3 Tdo 45/2024

3 Tdo 45/2024-294

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 6. 2023, č. j. 14 To 133/2023-243, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 T 73/2022,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 2. 2023, č. j. 12 T 73/2022-207, byl obviněný P. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 1. výroku) a dvěma přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (body 2. a 3.), jichž se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že (převzato z citovaného rozsudku a zestručněno)

1. dne 14. 1. 2022 v přesně nezjištěné době po 14:00 hod. v Pardubicích, v ulici XY u domu čp. XY odcizil zde zaparkovaný motocykl značky HONDA NTV 650, RZ XY, rok výroby XY, barvy modré-metal, osazený kufrem značky Top Case, čímž způsobil poškozenému J. B. škodu ve výši 36 000 Kč, 2. dne 26. 1. 2022 minimálně v době od 8:00 do 8:30 hodin z XY směrem na Pardubice, ve XY ulicí XY ve směru do XY, poté ve směru na XY, dále v ulici XY a XY řídil výše uvedený motocykl, přestože si byl vědom skutečnosti, že mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18.

8. 2021, sp. zn. 43 T 126/2021, jenž nabyl právní moci dne 9. 12. 2021, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 36 měsíců, 3. dne 3. 5. 2022 v 17:10 hodin řídil bez vážného důvodu v obci XY, nejméně ulicí XY a XY, motocykl značky GEELY, který neměl platnou technickou kontrolu, přičemž v ulici XY byl kontrolován hlídkou Městské policie Přelouč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že věděl, že mu byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.

9. 2020, č. j. 11 To 316/2020-100, s nabytím právní moci dne 15. 12. 2020, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a to v období od 15. 12. 2020 do 15. 6. 2023, a zároveň mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 43 T 126/2021, s nabytím právní moci dne 9. 12. 2021, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a to v období od 9. 12. 2021 do 9. 12. 2024.

2. Výrokem označeným jako I. za přečiny uvedené ve výroku o vině v bodech 1. a 2. a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 2. 2022, č. j. 1 T 92/2021-124, který nabyl právní moci dne 22. 2. 2022, mu byl podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z uvedeného rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jakož i všechna další na něj obsahově navazující rozhodnutí. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo nahradit poškozenému J. B. škodu ve výši 4 500 Kč. Výrokem označeným jako II. byl obviněnému za přečin uvedený v bodě 3. výroku o vině uložen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na pět měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný (do výroku o vině v bodech 1. a 3. a do výroku o trestu) a státní zástupkyně (v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvolání. Z podnětu obou těchto odvolání Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích svým rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, č. j. 14 To 133/2023-243, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu pod bodem II. a ve výroku o náhradě škody pod bodem I. a nově obviněnému za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a za dva sbíhající se přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 11. 2022, č. j. 1 T 123/2022-75, jenž nabyl právní moci dne 24. 1. 2023, uložil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na deset měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z citovaného trestního příkazu, jakož i všechna další na něj obsahově navazující rozhodnutí. Poškozeného J. B. podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný dovolání. Toto opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to primárně pokud jde o jednání ze dne 14. 1. 2022 (bod 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně).

5. Obviněný nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že několik měsíců odstavený motocykl na pozemku ve vlastnictví České republiky v blízkosti rodinného domu a jiného odstaveného vozidla nemohl budit dojem, že se jedná o věc zapomenutou, odstavenou nebo opuštěnou, která nikomu nepatří. Takový úsudek by byl možný pouze v případě, že by obviněný po prvním nalezení motocyklu nezjišťoval jeho vlastníka a ihned jej odvezl, aniž by na sebe zanechal telefonický kontakt. Obviněný a jeho přítelkyně kolem motocyklu pravidelně jezdili vlakem nebo chodili na procházky, přičemž motocykl tam stál několik měsíců bez známky užívání. Šlo navíc o opuštěnou lokalitu, kde se nacházel pouze rodinný dům svědkyně S. H. Ta sama uvedla, že chtěla motocykl někam přemístit, neboť neměla zdání, komu patří. Vozidlo, vedle kterého se motocykl nacházel, bylo prakticky nepojízdné a spolu s motocyklem mohlo evokovat černou skládku. Ačkoli na podzim a v zimě není hlavní sezóna, drtivá většina motocyklistů by nenechala svůj motocykl napospas nepříznivým povětrnostním podmínkám, aniž by jej aspoň zakryla plachtou. Pokud by si obviněný chtěl motocykl přivlastnit, jistě by nenechával za oknem paní H. lísteček se svým telefonním číslem a nekomunikoval by následně se samotným poškozeným. Ten situaci vnímal obdobně, s vrácením na obviněného nenaléhal a nekontaktoval policii, neboť jeho jednání za trestné nepovažoval. Obviněný odmítá tvrzení odvolacího soudu, že mohl motocykl vrátit dříve, pokud byl pojízdný, a to vzhledem ke svému trestu zákazu činnosti. Pokud podle soudů nevyvinul dostatečnou snahu o zjištění vlastníka, bylo to proto, že mu paní H. sdělila, že se o to již dříve neúspěšně pokusila. Obviněný odvezl motocykl do své dílny také proto, že hrozilo jeho odtažení v důsledku stavby nové koleje. Měl v plánu jej odkoupit nebo vrátit vlastníkovi, pokud by prodej nebyl možný. V jeho jednání tak bylo namístě spatřovat spíše znaky jednatelství bez příkazu, zejména podle § 3008 občanského zákoníku, či jednání za okolností vylučujících protiprávnost. Ve svém odvolání neodkazoval pouze na § 3006 občanského zákoníku, jak se mylně domníval odvolací soud.

6. Pokud soudy přece jen dospěly k závěru o jeho vině trestným činem, pak jej měly uznat vinným přečinem zatajení věci podle § 219 tr. zákoníku. Ve vztahu k tomu, že motocykl vykazoval znaky ztraceného předmětu, obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 342/2008. Krádeže se podle něj nemůže dopustit pachatel, který v době nálezu neví ani nemůže vědět, komu odložená či ztracená věc náleží.

7. Podle obviněného došlo k nesprávnému právnímu posouzení i v případě skutku ze dne 3. 5. 2022, uvedeného pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, když byly naplněny podmínky krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku. Předmětného dne šlápl na rezavý hřebík, zranil se, neměl u sebe mobilní telefon a v blízkosti nebyl nikdo, kdo by jej odvezl do nemocnice nebo zavolal záchrannou službu.

8. V poslední části dovolání obviněný namítl nepřiměřenost uložených trestů, a to zejména souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Při ukládání trestu soudy podle jeho názoru vycházely zejména z jeho trestní minulosti, aniž by se zabývaly tím, že ke spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy došlo v důsledku jeho majetkových problémů, které vyústily v podání insolvenčního návrhu. Nesprávně pak uvedly i to, že alternativní tresty na něj neměly vliv, neboť je ve skutečnosti svědomitě plnil. Soudy se také nijak nezabývaly zápočtem odpracovaných hodin trestu obecně prospěšných prací. Trest, který mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně a následně ještě zpřísněn rozsudkem soudu odvolacího, je podle něj nepřiměřeně přísný v porovnání se závažností trestného činu a jeho majetkovými a osobními poměry.

9. S přihlédnutím k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, případně Okresnímu soudu v Pardubicích, k dalšímu řízení.

10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že hmotněprávní námitka nedostatku jeho záměru zmocnit se dlouhodobě odstaveného motocyklu na odlehlém místě nemá návaznost na skutková zjištění soudů, jimiž byla jeho obhajoba v tomto směru vyvrácena. Otázka nesprávnosti skutkových zjištění tvořících podklad právního závěru o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu krádeže se nestala předmětem kvalifikovaného způsobu zpochybnění v souladu s ustálenou judikaturou, kterou je podmíněn zásah do skutkových zjištění v řízení o dovolání. Státní zástupkyně tak pouze stručně poukázala na výsledky provedeného dokazování, z nichž vyplynulo, že obviněný se nemohl domnívat, že motocykl je věcí opuštěnou, která nikomu nepatří, a mohla by tak být považována za nalezenou. Především se jednalo o výpovědi svědků S. H. a J. B., které rozhodně nevyznívaly tak, že by dovolatel mohl důvodně považovat zaparkovanou motorku za věc, kterou nalezl jako opuštěnou. Ostatně o tom, že ji zpočátku naopak pokládal za předmět vlastnictví svědkyně S. H., svědčí jeho vzkaz vhozený do její schránky. Přesto, že se v rámci telefonického kontaktu se svědkyní dozvěděl, že motorka jejím vlastnictvím není s tím, že majitele teprve musí zjistit, výsledku jejích zjištění již nevyčkával. Aniž by po majiteli motorky sám pátral a aniž by tak vyvinul alespoň minimální úsilí si takovou informaci opatřit (nota bene podle registrační značky umístěné na motorce), rozhodl se získat trvalou dispozici nad touto věcí tím, že se jí zmocnil. O tom svědčí způsob a rozsah zjištěného funkčního zásahu, sloužícího k uvedení stroje do chodu při absenci klíčků od zapalování tak, aby mohl sloužit svému účelu nikoli jen po dobu přechodnou (k čemuž státní zástupkyně poukázala na výpověď svědkyně L. K. o zamýšleném užívání motorky po nabytí řidičského oprávnění). Poškozený byl za daného stavu věci nucen kontaktovat policii, neboť mu podle jeho výpovědi zmizela motorka, kterou nikomu neprodal a ani nedal souhlas k jejímu přemístění. Na výzvu poškozeného k vrácení motocyklu dovolatel reagoval až po 14 dnech s tím, že musí zajistit odvoz, tedy až po dokonání trestného jednání.

11. Za zjištěného skutkového stavu věci nebylo na dovolatelově straně důvodných indicií k tomu, aby považoval předmětný motocykl za ztracený či zapomenutý. Byl tak jen stěží dán prostor k úvahám ve smyslu posouzení jeho jednání jako přečinu zatajení věci podle § 219 tr. zákoníku ve smyslu jím poukazované judikatury. K dále namítané otázce tzv. jednatelství bez příkazu ve smyslu § 3006 občanského zákoníku se vyslovil soud odvolací na str. 6 v posledním odstavci odůvodnění svého rozsudku v pasáži, ve které na pozadí podmínek tohoto občanskoprávního institutu přesvědčivě vyložil přesah dovolatelova jednání do oblasti práva trestního s tím, že za vmísení se do záležitosti jiného rozhodně nelze považovat jednání proti jeho majetku, jak tomu bylo v posuzovaném případě.

12. Podobně ani ohledně bodu 3. výroku o vině nebyly podle státní zástupkyně provedeným dokazováním zjištěny žádné skutkové okolnosti, které by potvrzovaly dovolatelovu obhajobu, že postupoval za okolností vylučujících protiprávnost, konkrétně za podmínek § 28 tr. zákoníku, tj. v krajní nouzi. Soudy obou stupňů dovodily v tomto případě nevěrohodnost a účelovost jeho obhajoby za pomoci obsahu výpovědi policisty T. L. a kamerového záznamu, které ozřejmily způsob, jakým se při policejní kontrole k důvodu výkonu pravomocně zakázané činnosti prezentoval. Nemohly přitom také přehlédnout, že se obviněný nejprve vykazoval identifikačními údaji svého bratra.

13. K namítané nepřiměřenosti trestního postihu v části II. výroku o trestu, která doznala na úrovni odvolacího soudu změny odvíjející se od splněných podmínek pro ukládání souhrnného trestu za sbíhající se trestnou činnost, státní zástupkyně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1158/2019. Dovolatel podle ní při odůvodnění nepřiměřenosti svého trestního postihu nenamítá, že by se s přihlédnutím k základním zásadám při ukládání trestů uložený trest nacházel v rozporu s povahou a závažností přisouzeného jednání, resp. že se jeho výměra nesrovnává s veškerými relevantními hledisky při ukládání trestů a že se tak stává neslučitelným s ústavním principem proporcionality trestní represe, a to konkrétně v míře představující zásah do jeho základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019, a rozsudek ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018). Rovněž podle ní nelze přehlédnout, že důvodem postupu odvolacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. byly splněné podmínky pro ukládání souhrnného trestu za sbíhající se trestnou činnost z výroku o vině pravomocného trestního příkazu ve věci Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 1 T 123/2022, namísto původně uloženého samostatného trestu jen za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud byl trest vyměřen ještě pod polovinou zákonné trestní sazby, nicméně (ve shodě se soudem prvního stupně) již ve spojení s jeho přímým výkonem, pak se tak podle státní zástupkyně stalo správně, když zákonný účel do té doby ukládaných výchovných trestů se opakovaně minul svým účinkem. Navíc se dovolatel skutku dopustil v průběhu zkušební doby svého podmíněného odsouzení, zároveň poté, co byl za stejný druh trestné činnosti odsouzen k peněžitému trestu a k trestu zákazu činnosti a konečně i v době probíhajícího trestního řízení pro skutky ad 1. a 2. výroku o vině z téhož rozsudku soudu prvního stupně. Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

14. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného obsažené v první části jeho dovolání lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen s určitou dávkou tolerance, neboť namítané vady v právním posouzení založil na svém nesouhlasu s tím, jak soud prvního stupně zjistil skutkový stav, pokud jde o otázku, zda mohl či nemohl považovat motocykl za věc ztracenou či opuštěnou, a dále pokud jde o jeho záměr si věc přisvojit a nakládat s ní jako s vlastní. K nápravě vad rozhodnutí v oblasti skutkových zjištění je určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však obviněný neuplatnil a který je navíc dán pouze v případech, kdy jsou rozhodná skutková zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V dovolacím řízení je tak možno domáhat se nápravy pouze nejzávažnějších vad skutkových zjištění. Obviněný přitom vyjádřil pouze nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, přičemž některá podstatná skutková zjištění navíc opomenul, a to za situace, kdy soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak ke svým skutkovým závěrům dospěly, a jejich hodnocení nebudí žádné pochybnosti. Ani z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by tak námitky obviněného nemohly obstát. Ve druhé části dovolání obsažené námitky směřující proti výroku o trestu neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, jak bude níže podrobněji rozvedeno.

18. Obviněný ve svém dovolání nezmínil zásadní skutečnost, na jejímž základě mu (mimo jiné) muselo být zřejmé, že motocykl není věcí opuštěnou, a to konkrétně, že byl opatřen registrační značkou. Jen stěží tak mohl budit dojem součásti černé skládky. Pokud by šlo o vrak, jehož se chtěl vlastník zbavit, pak lze rozumně předpokládat, že by registrační značku odstranil, aby tak ztížil možnost své identifikace. Odložení vraku na cizím pozemku by totiž mohlo vést ke vzniku pro něj nepříznivých následků, např. v podobě uložení sankce za založení černé skládky.

Ani poté, co obviněný od svědkyně S. H. zjistil, že jí motocykl nepatří, a svědkyně vlastníka neznala, se rozhodně nemohl domnívat, že jde o věc derelikvovanou (opuštěnou). Ze samotné skutečnosti, že se motocykl nacházel několik měsíců na stejném místě, nemohl obviněný oprávněně dovodit, že šlo o věc ztracenou či zapomenutou, zvláště za situace (jak správně upozornily soudy nižších stupňů), že v pozdně podzimních a zimních měsících se na motocyklech zpravidla nejezdí. Obviněný se tak stěží mohl domnívat, že snad majitel motocyklu zapomněl, že jej vlastní, či že jej nějakým (logicky jen těžko představitelným) způsobem ztratil.

19. Skutkovým zjištěním neodpovídá ani tvrzení obviněného, že chtěl motocykl „zachránit“ před odtažením z důvodu chystané stavby kolejí, neboť z jeho jednání byl naopak patrný úmysl s motocyklem nakládat jako s věcí vlastní. Obhajoba obviněného je nelogická a rozporná sama o sobě. Na jednu stranu totiž tvrdí, že motocykl působil dojmem věci, která nikomu nepatří (a kterou by tedy zřejmě mohl do svého vlastnictví nabýt okupací), zároveň však na druhou stranu uvádí, že jej chtěl odkoupit nebo, pokud by to nebylo možné, vrátit vlastníkovi.

V takovém případě by ovšem musel vlastníka motocyklu zjistit. Po prvotním kontaktu se svědkyní S. H., které patřil přilehlý rodinný dům, však motocykl hned odvezl a žádné další kroky ke zjištění vlastníka nečinil. Ke stavbě kolejí mělo podle informací získaných od svědkyně dojít v neurčitém čase v budoucnu, odtažení motocyklu tak bezpochyby nehrozilo bezprostředně. Jestliže obviněný nečinil kroky ke zjištění vlastníka motocyklu, nemohl s ním logicky jednat o koupi. Z jeho jednání je naopak zřejmé, že si u svědkyně spíše jen ověřoval, nakolik lze očekávat, že se vlastník motocyklu bude po něm shánět.

Obviněný byl zjevně motivován skutečností, že motocykl stál bez známek pohybu několik měsíců na relativně odlehlém místě, tedy zde byla jistá pravděpodobnost, že se jej vlastník po odcizení nedopátrá a obviněný si jej bude moci ponechat, aniž by „z toho měl problémy“. Je to zřejmé i z faktu, že motocykl obratem upravil či nechal upravit tak, aby jej bylo možno startovat bez použití příslušného klíče. Přítelkyně obviněného, pro níž měl být motocykl údajně určen, ani neměla příslušné řidičské oprávnění.

Byl to naopak obviněný, kdo byl na daném motocyklu dne 26. 1. 2022 (tedy 12 dní po jeho odvezení) zadržen policií. Stěží lze uvěřit tomu, že by obviněný motocykl popsaným způsobem upravil (a tím jej zároveň poškodil) jen proto, aby jej následně mohl odvézt k poškozenému. Naopak je evidentní, že motocykl upravil proto, aby jej sám mohl užívat naprosto běžným způsobem (jezdit na něm). Subjektivní stránka trestného činu krádeže v podobě úmyslu obviněného přisvojit si cizí věc tím, že se jí zmocní, byla naplněna.

Samotná skutečnost, že obviněný na sebe zanechal poblíž místa činu kontakt – zjevně pro případ, že by majitel začal po svém motocyklu pátrat a vyptávat se v sousedství (čímž si de facto pro takový případ, resp. pro případ, že by nakonec byl dopaden, vytvářel alibi, které se také nyní snaží v rámci dovolacího řízení uplatnit) – nic nemění na tom, že svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu krádeže. Věděl, že jde o cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, a tuto si úmyslně přisvojil tím, že se jí zmocnil.

20. Ze shora uvedených důvodů je též vyloučena možnost posoudit řešený čin jako tzv. nepřikázané jednatelství ve smyslu § 3006 a násl. občanského zákoníku. K této otázce se podrobně vyjádřil ve svém rozhodnutí již odvolací soud (viz str. 6, poslední odstavec). Jestliže nyní obviněný namítá, že jeho jednání mělo být posouzeno podle § 3008 občanského zákoníku, naráží zřejmě opět na chystanou stavbu kolejí. Podle citovaného ustanovení osobě, která zachrání cizí věc od nevyhnutelné ztráty nebo zkázy, náleží přiměřená odměna, nanejvýš desetina ceny věci, a náhrada účelně vynaložených nákladů. Vlastník věci se povinnosti k úhradě zbaví, nepožaduje-li zachráněnou věc nazpět. Aplikace citovaného ustanovení je v daném případě vyloučena, neboť úmyslem obviněného nebyla záchrana věci, nýbrž naopak vlastní majetkový prospěch – přivlastnění si motocyklu a jeho užívání. Mimo to zde nebylo žádné nebezpečí, před kterým by bylo třeba věc zachraňovat, když ani v případě odklizení motocyklu z důvodu stavby kolejí by tento jistě nebyl zničen. Se vší pravděpodobností by došlo k jeho „odtažení“ na odstavné parkoviště či podobný prostor, následné identifikaci vlastníka (podle registrační značky) a jeho informování. Z toho důvodu je pak také vyloučena možnost, že by obviněný jednal za existence okolností vylučujících protiprávnost, jak uvedl ve svém dovolání (přičemž měl patrně na mysli stav krajní nouze ve smyslu § 28 odst. 1 tr. zákoníku). V neurčité budoucí době chystaná stavba kolejí stav krajní nouze navodit rozhodně nemohla.

21. Odvolací soud se na str. 7 svého rozhodnutí vypořádal i s námitkou obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin zatajení věci podle § 219 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení se trestného činu dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení oprávněné osoby. Nelze než znovu zopakovat, že motocykl opatřený registrační značkou zaparkovaný poblíž obytného domu nemohl obviněný za daných okolností (ani po rozhovoru se svědkyní S. H.) považovat za věc ztracenou, kterou by mohl „nalézt“, podobně jako nelze nalézt na ulici zaparkovaný automobil nebo třeba kanálový poklop sloužící svému účelu. Jedná se totiž o věci, které jsou běžně ve veřejném prostoru umístěny svými vlastníky z určitého důvodu v souladu s jejich vůlí, což je obecně známo. Pachatel v takovém případě nemusí vědět, jaké konkrétní osobě věc náleží. Stačí, že nepochybně ví, že věc svého vlastníka má a ten ji zde zanechal záměrně, aby si ji později vyzvedl nebo aby zde sloužila svému účelu. Za ztracenou či zahozenou věc lze typicky považovat např. na chodníku ležící šperk, mobilní telefon, rozbitou lednici apod., v jejichž blízkosti se žádná osoba nezdržuje, tedy věci, které ve veřejném prostoru svými vlastníky běžně odkládány, ukládány, resp. instalovány nejsou.

22. Obviněným odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 342/2008, publikované pod č. 19/2009 Sb. rozh. tr., se týká skutkově zcela odlišného případu – jednalo se o nález torza meče z mladší doby bronzové, přičemž pachatel v době nálezu (na rozdíl od aktuálně řešené věci o nález skutečně šlo) ani nevěděl, o jakou věc se jedná. V nyní posuzovaném případě, jak už bylo vysvětleno, muselo být obviněnému v době „objevení“ motocyklu i později, kdy jej odvážel, naopak jasně zřejmé, že tento někomu náleží a že byl touto osobou na daném místě záměrně odstaven. Přehlédnout nelze ani fakt, že šlo o věc evidentně nezanedbatelné hodnoty (podle skutkového zjištění soudu prvního stupně činila hodnota stroje 36 000 Kč), která se jistě

„jen tak nevyhazuje“. Právní posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je proto správné.

23. Rovněž v případě skutku popsaného pod bodem 3. výroku o vině obviněný založil svoji argumentaci (týkající se krajní nouze podle § 28 odst. 1 tr. zákoníku) na odlišných skutkových okolnostech, než jak byly v řízení soudy zjištěny. Jeho obhajobě, že šlápl na rezavý hřebík a zranil se způsobem vyžadujícím urychlené lékařské ošetření, soudy správně neuvěřily, neboť zasahujícím policistům se nejen nejprve představil jménem svého bratra (ve snaze zatajit svoji pravou totožnost a vyhnout se tak trestní odpovědnosti), ale také jim jako důvod své jízdy uvedl, že si jel do XY pro svačinu. Od obchodního domu XY v době kontroly a zadržení skutečně vyjížděl. Až později začal mluvit o tom, že údajně šlápl na hřebík, aniž by ovšem současně uvedl, že nutně jede k lékaři, apod. (viz str. 7, třetí odstavec rozsudku odvolacího soudu).

24. K námitkám nepřiměřenosti uložených trestů, zejména souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, je třeba uvést, že uplatněnému ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Tento dovolací důvod a jemu odpovídající tvrzení však dovolatel neuplatnil. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 – § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř., je totiž možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nic z toho však v případě obviněného nepřichází do úvahy.

25. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.

3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb). Nejvyšší soud proto napadený rozsudek, resp. jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, přezkoumal z toho pohledu, zda trest uložený dovolateli není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Takový závěr však učinit rozhodně nelze. Tresty, které byly obviněnému uloženy, ničím nevybočují z rámce běžně se vyskytujících případů a jsou zcela odpovídající jak povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, tak i poměrům pachatele (dovolatele), včetně jeho trestní minulosti, i faktu, že jde o tresty souhrnné.

Nutnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody vyplývala hned z několika skutečností, které odvolací soud podrobně rozvedl ve druhém odstavci na str. 8 svého rozhodnutí. Nad rámec tam uvedeného lze k námitce obviněného, že na něj alternativní tresty měly výchovný účinek, když je svědomitě „plnil“, pouze obiter dictum poznamenat, že řádné vykonávání uloženého alternativního trestu pochopitelně nepředstavuje „odpustek“ ve vztahu k páchání další trestné činnosti. Výchovný účinek dříve uložených trestů se posuzuje především podle toho, zda obviněný po jejich vykonání páchal další trestnou činnost či nikoli.

26. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního ani druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V.

Způsob rozhodnutí

27. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 5. 2024

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek