3 Tdo 554/2025

3 Tdo 554/2025-1476

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2024, č. j. 3 To 153/2024-1401, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 39 T 26/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen „okresní soud“) ze dne 3. 11. 2023, č. j. 39 T 26/2020-1312, byl obviněný P. V. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané pod bodem 1) výroku o vině, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině, přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodech 3) a 4) výroku o vině a přečinem kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 1 tr.

zákoníku za jednání popsané v bodě 4) výroku o vině. Za to a za další sbíhající se trestný čin uvedený ve výroku rozsudku byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 4 T 35/2020, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.

8. 2021, sp. zn. 3 To 246/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

2. Trestná činnost obviněného spočívala podle skutkových zjištění soudu v tom, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu a zestručněno)

1) dne 10. 3. 2019 v dosud neupřesněné době v XY na ul. XY, v klubu XY na pokoji č. XY poté, co N. B., při dobrovolně podstupované souloži odmítla sexuální praktiku spočívající v zasunutí skleněné láhve do jejího análního otvoru, kterou požadoval, a začala se jeho záměru fyzicky bránit, poškozené nejprve sdělil, ať se nebrání, nebo jí zlomí nohu, a když neuposlechla, pokračoval v realizaci svého záměru a poškozená ucítila hrdlo láhve v oblasti svého konečníku, s ohledem na její odpor se ji obviněný snažil otočit na břicho, a proto ji uchopil za levou nohu, kterou zapáčil a přetočil ji v koleně, čímž poškozené způsobil zranění, které si vyžádalo jednorázové lékařské ošetření ve Fakultní nemocnici s poliklinikou v Ostravě,

2) dne 27. 4. 2019 v době kolem 13.00 hodin na pokoji č. XY v klubu XY v XY po předchozí verbální rozepři fyzicky napadl N. B. tak, že ji povalil na zem, chytil ji pod krkem a slovně jí vyhrožoval, že ji zabije a že jí zlomí vaz, což u poškozené vzhledem k jeho dřívějším útokům a vzhledem ke způsobu a intenzitě momentálně vedeného útoku vzbudilo obavu z uskutečnění takto pronesených hrozeb, obviněný tohoto jednání zanechal až poté, co do pokoje vstoupila J. K., která byla jinými osobami v klubu upozorněna na to, že poškozená volá o pomoc, a poškozené tím způsobil poranění spočívající ve zhmoždění měkkých pokrývek lebních v oblasti přechodu pravé spánkové a čelní krajiny hlavy, otok nad pravou lícní kostí s diskrétní krevní podlitinou a zranění pravého ucha a levého lokte, která si vyžádala jednorázovou intervenci zdravotnického zařízení a která poškozenou významněji neomezila v obvyklém způsobu života,

3) v blíže neupřesněné době v roce 2019, poté co došlo k ukončení jejich partnerského soužití, po dobu asi jednoho týdne po poškozené N. B. vyžadoval, resp. si na ní vynucoval prostřednictvím elektronických zpráv, její přítomnost na jím určeném místě a v jím určeném čase, a to tak, že jí hrozil zveřejněním videonahrávek a fotek zachycujících ji v intimních chvílích a pozicích na internetu,

4) v blíže neurčené době v roce 2019 pod pohrůžkou fyzických trestů poškozenou N. B. nutil, aby místo něj nabízela prostřednictvím eskortních služeb poskytování sexuálních služeb zejména formou soulože za úplatu, za tímto účelem inzeroval takové služby na internetových stránkách www.bohemia-eskort.webnode.cz a také prostřednictvím vizitek s kontaktním telefonním číslem, které sám užíval, tyto vizitky poškozené předal a nutil ji, aby je rozdávala mužům, u kterých vycítí, že mají dostatek finančních prostředků, a současně ji nejméně v jednom případě donutil k tomu, aby mu vydala finanční hotovost ve výši 1 500 Kč, kterou získala jako odměnu za sexuální služby, a za stejným účelem nejméně v jednom případě zjednal i V. Č.

3. Pro úplnost je třeba zmínit, že obviněný byl týmž rozsudkem podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován další trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

4. K jeho následnému odvolání Krajský soud v Ostravě (dále také jen „krajský soud“) podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného na stejném skutkovém základě jako v napadeném rozsudku uznal vinným toliko pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za něj a dále za trestné činy ad 2), 3) a 4) z rozsudku soudu prvního stupně a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ukončený ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 4 T 35/2020, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2021, sp. zn. 3 To 246/2021, obviněnému uložil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Zároveň byl zrušen výrok o trestu ze zmíněného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 4 T 35/2020, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2021, sp. zn. 3 To 246/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. V. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

6. V jeho odůvodnění setrval na tom, že se vytýkaných skutků nedopustil. Předně odmítá, že by poškozenou znásilnil, resp. že se o to pokusil způsobem uvedeným v obou rozhodnutích nižších soudů. Vylučuje, že by N. B. k inkriminované sexuální praktice někdy nutil násilím. Poukazuje na to, že v rozhodné době udržovali partnerský vztah a v jeho rámci také intimní poměr, při němž používali skleněnou lahev jako erotickou pomůcku zcela běžně. Vždy se tak navíc dělo z popudu poškozené a výhradně k jejímu sexuálnímu uspokojení. Považuje za absurdní, aby jediný z mnoha takových jejich intimních kontaktů byl kvalifikován jako znásilnění, a oznámení poškozené označuje za křivé obvinění. Soudu předložil nahrávku, z níž vyplývá, že sexuální styk s použitím skleněné láhve podstoupila jeho bývalá partnerka dobrovolně i dne 10. 3. 2019. Zdůraznil, že poškozená nebyla ve svých výpovědích schopna identifikovat ani typ láhve, kterou měl při údajném znásilnění použít, a nekonzistentně popisovala i mechanismus vzniku svého údajného zranění v koleni. Jednou tvrdila, že jí nohu zkroutil dovolatel, když se ji snažil otočit na břicho, zatímco při jiném výslechu uváděla, že jí v noze prasklo ve chvíli, kdy se sama „překrucovala“. Její sklony k fabulaci, lhavosti, zveličování a přehánění byly potvrzeny i opatřenými znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, psychologie soudní lékařství. Závěry znalců spolu s faktem, že poškozená nadměrně konzumuje alkohol, její výpovědi jako usvědčující důkaz významně devalvují.

7. Dovolatel v uvedené souvislosti předkládá k úvaze, proč s ním N. B. po údajném znásilnění setrvávala a rozešla se s ním teprve v dubnu 2019. Zdůraznil také, že jeho bývalé přítelkyně nepotvrdily žádné jeho tendence k sexuálnímu násilí. K právnímu posouzení skutku pak namítá, že i kdyby si počínal tak, jak je mu kladeno za vinu, nemohlo se jednat o znásilnění, protože řešená sexuální praktika směřovala výhradně k uspokojení potřeb poškozené. On sám se při ní sexuálně neukájel, v tomto smyslu tedy nedosáhl pohlavního styku, a tudíž nenaplnil příslušný znak skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Principiálně však bazíruje na tom, že pokud poškozená tempore criminis o anální sex s použitím láhve nestála, svůj nesouhlas mu žádným způsobem nedala najevo. Nebylo prokázáno, že by vědomě ignoroval její srozumitelně projevený odpor a překonával jej násilím. Opačný závěr nerespektuje zásadu in dubio pro reo.

8. V rozporu s principem presumpce neviny soudy dovodily i to, že spáchal přečin nebezpečného vyhrožování. O výhrůžkách usmrcením hovořila znovu jen poškozená, zatímco jiné osoby vypovídaly pouze o jeho fyzickém útoku, který však zjevně nebyl natolik razantní, aby jí přivodil nějaké významnější, v obvyklém způsobu života omezující, zranění. Jeho údajné verbální agresi nikdo kromě N. B. přítomen nebyl a nelze ji mít tedy za prokázanou bez důvodných pochybností. Důkazně nepodložený je i závěr o důvodnosti obav poškozené o život, které měly v danou chvíli pramenit z intenzity a formy vedeného útoku. Pokud je v rozsudku okresního soudu poukazováno na jeho předchozí násilí páchané na poškozené, tak namítá, že pro žádné podobné jednání v minulosti nebyl ani trestně stíhán, ani řešen v přestupkovém řízení. Soudům vytýká, že na něj automaticky pohlížely jako na násilníka, opět bez dostatečné opory v provedeném dokazování.

9. Obstát podle jeho názoru nemůže ani právní kvalifikace skutku popsaného v bodě 3) výroku o vině. Z něj nevyplývá, v čem konkrétně mělo spočívat vydírání poškozené, která se ani nedokázala přesněji vyjádřit, co po ní vlastně chtěl. Jejich vzájemná elektronická komunikace, na niž poukazoval okresní soud a v jejímž rámci si vyčítali různé věci, by se dala přirovnat ke klasickým mileneckým hádkám při rozchodu. Dovolatel v ní nespatřuje nic neobvyklého. K tomu dodává, že poškozená se při intimnostech s klienty ráda fotila i natáčela, a klade si otázku, zda výhrůžky zveřejněním podobných snímků či videí na internetu za daných okolností vůbec byly způsobilé přivodit jí tzv. jinou těžkou újmu. Míní, že u osoby, která se dlouhodobě živí prostitucí a takto se prezentuje i veřejně, takový následek nastat nemůže. Zároveň podotýká, že ani nebyl schopen údajné pohrůžky realizovat, neboť zveřejnění podobného obrazového materiálu by mu v rámci kontroly obsahu příspěvků znemožnil správce Facebooku. To je obecně známý fakt a již proto se podle něj nemohlo jednat o vydírání. I poškozená totiž musela jeho výhrůžky vnímat jen jako plané a zoufalé řeči zhrzeného přítele. Pokud po ní v rámci konverzace požadoval, aby se za ním dostavila do pokoje, a občasnými nadávkami či urážkami přitom projevoval očividně svou frustraci a zklamání z rozchodu, nespatřuje v takovém vyjadřování nic trestného. Jeho jednání by teoreticky mohlo být posouzeno nanejvýš jako přestupek.

10. Soudům se podle jeho přesvědčení konečně nepodařilo prokázat ani to, že se dopustil jednání naplňujícího znaky trestného činu kuplířství. V řízení jasně a srozumitelně vysvětlil své postavení v klubu XY, kde jako zaměstnanec v rámci výkonu práce vyřizoval telefonáty se zájemci o eskortní služby. Poškozená nebyla schopna ani v jednom bodě určit, kdy jí měl tuto službu se zákazníkem domluvit přímo on a kdy a jaké finanční prostředky mu za to měla poskytnout. Ostatní vyslechnutí svědci se k tomu vyjádřili jen v obecné rovině „říkalo se…“ nebo „slyšela jsem, že…“. Provedenými důkazy bylo zjištěno pouze tolik, že poškozené poskytl součinnost při pořízení profilových fotografií, přičemž vlastní profil jí založila jiná osoba. Z její poslední výpovědi před soudem učiněné dne 22. 9. 2023 pak přímo vyplynulo, že k žádné eskortní službě, kterou by jí dopředu domluvil, nedošlo. Rozhodně ji tedy žádným způsobem nenutil k poskytování sexuálních služeb za úplatu, když N. B. v této souvislosti zmínila jen jejich hádky, zatímco o nějakém fyzickém trestání nehovořila.

11. Za zcela zásadní informaci získanou posledním výslechem poškozené považuje dovolatel i její sdělení, že se spolu nedávno setkali a že žádné obavy z něj neměla. N. B. ho tedy sama kontaktovala, neměla problém s ním společně trávit večer a dokonce připustila, že spolu pravděpodobně měli i pohlavní styk. Kvůli alkoholu však opět nebyla schopna, byť s odstupem jen cca dvou měsíců, přesněji popsat, co se v daný večer mezi nimi odehrálo. Dovolatel v každém případě považuje za zarážející, že by se k němu chovala tak vstřícně, pokud by se na ní skutečně dopouštěl toho, co je mu kladeno za vinu. Podle jeho názoru je evidentní, že trestní oznámení bylo vystavěno na smyšlenkách a poškozená je podala jen proto, aby se ho zbavila, jak po ní chtěli její rodiče, a bylo tím podmíněno i vrácení dětí do její péče.

12. Obviněný závěrem shrnul, že vydáním odsuzujících rozsudků v jeho věci došlo k porušení základních zásad trestního řízení podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že jej podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby v plném rozsahu.

13. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. úvodem konstatoval, že v něm obsažené námitky jsou převážně opakováním obhajoby obviněného z dřívějších fází řízení, se kterou se ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly již soudy nižších stupňů. To zpravidla implikuje neopodstatněnost dovolání a je tomu tak i v nyní posuzovaném případě.

14. Konkrétně pak státní zástupce odmítl tvrzení obviněného, že

rozhodná skutková zjištění, která se stala podkladem pro právní posouzení jednotlivých skutků, byla učiněna v rozporu s obsahem provedených důkazů. Poukazuje na to, že dovolatel tuto námitku založil na zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozené, v jejíž poslední výpovědi se sice objevily drobné rozpory, ale ty lze přičíst výraznému časovému odstupu od spáchání skutků. Reklamovaná výpověď N. B. ve spojení s výpověďmi dalších svědků přesto poskytla zřetelný obraz o osobnosti a jednání dovolatele.

Nelze přehlédnout, že poškozená se opakovaně s jeho násilnickými projevy svěřila třetím osobám a její tvrzení jsou podpořena i lékařskými zprávami dokumentujícími její zranění. Soudy neměly důvod jí nevěřit, zvláště pokud věrohodně popsala okolnosti pokusu o znásilnění i závažnost vyhrožování ze strany obviněného. Rovněž skutky ad 3) a 4) výroku o vině byly spolehlivě prokázány, a to whatsappovou komunikací a výpověďmi poškozené a dalších svědků, a skutek ad 4) navíc i výpověďmi klientů eskortních služeb, u nichž nelze dovozovat žádnou motivaci k nepravdivému svědectví.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak v řízení založen nebyl.

15. Napadená meritorní rozhodnutí podle státního zástupce nevykazují ani vadu spočívající v nesprávném právním posouzení některého ze stíhaných skutků ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto ohledu nesouhlasí s námitkou obviněného, že u skutku ad 1) absentuje znak trestného činu znásilnění v podobě pohlavního styku, jestliže se pokusil zasunout skleněnou láhev do análního otvoru poškozené proti její vůli, tj. o sexuální praktiku, která jednoznačně naplňuje charakteristiku tzv. jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

16. Za věcně správné považuje státní zástupce i právní posouzení dalších skutků podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a § 189 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Ohradil se proti tvrzení obhajoby, že obviněný nemohl v poškozené s ohledem na její profesi vyvolat obavu ze způsobení těžké újmy tím, že zveřejní její intimní fotografie. Stejně tak považuje za irelevantní, zda byl obviněný reálně schopen výhrůžku uskutečnit. Podle ustálené judikatury i odborné literatury jde totiž o vydírání i tehdy, pokud pachatel poškozeného klame a výhrůžka nemá reálný základ (např. hrozí-li zveřejněním pornografických materiálů, které ve skutečnosti neexistují). I v takovém případě totiž dochází k útoku na svobodu rozhodování poškozeného. V jednání obviněného lze spatřovat i znaky násilí a pohrůžky násilím, když bylo zjištěno, že poškozené opakovaně vyhrožoval usmrcením a v jednom případě ji dokonce škrtil. V útoku ustal teprve při příchodu svědkyně J. K. do místnosti a lze důvodně předpokládat, že bez jejího zásahu mohlo dojít až k fatálnímu následku. Pokud jde o trestný čin kuplířství, z opatřených důkazů vyplynulo, že obviněný se snažil přimět k prostituci více zaměstnankyň klubu XY, a je nerozhodné, zda při tom použil násilí či nikoliv. V takovém případě plně postačuje, když pachatel jiným způsobem, např. z pozice autority či prostřednictvím psychického nátlaku, přiměje, najme nebo zjedná jinou osobu k provozování takové činnosti proti její vůli.

17. Z výše parafrázovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

18. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho obecná přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

19. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

20. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

22. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek k uplatněným dovolacím důvodům posoudil Nejvyšší soud jednotlivé námitky obviněného a dospěl k následujícím závěrům.

23. Z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně nelze přiznat právní relevanci té části dovolání, v níž obviněný zpochybňuje finální skutková zjištění formulovaná v bodech 1) a 2) výroku o vině. Dovolací senát v nich nespatřuje nic závadného a rozhodně je nevnímá jako produkt předpojatého či jinak neobjektivního hodnocení provedených důkazů.

24. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že tzv. zjevný rozpor ve smyslu posledně citovaného zákonného ustanovení obviněný nemůže kvalifikovaně namítat jen prostým popíráním nebo bagatelizací vlastní trestné činnosti, předkládáním alternativních verzí skutkového děje, anebo běžnou polemikou s hodnocením důkazů nižšími soudy. Stejně tak nemohou deklarovaný dovolací důvod naplnit ani jeho laické a spekulativní úsudky o logickém a očekávatelném chování „skutečné“ oběti trestného činu, pokud by byl spáchán.

Právě to ve své podstatě dovolatel činí, když zpochybňuje věrohodnost poškozené mimo jiné i s poukazem na to, že se s ním po údajném zlém nakládání a tvrzených incidentech okamžitě nerozešla a nepřerušila s ním veškeré kontakty, resp. že se s ním po čase dokonce bez obav znovu setkala a tato schůzka nakonec vyústila i v jejich další jednorázové intimní sblížení. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že v případech sexuálně či jinak motivovaného násilného jednání, k němuž dochází v rámci partnerského soužití, nejde o jev nijak neobvyklý a rozhodně mu nelze přičítat povahu jasného důkazu svědčícího o nevině pachatele, resp. o jeho křivém a účelovém obvinění ze strany poškozené.

V praxi se lze naopak zcela běžně setkat s tím, že oběť nejrůznějších forem opakovaného násilí ze strany blízké osoby oznámí takové protiprávní jednání teprve tehdy, kdy lapidárně řečeno přeteče míra její trpělivosti a uvědomí si nutnost začít řešit svou tíživou situaci „oficiální cestou“ a tím účinněji ochránit svá práva do budoucna. Výjimečné pak není ani to, že s odstupem času má z různých důvodů (ať už sentimentálních nebo praktických) tendenci pachateli jeho dřívější zlé zacházení „odpustit“ a znovu s ním navázat kontakt.

Obviněným zdůrazňovanou zásadu in dubio pro reo tedy rozhodně nelze interpretovat tak, že obdobné chování poškozené samo o sobě zavdává pochybnosti o její specifické věrohodnosti a představuje okolnost, která měla být automaticky vyložena a vyhodnocena v jeho prospěch.

25. Dovolací senát v opozici s tímto názorem konstatuje, že nižší soudy při provádění a hodnocení důkazů vztahujících se k výše zmíněným skutkům plně respektovaly zásady zakotvené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Mezi obsahem důkazů na straně jedné a výslednými skutkovými závěry na straně druhé žádný zásadní nesoulad není. Argumentační východiska obhajoby lze charakterizovat jako určitý pokus o resuscitaci dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. I proto byl uvedený pojem po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 292/1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1994 nahrazen úslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o niž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I – Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34).

26. K takové principiální nejistotě však okresní soud v nyní posuzované věci, pokud jde o skutky pod body 1) a 2), neměl žádný rozumný důvod. Disponoval k nim dostatkem důkazů, které podrobil kritické a komplexní analýze a vyhodnotil je způsobem respektujícím požadavky zákona. V relativně obsáhlém písemném vyhotovení svého rozsudku přitom transparentně a přesvědčivě vysvětlil, proč vzal za základ pro příslušná skutková zjištění výpověď N. B. (jako důkaz nikoli osamoceně stojící) a proč měl naopak konstantní popěrnou obhajobu obviněného za bezpečně vyvrácenou (k tomu viz body 48. až 54.).

27. Ten naproti tomu v dovolání vyrukoval s tendenčním a deformativním výkladem vybraných důkazů a mezi nimi zejména opatřených znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a soudní lékařství. Z nich záměrně cituje jen ty z kontextu vytržené pasáže, které mu vyhovují a které údajně mají svědčit o lhavosti poškozené, zatímco jiné podstatné závěry, které této základní tezi jeho defenzivní strategie nekonvenují, záměrně přehlíží, jak ostatně postupoval již v odvolacím řízení. Pokud krajský soud v rozporu s jeho představami neměl takovéto skutkové námitky za důvodné (k tomu viz body 18. až 21. a 30. až 31. písemného vyhotovení napadeného rozsudku) neznamená to, že rezignoval na svou přezkumnou povinnost, jak je mu implicitně a nepřípadně vytýkáno.

28. Dovolací senát neshledal pochybení ani v právní kvalifikaci obou zmíněných skutků. Důrazně odmítá především úvahovou konstrukci, podle níž ve skutku popsaném pod bodem 1) nelze spatřovat pokus trestného činu znásilnění pro absenci znaku „pohlavního styku“, kdy obviněný vytýkaným jednáním údajně sledoval výlučně sexuální uspokojení poškozené a nikoli své. Jestliže obhajoba tuto úvahu podpořila citací z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 3 Tdo 345/2012, nezbývá než ji upozornit, že závěry obsažené v tomto rozhodnutí byly záhy podrobeny tvrdé kritice, neboť přímo odporovaly nejen soudobé obecně respektované trestněprávní nauce, ale i dlouhodobě ustálené soudní rozhodovací praxi (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 8 Tdo 432/2023, body 30. až 37.). S konečnou platností pak byly odmítnuty usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. 15 Tdo 677/2023, v němž bylo opětovně zdůrazněno, že pro naplnění zákonného znaku trestného činu znásilnění ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícího v pohlavním styku, nutně nemusí dojít k sexuálnímu uspokojení útočníka, neboť jde o daleko širší pojem zahrnující jakékoli jednání vyznačující se určitou intenzitou, které je způsobilé vyvolat pohlavní uspokojení nejen u samotného pachatele ale i u jiné osoby (k tomu srov. body 16. a 17. odůvodnění zmíněného rozhodnutí).

29. Obrana dovolatele, podle níž mu navržená sexuální praktika neměla přinést sexuální uspokojení, a proto v ní nelze spatřovat jeho záměr „dosáhnout pohlavního styku“, tedy ve světle výše rozvedených právních závěrů z rozhodnutí velkého senátu nemůže obstát. Pro vyvození jeho trestní odpovědnosti za trestný čin znásilnění bylo jinými slovy nepodstatné, zda inkriminovanou technikou hodlal dospět k vlastnímu vyvrcholení (orgasmu), anebo totéž „dopřát“ poškozené, jak tvrdí. O takovém altruistickém motivu jeho konání lze navíc důvodně pochybovat při vědomí toho, že poškozená se proti této údajné „nezištné nabídce“ od začátku zřetelně negativně vymezovala, a to jak verbálně, tak později i projeveným fyzickým odporem, a obviněný přesto její vůli (či v tomto případě nevoli) ignoroval, páčením nohy se ji pokoušel přetočit na břicho, a přitom jí pohrozil, „ať se nebrání, nebo jí nohu zlomí“.

Od další realizace svého záměru vsunout poškozené hrdlo skleněné láhve do konečníku pak upustil až v momentě, kdy jí při vzájemném zápolení slyšitelně „křuplo“ v koleni, čehož se polekal a z pokoje na chvíli utekl. Tato rozhodná skutková zjištění současně vylučují i jakékoli spekulace o deficitu jeho úmyslného zavinění. Rozhodně nelze uvažovat tak, že obviněný mohl jednat v tzv. skutkovém omylu, jak nepřímo naznačuje s tím, že skleněnou láhev jako erotickou pomůcku nepoužili s poškozenou při sexu zdaleka poprvé, přičemž poškozená proti tomu nikdy dříve nic nenamítala.

To bez dalšího neznamená, že mohl presumovat její souhlas i se zasouváním hrdla láhve do análního otvoru, k čemuž nejenže nikdy předtím nesvolila, ale zároveň se proti tomu zcela jasně a nekompromisně ohradila. Pokud obviněný konečně popírá i prvek násilí v jeho jednání, formuluje ryze skutkovou námitku, kterou pod deklarované dovolací důvody podřadit nelze. Jak už bylo řečeno, nejedná se o nic jiného než o prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a současné nabízení jiné možné (pro něj samozřejmě příznivější) vlastní verze.

V postupu soudů nižších stupňů však Nejvyšší soud žádné pochybení neshledal.

30. Nad rámec popsané dovolací argumentace Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že krajský soud ve výsledku správně identifikoval v řešeném pokusném jednání i naplnění znaku „jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží“ ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v tehdy účinném znění. Za takový způsob považují komentářová literatura i soudní rozhodovací praxe mezi jinými též anální styk (coitus analis), tj. pronikání mužského pohlavního údu do konečníku jiné osoby (k tomu viz v podrobnostech např. Šámal, P.

a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1841, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007, nebo ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 762/2021 aj.). Právní nauka a judikatura kromě jiného vycházejí z koncepce, že se současným spojením pohlavních orgánů muže a ženy, jak se předpokládá u soulože, lze srovnat situace, kdy do pohlavního orgánu ženy neproniká penis, ale tato činnost je simulována jiným mechanismem vyvolávajícím v zásadě stejný účinek (typicky např. zasouváním prstů ale i jiných předmětů do pochvy).

Uvedené pojetí zohledňuje notoricky známý fakt, že pohlavní dráždění ženy zde vzniká bez ohledu na to, zda do její vagíny proniká mužský pohlavní úd či jeho náhražka, přičemž žena někdy ani sama nedokáže rozlišit, čím bylo do její vagíny vniknuto. Dovolací senát zastává názor, že tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout také na jednání, které spočívá v zasouvání jiných předmětů do konečníku, neboť jde o tělesnou partii, která je z hlediska intimity a sexuálního kontaktu postavena prakticky naroveň pohlavnímu ústrojí.

Penetraci análního otvoru jiným předmětem nahrazujícím penis je nutno přiznat charakter techniky, která při „standardním“ konsenzuálním pohlavním styku může u takto drážděné osoby, v závislosti na jejích sexuálních preferencích, navodit podobně libé pocity, jako je tomu v případě stimulace průnikem penisu do pochvy. Stejně tak ale může pro znásilněnou oběť, které pachatel takovým počínáním upřel právo na svobodné rozhodování o jejím sexuálním životě, znamenat srovnatelně intenzivní, nebo dokonce ještě intenzivnější traumatizující zážitek, než je ten, který ženě zpravidla přináší nedobrovolná a přes její odpor vykonaná „klasická vaginální soulož“, příp. „klasický anální styk“ (kdy muž vniká do jejího análního otvoru svým penisem).

31. Adekvátní vyjádření v použité právní kvalifikaci (zde jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku) nalezl i skutkový stav formulovaný v bodě 2) výroku o vině, podle nějž obviněný po předchozí vzájemné verbální rozepři povalil poškozenou na zem, chytil ji pod krkem, a přitom jí vyhrožoval, že ji zabije a zlomí jí vaz. Soud prvního stupně se při právním posouzení tohoto jednání správně neomezil jen na obsah zmíněných slovních prohlášení dovolatele a jeho doprovodné jednání, kdy na zemi ležící poškozené svíral hrdlo, ale k závěru, že šlo o výhrůžky způsobilé v ní vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, dospěl až po celkovém vyhodnocení všech jemu dostupných informací (důkazů) o turbulentním partnerském soužití obou aktérů incidentu a charakterových vlastnostech agresora. Důvodně vycházel ze zjištění, že obviněný N. B. pravidelně fyzicky inzultoval a průběžně jí působil drobná zranění na různých částech těla, a to nejméně v podobě četných podlitin, které ve svých výpovědích zmiňovali svědci T. M., O. B., J. K., L. M. nebo M. F. Tato svědectví přitom poukaz obhajoby na to, že dovolatel nikdy předtím nebyl za jakékoli násilné jednání vůči ní trestně stíhán ani přestupkově řešen, nijak nedevalvuje. Sám o sobě není pádným argumentem, který by bez dalšího diskvalifikoval závěr, že poškozená se s ohledem na své dosavadní zkušenosti tempore criminis skutečně obávala o svůj život či zdraví.

32. Co se týče jednání popsaného pod bodem 3) výroku o vině, nelze přiznat důvodnost námitce obviněného, podle níž z napadených rozhodnutí ani provedených důkazů nevyplývá, k čemu vlastně v rámci údajného vyděračského jednání poškozenou nutil, co po ní chtěl. Jeho požadavek byl totiž v odsuzujícím rozsudku jasně vyjádřen tím, že si na N. B. vynucoval setkání na jím určeném místě a v jím určeném čase. Osobního kontaktu se po dobu zhruba jednoho týdne domáhal i přesto, že mu opakovaně a srozumitelně dávala najevo, že od něj odešla a vídat se s ním už nechce. Vytýkané jednání pak okresní soud částečně rozvedl i v bodě 43. odůvodnění rozsudku, v němž blíže odkázal na obsáhlou elektronickou komunikaci mezi obviněným a poškozenou z rozhodného období (č. l. 482 a násl. spisu), ze které rovněž vyplynul dostatek poznatků pro právní závěr, že obviněný poškozenou nutil, aby něco konala. Jeho projevy (zprávy) ovšem obhajoba účelově pomíjí a celou konverzaci opět tendenčním způsobem hodnotí jen jako vcelku běžnou, nijak atypickou hádku mezi bývalými partnery, kteří si ve snaze získat morální převahu nad svým protějškem navzájem vyčítají různé skutečné či domnělé poklesky a prohřešky z minulosti.

33. Za prokázanou má dovolací senát i skutečnost, že obviněný zpravil poškozenou o svém záměru zveřejnit videonahrávky a fotografie, na nichž je zachycena v intimních situacích a pozicích, s cílem dosáhnout toho, aby svůj aktuální odmítavý postoj k dalšímu osobnímu kontaktu s ním přehodnotila a podvolila se jeho požadavku. Není důvod pochybovat ani o tom, že tuto „strategii“ zvolil úmyslně jako prostředek k působení na její vůli a svobodu rozhodování.

34. Posuzovaným jednáním byl naplněn také formální znak skutkové podstaty přečinu podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v pohrůžce jinou těžkou újmou. Skutečnost, že oběť podobného vydírání se živí prostitucí a za tím účelem je případně ochotna z ryze „obchodních“ důvodů akceptovat i umístění pornograficky laděného materiálu s vlastním vyobrazením na konkrétním internetovém serveru nabízejícím erotické služby, samozřejmě automaticky neznamená, že jí pak nemůže vadit zpřístupnění týchž nebo podobných choulostivých materiálů doslova komukoli v širokém internetovém prostoru, jak do značné míry cynicky uvažuje dovolatel. Je třeba rozlišovat mezi tím, kdy prostituující žena či muž dobrovolně prezentují svou nahotu či další své „kvality“ na úzce specializovaných webových stránkách pouze vůči případným zájemcům o úplatný sex (typickým návštěvníkům takových stránek), přičemž si navíc sami vybírají, jaký snímek, v jaké podobě, s jakým popisem apod. tam umístí, a na druhé straně zcela nekontrolovaným zveřejněním podobných materiálů jinou osobou bez jejich souhlasu např. na sociálních sítích, kde se pak o podstatě výdělečné činnosti vydíraného mohou či dokonce přímo mají dozvědět i lidé, jimž tato informace měla podle přání vydíraného zůstat utajena (např. rodiče, děti, příbuzní, současní či bývalí spolužáci, přátelé, nejbližší sousedé, nadřízení či kolegové v zaměstnání apod.). Nelze přijmout zjednodušený výklad nabízený dovolatelem, že hrozba podobným scénářem se z povahy věci nemůže nijak podstatně dotknout někoho, kdo se živí prostitucí, a nemůže v něm vzbudit žádné opodstatněné obavy z následku v podobě tzv. jiné těžké újmy. I taková osoba totiž zpravidla udržuje běžné osobní, rodinné, přátelské, pracovní či jiné sociální vztahy, které může takový nedobrovolný a třetí osobou účelově zosnovaný „coming out“ výrazně znehodnotit či zcela rozvrátit.

35. Dovolatel se naprosto nepřípadně pokouší vyvinit také další účelovou a po věcné stránce i dosti problematickou argumentací, že pohrůžku umístěním dehonestujících materiálů na Facebook vůbec nemohl uskutečnit kvůli kontrolním mechanismům nastaveným provozovatelem této sítě, což zároveň označuje za všeobecně známý fakt. Zde je podstatné již to, že neměl důvod se domnívat, že takovou údajnou triviální vědomostí nutně disponuje i poškozená a na celou věc tak bude s jistotou pohlížet jako na pouhé plané řeči. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak je samozřejmě vysoce pravděpodobné, že by si podobnou „zbytečnou námahu“ ušetřil.

36. Stran skutku pod bodem 4) výroku o vině obhajoba nepřípadně argumentuje tím, že podle výpovědi poškozené se žádný eskort, který by jí domluvil obviněný, nikdy neuskutečnil. Dané tvrzení nemá reálný základ (oporu v provedených důkazech), neboť N. B. v rámci své výpovědi v hlavním líčení dne 3. 4. 2023 (č. l. 1275 spisu) mimo jiné uvedla, že nejméně jednou došlo k situaci, kdy obviněný o poskytnutí eskortní služby telefonicky komunikoval přímo s klientem I. K. namísto ní, poté ji spolu se svědkyní V.

Č. doprovodil k zákazníkům a od nich si předem osobně převzal i platbu za objednané služby. Jestliže dovolatel sám aktivně vyjednal „zakázku“ oběma ženám, které na tuto iniciativu reflektovaly a dobrovolně se vydaly na eskort, pak již takové jeho jednání naplnilo alternativu kuplířství minimálně v podobě „zjednání jiného k prostituci“, u něhož se předpokládá uzavření výslovné nebo konkludentní dohody mezi pachatelem a jinou osobou (zde mezi dovolatelem na straně jedné a poškozenou a svědkyní Č. na straně druhé) o tom, že tato osoba bude s jinými osobami (v daném případě se svědky K.

a K.) uskutečňovat pohlavní styk za úplatu (k tomu viz v právní nauce např. Ščerba a kol.: Trestní zákoník - Komentář, svazek 1., § 1 až 204, Praha, C.H.Beck, 2020, str. 1546). Okresnímu soudu lze v uvedené souvislosti vytknout snad jen to, že zmíněnou počáteční aktivitu obviněného (míněno telefonát se svědkem K.) nepromítl odpovídajícím způsobem do skutkové věty, v níž explicitně konstatoval zjednání k prostituci pouze ve vztahu k V. Č. Jak již ale bylo zmíněno, tuto variantu kuplířského jednání bylo možno dovodit ohledně obou žen (tedy i ohledně N.

B.). Soud ji přitom ve výroku rozsudku mohl náležitě vyjádřit i bez rizika, že by tím porušil obžalovací zásadu a s ní související požadavek na zachování totožnosti skutku, a pokud tak neučinil, lze v jeho postupu spatřovat jistou nedůslednost. Zároveň je však nutno podotknout, že otázka splnění zákonných požadavků kladených na přesnost a úplnost popisu skutku ve výroku rozsudku (§ 120 odst. 3 tr. ř.) bez dalšího předmětem dovolacího řízení být nemůže. Daná procesní otázka totiž sama o sobě nespadá pod žádný z důvodů podle § 265b odst. 1 tr.

ř. Z hlediska dovolacího přezkumu je každopádně podstatné, že na základě výše uvedených důkazně podložených skutkových okolností lze mít v konečném výsledku právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 189 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku za přiléhavou.

37. Ve vztahu k právnímu posouzení téhož skutku i podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku lze závěrem konstatovat, že obviněný k němu žádnou hmotněprávní nebo kvalifikovanou skutkovou námitku, které by bylo možno subsumovat pod některý z deklarovaných dovolacích důvodů, neuplatnil. Opět nabízí pouze vlastní podhled na hodnocení výpovědi poškozené, z níž selektuje jen ty fragmenty, kdy N. B. v souvislosti s neochotou zvedat telefony potenciálním zákazníkům hovořila o jejich občasných hádkách. Až v návaznosti na to pak namítá, že ji k eskortním aktivitám nenutil, a to ani násilím ani pohrůžkou násilí. Přitom pomíjí tu část její výpovědi z přípravného řízení (protokol na č. l. 77 a násl. spisu), kdy popisovala, kterak ji ve snaze přimět k vyšší „pracovní aktivitě“ a rozšíření klientely fackoval a bil, což nepřímo potvrdila i v rámci již jednou zmíněné výpovědi v hlavním líčení dne 3. 4. 2023. Takto koncipované výhrady proto nemohou být relevantním podkladem pro úvahy o nutnosti zrušit atakované rozhodnutí v mimořádném opravném řízení.

38. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný P. V. uplatnil v dovolání jednak námitky, které pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze, a jednak výhrady, které neměly z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. potřebné opodstatnění. V. Způsob rozhodnutí

39. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 7. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek