3 Tdo 379/2023-593
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. H., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2022, sp. zn. 50 To 325/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 51/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 1 T 51/2022, byl obviněný M. H. pod body 1) až 3) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a pod bodem 4) přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:
1. dne 15. května 2020, kdy poškozená V. B., nar. XY, trvale bytem XY, reagovala na inzerát uveřejněný obviněným na internetovém inzertním portálu Sreality.cz, a kontaktovala obviněného telefonicky, jí sdělil, že požaduje okamžité uhrazení rezervačního poplatku ve výši deset procent kupní ceny nabízeného pozemku č. XY o výměře 384 m2, k.ú. XY, zapsáno na LV č. XY, o výměře 384 m2, a že následně připraví kupní smlouvu, což poškozená učinila a zaslala mu částku 57.000 Kč z jejího bankovního účtu č. XY, na bankovní účet č. XY určený obviněným, a následně v den podpisu kupní smlouvy dne 18. 5. 2020 uhradila další část kupní ceny ve výši 380.000 Kč a dne 19. 5. 2020 pak doplatek kupní ceny ve výši 137.080 Kč, přičemž následně zjistila, že k převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na poškozenou nemůže dojít, neboť na předmětný pozemek byl vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitosti pod spisovou značkou 120 EX-14830/2018 s účinností od 8. 11. 2018, což obviněný prokazatelně věděl a poškozené to záměrně zamlčel, aby tak získal finanční hotovost ve výši 574.080 Kč ke škodě poškozené, když následně poškozené tvrdil, že jde jen o zabezpečení majetku z jeho strany, a že brzy vyřeší výmaz této zástavy a nabídl jí, aby již pozemek užívala, avšak poté s ní přestal komunikovat, předmětnou částku jí nevrátil, a pozemek následně nabízel dalším osobám,
2. v přesně nezjištěný den na konci měsíce srpna 2020, kdy poškozená E. K., nar. XY, trvale bytem XY, reagovala na inzerát obviněného na internetové sociální síti Facebook v aplikaci Market Place, jí sdělil, že předmětný pozemek č. XY o výměře 384 m2, k.ú. XY, zapsáno na LV č. XY, je stále na prodej, ale že má hodně zájemců, a získá jej ten, kdo nejdříve uhradí kupní cenu, přičemž jí zároveň předložil výpis z katastru nemovitostí, kde nebylo uvedeno zástavní právo k této nemovitosti, a tuto skutečnost před ní záměrně zatajil, v úmyslu získat od ní rezervační poplatek ve výši 300.000 Kč a následně další část kupní ceny ve výši 350.000 Kč, když po prohlídce pozemku, o který měla zájem, a obviněným vytvořeném tlaku na rychlé rozhodnutí, mu poškozená poukázala požadované částky ze svého bankovního účtu XY, na jím určený bankovní účet č. XY, kdy doplatek kupní ceny pozemku ve výši 22.000 Kč měl být ze strany poškozené uhrazen před podpisem kupní smlouvy, k čemuž již nedošlo, neboť poškozená v době předložení kupní smlouvy ze strany obviněného datované dne 23. 9. 2020 odstoupila, neboť zjistila, že na předmětný pozemek byl vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitosti pod spisovou značkou 120 EX-14830/2018 s účinností od 8. 11. 2018, což obviněný prokazatelně věděl a úmyslně zatajil a vylákanou částku poškozené dosud nevrátil, čímž jí způsobil škodu v celkové výši 650.000 Kč,
3. v přesně nezjištěný den v měsíci říjnu 2020, kdy poškození manželé J. B., nar. XY, a R. B., nar. XY, oba trvale bytem XY, reagovali na inzerát obviněného na internetovém inzertním portálu Bazos.cz, jim sdělil, že o pozemky je hodně zájemců, a je nutné rychle uhradit rezervační poplatek ve výši poloviny kupní ceny na obviněným nabízené pozemky č. XY o výměře 387 m2, k.ú. XY, zapsáno na LV č. XY a č. XY o výměře 384 m2, k.ú. XY, zapsáno na LV č. XY, ve výši 590.000 Kč na určený bankovní účet č. XY, přičemž jim úmyslně zamlčel podstatnou informaci, že pozemky jsou zatíženy zástavním právem, a on není oprávněn s nimi disponovat, když po uhrazení této částky s nimi dne 13. 11. 2020 podepsal kupní smlouvu na předmětné pozemky, a přijal v hotovosti doplatek poloviny kupní ceny ve výši 60.000 Kč, když po podpisu kupní smlouvy měla být obviněnému ze strany poškozených uhrazena druhá polovina kupní ceny ve výši 659.000 Kč, nejpozději do data 30. 6. 2021, přičemž k uhrazení druhé poloviny kupní ceny ze strany manželů B. již nedošlo, jelikož při vyřizování hypotéčního úvěru poškozenými bylo zjištěno, že na předmětné pozemky byl vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitosti pod spisovou značkou 120 EX-14830/2018 s účinností od 8. 11. 2018, o čemž obviněný prokazatelně věděl a záměrně poškozeným tuto skutečnost zamlčel, aby od nich získal uvedené finanční prostředky, a ani po té, co poškození od kupní smlouvy odstoupili, jim uvedenou částku nevrátil a přestal s nimi komunikovat, čímž jim způsobil škodu ve výši 650.000 Kč,
4. dne 7. 5. 2021 z bankovního účtu č. XY vedeného u banky MONETA Money Bank a.s. na jméno nezletilé dcery AAAAA (pseudonym), nar. XY, bez souhlasu J. T., nar. XY, trvale bytem XY, matky výše uvedené nezletilé, vybral finanční hotovost ve výši 500.000 Kč, kterou pak použil pro svoji potřebu, ačkoliv jako disponent výše uvedeného účtu měl uvedenou finanční částku pouze svěřenou, když usnesením Okresního soudu v Klatovech, čj. 8 C 51/2015-464 ze dne 30. 5. 2018 o vypořádání společného jmění manželů a o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi ním a jeho bývalou manželkou J. T. bylo kromě jiného stanoveno, že zaplatí J. T. částku ve výši 500.000 Kč, kterou složí na bankovní účet dcery AAAAA, což dne 14. 9. 2020 složením na výše uvedený účet učinil, přičemž s touto finanční částkou je možno disponovat po dobu nezletilosti dcery jen na základě společné vůle obou účastníků jako rodičů nezletilé AAAAA, čímž způsobil J. T., která je na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů faktickou vlastnicí uvedených finančních prostředků, škodu ve výši 500.000 Kč.
2. Za jednání pod body 1) až 3) a za sbíhající se se přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 12. 2020, č. j. 2 T 36/2020-199, který nabyl právní moci dne 8. 4. 2021, ve spojením s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2021, č. j. 8 To 53/2021-237, byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka.
3. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost podle svých sil a možností uhradit vzniklou škodu poškozeným E. K., J. B., R. B. a V. B., která jim byla přiznána rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení.
4. Za jednání pod bodem 4) byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 50 (padesáti) denních sazeb ve výši 600 Kč, tedy celkem 30.000 Kč.
5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené J. T., nar. XY, bytem XY částku 498.920,18 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená E. K., nar. XY, bytem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 1 T 51/2022, podal obviněný odvolání směřující do všech jeho výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 12. 2022 sp. zn. 50 To 325/2022, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného zrušil ve výroku, jímž byla poškozená E. K., nar. XY, odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
8. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2022 sp. zn. 50 To 325/2022, podal obviněný dovolání (č. l. 561-564), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
9. Obviněný nejprve vytýká soudům nižších stupňů nedostatečný popis exekučního příkazu ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku v případě skutků pod body 1) až 3). Má za to, že tento exekuční příkaz měl být identifikován jednoznačnými údaji tak, aby nemohlo dojít při vymezení skutku k případné záměně s jiným skutkem a zároveň aby byly lehce rozpoznatelné kterékoliv třetí osobě. Popis skutků v odsuzujícím rozsudku však těmto požadavkům nevyhovuje a rozhodnutí nalézacího soudu je tak zatíženo vadou.
10. Dále obviněný namítl, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k nepřípustné kriminalizaci ryze soukromoprávních vztahů, k čemuž poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 69/06 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Poškození se podle obviněného svých nároků mohli bez problémů domáhat prostředky občanského práva, když trestní právo je v souladu se zásadou ultima ratio nástrojem, který má být uplatňován v případech, kdy jiné právní prostředky selhávají. O tom, že celá situace byla řešitelná občanskoprávní cestou pak podle obviněného svědčí i to, že poškození popsaní v bodech 1) až 3) výroku o vině nalézacího soudu disponovali pravomocnými rozhodnutími ukládajícími dovolateli povinnost k vrácení přijatých záloh. Stejně bylo možno řešit záležitost popsanou v bodě 4) výroku o vině. V aplikaci prostředků trestního práva na nyní projednávanou věc pak obviněný spatřuje projev hypertrofie trestní represe.
11. Dále obviněný namítl, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba spočívající ve včasném obeznámení poškozených s existencí exekučního zatížení nemovitostí v případě skutků popsaných v bodech 1) až 3) výroku o vině. Rovněž podle obviněného nelze odhlédnout od toho, že předmětná exekuce byla zastavena pro nepřiměřenost. Příčinu vzniklé situace obviněný spatřuje v nepřípustném postupu soudního exekutora, který mu znemožnil nakládat s předmětnými nemovitostmi a celou transakci zrealizovat. V případě adekvátního postupu soudního exekutora by transakce s poškozenými mohla být předpokládaným způsobem zrealizována a mohlo tak být zabráněno negativním dopadům na vztahy mezi dovolatelem a poškozenými.
12. Dovolatel rovněž poukázal na skutečnost, že zajištění nemovitých věcí soudním exekutorem bylo zřejmé z veřejně dostupného katastru nemovitostí. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1155/2014 namítl, že nelze odhlížet od sumy vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán (nelze např. bez dalšího pomíjet možnost oklamaného omyl jednoduše eliminovat). Vzniklý následek přitom bylo možné jednoduše eliminovat, o čemž svědčí, že ve všech třech případech poškození sami existenci exekučního zajištění zjistili z veřejně dostupných zdrojů. Podle dovolatele je nutné v tomto kontextu klást zvýšené nároky na poškozené B., kdy poškozený J. B. dlouhodobě podniká v oblasti realit. Proto je nutné se zabývat tím, zdali byla ze strany poškozených zachována předběžná opatrnost, kterou po nich bylo možné spravedlivě požadovat, kdy podle obviněného potřebnou míru opatrnosti nezachovali, pokud si počínali způsobem, že poukazovali statisícové částky, aniž by si ověřili právní stav předmětných nemovitých věcí.
13. K podezření ze spáchání přečinu zpronevěry obviněný namítl, že jeho obhajoba o jednání se souhlasem T. nebyla vyvrácena.
14. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2022, č. j. 50 To 325/2022-528 a rovněž předcházející rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 9. 2022, č. j. 1 T 51/2022-498 podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, popř. Okresnímu soudu v Klatovech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 3. 2023, sp. zn. 1 NZO 183/2023.
16. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, poukázal na to, že obviněný v dovolání pouze opakuje argumentaci, kterou již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, a se kterou se soudy dříve ve věci činné správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž ji označily za nedůvodnou. Se závěry soudů nižších stupňů se státní zástupce zcela ztotožnil s tím, že opakované výhrady dovolatele byly vypořádány řádným a dostatečným způsobem. Dále uvedl, že specifikace exekučního příkazu soudy odlišně od představ obviněného neznamená ani vadu výroku o vině ani neurčitost. Veškeré znaky skutkové podstaty trestných činů kladených mu za vinu jsou vyjádřeny ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, zatímco údaje stran exekučního příkazu požadované obviněným jsou z hlediska naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu bezvýznamné.
17. K tvrzenému poručení principu ultima ratio státní zástupce uvedl, že sama skutečnost, že k jednání obviněného došlo v rámci soukromoprávního vztahu, neznamená, že vyvození trestněprávní odpovědnosti za toto jednání je bezezbytku vyloučeno. Ze zjištěného a soudem popsaného jednání vyplývá porušení zájmu chráněného trestním zákonem a je nesporná závažnost tohoto jednání, pak sama skutečnost, že k tomuto jednání došlo v soukromoprávního vztahu, nemůže vést k závěru, že by neměla být vyvozena trestněprávní odpovědnosti. Takové chápání zásady ultima ratio by vedlo de facto k trestní nepostižitelnosti převážné části majetkových trestných činů.
18. Státní zástupce dále podotknul, že později konstatovaná nepřípustnost exekuce není způsobilá zpětně vyloučit trestní odpovědnost obviněného. Rozhodující pro posouzení jeho trestní odpovědnosti jsou podmínky, v rámci kterých obviněný jednal a které měl na zřeteli, nikoliv podmínky nastalé až po spáchání deliktu.
19. K namítané nedostatečné opatrnosti poškozených státní zástupce uvedl, že z hlediska posouzení viny není tato námitka relevantní. Poškození si ověřili právní stav nemovitosti, kdy jim dovolatel předkládal doklady, které nasvědčovaly právní bezvadnosti nemovitosti. Poškození tedy základní ověření provedli, byť udělali chybu, že důvěřovali obviněnému. Jejich chování však podle státního zástupce nelze považovat za hrubou neopatrnost, která by mohla vést ke zproštění obviněného obžaloby.
20. K tvrzení obviněného, že se nemohl dopustit zpronevěry, neboť disponoval souhlasem poškozené, státní zástupce s odkazem na ve věci provedené dokazování uvedl, že z provedeného dokazování vyplynul pravý opak tvrzení poškozeného.
21. Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
III.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
23. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2022, sp. zn. 50 To 325/2022, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
24. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
25. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
26. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Plzni odvolání obviněného projednal, a z jeho podnětu rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
27. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný nepoukázal na konkrétní dovolací důvod, který by byl dán již v řízení před nalézacím soudem, ale z obsahu jeho podání je možné dovozovat, že tento dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnil v jeho druhé alternativě ve vazbě na dovolací důvody uvedené pod § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
28. Je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
30. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
31. Námitky obviněného žádné z těchto tří situací neodpovídají. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů ani námitku tzv. opomenutých důkazů obviněný nevznáší. Jeho argumentaci nelze vyhodnotit ani jako námitku zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takové vady však obviněný nepopisuje. Obviněný pouze namítá nedostatečnou specifikaci skutkové věty, případně představuje verzi odlišnou od toho, jak ji zjistily soudy nižších stupňů. V tomto ohledu tvrdil, že soudy nevyvrátily jeho obhajobu, že pro nakládání s finančními prostředky své dcery disponoval souhlasem její matky J. T. [skutek pod bodem 4) výroku o vině] či že poškození v případech popsaných po body 1) až 3) výroku o vině si nijak neověřili právní stav prodávaných nemovitostí či že je o existenci zástavního práva exekutorského informoval. Námitky obviněného tak nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
32. V této věci přitom nelze shledat žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
33. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Klatovech, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
34. Nad rámec uvedeného je možno odkázat na rozhodnutí nalézacího soudu, který vycházel zejména z výpovědí svědků E. K., V. B., J. B., R. B. a M. M., kdy jejich výpovědi byly v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména s inzeráty obviněného a záznamy komunikace mezi obviněným a jmenovanými svědky stran koupě pozemků, s výpisy z účtů poškozených či z katastru nemovitostí, případně se spisy soudního exekutora. Tvrzení obviněného o tom, že informoval poškozené o zástavách váznoucích na pozemcích, bylo vyvráceno výpověďmi svědků - poškozených, kteří shodně uvedli, že obviněný jim ohledně zástavy na pozemcích ničeho neuvedl, a v některých případech na dotaz ohledně právních omezeních váznoucích na pozemcích tyto zcela vyloučil a pozemky vydával za pozemky bez právních vad.
35. Pokud se jedná o skutek pod bodem 4) výroku o vině nalézací soud vycházel z výpovědi poškozené J. T. a listinných důkazů, zejména výpisu z účtu, zprávy banky a přílohového spisu Okresního soud v Klatovech sp. zn. 8 C 51/2015. Na tomto důkazním základě dospěl k závěru, že se jednalo o finanční prostředky matky, které jí obviněný měl poskytnout na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů, kdy tyto prostředky měly být poskytnuty na účet jejich společné dcery, přičemž svědkyně J. T. jí je chtěla dát k 18. narozeninám. Nakládání s předmětnými penězi bylo možné jen na základě dohody obou rodičů, přičemž svědkyně vyloučila udělení jakékoli formy souhlasu. Jak správně podotknul nalézací soud, v daném případě se jednalo o majetkovou dispozici s majetkem nezletilé vyžadující přivolení opatrovnického soudu, o které obviněný ani neusiloval podáním návrhu na schválení právního jednání za nezletilou. I v tomto případě proto shledal nalézací soud tvrzení obviněného jako účelová. Finanční prostředky vybral obviněný z účtu podle jeho tvrzení za účelem jejich zhodnocení, když on sám měl k účtu také dispoziční právo. Finanční prostředky však nevrátil, a využil je pro vlastní potřebu. Skutkové závěry nalézacího soudu aproboval odvolací soud, když v bodu 14. odůvodnění svého usnesení uvedl, že se „ztotožňuje s veškerými argumenty, které okresní soud uvádí v odůvodnění napadeného rozsudku v části, kde hodnotí provedené důkazy. Reaguje na veškeré sporné momenty, které se v této trestní věci vyskytly. Na základě logických úvah pak dospívá ke správným skutkovým i právním závěrům. V této části krajský soud pro stručnost odkazuje na napadené rozhodnutí, neboť vzhledem k pečlivému a podrobnému odůvodnění by na tomto místě musel pouze opakovat argumentaci v něm již obsaženou.“
36. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
37. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení.
Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
38. Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
39. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
40. Obviněný namítl, že není možné dovozovat uvedení poškozených v omyl, neboť tito nezachovali míru potřebné opatrnosti a neověřili si právní stav nemovitosti přesto, že tato informace byla snadno dostupná ve veřejném rejstříku. Uvedenou námitkou se zabývaly soudy obou stupňů, přičemž dospěly k závěru, že není důvodná. Obviněný uvedenou námitku v podaném dovolání vystavěl stejně jako v řádném opravném prostředku na vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišném od stabilizovaných skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů a jimiž je Nejvyšší soud vázán.
41. Obviněný byl pod body 1) až 3) výroku o vině shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
42. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2051–2056).
43. S ohledem na argumentaci obviněného poukazující na neopatrnost poškozených V. B., E. K., J. B. a R. B. při uzavírání a následné realizaci smluv o koupi nemovitosti Nejvyšší soud poukazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které platí, že „možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti.
O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, 1/2004, č. T 648). Ani snížená obezřetnost či přehnaná důvěřivost poškozených tedy nemá vliv na trestnost takového jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
6. 2019, sp. zn. 5 Tdo 309/2018). Pro závěr o naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku se tak nevyžaduje, aby podvedená osoba po skutečnostech, které jí byly zamlčeny, ohledně kterých byla uvedena v omyl či bylo využito jejího omylu, nějakým způsobem pátrala či si je ověřovala. Postačí, pokud pachatel vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté zneužil např. jako v projednávaném případě tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018).
44. V projednávané věci byly na podkladě řádně provedeného dokazování ustáleny skutkové závěry, kterými je Nejvyšší soud vázán v případě, že neshledá naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze skutkových zjištění se podává, že obviněný nabízel předmětné pozemky svědkům V. B., E. K. a manželům B., kterým ovšem zatajil podstatné okolnosti stran zástav váznoucích na nabízených pozemcích, a v některých případech na přímý dotaz na právní stav nemovitostí, resp. neexistenci právních omezení ztěžujících dispozici s nimi, je obviněný zcela vyloučil a pozemky vydával za právě bezvadné.
Dlouhou lhůtu pro zápis vlastnického práva zdůvodňoval tím, že v době covidu úřady „strašně pomalu pracují.“ Svědkům B., K. a M. předložil (svědkyni K. poslal) nekompletní výpis z katastru, kde chyběla část, kam se zapisují omezení vlastnického práva, aby v nich vyvolal mylný dojem o právním stavu nemovitosti. O tom, že tomu tak ve skutečnosti nebylo, svědčí jak výpisy z katastru nemovitostí, tak spisy soudního exekutora. I po zjištění, že na pozemku vázne zástava, pokračoval v uvádění nepravdivých informací a svědkyni B.
kupříkladu sdělil, že se má jednat o jakousi formu ochrany. Tato svědkyně dokonce uvěřila obviněnému, že exekuci vyřeší, k tomu reálně nedošlo a předmětná nemovitost byla dokonce zatížena exekucí další. Není pochyb o tom, že pokud by poškození věděli o tom, že jim nabízené pozemky, resp. jejich převoditelnost je zásadně omezena exekutorským zástavním právem, k majetkové dispozici by nepřistoupili. Ve věci je tak dán přímý kauzální nexus (příčinná souvislosti) mezi zatajením těchto informací a majetkovou dispozicí poškozených.
Námitce obviněného z velké části založené na kritice provedeného dokazování, resp. představení vlastní verze skutkového děje, tak není možné přiznat opodstatnění. K námitce nedostatečné opatrnosti Nejvyšší soud uvádí, že bylo primární povinnosti dovolatele jakožto prodávajícího seznámit kupující s faktickým i právním stavem nabízených nemovitostí. Ten však této povinnosti nejenže nedostál, ale aktivně se snažil vyvolávat v poškozených pocit důvěry, aby si právní stav předmětných nemovitostí nezávisle na něm neověřili.
Poškozeným sděloval opakovaně, že o pozemek je velký zájem, předkládal jim neúplné dokumenty, působil na ně věrohodně a přesvědčivě, tak, že jím vytvořenému obrazu o právním stavu pozemků uvěřili a neměli potřebu si dále toto ověřovat. Navodil takovou atmosféru, že poškození jednali pod tlakem toho, že pokud rychle neuhradí požadovanou zálohu, o možnost zakoupit pozemek přijdou. K poukazu na profesionalitu poškozeného B. se vyjádřil odvolací soud v bodě 19. odůvodnění svého rozhodnutí, kdy uvedl, že tento poškozený měl jednak zdravotní problémy a jednak na přímý dotaz na dovolatele mu bylo sděleno, že pozemek je „čistý“.
Za dané situace proto podle názoru jak soudů nižších stupňů, tak Nejvyššího soudu není možné dospět k závěru, že poškození nezachovali potřebnou míru opatrnosti, natožpak, že by jistá nedůslednost při ověřování informací poskytovaných obviněným mohla vést až k zániku trestní odpovědnosti obviněného.
45. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že následně byla prohlášena nepřiměřenost vedení jedné z exekucí. Nalézací soud v bodě 15. svého rozsudku v reakci na obhajobu obviněného uvedl, že „ačkoliv v některých případech bylo shledáno, že exekuce byla vedena nepřiměřeným způsobem (rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 28 EXE 1597/2018), ani tato skutečnost neopravňovala obžalovaného k nakládání s pozemky, se kterými měl tuto možnost omezenou na základě exekučních příkazů, které na pozemcích stále v době uskutečněného prodeje pozemků poškozeným, možnost převodu omezovaly, s čímž byl obžalovaný obeznámen.
Je nutné zmínit, že na předmětných pozemcích, respektive jejich převoditelnost byla omezena nikoliv pouze na základě jednoho exekučního příkazu, ale na základě příkazů dvou. Úmysl obžalovaného prokazuje také fakt, že obdržené zálohy na pozemky užil pro vlastní potřebu, a jak uvedl na splácení svých dluhů, o čemž jak vyplynulo z výpovědí poškozených, tyto také neinformoval, a následně jim na základě jejich výzev zaplacené zálohy nevrátil a k převodu s ohledem na omezení převoditelnosti pozemků také nedošlo Pro úplnost soud uvádí, že i v případě exekuce vedené nepřiměřeným způsobem, o čemž bylo rozhodnuto Okresním soudem v Klatovech u exekučního řízení vedeného pod sp. zn. 120 EX-14829/2018 a neodstranění této zástavy v KN, na výše uvedených nemovitostech byla v rozhodné době vedena také zástava na základě exekučního příkazu prodejem nemovitých věcí v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 120 EX 14830/2018, což také obžalovaný věděl a tyto zástavy na nemovitostech byly od konce roku 2018“.
S takto nastíněnou argumentací se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a nad rámec dodává ve shodě se státním zástupcem, že rozhodný pro posouzení jednání obviněného je skutkový a právní stav v době spáchání činu. Pokud bylo zpětně rozhodnuto, že v jednom případě bylo exekutorské zástavní právo na předmětné pozemky uvaleno nesprávně, nijak to obviněného nemůže vyvinit. Podstatné je, že obviněný o tom kupující v rozporu se svými povinnostmi neinformoval, tedy zatajil v té době informace rozhodující pro kvalifikované rozhodnutí o koupi nabízených nemovitost, přičemž prokazatelně vytvářel podmínky pro to, aby si kupující neopatřili tyto informace sami z vlastní iniciativy.
46. K námitce nedostatečně specifikovaného exekučního příkazu ve skutkové větě se vyjádřil odvolací soud v bodě 15 odůvodnění svého usnesení, kde uvedl, že „označení exekučního příkazu spisovou značkou a datem účinnosti je dostatečné, když ze skutkové věty vyplývá, k jakým pozemkům se předmětný exekuční příkaz vztahuje. Tyto informace obsažené ve skutkové větě poskytují dostatečný prostor pro identifikaci konkrétního exekučního příkazu tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Tuto formální námitku obviněného tedy nelze považovat za důvodnou.“ Nejvyšší soud k tomu nad rámec uvedeného dodává, že ve skutkové větě jsou po skutkové stránce dostatečně určitě vyjádřeny veškeré okolnosti, ze kterých je zřejmé naplnění skutkových podstat trestných činů kladených obviněnému za vinu. Jak ostatně uvedl i státní zástupce, i kdyby byl exekuční příkaz specifikován toliko obecně, pro závěr o správnosti skutkové věty by to nemělo podstatný vliv, neboť z hlediska vymezení skutku není určující, kterým z exekučních příkazů byla nemovitost zatížena, ale podstatné je to, že tomu tak bylo, a že tyto skutečnosti dovolatel kupujícím (poškozeným) zamlčel.
47. Pokud obviněný namítal, že soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, když celá věc byla řešitelná civilněprávními prostředky, Nejvyšší soud uvádí, že stejně jako v případě ostatních námitek obviněného se jedná o námitku již vznesenou před soudy nižších stupňů, které se s ní zcela adekvátním způsobem vypořádaly. V tomto ohledu lze odkázat zejména na bod 15. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 21. a 22. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Přesto však k této námitce Nejvyšší soud dodává následující.
48. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
49. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva.
Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
50. Skutečnost, že poškození se mohli domáhat navrácení finančních prostředků postupy civilního práva, neznamená, že by stát měl zcela rezignovat na trestní stíhání protiprávního jednání. Fakticky by tak došlo k absurdní situaci, kdy by žádné protiprávní jednání vycházející ze soukromoprávního vztahu majetkového charakteru nebylo možno postihnout trestněprávně právě s odkazem na civilní prostředky, např. vydání bezdůvodného obohacení. Takovému výkladu nelze přisvědčit. Ve vztahu k nyní posuzovanému případu pak lze bezpochyby uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, tedy kvalifikované skutkové podstaty, přičemž zde nejsou dány žádné okolnosti svědčící o nižší společenské škodlivosti jeho jednání, které by odůvodňovaly dostatečnost postihu podle jiného odvětví práva. Jednání obviněného, popsané ve skutkově větě, svědčí o naprosté lhostejnosti k hodnotám a zájmům chráněným normami trestního práva a námitku obviněného v tomto ohledu je tak třeba označit jako zjevně neopodstatněnou. Obviněný neměl v úmyslu dodržet to, k čemu se zavázal při podpisu kupních smluv a poškozeným zamlčel klíčovou skutečnost ohledně exekučních příkazů, případně na jejich dotaz uvedl úmyslně, že na pozemcích není žádné omezení. Jeho úmysl neřešit své závazky tak, aby mohl předmětné obchody dovést k úspěšnému a pro obě strany uspokojivému konci, vyplývá mimo jiné i z jeho dalšího chování, na které poukázal nalézací soud v bodě 15 odůvodnění svého rozsudku, kdy uvedl, že obviněný „i po zahájení trestního stíhání v této věci dále ve svém jednání pokračoval, předmětné pozemky dále nabízel i přesto, že byly zajištěny dalšími exekučními příkazy, kdy ze zprávy Policie ČR vyplynulo, že o prodeji pozemků jednal se zájemci dne 2. 3. 2022, kterým neuvedl také zajištění pozemků exekučními příkazy, kdy k realizaci prodeje nedošlo z důvodů na straně zájemců kvůli nevyhovujícímu pozemku pro jejich investiční záměr“.
51. Je třeba rovněž upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
52. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. H. odmítl.
53. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2023
JUDr. Petr Šabata předseda senátu