USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2023 o
dovolání obviněného R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 6. 4. 2023, č. j. 55 To 43/2023-339, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 17/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný R. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl
rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 4 T 17/2022,
uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr.
zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného
rozsudku) byl podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody
v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho)
roku. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební
době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. O nárocích
na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr.
ř.
2. Z podnětu odvolání obviněného a poškozené G. N. S. Krajský soud v
Ostravě – pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 55 To
43/2023-339, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený
rozsudek v celém výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a za splnění
podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř.
je obviněný povinen nahradit poškozené České televizi, se sídlem Kavčí hory,
140 70 Praha 4, IČ: 00027383, zastoupené JUDr. Rostislavem Vrzalem, právníkem
Televizního studia Brno, Televizní studio Brno, Trnkova 2345/117, 628 00 Brno,
škodu ve výši 6 822 Kč, poškozené G. N. S., nar. XY, bytem XY, XY XY, škodu ve
výši 16 087 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 12 842 Kč a poškozené Všeobecné
zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická
4/2020, PSČ 130 00, škodu ve výši 5 663 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli
poškození se zbytkem svých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázáni
na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbytku zůstal napadený rozsudek
nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, dovolání, ve kterém
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto
mimořádném opravném prostředku uvedl, že v řízení došlo k porušení jeho práva
na spravedlivý proces, porušení zásady materiální pravdy a zásady in dubio pro
reo. Ve svém obsáhlém dovolání předně poukázal na vady, kterých se orgány činné
v trestním řízení měly dopustit již v rámci přípravného řízení, přičemž uvedl,
že mu nebylo policejním orgánem umožněno v intencích § 65 odst. 2 tr. ř. nahlédnout do trestního spisu, policejním orgánem do protokolu o výslechu osoby
podezřelé, přičemž navrhl provedení celé řady důkazů, které policejní orgán bez
jakéhokoliv vysvětlení či odůvodnění neprovedl, čímž porušil § 164 odst. 1,
odst. 3 tr. ř. Dále uvedl, že došlo k porušení § 179a odst. 1 písm. b) tr. ř.,
jelikož celá věc probíhala z nepochopitelných a nezákonných důvodů v režimu
zkráceného přípravného řízení a Policií ČR nebyl proveden neodkladný operativní
úkon, který by mohl řádně zajistit a zadokumentovat stav místa skutku, což vše
vedlo k tomu, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Rovněž
poukázal na to, že státní zástupkyně porušila § 179c odst. 2 písm. a) tr. ř.,
neboť výsledky zkráceného přípravného řízení zcela prokazatelně neodůvodňovaly
jeho postavení před soud, a taktéž poukázal na to, že státní zástupkyně zcela
ignorovala § 2 odst. 5 tr. ř., když si nijak neověřila skutková tvrzení
obviněného včetně jeho důkazních návrhů. Dále argumentoval tím, že vydání
trestního příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 4. 2023, č. j. 4 T
17/2022-76, bylo v rozporu s § 314e odst. 1 tr. ř., když k datu vydání
trestního příkazu nebyl skutkový stav věci spolehlivě prokázán opatřenými
důkazy. V další části svého mimořádného opravného prostředku poukázal na vady
řízení, kterých se měl dopustit nalézací a odvolací soud. Obviněný má za to, že
došlo k vadnému právnímu posouzení skutku odkazem na § 2900 občanského
zákoníku, jelikož odkaz na obecnou prevenční povinnost nepočítá s dosahem
obecné prevence na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je
postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob a nelze tak postihovat
nedbalostní jednání. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2387/2020. Dále uvedl, že oba soudy
postupovaly v rozporu se znaleckým posudkem č. 394/24/2022 znalce Ing. Luboše
Bartoše a nesprávně aplikovaly § 7 odst. 4 Nařízení vlády č. 339/2017, přičemž
v této souvislosti také uvedl, že soudy neakceptovaly a chybně přezkoumaly
odborné závěry znalce, který uvedl, že pracovní postup obviněného byl zcela
standartní a obviněný daným postupem neporušil žádný předpis. Podle obviněného
soudy svévolně hodnotily ve věci provedené důkazy a nezohlednily uvedené
pochybnosti, svévolně přehlížely odpovědnost poškozené a organizátorů závodu a
jejich porušení lesního zákona a dopustily se nesprávného výkladu a aplikace §
19 odst. 1, odst. 2 lesního zákona, § 20 odst. 1 písm.
h), písm. i) lesního
zákona a § 20 odst. 5 lesního zákona. Obviněný je přesvědčen, že došlo k
nesprávnému výkladu a aplikaci Veřejné vyhlášky, opatření obecné povahy
Ministerstva zemědělství č. j. 17110/2020-MZE-16212, došlo k vadné aplikaci
zásady subsidiarity trestní represe, principu ultima ratio a nebyly provedeny
jím navrhované důkazy. V dalších částech dovolání rozvádí své jednotlivé
námitky s odkazy na judikaturu, kterou v závěru svého dovolání taktéž podrobně
rozepisuje. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a věc vrátil k novému projednání a
rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství, který uvedl, že obviněný ve svém dovolaní uplatňuje
obhajobu, kterou již uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž
i část textu jeho dovolání je shodná s textem předchozího odvolání. Dále uvedl,
že se s argumentací soudů nižších stupňů ztotožňuje a v podrobnostech na ni
odkazuje. Podle státního zástupce obviněný ve svém dovolání zamlčuje zásadní
skutkové zjištění, které ani nepopírá, a to že poškozená se v sobotu kolem
poledne přibližovala po značené turistické cestě, po modré značce. V této
souvislosti uvedl, že obviněný porušil důležitou povinnost právě tím, že
porazil strom, který dopadl svou korunou na značenou turistickou cestu, a to v
době, kdy měl a mohl očekávat zvýšený výskyt chodců na této cestě, přičemž
vzhledem k tomu, že strom mohl zasáhnout takto značenou cestu, jednalo se podle
§ 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb., o práci v obtížných pracovních
podmínkách a bylo tak zapotřebí konat takovou práci za trvalého dozoru jedné
nebo více osob. V této souvislosti státní zástupce také uvedl, že obviněný se
snaží ve svém dovolání zpochybnit méně významné skutkové zjištění, a to že
místo porážení stromu řádně nezajistil a neoznačil, přičemž státní zástupce má
za to, že tabulky označující těžbu dřeva, které byly vyvěšeny již v roce 2017,
nemohly dostatečně varovat uživatele konkrétní značené turistické cesty před
pádem stromu a obviněný ani danou cestu nezahradil páskou či trojnožkou. Dále
uvedl, že otázka označení těžby v lese ovšem není otázkou rozhodnou pro právní
posouzení trestného činu. Rovněž uvedl, že se soudy řádně vypořádaly i s
navrhovanými důkazy, přičemž jejich neprovedení řádně odůvodnily. Stran námitky
výkladu § 2900 občanského zákoníku odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů
nižších stupňů, přičemž poukázal také na to, že obviněný nejednal omisivně, ale
komisivně a opačný výklad by vedl k absurdnímu tvrzení, že strom na stezku
spadl následkem pouhé nečinnosti někoho. K námitce spoluzavinění poškozené a
organizátorů závodu uvedl, že shodně se závěry odvolacího soudu nespatřuje na
straně poškozené žádné spoluzavinění, přičemž také konstatoval, že obviněný
pomíjí tu skutečnost, že poškozená se pohybovala po značené turistické cestě v
sobotní dopoledne za příznivého počasí a je tak obtížné si představit
bezpečnější místo pro pohyb v lese. V té souvislosti také uvedl, že
spoluzavinění organizátora závodu není dostatečně významné a odkázal na
stanovisko velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č.
32/2016 Sb. rozh. tr. a uvedl, že na míru opatrnosti obviněného nemohlo mít
vliv, zda se po předmětné cestě pohybuje běžný turista nebo účastník závodu.
Státní zástupce se dále vyjádřil k námitce stran výkladu § 7 odst. 4 nařízení
vlády č. 339/2017 Sb., ke které uvedl, že odvolací soud se již s těmito
námitkami vyčerpávajícím způsobem zcela vypořádal, přičemž nad rámec závěrů
odvolacího soudu a ve vztahu k námitkám obviněného rozvedl, kolik by měl daný
„obvod“ značené turistické cesty měřit. Dále se státní zástupce vyjádřil k
pojmu „turistická cesta“. K námitce týkající se znaleckého posudku mj. uvedl,
že znalec nakonec připustil, že povinnost přivzít další osobu ke kácení stromu
v danou dobu platila, ale v praxi se nedodržuje. K námitce subsidiarity trestní
represe odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a k námitce týkající
se náhrady škody uvedl, že z hlediska náhrady je rozhodná hodnota zničené věci,
a nikoliv náklady spojené na její pořízení. Závěrem pak státní zástupce shrnul,
že v bodech dovolání, kde obviněný brojí proti postupu policie a státního
zastupitelství v přípravném řízení jde o rozhodnutí nikoliv meritorní, tudíž v
této části jeho dovolání nedopovídá žádnému dovolacímu důvodu. S ohledem na
výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovil souhlas s tím,
aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1
tr. ř.
5. Obviněný v replice reagoval na vyjádření státního zástupce činného u
Nejvyššího státního zastupitelství a uvedl, že státní zástupce zcela pomíjí
jednu zásadní skutečnost, že nikdo z orgánů činných v trestním řízení nebyl na
místě skutku, a že policejní orgán zcela nepochopitelně a nedůvodně neprovedl
neodkladný operativní úkon, kterým by mohl řádně zajistit a zdokumentovat stav
místa skutku. V této souvislosti dále uvedl, že orgány činné v trestním řízení
vychází pouze z vlastních úvah bez znalosti místa skutku, což je vzhledem k
specifiku místa skutku zcela zásadní nedostatek, který již nelze zhojit, a že
značená cesta byla součástí těžebního prostoru, těžební práce nebyly prováděny
v obtížných podmínkách, nebyly tam vývraty ani polomy a nebyla tak důvodná
přítomnost další osoby. Následně rozvedl některé své již uvedené námitky a
nesouhlasně se vyjádřil ke stanoviskům státního zástupce, přičemž mj. poukázal
na to, že do místa skutku byl absolutní zákaz vstupu, že neporušil žádnou svou
důležitou povinnost a opačný závěr není podložen žádným provedeným důkazem, v
místě skutku nebyly obtížné podmínky pro těžbu dřeva a nebyla tak nutná
přítomnost další osoby, zákaz vstupu, upozornění na těžbu dřeva, je platné i
když bylo vyvěšeno v dřívější době, žádná právní norma neurčuje, jak takové
označení má vypadat, aplikace stanoviska kolegia Nejvyššího soudu publikovaná
pod č. 32/2016 Sb., je pro tuto kauzu nepřiléhavá, spadlý strom nebyl řádně
změřen a zdokumentován, a tedy výměra obvodu značené turistické cesty, jak činí
státní zástupce, je pouhý nepřesný odhad, pojem turistická cesta lesní zákon
nezná, organizátoři závodu neměli souhlas vlastníka lesa a neměli souhlas
vydaný orgánem státní správy lesů, přičemž vyslali účastníky závodu do míst
označených zákazem vstupu, soudy se řádně nevypořádaly s institutem
subsidiarity trestní represe. Závěrem obviněný opětovně navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a věc vrátil k novému projednání a
rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.
ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich
je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným
podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v
§ 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně
splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle
druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které
předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl
dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.
Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku
nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání
odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal
důvodným.
10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je
vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného
ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také
procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i
za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů,
tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými
zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V
takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně
zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle
judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za
následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy,
kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj
náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého
rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy
důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako
takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak
zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění
soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k
tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený
rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze
shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení
dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se
problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
12. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje
rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, bylo porušeno právo na
spravedlivý proces, že byla porušena zásada in dubio pro reo, a že se soudy
dostatečně a správně nevypořádaly s provedenými důkazy. S ohledem na uvedená
tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor však
podle argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně
vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy, nesprávně interpretovaly
zákonná ustanovení a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový
stav věci a chybně kvalifikovaly jeho jednání. V tomto směru je tedy pohled
obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od
skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací
soud ztotožnil.
13. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu
presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po
vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je
pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto
závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro
uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy
tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10.
2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o
porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň
jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení
důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň
jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů.
Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení
a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky
pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti
neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li
pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v
konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.
Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již
neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů
(přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz
37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo
považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde
o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se
jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby
jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a
vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi
rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními
závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence
případného nesouladu-rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá
vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo
1268/2013).
14. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci v převážné
míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů považuje
Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést,
že soudy nižších stupňů (zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně v
odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi svědků a rovněž velmi podrobně se
zabýval otázkou věrohodnosti jejich výpovědí či jejich částí, ve vazbě k
ostatním důkazům – viz níže) provedly dokazování v rozsahu potřebném pro
rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí
rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly,
přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.),
učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými
právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů
soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno
podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v
trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je
tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o
skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch
obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou
uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu
existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za
potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla,
jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování
skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy
potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak
spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a
vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale
předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, §
89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
15. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho
práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle
něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje
právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním
právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy.
16. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně
formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce
rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených
důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo,
kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud
neshledal.
17. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný
uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi,
se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších
stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na
to, že nelze aplikovat § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb.; neporušil
žádný právní předpis při kácení stromu, což potvrzuje i znalecký posudek; odkaz
na obecnou prevenční povinnost uvedenou v občanském zákoníku nemůže dovozovat
jeho trestní odpovědnost; jeho pracovní postup byl standardní; nebylo provedeno
ohledání okolí místa činu; okolí bylo označeno výstražnými cedulemi; pojem
turistická cesta platná právní úprava nezná; spoluzavinění nese i poškozená a
organizátoři závodu atd.]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy
nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých
rozhodnutí, když např. v bodě 33. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že
„Všichni tito svědci si žádného označení na stromech, upozorňujícího na
probíhající těžbu, nevšimli, nic takového nezaregistrovali, neviděli ani tzv. trojnožku s cedulí ‚Pozor těžba‘, resp. s cedulí ‚Zákaz vstupu‘. Skutečnost, že
ohrožený prostor v místě těžby nebyl řádně označen, je patrná již z prvotní
pořízené fotodokumentace pořízené P., kdy žádné výše uváděné tabulky nejsou
zachyceny a koneckonců se to podává i z úředního záznamu policie ze dne 4. 9. 2021. Obžalovaný policii tehdy uvedl, že na cestu vlevo od stromu směr XY
umístil traktor, aby tam nikdo neprošel a pravou stranu od XY si
‚hlídal‘...Pokud znalec uváděl, že ohrožený prostor byl zabezpečen, pak
vycházel z tvrzení obžalovaného a ze spisu, především z jeho výpovědi. Dle
názoru soudu znalec zcela opomenul výpovědi dalších svědků, ať již poškozené,
účastnic předmětného závodu či organizátorů závodu...V průběhu těžby byl
obžalovaný na místě sám, nezajistil ani dohled další poučené osoby, a to s
ohledem na ustanovení § 7 odst. 4 vládního nařízení č. 339/2017 Sb. Těžba
probíhala, což bylo jednoznačně prokázáno, v blízkosti turistické cesty. Obžalovaný dle názoru soudu porušil své povinnosti minimálně v těchto dvou
směrech. To znamená, že prostor nebyl řádně vyznačen a označen a navíc v
ohroženém prostoru nezajistil v době těžby dohled další osoby...Nebylo
zjištěno, že by do těchto prostor, kde došlo k incidentu, byl zákaz vstupu. Znalec v této souvislosti uvedl, že zařazení katastru XY podle přílohy opatření
obecné povahy ministerstva zemědělství, Veřejné vyhlášky číslo
17110/2020-MZE-16212 znamená pouze úpravu hospodaření v lesích podle tohoto
opatření. K žádnému porušení předpisů v místě těžby nedošlo ani ze strany
poškozené, jakož i dalších účastnic závodu. I když poškozená byla účastnicí
organizovaného závodu, stejně jako další svědkyně, měla jako všichni ostatní,
kdo vstupují do lesa, dodržovat ustanovení lesního zákona, zejména § 19.
Citované ustanovení lesního zákona umožňuje každému vstupovat do lesa na
vlastní nebezpečí, plynoucí z charakteru pohybu v lesním prostoru, nikoliv
snášet nebezpečí vzniku zranění v důsledku činnosti jiného...místo, kde strom
porážel, si řádně nezajistil, neoznačil a ani k práci nepřibral další osoby. Obžalovaný tímto vytýkaným jednáním nedodržel obecné zásady bezpečnosti práce a
porušil ustanovení § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť
vyžadují-li to dané okolnosti je každý povinen počínat si při svém konání tak,
aby nedošlo k nedůvodné újmě na životě, zdraví nebo vlastnictví jiného... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. bodech 22. – 28. svého
rozsudku odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a
mimo jiné uvedl, že „Ustanovení § 7 se v prvních třech odstavcích zaobírá právě
zpracováním polomů, vývratů, polovývratů a zlomů, nicméně práce v obtížných
podmínkách je upravena speciálním ustanovením v odst. 4. Pokud je ze strany
obhajoby namítáno to, že z vyjádření znalce v předmětné trestní věci vyplynulo,
že obžalovaný neporušil žádný trestní předpis, a tudíž soud nemá co
přezkoumávat, s tímto náhledem se odvolací soud neztotožňuje. Právní otázky a
jejich řešení náleží k úvahám soudu, nikoliv znalce, když navíc jeho vyjádření
v této specifické otázce je poměrně nekoherentní. Znalec v zásadě uvedl, že ‚se
to tak v praxi běžně dělává a kdyby kácející osoba věděla, že tam bude větší
pohyb osob, pak by tam určitě měla bezpečnost zajistit jinou osobou, ale běžně
se to neprovádí‘, což obžalovaného podle názoru odvolacího soudu jednoznačně
nevyviňuje...Pojem turistická cesta Nařízení vlády č. 339/2017 Sb. výslovně
užívá a je zřejmé, co tím má zákonodárce namysli. Pokud podle odvolatele lesní
zákon tento obrat neužívá a na místo toho obsahuje pojem vyznačená cesta, je i
z lingvistického hlediska odvoditelné, že tento pojem je nadřazený pojmu
turistická cesta, tak jak jej užívá shora uvedené Nařízení vlády...prostor
lesní cesty nebyl nějak zahrazen, poškozená se pohybovala pouze po cestě,
nikoliv například v rámci lesa, na cestu také pořezaný strom dopadl poměrně
velkou částí, a dovozovat jakoukoliv spoluvinu poškozené zde podle názoru
nalézacího ani odvolacího soudu nelze...Daleko přiléhavější je naopak
rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 1446/2017, z níž vyplývá, že
skutečnost, že poškozený vstoupil do lesa za situace, kdy zde probíhala těžba
dříví, není sama o sobě způsobilá vyloučit trestní odpovědnost za přečin
ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, kterého se
pachatel dopustil mimo jiné tím, že nezajistil, aby se v ohroženém prostoru
nevyskytovala fyzická osoba.
V dané trestní věci šlo o pád stromu na lesní
cestu, která byla dokonce přehrazena kládami, které poškozený překročil, a i
přesto bylo dovozeno, že pokud žádná jiná osoba nedohlížela při řezání stromu
na to, aby do prostoru možného pádu stromu nikdo nevstoupil, odpovědnost nese
ten, kdo strom řezal...Použití tabule upozorňující na těžbu, postavení
traktoru, křik bezprostředně před pádem stromu a oblečení těžaře nelze
považovat za plně vyhovující zabezpečení, čehož si musí být osoba provádějící
těžbu vědoma...Odvolací soud tento výklad nesdílí. Jak mimo jiné vyplývá
například z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 1533/2018, pokud ten,
kdo kácení stromů provádí, ohrožené místo, v němž se provádí práce, při nichž
může dojít k poškození zdraví, v požadovaném rozsahu řádně nezabezpečí či
nepřibere další poučenou osobu, jedná se o porušení obecné prevenční povinnosti
ve smyslu § 2900 občanského zákoníku takové intenzity, že je třeba je posoudit
jako porušení důležité povinnosti ve smyslu tr. zákoníku...Obžalovaný v tomto
případě aktivně vyvíjel činnost (kácel strom), avšak způsobem, který nebyl v
souladu s právem, rozhodně tedy jde o komisivní jednání...Dá se důvodně
předpokládat v případě, že by organizátoři závodu vyrozuměli majitele lesa,
tento by varoval obžalovaného, případně by se předmětného dne nekácelo vůbec,
jak v rámci hlavního líčení zaznělo. I když tuto skutečnost odvolací soud
promítl do výroku o náhradě škody, což bude rozebráno níže, nemá za to, že by
bylo zapotřebí moderovat ukládaný trest, který je velmi mírný a odpovídá i tomu
hledisku, že krajský soud vnímá porušení povinností na straně organizátorů
závodu jako určitý spolupodíl na vzniklém následku. Rozhodně to zejména
obžalovaného nemůže zcela vyvinit. Jak bylo uvedeno výše, strom spadl na lesní
cestu, po které běžně chodili lidé, tito se tam mohli vyskytovat i bez ohledu
na probíhající závod, a tím, že obžalovaný zanedbal své povinnosti a nepřibral
další poučenou osobu, jednoznačně z větší části zapříčinil to, že došlo k oné
tragické události... atd.“
18. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na
skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné
námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a
druhého stupně (viz též bod 17.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
19. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na
námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů
vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné
obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo
na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes
uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se
soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v
odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního
stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 33. a násl.) velice podrobně,
přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy
shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a
způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům
soudu prvního stupně stran hodnocení důkazů přisvědčil (bod 22. a násl. rozsudku odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho
závěry rozvedl. S ohledem na výše uvedené a ve vztahu k námitkám obviněného
považuje Nejvyšší soud za vhodné pouze ve stručnosti (vzhledem k tomu, že se
stejnými námitkami řádně zabývaly již soudy nižších stupňů) zmínit následující
skutečnosti. Obviněný je vinen přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §
148 odst. 1 tr. zákoníku, neboť porušil § 2900 občanského zákoníku, když
aktivně (tedy komisivně, nikoliv tedy omisivně) kácel strom za podmínek, které
nebyly v souladu s § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb., když nepřibral k
dohledu další poučenou osobu. Ustanovení 7 citovaného nařízení poukazuje na
zpracování polomů, vývratů, polovývratů a zlomů a na práci v obtížných
podmínkách, přičemž odst. 4 uvádí, že „Zaměstnavatel musí zajistit, aby práce v
obtížných pracovních podmínkách, kterými jsou zejména kácení stromů v obvodu
dráhy, u pozemních komunikací a značených turistických cest, jakož i veškeré
činnosti, při nichž může být ohrožen život nebo zdraví fyzických osob
nepodílejících se na pracích v lese nebo na pracovištích obdobného charakteru,
byly prováděny jen za trvalého dozoru jedné nebo více osob zajištěných
zaměstnavatelem.“, odst. 4 tak upřesňuje co je myšleno „prací v obtížných
podmínkách“, neboť za takové práce označuje mj. kácení stromu u pozemních
komunikací a značených turistických cest. Obviněný tak kácel strom v „obtížných
podmínkách“, když jej kácel v blízkosti turistické cesty a měl tak dle nařízení
vlády č. 339/2017 Sb., přibrat další osobu k dozoru, což neučinil. Lze také
konstatovat, že ke stejnému závěru došel i znalec Ing. Luboš Bartoš, Ph.D., byť
až při své výpovědi u hlavního líčení, když se vyjadřoval stran § 7 odst. 4
nařízení vlády č. 339/2017 Sb., a mj. vypověděl, že s ohledem na nařízení vlády
tam měla stát další osoba a hlídat cestu.
Ve vztahu k označení místa skutku
cedulkami o zákazu vstupu, případně upozorňujícími na těžbu dřeva, lze uvést,
že i s ohledem na výše uvedené, samotná skutečnost zda bylo místo skutku řádně
označeno, nemá vliv na právní posouzení skutku. I přes to lze uvést, že svědci,
kteří se v ten den pohybovali po vyznačené turistické cestě, si žádných
výstražných cedulí nevšimli, nevšimli si jich ani na místo přivolaní policisté
a cedule nejsou viditelné ani na pořízené fotodokumentaci z místa skutku, lze
tedy uzavřít, že i kdyby (s ohledem na námitku obviněného stran řádného
zadokumentování místa skutku) tam dané cedule tou dobou byly, rozhodně neplnily
svůj výstražný a upozorňující význam, když je žádný ze svědků nezaregistroval. Nutno též podotknout, že délku řezaného stromu (viz argumentace dovolatele)
uvedl svědek K., a to 27-28 m (viz bod 7. rozsudku soudu prvního stupně). Tuto
skutečnost zmiňuje Nejvyšší soud ve vazbě k definici ohroženého prostoru, který
v předmětné trestní věci činil 2x27 m, a tudíž povinnosti obviněného mít takto
vymezený prostor z hlediska bezpečnosti zajištěn. Tolik považoval Nejvyšší soud
za potřebné uvést ve vztahu k námitkám obviněného s ohledem na skutečnost, že
obviněný celou svoji obsáhlou argumentaci ve své podstatě staví na tom, že
neporušil žádné zákonné ustanovení, a i s ohledem k tomu, že odvolací soud se
stejnými námitkami již jednou zabýval, přičemž lze konstatovat, že Nejvyšší
soud se s názorem odvolacího soudu ztotožňuje. Ve vztahu k námitkám, které
obviněný uplatnil stran postupu orgánů činných v trestním řízení v rámci
přípravného řízení, případně námitkám mířícím proti nemeritorním rozhodnutím,
kdy poukazuje na trestní příkaz Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 4. 2023,
č. j. 4 T 17/2022-76, lze uvést, že tyto nelze podřadit pod dovolatelem
uplatněné dovolací důvody a Nejvyšší soud se tak jimi nezabýval.
20. Ve vztahu k námitce obviněného vztahující se k neaplikaci zásady
subsidiarity trestní represe a s ní souvisejícím principem „ultima ratio“ ze
strany soudů nižších stupňů musí Nejvyšší soud prvně uvést, že se danou
námitkou velice podrobně zabýval odvolací soud v bodech 30. – 34. svého
rozsudku. I přes dostatečné odůvodnění odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud
za vhodné v obecné rovině uvést následující. Uvedená zásada je upravena v
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013
Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl,
že: zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky
uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných
trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití
subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o
konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen
prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu
použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i
interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný
čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není
zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro
uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba
zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného
trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění
kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům
zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o
tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není
trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem
ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné
prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou
nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
21. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima
ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném
individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují,
že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční
znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru,
že v případě jednání obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové
okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou
skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Základní funkcí trestního práva
je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož
skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v
posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně
oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci
institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané věci
taktéž není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by
neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna.
22. K námitce obviněného ohledně opomenutých důkazů (nebyly provedeny jím
navrhované důkazy) je vhodné dodat, že k problematice tzv. opomenutých důkazů
se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález
sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), který mj. uvedl, že – Zákonem předepsanému
postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36
odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být
dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro
zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu
účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout,
ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů
(...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je
nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014)
Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které
nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o
nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud
nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř
vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale
současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst.
3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v
daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo
účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto
provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně
zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve
vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,
neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp.
zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň
bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou
dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a
soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných
rozhodnutích.
23. Obdobné konstatování k otázce opomenutých důkazů činní i Nejvyšší soud,
neboť v předmětné trestní věci musí konstatovat, že soudy nižších stupňů o
důkazních návrzích obhajoby rozhodly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily,
přičemž nalézací soud se jimi zabýval v bodě 29. svého rozsudku a odvolací soud
se jimi řádně a dostatečně zabýval v bodě 16. svého rozsudku. Nejvyšší soud tak
pouze uzavírá, že za situace, kdy se oba soudy důkazními návrhy obviněného
řádně zabývaly, přičemž dospěly k závěru o jejich nadbytečnosti, a tento závěr
řádně odůvodnily, nejedná se o opomenuté důkazy ve shora zmíněném smyslu.
24. Obviněný v rámci svého dovolání rovněž poukázal na chybné
rozhodnutí o náhradě škody, kdy soudy nižších stupňů měly odkázat poškozenou s
jejím nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech
občanskoprávních, jelikož své nároky na náhradu škody řádně nedoložila. Na
tomto místě je vhodné uvést, že obviněný v rámci dané námitky stran výroku o
náhradě škody rozporuje pouze škodu způsobenou za úmrtí psa a nikoliv
nemajetkovou újmu. V reakci na uvedenou námitku považuje Nejvyšší soud za
vhodné zmínit, že odvolací soud v návaznosti na odvolání poškozené znovu
rozhodoval o náhradě škody, přičemž i korigoval její výši, když zohlednil i
částečné spoluzavinění organizátorů závodu. Odvolací soud se v bodech 38. – 43.
svého rozsudku zabýval náhradou škody poškozené G. N. S. a mj. konstatoval, že
poškozená již v rámci přípravného řízení doložila kupní smlouvu na psa, který v
důsledku jednání obviněného uhynul, nikoliv za psa, kterého si pořídila v
návaznosti na uhynutí svého psa, přičemž se jednalo o částku 15 000 Kč, kterou
jí tedy odvolací soud v korigované výši přiznal. Pokud tak obviněný namítá, že
nebyla prokázána hodnota psa poškozené, případně poukazuje na to, že jej mohla
získat i zdarma, je vhodné obviněného upozornit na skutečnost, že poškozená
hodnotu psa prokázala právě výše zmíněnou kupní smlouvou. Nelze tak
konstatovat, že by poškozená svůj nárok na náhradu škody nikterak nedoložila a
neprokázala.
25. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem
znovu konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná,
logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily
skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou
výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení
obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za
potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá,
že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková
zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto
orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva
je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda
soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný,
koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem
interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně
zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených
právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami
spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též
je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna
(srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
26. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu
Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst.
3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší
soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §
265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze
kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že
soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do
podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že
vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při
zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího
stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací
řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými
dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám
věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 10. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu