3 Tdo 460/2024-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný L. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2024, č. j. 11 To 391/2023-202, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 8/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. S. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2023, č. j. 4 T 8/2023-178, byl obviněný L. S. uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se obviněný dopustil tím, že:
dne 9. 6. 2022 v době kolem 02:40 hodin v XY, XY, v herně „XY“, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pod záminkou směny bankovek předal padělané bankovky v počtu 17 ks nominální hodnoty 20 EUR stejného sériového čísla XY, které u sebe vědomě přechovával nejméně od předmětného dne, pokladní D. K., která mu za ně poskytla 3 ks bankovek v nominální hodnotě 2 000 Kč, 1 bankovku v nominální hodnotě 1 000 Kč a další drobné bankovky v celkové výši 7 820 Kč, se kterými odešel, čímž způsobil škodu poškozené D. K., neboť tato ji byla nucena svému zaměstnavateli uhradit.
2. Za tento zločin a za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. 1 T 146/2022, byl obviněný odsouzen podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu za sbíhající se trestnou činnost, jakož i výroky na něj navazující. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. nalézací soud uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené D. K. náhradu škody ve výši 7 820 Kč.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 1. 2024, č. j. 11 To 391/2023-202, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Obviněný neuvedl, v jakém rozsahu usnesení odvolacího soudu napadá, jeho argumentace však směřuje výlučně proti výroku o vině. Obviněný výslovně neoznačil dovolací důvod, pro který dovolání podává. Nicméně vyjádřil přesvědčení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
5. Obviněný v dovolání prezentuje svou obhajobu, kterou uplatňoval po celou dobu trestního řízení, a podle níž nevěděl, že bankovky, které udal jako pravé, jsou falešné. Poukazuje na to, že padělky nerozpoznala ani svědkyně K., která byla na rozpoznávání padělků proškolena. Obhajoba, že bankovky nabyl od M. R., nebyla podle obviněného vyvrácena, protože R. nebyl soudem vyslechnut. Obviněný byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, které netvoří neprolomitelný řetěz, který by umožňoval učinit závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností, jak to požaduje § 2 odst. 5 tr. ř.
6. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu.
7. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
8. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že s veškerými námitkami obviněného se již vypořádaly nižší soudy. S argumentací uvedenou v odůvodnění se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje.
9. Skutková zjištění může Nejvyšší soud přezkoumávat pouze v případě, že by argumentace obviněného odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státního zástupce dovolání obviněného těmto požadavkům neodpovídá. Obviněný žádný zjevný rozpor neoznačil. Natož aby blíže vysvětlil jeho význam pro skutkové zjištění o tom, zda o pravosti bankovek věděl či nikoliv. A označit jej ani nemohl, neboť provedené důkazy jeho vědomí o nepravosti nasvědčují, nebo je alespoň nevyvracejí.
10. Podle státního zástupce nelze přisvědčit ani námitkám obviněného týkajícím se porušení zásady in dubio pro reo. Nejvyšší soud v dovolacím řízení zásadně neumožňuje zkoumat dodržení této procesní zásady, pokud současně nevygraduje do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Podle státního zástupce nic nenasvědčuje tomu, že by snad byla uvedená zásada porušena, když soudy po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů (důvodně) neměly o vině obviněného pochybnosti.
11. Státní zástupce jen doplnil, že podle výpovědí obviněného v jednotlivých fázích trestního řízení bylo obviněnému zjevně zcela lhostejné, zda bankovek bylo 10, 15, 17, 18 nebo 19. Na jejich počtu ani hodnotě mu nikdy nezáleželo. Nenakládal s nimi jako se skutečnými penězi, nýbrž jen jako s prostředkem k opatření skutečných peněz způsobilým. Tato lhostejnost obviněného k tomu, kolik peněz vlastně tvrzeným prodejem mobilu dostal, nejvíce prokazuje jeho úmyslné zavinění – že si byl od počátku vědom, že drží v rukou bezcenné napodobeniny, které posléze u svědkyně K. úspěšně směnil za skutečné peníze.
12. Jelikož námitky obviněného neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
14. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
16. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv toto ustanovení ve svém dovolání výslovně neoznačil. Uvedený dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
18. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadá všechny výroky napadeného rozhodnutí, jeho argumentace však směřuje výlučně proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku.
20. Pokud jde o obsah podaného dovolání a v něm uplatněnou dovolací argumentaci, je na tomto místě nutno zdůraznit, že obviněný ve svém dovolání (znovu) opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně, a kterou poté rozvedl ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku tohoto soudu. Obviněný tak ve svém dovolání opět poukazuje na to, že bez ohledu na nízkou kvalitu padělků si nepravosti bankovek nutně nemusel všimnout, zejména pokud si této nepravosti nevšimla ani pokladní kasina svědkyně K., která byla navíc na rozpoznávání bankovek proškolena v ČNB. Obviněný dále nesouhlasí ani s úvahami obou soudů, že i ostatní provedené důkazy svědčí pro závěr o jeho vědomosti o nepravosti bankovek, kterými disponoval. Naopak je přesvědčen, že v jeho případě lze dovodit důvodné pochybnosti o jeho vině s tím, že soudy učinily závěr o jeho vině, který je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.
21. Již z právě uvedeného shrnutí a podrobně popsaného obsahu argumentace obviněného je zřejmé, že obviněný svým dovoláním uplatnil toliko námitky procesní a skutkové povahy. Jak již bylo konstatováno, jedná se přitom o námitky, které již uplatnil v dřívějších fázích trestního řízení, přičemž s těmito námitkami se soudy řádně zabývaly a vypořádaly je. O tom svědčí odůvodnění obou napadených rozhodnutí (srov. bod 8. rozsudku soudu prvního stupně, respektive bod 5. usnesení odvolacího soudu). Již sama tato skutečnost přitom zpravidla značí zjevnou neopodstatněnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
22. Je-li podstatou dovolací argumentace obviněného jeho námitka, že o nepravosti předmětných bankovek v době svého jednání nevěděl, pak je nutné zdůraznit, že obviněný brojí proti soudy učiněnému skutkovému zjištění, že o nepravosti předmětných bankovek v době skutku věděl. Jedná se tedy o argumentaci skutkové povahy, neboť obviněný (bez ohledu na to, že formálně namítá, že závěr o jeho vině je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy) toliko polemizuje se způsobem hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, kdy má za to, že nebylo prokázáno, že se skutek stal tak, jak je uvedeno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, resp. že nebyla vyvrácena jeho výše uvedená obhajoba. Jakkoliv tedy obviněný v souvislosti s těmito námitkami uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se ve své první alternativě skutečně týká otázek souvisejících s hodnocením provedených důkazů, je nutno konstatovat, že příslušné námitky obviněného se s obsahovým zaměřením tohoto důvodu dovolání zcela míjí.
23. Je tomu tak proto, že zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
24. Pokud se obviněný v nyní projednávaném dovolání domáhá jiného způsobu hodnocení provedených důkazů v otázce jeho ne/vědomosti ohledně nepravosti bankovek, resp. prosazuje jinou, pro něho příznivější verzi skutkového děje, než ke které dospěly soudy nižších stupňů, je nutno konstatovat, že takové námitky není z právě uvedených důvodů možné podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolání obviněného totiž neobsahuje žádnou kvalifikovanou argumentaci týkající se zjevného (extrémního) rozporu učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy (obviněný takový rozpor nepopisuje), ale jde pouze o prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů, která se předmětem dovolacího přezkumu stát nemůže.
25. Je navíc skutečností, že skutkové závěry nalézacího soudu, které přezkoumal a aproboval odvolací soud, nejenže nejsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů, ale jedná se naopak o zcela logický a správný výsledek provedeného dokazování. Závěr o vině obviněného skutkem popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku se totiž podává z celé řady objektivních skutečností, které de facto obviněný ani nezpochybňuje a které svědčí o tom, že obviněný nezacházel s padělky, jako by to byly skutečné peníze, ale než jako k platidlům k nim přistupoval jako k papírům. Oba nižší soudy v tomto ohledu důvodně ve prospěch závěru o vědomosti obviněného o nepravosti předmětných bankovek vycházely ze zjištění ohledně nízké kvality bankovek (opatřených na jedné straně nápisem COPY), způsobu jejich nabytí, následného nakládání s nimi či způsobu a době jejich uplatnění. Stranou pozornosti obou soudů nezůstaly ani okolnosti týkající se finančních poměrů obviněného v době před uplatněním těchto nepravých bankovek a po této době, které svědčí o finanční nouzi obviněného. Vypořádána byla i námitka obviněného, že si nepravosti bankovek nutně nemusel všimnout, pokud si této nepravosti nevšimla ani pokladní kasina. Zde by bylo možné obviněnému kontrovat, že k uplatnění předmětných bankovek došlo z jeho strany v pozdních nočních hodinách, a zatímco obviněný s nimi disponoval po poměrně dlouho dobu a vůči několika osobám, uvedená pokladní kasina byla s těmito nepravými bankovkami konfrontována po nepoměrně kratší okamžik, kdy současně připustila své pochybení při přebírání bankovek způsobené její nedostatečnou pozorností.
26. Souhlasit je třeba i s názorem státního zástupce uvedeným v jeho vyjádření k dovolání, že obviněný v průběhu trestního řízení uváděl různý počet bankovek, které obdržel nebo s nimi poté disponoval, a že mu s ohledem na to bylo zcela lhostejné, s kolika bankovkami disponuje, neboť na jejich počtu ani hodnotě mu nikdy nezáleželo. Souhlasit lze i s tím, že obviněný s předmětnými bankovkami nenakládal jako se skutečnými penězi, nýbrž jen jako s prostředkem, který mu sloužil k opatření skutečných peněz. Pro úmysl obviněného, že si byl od počátku vědom, že drží v rukou bezcenné napodobeniny, svědčí i jeho lhostejnost k tomu, kolik peněz vlastně tvrzeným prodejem mobilu dostal.
27. Je tedy zřejmé, že soudy o vině obviněného zcela oprávněně neměly žádných pochybností a s ohledem na to nepřicházela v úvahu ani aplikace zásady in dubio pro reo, na kterou obviněný rovněž poukázal. Ústavní soud totiž již ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, konstatoval, že k uplatnění této zásady je důvod pouze pokud soud uvedené pochybnosti má, nikoliv pokud je nemá. Platí také, že o porušení zásady in dubio pro reo může jít jen tehdy, pokud porušení této zásady vygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Teprve tehdy je založena mimořádná přezkumná povinnost Nejvyššího soudu ohledně skutkových zjištění učiněných nižšími soudy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016).
28. Taková situace v této trestní věci nenastala, neboť trestná činnost obviněného byla prokázána jak po objektivní, tak i po obviněným zpochybňované subjektivní stránce, a soudy byla také náležitým způsobem odůvodněna. I proto mohl Nejvyšší soud uzavřít, že obviněným uplatněné námitky dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který měl být naplněn tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neodpovídají.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
29. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
30. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 6. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu