3 Tdo 524/2016-33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2016 o dovolání podaném PhDr. J. T., Ph.D., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 To 650/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 114/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 5 T 114/2014, byl PhDr. J. T., Ph.D. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené přečiny byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal PhDr. J. T., Ph.D. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 To 650/2015, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal PhDr. J. T., Ph.D. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný PhDr. J. T., Ph.D. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně uvedl, že naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje ve dvou rovinách, kterými jsou opomenuté důkazy a extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy. Poukázal, že i přes jeho upozornění nebyly shromážděny veškeré dostupné důkazní materiály, a to zejména záznamy kamer městské policie, které se na předmětném místě nacházely. Obviněný tak nebyl schopen náležitě prokázat tvrzení pro svoji obhajobu.
Rovněž namítl, že jeho obhajoba nemůže být považována za neprokázanou, když důkazy, které mohly potvrdit jeho verzi věci, nebyly zajištěny z důvodu nečinnosti policejního orgánu. K předmětné rekognici uvedl, že byla provedena až poté, co jeho fotografie byla zpřístupněna na služebnách policie, přičemž poškozená se denně v takových prostorách pohybuje. Tudíž důkaz provedený rekognicí nemohl mít žádnou hodnotu. Podle obviněného dále došlo k nezákonné manipulaci s důkazy, s čímž se soudy prvního a druhého stupně nedokázaly náležitě vypořádat.
Za nelogické následně označil závěry stran počínání svědka F. P. a jeho kolegy T. K., kteří jej po incidentu nedokázali doběhnout, přestože jsou sportovci a obviněný byl v dané chvíli v podnapilém stavu a nemohl řádně chodit. Rovněž poukázal na nejasnosti ve výpovědi P. E. Výpověď poškozené tak podle obviněného není podporována žádnými dalšími důkazy, přičemž např. kamerové záznamy potvrzují pouze skutečnost, že poškozená byla někým napadena. K tomuto odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které stojí-li proti sobě pouze dvě odlišné výpovědi (obviněného a poškozené), přičemž zároveň neexistují žádné další důkazy, které by podporovaly některou z odlišných verzí, je třeba v duchu zásady in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obviněného.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a aby následně přikázal věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který předně podotkl, že rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně v předmětné trestní věci nejsou zatížena nedostatky, které obviněný namítá ve svém dovolání. I když lze souhlasit s výhradami, že mohly být zajištěny i další důkazy, zejména pak (doplňující) kamerové záznamy zachycující místo činu, shromážděný důkazní materiál považuje státní zástupce za dostatečný pro rozhodnutí věci. Obviněný se navíc pouze domáhá revize skutkových zjištění a zpochybňuje dokazování jako takové, tudíž jde o námitky, které nespadají pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod. Dále připomenul, že obviněná pachatele poznala ihned při útoku, přičemž útok trval delší dobu a poškozená tak měla dostatek času pachatele poznat. Rovněž podotkl, že ztotožňování obviněného svědkem F. P. bylo přinejmenším nestandardní, nicméně tento svědek a T. K. pachatele stejně nepoznali. Nelze přisvědčit ani námitkám stran stupně opilosti osoby útočníka a výskytu třetí osoby, neboť tato tvrzení byla vyvrácena provedeným dokazováním. Shrnul, že nelze souhlasit s námitkami obviněného, že výpověď poškozené není podepřena jinými důkazy, k čemuž odkázal na odůvodnění rozhodnutí obou ve věci rozhodujících soudů. Skutkové závěry považuje za dostatečně důkazně podložené a umožňující učinit spolehlivý závěr o vině obviněného. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom výhradně směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a kamerových záznamů), neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů (např. doplňující kamerové záznamy) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Výpověď poškozené přitom není osamoceným důkazem, nýbrž je podporována dalšími, byť nepřímými důkazy.
Soudům se podařilo shromáždit další informace, které verzi poškozené podporují (viz zejména str. 8 a následující odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když zároveň bylo logicky odůvodněno, proč se soudy nepřiklonily k verzi předloženou obhajobou a proč např. svědecké výpovědi J. T. a A. T. (rodičů obviněného) soudy shledaly nevěrohodnými a účelovými. Otázkou doplňujících kamerových záznamů, podrobnějším ohledáním místa činu, podrobnějším vyhodnocením zajištěných stop, provedenou rekognicí apod. se zabýval již soud druhého stupně, který sice na jednu stranu konstatoval, že orgány činné v trestním řízení v tomto mohly postupovat důkladněji, avšak i přesto se zajištěné a provedené důkazy staly dostatečným podkladem pro skutková zjištění, o nichž nevznikají důvodné pochybnosti, přičemž s těmito závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud. Dále lze připomenout, že k předmětné rekognici sama poškozená uvedla, že obviněného od doby napadení viděla až v rámci rekognice, přičemž do té doby nebyla nikým ovlivňována a nikde rovněž nezaznamenala vystavené fotografie obviněného.
K tomuto lze připomenout, že napadení netrvalo pouze krátký okamžik a poškozená tak měla možnost pachatele si dostatečně prohlédnout, aby jej následně mohla ztotožnit s osobou obviněného. K postupu stran svědka F. P. je možné podotknout, že ten na předložené fotografii obviněného nepoznal, přičemž v tomto lze konstatovat, že se jedná o námitku procesního charakteru, která nemá
potenciál ovlivnit hmotněprávní posouzení věci. Ze skutečnosti, že F. P. a T. K. již obviněného po útoku v okolí místa činu nedohledali, nelze vyvozovat relevantní závěry, které předkládá obviněný.
Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje zásady vyplývající z práva obviněných na spravedlivý proces, přičemž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutné uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však ve věci neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v této souvislosti dále zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. V tomto je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Pokud dále obviněný namítá neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů, tyto v projednávané trestní věci nelze podřadit pod kategorii tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). V předmětné trestní věci však nelze konstatovat, že by se soudy uvedenými návrhy vůbec nezabývaly. Soud druhého stupně odůvodnil, proč nevyhověl některým návrhům na doplnění dokazování, když dosavadní provedené dokazování považoval za dostatečné pro své rozhodnutí. Podstatné je rovněž zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudům nelze vytýkat neprovedení některých navrhovaných důkazů, zejména když takové rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2016
JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu