3 Tdo 58/2024-535
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání, které podala obviněná I. G., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 50 To 239/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 16 T 79/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné I. G. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 1. 6. 2023, č. j. 16 T 79/2022-463, byla obviněná I. G. uznána vinnou přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v době od května roku 2020 do 6. 10. 2021 obtěžovala poškozeného J. V., s nímž měla milenecký vztah, který byl začátkem roku 2020 ukončen, tím, že od května roku 2020 opakovaně v obci XY, v prostoru vchodu do bytového domu č. p. XY v XY ulici i v přilehlé oblasti domu při náhodných setkáních i při setkáních, která záměrně vyvolala, pokřikovala na poškozeného „bodyguardka, sundala ti vodítko, zda jej bodyguardka pustila na vycházku, že je nesvéprávný“ apod., a v několika případech volala na poškozeného z okna svého bytu „pustila tě ven, pustila tě na vodítku, uvolnila tě z vodítka, kdepak máš bodyguardku“, což se vystupňovalo zejména v roce 2021, kdy k tomuto ke konci uvedeného období docházelo někdy i dvakrát týdně, přičemž těchto kontaktů bylo v roce 2020 nejméně 25 a za celé uvedené období nejméně 50, dále pak ve svém bydlišti v obci XY, v bytě v XY ulici č. p. XY, umisťovala na sociální síť Facebook nevhodné dehonestující komentáře k osobě poškozeného, a to nejméně dne 25. 7. 2021 v 21:25 hod., kdy umístila fotografii 5 osob s popisem „účastníci zájezdu, jezdil s námi ještě jeden, než mu to jeho bodyguardka zakázala, teď ho doprovází i po schodech, aby se nezaběhnul“, a dne 9. 12. 2021 ve 20:16 hod., umístila k fotografii poškozeného komentář „i tady jsi pěkně vyprasenej, chtělo by to pohyb, nejlepší jsou prostný, jenom ruka to nespraví“, a dále v přesně nezjištěné době přede dnem 3. 10. 2021 přemístila svůj GPS lokátor, který dosud užívala, a to včetně SIM karty tel. č. XY, ze svého vozidla zn. Seat Ibiza, RZ XY, na vozidlo zn. Volkswagen Passat Variant, RZ XY, poškozeného J. V., pomocí něhož získávala informace o jeho pohybu, přičemž poškozený toto zařízení na svém vozidle dne 6. 10. 2021 našel, a z důvodu shora uvedeného jednání obžalované začal poškozený J. V. postupně s přibývajícími ataky obžalované pociťovat psychické vyčerpání, stres a únavu.
2. Za to byla obviněná odsouzena podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 100 (sto) denních sazeb ve výši 100 (sto) Kč, tedy v celkové výši 10.000 (deset tisíc) Kč.
3. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněné povoleno zaplatit peněžitý trest ve dvou splátkách po 5.000 (pěti tisíc) Kč měsíčně. Výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže nezaplatí dílčí splátku včas.
4. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest propadnutí věci, a to GPS lokátoru černé barvy, v. č. XY, s vloženou SIM kartou č. XY společnosti Mobil.cz.
5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozenému J. V. nemajetkovou újmu ve výši 10.000 (deset tisíc) Kč.
6. Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 1. 6. 2023, č. j. 16 T 79/2022-463, podala obviněná I. G. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
7. O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 50 To 239/2023, a to tak, že odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
8. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 50 To 239/2023, podala obviněná I. G. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 510–516 spisu), v rámci něhož uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
9. Obviněná namítá, že soudy nebyly nedůvodně provedeny jí navrhované důkazy, a to pro jejich nadbytečnost, kdy se jednalo zejména o výslechy svědků, kteří byli v přípravném řízení vytěženi Policií ČR, a výpovědi dalších svědků, které měly prokázat, že dovolatelka nemohla poškozeného potkávat před domem s takovou četností, jakou uváděl. Nalézací soud nedostál povinnosti vyplývající pro něj z kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, aby byly provedeny doplňující výslechy poškozeného se zaměřením na četnost kontaktů ve vymezeném období a ukotvena zjištění, zda o těchto kontaktech měly povědomí i jiné osoby.
Přestože dovolatelka navrhla k těmto skutečnostem řadu důkazů, soud se spokojil pouze s nejistou, opakovanou výpovědí poškozeného, který, zřejmě pod vlivem závěrů odvolacího soudu, počet nevyžádaných kontaktů ze strany dovolatelky následně minimalizoval. K důkazním návrhům obhajoby, které by nevyžádané setkávání dovolatelky s poškozeným fakticky vyvrátily, soud nepřihlédl, resp. navrhované důkazy řádně neprovedl, odmítl tyto provést, aniž by se s jejich neprovedením odpovídajícím způsobem vypořádal.
Jednalo se přitom o důkazy stěžejní, které mohly podstatným způsobem ovlivnit meritorní rozhodnutí o vině a trestu. Uvedenou námitku obviněná podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněná rovněž rozporuje závěr soudů, že bylo prokázáno, že ani ona ani poškozený nemají uloženou vzájemnou konverzaci, zejména tu ze dne 20. 12. 2020. Uvádí, že v rámci svého podání ze dne 28. 7. 2023 jasně uvedla, že předmětnou komunikaci má uloženou ve svém původním telefonu, který se jí podařilo zprovoznit, a rovněž v počítači, kdy tuto elektroniku byla ochotna vydat ke znaleckému zkoumání.
Přestože jde o stěžejní důkazy, na základě kterých měl v úmyslu nalézací soud provést znalecké zkoumání z oboru informačních technologií – kybernetiky, odvolací soud namísto toho učinil nesprávný a extrémně nesouladný skutkový závěr o tom, že předmětná zásadní komunikace (která mohla potvrdit nevhodnou komunikaci poškozeného vůči ní, že ji proti její vůli vyhledával a činil jí sexuální návrhy, tedy svědčící o tom, že případné setkávání jej nemohlo nijak poškodit), není uložena v telefonu obviněné.
Odvolací soud tyto navržené důkazy, jež ji mohly zcela vyvinit, nejenže neprovedl, ale s jejich neprovedením se řádně nevypořádal ani v odůvodnění svého rozhodnutí. Navíc se soud vůbec nevypořádal se samotnou situací, že bylo možno za pomoci znaleckého zkoumání bezpečně předmětnou komunikaci získat, jak uvedla obviněná v rámci svého odvolání ze dne 25. 6. 2023. Obviněná dále rozporuje skutkové závěry soudu, že nebylo prokázáno, že by ji v žalovaném období poškozený vyhledával proti její vůli. Soud totiž k návrhu obhajoby za účelem objasnění této skutkové verze nevyslechl žádného z navržených svědků, rovněž nepřihlédl k podání ze dne 9.
5. 2022. Soud se nijak nevypořádal s námitkami obhajoby, přičemž provedení navržených důkazů mohlo vinu dovolatelky výrazně zeslabovat či vyvrátit.
Prokázalo by se totiž, že poškozený ji účelově (za účelem sexuálních kontaktů) doslova obtěžoval, a to osobními návštěvami, a i formou zpráv na sociálních sítích. V uvedeném obviněná spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadila obviněná i námitku nesprávného právního posouzení skutku. Konkrétně namítá, že soudy nesprávně posoudily skutky s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. ř.). S odkazem na blíže nespecifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu předkládá výklad vztahující se ke skutkové podstatě přečinu podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, s tím, že v projednávané věci popis skutku, jak je uveden ve výroku, nemůže naplnit jeho zákonné znaky. Má za to, že v dané věci se mělo jednat o izolované komentáře na sociální síti Facebook, když u komentáře ze dne 25. 7. 2021 „účastníci zájezdu“ nejde o výhrůžku ve smyslu ublížení na zdraví či jiné újmy. To samé platí pak o komentáři ze dne 9. 12. 2021. V dané věci jde o jednotlivé izolované komentáře, učiněné v nadsázce, přičemž nelze dospět k závěru, že by šlo o výhrůžky ublížením na zdraví, navíc zde chybí výrazná četnost těchto komentářů. Pokud jde o skutek, spočívající v opakovaném nevyžádaném kontaktování poškozeného, rovněž v řízení nebylo prokázáno, že by měla poškozenému vyhrožovat újmou na zdraví či jinou újmou, dokonce i sám poškozený, žádné konkrétní výhrůžky v tomto směru neuvedl. Výroky, které byly zjištěny z výpovědi svědkyně V. a výpovědi poškozeného, nemohou být výhrůžkami újmou na zdraví či jinou újmou. Pokud by soudy navíc provedly i navržené stěžejní důkazy, svědčící o tom, že poškozený ji rovněž opakovaně nevyžádaně kontaktoval, není možné uzavřít, že v dané věci mohlo její jednání vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život či zdraví. V kontextu dané věci, kdy dovolatelka a poškozený jsou sousedé v jednom domě, navíc spolu měli milenecký vztah, není možné vyloučit potkávání obou „před domem“, a to potkávání náhodné, bez zjevného účelu. Je třeba posoudit i kontext a okolnosti ukončení mileneckého vztahu, když tyto okolnosti (v důsledku opomenutých důkazů) nebyly vůbec posuzovány. Podle obviněné v kontextu těchto okolností nelze dovodit, že by předmětný skutek, jak byl vymezen obžalobou a rozsudkem soudu prvního stupně, byl trestným činem, neboť izolované jednání spočívající v komentářích a výrocích vůči poškozenému či umístění GPS může být posouzeno nanejvýše jako přestupek.
11. S ohledem na výše uvedené proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2023, č. j. 50 To 239/2023-499, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 1. 6. 2023, č. j. 16 T 79/2022-463, a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 23. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 1001/2023.
13. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že dovolání obviněné je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se více méně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku – a podle názoru státního zástupce také správně – vypořádaly. Okresní soud Plzeň-jih realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Plzni, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal.
14. Jsou-li ze strany obviněné namítány nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů a vada opomenutých důkazů, státní zástupce uvedl, že obviněnou přednesené výhrady lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se však podle jeho názoru o námitky zjevně neopodstatněné. Uvedl, že dokazování není bezbřehé a rozsah dokazování je vymezen výlučně potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí věci. V projednávané věci je přitom zjevné, že pokud již některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly, vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž zdůvodnily, a to zpravidla jeho nadbytečností. To se týká kromě jiného i návrhů obviněné na znalecké zkoumání poškozeného a na přibrání znalce z oboru informačních technologií, stejně jako jejího požadavku na předvolání a výslechy dalších svědků. S těmito důkazními návrhy se vypořádal Okresní soud Plzeň-jih v bodě 8. odůvodnění odsuzujícího rozsudku a Krajský soud v Plzni v bodě 6. odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání. Státní zástupce se s tam uvedenými argumenty soudů ztotožňuje.
15. Státní zástupce rovněž neshledal, že by se mohlo jednat o nesoulad podstatných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Soud prvního stupně v bodech 9. až 11. odůvodnění odsuzujícího rozsudku rozvedl přiléhavě důvody, pro které shledal obhajobu obviněné zjevně nevěrohodnou, lživou a ryze účelovou, přičemž za základ skutkového děje vzal naopak přesvědčivou a v průběhu trestního řízení neměnnou výpověď poškozeného J. V., kterou v určitých pasážích – vedle zajištěných listinných důkazů a nálezu lokátoru GPS na jeho vozidle – podpořilo také vyjádření jeho bývalé manželky H.
V. Soudy po právu označily za naprosto nelogické nejen dovolatelčino vysvětlení toho, jak se lokátor GPS objevil na vozidle J. V., ale taktéž její „postup“ při předkládání některých listinných důkazů, zejména stran komunikace s poškozeným, kdy nejprve uvedla, že tuto smazala, aby až s přibližně ročním časovým odstupem od zahájení trestního stíhání předložila jinou komunikaci. Státní zástupce přitom i ve vazbě na výpověď poškozeného, který takovou komunikaci vyloučil, vyjadřuje přesvědčení, že naznačený, logiky prostý postup dovolatelky, evokuje důvodné podezření, že tato komunikace ve skutečnosti vůbec neproběhla a byla nezjištěnou osobou stvořena pouze účelově.
Oba soudy tudíž neshledaly žádnou skutečnost, která by věrohodnost poškozeného J. V. a jeho bývalé manželky jakkoli snižovala, přičemž důvodně vyloučily, že by poškozený obviněnou po ukončení vztahu proti její vůli kontaktoval. Naprosto po právu naopak dovodily řadu zásadních okolností, které odůvodňují závěr, že obviněná v rámci své popěrné obhajoby lže a předkládá nepravdivé informace.
16. Pokud obviněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnila námitku nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, je podle státního zástupce taková námitka s ohledem na soudy učiněná skutková zjištění neopodstatněná. Jednání dovolatelky totiž zcela odpovídá jiným typově podobným případům přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spáchaného srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností. Státní zástupce dodal, že o charakteru jednání obviněné tak, jak ho vymezil Okresní soud Plzeň-jih ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, není žádných pochyb. Poukázal na dlouhodobost obtěžování a dehonestování, kterým byl poškozený vystaven, což zapříčinilo nepříznivé následky zjevně způsobilé vzbudit v poškozeném oprávněnou obavu o vlastní psychické zdraví, neboť zmíněná dlouhodobá psychická zátěž zásadním způsobem zapříčinila zhoršení jeho zdravotního stavu. Státní zástupce dále uvedl, že pokud by se jednalo o ojedinělé komentáře k fotografiím či výjimečné kontakty s občasným dehonestujícím pokřikováním, bylo by možno v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe uvažovat o přestupkovém jednání. Nicméně právě dlouhodobost jednání realizovaného různými formami – od nevyžádaného osobního kontaktování přes dehonestaci na sociálních sítích po sofistikované a přípravu vyžadující sledování poškozeného pomocí GPS – již takové hodnocení znemožnila. K ukončení nežádoucího jednání rovněž nedošlo dobrovolně, resp. v důsledku vlastní vůle obviněné. Uplatnění trestní odpovědnosti bylo tudíž logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na takto zjištěné protiprávní jednání dovolatelky. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani v minulosti existující partnerský či milenecký poměr mezi oběma, neboť uvedený trestný čin bývá nezřídka páchán právě mezi osobami, které k sobě měly či mají vztahově blízko.
17. Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
19. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 50 To 239/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou I. G. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
21. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněná v něm uplatnila toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněná svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ji uznal vinnou žalovaným skutkem a uložil jí peněžitý trest a trest propadnutí věci. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
22. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
23. Je třeba rovněž uvést, že dovolatelka uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. vymezuje poněkud neurčitě, kdy tyto v některých pasážích očividně zaměňuje. Přestože se uvedené dovolací důvody v praxi často překrývají, resp. navazují na sebe, slouží k nápravě jiných vad. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
25. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
26. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněná nevznáší. Je však přesvědčena o tom, že ve věci nebyly provedeny jí navrhované důkazy, a to výslechy svědků již vytěžených policií v přípravném řízení, a dalších blíže neurčených svědků z řad sousedů, a to k otázce intenzity nevyžádaného setkávání mezi ní a poškozeným, dále výslech poškozeného a záznam vzájemné komunikace mezi ní a poškozeným, k čemuž rovněž navrhovala vypracování znaleckého zkoumání z oboru informačních technologií.
27. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézacího, potažmo odvolacího soudu. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam.
28. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
29. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
30. Nutno uvést, že v projednávané věci se jedná o druhé rozhodnutí, kdy původní rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 17. 1. 2023, č. j. 16 T 79/2022-412, byl k odvolání obviněné zrušen rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2023, sp. zn. 50 T 61/2023, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k doplnění dokazování a upřesnění skutkového stavu, zejména stran četnosti a povahy nevyžádaných kontaktů a obecné věrohodnosti poškozeného.
31. Návrh na doplnění dokazování výslechem svědků byl obviněnou vznesen již v rámci nového projednání věci. >1< Jednalo se o osoby, které vypovídaly v přípravném řízení a dále svědky, kteří se mohli vyjádřit k obecné a specifické věrohodnosti poškozeného. K vyhodnocení otázky věrohodnosti poškozeného obviněná rovněž navrhla vypracování znaleckého posudku na jeho osobu. Dále se jednalo o opětovný výslech svědkyně V., kdy obviněná s ohledem na vzájemně napjaté osobní vztahy zpochybňovala věrohodnost jmenované a žádala, aby si soud vyžádal přehled a kopie podaných oznámení, která byla z popudu svědkyně prošetřována policií (č. l. 439 spisu).
32. Nalézací soud, jak se podává z protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 6. 2023, následně provedl opětovný výslech poškozeného k upřesnění některých skutečností, zejména četnosti nevyžádaných kontaktů ze strany obviněné a zpráv, které údajně zaslal obviněné až po jejich rozchodu. Obhájce obviněné k dotazu soudu zopakoval svůj návrh na výslech svědků – kolegyň obviněné a zadání psychiatrického a psychologického znaleckého posudku na věrohodnost poškozeného. Nalézací soud důkazní návrhy usnesením zamítl. Usnesení bylo vyhlášeno, odůvodněno a strany byly poučeny o nepřípustnosti stížnosti. Následně samosoudkyně prohlásila dokazování za skončené (č. l. 461 spisu). V rámci odůvodnění rozsudku se pak k důkazním návrhům vyjadřuje obsáhleji, kdy lze odkázat zejména na bod 8. rozsudku. Nalézací soud zde ve zcela dostačujícím rozsahu rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že by obviněnou navržené důkazy nebyly sto zvrátit skutkový stav věci.
33. V rámci odvolání obviněná uvedla, že je ochotna vydat svůj stolní počítač a starý mobilní telefon ke znaleckému zkoumání. U veřejného zasedání konaném dne 20. 9. 2023 (protokol na č. l. 495–496 spisu) na podaném odvolání setrvala a zopakovala své důkazní návrhy. Po závěrečné poradě senátu předsedkyně senátu vyhlásila usnesení, že se návrhy obhajoby na doplnění dokazování výslechem svědků, znaleckými posudky z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika a oboru zdravotnictví, odvětví psychologie zamítají. Odvolací soud se následně v rámci napadeného usnesení vyjádřil v tom smyslu, že okresní soud v rámci nového projednání věci doplnil dokazování v rozsahu požadovaném odvolacím soudem v rámci kasačního rozhodnutí, kdy závěry z dokazování se podávající jednoznačně promítl do skutkové věty, kterou rovněž v souladu s pokynem odvolacího soudu precizoval. „Rozsah dokazování okresním soudem byl takový, že postačil pro zaujetí skutkového závěru bez důvodných pochybností, jak vyžaduje § 2 odst. 5 trestního řádu“ (bod 6. odůvodnění napadeného usnesení). Odvolací soud se rovněž ztotožnil s postupem nalézacího soudu stran zamítnutí důkazních návrhů, kdy „ze stejných důvodů byly návrhy na doplnění dokazování zamítnuty i v odvolacím řízení“.
34. Je třeba mít na paměti, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). V projednávané věci je možno konstatovat, že návrhy obviněné na doplnění dokazování nebyly soudy opomenuty, a to ani stran odůvodnění jejich zamítnutí, byly však shledány nadbytečnými, resp. jejich provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci. Neprovedení nadbytečného důkazu přitom vadu opomenutých důkazů nezakládá. Možnost neprovedení důkazu navrženého obviněným je dána mj. právě při jeho nadbytečnosti, tj. v situaci, kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). V projednávané věci soudy svým povinnostem dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup řádně zdůvodnily. S odkazem na v nich přijatý závěr o nadbytečnosti provedení navrhovaných důkazů, totiž přesvědčivě vyložily důvody, pro které by takto rozšířené dokazování nemohlo zpochybnit posouzení trestní odpovědnosti obviněné za skutek, jímž byla uznána vinnou.
35. V projednávané věci neobstojí ani navazující námitka existence zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kteroužto obviněná rovněž uplatňuje. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Námitky obviněné přitom nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje, přičemž obsahově totožné námitky obviněná uplatňuje již od samotného počátku trestního řízení.
36. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-jih, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědecké výpovědi, tak listinné důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak naznačuje obviněná.
37. Obviněná v podstatě namítá, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o její vině. V tomto směru napadala způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a zejména pak poukazovala na zamítnutí důkazních návrhů, které učinila na svou obhajobu.
38. Obviněná brojí kupříkladu proti závěru, že v řízení bylo prokázáno, že ani ona ani poškozený nemají uloženou konverzaci ze dne 20. 12. 2020 ve svých telefonech, kdy k tomuto navrhovala vydání své výpočetní techniky a vypracování znaleckého posudku z oboru IT. Odvolací soud uvedl, že i když se poškozený nebyl schopen vyjádřit k autentičnosti zpráv ze dne 20. 12. 2020, tedy k době před zablokováním obviněné na Facebooku a WhatsAppu, „toto s ohledem na časové zařazení skutků nic nemění na závěru soudu o vině obžalované“ (bod 6. odůvodnění napadeného usnesení). Jinými slovy uvedená konverzace, jak rozvedeno výše, byla vyhodnocena jako nadbytečný důkaz. Nalézací soud v bodě 8. odůvodnění rozsudku mimo jiného uvedl, že odebrání veškeré výpočetní techniky obviněné nepovažuje za nutné, neboť důkazní situaci považuje za dostatečnou (jednalo by se tedy o důkazy nadbytečné), s ohledem na dobu, která uplynula od napsání zpráv by se údaje nezachovaly ve zcela shodném stavu a vyžádání údajů od poskytovatele služby by s odstupem dva a půl roku bylo nákladné, zdlouhavé a s nejistým výsledkem. Podobný závěr je třeba vztáhnout i na námitku, že závěr o tom, že poškozený obviněnou nevyhledával proti její vůli, nemá oporu v provedeném dokazování, resp. je v rozporu s tím, co by jinak podle obviněné vyplynulo z důkazů, které nebyly soudy provedeny, neboť byly shledány jako nadbytečné. Soudy verzi, že by poškozený obviněnou po ukončení vztahu vyhledával proti její vůli, zcela vyloučily.
39. Nalézací soud přitom objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost, a to zejména stran věrohodnosti poškozeného. Byla to totiž právě výpověď poškozeného, která byla v projednávané věci stěžejním důkazem. Nicméně se nejednalo o důkaz osamocený. Nalézací soud přitom neshledal žádné okolnosti, které by snižovaly věrohodnost výpovědí poškozeného a svědkyně V., jeho bývalé manželky, která svou výpovědí podpořila poškozeným tvrzenou verzi událostí, neboť byla některým slovním atakům obviněné na adresu poškozeného sama přítomna. V bodě 10. odůvodnění rozsudku nalézací soud rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o věrohodnosti skutkové verze uváděné poškozeným, kdy zdůraznil, že poškozený na této setrval a v průběhu řízení tuto nijak neměnil. Některé nejasnosti bylo možno zcela logicky přičíst faktoru času, případně tomu, že pro poškozeného bylo celé trestní řízení zdrojem stresu, jiné nejasnosti pak poškozený věrohodným způsobem vysvětlil, resp. upřesnil (počet verbálních ataků a nevyžádaných setkání). Nalézací soud rovněž neopomněl zmínit některé nejasnosti týkající se doby ukončení vztahu s obviněnou, které ve prospěch obviněné promítl do znění skutkové věty. Poukázal na jednání a chování poškozeného u soudu, které nevypovídalo ničeho o tom, že by měl osobní zájem na trestním stíhání obviněné, kdy impulsem pro to, aby se obrátil na policii, bylo až nalezení GPS lokátoru na jeho vozidle. K umístění GPS lokátoru na vozidlo poškozeného se přiznala sama obviněná, kdy její vysvětlení, proč tak učinila, postrádalo jakoukoli logiku. Nalézací soud vyhodnotil obhajobu obviněné jako nevěrohodnou, kdy uvedl, že „v rámci své výpovědi jednoduše připustila přesně to, o čem věděla, že vyplývá z důkazů zajištěných na sociálních sítích, a hledala ospravedlnění takového jednání, aby nebylo kvalifikováno jako trestný čin“. V bodě 9. odůvodnění rozsudku poukázal i na její tvrzení vztahující se k fotografiím a komentářům, které umístila na Facebook a ke komunikaci, kterou předložila s téměř ročním odstupem. Odvolací soud se otázkou skutkového stavu podávajícího se z provedeného dokazování zabýval zejména v bodě 6. napadeného usnesení, kdy na uvedené závěry lze odkázat.
40. Na uvedené závěry navazují i námitky obviněné, že její jednání nebylo sto způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví, stejně tak, že se jednalo o izolované komentáře a setkání, které svým obsahem nedosahovaly nutné míry společenské škodlivosti. Obviněná tedy namítá nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a nenaplnění objektivní stránky jí za vinu kladeného přečinu.
41. Uvedené námitky je možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
42. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Obviněná namítá, že právní kvalifikace skutku je vadná, že jednání, které bylo v trestním řízení posuzováno, není jednáním trestným podle trestního zákoníku, resp. že se jedná toliko o přestupek podle § 2 odst. 2 zákona o přestupcích, a současně nebyla aplikována zásada subsidiarity trestní represe, neboť předmětný skutek není natolik společensky škodlivý, aby se jednalo o přečin podle trestního zákoníku.
43. Nejvyšší soud připomíná, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatelka.
44. Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
45. Přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.
46. Objektivní stránka trestného činu nebezpečného pronásledování zahrnuje dlouhodobé pronásledování jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Z hlediska vymezení jednání zákon používá pojem dlouhodobého pronásledování, jehož formy taxativně vyjmenovává. Společným jmenovatelem takových společensky škodlivých aktivit je v jejich souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu, resp. život. Přitom na počátku nemusí jít o viditelně patologické, asociální chování. Pokud jde o konkrétní způsoby nebezpečného pronásledování obecně, zahrnují široké spektrum a různou intenzitu lidského jednání; také prostředky, které pachatel (stalker) používá, se liší, neboť může používat jak zdánlivě „legální“ (např. vyhledávání osobní blízkosti, zasílání dopisů, SMS apod.), tak zákonem nedovolené způsoby (pomluva, vyhrožování, poškození cizí věci, nejrůznější způsoby omezování v obvyklém způsobu života, apod.). Jednotlivý čin přitom nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chceme prostředky trestního práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3292–3294).
47. Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, která mohou v některých případech i nebezpečně gradovat. Čím větší je frekvence, ale i různorodost jednotlivých forem pronásledování, tím kratší může být časové období, které podřadíme pod dlouhodobé pronásledování. Pokud jde o konkretizaci toho, co měl zákonodárce na mysli, když použil termín dlouhodobost, lze odkázat na ustálené chápání tohoto pojmu ve smyslu opakujícího se, zpravidla i systematicky a soustavně prováděného jednání (nejde tedy v žádném případě o to kriminalizovat náhodné nebo jen krátkodobé, byť v základní skutkové podstatě popsané, projevy chování). K právní kvalifikaci jednání ve smyslu nebezpečného pronásledování není třeba, aby bylo použito k vynucení kontaktu s obětí násilí, stačí její tvrdošíjné obtěžování všudypřítomnou bezprostřední či zprostředkovanou přítomností pachatele (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3295–3296).
48. Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného je třeba vykládat v širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které jsou v zásadě vždy objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu (srov. TR NS 79/2011-T 1424). Není však nijak relevantní, zda je u poškozeného důvodná obava skutečně vyvolána či zda zůstane u pouhé odůvodněné možnosti ji vyvolat.
49. Nalézací soud jednání obviněné kvalifikoval jako jednání, jímž obviněná poškozeného dlouhodobě pronásledovala tím, že vyhledávala jeho osobní blízkost a sledovala jej, což u něho vzbudilo důvodnou obavu o jeho zdraví. K uvedenému jednání přitom docházelo po dobu téměř 17 měsíců. Podle skutkových zjištění došlo z její strany k nevyžádaným osobním setkáním spojených s verbálními ataky asi v 50 případech. Dále minimálně ve dvou případech umístila na sociální sítě fotografie s dehonestujícími komentáři na adresu poškozeného a rovněž umístila na vozidlo poškozeného GPS lokátor, čímž získávala informace o jeho pohybu. Na jednání obviněné je třeba nahlížet v jeho celistvosti, neboť specifikem stalkingu je právě různorodost obtěžujícího jednání vůči oběti, kdy jednotlivé incidenty sice nemusí sami o sobě vyvolat jakékoli obavy, ve svém souhru však zasahují do osobní sféry oběti natolik výrazně, že mohou vyústit v důvodnou obavu o život či zdraví nebo život a zdraví osob oběti blízkých. Nalézací soud se ostatně v tomto smyslu sám vyslovil v bodě 12. odůvodnění rozsudku, kdy uvedl, že kdyby zůstalo pouze u ojedinělých komentářů k fotografiím nebo pouze u ojedinělých kontaktů s dehonestujícím pokřikováním, bylo by možno takové jednání vyhodnotit toliko jako přestupek proti občanskému soužití. Nicméně právě různorodost forem pronásledování užitých obviněnou a frekvence jejího jednání takové hodnocení znemožnila. Poukázal zejména na sledování pomocí GPS lokátoru, neboť taková forma jednání se již vyznačuje určitým stupněm sofistikovanosti a promyšlenosti.
50. Jednání obviněné pak zcela jistě bylo sto vyvolat u poškozeného obavu o jeho zdraví. Poškozený popsal vyčerpání a únavu, kterou pociťoval v souvislosti s jednáním obviněné. Dlouhodobé dehonestování jeho osoby, často v přítomnosti dalších osob či na sociálních sítích, sledování a obtěžování nevyžádanými setkáními byly podle závěru soudů sto vyvolat u obviněného stres a problémy s nespavostí, kdy nelze opomenout ani tu skutečnost, že poškozený byl v důsledku jednání obviněné nucen změnit své zvyky, kdy například začal užívat jiné trasy při odchodu či příchodu, nebo začal parkovat své vozidlo na jiném místě, než tomu bylo původně. Nalézací soud následky psychické zátěže vyvolané jednáním obviněné promítl i do znění skutkové věty. Závěr, že jednání obviněné narušilo psychickou integritu poškozeného, byl soudy zcela jednoznačně dovozen.
51. S ohledem na uvedené tedy nelze dovodit namítané porušení zásady subsidiarity trestní represe. Zásada subsidiarity trestní represe zakotvená v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
52. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Nejvyšší soud se otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí, kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v projednávaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
53. Otázkou možné aplikace této zásady na projednávaný případ se zabýval již nalézací soud (bod 12. odůvodnění rozsudku), který neshledal, že by postačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jak rozvedeno výše v bodech 49. a 50. tohoto usnesení, jednání obviněné spočívalo v dlouhodobém pronásledování, obtěžování a sledování po dobu více než 17 měsíců, ve svém souhrnu způsobilém vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o své zdraví, k čemuž rovněž došlo, neboť poškozený v důsledku jednání obviněné pociťoval psychické vyčerpání, stres a únavu. Jednání obviněné pak vykazovalo i jistou promyšlenost a sofistikovanost, ať už se jednalo o komentáře na sociálních sítích nebo umístění GPS lokátoru na vozidlo poškozeného ke sledování jeho pohybu. Již nalézací soud poukázal na to, že na takové jednání by bylo možno hledět s určitou shovívavostí, pokud by se jednalo o teenagery či nezkušené mladé osoby, ale u dospělé svéprávné ženy se jedná o zcela neadekvátní jednání, které zjevně pramení z pocitu křivdy a ublíženosti coby následku ukončení mileneckého vztahu ze strany poškozeného. Jednání obviněné se přitom nevymyká jiným případům v rámci obdobné trestné činnosti.
54. Závěrem je možno uvést, že obviněná uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17). IV.
55. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné I. G. odmítl.
56. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu _______________________________________________________ Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) V dovolání nebyli tito svědci konkrétně jmenováni.