3 Tdo 615/2024

3 Tdo 615/2024-583

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 9. 2024 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných M. M., a J. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 11 To 271/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 138/2023, takto: I. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle § 265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 11 To 271/2023, a jemu předcházející rozsudky Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 T 138/2023-487, a ze dne 1. 12. 2023, č. j. 4 T 138/2023-518. Podle § 265k odst. 2 věty druhé trestního řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Trutnově přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 T 138/2023487, byli spoluobvinění prap. M. M. a J. M. uznáni vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že po vzájemné předchozí domluvě spočívající v tom, že M. M., v té době mimo službu, motorovou pilou skácí některý ze stromů rostoucích v lesním porostu v blízkosti silnice III. třídy č. XY mezi obcemi XY a XY, které již dříve byly určeny ke kácení, zatímco J. M. bude řídit provoz na této silnici, a následně jej společně na silnici, kam dopadne, rozřežou a odvezou, dne 8. 7. 2022 v přesně nezjištěné době v rozmezí od 10:17 hod. do 10:26 hod., M. M. kácel na pozemku p. č. XY v obci XY, katastrální území XY, XY, v km 1.183, při pohledu od obce XY, v pravém stoupajícím svahu ve vzdálenosti necelých 6 m od této silnice, přičemž J. M. nedostatečně a odpovídajícím způsobem řídil provoz v úseku silnice ohrožený pádem stromu (v ohroženém úseku) a to tak, že do pravého jízdního pruhu směrem od obce XY umístil dva dopravní kužely a za ně do stejného jízdního pruhu umístil osobní motorové vozidlo zn. Octavia s vlekem s rozsvícenými výstražnými světly a sám se postavil na krajnici v levém jízdním pruhu v reflexní vestě a v okamžiku, kdy od svého syna M. M. dostal ústní pokyn, že zahajuje hlavní řez stromu a že od tohoto okamžiku nesmí nikdo projet, J. M. zvednutím ruky dával pokyn k zastavení přijíždějících dvou vozidel, přičemž M. H., řidička prvého vozidla zn. Ford Fusion, rzv. XY, vybočila do protisměru a pokračovala dál v jízdě a řidička druhého vozidla D. J. se svým vozidlem zůstala stát před kužely, v tom okamžiku prap. M. M. dokončoval hlavní řez kmene, přičemž došlo k pádu káceného stromu na kabinu vozidla zn. Ford Fusion v důsledku čehož M. H. řidička vozidla utrpěla tupý úraz hlavy, krku a trupu, který vedl k traumatické asfyxii a k jejímu úmrtí na místě.

2. Za to byl obviněný prap. M. M. odsouzen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.

3. Obviněný J. M. byl odsouzen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šest měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla spoluobviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému P. H., , zastoupeného zmocněncem JUDr. Jiřím Slovenským, advokátem se sídlem Krkonošská 186, Vrchlabí, náhradu nemajetkové újmy ve výši 481.650 Kč.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 T 138/2023487. podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové odvolání v neprospěch obviněných M. M. a J. M., a to do výroku o vině i trestu. Odvolání do výroku o náhradě škody podal poškozený P. H.

6. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2023, č. j. 11 To 271/2023-509, byla věc vrácena soudu prvního stupně s příkazem, aby rozhodl o chybějícím výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému P. H., zastoupenému zmocněncem JUDr. Jiřím Slovenským.

7. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 1. 12. 2023, č. j. 4 T 138/2023-518, byl následně rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 T 138/2023487, doplněn o výrok, jímž byl poškozený P. H., zastoupený zmocněncem JUDr. Jiřím Slovenským, odkázán podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. O podaných odvoláních státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové a poškozeného P. H. rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 11 To 271/2023, a to tak, že odvolání státního zástupce a poškozeného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. II.

9. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 11 To 271/2023, podal nejvyšší státní zástupce (dále jen „státní zástupce“) v neprospěch obviněných M. M. a J. M. dovolání (sp. zn. 1 NZO 5009/2024, č. l. 565–572 spisu), přičemž uplatil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l), m) tr. ř.

10. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce namítl nesprávnou právní kvalifikaci jednání obviněných s tím, že toto mělo být kvalifikováno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť obvinění svým jednáním porušili důležitou povinnost, která jim byla uložena zákonem. Pokud pak soudy shledaly spoluzavinění poškozené, a to dokonce v minimálně padesátiprocentní míře, měla by být taková skutečnost vyjádřena ve výroku o vině. Nedostatek v pojmenování povinnosti, kterou snad měla porušit zemřelá poškozená, nicméně nebyl zhojen ani v odůvodnění obou soudních rozhodnutí.

K jednání poškozené je uvedeno toliko to, že vybočila do protisměrného jízdního pruhu, kde na krajnici obviněný J. M. dával zvednutím ruky pokyn k zastavení vozidel, a pokračovala v jízdě, zatímco řidička druhého vozidla zůstala stát před kužely umístěnými na silnici. Státní zástupce má za to, že žádnou svou zákonnou ani jinou povinnost poškozená neporušila, a už vůbec ne v rozsahu (nejméně padesátiprocentní), který jí soudy nesprávně a s ohledem na způsobený účinek přičítají. Je-li soudy konstatováno, že poškozená nerespektovala opatření, jež na místě pozdějšího smrtelného následku učinili obvinění, nutno podle státního zástupce oponovat, že tato opatření nejen že nebyla zcela dostatečná, jak uvádí prvoinstanční soud, ale byla zcela zjevně od počátku počínání obviněných absolutně nedostatečná.

Především se však jednalo o opatření, jejichž nerespektováním, ať již tím bylo soudem myšleno cokoli, poškozená žádnou svou povinnost neporušila. Soudům obou stupňů je nutno vytknout dále to, že se řádným a podrobným způsobem nevypořádaly s otázkou, jaká konkrétní ustanovení zákonných předpisů byla ze strany obviněných porušena, jaká byla míra takového porušení a nakolik tato porušení byla v souladu s principem gradace příčinné souvislosti rozhodující pro vznik následku spočívajícího v pádu káceného stromu na vozidlo poškozené a způsobení její smrti, a to v porovnání s případným porušením povinností zemřelé poškozené, v němž by bylo možno spatřovat spoluzavinění poškozené.

Za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku je možno považovat porušení takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, publikované pod č. 11/1964 Sb. r. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 229/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1244/2011).

Porušení důležité povinnosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku přitom může být identifikováno i v porušení obecné prevenční povinnosti podle § 2900 a § 2901 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“) (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 4 Tdo 903/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 8/2016).

Státní zástupce konstatoval, že soudní praxe stran kácení stromů zaujala již ustálený přístup, že pokud ten, kdo kácení stromů provádí, ohrožené místo, v němž probíhají práce, při nichž může dojít k poškození zdraví, v požadovaném rozsahu řádně nezabezpečí, jedná se o porušení obecné prevenční povinnosti podle § 2900 OZ takové intenzity, že je třeba je posoudit jako porušení důležité povinnosti ve smyslu trestního zákoníku (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1446/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.

2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1533/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 8 Tdo 876/2023). Opatření, jež na místě kácení vzrostlého stromu přijali obvinění, byla zcela nedostatečná a odporující těm povinnostem, jež musí osoby vykonávající tak nebezpečnou činnost, jakou kácení stromu je, v rámci své zákonné preventivní povinnosti splnit, aby předešly ohrožení zdraví či dokonce života osob. Znalec Ing. Zdeněk Nergl ve svém znaleckém posudku dospěl mimo jiné k závěru, že při kácení stromu nebyla přijata téměř žádná účinná bezpečnostní opatření, zejména nebyla v souladu s nařízením vlády č. 339/2017 Sb., o bližších požadavcích na způsob organizace práce a pracovních postupů při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru (dále jen „nařízení vlády č. 339/2017 Sb.“), zohledněna výška stromu (22 metrů) a umístění káceného stromu, nebylo zabráněno vstupu nepovolaných osob při kácení stromu do ohroženého prostoru, kterým se rozumí kruhová plocha o poloměru nejméně dvojnásobku výšky káceného stromu, tj. v daném případě nejméně 44 m.

S ohledem na to, že se strom nacházel přibližně 6 metrů od krajnice silnice, muselo být obviněným od počátku jasné, že dojde k pádu stromu na silnici, a to přes celou její šíři (cca 6 metrů), tzn. že budou v ohrožení všichni účastníci silničního provozu, kteří se v tu dobu budou po pozemní komunikaci pohybovat, a to v obou jízdních směrech. Obviněný J. M. přitom sám připustil, že zcela opominul možnou variantu, že by na místo kácení mohla přijíždět současně vozidla z obou jízdních směrů.

11. Státní zástupce dále poukázal na skutečnost, že ačkoli obviněný M. M. byl služebně činný příslušník Policie ČR, obvinění při kácení stromu nepostupovali v souladu se zákonem č. 13/1997Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) a zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“). Pokud by se řídili příslušnými dopravními opatřeními podle těchto zákonů, poškozené by nebylo vůbec umožněno vjet do ohroženého prostoru.

Poškozená přitom jako účastník silničního provozu mohla na silnici III. třídy důvodně očekávat umístění dopravního značení a případně i dopravní omezení, jež by odpovídalo dané situaci a zákonné úpravě. Obvinění pozemní komunikaci zřejmě využili v režimu zvláštního užívání ve smyslu § 25 odst. 6 písm. c) bod 2 zákona o pozemních komunikacích, nicméně pokácený strom coby překážku nebylo možno neprodleně odstranit, což je podmínka pro zvláštní užití pozemní komunikace ve smyslu citovaného ustanovení.

Znalec Ing. Zdeněk Nergl stanovil dobu pro zpracování stromu na 45 min, resp. 2 hodiny a 10 minut. Státní zástupce uvedl, že obvinění měli povinnost požádat příslušný silniční správní úřad (Městský úřad Trutnov, odbor výstavby, oddělení silničního hospodářství a dopravy) podle § 24 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích o uzavírku a objížďku, případně o povolení ke zvláštnímu užívání silnice podle § 25 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, a o stanovení přechodné úpravy provozu na pozemní komunikaci podle § 77 zákona o provozu na pozemních komunikacích.

Žádost je přitom projednána s vlastníkem pozemku a současně je vyžadován souhlas Policie ČR, která posuzuje zajištění bezpečnosti na pozemní komunikaci. Státní zástupce dodal, že byť ne každý řidič je podrobně seznámen s procesem povolování zvláštního užívání silnice, je každý průměrný řidič srozuměn s postupy prováděného legálního kácení stromů v bezprostřední blízkosti silnice a zcela oprávněně díky podrobné a státem garantované právní regulaci provozu na pozemních komunikacích očekává, že vůbec nebude vystaven nebezpečí pádu stromu z důvodu jeho kácení, že budou kompetentními orgány přijata taková opatření, která ho již před samotným místem kácení s dostatečným předstihem upozorní na to, že na místě hrozí pád stromu [např. § 2 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „pravidla provozu na pozemních komunikacích“)].

12. Podle státního zástupce soudy zcela nepochopitelně a v rozporu se situací na místě postavily na roveň nezpochybnitelnému porušení povinností obviněných při kácení stromu údajné spoluzavinění zemřelé poškozené, jež dovodily z údajného nerespektování opatření přijatých ze strany obviněných. Nutno zdůraznit, že tato opatření podle skutkových zjištění byla zcela nedostatečná a nebylo z nich zřejmé, že na místě dochází ke kácení stromu. Svědek R. P., který místem projížděl před pádem stromu, uvedl, že se domníval, že vozidlo obviněných má poruchu. Svědek R. Š. rovněž při projíždění místem nevěděl, co se zde děje. O kácení stromu až do jeho pádu na vozidlo poškozené neměla tušení ani svědkyně D. J.

13. Dále státní zástupce uvedl, že obvinění neměli žádné oprávnění ani povolení k tomu, aby na místě kácení stromu jakkoli, byť přechodně, měnili místní úpravu provozu, regulovali zde dopravu či účastníkům silničního provozu ukládali, jakým způsobem mají silnici používat. Tím, že v pravé části silnice odstavili své motorové vozidlo a před ně z pohledu jízdy poškozené rozmístili kužely, fakticky neoprávněně vytvořili překážku provozu, jak je definována v § 2 písm. ee) zákona o pozemních komunikacích.

Odstavením vozidla rovněž porušili ustanovení § 25 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích. V jednání obviněných rovněž absentovalo umístění přenosného výstražného trojúhelníku (§ 26 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích). Dále se státní zástupce vyjádřil k účelu použití kuželů v dopravě s tím závěrem, že jejich rozmístění na vozovce muselo být řidiči vnímáno tak, že ohraničují překážku, kterou je možno objet. Fakticky tak obvinění svedli dopravu do jednoho jízdního pruhu. Poškozenou opatření přijatá obviněnými tedy nasměrovala do protisměrného jízdního pruhu, který blokovat nemohla, a naopak jej musela plynule opustit a zařadit se po objetí překážky zpět do svého jízdního pruhu.

Státní zástupce dodal, že k upozornění řidičů na hrozící nebezpečí slouží svislé výstražné dopravní značky, nikoli dopravní kužely. Ani vlastní počínání obviněného J. M. v protisměrném jízdním pruhu (z pohledu poškozené řidičky) nemohlo být řidičům srozumitelné a dávat jednoznačný návod k tomu, že nemají v jízdě pokračovat, respektive, že vůbec, proč a kde mají zastavit vozidlo. Obvinění si s ohledem na charakter místa a dopravně technický stav komunikace museli být vědomi toho, že jedna osoba nebude vůbec schopna dostatečně a především bezpečně pro všechny účastníky silničního provozu řídit provoz v obou směrech.

Zřejmě proto se obviněný J. M. na vlastní nebezpečí pohyboval přímo v ohroženém úseku tak, aby viděl na oba směry. Tím ovšem současně nepřímo dával projíždějícím řidičům najevo, že v tomto místě jim žádné významné nebezpečí nehrozí, rozhodně ne nebezpečí způsobené hrozícím pádem káceného stromu. Poškozená na gestikulaci obviněného J. M. nereagovala, nicméně ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) zákona o pozemních komunikacích neměla vůbec žádnou povinnost jeho pokynů dbát, neboť obviněný nebyl osobou, která by byla oprávněna zastavovat vozidla, jak stanoví § 79 zákona o provozu na pozemních komunikacích.

Obviněný byl účastníkem silničního provozu, který nejprve stál u kraje vozovky, poté vykročil asi 1 metr do vozovky a začal gestikulovat směrem k přijíždějícím vozům, přičemž svým jednáním vytvořil nepředvídatelnou situaci. Navíc stál z pohledu poškozené až za místem pádu stromu. I tak poškozená poté, co nejprve snížila rychlost a vytyčenými kužely byla nasměrována do protisměrného jízdního pruhu, přičemž jí výhledové poměry umožňovaly (na rozdíl od řidičky D.

J.) bezpečně objet překážku provozu na pozemních komunikacích, fakticky zastavila na pokyn obviněného v bezpečné vzdálenosti asi 5 metrů před ním, aby jej neohrozila, a to v jízdním pruhu, v němž obviněný dával údajný pokyn k zastavení. V tomto místě na zastavené vozidlo spadl pokácený strom. Za uvedené skutkové situace neměl podle státního zástupce prvoinstanční soud podklad pro to, aby v jednání zemřelé poškozené shledal jakékoliv spoluzavinění, natož zavinění v míře rovnající se, či dokonce převyšující míru zavinění obviněných, kteří porušili v podstatě veškeré zásady pro bezpečné kácení stromu v blízkosti pozemní komunikace.

Poškozená jednala v souladu se zásadou tzv. omezené důvěry v dopravě, která znamená, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Po vytvoření nepředvídatelné dopravní situace obviněnými respektovala i povinnost dbát zvýšené opatrnosti a na situaci reagovala způsobem, aby bylo zabráněno kolizi s obviněným J. M. Přitom neporušila vůbec žádnou svou povinnost vyplývající pro ni z dopravních předpisů.

14. Státní zástupce dále rozvedl, že hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Po účastníkovi silničního provozu však nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. U poškozené kromě zachování povinné opatrnosti nelze dovozovat povinnost a ani možnost předvídat pád stromu na její vozidlo v místě, kde zastavila vzhledem k postavení a gestikulaci obviněného J.

M. Poškozená s ohledem na okolnosti případu jednoznačně nemohla analyzovat situaci na pozemní komunikaci natolik, aby věděla, že zde probíhá těžba dřeva. Nebylo to možné po ní ani spravedlivě žádat, neboť to byli výlučně obvinění, kteří nepřehlednou situaci na silnici vytvořili, navíc bez příslušných povolení k užívání silnice a aniž zajistili, aby před místem těžby bylo rozmístěno odpovídající dopravní značení upozorňující na existující nebezpečí. Podle státního zástupce tedy poškozenou vůbec nelze činit spoluodpovědnou za způsobený následek.

Soudy pak svůj závěr o spoluzavinění poškozené nijak neodůvodnily a žádné porušení povinnosti řidiče neidentifikovaly. Státní zástupce proto dospěl k závěru, že soudy se v projednávané věci dopustily naprostého excesu v právním posouzení skutku.

15. Státním zástupcem je uplatňován i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Prvoinstanční soud konstatoval, že pokud by poškozená respektovala opatření učiněná obviněnými tak, jak to udělala druhá řidička (myšleno svědkyně D. J.), k jejímu ohrožení a smrti by nedošlo. Z provedeného dokazování, a to při posouzení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, vůbec nevyplývá, že by řidička druhého vozidla, svědkyně D.

J., zastavila právě z důvodu, který jí přisuzuje prvoinstanční soud, tedy proto, že by (nezávisle na počínání před ní jedoucího vozidla) respektovala opatření, jež učinili na místě obvinění. O tom, z jakého důvodu nakonec svědkyně D. J. zastavila své vozidlo, nemůže mít nejmenší přehled obviněný J. M., neboť ten musel věnovat veškerou pozornost kácenému stromu, který jej ohrožoval, a přijíždějícímu vozidlu poškozené. Svědkyně přitom vypověděla, že opatření učiněná obviněnými pro ni byla nečitelná, nerozuměla jim a vykládala si je i způsobem zcela opačným, než jak činí prvoinstanční soud (tzn. ve smyslu možného pokračování v jízdě).

V této souvislosti státní zástupce vytkl nalézacímu soudu, že neadekvátně vyhodnotil výpověď svědkyně jako nedůvěryhodnou, a to pouze na podkladě zcela nepodstatného rozporu v informaci o době pořízení snímku události z jejího telefonu. Přitom pouze tato svědkyně mohla podat informaci o tom, co ji vedlo k zastavení vozidla. Nikdy v průběhu řízení, ať již v průběhu procesně nepoužitelných podaných vysvětlení či při výslechu v hlavním líčení, neuvedla, že by zastavila z důvodu, že by se řídila opatřeními obviněných.

Přitom k takovému závěru nalézací soud dospěl. Jelikož tímto skutkovým zjištěním, jež nemá oporu v provedených důkazech, prvoinstanční soud podepřel právní závěr o spoluzavinění poškozené a následně i o nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty, jedná se o rozhodné skutkové zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

16. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje státní zástupce v tom, že nalézací soud nerozhodl o části uplatněného nároku poškozeného P. H. na náhradu nemajetkové újmy za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké. Poškozený uplatnil nárok ve výši 963.300 Kč, nalézací soud rozhodl samostatným výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. o náhradě nemajetkové újmy ve výši 481.650 Kč. Ve zbývající části nebylo soudem rozhodnuto, což bez bližšího vysvětlení také připustil nalézací soud závěrem odůvodnění svého rozsudku. Ačkoli státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podal odvolání v neprospěch obou obviněných, přičemž krom jiného odvolacímu soudu navrhl, aby rozhodl o náhradě nemajetkové újmy v celé výši poškozeným uplatněné, odvolací soud uvedenou vadu rozsudku prvoinstančního soudu v napadeném rozhodnutí nenapravil, třebaže je samostatným důvodem pro zrušení rozsudku v řízení odvolacím podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. Přitom v rozporu se skutečností k tomuto pochybení prvoinstančního soudu v odůvodnění svého rozhodnutí sdělil, že poškozený byl na základě doplnění výroku odkázán se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle státního zástupce však nelze o nějakém právně relevantním doplnění výroku hovořit, neboť o všech nárocích poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, které byly uplatněny včas a řádně podle § 43 odst. 3 tr. ř., je soud povinen vždy rozhodnout podle § 228 nebo § 229 tr. ř., a to ve výrokové části rozsudku. Pokud soud o některém ze samostatných nároků, byť i jen částečně, nerozhodne podle § 228 tr. ř., je povinen rozhodnout o celém nepřiznaném nároku nebo o části nepřiznaného nároku podle § 229 tr. ř. odkazem na občanskoprávní nebo jiné řízení. Neexistenci výroku, jímž byl soud povinen rozhodnout o uplatněném nároku poškozeného, nelze nahradit pouhým vysvětlením v odůvodnění rozsudku; pokud tak soud přesto učiní, jde v jeho rozhodnutí o chybějící výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

17. Z výše uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené § 265p odst. 1 tr. ř., usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 11 To 271/2023, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 T 138/2023487, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Trutnově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III.

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

19. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l), m) tr. ř.

20. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Dovolatel uplatnil druhou variantu tohoto dovolacího důvodu, s tím, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

22. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

23. Dovolatel uplatnil tento dovolací důvod v jeho první variantě, maje za to, že skutkové zjištění, že svědkyně D. J. při zastavení svého vozidla respektovala opatření učiněná obviněnými, jímž byl podepřen závěr o spoluzavinění poškozené a následně i o nenaplnění kvalifikované skutkové podstaty, je ve zjevném rozporu s obsahem její výpovědi, která navíc byla nalézacím soudem zcela neadekvátně vyhodnocena jako nedůvěryhodná.

24. Nejvyšší soud přisvědčil námitce dovolatele, že nalézací soud, a potažmo odvolací soud se při svém hodnotícím postupu dopustily deformace důkazu, kterým byla výpověď svědkyně D. J., kdy rovněž vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající ve zjevném rozporu mezi provedenými důkazy a z nich se podávajícími skutkovými zjištěními.

25. Nejvyšší soud předně podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Nicméně soud není oprávněn dovozovat skutkové závěry, které z provedených důkazů nevyplývají.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není v obecné rovině naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Jinými slovy, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů.

27. Předně je třeba uvést, že výslech svědkyně proběhl v rámci hlavního líčení dne 29. 8. 2023 (protokol o hlavním líčení na č. l. 461 spisu). Z protokolu se podává, že poté, co na dotaz státního zástupce vypověděla vše o nehodě, jíž byla dne 8. 7. 2022 přímým svědkem, byla soudem dotázána, proč je její výpověď učiněná bezprostředně po události odlišná od výpovědi učiněné zhruba po 7 měsících. V odůvodnění rozsudku nalézací soud v rámci hodnocení výpovědi této svědkyně učiněné v hlavním líčení uvedl, že tato působí rozporuplně a nevěrohodně, „a to nejen vzhledem ke změnám výpovědi během jejího průběhu před soudem, ale i po předestření výpovědi, kterou svědkyně učinila do úředního záznamu o podání vysvětlení v den události, kterou pak po 7 měsících změnila, jakož i s ohledem na fotografii, kterou svědkyně podle jejího tvrzení pořídila až těsně před tím, než z místa odjela“ (str.

14 rozsudku soudu prvního stupně). S ohledem na stav stromu zachycený na fotografii, tj. nerozřezaný, je zjevné, že fotografie byla pořízena nikoli před tím, než svědkyně z místa odjela, ale bezprostředně po pádu stromu, neboť obviněný M. M. ihned po pádu stromu běžel k vozu poškozené a rozřezal kmen stromu. Soud tak měl za to, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného J. M., že vozidlo poškozené vybočilo do protisměru a pokračovalo v jízdě, i přes jím zvednutou ruku, kterou vozidlo stavěl, přičemž vozidlo svědkyně zastavilo před kužely a v jízdě nepokračovalo.

Soud tedy vyhodnotil jako nevěrohodné tvrzení svědkyně o tom, že situace pro ni nebyla přehledná a gestům obviněného J. M. zcela nerozuměla, resp. neví, co ukazoval, zda řidička před ní měla jet či nikoli, a že zastavila úplně až ve chvíli, kdy spadl strom. Dospěl rovněž k závěru, že svoje vozidlo zastavila, neboť se řídila opatřeními, která obvinění učinili (kužely na vozovce, gestikulace k zastavení), zatímco poškozená nedbala výzev k zastavení a pokračovala v jízdě. Uvedenou skutečnost opřel zejména o výpověď obviněného J.

M., který uvedl, že druhé vozidlo, tj. vozidlo svědkyně zastavilo před kužely a v jízdě nepokračovalo.

28. Dále je nutno zmínit, že o úloze úředních záznamů o podaném vysvětlení v trestním řízení hovoří § 158 odst. 6 tr. ř., v němž je zakotveno následující: „O obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam. Úřední záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Úřední záznam lze v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah.“ Jako klíčovou informaci lze vyzdvihnout, že úřední záznam se sice může užít jako důkaz v řízení před soudem, ale jen zcela výjimečně za podmínek stanovených trestním řádem. Takovou výjimku z tohoto pravidla představuje § 211 odst. 6. tr. ř., podle kterého lze „se souhlasem státního zástupce a obžalovaného v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§ 158 odst. 3 a 5)“. V jiných případech nesmí být takový záznam ani při výslechu svědka čten či předestírán. Pokud svědek, který dříve podával vysvětlení do úředního záznamu, vypovídá při své svědecké výpovědi rozporně oproti obsahu záznamu, nesmí být ani upozorňován na skutečnost, že v záznamu jsou uvedeny jiné skutečnosti (srovnej Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1958).

29. Úřední záznam o podaném vysvětlení učiněném podle § 158 odst. 6 tr. ř., na který byla svědkyně soudem dotazována, byl sepsán dne 8. 7. 2022, resp. uvedeného dne byly sepsány dva záznamy, první, založený na č. l. 66–67 spisu, a druhý, založený na č. l. 69–72 spisu. Další úřední záznam, o doplnění podaného vysvětlení ze dne 8. 7. 2022, byl sepsán dne 2. 2. 2023. K zahájení trestního řízení obviněných podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. došlo dne 6. 4. 2023. Dne 12. 4. 2023 bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno oběma obviněným (č. l. 3–11 spisu).

30. Nalézací soud uvedl, že svědkyni byla její výpověď, kterou učinila v den události do úředního záznamu o podání vysvětlení, předestřena (str. 14 rozsudku soudu prvního stupně). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 8. 2023 (č. l. 457–464 spisu) se však nepodává, že by v řízení před soudem prvního stupně dal obviněný a státní zástupce souhlas se čtením úředního záznamu o vysvětlení, jež svědkyně podala ještě před zahájením trestního stíhání obviněných, resp. že by soud vůbec postoj stran jakkoli zjišťoval. Ačkoli byl o průběhu hlavního líčení pořizován zvukový záznam (CD je součástí spisového materiálu), tento není kompletní. Výslech svědkyně měl započít v čase 01:15:06, záznam je však ukončen v čase 00:58:39. O procesní použitelnosti úředního záznamu o podaném vysvětlení tak přinejmenším přetrvávají pochybnosti, resp. z tohoto nelze vycházet. Nalézací soud přitom poukazoval na rozpory s dalším záznamem o podaném vysvětlení, učiněným o 7 měsíců později, rovněž tedy ještě před zahájením trestního stíhání obou obviněných. Předestřít obsah podaného vysvětlení nebylo možné ani na základě § 212 odst. 1 tr. ř., podle něhož platí následující pravidlo: „Odchyluje-li se svědek nebo spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi, a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 211 odst. 3 nebo o výpověď provedenou jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle § 158a, může mu být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebo předsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích, aby soud mohl v rámci volného hodnocení důkazů posoudit věrohodnost a pravdivost jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení.“ Přestože se v daném případě jedná o úkon, který nebyl učiněn kontradiktorním způsobem (a nesplňuje tudíž podmínky pro jeho přečtení), stále se citovaná norma vztahuje výhradně na protokol o výslechu svědka učiněný v přípravném řízení a nikoliv na úřední záznam o podaném vysvětlení z doby před zahájením trestního stíhání obviněného. Analogickému rozšíření použitelnosti zmiňovaného postupu i na úřední záznamy pak výslovně brání § 158 odst. 6 tr. ř. i shora popsaný postoj právní teorie.

31. Nejvyššímu soudu není rovněž zcela jasné, co je myšleno vyjádřením nalézacího soudu, že došlo ke změně výpovědi svědkyně „během jejího průběhu před soudem“, neboť svědkyně vypovídala, podle toho, co se podává z protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 8. 2023 a z rekapitulace této výpovědi v odůvodnění soudních rozhodnutí, pouze jednou a plynule. V čem si v rámci této výpovědi měla protiřečit či jaké změny během své výpovědi měla učinit, není nalézacím soudem jakkoli blíže popsáno.

32. Nadto se z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a rovněž napadeného rozsudku odvolacího soudu podává, že nedůvěryhodnost výpovědi jediné přímé svědkyně soudy postavily rovněž na skutečnosti, že podala rozdílnou informaci stran toho, kdy byl pořízen snímek místa nehody z jejího telefonu (založen na č. l. 68 spisu). Zda byl pořízen, než vystoupila z auta a šla k místu nehody, či až těsně předtím, než místo nehody opustila. Uvedenou nesrovnalost nicméně nelze shledávat jako natolik zásadní, aby zpochybňovala obsah celé výpovědi jediného přímého svědka tragické nehody.

Nejvyšší soud si troufá tvrdit, že pro podstatu věci je údaj o čase pořízení snímku v podstatě bezvýznamný a pokud jde o věrohodnost svědkyně, rozhodně není nijak zásadní či určující. Svědkyně uvedla, že byla v šoku, čemuž se zcela jistě nelze divit, vše se navíc odehrálo velmi rychle a ona si na určité skutečnosti rozpomněla až s jistým odstupem. Jeví se jako velice pravděpodobné, že mladá žena cestující sama s malým dítětem, která se stala svědkem naprosto neočekávané tragédie, při níž vyhasl lidský život, byla z takového zážitku rozrušená.

Svědkyně se na místě nehody zachovala tak, jak měla, dalo by se říci dokonce velmi pragmaticky. Vystoupila ze svého vozidla a nabídla svou pomoc, zavolala a nahlásila nehodu na IZS, poskytla své údaje coby svědek a dokonce místo nehody vyfotila ze své pozice řidiče vozidla, tedy tak, že situaci zachytila z pohledu přijíždějícího řidiče, což se ukázalo jako velmi nápomocné při zjišťování některých velmi podstatných skutečností týkajících se nehody. Je přitom obecně známou skutečností, že se šok a rozrušení po prožité události mohou dostavit, resp. projevit až s určitým časovým odstupem.

Jedná se o zcela běžnou reakci lidského těla a mysli na prožití velmi intenzivního fyzického či psychického zážitku. Ostatně až s určitým časovým odstupem svědkyni dle jejích slov došlo, že pokud by strom spadl jen o chvilku později, mohla být obětí ona a její malý syn, neboť chtěla učinit stejný manévr jako poškozená. Závěry soudu stran věrohodnosti výpovědi svědkyně se tedy jeví jako poněkud překvapující, nedostatečně podložené a zcela ignorující situaci, v níž se svědkyně nacházela.

33. Rozpory ve výpovědích se podle nalézacího soudu měly týkat toho, zda svědkyně zastavila před kužely, nebo pouze přibrzdila a měla v plánu pokračovat v jízdě za vozidlem poškozené, resp. zda zastavila před kužely, jelikož dbala pokynů obviněného J. M. k zastavení, nebo zda zastavila či přibrzdila z opatrnosti, neboť situace pro ni nebyla přehledná a pokyny obviněného jí nebyly jasné. Podle závěru soudů došlo k zastavení vozidla těsně před pádem stromu, podle výpovědi svědkyně učiněné v hlavním líčení až po jeho pádu na vozidlo poškozené.

Nespornou skutečností je prokazatelně to, že svědkyně v určitou chvíli zastavila své vozidlo před kužely. Nesporným rovněž zůstává, že jedinou osobou, která mohla soudu poskytnou informaci o tom, co svědkyni vedlo k zastavení vozidla, je svědkyně sama. Nikdo jiný. Zcela jistě takovou skutečnost nelze dovozovat z výpovědi obviněného J. M., který uvedl, že řidička druhého vozidla, tj. svědkyně, zastavila před kužely, a podle nalézacího soudu se tak muselo stát z důvodu, že reagovala na obviněnými učiněná opatření.

S ohledem na situaci, ve které se obviněný J. M. nacházel, resp. v situaci, kdy věnoval svou pozornost vozidlu poškozené a současně možnému nebezpečí padajícího stromu, nemohl mít o tom, zda svědkyně zastavila vozidlo či pouze z opatrnosti natolik zpomalila, resp. přibrzdila, náležitý přehled. Po pádu stromu již bylo jasné, že svědkyně před kužely zastavila, neboť zde vozidlo odstavila a vystoupila z něho, aby poskytla pomoc, což rovněž uvedla ve své výpovědi. Z výpovědi obviněného nelze usuzovat na vůli svědkyně, zejména pak za situace, kdy tato sdělila, že zastavila či zastavovala z opatrnosti, neboť si nebyla jistá, co se před ní na silnici děje.

To se podává nejen z výpovědi svědkyně učiněné v hlavním líčení, ale i ze soudy poukazovaných (byť procesně nepoužitelných) záznamů o podaných vysvětleních. Svědkyně jasně od počátku vypovídala o tom, že jí konkrétně ke zpomalení, případnému zastavení vozidla nevedly pokyny obviněného J. M., resp. nikdy neuvedla, že své vozidlo před kužely zastavila, neboť si vyhodnotila pokyny obviněného J. M., tj. jeho gestikulaci rukou, a opatření učiněná obviněnými, tj. kužely na silnici, v tom smyslu, že má zastavit vozidlo.

Je třeba uvést, že svědkyně v podstatě v danou chvíli neměla jinou možnost než před kužely zpomalit, neboť před ní se v jejím jízdním pruhu nacházela překážka ohraničená kužely, kterou mohla objet jen najetím do protisměrného pruhu, aby se následně opět zařadila do svého jízdního pruhu. Takový manévr však učinit nemohla hned, neboť v protisměrném pruhu se již nacházelo vozidlo poškozené a rovněž se zde u krajnice pohyboval obviněný J. M. Aby jej neohrozila a ani případně protijedoucí vozidla, musela vyčkat, než protisměrný jízdní pruh opustí vozidlo poškozené, resp. vyčkat, než bude možné objížděcí manévr bezpečně provést.

Uvedený manévr však již neprovedla, neboť vzápětí došlo k pádu stromu na kapotu vozidla poškozené.

34. Další nespornou skutečností je, že vozidlo poškozené vybočilo do protisměrného pruhu, kde následně zastavilo asi 5 metrů od obviněného J. M. Nalézací soud dospěl k závěru, že poškozená ignorovala opatření učiněná obviněnými, zejména pak nedbala pokynů obviněného J. M. k zastavení vozidla, a vjela do protisměrného pruhu takříkajíc navzdory varování. Uvedené skutkové závěry však nemají dostatečný důkazní podklad. Jelikož poškozená nemohla podat vysvětlení stran svých myšlenkových pochodů, bylo nutno vycházet z důkazů, které měl soud k dispozici.

Nejvyšší soud má za to, že stěžejní je zde snímek pořízený přímou svědkyní, tj. řidičkou druhého vozidla, které jelo přímo za vozidlem poškozené. Je nutno zdůraznit, že svědkyně měla jiný přehled o situaci na silnici než sama poškozená. Zatímco poškozená jako řidička prvně jedoucího vozidla věnovala svou pozornost situaci na vozovce před sebou a měla výhled na celou její šíři, svědkyně jako řidička za ní jedoucí, věnovala svou pozornost rovněž vozidlu jedoucímu před ní, neboť jí částečně zakrývalo výhled.

Svědkyně a poškozená tedy nemusely celou situaci vnímat a vyhodnotit shodně, a to s ohledem na to, že se každá nacházela v trochu jiné situaci, resp. měly jiné výhledové možnosti. Snímek zachycující nehodu je však objektivním obrázkem toho, co jak poškozená, tak svědkyně viděly z pozice řidiče v určitém bodě, když se přiblížily k místu, kde došlo k pádu stromu.

35. Situaci lze popsat následovně. Na silnici byly rozmístěny v pravém jízdním pruhu dopravní kužely oranžovobílé barvy, které slouží k upozornění řidičů na výjimečnou situaci na silnici, případně k omezení pohybu chodců. Jsou-li umístěny v řadě za sebou podle svého umístění plní funkci podélné čáry souvislé nebo vodící, případně mohou vymezovat plochu, do níž je zakázáno vjíždět či vcházet. Stěžejní pro posouzení toho, o jakou dopravní situaci se jedná, je tedy jejich rozmístění. Dopravní kužely je pak možno považovat za dopravní zařízení [§ 15 odst. 1 písm. a) pravidel provozu na pozemních komunikacích].

V projednávané věci byly dopravní kužely, jak se podává z pořízeného snímku, výpovědí svědků i nákresu místa nehody, rozmístěny nikoli napříč (kolmo) komunikací, ale šikmo a pouze v pravém jízdním pruhu, kdy z pozice řidiče bližší z kuželů byl umístěn u samé krajnice pravého jízdního pruhu, další pak v určité vzdálenosti od něho spíše k prostředku jízdního pruhu. Tedy jejich případné spojení vytvářelo linku napříč jízdním pruhem. V určité vzdálenosti za nimi bylo odstaveno osobní vozidlo s vlekem a rozsvícenými výstražnými světly.

I méně zkušený řidič by uvedenou situaci, navzdory absenci výstražného trojúhelníku, vyhodnotil tak, že se jedná o překážku na silnici v podobě odstaveného vozidla, která se nachází výlučně v pravém jízdním pruhu, přičemž kužely rozmístěné na šikmo v jízdním pruhu slouží k nasměrování objížďky této překážky, tedy vytvářejí čáru vodící. Jinými slovy, tímto rozmístěním kuželů byla doprava svedena do jednoho, tj. protisměrného jízdního pruhu. Z pohledu přijíždějícího řidiče se jednalo o vcelku běžně se v dopravě vyskytující situaci.

Poškozená, která měla výhledové možnosti na celou šíři komunikace a úsek před sebou, tedy zcela logicky započala manévr, jímž by překážku ve svém jízdním pruhu objela. To mohla učinit jen vybočením ze svého jízdního pruhu do pruhu protisměrného. Tento protisměrný jízdní pruh byl pro průjezd vozidla volný, neblížila se žádná protijedoucí vozidla, nebyly zde umístěny žádné dopravní značky či jiné značení, které by signalizovalo, že pro danou chvíli je i tento jízdní pruh tzv. neprůjezdný. U krajnice se toliko pohyboval obviněný J.

M.

36. Obviněný J. M. se nacházel na krajnici levého jízdního pruhu, tedy z pohledu poškozené protisměrného. To, že se pohyboval v určitém místě, napovídalo zcela logicky závěru, že uvedené místo je bezpečné, resp. že zde nehrozí žádné nebezpečí. Byl oblečen v reflexní vestě, která je povinnou výbavou řidiče a jejíž použití je povinné za situace, nachází-li se řidič v souvislosti s nouzovým stáním mimo vozidlo [§ 5 odst. 1 písm. l) zákona o provozu na pozemních komunikacích]. Svědek R. P., který uvedeným úsekem projížděl před nehodou, do záznamu o podaném vysvětlení uvedl, že se domníval, že se jednalo o porouchané vozidlo odstavené u krajnice, přičemž zaznamenal i obviněného v reflexní vestě.

Za situace, kdy se na komunikaci nachází překážka v podobě odstaveného vozidla, dopravní kužely svádí provoz do protisměrného pruhu a u kraje tohoto protisměrného jízdního pruhu se pohybuje postava v reflexní vestě, by k takovému závěru dospěl v podstatě každý řidič. Není důvod pro to, aby byla poškozená výjimkou, resp. aby si uvedenou situaci měla vyhodnotit jinak. Skutečnost, že poškozená vjela do protisměrného pruhu se jeví jako velmi logický řidičský manévr. A to i navzdory tomu, že obviněný měl u krajnice protisměrného jízdního pruhu gestikulací vybízet k zastavení.

Pokud byla doprava svedena do protisměrného jízdního pruhu, při absenci jakéhokoli dalšího značení, nemohla předvídat, že tento protisměrný jízdní pruh bude rovněž neprůjezdný.

37. Obviněný J. M. uvedl, že poškozená nereagovala na jeho gesta rukou, jimiž ji instruoval k tomu, aby zastavila. Podle výpovědi obviněného se jednalo o zvednutí pravé ruky na znamení „stůj“, zatímco levou rukou ukazoval místo, kde mělo vozidlo zastavit. Touto druhou rukou podle svých slov „zdůrazňoval“, aby vozidlo zastavilo (např. bod 38. usnesení odvolacího soudu). Podle nalézacího soudu se jednalo o zcela dostačující a jasné pokyny k zastavení. S takovým závěrem se však nelze ztotožnit. Odhlédne-li Nejvyšší soud od výpovědi druhé řidičky, která uvedla, že netušila, co by gestikulace obviněného měla znamenat, je i ve světle obecné logiky zjevné, že popsaná gestikulace rukou mohla být pro poškozenou matoucí. Při řízení křižovatek příslušníky policejních složek značí zvednutí ruky nad hlavu výzvu „pozor“, výzvu „stůj“ představuje upažení obou paží

(https://www.policie.cz/clanek/pokyny-policistu-na-krizovatkach-videa-z-regulace .aspx). K zastavení vozidla na komunikaci je samozřejmě možné užít i jiná gesta, jako například překřížení paží před tělem či nad hlavou, mávání oběma pažemi před tělem či máchání upaženými pažemi, a to k získání pozornosti, kdy rychlé opakování takového pohybu zvyšuje šanci na to, že budou gesta srozumitelná a rychle zachytitelná. Obviněný zvednutí pravé ruky doplnil pohybem druhé ruky naznačující směr, kdy podle svých slov ukazoval na místo, kde měly přijíždějící vozidla zastavit, tedy s největší pravděpodobností jí opakovaně pohyboval (jak uvedl „zdůrazňoval“).

Nachází-li se na komunikaci překážka, doprava je svedena do jednoho jízdního pruhu, v němž se osoba dávající instrukci ke změně jízdy pohybuje, nelze vyloučit, že poškozená gestikulaci obviněného J. M. mohla interpretovat jiným, než obviněným zamýšleným způsobem, např. jako výzvu k projetí, tedy ve stylu „je možno projet, neboť v protisměru nic nejede“. Zákon o provozu na pozemních komunikacích upravuje způsob, jakým mohou být zastavena vozidla v ustanovení § 79 odst. 2, které stanovuje: „Vozidlo se zastavuje dáváním znamení k zastavení vozidla.

Osoby uvedené v odstavci 1 dávají znamení k zastavení vozidla vztyčenou paží nebo zastavovacím terčem a za snížené viditelnosti červeným světlem, kterým pohybují v horním půlkruhu. Z jedoucího vozidla dávají toto znamení kýváním paže nahoru a dolů nebo vysunutým zastavovacím terčem. Policista, vojenský policista, celník, příslušník Generální inspekce bezpečnostních sborů nebo strážník obecní policie může z jedoucího vozidla zastavovat vozidla i rozsvícením nápisu „STOP“ podle zvláštního právního předpisu ze směru jízdy zastavovaného vozidla, a to zepředu i zezadu.“ Podle odst. 3 § 79 zákona o provozu na pozemních komunikacích se musí znamení k zastavení vozidla dávat včas a zřetelně s ohledem na okolnosti provozu na pozemních komunikacích tak, aby řidič mohl bezpečně zastavit vozidlo a aby nedošlo k ohrožení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích.

Nelze nicméně opomenout, že obviněný J. M. nebyl technicky vzato osobou, která by byla oprávněna vozidla zastavovat.

Osoby, které jsou oprávněny zastavovat vozidla, jsou uvedeny v ustanovení § 79 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, přičemž obviněný se nenacházel v postavení žádné z nich. Poškozená zcela zjevně výzvě obviněného k zastavení vozidla, resp. jím užité gestikulaci neporozuměla, neboť po vyjetí do protisměrného pruhu pokračovala v jízdě. V určitou chvíli však vozidlo zastavila, podle výpovědi obviněného J. M. se tak stalo asi 5 metrů před ním. Vozidlo tedy zastavila v bezpečné vzdálenosti od osoby pohybující se po komunikaci.

Vše tak naznačuje, že se plně věnovala řízení a situaci na komunikaci řádně analyzovala. Co ji však přesně vedlo k zastavení vozidla, zda se tak stalo proto, že v určitou chvíli poněkud nejasnou gestikulaci obviněného vyhodnotila tak, že má zastavit, či zda zastavila z opatrnosti, případně proto, že situace se jí zdála nepřehledná, již není možno zjistit. Jisté však je, že ve chvíli, kdy vozidlo zastavila, se již ocitla v tzv. ohroženém prostoru dopadu káceného stromu. Do tohoto prostoru ji přitom navedly zcela nevhodně umístěné kužely značící svedení dopravy do jednoho jízdního pruhu.

38. Na uvedené závěry navazují námitky podřazené dovolatelem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

39. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.

40. Dovolatel vznesl námitku nesprávného právního posouzení skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Je toho názoru, že obvinění svým jednáním porušili důležitou povinnost uloženou jim podle zákona ve smyslu odst. 2 § 143 tr. zákoníku, a jejich jednání tak mělo být posouzeno jako trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Argumentace dovolatele je podrobná a zcela vyčerpávající (viz body 9. – 17. tohoto usnesení) a Nejvyšší soud této přisvědčil v celém rozsahu.

41. V návaznosti na závěry učiněné výše ve vztahu k námitkám podřazenými pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zejména body 33. – 37. tohoto usnesení), má Nejvyšší soud ve shodě s podaným dovoláním za to, že nebylo prokázáno, že by poškozená porušila jakoukoli povinnost vyplývající pro ni z dopravně právních či jiných předpisů, resp. že by porušila jakoukoli zákonnou či jinou povinnost, zatímco obvinění svým jednáním spočívajícím ve zcela nedostatečném zajištění bezpečnosti při kácení stromu porušili povinnost uloženou jim podle zákona.

42. Skutková věta rozsudku, a ani odůvodnění rozhodnutí nalézacího či odvolacího soudu nezmiňují nic o tom, jakou povinnost, z jakého právního předpisu se podávající, případně jaká konkrétní ustanovení zákonných předpisů měla poškozená svým jednáním porušit. To samé platí o obou obviněných a to navzdory závěru soudů, že míra spoluzavinění poškozené měla být přinejmenším padesátiprocentní, na podkladě čehož v souladu s uplatněním principu gradace příčinné souvislosti nedovodily, že by obvinění spáchali trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že by porušili důležitou povinnost uloženou jim podle zákona.

V odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se uvádí, že poškozená „nerespektovala opatření, která obžalovaní učinili“, zatímco „druhá řidička zastavila před kužely, které obžalovaní ve směru jízdy těchto vozidel na vozovku rozmístili“, a „kdyby poškozená opatření respektovala, tak, jak to udělala druhá řidička, k jejímu ohrožení a následné smrti by nedošlo“. „Soud tak v jejím jednání spatřuje výrazné spoluzavinění, a to minimálně padesáti procentní, které významně snižuje míru zavinění ze strany obou obžalovaných a je i mimo jiné důvodem, proč soud nepovažuje jednání obžalovaných za porušení důležité povinnosti“ (str.

14 rozsudku soudu prvního stupně).

43. Ve skutkové větě rozsudku je uvedeno pouze to, že poškozená vybočila do protisměru a pokračovala dál v jízdě navzdory tomu, že se zde na krajnici nacházel obviněný J. M. a dával jí zvednutím ruky pokyn k zastavení vozidla, přičemž řidička druhého vozidla D. J. se svým vozidlem zůstala stát před kužely. I z odůvodnění rozhodnutí jak nalézacího, tak (v podstatě doslovně převzatého) odůvodnění odvolacího soudu se podává toliko to, že poškozená nerespektovala opatření učiněná obviněnými (umístěné dopravní kužely, gestikulace k zastavení vozidla).

Současně soud dospěl k závěru, že obviněnými učiněná opatření, aby kácení stromu proběhlo bezpečně, nebyla zcela dostatečná, neboť nezabránila poškozené vjet vozidlem do tzv. ohroženého prostoru (pádu stromu). Jak bylo rozvedeno výše (zejména body 33. – 37. tohoto usnesení), opatření, která byla obviněnými učiněna, byla nejen nedostatečná, ale dokonce matoucí a zavádějící, přičemž poškozená reagovala způsobem, který bylo možno s ohledem na obviněnými vytvořenou dopravní situaci od průměrného řidiče očekávat.

Stěžejní podle Nejvyššího soudu je pak i skutečnost, že obvinění zcela ignorovali možnost, že by mohlo dojít k situaci, kdy by se k místu přiblížila vozidla i v protisměru. To ostatně sami ve svých výpovědích přiznávají. Z pohledu řidiček v levém jízdním pruhu, tedy protisměrném, nebyla učiněna vůbec žádná opatření. To však ukazuje na zcela zjevné zanedbání základní bezpečnosti a prevence a laxní přístup obviněných k tomu, aby zajistili bezpečnost svoji a účastníků silničního provozu. Opatřením pravděpodobně měl být sám obviněný J.

M., který se postavil na krajnici (podle svých slov vkročil asi 1 metr do vozovky, šířka jízdního pruhu přitom činí cca 3 metry), kde měl výhled na obě strany komunikace a rovněž do svahu, kde probíhal řez stromu. Tímto však, jak již bylo uvedeno výše, navozoval u projíždějících vozidel dojmu, že jízdní pruh, kde se nacházel, je bezpečný, a překážka na komunikaci se nachází pouze v druhém jízdním pruhu. Naprosto zásadní je pak skutečnost, že stál v zóně dopadu káceného stromu, nikoli před ní, aby měl místo dopadu za zády, jak by se zcela logicky dalo očekávat, pokud chtěl zabránit tomu, aby žádná vozidla do tohoto úseku neprojela.

Pro projíždějící řidiče nic neindikovalo skutečnost, že zde probíhá kácení stromu, při němž dochází k dopadu káceného stromu přímo na komunikaci, nadto přes celou šíři komunikace.

44. Obviněným přitom bylo jasné, jak se ostatně z jejich výpovědí podává, že skácený strom dopadne na celou šíři komunikace, tedy přes oba jízdní pruhy. Takové kácení stromu představuje činnost obzvláště nebezpečnou, kdy je třeba dbát zvýšené opatrnosti při zajištění bezpečnosti všech účastníků silničního provozu. Strom se nacházel 6 metrů od krajnice ve svahu, šířka komunikace byla necelých 6 metrů, strom měl pak výšku cca 22 metrů. Na snímku pořízeném svědkyní D. J. je jasně vidět, že strom dopadl na vozidlo poškozené přibližně jeho polovinou, v místě, kde se rozdvojoval kmen stromu. K otázce toho, jak má být prostor při kácení stromu zabezpečen, byl vypracován znalecký posudek z oboru bezpečnost práce se specializací na bezpečnost a ochranu zdraví při práci v lese, v lesním hospodářství a v provozech souvisejících se zpracováním dřeva znalce Ing. Zdeňka Nergla (založen na č. l. 176–267 spisu). Znalec Ing. Zdeněk Nergl uvedl, že při kácení nebyla přijata téměř žádná účinná bezpečnostní opatření, zejména nebyla zohledněna výška a umístění káceného stromu, a nebylo zajištěno, aby se od započetí hlavního řezu až do dopadu stromu na zem v ohroženém prostoru, kterým se rozumí kruhová plocha o poloměru nejméně dvojnásobku, resp. dva a půl násobku výšky káceného stromu, nenacházely fyzické osoby s výjimkou káceče a pomocníka káceče. V projednávané věci se tedy jednalo o polokruh o průměru nejméně 44 metrů. Je naprosto zjevné, že vytyčení tzv. ohroženého prostoru a opatření učiněná pro to, aby se do vytyčeného prostoru nedostala žádná další osoba, byla zcela nedostatečná. Jak již bylo rozvedeno výše, obviněný se sám na vlastní riziko v tomto prostoru pohyboval, neboť se zjevně pokoušel zajistit si přehled o blížících se vozidlech v obou směrech a případně včas zasáhnout, jak podle své výpovědi učinil, resp. pokoušel se ve vztahu k vozidlu poškozené. To však s ohledem na vymezení tzv. ohroženého prostoru nebylo technicky vzato v jeho možnostech. Obvinění si přitom museli být vědomi, že jedna osoba nebude za dané situace schopna dostatečně a bezpečně provoz řídit.

45. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatele, že v jednání obviněných je možno s ohledem na uvedené skutečnosti spatřovat přinejmenším porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 2900 OZ. Ustanovení § 2900 OZ stanovuje: „Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.“

46. Ustálená judikatura zejména Nejvyššího soudu na otázku, zda porušení tohoto ustanovení (pozn. dříve § 415 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) může představovat zároveň porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku (a také § 147 odst. 2 a § 148 odst. 1 tr. zákoníku) odpovídá kladně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 8/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1342/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1299/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1533/2018, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 709/18) za situace, kdy toto porušení zpravidla může mít trestním zákonem předpokládaný následek na životě či zdraví, zejména usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1372/2018, které rovněž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, uveřejněné pod č. 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

47. Pokud trestní zákon hovoří o důležité povinnosti uložené podle zákona, v praxi se jí rozumí nejen povinnost přímo uložená zákonem, ale i povinnost uložená na základě zákona jiným právním předpisem nebo i konkrétní příkaz, vydaný na základě zákona a způsobem tam uvedeným. Nestačí však porušení jakékoli povinnosti, i když se týká ochrany života člověka, ale musí jít o povinnost, která je důležitá (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II., § 140 – § 421, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1340–1341).

48. Za porušení důležité povinnosti teorie i soudní praxe považují porušení některé z mnoha možných povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Zákon přitom nestanoví ani nevysvětluje, kterou povinnost pokládá za důležitou a ponechává tak na soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým trestním jednáním, je porušením důležité povinnosti. Není za ni možné považovat každé porušení povinnosti, ale jen takové, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku, tj. vážnému život ohrožujícímu nebezpečí (srovnej přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Podstatné pro posouzení toho, zda jde o porušení důležité povinnosti, je to, že se jedná o výkon takové činnosti, při které je nesplnění stanovené konkrétní povinnosti spojeno se vznikem vážných následků v podobě vážného ublížení na zdraví nebo smrti jiných osob (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 8/2016). Z uvedeného je zřejmé, že rozhodujícím kritériem při posuzování, zda jde o důležitou povinnost, je zvážení toho, jaký následek z porušení konkrétní povinnosti může vyplynout.

49. Soudní praxe přitom ve vztahu k činnosti spočívající v kácení stromů opakovaně dospěla k závěru, že pokud ten, kdo kácení stromů provádí, tzv. ohrožený prostor, v němž se provádí práce, při nichž může dojít k poškození zdraví, v požadovaném rozsahu (představujícím kruhovou plochu o poloměru nejméně dvojnásobné výšky káceného stromu) řádně nezabezpečí (tedy nevyznačí jasně rozpoznatelnými bezpečnostními značkami a signály) či nepřibere další náležitě poučenou osobu, jedná se o porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 OZ takové intenzity, že je třeba ji posoudit jako porušení důležité povinnosti ve smyslu tr. zákoníku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1533/2018, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 8 Tdo 876/2023). Přibráním další náležitě poučené osoby je třeba mít na mysli přibrání dostatečného množství takových osob, je-li to nutné k řádnému zabezpečení tzv. ohroženého prostoru.

50. V projednávané věci dospěly soudy k závěru, že opatření učiněná obviněnými nebyla dostatečná, když nezabránila poškozené vjet do prostoru pádu stromu, nicméně v jednání obviněných neshledaly porušení důležité povinnosti uložené jim podle zákona, neboť kdyby poškozená tato opatření respektovala, k její smrti by nedošlo. Jinými slovy soudy dospěly k závěru, že poškozená měla respektovat nedostatečná opatření učiněná obviněnými. Byla to však právě ona nedostatečná opatření, která nasměrovala poškozenou k vyjetí do protisměrného jízdního pruhu, když následovala opatření obviněných v podobě svisle umístěných dopravních kuželů ve svém jízdním pruhu (umístěnými před překážkou na vozovce ve formě odstaveného vozidla s rozsvícenými výstražnými světly, které zde záměrně obvinění odstavili).

Aby zabránila případné kolizi, poškozená následně zastavila v bezpečné vzdálenosti od osoby pohybující se na komunikaci v reflexní vestě, tj. obviněného J. M. Obviněným užitá signalizace rukou k zastavení vozidla byla nejednoznačná až matoucí, navíc se nacházel (pohyboval) v tzv. ohroženém prostoru (pádu stromu), případně z pohledu poškozené za tímto prostorem. Tím, že se v tomto prostoru pohyboval, dával najevo, že v tomto prostoru, a logicky tedy i před tímto prostorem, žádné nebezpečí nehrozí, tedy nelze očekávat, že poškozená mohla jakkoli předvídat, že v tomto prostoru, kde se obviněný nacházel, může dojít k pádu stromu.

Žádné dopravní či jiné značení neindikovalo, že v tomto úseku komunikace je prováděno kácení stromu a hrozí pád stromu na komunikaci. Žádné dopravní značení upozorňující na toto existující nebezpečí nebylo na komunikaci rozmístěno. Nelze dospět k závěru, že poškozená opatření obviněných ignorovala. Jako řidička osobního vozidla zachovala míru povinné opatrnosti. Z provedeného dokazování se nepodává ničeho, z čeho by bylo možno dovodit, že se poškozená jako účastník silničního provozu dopustila jednání, jež by bylo v rozporu s právními předpisy upravujícími provoz na pozemních komunikacích.

Poškozená jednala v souladu se zásadou tzv. omezené důvěry v dopravě, která značí, že řidič motorového vozidla se může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1982 Sb. rozh. tr.). Poškozená se mohla důvodně spoléhat na řádné zachování pravidel ze strany ostatních účastníků silničního provozu, tedy i obviněného J. M. S ohledem na situaci, kterou obvinění na komunikaci vytvořili, nelze požadovat na poškozené, aby situaci vyhodnotila tak, že v uvedeném úseku dochází k nebezpečné činnosti v podobě kácení stromů.

Byli to obvinění, kdo vytvořili na komunikaci nepřehlednou situaci, a poškozenou nelze činit spoluodpovědnou za způsobený následek v podobě její smrti.

51. Určité nedostatky Nejvyšší soud shledává v tom, že jak nalézací, tak odvolací soud nijak blíže nezkoumaly otázku, zda jednání obviněných jako účastníků silničního provozu bylo v souladu s právními předpisy. Svědek J. M. technicky vzato omezil ze své vůle dopravu na komunikaci a dopadem stromu přes celou šíři vozovky byla vytvořena překážka. Soudy nijak nezkoumaly, zda si obvinění počínali v souladu s dopravně právními předpisy. Dovolatel poukázal na to, že obvinění nejspíše jednali v režimu zvláštního užívání silnice ve smyslu § 25 odst. 6 písm. c) bod 2 zákona o pozemních komunikacích.

Toto ustanovení říká, že zvláštním užíváním dálnice, silnice a místní komunikace je užití dálnice, silnice nebo místní komunikace a silničního pomocného pozemku pro umísťování, skládání a nakládání věcí nebo materiálů nesloužících k údržbě nebo opravám těchto komunikací, nebudou-li neprodleně odstraněny (zařízení staveniště, skládka stavebních hmot nebo paliva apod.). Znalec Ing. Zdeněk Nergl v rámci znaleckého posudku uvedl, že nejmenší doba pro samotné kácení a následné rozřezání stromu činila 45 minut.

Na odklizení a odvezení rozřezaných částí byla stanovena doba 2 hodiny a 40 minut. Překážka na komunikaci v podobě pokáceného stromu a jeho odklizení tedy činila nejméně 45 minut, nejednalo se tedy o překážku, kterou by bylo možno neprodleně odstranit. Ze zprávy Městského úřadu Trutnov, odbor výstavby, oddělení silničního hospodářství a dopravy založené na č. l. 342 až 343 spisu se podává, že i pokud by došlo k okamžitému rozřezání a odstranění pokáceného stromu z vozovky, omezení obecného užívání pozemní komunikace by podléhalo povolení ve smyslu § 24 zákona o pozemních komunikacích (omezení obecného užívání uzavírkami a objížďkami a stanovení přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích ve smyslu § 124 odst. 6 zákona o provozu na pozemních komunikacích).

Pokud nebylo možné neprodleně odstranit pokácený strom z vozovky, pak podle Městského úřadu v Trutnově bylo kromě povolení ve smyslu § 24 zákona o pozemních komunikacích třeba i povolení k zvláštnímu užívání silnice ve smyslu § 25 zákona o pozemních komunikacích. V projednávané věci se však soudy těmito otázkami vůbec nezabývaly.

52. Nalézací soud konstatoval, že nebylo vyvráceno tvrzení obviněného M. M., že měl povolení ke kácení stromu od svědka P. H., resp. že měl od tohoto svědka ústní svolení k pokácení jakéhokoli stromu v daném úseku u silnice, kdy současně označil tvrzení svědka P. H., že takové povolení obviněnému nevydal, za účelové, tvrzené s vědomím případné spoluodpovědnosti za vzniklý následek (str. 14 a 15 rozsudku soudu prvního stupně). Postupoval tak v souladu se zásadou in dubio pro reo. Odkazuje na listinu založenou na č. l. 46 spisu, nadepsanou jako Samovýroba M. M., s tím, že i přes absenci jakékoli datace, se mohl obviněný domnívat, že uvedená listina je v podstatě písemným povolením ke kácení stromu, resp. že ke kácení má i písemné povolení. Předmětná listina, jak sám nalézací soud uvádí, není dostatečně čitelná. Soud si nicméně originál této listiny nevyžádal, byť tento se musí někde nacházet, byla-li pořízena jeho kopie. Obsah listiny by pak bylo možno lépe analyzovat a následně posoudit, zda je možno na podkladě takové listiny dospět k závěru, že opravňovala obviněné ke kácení stromu, resp. zda se oprávněně mohl obviněný M. M. domnívat, že takovým povolením je, a pokud ano, zda by se vztahovalo na kácení stromu či stromů v blízkosti dopravní komunikace. Jak svědek P. H., tak svědek P. K. totiž shodně uvedli, že na kácení stromů v blízkosti pozemní komunikace se vždy najímá odborná firma, která má povinnost zajistit bezpečnost kácení, neboť může dojít k poškození silnice, svodidel a k omezení dopravy, neboť takové stromy jsou označeny jako nebezpečné.

53. Dovolatel rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

54. Uvedený dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Zaprvé jde o případy, kdy vůbec nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním zcela chybí, což činí výrokovou část rozhodnutí neúplnou (první alternativa), a to mj. i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody, zadruhé se jedná o případy, kdy v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný, protože nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti (druhá alternativa). Neúplným je takový výrok rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3173–3174).

55. V projednávané věci dovolatel namítl, že nalézací soud nerozhodl o části uplatněného nároku poškozeného P. H. na náhradu nemajetkové újmy za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké. Poškozený uplatnil nárok ve výši 963.300 Kč, nalézací soud rozhodl samostatným výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. o náhradě nemajetkové újmy ve výši 481.650 Kč, nicméně ve zbývající části nebylo soudem rozhodnuto, což bez bližšího vysvětlení také připustil nalézací soud závěrem odůvodnění svého rozsudku.

56. K zmiňované námitce je možno uvést, že odvolací soud před konáním veřejného zasedání o podaném odvolání vydal dne 10. 11. 2023 usnesení č. j. 11 To 271/2023-509, jímž věc vrátil soudu prvního stupně s příkazem, aby o chybějícím výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému P. H. rozhodl. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 1. 12. 2023, č. j. 4 T 138/2023-518, byl následně rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 T 138/2023-487, o tento výrok doplněn. S ohledem na postup dovolacího soudu v projednávané věci, bude o nároku poškozeného P. H. na náhradu nemajetkové újmy za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké znovu rozhodováno. Nejvyšší soud se tedy touto námitkou blíže nezabýval. IV.

57. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, a proto z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř., usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 11 To 271/2023, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 T 138/2023-487, zrušil. Rovněž zrušil i rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 1. 12. 2023, č. j. 4 T 138/2023-518, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 T 138/2023-487, doplněn o chybějící výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozenému P. H. Dále podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Trutnově nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

58. Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Zejména je třeba správně a řádně vyhodnotit podrobně otázku spoluzavinění poškozené M. H., resp. otázku, jaká konkrétní ustanovení zákonných předpisů byla ze strany obviněných porušena, jaká byla míra takového porušení a nakolik tato porušení byla v souladu s principem gradace příčinné souvislosti rozhodující pro vznik následku spočívajícího v pádu káceného stromu na vozidlo poškozené a způsobení její smrti, a to v porovnání s případným porušením povinností zemřelé poškozené, v němž by bylo možno spatřovat spoluzavinění poškozené. Je tedy třeba se řádně zabývat i tím, zda jednáním obviněných nebyla porušena ustanovení dopravně právních předpisů. Rovněž by měl nalézací soud v rámci nového projednání věci odstranit procesní pochybení týkající se výpovědi svědkyně D. J. a po zvážení všech okolností případu učinit nové rozhodnutí stran nároku poškozeného P. H. na náhradu nemajetkové újmy. Přitom je nutno postupovat v souladu s právem na spravedlivý proces a dodržet základní zásady trestního řízení včetně zásady in dubio pro reo.

59. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 09.10.2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu