U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 o
dovoláních, která podali obvinění L. B., I. B., a E. B. proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 7 To 402/2013, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T
11/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněných L. B., I. B. a E.
B. o d m í t a j í.
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 11 T 11/2013, byli
obvinění L. B., I. B. a E. B. uznáni vinnými přečinem vydírání podle § 175
odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr.
zákoník“), spáchaném ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
kterého se dle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku dopustili
jednáním spočívajícím v tom, že „dne 6. 11. 2012 kolem 20:00 hodin na ulici R.
v B., v prostorách čerpací stanice Bendi Oil, přinutili zaměstnance čerpací
stanice M. D. podepsat směnku ve výši 40.000,- Kč, pod pohrůžkou násilí vůči
jeho blízkým i vůči jemu samotnému, kdy mu říkali, že mu rozbijí hlavu
kladivem, zapálí auto, a že má ženu a dceru“.
Za to byl obviněný I. B. odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti měsíců), jehož výkon byl podle § 81
odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Obviněný L. B. byl odsouzen podle § 175 odst. 2
tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti měsíců), jehož výkon
byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Obviněný E. B. byl odsouzen
podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 42 (čtyřiceti
dvou měsíců), pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a
nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému M. D. právně zastoupenému
JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem, AK Brno, Kachlíkova 15, částku ve výši
10.400,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. D., odkázán se zbytkem
svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 11 T 11/2013,
podali všichni tři obvinění odvolání zaměřená do všech výroků rozsudku
nalézacího soudu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 7
To 402/2013, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek zrušil ve výrocích o náhradě škody. Jinak zůstal napadený
rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 7
To 402/2013, podali všichni obvinění prostřednictvím svých právních zástupců
dovolání.
Obvinění L. B. a I. B. v rámci podaného dovolání (č. l. 412 – 415) uplatnili
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a současně je naplněn i
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s tím, že je namítána
absence výroku.
Obvinění namítají existenci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených
důkazů a zjištěními, které z nich vyvodil nalézací soud a které odvolací soud
dle jejich názoru slepě přejal. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu České
republiky (dále jen „Ústavní soud“) uvedli, že výklad dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze chápat absolutně, resp. nelze jej vykládat
restriktivně. Namítli, že obsah výpovědí svědků O. Š. a F. H. byl bez
racionálního odůvodnění soudem nalézacím použit s významem opačným. Soud za
obsah výpovědí nepravdivě vydával tvrzení kategoricky odlišná, jakož i účelově
vytvořené konstrukty, které z obsahu důkazů nikterak nevyplývaly. Oba nezávislí
svědci v rámci svých výpovědí s naprostou jistotou vyloučili, že by bylo
poškozenému D. vyhrožováno, jak je naznačeno ve skutkové větě. Navzdory tomu
soud prvého stupně z důkazního stavu vyvodil závěr přesně opačný, když v
odůvodnění rozsudku vytvořil naprosto účelový konstrukt, který neměl nic
společného s obsahem těchto svědeckých výpovědí, a který představuje namítaný
extrémní nesoulad. Odůvodnění stran toho, proč soud neuvěřil svědkovi H., se
obviněným jeví absurdním a paradoxním, neboť jeho výpovědi neuvěřil soud právě
proto, že byl přímým svědkem dotčeného jednání. Z výpovědi svědka Š. pak soud
prvého stupně „zjistil“ pravý opak údajně proto, že „dle soudu popsal skutek
tak, jak jej mohl vidět ze svého úhlu pohledu, ovšem s tím, že zamlčel, že by
slyšel či viděl jakékoliv vyhrožování poškozenému“. Toto tvrzení je dle
obviněných rovněž v příkrém rozporu se svědkovou výpovědí, v níž výslovně
existenci jakéhokoliv vyhrožování popřel. Uvedli, že extrémnost rozporů mezi
provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem lze vnímat rovněž v četnosti
závažných a podstatných rozporů, byť je samy o sobě za extrémní označit nelze. Mají za to, že při hodnocení provedeného dokazování se soud dopustil mnoha
omylů, nesprávností a neobjektivních závěrů, jejichž přehled v rámci dovolání
předkládají. Zejména poukazují na závěry soudů stran osoby obviněného I. B. a
jeho věrohodnost, kdy poukazují na nepřípustnost zohledňování jeho předešlého
odsouzení a nevhodné konstrukce soudů stran jeho vztahu k synovi, výpovědí výše
uvedených svědků H. a Š. a s tím souvisejících úvah soudu a nemístného a
nepřiléhavého postupu soudu prvního stupně vůči těmto svědkům, dále osoby a
výpovědi údajného poškozeného D. a zjištění stran toho, že poškozený D. měl
záměr neodvést peníze a pomocí kamerového systému si chtěl opatřit „důkaz“ o
opaku, kdy poukazují na životní náklady jeho osoby a nesouhlasí se závěrem
soudů o tom, že neměl motiv k odcizení peněz, kdy obvinění shledávají takové
tvrzení nesprávným a současně nepřezkoumatelným, neboť finanční situaci
poškozeného D. soud zcela pomíjí a k možnému finančnímu motivu se ani nijak
nevyjadřuje.
Obvinění rozebírají obsáhle i záznamy z kamerového systému a z
toho plynoucí závěry soudů, zejména stran toho, jak se celý incident odehrál,
zda byl poškozený opravdu zastrašen obviněnými, kdy poukazují na to, že
poškozený jako bývalý profesionální sportovec rozhodně fyzicky převyšoval
obviněné, navíc dle kamerového záznamu bylo zřejmé, že po opuštění stanice na
obviněné cosi pokřikoval, což však soudy opomněly, kdy oproti tvrzení
poškozeného D., tento nevolal své bývalé přítelkyni okamžitě po opuštění
stanice, ale až v rozmezí několika minut. Dále obvinění rozebírají
nesrovnalosti stran otevření trezoru, zejména toho, kdy mělo dojít k jeho
otevření, a tím, že konstrukty soudy o tom, že k otevření trezoru mělo dojít
dříve, než v pondělí 5. 11. 2012, považují za účelové a mylné. Za principiálně
nesprávný považují obvinění postup soudu, kdy je k tíži obviněných (ba dokonce
i k tíži očitých svědků ve smyslu jejich věrohodnosti) přičítána skutečnost, že
neměli vysvětlit, proč poškozený D. změnil svůj postoj a podepsal směnku. Zdůrazňují, že není procesní povinností obviněných prokazovat takovýto typ
skutečností, nehledě na to, že nemohou tušit, jaké myšlenkové pochody se
poškozenému odehrávaly v hlavě. Skutkové okolnosti týkající se absence peněz v
trezoru však jednoznačně ukazovaly na to, že je poškozený neodvedl, kdy změnu
jeho postoje si obvinění vysvětlují tak, že se nejprve snažil zapírat, nicméně
po zjištění, že důkazy svědčí v jeho neprospěch, jakož i po sdělení, že by po
něm byly chybějící finanční prostředky vymáhány soudní cestou a s
příslušenstvím v podobě úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení,
pravděpodobně naznal, že nejvhodnějším postupem bude akceptace návrhu k
podepsání zajišťovací směnky.
Obvinění namítli nepřípustné zohledňování odsouzení obviněného I. B., ke
kterému nesměly soudy přihlížet, zkratkovité hodnocení osoby jeho osoby a i
osob dalších, zejména svědků H., Š. a Š. toliko v „režimu černá/bílá“, kdy mají
za to, že obhajoba navrhovala svědky pouze pro forma, neboť soud měl od počátku
jasno v tom, že za bernou minci považuje výpověď údajného poškozeného D. a z
odůvodnění rozsudku je patrno, že cokoliv se od ní odliší, bude shledáno
„nepravdivým“, kdy z formulací soudu je zjevné, že tento nepřistupoval ke
svědkům jako ke zdrojům informací potřebných ke zjištění skutkového stavu.
Obhajoba dle nich naznala, že soud poměřoval věrohodnost osob jednoduchým
porovnáním byl trestán/nebyl trestán, kterýžto přístup shledávají obvinění
vágním a nepřípustným. Taktéž soudům vytýkají, že v rámci odůvodnění jsou
uvedeny spíše kvazidůvody, kteréžto však nemají žádnou logickou souvislost s
tím, zda měl nebo neměl D. důvod měnit svůj postoj, ba dokonce ani nikterak
nevyvracejí možnost, že peníze odcizil právě on. Soud také opomněl zohlednit
fyzické parametry všech zúčastněných a z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá úporná
snaha soudu vyhovět obžalobě, kdy tato se projevovala nejčastěji ve dvojím
metru, jakým soud přistupoval k obžalobě a obhajobě. Obvinění mají taktéž za
to, že je nutno důrazně rozlišovat skutečnosti podstatné a skutečnosti
nepodstatné a nehodnotit věrohodnost jednotlivých důkazních prostředků pouze na
základě malicherných rozporů. Za nestandardní a absurdní pak považují přístup
předsedy senátu, který se snažil zdiskreditovat obhajobou navržené svědky tím,
že si je nechal prolustrovat a snažil se zkonstruovat jejich „nevěrohodnost“.
Odvolací soud následně na námitky samotné nereagoval a nijak se je nepokusil
vyvrátit, kdy takový postup odvolacího soudu pouze „prohlubuje obavy obhajoby,
že celé odvolací řízení v podání Krajského soudu v Brně je jen jakousi hrou na
apelační soudní systém“.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak obvinění uvedli,
že jeho naplnění spatřují v okolnosti, že napadené rozhodnutí neobsahuje
explicitní výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o odvolání proti výrokům rozsudku o
vině a o trestu, kdy usnesení obsahuje toliko obecnou formulaci, že jinak
zůstává rozsudek nezměněn. Ta však dle jejich názoru nemá oporu v trestním
řádu.
Na podkladě výše uvedených námitek obvinění I. B. a L. B. navrhli, aby Nejvyšší
soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2013 č. j. 7 To
402/2013-371 zrušil, přičemž s ohledem na skutečnost, že vady usnesení plynou
zejména z vad rozsudku, navrhují rovněž, aby zrušil i rozsudek Městského soudu
v Brně ze dne 28. 5. 2013, č. j. 11 T 11/2013-252, a věc vrátil Městskému soudu
v Brně k dalšímu, nestrannému projednání.
Obviněný E. B. v rámci podaného dovolání (č. l. 417 - 421) uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že neměl v řízení zastoupen
obhájcem, a dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že
napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek spočívají na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
Obviněný spatřuje základní problém tohoto případu v tom, že soud považoval
důkaz v podobě černobílého němého záznamu, který zachycoval dění v místnost,
která se nacházela vedle místnosti, v níž mělo dojít ke skutkovému ději, za
objektivní důkaz (jak se několikrát vyjádřil i v odůvodnění rozsudku –
„významný, přímý a objektivní důkaz“), a poté optikou tohoto objektivního
důkazu posuzoval výpovědi očitých svědků. Tomuto odpovídá i dvouhodinový
výslech očitých svědků, u nichž se sice nepodařilo v rámci křížového výslechu
najít rozpory ve výpovědi, nicméně tyto usvědčuje právě objektivní důkaz v
podobě kamerového záznamu. Obviněný nezpochybňuje, že volné hodnocení důkazů je
v pravomoci soudu prvního stupně, nicméně není možné, aby soud vykládal důkazy
a činil z nich závěry v rámci neverbálních projevů svědků či obžalovaných.
Pokud chtěl soud činit nějaké závěry týkající se neverbální komunikace ve
vztahu ke skutkovému ději, pak tak měl učinit prostřednictvím znalce z oboru
psychologie. Závěry, ke kterým soud došel svým laickým vyhodnocením
neverbálních projevů svědků, poškozeného a obžalovaných jsou tak zcela
nepřípustné. Závěry o vině obviněných tak stojí na zcela osamocené výpovědi
poškozeného, dále na svědectví svědkyně P. a konečně na laickém soudním
posturologickém zkoumání kamerového záznamu a jeho následném výkladu. Volné
hodnocení důkazů nelze dle názoru obviněného provádět na základě důkazu, který
dle soudu je objektivní, ale přitom jako takový měl být v tomto kontextu
podroben znaleckému zkoumání, a teprve na základě výsledků tohoto zkoumání měly
být učiněny závěry. Obviněný má za to, že se jedná o tzv. deformaci důkazů,
tedy vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z
provedeného důkazu.
Obviněný rovněž namítl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, kdy nebylo
jeho právnímu zástupci umožněno se na závěr odvolacího řízení k tomuto
vyjádřit, a sice s odkazem na to, že vše podstatné již bylo uvedeno v písemné
podobě a s tímto je odvolací soud dobře seznámen, tedy že fakticky neměl v
řízení obhájce, ač ho mít měl. Uvedl, že odvolací jednání, které bylo dle
rozpisu soudu naplánováno na 40 minut, trvalo z důvodu prodloužení předchozího
jednání pouze 20 minut. Poukazuje na praxi Krajského soudu v Brně, jako soudu
odvolacího, rozhodovat o jednotlivých odvoláních na 20 minutových jednáních, a
to v 90% případů bez ohledu na složitost věci a rozsah předchozího dokazování,
což samo o sobě popírá dvojinstančnost soudního řízení, kdy tak obhajobě i v
běžných věcech nezbývá nic jiného, než se obracet na soudy vyšších stupňů s
mimořádnými opravnými prostředky, neboť obecné soudy neaplikují základní zásady
práva na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených námitek obviněný E. B. navrhl, aby Nejvyšší soud věc
vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení, případně, aby sám rozhodl dle § 265m
tr. ř. tak, že se dle § 226 písm. b) tr. ř. obviněný zprošťuje obžaloby.
Opis dovolání obviněných byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, kterému
bylo doručeno dne 17. 3. 2014. Dne 1. 4. 2014 bylo Nejvyššímu soudu doručeno
vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, ve kterém
sdělil, že se k podanému dovolání obviněných I. B. a L. B., a k dovolání
obviněného E. B. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí
s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r
odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 7
To 402/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni
vinnými a byl jim uložen trest (rozsudek byl změněn toliko ve výroku o náhradě
škody). Obvinění jsou § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnými I. B., L. B. a E. B. vznesené námitky naplňují
jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Všichni tři obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit
námitky, v rámci nichž obvinění namítají nesprávné hodnocení důkazů (zejména se
jedná o výpovědi jednotlivých svědků, samotných obviněných a poškozeného M. D.,
a dále záznam z bezpečnostní kamery), a z nich plynoucí vadná skutková zjištění
(zejména stran zjištění, zda bylo poškozenému ze strany obviněných vyhrožováno,
zda se tento cítil opravdu ohrožen a zastrašen, kdy se odehrál telefonát
poškozeného s jeho bývalou přítelkyní, jaká byla situace na čerpací stanici
stran opakující se ztráty peněz, zjištění stran finanční situace poškozeného a
skutečnosti, v jaký den byl otevřen trezor, kdy sem spadá i námitka, že se
obvinění jim za vinu kladeného jednání nedopustili), když současně prosazují
vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že
tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že závěr o vině je
postaven na základě důkazů, které nejsou objektivní /výpovědi poškozeného a
svědkyně A. P. / a na laickém soudním zkoumání kamerového záznamu) a vlastní
verzi skutkového stavu věci (kdy obvinění trvají na tom, že se uvedeného
jednání nedopustili, poškozenému nikdo nevyhrožoval, kdy skutkové okolnosti
týkající se absence peněz v trezoru jednoznačně ukazovaly na to, že je
poškozený M. D. neodvedl, a přestože se nejdříve snažil zapírat, po zjištění,
že důkazy svědčí v jeho neprospěch, jakož i po sdělení, že by po něm byly
chybějící finanční prostředky vymáhány soudní cestou a s příslušenstvím v
podobě úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení, pravděpodobně naznal, že
nejvhodnějším postupem bude akceptace návrhu k podepsání zajišťovací směnky,
kterážto mu byla po vrácení peněz předána, aniž by byla jakkoliv zneužita či
použita v občanském soudním řízení).
Takto obviněnými vznesené námitky jsou tak založeny na podkladě vlastního
hodnocení provedených důkazů a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění
vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložili na
hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na
procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem
učiněných skutkových závěrů.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy
vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a
druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně
předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku v rámci dovolání domáhají
obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková
zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový
způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již
výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.
Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti
dovozovali zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných
skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci
hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých
procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených
jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d),
e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007,
sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Lze přisvědčit dovolatelům v jejich tvrzení, že se zřetelem k zásadám, které
vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší
soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen
výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů
a provedenými důkazy, kterýžto všichni tři dovolatelé namítají. Takový rozpor
spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na
obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném
z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění
soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se
obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je tedy dovolací soud
oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti
soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity
práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy
nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv.
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci i přes rozsáhlou argumentaci
obviněných nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu
mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem
napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou
obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce
obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny pečlivým způsobem právě v
souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku,
ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. V této souvislosti lze odkázat na
podrobné odůvodnění nalézacího soudu (zejména str. 17 až 23 rozsudku). Namítají-
li obvinění, že závěr o jejich vině je založen v podstatě toliko na výpovědi
poškozeného M. D., případně svědkyně A. P. a záznamu z kamerového systému, pak
se z obsahu odůvodnění nalézacího soudu podává, že tento vycházel z řady
provedených důkazů – zejména výslechu obviněných I. B. a E. B., kdy obviněný L.
B. odmítl vypovídat, dále výpovědi poškozeného M. D., svědkyně A. P., svědků P.
V., O. Š., F. H., M. Š. a M. Š., a videozáznamu z bezpečnostní kamery, kdy
odvolací soud v rámci uvedené námitky, kterážto byla uplatněna již v rámci
řádného opravného prostředku, uvedl, že „výpovědi svědků M. D. a A. P. nejsou
osamocené, ale naopak jsou ve shodě s dalšími ve věci provedenými a shora
popsanými důkazy, zejména s pořízeným videozáznamem (byť bez zvukového
doprovodu) a dalšími listinnými důkazy„ (str. 5 napadeného usnesení).
Nalézací soud podrobně rozebírá jednotlivá tvrzení obviněných, kdy uvádí, na
podkladě jakých důkazních prostředků a jejich vzájemných souvislostech tyto
shledal nevěrohodnými. Zejména se jedná o tvrzení stran toho, zda se obviněný
E. B. nacházel v místnosti s poškozeným v době, kdy se skutek odehrál, kdy soud
jeho výpovědi shledal „jednak vnitřně rozporné, jednak v rozporu s výpověďmi
spoluobžalovaného I. B., poškozeného i svědků“ (str. 19 rozsudku). Soud jeho
výpovědi o tom, že se nacházel na benzínové stanici náhodou, neuvěřil, stejně
jako jeho tvrzení, že se žalovaného skutku nedopustil a do jednání nijak
nezasahoval. Nalézací soud podrobně rozebral jeho jednotlivá tvrzení a
přesvědčivým způsobem vyhodnotil jejich věrohodnost, resp. podrobně rozvedl,
proč jeho výpovědi neuvěřil, kdy závěrem konstatoval, že „při objektivní
existenci těchto rozporů ve výpovědích obžalovaného (a to jak vnitřních, tak
zejména rozporů s objektivně prokázanými skutečnostmi, které obžalovaný nijak
nevysvětlil a zejména neodstranil), je zřejmé, že soud obžalovanému E. B. neuvěřil ani to, že by poškozenému nevyhrožoval“ (zejména str. 19 až 21
rozsudku). Stejně pečlivě se soud zabýval i výpověďmi svědků, zejména svědků F. H. a O. Š., kdy i v jejich případě řádně odůvodnil, na podkladě jakých
skutečností neuvěřil jejich verzi událostí (zejména str. 17 až 19 rozsudku). Uvedl, že svědek F. H. „byl totiž přímým svědkem žalovaného jednání – jak
vyplývá z videozáznamu – ze svého místa přímo a po celou dobu viděl jednání
osob v kanceláři“, kdy však svědek tuto zjevnou skutečnost popřel, což zcela
zásadně narušilo celkovou věrohodnost jeho tvrzení. Soud uvedl, že „přesto lze
z jeho výpovědi objasnit průběh žalovaného případu, neboť F. H. nevypovídal
zcela nepravdivě, pouze podstatné skutečnosti zamlčel“ (str. 18 rozsudku). Ve
vztahu ke svědkovi O. Š. nalézací soud rozebral jeho výpověď a i zde dospěl k
závěru, že tento svědek zamlčel některé podstatné skutečnosti (vyhrožování
poškozenému), jinak však „popsal skutkový děj ve shodě se svědkem poškozeným M. D.“, aby následně svou výpověď změnil s tím, že šel do vedlejší místnosti se
svědkem F. H., kde si s tímto povídal, a proto nemohl slyšet, co by se dělo ve
vedlejší místnosti, což však bylo vyvráceno záznamem z bezpečnostní kamery
(str. 18 až 19 rozsudku). I zde nalézací soud vyhodnotil svědectví tohoto
svědka jako částečně nevěrohodné. Nalézací soud věnoval náležitou pozornost i
výpovědím dalších svědků, zejména svědka M. Š.. „Ve výpovědích svědka
poškozeného M. D. naopak soud žádné podstatné rozpory neshledal, zejména u něj
neshledal důvod kteréhokoliv z obžalovaných nepravdivě a křivě obvinit z
trestné činnosti. E. B. poškozený téměř neznal, zbývající obžalovaní pro něj
byli jeho zaměstnavateli, s nimiž po dobu několika měsíců od jeho přijetí do
zaměstnání neměl žádné podstatné problémy“ (str. 21 rozsudku). Nalézací soud
se poněkud nad rámec věci zabýval i tím, zda měl poškozený M. D. motiv k
jednání, z kterého byl obviněnými nařčen, tedy neodevzdání částky 40.000,- Kč
do trezoru, tj. zatajení uvedené částky.
Zde neshledal, že by poškozený žil nad
své poměry nebo byl zadlužen, jak tvrdí obvinění, a k tomuto jednání tedy neměl
motiv. Uvedený závěr je konstrukcí soudu, která však má význam toliko podpůrný,
a to pro závěr o věrohodnosti poškozeného a jeho osoby, jak ostatně i nalézací
soud sám zdůraznil. Skutečnost, zda to byl poškozený M. D., kdo odcizil, resp. neodevzdal uvedenou částku, či osoba jiná, je pro posouzení viny obviněných
irelevantní, neboť i kdyby teoreticky došlo k situaci, že zaměstnanec jejich
čerpací stanice neodevzdá peníze, nelze takovouto situaci řešit vydíráním a
pohrůžkami, které se vystupňují do té míry, že uvedená osoba ve strachu z
nátlaku na svou osobu a své blízké podepíše směnku, v níž se zaváže vrátit
údajně zpronevěřenou částku. Takovéto jednání nelze ospravedlnit subjektivním
přesvědčením, že dotyčná osoba je vinna nečestným jednáním. V projednávané věci
navíc soudy dospěly k závěru, že poškozený M. D. neměl k nějakému nečestnému
jednání motiv a trval od počátku na tom, že se ničeho špatného nedopustil.
Z podnětu odvolání obviněných pak odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek
soudu prvního stupně a přes rozsáhlé námitky obviněných tento potvrdil, kdy
současně zrušil výrok o náhradě škody. Odvolací soud tedy shledal skutková
zjištění učiněná soudem nalézacím za správná, kdy uvedl, že „dospěl k závěru,
že není potřeba ve věci provést ještě nějaké další důkazy. Podle názoru
odvolacího soudu provedl soud I. stupně ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5
trestního řádu dokazování v potřebném rozsahu a učinil ve věci úplná a správná
skutková zjištění, která mají plnou oporu ve výsledcích provedeného
dokazování“, kdy soud prvního stupně svá skutková zjištění „opřel zejména o
opakovaně neměnnou výpověď svědka M. D. a dále o výpovědi svědků A. P. a O. Š.,
jak jsou velmi podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, když
naproti tomu výpověď svědka F. H. nepovažuje za zcela věrohodnou, o videozáznam
bezpečnostní kamery z inkriminované doby zabírající prostor pracoviště
(kancelář) pracovníků benzínové čerpací stanice sousedící s kanceláří vedení
společnosti, kde se celá věc (žalovaný skutek) odehrála, o směnku na částku
40.000,- Kč vystavenou I. B. a s donucením podepsanou poškozeným M. D., o
částku 40.000,- Kč zajištěnou při následné policejní akci dne 13. 11. 2012 u
obžalovaného I. B., jakož i o další důkazy, o jejichž věrohodnosti neměl soud
důvodu pochybovat, a jimiž je trestná činnost všech tří obžalovaných jako
spolupachatelů ve všech směrech bezpečně a spolehlivě prokázána“ (str. 4
napadeného usnesení).
Zde je namístě uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná
pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak
stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž
v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a
nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím
k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy
stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z
hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam.
Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o
rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Do uvedeného výkladu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý
průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), na
kterou v rámci podaného dovolání odkazuje i obviněný, a v níž je kritizován
postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje
zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně, a vybočuje tak z rámce ústavním
pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti
je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu
spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod
je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho
účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro
prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka
pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také –
pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z
jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní,
zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních
předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté
Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se o
tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto,
případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval,
a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného
rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. O takový případ se však v
projednávané věci zcela jistě nejedná, neboť účastníkům – obviněným byla jejich
procesní práva v celém rozsahu zachována.
Soudy obou stupňů tak založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků
dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým
stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního
rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje,
jednak obviněných I. B. a L. B. a obviněného E. B. a jednak poškozeného M. D.,
se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li
soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato
skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in
dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obvinění tak svým jednáním naplnili skutkovou podstatu přečinu vydírání podle §
175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
Obviněný E. B. uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. s
tím, že fakticky neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl.
Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Jedná se tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. § 36 tr. ř. a § 42
zákona č. 218/2003 Sb., zákona o soudnictví ve věcech mládeže), neboť právo na
obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak
mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz např. čl. 6 odst. 3
písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), tak i ústavními
předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též
porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení
ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) je však svým vymezením užší, neboť
jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu. Pokud např.
obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je tento
dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této
době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního
rozhodnutí napadeného dovoláním (R 48/2003, R 23/2007-II., NS 17/2002-T 413 a
NS 19/2003-T 455). Současně má Nejvyšší soud za to, že výklad tohoto dovolacího
důvodu nelze pojímat čistě restriktivně, a že tedy pokrývá i případy, kdy sice
obviněný obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány
činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace
vyplývající (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn.
11 Tdo 1286/2003). Naplnění tohoto dovolacího důvodu nicméně nelze spatřovat ve
vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem, např. v tom,
že obhájce se v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit
advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby (srov. NS 19/2003-T 455 a TR
NS 17/2005-T 806).
Obviněný namítl, že jeho obhájci nebylo umožněno se na závěr odvolacího řízení
k tomuto vyjádřit. Z protokolu o veřejném zasedání konaného u odvolacího soudu
(č. l. 368 spisu) však vyplývá, že obhájce obviněného Mgr. Luděk Dvořák byl
vyzván k přednesu odvolání a závěrečného návrhu. Uvedené skutečnosti si
Nejvyšší soud ověřil přehráním záznamu z veřejného zasedání konaného dne 12.
12. 2013, který je založen na č. l. 367 spisu a ze kterého se podává, že
obhájce obviněného byl nejdříve vyzván k přednesu podaného odvolání, kdy byl
předsedkyní senátu vyzván ke stručnosti, neboť písemné vyhotovení odvolání bylo
již založeno ve spise a soud s ním byl seznámen, a následně byl vyzván i k
přednesu závěrečného návrhu, což také učinil. Uvedená námitka obviněného je
tedy neopodstatněná.
V projednávané věci se jednalo o případ tzv. nutné obhajoby, kdy byl obviněný u
odvolacího řízení, a potažmo i řízení soudu prvního stupně, řádně zastoupen
svým obhájcem Mgr. Luďkem Dvořákem. Námitka stran toho, jak dlouho probíhalo
odvolací řízení, případně odkaz na statistiku „neúspěchu“ odvolání u Krajského
soudu v Brně, nespadá svým obsahem pod uplatněný, a ani žádný jiný dovolací
důvod.
Obvinění I. B. a L. B. pak uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
k) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze uplatnit, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve
dvou alternativách, buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném
rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou; nebo určitý výrok sice
byl učiněn v napadeném rozhodnutí, ale není úplný.
K tomuto dovolacímu důvodu je nutné uvést, že obvinění uvedli, že napadené
usnesení neobsahuje explicitní výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o odvolání
proti výrokům rozsudku nalézacího soudu o vině a trestu, tedy že absentuje
výrok o způsobu rozhodnutí o jimi podaných odvoláních, která směřovala do všech
výroků nalézacího soudu.
K této výhradě považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že takový požadavek není
opodstatněný, protože platí, že odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího
soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se
jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému (v
případě společného odvolání konkrétním obviněným). Proto, jestliže odvolací
soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné
části toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17, T- 417). Ze zásad, jimiž se řídí
rozhodování odvolacího soudu, (§ 254 tr. ř.), a které jsou obsahem ustanovení §
258 odst. 1, 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za
vadný jen některý výrok (např. výrok o náhradě škody jako v projednávané věci),
rozhodne tak, že zruší tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem
zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně,
tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny, a že se v tomto rozsahu
odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo
vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo
1079/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2003, sv. 23,
T- 531).
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán,
neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí
soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r
odst. 7 tr. ř.), a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k
závěru, že napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že
dovolání obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněných I. B. a L. B. a obviněného E. B. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata