U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání
podaném J. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.
9. 2017, sp. zn. 4 To 421/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 28/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 5 T
28/2013, byl J. B. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem krádeže podle §
205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1.
1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil
jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době ode dne 3. 8. 2012 do
dne 5. 8. 2012 do 04:00 hodin ve V., okres S., na odstavném parkovišti u budovy
Českých drah, s. p., v ulici N., ze zde odstavené nákladní soupravy tvořené
tahačem tov. zn. Mercedes-Benz Actros 930, a nákladním valníkovým přívěsem,
majitele přepravní společnosti C.S. CARGO, a. s., Hradecká 1116, 506 01 Jičín,
poté, co rozplachtoval bez použití násilí jeho levou zadní stranu, vnikl do
prostoru přívěsu, odkud následně odcizil ze železných přepravních klecí 37 ks
pneumatik značky DUNLOP SPT MAXX GT * ROF MFS BM 245/40R19 94Y, v celkové
hodnotě 480.593 Kč včetně DPH, 2 ks pneumatik značky DUNLOP SPT MAXX GT * ROF
MFS BM 275/35R19 96Y, v celkové hodnotě 29.794 Kč včetně DPH a 4 ks pneumatik
značky GOODYEAR EAGLE LS-2 * XL ROF FP BM 245/45R19 102V, v celkové hodnotě
42.176 Kč včetně DPH, tedy věci v celkové hodnotě 552.563 Kč včetně DPH, ku
škodě poškozené společnosti Bayerische Motoren Werke AG, Landshuter Str. 56,
841 30 Dingolfing, SRN. Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody
v trvání dvou roků, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Výrokem podle § 229 odst. 1
trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze
dne 14. 9. 2017, sp. zn. 4 To 421/2017, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a
to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i
všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Předně namítl, že ze
strany soudů prvního a druhého stupně došlo k porušení práv obviněného na
řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, důkazy byly hodnoceny
jednostranně, bez přiměřených důvodů došlo k odmítnutí obhajobou navrhovaného
doplnění dokazování, přičemž mj. s přihlédnutím k těmto pochybením bylo
porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. K provedené rekognici dále
rozvedl, že při jejím provádění nebyly splněny zákonem předpokládané podmínky,
nesprávně byla provedena rekognice podle fotografie, i když nebyly splněny
předpoklady pro upuštění od rekognice in natura, obviněný neměl nikdy možnost
svědka provádějícího rekognici vyslechnout a soudkyně, která byla rekognici
přítomna, byla podle jejího vlastního vyjádření podjatá. Nadto obviněný
poukázal na některá východiska soudů, ze kterých vycházely při svých úvahách o
vině obviněného trestným činem, zejména stran cest mezi Českou republikou a
Spolkovou republikou Německo, resp. rodinných poměrů obviněného, přičemž tyto
úvahy označil za zcela nepatřičné a nikterak neprokazující závěr o vině. Rovněž
vyjádřil své pochybnosti k osobě R. Ch. a jeho skutečné roli na předmětném
skutkovém ději, kdy orgány činné v trestním řízení postupovaly neobvyklým
způsobem, nedostatečně prověřovaly relevantní okolnosti a některé, byť
absurdní, svědecké výpovědi nekriticky přejímaly. V uvedeném postupu orgánů
činných v trestním řízení tedy obviněný spatřuje zcela zásadní porušení
pravidel spravedlivého procesu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a aby věc přikázal soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve
stručnosti zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací
námitky obviněného. Poté podotkl, že obviněný ve svém dovolání napadl toliko
učiněná skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly, nikoli nesprávnost právního
posouzení skutku, přičemž pokud není dán extrémní rozpor mezi provedenými
důkazy a právě vyvozenými skutkovými zjištěními, nelze se u Nejvyššího soudu
nápravy skutkových zjištění domáhat. Navíc se jedná o již dříve uplatňovanou
obhajobu, která byla patřičně reflektována v odvolacím řízení. Státní zástupce
se ztotožnil i s argumentací soudu druhého stupně stran provedené rekognice,
kterou obviněný ve svém dovolání taktéž rozporoval. Zejména poukázal na
skutečnost, že v době konání rekognice neměla přítomná soudkyně pochybností o
svém poměru k projednávané věci, resp. dotčeným osobám. Stejně tak bylo
náležitě vysvětleno, proč byla provedena rekognice podle fotografie, nikoli in
natura. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci
Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. § 265r odst.
1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na
případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez
jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených
dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího
důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o
podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak
představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli
jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení
předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v
posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními
vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a
na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že
obdobné, resp. v mnohém shodné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v
předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly
již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem
určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k
revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném
prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá
námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího
shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace
předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu
navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového
stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom výhradně
směřovaly do oblasti skutkové a procesní, přičemž právně relevantní argumentaci
s ohledem na podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v
podaném dovolání obviněný uplatnil námitkami stran porušení pravidel
spravedlivého procesu, které však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých
výpovědí, role R. Ch. na projednávané krádeži a možností vycházet z provedené
rekognice) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho
příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi
skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých
rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny,
jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli
a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. zejména
str. 8 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 3 usnesení soudu
druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu
je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování,
přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými
důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění
skutkového stavu významná. Rovněž je namístě připomenout, že orgány činné v
trestním řízení mají povinnost hodnotit důkazy podle svého vnitřního
přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě
i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Obviněný oproti tomu v rámci své
obhajoby vytrhával z celkového kontextu jednotlivé poznatky, a případně též
vybrané části svědeckých výpovědí, aby každý důkaz izoloval zvlášť a snáze jej
poté zpochybnil. Pokud obviněný naznačoval, že provedené důkazy jsou toliko
nepřímého charakteru, je nezbytné připomenout, že v žádném případě není
vyloučeno, aby závěr o vině byl založen pouze na nepřímých důkazech. Ty však
musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a
podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny
okolnosti zažalovaného skutku, aby tedy ve výsledku byly způsobilé k prokázání
viny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 11 Tdo
1190/2014; případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1491/2014). Jak dále uvedl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne
16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014, „není pochybením, pokud soud při absenci
důkazů přímých, postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých, které
hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní
logickou úvahou v úvahu připadající souvztažnosti“. Soudy prvního a druhého
stupně podle Nejvyššího soudu braly charakter ve věci provedených důkazů
důsledně v potaz a patřičně odůvodnily, proč právě tyto ve svém souhrnu svědčí
o vině obviněného z projednávaného jednání.
Rovněž otázce zákonnosti a procesní
použitelnosti výsledků provedené rekognice soudy věnovaly patřičnou pozornost
(srov. zejména str. 3 a 4 usnesení soudu druhého stupně), přičemž Nejvyšší soud
se s těmito zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně plně odkazuje, a to včetně
odůvodnění pro přistoupení k rekognici podle fotografie, nikoli in natura. Nejvyšší soud taktéž může přisvědčit závěrům soudu druhého stupně, že soudkyně
Ivana Kolářová, která byla rekognici přítomna, v rozhodné době neznala
okolnosti zavdávající jejímu případnému vyloučení z věci. Skutečnost, že je
známou matky obviněného, sama bez dalšího neznamená, že by výsledky rekognice
byly procesně nepoužitelné. Soudkyně si uvedené okolnosti v dané chvíli nebyla
vědoma a Nejvyšší soud ani z žádných jiných okolností případu neshledal, že by
snad tato situace měla vliv na dohled nad zákonností úkonu. Role R. Ch. coby
potencionálního spolupachatele J. B. na trestné činnosti poté není předmětem
přezkumu nyní projednávané věci u Nejvyššího soudu.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily
dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a
nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního
řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je
přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení
§ 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal
Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť
soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě
odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou
automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio
pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší
soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu
mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, stejně jako
existenci tzv. opomenutého důkazu, tedy skutečností, které by mohly odůvodnit
mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o
dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i
rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a
srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného
jednání jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, zcela
přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání
obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně
neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu