plnění, ke kterému skutečně v deklarovaném objemu ať již služeb či zboží došlo, avšak stalo se tak bez skutečného plnění jednoho z podnikajících subjektů, který byl zařazen do řetězce dalších takových subjektů deklarujících plnění, a to pouze s cílem vystavení faktur či jiných dokladů potřebných k vedení účetnictví okolních daňových subjektů s tím, že u tohoto daňového subjektu nebudou odváděny příslušné daně a tento daňový subjekt bude pro příslušný finanční úřad nekontaktní“ (rozsudek ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2005). Lze dodat, že z povahy věci - a specificky z konstrukce skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby jako zvláštního případu podvodu - vyplývá, že tohoto trestného činu se nelze dopustit, aniž by byla úmyslně zatajena určitá skutečnost významná pro vznik daňové povinnosti nebo pro výměru daně neznámá příslušnému daňovému orgánu, anebo aniž by byla taková skutečnost úmyslně předstírána nebo zkreslena (srovnej Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1677).

Vylákáním výhody na dani je v zásadě jakékoliv úmyslné předstírání skutečností zakládajících povinnost státu nebo jiného příjemce takové povinné platby poskytnout peněžité plnění subjektu, jenž ve skutečnosti nemá na takové plnění nárok (R 22/2005). Využívány jsou přitom různé formy neoprávněného uplatňování výhod spojených s odvody jednotlivých povinných plateb, specificky pak výhod spočívajících v právu na osvobození od nich nebo odpočtu z nich, případně v právu na jejich snížení. Daného cíle – vylákání úhrad určitých peněžitých plnění od příjemců takových plateb - je dosahováno předstíráním okolností opodstatňujících uplatnění těchto výhod, v některých případech v kombinaci s předstíráním okolností zakládajících vznik povinnosti k úhradě plateb, od nichž se odvíjí, nebo se zkreslováním výše těchto plateb.

Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku tak vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného (a spoluobviněného) popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu státu na správném vyměření daně, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který mohl snadno nastat, ale nenastal jen z důvodu obezřetnosti příslušného finančního úřadu, který včas odhalil podezřelé okolnosti uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty.

S ohledem na výše uvedené závěry tedy Nejvyšší soud námitkám obviněného nepřisvědčil.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že nebylo možno přihlížet k námitkám obviněného, v rámci nichž je obecně konstatováno, že shledává odůvodnění odvolacího soudu nedostatečným. Je třeba upozornit, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Zákonná úprava připouští dovolání jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v § 265b tr. ř., jak bylo rozvedeno výše. Rovněž námitka, že nebylo ze strany odvolacího soudu dostatečně reagováno na jednotlivé námitky, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Nutno uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu je podrobné a detailní, jak již poukázáno výše. Dle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60).“ V rozporu s tím tedy není, jestliže Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 415/11). Napadený rozsudek nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016. sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08).

Lze tedy konstatovat, že soudy prvního i druhého stupně plně dostály požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí ve shodě s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a judikaturou Ústavního soudu.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. B. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 6. 2023

JUDr. Petr Šabata předseda senátu