3 Tdo 626/2012

3 Tdo 626/2012-89

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22.

srpna 2012 o dovolání, které podali obvinění 1) M. L., 2) M. G., 3) A. T., a

4) V. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn.

6 To 407/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v

Karviné, soudu pro mládež, pod sp. zn. 10 Tm 1/2011, a rozhodl t a k t o :

Dovolání obviněných M. L., M. G., A. T. a V. V. se podle § 265i odst. 1 písm.

e) tr. ř. odmítají.

I.

Na základě skutkového stavu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, soudu pro

mládež, ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 10 Tm 1/2011, který spočíval v tom, že:

1) obviněný M. L.

„v době od 27. 8. 2009 v Č. T., okr. K., a jinde, se záměrem získat z

následného prodeje omamných a psychotropních látek - marihuany majetkový

prospěch, po předchozí vzájemné dohodě M. L. s K. Š., stíhaným odděleně, o

nákupu omamné a psychotropní látky - marihuany, sjednal M. L. telefonicky nákup

marihuany s nezjištěným mužem vietnamského etnika žijícím v S. a užívajícím

telefonní číslo, poté K. Š. sjednal za účelem pomoci při řízení vozidla K. S. a

T. M., jejichž trestní stíhání je vedeno odděleně, kdy vozidlem značky Škoda

Superb, registrovaným na manželku M. L., H. L., které poskytl M. L., odjeli

společně K. Š., K. S. a T. M. dne 30. 8. 2009 kolem 09.40 hod. z Č. T. do S.,

kde kolem 19.00 hod. K. Š. nakoupil za současné přítomnosti K. S. a T. M. v

nezjištěném bytě marihuanu za částku 90.000,- Kč poskytnutou k tomuto účelu M.

L., o uzavření obchodu, kvalitě zboží i průběhu cesty K. Š. průběžně

telefonicky informoval M. L., kdy cestou zpět dne 30. 8. 2009 ve 23.30 hod. na

rychlostní komunikaci u čerpací stanice Benzina plus, ve směru z P. na O., v

katastru obce O. u P., bylo vozidlo a jeho osádka kontrolováno Celní stráží

Celního ředitelství O., která ve vozidle na podlaze za přední sedačkou

spolujezdce nalezla balík obsahující 880,5 g sušené rostlinné hmoty, jejímž

rozborem bylo prokázáno, že se jedná o vrcholíky rostlin konopí obsahující 9,8

% dronabinolu (THC), což představuje množství 86,3 g THC, kdy konopí a

pryskyřice z konopí jsou uvedeny v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o

návykových látkách, v platném znění, jako omamné látky, přičemž konopí obsahuje

zároveň účinnou psychoaktivní látku THC (dronabinol), která je uvedena v

příloze č. 5 shora citovaného zákona jako psychotropní látka“;

2) obvinění M. L. a M. G., a spoluobvinění L. B., roz. B., M. B., R. B., a N.

O.,

„nejméně v době od 18. 10. 2009 v Č. T., okres K., a jinde, se záměrem získat

neoprávněný finanční prospěch, pod záminkou nákupu 850 kartonů cigaret s

ruskými či ukrajinskými kolky v hodnotě nejméně 239.500,- Kč od dosud

neztotožněného občana polské státní příslušnosti užívajícího mobilní telefon s

číslem registrovaným na osobu R. B., po vzájemné předchozí dohodě M. G. s M. L.

a R. B. tito sjednali M. B., L. B. a N. O., a všichni společně po předchozí

dohodě získat cigarety i za užití násilí nebo pohrůžky násilí měli dne 20. 10.

2009 v odpoledních hodinách odjet do P. na přesně nezjištěné místo v P. T., kde

se měli L. B., vystupující jako kupec, společně s N. O. a M. B. setkat s

prodejcem cigaret, od kterého měli získat pod příslibem úhrady cigarety, tyto

přeložit do dodávkového vozidla opatřeného R. B. a řízeného N. O. a ve chvíli,

kdy by mělo dojít k zaplacení cigaret, měli M. L., M. G. a R. B. maskováni

kuklami, vystoupit z osobního vozidla stojícího poblíž a na prodejce namířit

střelnou zbraní, takto umožnit osádce dodávkového vozidla z místa bez zaplacení

zboží ujet a cestou osádku dodávkového vozidla upozorňovat telefonicky na

případné hlídky celní stráže nebo policii v úmyslu se těmto vyhnout, poté měli

všichni s takto získanými cigaretami odjet do České republiky, Č. T., cigarety

prodat a získaný zisk si rozdělit,

načež dne 20. 10. 2009 kolem 18.45 hod. L. B., N. O. a M. B. společně vozidlem

tov. zn. Ford Tranzit a R. B., M. G. a M. L. společně osobním automobilem po

předchozím projetí trasy odjeli do P. – P. T. na přesně nezjištěné místo

dohodnuté s polským prodejcem, kdy však k akci nedošlo, když polský prodejce na

místo přijel bez cigaret s tím, že k prodeji dojde následujícího dne,

dne 21. 10. 2009 v odpoledních hodinách kolem 18.45 hodin opětovně po předchozí

společné dohodě v úmyslu získat 850 kartonů cigaret od polského prodejce i za

užití násilí nebo pohrůžky násilí, odjeli L. B., N. O. a M. B. společně

vozidlem tov. zn. Ford Tranzit a R. B., M. G. a M. L. společně osobním autem do

P., P. T. na smluvené místo, avšak prodejce místo překládky cigaret nečekaně

změnil a v době, kdy osádka dodávkového vozidla následovala vozidlo polského

prodejce, R. B., M. G. a M. L. v osobním vozidle v důsledku změněné trasy a

špatného telefonického spojení, ztratili osádku dodávkového vozidla z dohledu,

mezitím, co na přesně nezjištěném místě došlo k přeložení cigaret z vozidla

polského prodejce do dodávkového vozidla a ve chvíli, kdy mělo dojít k

zaplacení cigaret, došlo mezi osádkou dodávkového vozidla a polským prodejcem,

který byl na místě neplánovaně s dalším mužem, ke slovní a následně i fyzické

rozepři, při které M. B. mířil střelnou zbraní na prodejce v úmyslu získat od

něj zpět klíče od jejich vozidla, které prodejce zadržoval a z místa i s

cigaretami odjet, prodejci s dalším mužem se však podařilo přeložit cigarety

zpět do svého vozidla a poté osádce dodávkového vozidla klíče vydal a v době,

když z místa oba muži rychle odjeli, přijeli na místo osobním vozidlem R. B.,

M. G. a M. L. a poté, co je osádka dodávkového vozidla informovala, že se akce

nezdařila, odjeli všichni zpět do České republiky, Č. T.“;

3) obvinění M. L., M. G., A. T. a V. V., se spoluobviněnými R. B., ml. P. M., a

S. V.,

„poté, co se v době od 2. 12. 2009 v Č. T., okres K., a jinde, se záměrem

získat finanční prospěch pro sebe a jiné osoby, domluvili M. G., R. B. a M. L.

na získání zboží cigaret od M. M., a to i za užití násilí nebo pohrůžky násilí

a M. G. pod záminkou zprostředkování koupě cigaret domlouval s M. M. tento

obchod s tím, že cigarety od něho koupí jeho známý, a M. G., vystupující jako

„V.“, domluvil s M. M. obchod na den 6. 12. 2009, poté byl R. B. a M. L. se

záměrem získat i za užití násilí nebo pohrůžky násilí cigarety A. T., kterému

přislíbili podíl na realizaci plánu ve výši poloviny získaných cigaret,

přičemž za tímto účelem A. T. dne 6. 12. 2009 v odpoledních hodinách shromáždil

další 3 muže, a protože M. L. nesehnal osobu, která by vystupovala jako kupec

cigaret, navrhl A. T. jako kupce V. V., s čímž M. L., R. B. a M. G. souhlasili,

ve večerních hodinách však M. G. z přesně nezjištěné příčiny realizaci akce

toho dne zrušil a M. M. sdělil nepravdivou záminku, že kupec zatím nesehnal

dostatek peněz k nákupu cigaret,

následujícího dne 7. 12. 2009 po předchozích telefonických urgencích M. M. u M.

G. týkajících se zprostředkování obchodu, M. G. domluvil opětovně s R. B. a M.

L. zajištění osob A. T. za účelem zmocnění se zboží od M. M. za použití násilí

nebo pohrůžky násilí, A. T. za tímto účelem shromáždil V. V., S. V.,

mladistvého P. M. a dalšího dosud neustanoveného muže v místě svého bydliště,

poté se všichni obžalovaní setkali v A. u kruhového objezdu, odkud poté V. V.

vystupující jako kupec pod smyšleným jménem „I.“, krátce po 17.00 hodině pod

záminkou koupě zboží přijel vozidlem zn. VW TRANSPORTER vínově červené barvy,

opatřeným M. L. a R. B. od vietnamského obchodníka N. H. S. za M. M. do A. na

ulici Ch. k domu, obývaném jeho matkou D. M. a bratrem L. M., vzápětí na to na

základě předchozí dohody M. L., M. G., R. B. a A. T. přijelo na stejné místo po

telefonického pokynu V. V. osobní vozidlo světlé barvy řízené S. V., ze kterých

vystoupili A. T., S. V., mladistvý P. M. a další dosud neustanovený muž,

všichni oblečeni v tmavých kombinézách a čepicích označených žlutým nápisem

“POLICIE“, kteří na M. M. křičeli, že jsou policisté, aby u něj vzbudili dojem,

že se jedná o zásah Policie ČR, a aby bez odporu uposlechl jejich výzev a

otevřel garáž, což odmítl, muži jej začali těly a tomfami tlačit k bráně, při

tomto ho prohledávali a z náprsní kapsy bundy mu odcizili nejméně 2 mobilní

telefony zn. NOKIA, po otevření brány M. M. tento upadl na zem společně s

jedním z mužů v kombinéze, další muži vytáhli nejspíše z kapes střelné zbraně,

natáhli závěr a namířili na něho, přitom stále slovně vyžadovali vydání klíčů

od garáže, poté ho donutili nasednout do osobního vozidla zn. Škoda Felicia na

zadní sedadlo, kde S. V. sedící na sedadle řidiče na něho mířil střelnou

zbraní, další muži se v té době snažili páčením vrat vniknout do garáže, načež

M. M. mužům řekl, že v domě je jeho matka, která jim garáž otevře, proto byl z

vozidla vytažen a muži mířící na něho zbraněmi šli s ním ke vstupním dveřím

domu, kde M. M. za přítomnosti osob, které se ohlásily výzvou „Policie“, matku

požádal, aby otevřela garáž zevnitř domu, což učinila, a poté muži M. M.

násilně dotlačili zpět do vozidla, kde ho nejméně S. V. hlídal a další muži

vnikli do již otevřené garáže, odkud do vozidla zn. VW Transporter naložili 24

krabic po 50 kusech kartonů cigaret zn. Marlboro v hodnotě nejméně 275.000,-

Kč, poté muži ve vozidle zn. Škoda Felicia M. M. sdělili, že půjde do vazby a

vyzvali ho, aby si zašel pro osobní věci a doklady, na jejich pokyn z vozidla

vystoupil a sám šel do přilehlého domu, ve kterém provozuje noční klub C., když

se po chvíli vrátil před dům, nebylo na místě již žádné vozidlo ani osoby,

po dojezdu vozidel na dosud neustanovené místo - vrakovišti v K. se zde setkali

všichni muži s M. L., R. B. a M. G., kteří po celou dobu akce čekali v A. u

kostela, zde si cigarety rozdělili tak, že polovinu si ponechali M. L., R. B. a

M. G. a druhou polovinu si ponechali A. T., V. V., S. V. a mladistvý P. M. s

dalším neustanoveným mužem, načež cigarety prodávali různým osobám“;

4) obviněný A. T. a spoluobviněný S. V.

„dne 13. 5. 2009 v době kolem 19.30 hodin v D., okr. F.-M., společně s dalšími

nejméně 4 muži dosud nezjištěné totožnosti oblečenými do černých kombinéz

odpovídajících ústrojí Policie ČR, se záměrem neoprávněně se obohatit, se

představili S. Z. jako policisté, sdělili mu, že je podezřelý z nezákonného

obchodování s tabákovými výrobky a že u něj bude provedena domovní prohlídka,

načež mu předali listinu označenou jako Příkaz k domovní prohlídce, tímto u něj

vzbudili dojem, že se jedná o úkon Policie ČR, proto jim S. Z. umožnil vstup do

jím obývaného domu, který prohledali, do přistaveného vozidla odnesli nejméně

30 kartonů nalezených cigaret různých přesně nezjištěných značek částečně

neokolkovaných a částečně opatřených kolky různých států v hodnotě nejméně

9.000,­- Kč, a pod pohrůžkou okamžitého vzetí do vazby v případě nevyplacení

částky 100.000,- ­Kč tuto částku po S. Z. požadovali, kdy tento jim v obavě

před vzetím do vazby předal v hotovosti částku 50.000,- Kč, načež z domu odešli

i s finanční hotovostí ve výši nejméně 100.000,- Kč a 5.000,- USD, což dle

kurzu ČNB ke dni 13. 5. 2009 odpovídá částce 98.280,- Kč, které odcizili při

prohledávání bytu, čímž S. Z. způsobili škodu na odcizených cigaretách a

penězích ve výši nejméně 207.280,- Kč“;

5) obviněný A. T.

„v blíže nezjištěné době a blíže nezjištěným způsobem si opatřil a do dne 9. 2.

2010 v K. – S. M., okr. K., na ul. H. v domě, neoprávněně bez povolení držel

střelnou zbraň - upravený omezeně střelbyschopný revolver Alfa model 030 ráže 9

mm R Blanc (nábojové komory) a 4,5 mm (hlaveň), kdy se jedná o zbraň kategorie

A ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) bod 3., bod 5. zákona č. 119/2002 Sb., o

zbraních, tedy o zbraň zakázanou a dále střelnou zbraň - šestiranný revolver

amatérské výroby bez výrobního čísla ráže 9,7 mm (hlaveň), 22 (válec), s

okrajovým zápalem, který není střelbyschopný, kdy se jedná o zbraň kategorie B

ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 119/2002 Sbírky o zbraních,

tedy o zbraň podléhající povolení, přičemž A. T. není držitelem příslušného

zbrojního průkazu či příslušné zbrojní licence a nebyla mu udělena náležitá

výjimka“;

byl obviněný M. L. uznán vinným za jednání pod bodem 1) výroku o vině

organizátorstvím zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání

s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona

č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr.

zákoník“), k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za jednání pod bodem

2) výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., za

jednání pod bodem 3) výroku o vině jednak organizátorstvím trestného činu

loupeže podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák., jednak

organizátorstvím trestného činu porušování domovní svobody podle § 10 odst. 1

písm. a) tr. zák. k § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a jednak organizátorstvím

trestného činu poškozování cizích práv podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §

209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák.;

obviněný M. G. byl uznán vinným za jednání pod bodem 2) výroku o vině trestným

činem loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona,

účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za jednání pod bodem 3) výroku

o vině jednak organizátorstvím trestného činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm.

a) tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák., jednak organizátorstvím trestného činu

porušování domovní svobody podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 238 odst.

1, odst. 3 tr. zák., a jednak organizátorstvím trestného činu poškozování

cizích práv podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 209 odst. 1 písm. a) ,

odst. 2) tr. zák.;

obviněný A. T. byl uznán vinným za jednání pod bodem 3) výroku o vině jednak

trestným činem loupeže § 234 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem porušování

domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a jednak trestným činem

poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., za

jednání pod bodem 4) výroku o vině jednak trestným činem vydírání podle § 235

odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jednak trestným činem krádeže podle § 247

odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., jednak trestným činem porušování domovní

svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a jednak trestným činem

poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., a za

jednání pod bodem 5) výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle §

279 odst. 1 tr. zákoníku;

a obviněný V. V. byl uznán vinným za jednání pod bodem 3) výroku o vině jednak

trestným činem loupeže § 234 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem porušování

domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a jednak trestným činem

poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák.

Za to byl obviněný M. L. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za užití § 35

odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro

jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s

ostrahou. Současně byl obviněnému podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen

trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to mobilního telefonu

značky Sony Ericsson včetně baterie a mobilního telefonu značky LG KP100,

uložené na pracovišti Policie ČR, ÚOOZ, SKPV, expozitura Ostrava, pod sp. zn.

ÚOOZ-67/TČ-2009-200437.

Obviněný M. G. byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za užití § 35 odst. 1

tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož

výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Současně byl obviněnému podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest

propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to SIM karty Vodafone, uložené

na pracovišti Policie ČR, ÚOOZ, SKPV expozitura Ostrava, pod sp. zn. ÚOOZ-67/

TČ-2009-200437.

Obviněný A. T. byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za užití § 35 odst. 1

tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šest)

měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do

věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle § 55 odst. 1 písm. a) tr.

zák. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to:

- kšiltovky černé barvy s nápisem „Policie“, která je uložena na

pracovišti Policie ČR, ÚOOZ, SKPV, expozitura Ostrava, sp. zn. ÚOOZ-67/

TČ-2009-200437,

- revolveru Alfa model 030 ráže 9 mm R Blanc (nábojové komory) a 4,5 mm

(hlaveň), a dále revolveru amatérské výroby bez výrobního čísla ráže 9,7 mm

(hlaveň), 22 (válec) s okrajovým zápalem nefunkční, jenž jsou uloženy u Policie

ČR, odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál pro MS kraj, Karviná, pod

sp. zn. KRPT-92795/ČJ-2010-0703IZ.

Obviněný V. V. byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za užití § 35 odst. 1

tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti)

měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do

věznice s ostrahou. Současně bylo obviněnému podle § 73 odst. 1 písm. c) tr.

zák. uloženo zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to:

- kukly černé barvy, pletené černé čepice a reflexní vesty zelené barvy

s nápisem „Policie“, zajištěné při domovní prohlídce u obviněného A. T.,

uložené na pracovišti Policie ČR, ÚOOZ, SKPV, expozitura O., pod sp. zn.

ÚOOZ-67/TČ-2009-200437,

- zapalovač - maketa samonabíjecí pistole BERETA model 92, zajištěné při

domovní prohlídce u obviněného A. T., uložené u Policie ČR, odboru služby pro

zbraně a bezpečnostní materiál pro MS kraj, K., pod sp. zn. KRPT-92795/ČJ-2010-

0703IZ.

Dále bylo obviněnému A. T. a obviněnému S. V. podle § 228 odst. 1 tr. ř.

uloženo, aby společně a nerozdílně nahradili poškozenému S. Z., škodu ve výši

248.280,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený S. Z. odkázán se zbytkem

nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných L. B., roz. B., M. B., R. B.

ml., P. M., N. O. a S. V.

Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež ze dne 2. 6. 2011,

sp. zn. 10 Tm 1/2011, podali obvinění M. L., M. G., A. T. a V. V., a

spoluobvinění L. B., M. B., R. B. a S. V., odvolání, o nichž rozhodl Krajský

soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 6 To 407/2011, a to tak,

že odvolání všech obviněných a spoluobviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Obviněný M. L. podal prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 4084 -

4086), které zaměřil pouze do výroku o vině, a to v bodech 2) a 3), kdy

uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný je

přesvědčen, že jeho jednání (dle skutkových zjištění soudů obou stupňů) popsané

v příslušné části výroku rozsudku okresního soudu, naplňuje znaky jiných,

mírnějších trestných činů, příp. formy, kterou se těchto měl dopustit. Odkázal

na odůvodnění svého řádného opravného prostředku, kdy namítl, že popis skutku

neodpovídá trestnému činu loupeže spáchaného ve formě spolupachatelství. Odvolací soud se jeho námitkami v podstatě nezabýval, resp. se v rámci

odůvodnění napadeného usnesení s těmito nevypořádal, když jejich nedůvodnost

nikterak v napadeném rozhodnutí neodůvodnil. Podrobně popsal, kde v rámci

odůvodnění napadeného usnesení konkrétně shledává tento nedostatek. Ke skutku

pod bodem 2) výroku o vině uvedl, že zvolená právní kvalifikace trestného činu

loupeže je neudržitelná, když uvedené neodpovídá ani samotnému popisu skutku,

který nenaplňuje veškeré znaky zvoleného trestného činu. Prvá část jednání,

první odstavec skutku pod bodem 2), nenaplňuje znaky trestného činu a v žádném

případě již ne trestného činu dokonaného, neboť v žádném případě nelze

kvalifikovaně předjímat, jak by se událost vyvíjela, a nelze z uvedeného

dovozovat naplnění znaků dokonaného trestného činu loupeže. Ani třetí odstavec

v popisu daného skutku nenasvědčuje naplnění znaků trestného činu loupeže, ba

právě naopak svědčí o pokusu nedokonaného trestného činu podvodu v souvislosti

se záměrem nezaplacení nekolkovaných cigaret. Znakem loupeže je užití násilí

nebo pohrůžky jiné újmy právě a jen v úmyslu zmocnění se cizí věci, což se v

daném případě zjevně nestalo, neboť incident, ke kterému došlo mezi M. B. a

polským prodejcem, není násilím, které by směřovalo ke zmocnění se zboží, ale

toliko k uchránění zboží již zjevně nabytého v úmyslu prodejce podvést jeho

nezaplacením, kdy na místě nastalé násilí, příp. pohrůžka násilím spočívající v

užití střelné zbraně, byla toliko důsledkem jednání prodejce, a tedy pouhým

excesem obviněného M. B. Zboží se chtěli zmocnit a také zmocnili lstí, tedy

podvodným jednáním, čímž bylo jejich jednání dokonáno, a násilí (v podobě

zbraně a fyzického kontaktu) bylo použito toliko jedním pachatelem až následně,

a to toliko v úmyslu uchránit podvodně nabyté zboží. Ke skutku pod bodem 3)

výroku o vině obviněný uvedl, že pokud jde o podíl na spáchání vytýkaného

jednání, byla zcela správně použita kvalifikace jednání jako účastenství ve

formě organizátorství, kdy je však obviněný současně přesvědčen, že jednání

mohlo být kvalifikováno toliko jako trestný čin podílnictví.

Zosnování celé

akce takto složitým způsobem, tedy zejména za použití policejních uniforem,

mělo za účel vyloučení nutnosti použití násilí, a tedy organizátor v daném

případě může, dopustili-li se hlavní pachatelé na místě samém vzhledem k

okolnostem závažnějšího jednání, ve shodě s příslušnou trestněprávní teorií

odpovídat pouze za účastenství na jednání, které bylo zjevně zamýšleno, tedy

přivedení poškozeného v omyl s úmyslem takto se zmocnit jeho zboží. Právní

kvalifikace organizátorství trestného činu loupeže je zcela nepřiléhavá a s

ohledem na okolnosti případu hrubě nesprávná. Právní kvalifikace trestného činu

poškozování cizích práv je dle obviněného taktéž nesprávná, neboť je dle jeho

přesvědčení vzájemně rozporné, aby byl organizátor (pravomocně) uznán vinným

současně z toho, že zosnoval a řídil spáchání činu, kterým má být proti jinému

použito násilí v úmyslu zmocnit se jeho věcí a neoprávněně vniknout do jeho

domu na straně jedné, a spácháním činu, kterým jiného uvedl v omyl tak, že se

vydával za veřejného činitele, na straně druhé. Při nemožnosti zhoršení

postavení v řízení není možné organizátorovi přičítat jednání hlavních

pachatelů, kteří se na místě samém vůči poškozenému a jeho domu dopustili

(nezamýšleného) násilí.

Z uvedených důvodů obviněný M. L. navrhl, aby dovolací soud usnesení Krajského

soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 6 To 407/2011, zrušil a přikázal

tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný M. G. dovolání (č. l. 4052 - 4056) opřel o dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítl, že od zahájení trestního stíhání vypovídal a popsal zcela

podrobně svou činnost při skutcích, které mu byly obžalobou kladeny za vinu, a

trvá na tom, že v žádném případě jeho jednání nespočívalo ani nespělo k

dokonání, případně k jiné trestní formě účastenství na trestném činu loupeže

dle § 234 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině

uvedl, že soud porušil obžalovací zásadu ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. tím, že

skutek rozdělil na tři části, přičemž pro dílčí útok popsaný ve třetím odstavci

mu nebylo vůbec sděleno obvinění a nebyl uveden ani v obžalobě. Namítl, že

skutková část rozsudku nemá v tomto bodě oporu v provedených důkazech. Jednání

obviněného M. B. na místě samém, kdy měl údajně na polského prodejce mířit

střelnou zbraní, je nepochybně excesem ve společném jednání ostatních

obviněných, kdy z žádného důkazu nevyplývá předchozí dohoda o tom, že by měl B.

vůči prodejci cigaret použít zbraň či nějaké násilí. Celá věc byla dohodnuta

tak, aby došlo k naplnění trestného činu krádeže a tento úmysl pak měli

sledovat všichni obvinění. To, že obviněný M. B. postupoval v rozporu s

předchozí dohodou ostatních obviněných, nelze pak přičítat těmto k tíži, když

tito nemohli takovéto jednání ze strany M. B. předpokládat. Navíc ostatní

obvinění neměli vědomost o existenci zbraně u obviněného M. B. V obou skutcích

nebyl záměr veden snahou proti jinému užít násilí v úmyslu zmocnit se cizí

věci, případně se tohoto trestného činu loupeže dopustit ve formě

organizátorství. Skutek měl být proto maximálně posouzen jako trestný čin

krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. zák. Obdobně u bodu 3)

výroku o vině obviněný namítl, že soud skutek chybně právně kvalifikoval.

Vylučuje svoji účast na trestné činnosti, jakož i jakoukoli předchozí domluvu

obviněných. Domluvil obchod se svědkem M. M. s tím, že úmyslem bylo svědka M.

M. podvést, resp. okrást, a to prostřednictvím nastrčeného kupce. O tomto jeho

záměru věděl M. L. i R. B., nicméně nezávisle na jeho vůli bez jakéhokoliv

přispění z jeho strany se pak do celé věci vložily i další osoby, se kterými

však nevešel blíže ve styk a rovněž také s nimi nic neplánoval, neorganizoval,

kdy osobně v převážné míře jednal toliko se svědkem M. M. a obviněným V. V.

Veškeré domluvy s obviněným V. V. pak směřovaly k neoprávněnému získání cigaret

od svědka M. M., a to formou krádeže. Z těchto důvodů je přesvědčen, že jeho

jednání nelze podřadit pod společné jednání ostatních obviněných, neboť o

záměru ostatních obviněných nevěděl.

Z uvedených důvodů obviněný M. G. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení

Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 6 To 407/2011, a rovněž i

rozsudek Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, ze dne 2. 6. 2011, sp.

zn. 10 Tm 1/2011, zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a

rozhodl.

Obviněný A. T. prostřednictvím podaného dovolání (č. l. 4078-4080) uplatnil

dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. maje za to, že jeho

jednání pod bodem 3) výroku o vině nelze právně kvalifikovat jako trestný čin

loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť nejednal v loupežném úmyslu, zejména,

že neužil násilí ani pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, kdy tuto

podmínku nesplňuje použití stejnokroje příslušníka Policie ČR ani předstírání

služebního zákroku policie ČR. Poukazuje na jednání popsané pod bodem 4) výroku

o vině, kdy měl předstírat obdobný zinscenovaný policejní zákrok a v jeho

průběhu se zmocnit věcí poškozeného, které bylo kvalifikováno jen jako trestný

čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Ve vztahu ke skutku

pod bodem 4) výroku o vině však současně namítl, že zde znak pohrůžky jiné

těžké újmy v úmyslu poškozeného k něčemu nutit nebyl naplněn, resp. popis

skutku pod bodem 4) výroku o vině nezahrnuje popis jakékoliv pohrůžky jiné

těžké újmy. Stejně tak popis skutku nezahrnuje takové jednání, z něhož by bylo

zřejmé, že neoprávněně vnikl do domu a překonal při tom překážku, jejímž účelem

je zabránit vniknutí. Z popisu jednání přitom vyplývá, že měl poškozenému

předat falešný příkaz k domovní prohlídce, na jehož základě je poškozený

vpustil do domu zcela dobrovolně. Totožné pak namítá ve vztahu k trestnému činu

krádeže, kterého se měl dopustit vloupáním, přičemž z popisu skutku tato

okolnost nijak nevyplývá. Ve vztahu ke skutku pod bodem 5) výroku o vině

obviněný namítl, že obžalobou mu bylo vytknuto toliko jednání spočívající v

držení revolveru Alfa a pokud jej následně prvostupňový soud uznal vinným i z

držení další zbraně, a to revolveru amatérské výroby bez výrobního čísla, pak

bylo porušeno ustanovení § 220 tr. ř., tedy obžalovací zásada, neboť byl uznán

vinným pro skutek, pro který nebyl obžalován.

Z uvedených důvodů proto obviněný A. T. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k

odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze

dne 7. 10. 2011, sp. zn. 6 To 407/2011, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc

tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný V. V. v rámci podaného dovolání (č. l. 4058 – 4060) uplatnil (bez

odkazu na konkrétní ustanovení, ale v dostatečném popisu) dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že odvolání proti rozsudku prvního stupně

bylo odvolacím soudem jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto, i když

předcházející řízení před Okresním soudem v Karviné bylo zatíženo vadami, které

naplňují dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g), tedy že toto rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně

právním posouzení. Namítl, že nalézací soud dospěl pod bodem 3) výroku o vině k

závěru o vině, aniž by přihlédl komplexně ke všem jeho námitkám, přičemž

neuvedl důvody, pro které k jednotlivým námitkám nepřihlédl. Nebyla naplněna

skutková podstata trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1

písm. a), odst. 2 tr. zák., neboť po celou dobu jednání, které je mu kladeno za

vinu, na sobě neměl žádnou policejní uniformu, ani na jeho civilním oděvu

nebyly žádné části, které by mohly vzbudit dojem, že se jedná o policejní

uniformu, a tedy se daného trestného činu nemohl dopustit. K naplnění znaků

trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2

tr. zák. je nutné jednak způsobení vážné újmy na takto vymezených cizích

nemajetkových právech a jednak jednání, které má povahu podvodného jednání, tj.

uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu. Avšak samotné odůvodnění

okresního soudu neobsahuje žádnou odpověď na otázku, jaké právo ani jakým

způsobem mělo být porušeno, ani jaká škoda měla být tímto jednáním způsobena.

Ve vztahu k trestnému činu porušování domovní svobody dle § 238 odst. 1, odst.

3 tr. zák. obviněný namítl, že ve skutkové větě není označeno a popsáno žádné

jeho jednání, a ani v provedeném dokazování není patrná žádná skutečnost, která

by umožnila závěr, že se daného trestného činu dopustil. Na pozemku M. M. byl

před příjezdem ostatních spoluobviněných s jeho souhlasem, poté již nikoli,

neboť se na naložení cigaret nikterak nepodílel. Po celou dobu seděl v dodávce

a tato se rovněž nenacházela na předmětném pozemku. Zvolená právní kvalifikace

je tak v rozporu se skutkovými zjištěními, které učinily soudy obou stupňů, a

ze kterých vycházely při svém rozhodnutí o vině, resp. o zamítnutí odvolání.

Taktéž nesouhlasí s tím, že je mu za vinu kladeno jednání posouzené jako

trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Namítl, že nebyl nikterak

seznámen s úmyslem ostatních, a jejich úmysl nebyl schopen dovodit ani z jejich

jednání, které skutku předcházelo. Neúčastnil se žádného jednání, při kterém by

došlo k dohodě ohledně způsobu provedení, a rozhodně se nikterak nepodílel na

násilném jednání vůči poškozenému. Je také přesvědčen, že trest, který mu byl

uložen, je nepřiměřeně přísný vzhledem k jeho podílu na protiprávním jednání

ostatních obviněných.

Na podkladě výše uvedených námitek navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jím

podaného dovolání rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, č. j.

6 To 407/2011-3665, zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.

písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen

„státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky všech

obviněných, uvedl, že byť obvinění deklarují dovolací důvod specifikovaný v

ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky jimi podaná dovolání z

podstatné části obsahují námitky skutkové povahy, tj. směřují do správnosti a

úplnosti skutkových zjištění, rozsahu dokazování a zejména do způsobu hodnocení

provedených důkazů. Totožné argumenty uplatnili obvinění již v předchozích

fázích trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se jimi zabývaly a jak je

zřejmé z odůvodnění rozsudku, resp. usnesení, pečlivě se s nimi vypořádaly.

Skutková zjištění soudů tak mají nepochybně oporu v provedeném dokazování,

nejedná se o situaci, kdy mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy,

příp. mezi skutkovými zjištěními a právními závěry existuje extrémní nesoulad.

Veškeré skutkové okolnosti činu, jež vystihují zákonné znaky stíhaných

trestných činů, včetně forem trestné součinnosti či účastenství, vyplývají z

popisu skutku, příp. jsou dostatečným způsobem rozvedeny v odůvodnění soudních

rozhodnutí. Obvinění se de facto domáhají jiného hodnocení opatřených důkazů,

navozují vlastní verzi skutkového děje, mimo jiné popírají předchozí domluvu

všech obviněných, jež měla pokrývat celý průběh skutkového stavu s tím, že u

hlavních pachatelů šlo o exces, a na tomto podkladě se domáhají odlišného

právního hodnocení skutků. Pokud se týká otázky totožnosti skutku ve smyslu §

220 odst. 1 tr. ř., je třeba zdůraznit, že se jedná o procesní námitku, kterou

nelze uplatnit v rámci zvoleného dovolacího důvodu.

Vzhledem k tomu, že veškeré námitky obviněných shledal státní zástupce

nepodstatnými, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §

265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou

výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami,

zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro

věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí

dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 6

To 407/2011, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.

h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají

pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí,

jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění

uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm.

b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku

rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují

náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím

svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě

uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo

nutno posoudit, zda obviněnými M. G., M. L., A. T. a V. V. uplatněné námitky

naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který

uplatnili obvinění A. T. a V. V., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto

o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo

usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny

procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu

předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod

tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo

rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti

rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž

byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v

rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání

uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo

pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného

přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněných

je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněných

projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením.

Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první

alternativě, proto nepřichází v úvahu.

Obvinění však podle obsahu dovolání shodně uplatnili tento dovolací důvod v

jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl

dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1

písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázali na dovolací důvod uvedený pod

písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který shodně

uplatnili všichni obžalovaní, je možno namítat, že skutek, jak byl v původním

řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin,

ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto

vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné

hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové

okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je

možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v

usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn.

IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení

přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale

vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a

v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost

aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a

to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném

hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o

dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé

šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož

skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací

prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.

ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že

východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená

v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další

soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva

(především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však část uplatněných dovolacích námitek obviněných směřuje

právě do oblasti skutkových zjištění.

Obviněný M. G. v rámci námitek vztahujících se ke skutku pod bodem 2) výroku o

vině soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi spoluobviněných,

zejména pak spoluobviněné L. B.; spadá sem i námitka stran způsobu, jakým soud

tyto výpovědi hodnotil), a vadná skutková zjištění (především námitky

vztahující se k objasnění skutečnosti, zda zde existovala předchozí dohoda mezi

spoluobviněnými stran užití násilí, resp. zbraně a otázky povědomosti, že tuto

měl u sebe spoluobviněný M. B., námitka neexistence ztotožněné osoby

poškozeného), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným

důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů

nevyplývají, především pak, že nebyl proveden jediný důkaz, který by svědčil o

tom, že zde existovala předchozí dohoda o tom, že by měl spoluobviněný M. B.

použít vůči prodejci zbraň či nějaké násilí) a vlastní verzi skutkového stavu

věci (kdy obviněný zdůraznil ve vztahu ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině, že

spoluobvinění L. B., M. B. a N. O. měli pod záminkou koupě cigaret od polského

prodejce lstí tyto získat a následně měl on a obvinění M. L. a R. B. těmto

spoluobviněným - posádce dodávkového vozidla z místa bez zaplacení zboží ujet,

přičemž nepadlo jediné slovo o tom, že by měli vůči prodejci užít násilí, resp.

použít zbraně).

Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku obviněný dále uplatnil námitku, že

soudy nesprávně právně posoudily jeho jednání jako trestný čin loupeže podle §

234 odst. 1 tr. zák., přičemž mělo být jeho jednání posouzeno maximálně jako

trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), c) tr. zák., neboť nebyl

naplněn znak „užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“, resp. nebyl zde

úmysl užít vůči prodejci násilí, kdy jednání obviněného M. B. bylo jen jakýmsi

excesem, který nemůže být ostatním obviněným kladen k tíži, kteroužto lze v

podobě uplatněné obviněným s jistou mírou benevolence podřadit pod uplatněný

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podstatě totožnou námitku

uplatnil v rámci dovolání i obviněný M. L.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti

jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se

cizí věci. Za to bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.

Ze skutkové věty rozsudku pod bodem 2) výroku se podává, že obvinění jednali

“společně po předchozí dohodě získat cigarety i za užití násilí nebo pohrůžky

násilí“.

Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda

a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v

použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného

nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly

k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být

prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený

kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z

obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje

vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je

však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli

poškozeného (srov. R 1/1980). O loupež jde také tehdy, když se pachatel pokusil

o krádež a k jejímu dokonání použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního

násilí. Úmysl pachatele (srov. § 4) se musí vztahovat jak k násilnému jednání,

jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak

nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže

podle § 234 odst. 1 je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního

násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby

tento úmysl byl uskutečněn (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní

zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1375 –

1377).

Při posuzování skutkového děje se zcela jistě nelze omezovat na pouhé slovní

vyjádření jednotlivých znaků skutkové podstaty slovy zákona, nýbrž je nezbytné

se zabývat i vnitřní kauzální strukturou tohoto deliktu. Jak bylo vyloženo

výše, trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se řadí k trestným

činům, jež mají dva objekty – ochranu osobní svobody člověka a majetku.

Současně se jedná o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť loupež je

dokonána již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v

úmyslu zmocnit se cizí věci.

Podle § 89 odst. 5 tr. zák. je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel

nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání

nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu

rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je

možno učinit útok proti tělu důraznějším.

Užitím zbraně k útoku nebo k překonání nebo zamezení odporu je nejen užití

zbraně k fyzickému násilí (např. vystřelení proti tělu poškozeného, bodnutí

dýkou atd.), ale i její užití k působení na psychiku poškozeného, tj. k hrozbě

(např. napřažení železnou tyčí, najíždění autem na poškozeného apod.). Trestný

čin je spáchán se zbraní i tehdy, když pachatel přímo zbraně nepoužil ke

spáchání trestného činu, ale měl ji za tím účelem u sebe, aby ji podle potřeby

použil k útoku, k překonání či zamezení odporu. Spolupachatel odpovídá za to,

že trestný čin byl spáchán se zbraní i tehdy, když zbraň sám nepoužil ani ji k

tomu účelu neměl u sebe, ale když s jeho vědomím jiný spolupachatel užil zbraň

k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo ji za tím účelem měl u sebe.

Obvinění M. G. i M. L. tuto námitku uplatnili již v rámci řádného opravného

prostředku a odvolací soud se jí dostatečným způsobem zabýval. V rámci

odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že „pokud jde o použití pohrůžky zbraní,

nelze toto považovat za exces jen ze strany obž. M. B., neboť z provedeného

dokazování vyplývá, že všichni obžalovaní byli rozhodnuti, a to i případně za

použití násilí (proto byl do akce přibrán M. B.), zmocnit se cigaret od občana

P. Podle názoru krajského soudu má závěr okresního soudu oporu v provedených

důkazech a byl proto shledán správným a zákonným“ (str. 11 napadeného

usnesení). Poukázal zejména na výpověď obviněné L. B., která ve své výpovědi

popsala vzájemnou součinnost všech obviněných, kdy, pokud jde o samotnou

událost ze dne 21. 10. 2009, uvedla, že obviněný M. B. měl napřed vytáhnout z

oděvu nůž a až následně zbraň, kterou měl prodejce ohrožovat, což bylo

potvrzeno i výpovědí obviněné N. O., a dále odkázal na obsah výpovědí

rozvedených na str. 19 až 28 rozsudku a zmiňované záznamy telekomunikačního

provozu mezi jednotlivými obviněnými (str. 44 až 47 rozsudku).

Z protokolů o telekomunikačním provozu mezi jednotlivými obviněnými lze zcela

bezpečně dovodit plánování celé akce. Ze záznamu na č. l. 1562 spisu se pak

podává, že obvinění M. G. a M. L. v rámci plánování akce taktéž hovořili o

možnosti, že prodejci by mohli mít zbraně, přičemž na to reagoval obviněný M.

L. tím, že uvedl, „tak při nejhorším by jsme to museli udělat, že vyletíme v

kuklách, abychom se nemuseli s nikým dělit, to za to stojí“, a dále „v kuklách

všichni a já na něho namířím“. Bagatelizovat užití maskovacích kukel či zbraní,

kdy obvinění při konfrontaci z obsahem přepisů telekomunikačních hovorů uvedli,

že toto nebylo míněno vážně a že se jednalo jen o vtip, není namístě, zejména

pak za situace, kdy dle skutkových zjištění obviněný M. B. zbraň použil.

Obvinění byli srozuměni s tím, resp. počítali i s možností, že k dokonání akce

bude v krajním případě užito násilí, kdy s tímto vědomím najali do akce

obviněného M. B.

Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se skutkovými závěry nalézacího, potažmo

odvolacího soudu. Vzhledem k okamžiku použití násilí, když je použití střelné

zbraně či nože zcela jistě správné považovat za formu násilí, je zřejmé, že

uvedené násilí bylo užito právě v úmyslu zmocnit se cizí věci (cigaret

naložených ve vozidle obviněných), a že obvinění tímto okamžikem naplnili

zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a nikoliv

zákonné znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší

soud proto námitku obviněných M. G. a M. L. shledal neopodstatněnou.

Obviněný M. G. dále ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku namítl, že nebyla

dodržena zásada obžalovací, kdy trestní stíhání bylo zahájeno dne 9. 2. 2010 na

základě usnesení Policie ČR, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu

Ostrava, č. j. UOOZ-67/TČ-2009-200437, pro trestný čin loupeže dle § 234 odst.

1 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 1 tr. zák. ve

stádiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. Po ukončení vyšetřování okresní

státní zástupce podal u Okresního soudu v Karviné obžalobu, kde byl pod bodem

2) stíhán v podstatě za stejný skutek, uvedený v usnesení o zahájení trestního

stíhání, nicméně okresní soud pak oproti obžalobě rozdělil skutek v odsuzujícím

rozsudku do tří odstavců, kdy skutek popsaný ve třetím odstavci nemá oporu v

podané obžalobě a rovněž pak není ani obsahem usnesení o zahájení trestního

stíhání vůči jeho osobě. Uvedl, že v hlavním líčení je soud limitován podanou

obžalobou a popisem skutku, a rozhodne-li tedy o skutku, pro který nebyl

obžalovaný obžalobou stíhán, dojde k porušení zákona.

K této námitce je třeba uvést, že se nejedná o námitku hmotně právního

charakteru, nýbrž o námitku procesní, neboť předmětný institut je upraven v §

220 tr. ř. a takovouto námitku nelze v rámci dovolání úspěšně uplatnit nejen

pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným ze zákonem

taxativně stanovených důvodů dovolání (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze

dne 21. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 723/2011). Nicméně jako obiter dictum považuje

dovolací soud za nezbytné uvést, že podle ustálené judikatury je třeba

rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším

světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž

prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace.

Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a

nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli

ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp.

zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li

zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Totožnost skutku

neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení (dříve i vznesení) obvinění a

skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být plná shoda. Totožnost

skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě

zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku

je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do

souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i

tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící

s původními jedno jednání, popř. následek [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne

16. 2. 1995, sp. zn. (Rc) Tzn 12/94]. Dále je třeba zdůraznit, že z ustanovení

§ 220 odst. 3 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu

obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve

smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není

vázán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz

179/99). Proto je namístě uvést, že totožnost skutku zůstala v projednávané

trestní věci zachována, když proti obviněnému bylo zahájeno trestní stíhání pro

trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaného formou

spolupachatelství podle § 9 odst. 1 tr. zák. ve stádiu přípravy podle § 7 odst.

1 tr. zák. (č. l. 2 až 16), následně byla podána obžaloba pro trestný čin

loupeže ve stádiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák.

s tím, že z nezjištěné příčiny k převzetí cigaret a jejich dovozu do České

republiky nedošlo (č. l. 2868 až 2896), kdy tato doposud nezjištěná příčina

byla v průběhu dokazování objasněna a popis skutku tak byl o tento doposud

nejasný bod doplněn, a následně byl skutek ve své celistvosti posouzen jako

dokonaný trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku obviněný M. G. vznesl námitku

nesprávného právního posouzení jeho jednání jako organizátorství k trestnému

činu loupeže a na to navazujících trestných činů, kteroužto lze stejně jako

námitku předchozí v obecné rovině pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně obviněný tuto vznesl způsobem

neregulérním, kdy námitka jím uplatněná je v tomto případě námitkou založenou

na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, resp. vlastní verzi

skutkového stavu věci, a tedy čistou spekulací (kdy obviněný uvedl, že domluvil

obchod se svědkem M. M. s tím, že úmyslem bylo svědka M. M. podvést, resp.

okrást, a to prostřednictvím nastrčeného kupce, o čemž věděl M. L. a R. B., kdy

se pak nezávisle na jeho vůli do celé věci vložily i další osoby, se kterými

však nevešel blíže ve styk a rovněž také s nimi nic neplánoval a neorganizoval,

nevěděl a ani nepředpokládal, jaký záměr a jaká dohoda byla mezi

spoluobviněnými R. B., M. L., A. T. a V. V., neboť osobně v převážné míře

jednal toliko se svědkem M. M. a spoluobviněným V. V., kdy veškeré domluvy se

spoluobviněným V. směřovaly k neoprávněnému získání cigaret od svědka M. M., a

to formou krádeže). Obviněný nevznáší ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku

žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence

možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním

posouzením. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Je

evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání ve vztahu ke skutku pod bodem 3)

výroku formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,

vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i

druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve

skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím předložil

svou vlastní verzi skutkového stavu věci založenou na podkladě odlišného

hodnocení důkazů, než jak bylo učiněno soudy činnými ve věci.

Na základě výše uvedeného shledal Nejvyšší soud námitky obviněného M. G. jako

zjevně neopodstatněné.

Obviněný M. L. v rámci dovolání namítl, že popis skutku pod bodem 2) výroku

neodpovídá trestnému činu loupeže spáchaného ve formě spolupachatelství. Prvá

část jednání (první odstavec skutku pod bodem 2) nenaplňuje znaky trestného

činu a v žádném případě již ne trestného činu dokonaného, neboť nelze

kvalifikovaně předjímat, jak by se událost vyvíjela a nelze z uvedeného

dovozovat naplnění znaků dokonaného trestného činu loupeže. Ani třetí odstavec

v popisu daného skutku nenasvědčuje naplnění znaků trestného činu loupeže, ba

právě naopak svědčí o pokusu nedokonaného trestného činu podvodu v souvislosti

se záměrem nezaplacení nekolkovaných cigaret. Ve skutku popisované násilí není

násilím, které by směřovalo ke zmocnění se zboží, ale toliko k uchránění zboží

již zjevně nabytého v úmyslu prodejce podvést jeho nezaplacením. Je tedy naopak

jednoznačné, že jednání směřovalo zásadně k dokonání trestného činu podvodu,

který se však v důsledku jednání prodejce (potencionálního poškozeného)

nezdařil, neboť prodejce nedopustil to, aby zboží zůstalo nezaplaceno a na

místě nastalé násilí, příp. pohrůžka násilím spočívající v užití střelné zbraně

byla toliko důsledkem jednání prodejce, a tedy pouhým excesem jednoho z

obviněných.

Těmto námitkám nelze přisvědčit. Ve vztahu k námitce užití násilí Nejvyšší soud

odkazuje na výše rozvedenou námitku obviněného M. G. týkající se užití střelné

zbraně. Namítá-li pak obviněný M. L., že násilí bylo užito jen proto, aby bylo

zabráněno prodávajícímu v opětovném získání odcizených cigaret, tedy že jeho

jednání směřovalo k dokonání trestného činu podvodu, který se však v důsledku

jednání prodejce nezdařil, je třeba uvést následující.

Trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 je dokonán již užitím násilí nebo

pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci,

aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srovnej Šámal, P., Púry,

F., Rizman, S., Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H.

Beck, 2004, str. 1377). Pojem ,,zmocnit se cizí věci‘‘ je třeba vykládat tak,

že k němu obecně dochází až v okamžiku, kdy je věc odejmuta z dispozice

vlastníka věci (poškozeného). Naložení cigaret do dodávky obviněných samo o

sobě ještě neznamenalo odejmutí věci z dispozice vlastníka, tedy prodejce,

který se i nadále zdržoval v místě a čekal na zaplacení zboží. Fakt, že zde byl

od počátku úmysl prodejci nezaplatit, je pro posouzení skutečnosti, zda byla

věc odejmuta či nikoli, irelevantní. Jinými slovy se obvinění zboží v této fázi

svého jednání ještě zcela nezmocnili, a teprve za účelem dokončení kroků

směřujících ke zmocnění se zboží (odjetí s vozem, kde byly cigarety uloženy)

použili násilí proti prodejci, aby mohli se zbožím ujet a zboží se tak

definitivně zmocnit.

Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že obvinění trestný čin loupeže podle §

234 odst. 1 tr. zák. dokonali, když po přeložení cigaret z prodejcova vozu do

jejich vozidla užili násilí (namíření střelné zbraně na prodejce a slovní

výhrůžky s tím spojené), aniž by se však cigaret zmocnili, kdy tyto byly v

nastalém zmatku prodejcem opětovně přeloženy do jeho vozu, se kterým následně z

místa činu odjel. Při takto zjištěném skutkovém stavu nepřicházelo v úvahu jiné

posouzení skutku než jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Námitky obviněného týkající se nesprávného hmotně právního posouzení skutku

proto nenaplňují uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve vztahu k jednání pod bodem 3) výroku přednesl obviněný M. L. celou řadu

námitek, které se však svým obsahem v drtivé většině míjí s uplatněným

dovolacím důvodem. Obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku pod bodem

3) výroku jako organizátorství (§ 10 odst. 1 písm. a) tr. zák.) trestného činu

loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., trestného činu porušování domovní svobody

podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a taktéž trestného činu poškozování

cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., s tím, že se

jednalo toliko o organizátorství k trestnému činu podílnictví, kdy v této

souvislosti namítá rozpornost kvalifikace jednání jako trestného činu loupeže a

současně i trestného činu poškozování cizích práv, kdy mu jako organizátorovi

nelze přičítat k tíži jednání hlavních pachatelů, kteří se na místě samém vůči

poškozenému a jeho domu dopustili nezamýšleného násilí.

Obviněný se mýlí ve své úvaze, že je vyloučen jednočinný souběh trestného činu

loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestného činu poškozování cizích práv

podle § 209 odst. 1 písm. a). odst. 2 tr. zák. Jelikož tyto trestné činy

směřují proti různým objektům, není jejich souběh vyloučen a s ohledem na

různou výši jejich zákonných trestních sazeb nepřichází v úvahu ani jejich

faktická konzumpce (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp.

zn. 8 Tdo 482/2007). Stejně tak není vyloučen i souběh trestného činu

porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jímž byl

obviněný taktéž uznán vinným.

Obviněný se trestných činů pod bodem 2) rozsudku dopustil ve formě

organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle tohoto ustanovení je

účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně

spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor). Podle odst. 2 § 10

tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o

trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví

něco jiného.

V ustanovení § 10 tr. zák. je vymezeno tzv. účastenství v užším smyslu, kterým

jsou organizátorství, návod a pomoc (do účastenství v širším smyslu zahrnujeme

navíc spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák.). Trestná činnost

účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní

skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo

nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je

namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o

stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni

nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství, a proto jsou

organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu (§ 89

odst. 1 tr. zák.) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství,

ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí. Účastenství je v trestním

zákoně vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině

závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního

pachatele. Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle § 10 tr. zák.

jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Zásada

akcesority účastenství však neznamená, že organizátorství, návod nebo pomoc

jsou vždy beztrestné, jestliže trestný čin nebyl dokonán nebo jestliže se

pachatel o něj nepokusil (srov. R 58/1973, R 1/1973). Účastenství předpokládá

úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na

konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními

rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty).

Organizátor je ten, kdo trestný čin zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný čin

dokonán nebo se pachatel o něj alespoň pokusil. Je účastníkem, který se na

spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem,

aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Za „zosnování“ trestného činu

je třeba považovat činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného

činu, vymyšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm

podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělení úkolů jednotlivým

osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti

i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování

odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti

apod. Za „řízení“ trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v

usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání

konkrétních pokynů jednotlivým osobám a vyžadování jejich splnění apod. Je

nerozhodné, do jaké míry si osoby, které jsou organizovány, uvědomují činnost

organizátora. Organizátorství je ve srovnání s návodem závažnější a

nebezpečnější formou trestné součinnosti (účastenství), protože organizátor se

ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale

vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje znaky

„zosnování“ a „řízení“ trestného činu (srov. R 67/1971).

Pokud by ze strany hlavního pachatele došlo k excesu a exces pachatele by vedl

ke spáchání těžšího trestného činu (např. vraždy, ač návodce naváděl jen ke

způsobení těžké újmy na zdraví), pak odpovědnost účastníka se takovým excesem

pachatele nezmění a bude odpovědný za účastenství k mírnějšímu trestnému činu

(např. pachatel bude odpovědný za vraždu podle § 219 tr. zák., ale návodce jen

za návod k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 10 odst. 1 písm. b), § 222

odst. 1 tr. zák.). Podobné důsledky má i omyl pachatele. Jestliže pachatel

dokonal trestný čin, k němuž účastenství směřovalo, nebo se o něj alespoň

pokusil, pak jeho omyl pro trestní odpovědnost účastníka nemá význam v případě

omylu v předmětu útoku (error in objecto – in persona) nebo omylu v kauzálním

průběhu (aberratio ictus) - srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní

zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 100 - 103.

Ve vztahu k námitce užití násilí u skutků pod body 2) a 3) výroku a s tím

související úvahy obviněného M. L., že se jednalo toliko o exces ze strany

jednoho z obviněných, které předložil i obviněný M. G., Nejvyšší soud uvádí, že

o takovýto případ se v projednávané věci nejedná. Lze odkázat na výše uvedený

závěr stran námitky obviněného M. G. týkající se užití násilí ve vztahu ke

skutku pod bodem 2) výroku rozsudku. Obvinění jednali s úmyslem zmocnit se

cigaret od občana P. a to i za cenu užití násilí (str. 11 napadeného usnesení),

resp. v rámci akce kalkulovali i s možností, že k dokonání akce bude v krajním

případě užito násilí, kdy s tímto vědomím najali do akce obviněného M. B.,

který následně použil vůči polskému prodejci cigaret zbraň. Jak již bylo výše

uvedeno, z protokolů o telekomunikačním provozu mezi jednotlivými obviněnými

vyplynulo, že tito s možností použít v rámci celé akce v krajním případě i

zbraň počítali (č. l. 1562 spisu), tedy ze strany obviněného M. B. se o exces

nejednalo.

Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i ve vztahu k jednání pod bod bodem 3)

výroku rozsudku, neboť dle skutkových zjištění jednali obvinění po vzájemné

domluvě zahrnující i užití násilí nebo pohrůžky násilí, kdy si byli obvinění M.

L., R. B. a M. G. vědomi, že obviněný A. T. a spol. budou převlečeni do

policejních uniforem a budou mít u sebe střelné zbraně, kdy obviněný M. L.

obviněného A. T. a spol. dokonce sám instruoval, kdy se do uniforem mají

převléci. Obvinění si byli vědomi, že celé jednání je vedeno úmyslem získat od

poškozeného M. M. cigarety uložené v prostoru jeho domu, resp. garáži bez

zaplacení, kdy obvinění po vzájemné domluvě předstírali, že jsou příslušníky

policie a že se jedná o policejní akci. Námitka obviněného M. L., že je

samozřejmé, že měli u sebe zbraně, když se vydávali za policisty, tedy, že se

jednalo o jakýsi nezbytný doplněk zvyšující věrohodnost jejich převleku, je

však ve vztahu k užitému násilí irelevantní. Poškozený byl přesvědčen, že se

jedná o poněkud nestandardní policejní akci, kdy muži byli vybaveni nejen

uniformami, ale taktéž zbraněmi. Jak bylo vyloženo výše ve vztahu k ustanovení

§ 89 odst. 5 tr. zák., trestný čin je spáchán se zbraní i tehdy, když pachatel

přímo zbraně nepoužil ke spáchání trestného činu, ale měl ji za tím účelem u

sebe, aby ji podle potřeby použil k útoku, k překonání či zamezení odporu.

Obviněný A. T. a spol. zbraně, které měli u sebe, vůči poškozenému M. M.

použili. Pokud jimi byli A. T. a spol. vybaveni a pokud byli všichni obvinění

ve skutku pod bodem 3) výroku srozuměni s tím, že tyto zbraně budou mít u sebe

a danou akci provedou tak, že poškozeného donutí k vydání cigaret uložených v

jeho garáži, je zcela logické, že tak hodlali učinit i způsobem, kdy bude nutno

překonat odpor poškozeného.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který

obviněný M. L. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná

aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o

hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně

jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje

hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §

2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.

Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné

nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti

dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných

skutkových zjištění, kdy svůj závěr o jiném hmotněprávním posouzení založil na

podkladě vlastního hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, pak

soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž

porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice

může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů

[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz

přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Námitky obviněného M. L. tedy nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Je namístě též poznamenat, že odvolací soud se k posouzení jednání obviněných

M. G. a M. L. pod bodem 3) výroku jako účastenství ve formě organizátorství

nepřiklonil. Odvolací soud uvedl (a Nejvyšší soud se s tímto závěrem

ztotožňuje), že pokud nalézací soud dospěl k závěru, že k použití násilí vůči

poškozenému M. M. došlo po předchozí dohodě všech zúčastněných obviněných, pak

měl u obviněných M. G. a M. L., stejně jako R. B., dovodit namísto účastenství

na trestném činu spolupachatelství podle § 9 odst. 1 tr. zák. Tato chyba však

nebyla dovoláními namítána, resp. státní zástupce ve věci dovolání nepodal (§

259 odst. 4 tr. ř.), navíc nezakládá vadnost výroku o vině.

Obviněný A. T. uplatnil námitku ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku, kdy

namítl, že nejednal v loupežném úmyslu, zejména, že nepoužil násilí ani

pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Namítl, že použití stejnokroje

příslušníka policie nelze hodnotit jako násilí či pohrůžku bezprostředního

násilí.

Ve vztahu k této námitce lze odkázat na výše uvedené závěry k dovolacím

námitkám obviněných M. G. a M. L. týkající se skutkových zjištění, zejména pak

zjištění, že všichni zúčastnění obvinění jednali po vzájemné dohodě a s úmyslem

užít násilí či pohrůžky násilí proti poškozenému M. M., kdy dle skutkových

zjištění měl obviněný A. T. u sebe zbraň a přitom se vydával za příslušníka

policie.

Nejvyšší soud dodává, že při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o

existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je

dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily

soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru

ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání

domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná

skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout.

Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak

již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Obviněný v rámci námitek uplatněných ve vztahu ke skutku pod bodem 4) rozsudku

namítl, že toto jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin

vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jelikož nebyl naplněn

znak skutkové podstaty spočívající v „užití pohrůžky jiné těžké újmy“ v úmyslu

poškozeného S. Z. k čemukoliv nutit. Stejně tak nebyly naplněny znaky skutkové

podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2

tr. zák. spočívající v „neoprávněném vniknutí do domu“ a „překonání překážky“.

Dále namítl, že ze skutkové věty v bodě 3) výroku nelze dovodit, že se daného

jednání dopustil vloupáním, a naplnil tak skutkovou podstatu krádeže podle §

247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného

násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal,

opominul nebo trpěl, dle odst. 2 písm. b) § 235 tr. zák. pak spáchá-li takový

čin nejméně se dvěma osobami.

Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco

konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké

újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké

újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí

však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k

čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém

předmětu útoku (srov. R 1/1980, s. 23 a dále R 10/1979). Pohrůžka jiné těžké

újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré

pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Jinou

těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení

trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat,

opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti,

jejímž oznámením se hrozí, dopustil, či nikoli (srov. R 27/1982). Musí jít o

jednání neoprávněné. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (srovnej Šámal,

P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha:

C. H. Beck, 2004, str. 1388 - 1390).

Trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. se

dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam

neoprávněně setrvá. Tohoto trestného činu podle odstavce 2 se dopustí pachatel,

užije-li při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního

násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.

Podle respektované judikatury (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího

soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 300/2000, publikované pod č. 14/2002

Sb. rozh. trest.) je objektem trestného činu porušování domovní svobody domovní

svoboda zaručená článkem 12 Listiny základních práv a svobod (publikované pod

č. 2/1993 Sb.), který ve svém odst. 1 stanoví, že obydlí je nedotknutelné a

není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Domovní

svobodu přitom nelze chápat jako pouhou nedotknutelnost, nenarušitelnost obydlí

(domu či bytu) v jeho hmotné podstatě, ale je třeba ji chápat šířeji, a to jako

právo občana – oprávněné osoby nebýt nikým neoprávněně rušen ve svém soukromí,

jež mu poskytuje obývaný dům nebo byt, a to včetně ochrany osobní integrity

takové osoby v tomto prostoru. Z toho vyplývá, že domovní svoboda oprávněné

osoby nepřestává být porušována pouze při uskutečňování první alternativní

formy jednání, tedy neoprávněného vniknutí do jejího domu či bytu, ale její

porušování trvá i poté, kdy se pachatel v takovém domě nebo v bytě zdržuje

proti vůli oprávněné osoby. Vniknutím je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti

vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu nebo do bytu, jímž se

zasahuje do něčí domovní svobody. Překážkou, jejímž účelem je zabránit

vniknutí, jsou zejména zamčené dveře, plot, zábradlí balkonu, mříže, ale i okno

přístupné jen s použitím žebříku. Překážka nemusí být překonána s použitím

násilí, ale postačí jakékoli její odstranění, otevření, přeskočení, přelezení

apod. O překonání překážky jde i tehdy, když pachatel např. otevřel dveře

pravým klíčem, který odcizil, vylákal nebo našel. Velmi často je používáno k

odstranění překážky i technických prostředků (např. paklíče, planžety apod.) -

srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1398 - 1399).

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. se

dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a čin spáchá

vloupáním, a způsobí-li takovým činem škodu nikoli nepatrnou.

Objektem trestného činu krádeže je především vlastnictví věci, dále i držba

věci, ale i jen faktické držení věci. Rozhodující je faktický stav, v rámci

kterého má poškozený nebo jiný faktický držitel věc ve své moci (vlastník,

nájemce, vypůjčitel, schovatel, dopravce, zástavní věřitel, ale i předchozí

zloděj atd.). Přisvojením věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť

trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé

dispozice s věcí. Zloděj se tedy nestává vlastníkem odcizené věci. Přisvojení

znamená zároveň vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z

držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel si přisvojí věc tím, že se jí

zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i

faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat

podle své vůle sám (pachatelství) nebo zjedná takovou možnost společně s

dalšími osobami buď jenom sobě, nebo jenom další osobě či osobám anebo sobě i

dalším osobám (spolupachatelství). Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se

věci s úmyslem přisvojit si ji (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní

zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1428 -

1433).

Nejvyšší soud na právním posouzení jednání obviněného A. T., kterého se

dopustil společně s obviněným V. V. pod bodem 4) rozsudku neshledal žádného

pochybení. Jednání obviněného bylo správně posouzeno jako trestný čin

porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a současně

jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., kdy

obviněný neoprávněně vnikl do domu poškozeného (na podkladě předloženého

falešného příkazu k domovní prohlídce). Tímto překonal překážku (dveře, vstup

do domu), jejímž účelem je zabránit vniknutí, k čemuž nepoužil násilí, ale

lsti, a dopustil se tak současně vloupání. Podle § 89 odst. 14 tr. zák. se

vloupáním rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním

uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly. Předstírání

policejního zákroku na podkladě falešného příkazu k domovní prohlídce, který

byl natolik věrohodný, že poškozený nabyl dojmu, že se jedná o skutečný zákrok

policie, zcela jistě pod pojem lsti spadá. V domě pak odcizil peněžní hotovost

a cigarety, tedy přisvojil si cizí věc (peníze a cigarety) tím, že se jí

zmocnil.

Obviněný svým jednáním taktéž naplnil skutkovou podstatu trestného činu

vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kdy se do domu

poškozeného vloupal spolu s dalšími nejméně čtyřmi osobami a pod pohrůžkou

okamžitého vzetí do vazby jej donutil k vydání finanční hotovosti ve výši

50.000,- Kč. Jak bylo vyloženo výše, jinou těžkou újmou může být i zahájení

trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému

hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Pohrůžka vzetí do vazby

je tak zcela jistě obdobou pohrůžky zahájení trestního stíhání, kdy takovéto

pohrůžky jsou sto vyvolat obavy a obě směřují k omezení osobní svobody

poškozeného.

Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného uvádí k námitce obviněného A. T., že

obdobná jednání pod bodem 3) a 4) výroku byla posouzena odlišně, resp. že

jednání pod bodem 3) výroku bylo posouzeno jako trestný čin loupeže, kdežto

jednání pod bodem 4) výroku jako trestný čin vydírání, kdy trestný čin loupeže

podle § 234 tr. zák. je k trestnému činu vydírání podle § 235 tr. zák. v poměru

speciality. Zákonodárce vyčleňuje z možných útoků proti svobodě rozhodování

člověka za použití násilí anebo pohrůžky násilí určitou skupinu, kterou pokládá

za společensky nejnebezpečnější. Činí to vytvořením skutkové podstaty trestného

činu loupeže především s pomocí formálního znaku, jehož podstatou je, aby útok

proti svobodě směřoval zároveň i ke zmocnění se cizí věci. Pokud jde o útoky

omezující se jen na pohrůžku násilí, musí jít o pohrůžku bezprostředního

násilí. Proto, jestliže určité jednání vykazuje znaky skutkové podstaty

trestného činu loupeže, je třeba ho posoudit jako trestný čin loupeže podle §

234 tr. zák. V žádném případě není možné prostřednictvím hodnocení materiálního

znaku trestného činu zaměňovat jeho formální znaky za znaky skutkové podstaty

jiného trestného činu, např. trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák., jak

se někdy v praxi děje (srov. R 39/1989, s. 194). V projednávaném případě bylo

jednání obviněného motivováno získáním věcí poškozeného, a to od samého

počátku. Zatímco ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku bylo dle skutkových

zjištění ze strany obviněných užito násilí (použití zastrašování zbraní,

fyzické strkání), u skutku pod bodem 4) výroku nebylo prokázáno, že by obvinění

měli u sebe zbraně, stejně tak, že by se obvinění dopustili násilí či pohrůžky

bezprostředního násilí. Pohrůžka jiné těžké újmy se u skutku pod bodem 4)

výroku vztahovala k jednání, které naplnilo skutkovou podstatu jiného trestného

činu, a to trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.

Obviněný A. T. dále ve vztahu ke skutku pod bodem 5) výroku namítl, že nebyla

dodržena totožnost skutku, kdy s odkazem na ustanovení § 220 tr. ř. může soud

rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Obžalobou mu bylo

vytknuto toliko jednání spočívající v držení revolveru Alfa (u něho nalezená

zbraň, která nebyla střelbyschopná) a pokud jej následně nalézací soud uznal

vinným i z držení další zbraně - revolveru amatérské výroby bez výrobního

čísla, pak soud ustanovení § 220 tr. ř. porušil, a uznal jej vinným pro skutek,

pro který nebyl obžalován.

Ve vztahu k této námitce lze odkázat na shora uvedený výklad a závěry týkající

se námitky obviněného M. G., který taktéž namítl nedodržení totožnosti skutku

uvedenému pod bodem 2) výroku, kdy se nejedná o námitku hmotně právního

charakteru, nýbrž o námitku procesní, neboť předmětný institut je upraven v §

220 tr. ř. a takovouto námitku nelze v rámci dovolání úspěšně uplatnit nejen

pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným ze zákonem

taxativně stanovených důvodů dovolání (srovnej rozhodnutí nejvyššího soudu ze

dne 21. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 723/2011).

Námitky obviněného A. T. tedy shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými.

Obviněný V. V. uplatnil námitky ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku,

zejména pak namítl, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu

poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., neboť

na sobě neměl policejní uniformu a ani takové zdání nebudil, kdy soudy

neuvedly, jaké právo mělo být jeho jednáním porušeno a ani jaká škoda měla být

tímto jednáním způsobena, ve vztahu k trestnému činu porušování domovní svobody

podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. namítl, že zvolená právní kvalifikace je

v rozporu se skutkovými zjištěními, a ve vztahu k trestnému činu loupeže podle

§ 234 odst. 1 tr. zák. namítl, že nebyl nikterak seznámen s úmyslem ostatních.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti

jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se

cizí věci. Za to bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.

Trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. se

dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam

neoprávněně setrvá. Tohoto trestného činu podle odstavce 3 se dopustí pachatel,

užije-li při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního

násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami.

Trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2

tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že

uvede někoho v omyl, a současně se při činu vydává za veřejného činitele.

Jak bylo již výše vyloženo, pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního

posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině

rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a

odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Ve vztahu k námitce stran posouzení

jednání obviněného jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. lze

i ve věci obviněného V. V. odkázat na výše uvedené závěry soudu k dovolacím

námitkám obviněných M. G. a M. L., potažmo A. T., týkající se skutkových

zjištění, zejména pak zjištění, že všichni zúčastnění obvinění jednali po

vzájemné dohodě (str. 66 až 67 rozsudku) a s úmyslem užít násilí či pohrůžky

násilí proti poškozenému M. M. v úmyslu zmocnit se jeho věcí (cigaret, které

měl uložené v domě, resp. garáži), kdy za tímto účelem měl nejen obviněný A. T.

u sebe zbraň, a to s vědomím zbývajících zúčastněných obviněných, a obvinění

kolem obviněného A. T. byli oblečeni ve stejnokrojích policistů, čehož si

obviněný, který s nimi seděl v autě, nemohl nevšimnout. Skutečnost, že obviněný

sám na sobě policejní stejnokroj neměl, neznamená, že u něho nedošlo k naplnění

skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1

písm. a), odst. 2 tr. zák., neboť obviněný vystupoval jako člen skupiny

provádějící fingovaný policejní zákrok, tedy jako policista v civilu, kdy jeho

rolí bylo předstírat zájem o koupi cigaret, a posléze měla na jeho pokyn na

místo dorazit skupina policistů v uniformách. Dá se říci, že tímto svým

jednáním uvedl poškozeného M. M. v omyl v podstatě dvakrát, jednou jako falešný

zájemce o koupi cigaret vystupující pod jménem „I.“ a následně jako člen

předstíraného policejního zásahu. Stejně tak lze odkázat na již uvedené závěry

ve vztahu k trestnému činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr.

zák. Obvinění se snažili vniknout do garáže i tím, že páčili dveře a požadovali

vydání klíčů na poškozeném M. M., zatímco na něho mířili střelnými zbraněmi.

Výpověď obviněného byla vyhodnocena jako účelová (str. 69 rozsudku) a dle

skutkových zjištění obviněný V. V. po dobu celého incidentu ve vozidle neseděl

a celého jednání se dle skutkových zjištění aktivně účastnil. Uvádí-li pak

obviněný V. V. jinou, od skutkových zjištění učiněných soudy odlišnou verzi

skutkových událostí, míjí se takto uplatněné námitky s uplatněným dovolacím

důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo již ostatně vyloženo

výše.

Námitky obviněného V. V. tedy shledal Nejvyšší soud jako neopodstatněné.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o

dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.

ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona

dovolání obviněných M. G., M. L., A. T. a V. V. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném

zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. srpna 2012

Předseda senátu:

JUDr. Petr Š a b a t a