3 Tdo 412/2025-782
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný K. D. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 12. 2024, sp. zn. 55 To 278/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 8/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného K. D. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 2 T 8/2022, byl obviněný K. D. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 3 písm. a), d) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné dny nejméně v období od 1. 7. 2021 do 19. 7. 2021 na různých místech v XY, zejména v blízkosti XY, v blízkosti autobusového nádraží a ve XY oslovoval různé nezletilé děti, od kterých žádal za účelem sexuálního uspokojení použité ponožky za částku nejméně 100 Kč, dále focení jejich chodidel za částku 500 Kč, požadoval po dětech, aby mu dovedly kluka nebo holku ve věku osm až devět let, přičemž po nezletilé poškozené AAAAA (pseudonym) ústně či písemně požadoval orální sex za úplatu ve výši nejméně 1 000 Kč, a to i před ostatními nezletilými dětmi, mimo jiné před nezletilou poškozenou BBBBB (pseudonym), které nabídl částku ve výši 300 Kč, když mu ukáže svoje prsa, částku 500 Kč, pokud si bude moci na její poprsí sáhnout, a nezjištěnou částku ve výši nejméně 1 000 Kč za to, že ho sexuálně uspokojí rukou, dále poškozené nezletilé CCCCC (pseudonym) vyfotil nahá chodidla, těchto se také dotýkal ústy, za což poškozené nezletilé zaplatil částku ve výši 1 000 Kč, a to přesto, že - rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 19.
6. 2013, č. j. 2 T 107/2009-656, který nabyl právní moci dne 13. 7. 2013, byl odsouzen mimo jiné pro trestný čin svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odstavec 1, 2 písmeno c) trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 4 let a k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, - rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 22. 7. 2014, č. j. 2 T 39/2011-820, který nabyl právní moci dne 21. 11. 2014, byl odsouzen mimo jiné pro přečin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a d) trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 5 let a k trestu propadnutí věci, když zároveň byl zrušen trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 19.
6. 2013, č. j. 2 T 107/2009-656, - rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 12. 12. 2018, č. j. 1 T 70/2017-641, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. 5. 2019, č. j. 55 To 66/2019-675, byl odsouzen mimo jiné pro přečin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a d) trestního zákoníku k úhrnnému trestu domácího vězení ve výměře 18 měsíců, - rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2019, č. j. 1 T 145/2019-243, který nabyl právní moci téhož dne, byl odsouzen mimo jiné pro přečin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a d) trestního zákoníku k úhrnnému trestu domácího vězení ve výměře 2 let, k trestu zákaz pobytu na území Statutárního města Olomouc na dobu 5 let a k trestu propadnutí věcí.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 202 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 2 T 8/2022, podal obviněný odvolání.
4. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 12. 2024, sp. zn. 55 To 278/2024, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém výroku o trestu a za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněném výroku o vině, jak je uveden v napadeném rozsudku, nově odsoudil podle § 202 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 12. 2024, sp. zn. 55 To 278/2024, podal obviněný dovolání (č. l. 694–699 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř., aniž by blíže specifikoval, jaké námitky ve vztahu, ke kterému z dovolacích důvodů uplatňuje.
6. Obviněný v bodech 1) až 8) části I. dovolání nejdříve zopakoval dosavadní průběh řízení, kdy zdůraznil, že ve věci bylo rozhodováno opakovaně. Má za to, že jeho trestní stíhání mělo být na podkladě závěrů znaleckého posudku ze dne 8. 6. 2023 č. 16/2023 z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie Znaleckého institutu pro psychiatrii, sexuologii a klinickou psychologii s.r.o. (dále jen „znalecký posudek“) zastaveno, nicméně v řízení byl nakonec vydán dne 25. 6. 2024 odsuzující rozsudek, jehož vydání však bylo v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, neboť byl přísnější, než ve věci vydaný první rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 2 T 8/2022. Prvním rozsudkem byl totiž odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let za současného vyslovení dohledu, včetně uložení určitých omezení týkajících se styku s nezletilými dětmi. Po změně samosoudce byl i po značném „zeštíhlení“ skutkové věty a po vydání znaleckého posudku bez přihlédnutí k ustanovení § 26 a § 27 tr. zákoníku odsouzen soudem prvního stupně k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Krajský státní zástupce sám v rámci veřejného zasedání uvedl, že takový trest shledává nepřiměřeně přísným a navrhl podmíněný trest odnětí svobody v souladu se zásadou zákazu reformationis in peius. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, byť byl tento uložen v nižší výměře (6 měsíců), považuje obviněný za porušení zásady zákazu reformationis in peius.
7. V bodech 9) až 12) části I. dovolání obviněný rozvádí, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou o podjatosti některých svědků – nezletilých dětí z party, kterou vedla mladistvá AAAAA. Míní, že celá záležitost stran jeho odsouzení souvisí s událostí, kdy byl dne 19. 7. 2021 fyzicky napaden mladistvým DDDDD (pseudonym), který mu sebral z tašky 24.000 Kč, které si děti následně mezi sebou rozdělily. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že pokud by nechal dětem uloupených 24.000 Kč a nevolal Policii ČR, tato kauza by vůbec neexistovala. Výpověď svědka DDDDD hodnotí obviněný jako nevěrohodnou s tím, že tuto bylo třeba porovnat s výpověďmi nezletilých EEEEE (pseudonym) a FFFFF (pseudonym). Zdůrazňuje, že žádné z nezletilých dětí ani jejich zákonní zástupci si na něho nestěžovali a nepodali na něho trestní oznámení. Stejně tak za nevěrohodné považuje výpovědi AAAAA a BBBBB. Poukazuje na výpověď CCCCC, která vypověděla, že parta kolem AAAAA ji „verbálně zpracovávala“, že ji zabijí, když neudělá, co chtějí, tedy, aby od obviněného získala peníze. Obviněný o tom vůbec nevěděl a je přesvědčen, že za kolektivní názor party a jejich jednotlivých členů a způsob vyjádření tohoto názoru vůči svědkyni nenese žádnou odpovědnost.
8. Své výhrady obviněný vznesl i vůči právní kvalifikaci přečinem ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle důvodové zprávy k předmětnému ustanovení zákonodárce spíše postihuje dlouhodobé negativní působení na nezletilou osobu a toto dlouhodobé intenzivní negativní působení musí mít prokazatelný negativní vliv na nezletilého. Pokud jde o přečin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, 3 písm. a), d) tr. zákoníku míní, že mu žádné jednání, které by mohlo být subsumováno pod předmětné zákonné ustanovení, nebylo prokázáno, neboť takového jednání nebyl fyzicky ani psychicky schopen.
9. V části II. dovolání obviněný popisuje, jakým způsobem je jeho život ovlivňován skutečností, že trpí tzv. Wilsonovou nemocí, která zapříčiňuje deformaci mimických svalů tváře, prstů rukou a páteře, což má za následek zjevné obtíže s artikulací, resp. komunikací obecně, a pohybem, kdy je nucen používat invalidní vozík. Uvádí, že není agresivní či konfliktní osobou, že žije sám v rodinném domku, ale bez pomoci jiných osob se neobejde.
10. V části III. dovolání obviněný vznesl výhrady i vůči znaleckému posudku, neboť výčet podkladů k jeho zpracování na str. 4 posudku podle něho netvoří s jeho závěry ucelený celek. Uvádí, že znalec neměl k dispozici žádné lékařské zprávy z doby údajného spáchání skutku, přičemž zprávu jeho ošetřující lékařky MUDr. Vladimíry Šantavé z Psychiatrické nemocnice Brno ze dne 1. 9. 2023 obdržel znalec až těsně před svou výpovědí před soudem učiněnou dne 25. 4. 2024, tedy až poté, co byl znalecký posudek zpracován a doručen účastníkům. Obviněný několikrát zopakoval, že „znalec se ve snaze krýt si záda, široce vědecky rozkročil“. Poukazuje na to, že znalecký posudek je v rozporu s několika znaleckými posudky rovněž vypracovanými na jeho osobu, z nichž příkladmo uvádí znalecký posudek znalce PhDr. MUDr. René Gregora, Ph.D., a posudek „Ústřední vojenské fakultní nemocnice Praha“. Přestože všichni znalci konstatovali, že trpí organickou poruchou osobnosti a poruchou sexuální preference – pedofilií, jejich závěry o kvalitě rozpoznávacích a ovládacích schopností se různí. Dovolatel má proto za to, že by měl být vypracován nový nebo revizní znalecký posudek, o což žádal, neboť od inkriminované události uplynuly již dva roky, ale nebylo mu vyhověno.
11. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 12. 2024, sp. zn. 55 To 278/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 2 T 8/2022, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí (obviněný má zjevně na mysli soud prvního stupně, jehož rozsudek rovněž navrhuje ke zrušení).
12. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 12. 3. 2025, sp. zn. 1 NZO 167/2025.
13. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedla, že nelze dohledat žádnou námitku obviněného, která by byla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obviněný žádný důvod nepřípustnosti trestního stíhání, tak jak jsou vymezeny v ustanovení § 11 a § 11a tr. ř., neuvádí, pouze argumentuje tím, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno, přičemž se lze pouze dohadovat, že trestní stíhání mělo být zastaveno z důvodu podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy proto, že obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Uvedenou úvahu však lze jednoznačně odmítnout, a to na základě závěrů znaleckého posudku, jímž sice byla konstatována zmenšená příčetnost obviněného ve smyslu § 27 tr. zákoníku, nikoliv však nepříčetnost ve smyslu § 26 tr. zákoníku, pro kterou by bylo možné zastavit trestní stíhání obviněného.
14. Obviněný rovněž neupřesnil, kterou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje. Formálně vytýká existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a nedůvodné neprovedení jím navrhovaného důkazu, tedy existenci tzv. opomenutého důkazu, za který označil revizní znalecký posudek. Odvolací soud se zabýval znaleckými závěry znaleckého posudku v bodě 13. svého rozhodnutí, přičemž neshledal žádné nedostatky nebo nesprávnosti ve znaleckých závěrech, čímž de facto reagoval na požadavek obviněného pořízení revizního znaleckého posudku. Jestliže dovolatel označuje zmíněný znalecký posudek za rozporný s jinými znaleckými posudky, je třeba vyzdvihnout, že i s uvedenou problematikou se Okresní soud v Jeseníku odpovídajícím způsobem vyrovnal v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku. Ten se zabýval i jinými trestními věcmi obviněného, kdy trestnou činnost spáchal pod vlivem poruchy sexuální preference – pedofilie, resp. hebefilie, kterou trpí nejméně od roku 2005, a neignoroval přitom, že v průběhu let u jednotlivých skutků kladených obviněnému za vinu znalci dospěli k různým závěrům ohledně zachování ovládacích a rozpoznávacích schopností, a to od jejich vymizení, přes podstatné snížení, až k úplnému zachování. Podle státní zástupkyně je tedy zjevné, že ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného se měnily v čase, přičemž s postupem času je třeba hodnotit, že s rozpoznáváním svého jednání má dlouholeté korektivní zkušenosti z předchozí trestné činnosti, přičemž opomenout nelze ani zkušenosti z opakovaně nařízeného ochranného léčení.
15. Pokud jde o námitku zjevného rozporu, podle státní zástupkyně obviněný žádnou takovou vadu soudům nevytýká. Jeho argumentace spočívá pouze ve zpochybňování věrohodnosti výpovědi poškozených, zejména svědka DDDDD, kterého označil za hybatele křivého nařčení z posuzované trestné činnosti, neboť sám
dovolatele napadl a snažil se jej svojí výpovědí znevěrohodnit. Dovolatel se domáhá pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny odlišně. Takovéto námitky však předmětný dovolací důvod nemohou naplnit. Uvedený dovolací důvod nemohou naplnit ani tvrzení o jednostranném hodnocení důkazů a obecné odkazy na porušování zásad § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i zásad in dubio pro reo a presumpce neviny.
16. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný zpochybnil, že by se dopustil přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s tím, že odsouzení pro předmětný trestný čin předpokládá dlouhodobé intenzivní negativní působení, které musí mít prokazatelný negativní vliv na nezletilého. Státní zástupkyně jednak odkázala na bod 18. z rozsudku Okresního soudu v Jeseníku, kde soud pečlivě rozebírá, že popsaným jednáním obviněný sváděl poškozené k zahálčivému a nemravnému životu, jednak na soudem prvního stupně odkazované nosné myšlenky z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1276/2007, podle nichž znak svádění u trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku může být naplněn i tehdy, když se pachatel pouze v jednom případě vůči osobě mladší 18 let dopustí mimořádně závažného jednání, které pro ni má do budoucna natolik nepříznivý vliv, že je způsobilé ovlivnit její morálku a vyvolat u ní společensky nežádoucí přístupy k obecně uznávaným společenským pravidlům, posunout mimo obvyklé normy její sexuální život či vytvořit předpoklady pro její závadové chování a nemravný život. Přesně k takovému jednání docházelo podle státní zástupkyně v předmětné trestní věci, v níž obviněný negativně působil na děti, a to i mladší 15 let, dokonce opakovaně. Zdůraznila, že přečin podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku má povahu konkrétního ohrožovacího deliktu, tedy není třeba, oproti názoru obviněného, aby fakticky došlo k poruše v rozumovém, citovém či mravním vývoji dítěte spočívající v tom, že například zneužívá drogy, alkohol, provozuje prostituci apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 Tdo 600/2019).
17. Dále státní zástupkyně uvedla, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů obecně neodpovídají námitky zpochybňující přiměřenost uloženého trestu. Zásadním je v daném směru usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
18. Ve vztahu k námitce porušení zákazu reformationis in peius státní zástupkyně uvedla, že Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací praxe dospěl k závěru, že uložení určitého druhu trestu nebo v určité výměře s porušením uvedeného zákazu by bylo možné považovat za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Dále uvedla, že podle § 259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud v neprospěch obžalovaného změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného. Státní zástupce podal proti původnímu rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný odsouzen podle § 202 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen se stanovením zkušební doby v trvání 3 let za současného vyslovení dohledu a uložení omezení ve smyslu § 85 odst. 3 tr. zákoníku, odvolání v neprospěch obviněného s tím, že je nutné uložit obviněnému trest s přímým výkonem, který je způsobilý zabránit mu v páchání další trestné činnosti, přičemž pouze s ohledem na jeho zdravotní stav navrhoval v zásadě mírný trest domácího vězení. Jestliže byl tedy obviněný v konečném důsledku odsouzen podle § 202 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, nedošlo v daném případě k porušení zákazu reformationis in peius.
19. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupkyně dospěla k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
21. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 12. 2024, sp. zn. 55 To 278/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, o němž poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
22. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř.
23. Předně je třeba uvést, že uvedení konkrétních dovolacích námitek, kterými má být dovolací důvod podložen, je zcela v kompetenci obviněného a jeho obhájce. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o které se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., a to včetně případné varianty dovolacího důvodu. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby námitky dovolatele jakkoli dotvářel a domýšlel za něho. Úkolem Nejvyššího soudu není rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Nestačí tedy jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
25. Citovaný dovolací důvod dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
26. Obviněný označil shora specifikovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. toliko zákonným ustanovením a na žádný z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání neodkázal, ani neuvedl žádné bližší okolnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, o který z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání se má jednat. Obviněný pouze argumentoval tím, že v průběhu měsíce července a srpna 2023 byl jemu i soudu doručen znalecký posudek, a „na základě těchto závěrů znalce“ mělo být jeho trestní stíhání zastaveno. V další části dovolání pak okrajově zmínil, že soud měl přihlédnout k ustanovením § 26 a § 27 tr. zákoníku. Žádnou bližší argumentaci, kterážto by se dala vztáhnout k uvedené námitce, nepřipojil.
27. Lze se domnívat, že tímto poněkud neobratným způsobem obviněný namítá, že nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, a jeho trestní stíhání tedy mělo být zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. Ustanovení § 26 tr. zákoníku říká, že kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Podle závěrů znaleckého posudku Znaleckého institutu pro psychiatrii, sexuologii a klinickou psychologii obviněný „trpí a v červenci 2021 trpěl organickou poruchou osobnosti (nekritičnost, nezdrženlivost a impulzivita) při Wilsonově chorobě jako metabolické poruše mědi a poruchou sexuální preference – pedofilií – zaměření na děti jako sexuální objekty –, popř. hebefilií – zaměření na dospívající, nikoli děti, jako sexuální objekty“. … „Pro obě tyto poruchy došlo k tomu, že v červenci 2021 byla podstatně snížena schopnost obžalovaného ovládnout své jednání, třeba odolat příp. možnostem a nabídkám ve vztahu k nezletilým dětem souvisejícím se sexuálním chováním (sexuálními praktikami, sexuálně motivovanému chování a jednání). Naproti tomu byl v dané době obžalovaný zcela schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání vůči nezletilcům.“ Na základě závěrů předmětného znaleckého posudku byla tedy konstatována zmenšená příčetnost obviněného ve smyslu § 27 tr. zákoníku, nikoliv však nepříčetnost ve smyslu § 26 tr. zákoníku, pro kterou by bylo možné zastavit trestní stíhání obviněného. V tomto směru možno odkázat na bod 22. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde soud konstatoval, že „v době spáchání činů kladených obžalovanému za vinu (v době spáchání skutku) byl obžalovaný tzv. zmenšeně příčetný ve smyslu § 27 trestního zákoníku, a proto je trestně-odpovědný za své jednání (chování) – § 26 trestního zákoníku a contrario. Zmenšená příčetnost tak nemá vliv na vinu obžalovaného, ale je třeba ji kupř. zhodnotit v rámci ukládání trestu (§ 40 trestního zákoníku).“
28. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
29. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
30. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší. Je však přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazuje na neprovedení jím navrhovaného důkazu – revizního znaleckého posudku k posouzení otázky jeho příčetnosti v době spáchání skutku.
31. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
32. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
33. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
34. Předně je třeba uvést, že v projednávané věci se jedná o druhé řízení ve věci, kdy původní rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. 3. 2022, č. j. 2 T 8/2022-214, jímž byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestné činnosti shodně kvalifikované jako v nyní napadeném rozsudku, byl z podnětu jeho odvolání a odvolání státního zástupce (zaměřeného proti výroku o vině i proti výroku o trestu) zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 3. 2022, č. j. 68 To 111/2022-228, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.
ř. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácen soudu prvního stupně k novému rozhodnutí s tím, že je třeba vyžádat si lékařské zprávy dokladující zdravotní stav obviněného a doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, zejména za účelem posouzení, zda obviněný trpěl duševní poruchou nebo chorobou jak v době, kdy se měl dopustit vytýkané trestné činnosti, tak i v době rozhodování soudu, a zda a jakým způsobem byly ovlivněny jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti.
Soud prvního stupně s ohledem na změnu v obsazení senátu provedl celé řízení znovu a v souladu s pokynem odvolacího soudu si vyžádal lékařské zprávy obviněného a nechal vypracovat znalecký posudek na osobu obviněného, kdy rovněž v hlavním líčení vyslechl MUDr. Marka Páva, Ph.D. jako znalce zastupujícího znaleckou kancelář ve smyslu § 109a odst. 1 věty třetí tr. ř. Nutno uvést, že soud prvního stupně provedl výslech znalce velmi detailně, přičemž obviněnému i jeho obhájci bylo umožněno vznášet dotazy a znalci klást otázky.
Soud prvního stupně shrnul závěry znaleckého posudku a výslech znalce v bodě 23. odůvodnění rozsudku, kdy neshledal žádné nedostatky či nesprávnosti, jak po stránce formální, tak po stránce obsahové. Nutno uvést, že znalec vycházel jak ze spisového materiálu, tak ze zdravotnické dokumentace obviněného včetně znaleckých posudků vypracovaných na jeho osobu v předcházejících řízeních, kdy rovněž obviněného osobně vyšetřil. Jedná se o znalce s vysokou erudicí a více než 15 lety znalecké praxe. Soud prvního stupně se ohradil proti tvrzení obhajoby, které se v podstatě opakuje i v podaném dovolání, že znalec neměl k dispozici lékařské zprávy obviněného (zejména lékařské zprávy od MUDr.
Šantavé, ambulantní lékařky obviněného). Zprávu jmenované lékařky ze dne 1. 9. 2023 sice znalec obdržel až poté, co byl znalecký posudek vypracován, nicméně se tak stalo ještě před konáním hlavního líčení dne 25. 4. 2024, v rámci něhož byl znalec vyslechnut a k uvedené zprávě se tedy mohl vyjádřit, resp. vyjádřil. I po seznámení se se zprávami MUDr. Šantavé znalec setrval na svých závěrech, jak jsou uvedeny v bodě 27. výše tohoto usnesení, tedy, že obviněný v době páchání trestné činnosti trpěl duševní poruchou – organickou poruchou osobnosti a poruchou sexuální preference – pedofilií, kdy jeho rozpoznávací schopnosti byly v této době zachovalé, ovládací schopnosti do podstatné míry snížené, nikoliv však plně vymizelé.
Soudem prvního stupně bylo nicméně konstatováno, že zprávy MUDr.
Šantavé nejméně z let 2022 až 2023 nemohou být relevantní, jelikož obviněný ji osobně nenavštívil již přes dva roky, pouze jednou měsíčně s ní má telefonické konzultace, přičemž původně dokonce uváděl, že od ní nemá naordinovány žádné léky, což později u hlavního líčení korigoval, když uvedl, že od ní má „léky na sexualitu“, které užívá dle potřeby. Soud neshledal, že by MUDr. Šantavá, která obviněného přes dva roky osobně neviděla a ani nevyšetřila, mohla mít s ohledem na distanční formu kontaktu s obviněným relevantnější informace než zpracovatelé znaleckého posudku, kteří jej osobně vyšetřili dne 12.
5. 2023 (viz rovněž bod 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Znalec se vyjádřil i k samotnému vyšetření obviněného, který opakovaně namítal, že při převozu na vyšetření se u něj projevily zdravotní obtíže, které mohly mít vliv na výsledky vyšetření. Znalec uvedl (a zaznamenal to i do znaleckého posudku), že stav obviněného umožňoval provést vyšetření, obviněný si nestěžoval na žádné aktuální zdravotní obtíže způsobené převozem, pouze na určitý diskomfort při sezení, což bylo vyřešeno posazením do křesla, a obviněnému byla k dispozici voda, aby se mu lépe mluvilo.
Znalec rovněž v posudku zaznamenal specifika vedení rozhovoru s obviněným coby důsledku Wilsonovy choroby, jíž obviněný trpí a která mu způsobuje značné obtíže s artikulací. Soud prvního stupně se neopomněl zabývat ani závěry znaleckých posudků dříve vypracovaných na osobu obviněného a odlišnými od závěrů znaleckého posudku MUDr. Páva stran otázky snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností objevujících se v některých z nich (např. obviněným poukazovaný znalecký posudek PhDr. MUDr. René Gregora, Ph.D.
ze dne 20. 2. 2011 a znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice v Praze ze dne 19. 4. 2013). Soud uvedl, že uvedenou otázku je třeba hodnotit případ od případu, kdy dříve vypracované znalecké posudky se vyjadřovaly k odlišnému jednání obviněného. Je pravdou, že v průběhu let znalci dospěli k různým závěrům ohledně míry zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněného, nicméně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že otázku, do jaké míry byly ovládací schopnosti obviněného sníženy a rozpoznávací schopnosti zachovány, je třeba zkoumat vždy ve vztahu ke konkrétnímu jednání pachatele, místu, času a dalším okolnostem, za nichž k jednání došlo.
Nelze se spokojit s tím, že pokud byl jednou učiněn znalecký závěr, je tento nadále neměnný. Zejména pokud pachatel podstupuje léčbu či se trestné činnosti opakovaně dopouští, je nasnadě znalecká zkoumání opakovat, aby bylo možno stanovit, jak se osobnost pachatele a jeho vztah k závadnému jednání s časem proměňuje. Nelze opomenout, že obviněný se sexuálně motivované trestné činnosti zaměřené na nezletilé dopouští opakovaně a opakovaně je za ni postihován, a to i prostřednictvím nařízených ochranných léčení, tedy si je vědom toho, že od roku 2005 je u něho diagnostikována duševní porucha a porucha sexuální preference – pedofilie, což je diagnóza, na které se shodují všechny znalecké posudky vypracované na jeho osobu od roku 2005.
Obviněný je tedy s uvedenými závěry konfrontován opakovaně již od roku 2005 a lze proto očekávat, že má velmi dobré povědomí o tom, co je vnímáno jako nevhodné jednání vůči dětem, kterého se má vyvarovat.
35. Je možno konstatovat, že soud prvního stupně neměl důvod pochybovat o relevantnosti výsledků znaleckých šetření a jejich kvalitě pro zpracování znaleckého posudku, kdy z těchto bylo zcela zjevně možno vycházet (viz bod 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, jak rozvedeno výše v bodech 32. a 33. tohoto usnesení. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), jak tomu bylo v projednávané věci. Soud prvního stupně neměl o závěrech znaleckého posudku žádné pochybnosti, kdy námitky obviněného vůči znaleckému posudku byly soudem řádně vypořádány. Odvolací soud se pak s tímto postupem ztotožnil, kdy k opakující se námitce obviněného a opakovanému návrhu obhajoby na vypracování revizního znaleckého posudku uvedl, že „neshledal žádné pochybnosti o správnosti znaleckých závěrů a z tohoto důvodu jako nadbytečný vyhodnotil návrh obžalovaného na vypracování revizního znaleckého posudku“ (bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
36. Obviněný dále formálně namítá existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, tedy první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení. Obviněný v podstatě toliko zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědka DDDDD, a nezletilých svědkyň AAAAA, BBBBB a CCCCC, kdy svědka DDDDD označuje za osobu, která jej fyzicky napadla a okradla a následně se jej snažila křivě obvinit a znevěrohodnit tak jeho výpověď, a svědkyni CCCCC označuje za osobu, která byla partou dětí v čele se svědkyní AAAAA přinucena k určitému jednání vůči jeho osobě. Dále zpochybňuje závěry znaleckého posudku vypracovaného na jeho osobu, zejména pak závěr, že je na něho třeba působit formou ústavního ochranného léčení či zabezpečovací detence. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nicméně nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Obviněný v rámci svých námitek soudům nevytýká, že by ze svědeckých výpovědí vyvodily zjištění, která z nich při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení nevyplývají, ale domáhá se toho, aby soudy z těchto výpovědí vůbec nevycházely, resp. hodnotily je jiným, pro něho příznivějším způsobem. Stejně tak předkládá vlastní náhled na závěry znaleckého zkoumání. Na existenci zjevného rozporu však nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
38. Z předchozího odstavce tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jeseníku, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
39. Je možno uvést, že soud prvního stupně se v souladu s instrukcemi odvolacího soudu vyslovenými v jeho zrušovacím usnesení ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 68 To 111/2022, znovu zabýval námitkami obhajoby týkajícími se nevěrohodnosti svědků, souvisejících s fyzickým napadením obviněného ze strany svědka DDDDD. V rámci nového řízení byli svědci DDDDD, AAAAA, BBBBB a CCCCC znovu vyslechnuti v hlavním líčení a obviněnému a jeho obhájci bylo umožněno podkládat jim otázky. Soud prvního stupně nijak neopomněl, že svědek DDDDD se vůči obviněnému dopustil krádeže a ublížení na zdraví, ostatně svědek uvedenou skutečnost nepopíral, přičemž ve spise je založen trestní příkaz Okresního soudu v Jeseníku ze dne 11.
10. 2021, sp. zn. 6 TM 4/2021, jímž byl svědek shledán vinným proviněním, jehož se vůči obviněnému dopustil (č. l. 495 spisu). Vůči některým dětem tomuto činu přítomným, mj. poškozené AAAAA, byla přijata opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže (připojené spisy Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 1 Rod 9/2021 a 1 Rod 10/2021). Výpověď svědka DDDDD odpovídala v zásadním a podstatném obsahu trestního spisu Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 6 TM 4/2021, stejně jako výpovědím nezletilých AAAAA a BBBBB, které soud prvního stupně vyhodnotil jako věrohodné.
V bodě 20. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně podrobně rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědí nezletilých AAAAA, BBBBB a CCCCC. Poukázal na to, že výpovědi se shodovaly nejen v tom, kde se v průběhu letních prázdnin obviněný pohyboval, jakým způsobem se svědkyněmi komunikoval, ale v podstatě i v popisu onoho incidentu, při kterém byl obviněný napaden a na místě přítomné děti si rozdělily jemu odcizené peníze. Soud prvního stupně uvedl, že výpovědi svědkyň nepůsobily naučeně ani připraveně, nic nenasvědčovalo tomu, že by se snad svou výpovědí chtěly obviněnému pomstít nebo že by je ovlivnil incident se svědkem DDDDD, nesnažily se vyplnit to, na co si třeba již nevzpomínaly, dle soudu líčily upřímně vše zažité a zapamatované.
Svědek DDDDD a poškozené AAAAA a BBBBB incident nezamlčeli, stejně jako skutečnost, že se o peníze podělili. Soud prvního stupně upozornil i na odlišnosti ve výpovědích poškozených, kdy tyto odlišnosti dle názoru soudu svědčí právě pro to, že si poškozené své výpovědi předem nepřipravily, že se nedohodly na tom, co budou vypovídat, přičemž zejména výpověď svědkyně CCCCC „působila na soud velmi upřímně a jako líčení skutečně zažitého a prožitého, jelikož byla doprovázena odpovídajícím emočním doprovodem ani ne patnáctileté dívky, v době činu jedenáctileté, pro kterou bylo opětovné vybavení si a líčení líbání chodidel ze strany obžalovaného tak emočně náročné, že propukla v pláč“ (bod 20.
rozsudku soudu prvního stupně). Svědkyně rovněž uvedla, že svědkyně AAAAA obviněného někdy sama kontaktovala, následně se zajímala o to, co svědkyně vypověděla na policii, „poškozenou AAAAA tedy rozhodně v ničem ‚nekryla‘, nezamlčela ani skutečnosti jsoucí pro poškozené, zejm. poškozenou AAAAA nepříznivé, a naopak příznivé pro obžalovaného“ (tamtéž).
Svědkyně CCCCC rovněž popsala okolnosti, za nichž došlo k tomu, že ji obviněný fotil a líbal nahá chodidla, přičemž uvedla, že k tomu byla přinucena partou kolem svědkyně AAAAA, jíž byla v dané době součástí. Námitka, že obviněný nenese žádnou zodpovědnost za takové jednání vůči svědkyni CCCCC, je poněkud matoucí, neboť obviněnému není nic takového kladeno za vinu, přičemž okolnost, že snad byla svědkyně k jednání někým jiným navedena, popřípadě přinucena, nijak obviněného nevyviňuje. O věrohodnosti svědků a jejich výpovědích tedy neměl soud prvního stupně, jakožto i soud odvolací žádné pochybnosti.
Je třeba připomenout, že motiv jednání svědka DDDDD vůči obviněnému není v projednávané věci nijak rozhodný, ani to, zda to byl obviněný či svědek, kdo zavolal policii, stejně jako skutečnost, zda si na obviněného nějaké děti či jejich rodiče stěžovali či zda ho děti samy vyhledávaly a žádaly o peněžní prostředky. V projednávané věci jde o posouzení toho, zda obviněný sám vyhledával děti, ačkoliv se měl nezletilým vyhýbat, a zda dětem následně nabízel peníze za účelem uspokojení svých sexuálních praktik.
40. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
41. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení.
Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
42. Pod uvedený dovolací důvod je možno podřadit námitku obviněného, v rámci níž namítá, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno rovněž jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Toho se dopustí ten, kdo byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu.
43. Obviněný namítá, že uvedená skutková podstata se vztahuje na dlouhodobé negativní působení na nezletilou osobu, kdy toto dlouhé negativní působení musí mít prokazatelný negativní vliv na nezletilého, a může se projevovat také jako návod k trestné činnosti, což v závěrech odkazuje k jednání zákonných zástupců nezletilého, jako jsou rodiče, pěstouni a osoby, jimž je dítě svěřeno do péče. Obviněný takovou osobou vůči poškozených není a nebyl.
44. V případě ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje se jedná o jednání, jimiž si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, popř. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Půjde zpravidla o působení trvající delší dobu, případně o působení projevující se opakovaným jednáním (srov. R 25/1980), může ale jít i o jednorázové jednání nebo krátkodobé působení, které svou intenzitou a ovlivněním sváděné osoby má stejný účinek jako působení opakované nebo po delší dobu trvající. Znak svádění u trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nezahrnuje jen jednání, které má delší dobu trvající nebo opakující se charakter, ale může být naplněn i tehdy, když se pachatel pouze v jednom případě vůči osobě mladší 18 let dopustil mimořádně závažného jednání, které pro ni má do budoucna natolik nepříznivý vliv, že je způsobilé ovlivnit její morálku a vyvolat u ní společensky nežádoucí přístupy k obecně uznávaným společenským pravidlům, posunout mimo obvyklé normy její sexuální život či vytvořit předpoklady pro její závadové chování a nemravný život (srov. R 26/2010). Pachatelem ve vztahu k jednáním uvedeným v § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku může být kdokoli (i uznávaný člen party nedospělých požívající u nich autority nebo příbuzný apod.), tedy nejen ten, kdo má zvláštní povinnost pečovat o ohroženou osobu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1954–1955, 1957).
45. Soud prvního stupně v bodech 17. a 18. odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl jednání obviněného a naplnění všech znaků předmětné skutkové podstaty přečinu podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [a rovněž přečinu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, 3 písm. a), d) tr. zákoníku]. Uvedl, že obviněný „svým jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku porušil zájem na řádné výchově dětí a na jejich zdravém a řádném citovém a mravním vývoji, zájem na ochraně nezletilých proti útokům spočívajícím ve svádění k prostituci, která je v hlubokém rozporu s morálkou občanské společnosti, přičemž vystavil děti škodlivým a rizikovým vlivům, které jsou pro jejich budoucí vývoj a život nepříznivé a mohly by se projevit zejména v jejich zahálčivém nebo nemravném životě či jiné zavrženíhodné činnosti“. Poukázal na to, že poškozené CCCCC, v době spáchání činu dívce ve věku 11 let, jednorázová zkušenost s obviněným dokonce způsobila takové psychické útrapy, že při svém výslechu u hlavního líčení o dva roky později propukla v pláč. Nabízení peněz výměnou za sexuální praktiky jako je focení a líbání nohou (svědkyni CCCCC), orální sex (nabídka svědkyni AAAAA) či uspokojování rukou a osahání prsou (nabídka svědkyni BBBBB), je zcela jistě sto nepříznivě ovlivnit jejich vývoj a náhled na to, co je společensky přijatelné a co již nikoliv, co je zakázané či co překračuje meze vzájemné interakce mezi dospělými a dětmi. Zásadní je pak skutečnost, že obviněný se závadového jednání dopouštěl opakovaně a poškozenými byly děti mladší 15 let. Obviněný sám uváděl, že se s partou dětí kolem svědkyně AAAAA vídal během letních prázdnin na různých místech, že mu svědkyně rozuměla a děti mu někdy pomáhaly se přemisťovat tím, že tlačily vozík, tedy se nejednalo o jedno náhodné setkání, ale obviněný děti znal minimálně několik týdnů, sám je aktivně vyhledával, byť někdy to byly děti samy, kdo vyhledaly jeho, což však nic nemění na tom, že mu bylo důrazně doporučeno se dětem vyhýbat, a to s ohledem na jeho opakovaná odsouzení za sexuálně motivovanou trestnou činnost vůči nezletilým a diagnostikovanou poruchu sexuální preference. Soud prvního stupně konstatoval, že v projednávané trestní věci se obviněný dopustil vůči poškozeným právě takového jednání, které bylo sto svést je k zahálčivému a nemravnému životu, kdy dokonce negativně působil na děti mladší 15 let opakovaně v době od 1. 7. 2021 do 19. 7. 2021. Odvolací soud se pak s těmito závěry zcela ztotožnil (bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
46. Obviněný dále uplatnil námitky, jimiž brojí proti jemu uloženému trestu odnětí svobody s tím, že se jedná o trest nepřiměřeně přísný, a to včetně způsobu jeho výkonu, v čemž současně spatřuje porušení zákazu reformationis in peius, když mu byl oproti původně uloženému podmíněnému trestu v novém řízení uložen trest odnětí svobody s přímým výkonem.
47. Je možno uvést, že teoreticky (jiné) hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoliv prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného) trestu, nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl obviněným uplatněn, byť je s ohledem na jeho námitku, že byl postupem soudů porušen zákaz reformationis in peius, možno jeho uplatnění dovodit (viz bod 49. níže).
48. Stran námitky porušení zákazu reformationis in peius je vhodné připomenout, že zákon v ustanovení § 259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř. stanoví, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Tím je současně vyjádřen zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného.
49. Nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti dosahuje svou intenzitou porušení práva na spravedlivý proces chráněných ústavním pořádkem České republiky, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05, sp. zn. II. ÚS 304/04). V daných souvislostech dospěl Nejvyšší soud v minulosti k závěru, že uložení určitého druhu trestu nebo v určité výměře s porušením uvedeného zákazu by bylo možné považovat za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., protože pokud byl soud při ukládání trestu limitován zákazem reformationis in peius, pak tím byl vymezen i přípustný druh trestu nebo jeho nejvyšší možná výměra, a nedodržení těchto mezí je třeba považovat za uložení nepřípustného druhu trestu (tj. přísnějšího) nebo trestu ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu (tj. nad horní hranicí danou zmíněným zákazem) – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 246/2015.
50. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Změna k horšímu se tedy může projevit např. ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, či v druhu a formě ochranného opatření, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich (srov. přiměřeně R 22/1999) (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3292).
51. Přísnějším trestem ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. je takový trest, který v době jeho uložení zhoršuje postavení obviněného vzhledem k trestu uloženému soudem prvního stupně (srov. č. 1/1978-II. Sb. rozh. tr.). Odpověď na otázku, který trest je přísnější, je zejména v takových situacích, kdy dojde k uložení jiného druhu trestu, značně složitá a vyžaduje velmi pečlivé vyhodnocení celkového významu a dopadů uložených druhů trestů. V těchto souvislostech připomíná Nejvyšší soud závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, podle něhož zákaz reformationis in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. Jak již bylo zmiňováno, otázku, zda nově uložený trest není přísnější než rozsudkem soudu prvního stupně dříve uložený trest a nezhoršuje tak postavení obviněného vzhledem k původně uloženému trestu, je nutno řešit v konkrétním případě po zhodnocení uložených trestů z hlediska jejich druhu a výměry a při zachování zásad platných pro ukládání trestu.
52. V posuzované věci odvolací soud rozhodoval výlučně z podnětu odvolání obviněného, proto nemohlo v žádném směru dojít k rozhodnutí v jeho neprospěch, obviněný však porušení zásady reformationis in peius dovozuje ze skutečnosti, že v přecházejícím řízení mu byl soudem prvního stupně podle § 202 odst. 3 tr. zákoníku uložen podmíněný trest ve výměře 30 měsíců s podmíněným odkladem na 3 roky za současného vyslovení dohledu a podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená omezení, kdy rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a vrácen soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Soud prvního stupně jej následně uznal vinným a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 2 roků s přímým výkonem ve věznici s ostrahou, čímž bylo jeho postavení zhoršeno, na čemž nic nemění skutečnost, že odvolacím soudem mu byl k jeho odvolání nepodmíněný trest odnětí svobody snížen na 6 měsíců.
53. Předně je třeba uvést, že k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody došlo v rámci nového projednání věci po zrušení původního rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 2 T 8/2022 (č. l. 228– 230 spisu), který byl usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 6. 2022, sp. zn. 68 To 111/2022, zrušen pro nedostatky v procesu dokazování a ustálení skutkového stavu, zejména pak v absenci znaleckého zkoumání obviněného a neprovedení některých klíčových svědeckých výpovědí.
Faktem zůstává, že v posuzované trestní věci státní zástupkyně odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 2 T 8/2022, podala, a to v neprospěch obviněného jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Státní zástupkyně v odvolání uvedla, že obviněný se obdobné trestné činnosti dopouští soustavně, vždy bezprostředně po skončení předchozího trestu, je zcela bez náhledu na své jednání, a ani dohled probačního úředníka na něj nemá patřičný vliv, kdy trest domácího vězení je navrhován pouze s ohledem na jeho zdravotní stav, nicméně je přesvědčena, že je třeba uložit trest s přímým výkonem, který je způsobilý zabránit mu v páchání další trestné činnosti.
Ačkoliv tedy s ohledem na zdravotní stav obviněného navrhla uložení trestu domácího vězení, stalo se tak pouze s ohledem na zdravotní stav obviněného.
54. Soud prvního stupně pak v novém projednání věci doplnil dokazování o znalecký posudek. Znalec konstatoval, že obviněný je vysoce rizikovou osobou z pohledu možnosti opakovaného páchání dalšího sexuálního násilí, přičemž se staví zcela odmítavě ke zdravotnickým intervencím vyjma doposud aplikované ambulantní formy telefonických kontaktů jednou měsíčně s jeho ošetřující lékařkou MUDr. Šantavou. Podle závěru znalce kombinace rizik u obviněného vyžaduje buď umístění do ústavního ochranného léčení nebo přímo do zařízení zabezpečovací detence, kdy variantou bylo podle znalce i uspořádání služeb zdravotnických, sociálních a jiných tak, aby byl zajištěn faktický dohled nad jeho jednáním, zejména zamezení kontaktu s nezletilými. „Výkon ústavního léčení může přispět k stabilizaci zdravotního stavu pouze velmi omezeně, je navrhovaný zejména z důvodu zadržení obžalovaného a zajištění dohledu nad tím, aby nemohl páchat další sexuální násilí na nezletilých. Nezbytný je pevný přístup, který před opakovaně selhavším, terapeutickým přístupem upřednostní restriktivní prvek umístěním v uzavřeném zařízení“ (bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně si vyžádal dostatek informací pro závěr, že Vězeňská služba České republiky je schopna zajistit obviněnému potřebnou lékařskou péči, a to i ve spolupráci s mimovězeňskými poskytovateli zdravotní péče, aby bylo možno obviněnému zajistit navazující péči zdravotnických zařízení Ministerstva spravedlnosti v jejich poliklinické či lůžkové části (bod 26. rozsudku soudu prvního stupně). Protože se obviněný „stavěl odmítavě k výkonu trestu domácího vězení, nedal písemný slib ve smyslu § 60 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, nezbylo soudu než obžalovanému uložit nepodmíněný trest odnětí svobody“, který za současného stavu shledal jako jediný možný, aby obviněnému zabránil v protiprávní činnosti a ochránil před ním společnost (zejm. nezletilé děti) a současně zajistil, že se obviněný podrobí efektivnímu léčení své sexuální odchylky – sexuální preference pedofilní, příp. hebefilní. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v případě obviněného je třeba ukládat co do druhu nejpřísnější trest, tj. nepodmíněný trest odnětí svobody. Na rozdíl od soudu prvního stupně však zčásti přisvědčil námitkám obviněného a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, tedy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v § 202 odst. 3 tr. zákoníku.
55. Jestliže byl tedy obviněný v konečném důsledku odsouzen podle § 202 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, nedošlo v daném případě k porušení zákazu reformationis in peius, neboť odvolání státní zástupkyně bylo v předcházejícím řízení podáno jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu, a to v neprospěch obviněného. Ostatně uvedenou námitkou se zabýval již soud odvolací (bod 15. rozsudku odvolacího soudu).
56. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky z většiny totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
57. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný K. D., odmítl.
58. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 6. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu