3 Tdo 442/2024

3 Tdo 442/2024-771

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný A. V. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 44 To 239/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 83/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. V. K. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. 2 T 83/2022, byl obviněný A. V. K. uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že

přibližně od září 2013 do 21. 12. 2021 v Praze, v ulici XY, ve společně obývaném bytě i na jiných místech nejprve v letech 2013 – 2015 hrubě nadával a slovně ponižoval svou nezletilou dceru AAAAA (pseudonym), po níž vyžadoval bezmeznou poslušnost a absolutní dodržování přesně nastaveného domácího režimu, kdy od roku 2015 ji začal přibližně jednou týdně fyzicky trestat tím způsobem, že ji bil po těle a končetinách rukama, opaskem s kovovou sponou nebo dřevěnou hůlkou, rdousil ji tak, že ji jednou rukou stiskl hrdlo a druhou rukou jí překrýval nos a ústa, v jednom případě jí udeřil pěstí od obličeje a naplival jí do něj, pokud dle jeho mínění špatně uklidila, cpal jí nalezený prach násilím do úst, nutil ji sníst z odpadkového koše zbytky vyhozeného nesnězeného jídla, a nepřiměřeně narušoval soukromí dospívající dcery tím, že ji kontroloval na záchodě, zakazoval jí, aby se zavírala v koupelně, v případě, že nechtěla cvičit, protože měla menstruaci, musela mu toto dokazovat menstruačním kalendářem, a také jí kontroloval mobilní telefon a sociální sítě, kdy toto jeho jednání dcera nesla velmi úkorně a cítila se při něm nedůstojně, a v průběhu času těžké fyzické násilí a nedůstojné chování doprovázel slovním ponižováním, že je nemožná, prase, že je hloupá a že nic nedokáže, kdy jí zároveň průběžně hrozil, že ji odveze do ciziny nebo na internát, kde ji budou bít namísto něj, přičemž toto jeho jednání poškozená vzhledem k dlouhodobosti, hrubosti, jakož i bezvýchodnosti celé situace, vnímala jako těžké příkoří.

2. Za to byl odsouzen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), mu byla dále uložena povinnost zaplatit poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 150 000 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání obviněný, v jeho neprospěch proti výroku o trestu státní zástupce a proti výroku o náhradě nemajetkové újmy též poškozená. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 44 To 239/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 150 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % p. a. ode dne 24. 11. 2022 do zaplacení. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. pak byla odvolání obviněného i státního zástupce zamítnuta.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný A. V. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

5. Obviněný namítá, že z rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, zda se měl vytýkaného jednání dopustit v úmyslu přímém či nepřímém, přičemž nebyl zkoumán ani jeho motiv či případná pohnutka. Současně nebylo prokázáno ani v rozsudcích uvedeno, že by poškozená jeho jednáním utrpěla jakoukoliv fyzickou újmu, vyjma jedné modřiny. Má za to, že pokud měl poškozenou po dobu osmi let bít způsobem popsaným ve skutkové větě, muselo by takové surové jednání na poškozené opakovaně zanechat objektivně zjistitelné stopy. Obviněný rovněž poukázal na to, že soudy ponechaly bez povšimnutí, že obviněný během uvedené doby, kdy měl poškozenou bít jednou týdně, střídavě žil v České republice a v zahraničí, zejména v Rusku, kde měl podnikatelské aktivity. Vzhledem k tomu, že byl zhruba až polovinu uvedené doby v zahraničí, nemohl ji v tomto rozsahu týrat. V tom spatřuje zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů a naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. V rámci procesní námitky pak obviněný soudům vytkl, že soud prvního stupně nepřipustil, aby mohl poškozené po jejím výslechu klást otázky, kdy ochrana práv poškozené před její možnou traumatizací dostala přednost před zachováním práv obviněného. Z obsahu otázek, jež jsou v písemné podobě založeny ve spise, je zřejmé, že tyto ani nebyly způsobilé poškozenou jakkoliv traumatizovat, nemusela by vypovídat o jakémkoliv jednání, jemuž měla být vystavena, nýbrž zejména o okolnostech, které trestnímu řízení předcházely a které v jeho průběhu následovaly. Tyto otázky by přispěly k objasnění toho, zda a jakým způsobem došlo k naplnění znaků trestného činu. I v tomto směru tedy podle obviněného došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, určujících pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

7. Obviněný dále brojí proti adheznímu výroku, přičemž poukázal na to, že výroky obou soudů o náhradě nemajetkové újmy jsou v rozporu s hmotným právem, neboť soud může podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnout o nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích jen za situace, kdy v důkazním řízení byla jeho důvodnost a výše náležitě prokázána. V napadených rozsudcích podle něj nelze určit a tedy ani přezkoumat, jakým postupem a podle jakých kritérií soud prvního stupně k závěru o částce právě v této výši dospěl, přičemž náhrada nemajetkové újmy byla poškozené přiznána a odůvodněna ustanovením § 13 zákona č. 40/1964 Sb., přestože k jednání obviněného mělo dojít už za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Jakékoliv zdravotní následky nebyly zjištěny ani z výpovědi poškozené, tyto byly pouze tvrzeny zmocněncem poškozené, přičemž i soud prvního stupně připustil, že možné psychické následky jsou pouze latentní. Satisfakce v penězích byla poškozené přiznána přesto, že k žádnému snížení její vážnosti ve společnosti nedošlo ani nebyla lékařsky prokázána a doložena žádná zdravotní újma. V těchto pochybeních obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

8. S ohledem na to, že k části shora uvedených pochybení došlo ze strany soudu prvního stupně a soud odvolací je ponechal bez odezvy, došlo podle obviněného zamítnutím jeho odvolání k založení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť již v řízení předcházejícím byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

9. Závěrem svého dovolání se obviněný vyjádřil k otázce věrohodnosti svědkyně O. A. K. a svědka I. G. Poukázal na to, že svědek G. vede s obviněným civilní spor týkající se odvolání daru pro nevděk, který měl spočívat právě v týrání neteře jmenovaného svědka, kterou je poškozená. Občanskoprávní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 91/2022 bylo přerušeno do doby skončení trestního řízení a nyní pokračuje. Svědek G. má tedy přímý majetkový zájem na tom, aby k odsouzení obviněného došlo, což ani žádným způsobem nezastírá. Nepřihlédnutím k těmto okolnostem zatížil soud prvního stupně i soud odvolací své řízení vadou, jež vedla k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších soudů a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

12. Státní zástupce předně upozornil na to, že argumentace obsažená v mimořádném opravném prostředku obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Již to podle něj značí zjevnou neopodstatněnost dovolání.

13. Dále je podle státního zástupce nutné konstatovat, že těžiště dokazování leží především v řízení před nalézacím soudem. Nalézací soud totiž v hlavním líčení představuje subjekt trestního řízení nejvhodněji vybavený prostředky pro zjišťování skutkového stavu s ohledem na plné uplatnění zásad bezprostřednosti a ústnosti. Tyto zásady přitom nabývají na významu v situaci, jedná-li se o hodnocení výpovědi obviněného či svědka. Při něm totiž hraje rozhodující roli mimo jiné i hodnocení projevů neurovegetativní povahy vyslýchaného, tedy jak se tváří, jak působí, zda reaguje pohotově či sebejistě, anebo zda hledá nápovědu u obhájce.

Role nalézacího soudu je tak stěžejní. Korigovat skutková zjištění nalézacího soudu z pohledu soudu odvolacího či dovolacího přitom lze pouze výjimečně, přičemž by nemělo docházet k nahrazování hlavního líčení. Postupoval-li totiž nalézací soud důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., a tedy hodnotil-li důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemohou odvolací ani dovolací soud napadený rozsudek zrušit pouze z toho důvodu, že samy na základě svého přesvědčení hodnotily tytéž důkazy s jiným výsledkem – muselo by se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci.

Obviněným namítaná nevěrohodnost některých svědků tudíž postrádá relevanci v situaci, je-li souzený skutek prokazován i dalšími důkazy, z nichž některé jsou zcela objektivní. Lze tak poukázat kupříkladu na tajné audionahrávky pořízené nezletilou poškozenou, její žádost o umístění do XY, zprávu ZŠ XY a zprávu orgánu sociálně-právní ochrany dětí z roku 2017, zápis z jednání obviněného s ředitelkou zařízení H. K. ze dne 22. 12. 2021 a mnoho dalších. V myšlenkových úvahách soudů obou stupňů tak nelze identifikovat žádné vybočení z logiky projednávané věci ani rozpor (natož extrémní) v provedeném dokazování.

Výše uvedené tak činí námitky obviněného zjevně neopodstatněnými. K jeho výhradě stran porušení pravidla in dubio pro reo je podle státního zástupce nutné konstatovat, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé a jejich věrohodnost není ničím zpochybněna, přičemž zahrne-li úvahy vedoucí k tomuto závěru do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou pro uplatnění tohoto pravidla splněny podmínky, neboť soud z logiky věci žádné pochybnosti nemá. Právě tak tomu bylo i v aktuálně projednávaném případě obviněného.

14. Přisvědčit pak podle státního zástupce nelze ani dalším dovolacím námitkám. Z provedeného dokazování je především zcela zřejmé, že obviněný konal v úmyslu přímém. Pokud se dále jedná o jím vytýkanou absenci motivu k páchání stíhaného jednání, je podle státního zástupce nutné konstatovat, že ten není znakem skutkové podstaty souzeného zločinu, přičemž jeho námitka tak postrádá opodstatnění. Přinejmenším zavádějící je také jím zpochybněné časové vymezení souzeného jednání. Je naprosto zjevné, že skutková věta obsahuje četnost jednání formulovanou slovy „přibližně jednou týdně“. Je pak zcela pochopitelné, že pokud opakovaně dochází k jednání, jež v souhrnu představuje týrání ve smyslu § 198 tr. zákoníku trvající přes 8 let, nebude zpravidla možné skutkovou větu vyjádřit výstižněji. Ani v rámci těchto námitek tak nelze identifikovat žádné pochybení a postrádají tudíž opodstatnění.

15. Stran vytýkaného procesního pochybení nalézacího soudu spočívajícího v neumožnění kladení dalších otázek nezletilé poškozené státní zástupce odkázal na podle něj přiléhavé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a dodal, že nezletilá poškozená je zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu § 2 odst. 4 písm. a) i c) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Podle § 20 odst. 1 zákona o obětech trestných činů je přitom nutné zvlášť zranitelnou oběť vyslýchat obzvlášť citlivě a s ohledem na konkrétní okolnosti, jež ji činí zvlášť zranitelnou. Obdobné zásady formuluje i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. 10. 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu. Souzený skutek je přitom prokazován i jinými důkazy. Státní zástupce se tak s ohledem na výše uvedené domnívá, že nalézací soud odmítl pokládání dalších otázek ze strany obviněného zcela důvodně.

16. Pokud se dále jedná o výtky vůči adheznímu výroku, ty podle státního zástupce rovněž postrádají opodstatnění. Obviněnému lze sice podle státního zástupce přisvědčit v tom, že soudy obou stupňů nesprávně citovaly občanský zákoník z roku 1964, to však samo o sobě nečiní adhezní výrok vadným. Je totiž zapotřebí konstatovat, že účinná úprava obsahuje stejná východiska jako ta předešlá. Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, odčiněny byly duševní útrapy nezletilé poškozené ve smyslu § 2956 části věty za středníkem. Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění upravuje § 2957 občanského zákoníku, jenž mimo jiné ukládá povinnost odčinit i okolnosti zvláštního zřetele hodné, a sice úmyslné způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci apod. Pokud při posuzování způsobu a výše přiměřeného zadostiučinění soudy obou stupňů vzaly tyto skutečnosti v potaz a dospěly k závěru o nutnosti relutární náhrady, nelze jim nic vytknout. V této souvislosti je třeba reagovat na výhradu obviněného spočívající v tom, že nezletilé poškozené žádné ublížení na zdraví nezpůsobil, neboť ta má mít pouze psychické obtíže latentního charakteru. Tato námitka je totiž naprosto zavádějící. Nezletilé poškozené byly odčiněny duševní útrapy ve smyslu již citovaného § 2956 části věty za středníkem občanského zákoníku. Případná jiná nemajetková újmy by musela být odčiněna podle jiných ustanovení, například podle § 2958 občanského zákoníku (bolesti při ublížení na zdraví, další nemajetkové újmy a ztížení společenského uplatnění), § 2959 občanského zákoníku (zvlášť závažné ublížení na zdraví či usmrcení), § 2960 občanského zákoníku (náklady spojené s péčí o zdraví) apod. Tyto újmy však konkrétně v tomto trestním řízení odčiněny nebyly. Pokud se dále jedná o rozporovanou výši relutární náhrady, je třeba konstatovat, že způsobená nemajetková újma není objektivně kvantifikovatelná, a v případě jejího odčinění je tak třeba aplikovat soudcovské uvážení. Částka ve výši 150 000 Kč včetně úroku z prodlení přitom podle názoru státního zástupce nepředstavuje vybočení z mezí soudcovského uvážení, zohlední-li se délka týrání a jeho forma tak, jak je popisuje skutková věta rozsudku nalézacího soudu.

17. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. pak státní zástupce dodal, že není-li odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zatížen žádným z nedostatků spadajících pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemůže být ani rozhodnutí Městského soudu v Praze vadné z pohledu dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

18. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. V. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

20. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

22. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

23. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

24. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je konečně dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

27. Na podkladě obviněným uplatněných důvodů dovolání a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

28. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný A. V. K. jím brojí proti výroku o vině zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, resp. i proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Vyjadřuje přitom nesouhlas jednak s postupem soudu prvního stupně, který mu neumožnil položit poškozené jím navrhované otázky, jednak poukazuje na absenci vyjádření formy jeho zavinění v napadených rozhodnutích, přičemž soudy se podle jeho názoru nezabývaly ani motivem či případnou pohnutkou. Zpochybňuje dále věrohodnost svědků, kteří potvrdili výpověď poškozené, a namítá, že skutek se nemohl stát tak, jak je uvedeno ve skutkové větě. V rámci výhrad proti výroku o náhradě nemajetkové újmy pak poukazuje na to, že není zřejmé, z jaké právní úpravy a podle jakých kritérií soudy nižších stupňů postupovaly při hodnocení důvodnosti a výše přiznaného nároku poškozené.

29. Z právě stručně shrnutého a výše podrobně rekapitulovaného obsahu dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil jak námitky procesní a právní povahy, tak zejména námitky skutkové, tedy směřující proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů.

30. Pokud jde o procesní námitku směřující proti postupu soudu prvního stupně, který nepřipustil, aby obviněný mohl poškozené položit jím navrhované

otázky, Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda je takto koncipovanou výhradu možné podřadit pod obviněným výslovně citovanou třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ta spočívá v tom, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dospěl přitom k závěru, že vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci se obviněný prostřednictvím jím navrhovaných otázek k zodpovězení poškozenou ve skutečnosti domáhal opakovaného výslechu poškozené u soudu, lze připustit podřazení dané argumentace pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě. Obviněný v rámci této výhrady totiž fakticky namítá, že nebyl proveden jím implicitně požadovaný opakovaný výslech poškozené, při kterém by jí byly položeny jím navržené otázky. Nejvyšší soud však konstatuje, že po věcné stránce se jedná o námitku neopodstatněnou.

31. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je totiž patrné, že nalézací soud pečlivě zvažoval, zda opakovaný výslech poškozené, při kterém by jí položil obviněným navržené otázky, provést, či nikoliv. Dospěl přitom k závěru, že s poškozenou je nutno zacházet jako se zvlášť zranitelnou obětí trestného činu podle zákona č. 45/2013. Sb., o obětech trestných činů. Uvedl dále, že podle § 20 odst. 3 zákona o obětech trestných činů platí, že výslech zvlášť zranitelné oběti se provádí tak, aby později nemusel být opakován. Obdobnou úpravu přitom obsahuje i § 101 odst. 3 a § 102 odst. 1 a odst. 2 tr. ř. Zmínil rovněž, že poškozená samotné projednávání věci prožívá velmi emotivně a je zřejmé, že vyvolávání vzpomínek, opakovaná účast na jednání a odpovídání na položené otázky pro ni představuje nedůvodně traumatizující prožitek, jakož i to, že veškeré otázky, které byly předloženy, jsou buď opakováním toho, k čemu se již poškozená vyjádřila, anebo směřují do sféry probíhajícího civilního řízení o opatrovnictví poškozené. Pouze u dvou otázek připustil, že tyto se snad týkají toliko dne odchodu do zařízení XY; tento den byl ale také dokazován u hlavního líčení, přičemž další okolnosti toho dne byly zřejmé ze spisu zařízení XY. Z toho důvodu nalézací soud návrh na opětovný výslech poškozené zamítl s tím, že navrhované otázky již byly zodpovězeny nebo rozšířené odpovědi na ně lze získat pro nezletilou méně zatěžujícím a úkorným způsobem, a dodatečný výslech nezletilé nekonal.

32. S uvedeným postupem soudu prvního stupně se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Nalézací soud poté, co na poškozené bezprostředně pozoroval, jakým způsobem prožívá trestní řízení, správně tuto považoval za zvlášť zranitelnou oběť trestného činu, a to se všemi důsledky z toho vyplývajícími, mezi které patří mj. i povinnost dbát o to, aby výslech takové zvlášť zranitelné oběti nemusel být opakován. Své úvahy v tomto směru přitom soud prvního stupně náležitým a vyčerpávajícím způsobem rozvedl v odůvodnění svého rozsudku, takže obviněnému bylo zřejmé, z jakého důvodu nebylo přistoupeno k položení jím dodatečně navrhovaných otázek, které navíc v převážné většině již byly v dostatečné míře objasněny jinými provedenými důkazy, popř. se netýkaly předmětu tohoto trestního řízení. Je zjevné, že opakování výslechu poškozené toliko za účelem položení obviněným navrhovaných otázek by bylo zcela nadbytečné a nepřiměřeně by poškozenou zatěžovalo. Z toho důvodu Nejvyšší soud uvedené námitce obviněného nepřisvědčil, a naopak jako zcela správný vyhodnotil postup soudu prvního stupně.

33. Další část dovolání, která tvoří jádro dovolací argumentace obviněného, je tvořena skutkovými námitkami, tedy takovými výhradami, které směřují do oblasti hodnocení důkazů a jimiž je napadána správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Obviněný jednak zpochybňuje věrohodnost svědků K. a G., přičemž poukazuje na to, že s těmito osobami vede občanskoprávní spory, a dále namítá, že skutek se nemohl stát tak, jak poškozená uvedla, neboť v takovém případě by si někdo musel všimnout zranění na jejím těle, a protože obviněný nebyl po celou dobu přítomen v České republice. S ohledem na tyto výhrady má obviněný za to, že skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.

34. K takovým výhradám je však Nejvyšší soud nucen uvést, že zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).

35. Pokud obviněný v podaném dovolání zpochybňuje věrohodnost svědkyně O. A. K. (své matky) a svědka I. G. (svého bratra), kteří potvrdili skutečnosti uváděné poškozenou (přičemž však věrohodnost samotné poškozené, jejíž výpověď byla pro závěr o vině stěžejní, výslovně nezpochybňuje), dostává se mimo rozsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě. Je tomu tak proto, že zejména hodnocení věrohodnosti svědka s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti náleží tomu orgánu činnému v trestním řízení, který výslech daného svědka provedl. Skutečnost, že nalézací soud hodnotil věrohodnost jmenovaných svědků způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, proto zásadně nemůže založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s těmito důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.).

36. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je přitom patrné, že soud prvního stupně se pečlivě zabýval jak hodnocením věrohodnosti samotné poškozené (tu přitom obviněný paradoxně nezpochybňuje, ačkoliv její výpověď je pro závěr o jeho vině stěžejní), tak i bratra obviněného I. G., jakož i matky obviněného O. A. K. (byť tuto svědkyni nebylo možné v řízení před soudem osobně vyslechnout). Jeho úvahy a závěry následně přezkoumal a aproboval i soud druhého stupně, který konstatoval, že výpověď obviněného je v rozporu jak s výpovědí poškozené a jejího strýce (bratra obviněného), tak s pořízenými audionahrávkami, které lze považovat za důkaz objektivní povahy, či rovněž s listinnými důkazy, které zmínil státní zástupce ve vyjádření k dovolání. Po takto provedeném dokazování pak soudy dospěly k závěru, že výpověď obviněného je nepravdivá a účelová, stejně jako shledaly nevěrohodnými výpovědi matky a sestry poškozené. Těmto závěrům, které nejsou výrazem libovůle, neboť mají podklad v provedených důkazech a soudy své úvahy náležitým způsobem vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, není Nejvyšší soud oprávněn cokoliv vytknout.

37. Pokud jde o námitku, kterou obviněný poukazuje na to, že skutek se nemohl stát tak, jak poškozená uvedla, neboť v takovém případě by si někdo musel všimnout zranění na jejím těle, ani tato námitka není pro svoji ryze spekulativní povahu způsobilá založit zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Obviněný přitom pomíjí, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že modřin na těle poškozené si všimla např. spolužačka poškozené, a že při následném šetření matka poškozené hrozila, že pokud řekne pravdu o původu modřin, skončí v ústavní péči. Modřin si všimla i babička poškozené, která vypověděla, že poškozená nosila např. rolák, aby nebyly vidět modřiny na krku.

38. Nedůvodnou je rovněž námitka týkající se časového vymezení týrání poškozené, kdy obviněný namítá, že pro svoji občasnou nepřítomnost v České republice nemohl poškozenou týrat jednou týdně, jak je uvedeno ve skutkové větě. Rovněž ani tato námitka není způsobilá založit zjevný (extrémní) rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť je zcela zjevné, že pokud se obviněný vytýkaného jednání dopouštěl po dobu více než 8 let, není možné ve skutkové větě přesně uvádět jednotlivé útoky, kdy k týrání docházelo, a zohledňovat přitom jednotlivé výjezdy obviněného do zahraničí, během kterých z povahy věci skutečně nemohlo k týrání docházet. Je naopak nutno spokojit se s určitou mírou zobecnění a zjednodušení časového vymezení frekvence těchto útoků, např. v podobě formulace „přibližně jednou týdně“. Z provedeného dokazování je přitom zřejmé, že k týrání docházelo s různou frekvencí (v době, kdy byl obviněný přítomný doma, i na denní bázi).

39. Stran skutkových námitek obviněného tak Nejvyšší soud uzavírá, že důkazní řízení a skutková zjištění soudů nižších stupňů na jeho základě učiněná nejsou zatížena žádnou vadou, natož pak takovou, která by měla opodstatňovat výjimečný zásah Nejvyššího soudu do oblasti skutkových zjištění. Jelikož soudy nižších stupňů, zejména pak soud nalézací, neměly o vině obviněného pochybnosti, nepřicházela v úvahu ani aplikace zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného).

40. Právní povahy je pak námitka obviněného týkající se absence vyjádření subjektivní stránky v rozhodnutích soudů nižších stupňů. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že byť je skutečností, že konkrétní podoba zavinění není v rozhodnutích nižších soudů výslovně vyjádřena, je ze skutkové věty i z odůvodnění zřejmé, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je tomu tak z toho důvodu, že obviněný věděl, že svým hrubým a bezcitným jednáním vůči poškozené může porušit zájem chráněný trestním zákonem (zájem společnosti na ochraně osob, které jsou vzhledem ke svému věku nebo z jiného důvodu v péči nebo výchově jiných osob), a takové porušení chtěl způsobit. Pokud obviněný dále poukázal na to, že nebyl zkoumán jeho motiv nebo případná pohnutka, je nutno konstatovat, že motiv ani pohnutka nejsou znakem zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, pro který byl obviněný odsouzen.

41. Částečně právní povahy jsou konečně i námitky obviněného směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, byť zde je nutno upozornit na to, že obviněný v rámci polemiky s výrokem o náhradě nemajetkové újmy částečně uplatňuje i skutkovou námitku, že důvodnost a výše nároku na náhradu nemajetkové újmy nebyla v důkazním řízení náležitě prokázána.

42. K posledně uvedené skutkové námitce obviněného je možno pouze stručně uvést, že konkrétní podoba duševních útrap (vnitřních mučivých pocitů – viz níže), které poškozená kvůli jednání obviněného prožívala, vyplývá ze skutkových zjištění, která byla podkladem pro výrok o vině obviněného zločinem týrání svěřené osoby. O těch s ohledem na důkazní situaci v nyní projednávané věci pochybnosti nepanují (viz výše). Nelze proto úspěšně namítat, že okolnosti zakládající nárok na náhradu nemajetkové újmy nebyly dostatečně prokázány, neboť je tomu přesně naopak.

43. Nejvyšší soud se dále zabýval právní argumentací, v rámci níž obviněný namítl, že z napadených rozhodnutí nelze určit a tedy ani přezkoumat, jakým postupem a podle jakých kritérií soud prvního stupně k závěru o částce právě v přiznané výši dospěl. Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že náhrada nemajetkové újmy byla poškozené přiznána a odůvodněna ustanovením § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, přestože k vytýkanému jednání mělo dojít za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

44. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že obviněnému lze sice přisvědčit v tom, že soudy obou stupňů nesprávně citovaly občanský zákoník z roku 1964, na druhé straně je však Nejvyšší soud v plné shodě se státním zástupcem toho názoru, že tato skutečnost sama o sobě nečiní adhezní výrok vadným. Je navíc nutno poukázat na to, že odvolací soud, byť opět, stejně jako soud nalézací, nesprávně citoval ustanovení § 13 občanského zákoníku z roku 1964, které se týká prostředků ochrany osobnosti, nakonec jednoznačně stanovil, že náhrada nemajetkové újmy byla poškozené přiznána k odčinění duševních útrap, které jí obviněný způsobil, a to podle § 2956 občanského zákoníku z roku 2012. Podle tohoto ustanovení platí, že vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. I přes určité faktické nesprávnosti v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je tedy zřejmé, že duševní útrapy poškozené způsobené jednáním obviněného byly odčiněny v režimu občanského zákoníku z roku 2012.

45. Pokud obviněný dále namítl, že u poškozené nebyly zjištěny žádné zdravotní následky či újma, je s poukazem na právě uvedené nutno upozornit, že v rámci výroku o náhradě nemajetkové újmy byly odškodňovány toliko duševní útrapy poškozené, nikoliv ublížení na zdraví. Duševní útrapy jsou přitom vnitřní mučivé pocity (psychické utrpení), které mohou, ale nemusejí mít přímou vazbu na tělesná zranění (prožívaná trýzeň, strach a utrpení, negativně vnímaný stres, smutek a zármutek, úlek, znepokojení, pocit ponížení apod.) – srov. BEZOUŠKA, Petr. § 2956. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1701. Jde tedy o jinou kategorii než ublížení na zdraví. Již z toho důvodu je uvedená námitka obviněného zavádějící a nebere v potaz obsah napadených rozhodnutí a důvody, pro které bylo poškozené přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích.

46. Pokud jde o formu a výši přiznaného odškodnění za způsobené duševní útrapy, podle § 2951 odst. 2 občanského zákoníku platí, že nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

47. Samotné určení výše nemajetkové újmy je přitom věcí soudcovského uvážení, při kterém je nutno pečlivě zohlednit všechny zjištěné okolnosti daného konkrétního případu. Podle § 2957 občanského zákoníku rovněž platí, že způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.

48. Uvedeným požadavkům, pokud jde o přiměřené zadostiučinění, které bylo poškozené přiznáno ve výši 150 000 Kč, soudy nižších stupňů dostály. Přihlédly přitom k dlouhé době, po kterou k týrání docházelo, k povaze, okolnostem a intenzitě, za kterých se tak dělo, i k tomu, jaký mělo týrání dopad na poškozenou a jaké duševní útrapy musela tato vytrpět. Poukázaly rovněž na to, že přiznaná výše přiměřeného zadostiučinění odpovídá částkám, které bývají v obdobných případech přiznávány, resp. tyto částky nikterak nepřesahuje, a to zejména v kontextu dlouhé doby, po kterou bylo jednání vůči poškozené pácháno, a jaké intenzity dosahovalo. Tyto odůvodněné úvahy soudů nižších stupňů je možno označit za zcela přiléhavé a přiměřené okolnostem nyní projednávaného případu. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nevybočily ze zákonného rámce ani z mezí soudcovského uvážení a nedopustily se libovůle či excesu, který by vyžadoval zásah dovolacího soudu do adhezního výroku. Z toho důvodu shledal Nejvyšší soud tuto námitku obviněného neopodstatněnou.

49. Je tak možno uzavřít, že vzhledem k tomu, že část obviněným uplatněných námitek nebylo možné podřadit pod žádný ze zákonem stanovených důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., přičemž zbývající část jeho relevantně uplatněných námitek Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněnou, nemohlo dojít k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

50. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného A. V. K. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

51. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 6. 2024

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu