3 Tdo 389/2025-695
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný R. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2024, č. j. 11 To 367/2024-604, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 138/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 10. 2024, č. j. 3 T 138/2024-582, byl obviněný R. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (ad I., III.1–2), přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (ad I.6–8, III.1–2, IV.4), přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku (ad II.), přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (ad IV.1–3, 5), kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku.
2. Za shora uvedená jednání mu byly uloženy následující tresty.
Za přečin uvedený v bodě I. a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 4. 2023, č. j. 4 T 39/2023-107, podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl dovolatel odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 4. 2023, č. j. 4 T 39/2023-107, a všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za přečiny uvedené v bodě II. a III. podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku byl dovolatel odsouzen k úhrnnému společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 17 (sedmnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku mu pak byl uložen trest zákazu pobytu na území soudního okresu Nymburk v trvání 24 (dvacetčtyři) měsíců. Za přečiny uvedené v bodě IV. byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Dále mu bylo podle § 99 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení ústavní formou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla současně obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, IČ 47116617, na náhradě škody částku 23.198 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující do výroku o trestu a uložení ochranného léčení, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 12. 2024, č. j. 11 To 367/2024-604, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl usnesení odvolacího soudu. V rámci svého mimořádného opravného prostředku pak uplatnil výslovně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. V rámci své argumentace nejprve soudu prvního stupně vyčetl, že náležitě neodůvodnil výrok o trestu a ten je tak zásadně nepřezkoumatelný, neboť uložení trestu nebylo dostatečně a důsledně odůvodněno. To nenapravil ani soud odvolací, byť se o to pokusil. Avšak ani ten nemohl suplovat úlohu soudu prvního stupně a měl rozsudek zrušit a poučit nalézací soud o nutnosti napravení vytčených vad.
6. Současně pak dovolatel označil uložený trest za nepřiměřeně přísný, neboť oproti dosavadním trestům, které byly rušeny, došlo k navýšení o 9 měsíců trestu odnětí svobody. Soud tedy nedostatečně zohlednil všechny okolnosti, z nichž některé zopakoval, a zásadu přiměřenosti trestních sankcí. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že původní uložené tresty byly dostatečné ke splnění účelu trestu a jeho navýšení mu nemohlo v tomto směru nikterak přispět. To opět nereflektoval ani soud odvolací.
7. Dále pak obviněný poukázal na fakt, že nebyly splněny všechny podmínky pro uložení ochranného léčení, neboť obviněný s ním nevyjádřil souhlas. Jeho ochota podrobit se takovému ochrannému opatření je však stěžejní pro její efekt a způsobila rovněž nezákonnost takového opatření. K tomu připomněl závěry odborné literatury z Časopisu zdravotnického práva a Bioetiky a také Evropského soudu pro lidská práva vyjádřené v rozsudku ze dne 3. 7. 2012, X. proti Finsku, č. 34806/04, z nichž citoval. Uzavřel, že soudy měly k jeho nesouhlasu přihlédnout a ochranné léčení neuložit.
8. S ohledem na shora uvedené tedy navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2024, č. j. 11 To 367/2024-604, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 10. 2024, č. j. 3 T 138/2024-582, zrušil, a to ve výroku o trestu a uloženém ochranném léčení, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Kolíně k novému projednání a rozhodnutí.
9. K podanému dovolání zaslal své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku shrnul podstatu dovolacích námitek obviněného a uvedl, že dovolatel je povinen vymezit důvody, pro které dovolání podal, a to nejen formálně zákonným označením, ale též obsahově, neboť tím určuje rozsah přezkumné povinnost Nejvyššího soudu. Tyto mantinely respektoval tedy i státní zástupce v rámci svého vyjádření a reagoval tak výlučně na námitky obviněného.
10. K výhradám proti výroku o trestech uvedl, že ty nebylo možno podřadit pod zvolený ani žádný jiný dovolací důvod. Připomněl, že námitky vůči výroku o trestu lze primárně vznášet pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze ve vztahu k nepřípustnému druhu trestu nebo trestu mimo zákonnou trestní sazbu. To rozhodně nebyl případ dovolatele, kterému byly uloženy přípustné tresty odnětí svobody v první třetině, respektive polovině, trestních sazeb. Za určitých okolností pak lze připustit zásah dovolacího soudu v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ovšem pouze za situace, kdy by byly přítomny vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva. Tímto směrem ovšem dovolatel uložené tresty nezpochybňoval, neboť brojil toliko proti nedostatečnému odůvodnění jejich uložení, což je ovšem výtka, kterou nelze podřadit pod žádný dovolací důvod.
11. Co se pak týče nepřiměřené přísnosti trestu, tuto nelze (s výjimkou extrémně přísných a zjevně nespravedlivých trestů) účinně namítat pod žádným ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů. Pouhé subjektivní přesvědčení dovolatele tedy nemohlo odůvodnit zásah dovolacího soudu. K tomu státní zástupce doplnil, že uložené nepodmíněné tresty byly v porovnání s předchozími rozsudky navýšeny spíše symbolicky.
12. Podle názoru státního zástupce pak bylo možno výtku proti uložení ochranného opatření subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který ovšem obviněný neoznačil. Tak či tak se ovšem jednalo o námitku neopodstatněnou. Negativní postoj obviněného k uložení ochranného léčení totiž v daném případě nehrál roli, neboť toto mu bylo uloženo podle § 99 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. Svůj význam by tento nesouhlas měl, pokud by bylo ukládáno pouze podle písm. b) zmíněného ustanovení, neboť tam je prvek dobrovolnosti významný k dosažení účelu ochranného léčení. V nyní projednávaném případě bylo ovšem ochranné léčení ukládáno i podle písm. a), tedy proto, že čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Současně se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že obviněným zmiňované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nemůže obstát, neboť skutkové okolnosti tam řešeného případu byly odlišné.
13. Státní zástupce tedy navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
15. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňovaly jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.
17. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. Zároveň však v rámci vymezení dovolacích důvodů odcitoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., aniž by jej řádně označil jeho paragrafovým zněním. Ten najde své uplatnění za situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Tato chyba pak nebyla shledána natolik závažnou, aby neumožnila dovolacímu senátu dovolací přezkum i prostřednictvím tohoto důvodu dovolání.
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem-advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. napadl usnesení odvolacího soudu, neboť je toho názoru, že rozsudek soudu prvního stupně trpěl takovými vadami, které bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci něj se pak zaměřil výlučně na výrok o trestu a výrok o uložení ochranného opatření, přičemž vznesl námitky právního charakteru.
23. Dovolací soud si předně nemohl nevšimnout, že prakticky veškeré shora uvedené námitky obviněného jsou v zásadě totožné s jeho obhajobou uplatněnou v předchozích fázích řízení, v podstatné části dokonce identické s odvoláním. Pak je ale nutné připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jednalo, neboť Okresní soud v Kolíně, případně pak i Krajský soud v Praze, se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily.
24. V obecné rovině lze k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř, připomenout, že v jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pokud jde o výrok o trestu, pak tento výrok lze napadnout prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu pouze výjimečně, a to tehdy, pokud půjde o jiné
nesprávné právní posouzení toho, zda jsou trestné činy v souběhu či nikoliv (viz Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166).
25. Na podkladě takto zvoleného dovolacího důvodu vznesl obviněný nejprve námitky vůči výroku o trestu, a to pro jeho nepřezkoumatelnost, neboť tento nebyl řádně odůvodněn, a pro nepřiměřenost uložených trestů. Ani jedna z těchto výhrad ovšem nemohla naplnit zvolený ani žádný ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů.
26. Co se týče námitek obviněného vůči odůvodnění výroku o trestu, tyto bylo nutno označit za nepřípustné podle § 265a odst. 4 tr. ř., který explicitně stanovuje, že „dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné“. Navíc této námitce obviněného nelze přiznat ani věcnou správnost, když v odůvodnění obou napadených rozhodnutí jsou uvedeny zásadní důvody, které je vedly pro uložení konkrétních trestů co do jejich druhu a výměry. Náležitě byly vyloženy i důvody, proč bylo nutno obviněnému uložit za jednání pod bodem I.1–8 souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, za jednání popsané pod body II. a III. a v bodě IV. dva společné úhrnné tresty podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku.
27. Pokud pak obviněný vyčetl nalézacímu soudu nepřiměřenost uloženého trestu, nemohly ani tyto výhrady založit dovolací přezkum (viz Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015). S ohledem na potenciální ústavněprávní přesah dané otázky je však nad rámec uvedeného namístě doplnit, že by zásah dovolacího soudu byl výjimečně možný v případě, pokud by napadeným rozhodnutím byl uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a zcela zjevně nepřiměřený projednávanému jednání a jeho právní kvalifikaci (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná, pokud byly nepodmíněné tresty odnětí svobody ve srovnání s předchozími rozsudky navýšeny spíše symbolicky, kdy se v případě tří trestů jednalo o souhrnné navýšení toliko o 9 měsíců. Tyto tresty, jak jednotlivě, tak i ve svém souhrnu, tak nepochybně nepřiměřeně, extrémně přísnými či nespravedlivými nejsou.
28. Nadto lze připomenout, že výrok o trestu je možno napadnout v zásadě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten pamatuje na případy, kdy by byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští anebo trest sice přípustný, ale mimo zákonnou trestní sazbu. O takovou situaci se v nyní projednávaném případě nejednalo, neboť obviněnému byly uloženy tresty, které zákon výslovně připouští v zákonné trestní sazbě vždy nejpřísnějšího ze sbíhajících se trestných činů.
29. V rámci obviněným reklamovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze napadat výrok o trestu jen za situace, kdy by došlo k jinému nesprávnému právnímu posouzení okolnosti mající vliv na uložení trestu, zejména tedy otázky souběhu trestných činů, respektive pokračování. Ani v tomto směru ovšem soudy nikterak nepochybily, neboť zcela správně uložily trest souhrnný a dva společné tresty úhrnné za trestnou činnost, tak jak je popsána ve výroku napadeného rozsudku (viz str. 7 druhý až čtvrtý odstavec odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a podrobněji pak viz body 7. – 10. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
30. Proti výroku o ochranném opatření pak obviněný brojil s poukazem na to, že s ochranným léčením nedal souhlas, což podle jeho názoru mělo založit jeho nezákonnost, a to s ohledem na neefektivnost takto uloženého ochranného léčení. V tomto ohledu lze s jistou mírou benevolence této námitce obviněného přiznat dovolací relevanci, byť v rámci jiného než uplatněného dovolacího důvodu (jak bude pojednáno níže), nikoliv však již opodstatněnost.
31. Předně je nutno akcentovat to, že výrok o uložení ochranného léčení lze napadat zásadně toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je naplněn za situace, kdy je uloženo ochranné opatření, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Ačkoliv obviněný tento dovolací důvod explicitně neuplatnil, jakkoliv lze obsahu jeho námitky přiznat naplnění tohoto důvodu, je nutno to současně označit za pochybení obviněného, neboť je jeho zákonnou povinností podle § 265f tr. ř. řádně formulovat uplatněné dovolací námitky a jím korespondující konkrétní argumentaci, respektive své výhrady subsumovat pod odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.
32. V této trestní věci bylo obviněnému uloženo ochranné léčení (ochranné psychiatrické léčení ústavní formou) podle § 99 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku.
33. Podle první varianty tohoto ustanovení [pod písm. a)] soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Tato norma tedy obsahuje dvě podmínky, které musí být splněny kumulativně – zaprvé spáchání trestného činu ve stavu vyvolaném duševní poruchou a zadruhé nebezpečnost pachatelova pobytu na svobodě. Splnění obou těchto podmínek musí vyplynout z provedeného dokazování, přičemž podstatným (byť ne jediným) bude v tomto případě znalecký posudek (blíže viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 41, marg. č. 9– 17). Dospěje-li soud k pozitivnímu závěru o naplnění obou předpokladů, tedy přítomnosti duševní poruchy při spáchání trestného činu a současně nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě, uloží vedle trestu též ochranné léčení. V takovém případě slouží toto ochranné léčení především k ochraně společnosti (blíže viz Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 4933 s. marg. č.1).
34. Naproti tomu druhá z uvedených variant [podle písm. b)] dopadá na situace, kdy pachatel trestného činu zneužívá návykovou látku, pod jejím vlivem nebo v souvislosti s ní spáchal trestný čin a uložení ochranného léčení je účelné. Právě v rámci této varianty je nutno zkoumat objektivní, ale též subjektivní okolnosti na straně pachatele, tedy jeho postoj a ochotu podrobit se léčení (blíže viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 41, marg. č. 26–28). Účelem této varianty je totiž umožnit obviněnému podstoupení léčby, která by jeden ze stěžejních předpokladů páchání trestné činnosti (zneužívání návykové látky) odstranila a zlepšila se tak prognóza, že se pachatel k dalšímu trestnímu jednání již neuchýlí.
35. V nyní posuzovaném případě obviněný spáchal stíhanou trestnou činnost ve stavu duševní nemoci (chronické paranoidní schizofrenie), přičemž zároveň u něj byla zjištěna závislost na návykových látkách. Současně z dokazování vyplynulo (zejména z vyjádření znalce), ale i z dalších okolností (například mnohost a četnost stíhaných trestných činů), že při nedodržování léčby a životosprávy je pobyt obviněného na svobodě nebezpečný (viz str. 8 první odstavec odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Bylo tedy namístě uložit ochranné léčení podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak nalézací soud správně učinil.
36. Pokud zároveň soudy dospěly k závěru, že obviněnému lze uložit i ochranné léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nejedná se o nějaké pochybení soudů, jakkoliv by bylo namístě tyto závěry v tomto ohledu rozvést podstatně pečlivěji, zejména v situaci, kdy námitky obviněného směřovaly k tomu, že byla naplněna negativní podmínka tohoto ustanovení, a to, že nesouhlas obviněného implikuje neúčelnost takového léčení, a to by tak z tohoto důvodu nemělo být uloženo. S tímto názorem obviněného se ovšem Nejvyšší soud neztotožnil.
37. Jak bylo uvedeno shora (viz bod 34. tohoto usnesení) soud musí při úvahách o uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zkoumat subjektivní a objektivní okolnosti svědčící o účelnosti nebo neúčelnosti tohoto opatření. Ačkoliv by tedy bylo možno dát obviněnému za pravdu, že jeho nesouhlas a z něj vyplývající neochota podrobit se léčení implikoval (či může implikovat), že na straně obviněného jsou dány subjektivní okolnosti vylučující účelnost tohoto ochranného opatření, nelze odhlédnout od dalších okolností objektivní povahy, které tyto okolnosti subjektivní povahy o neúčelnosti uloženého léčení mohou zvrátit. Mezi ty by bylo možno zařadit zejména skutečnost, že v minulosti se obviněný již takovému opatření dobrovolně podrobil a toto mu následně pomohlo k tomu vést, byť po omezenou dobu (dokud opět nezačal užívat návykové látky), řádný život. Zároveň je podle Nejvyššího soudu nutno akcentovat i to, že obviněný je nyní pod vlivem své nemoci a je zřejmé, že nemá plný náhled na příčiny páchání trestné činnosti a možnosti, které mu právě podrobení se léčení nabízí. V tomto směru tedy objektivní okolnosti svědčící pro účelnost uloženého ochranného léčení převážily nad vyjádřeným nesouhlasem obviněného, který sám o sobě neúčelnost uloženého ochranného léčení znamenat nemohl. Bylo tedy namístě uložit ochranné léčení i podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by účelu ochranného léčení nebylo možno s ohledem na osobu pachatele (subjektivní i objektivní okolnosti) dosáhnout.
38. Pokud obviněný poukazoval na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 7. 2012, X. proti Finsku, č. 34806/04, pak tento není přiléhavý, jak ostatně vyjádřil již odvolací soud v bodě 12. odůvodnění usnesení. Zmiňované rozhodnutí totiž dospělo k závěru o porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z důvodu, že v rozhodování o pokračování v nedobrovolné léčbě stěžovatelky neexistovaly dostatečné záruky proti svévoli, neboť pacient neměl možnost, jak přezkum pokračující léčby iniciovat. Český právní řád však v § 353 odst. 2 tr. ř. uvádí mezi navrhovateli propuštění z ochranného léčení výslovně i osobu, na níž se léčení vykonává. Jedná se tedy o odlišnou situaci, která nemá pro nyní řešenou otázku (uložení ochranného opatření) žádný přínos.
39. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), respektive k) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádná z obviněným uplatněných námitek nedosáhla limitů meritorního dovolacího přezkumu, a proto nemohlo dojít k naplnění ani tohoto důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
40. Lze tedy uzavřít, že většina námitek obviněného se minula s reklamovanými dovolacími důvody. Jediná námitka s dovolací relevancí pak byla shledána zjevně neopodstatněnou.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
41. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
42. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu