3 Tdo 628/2025-1422
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. T. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2025, č. j. 5 To 294/2024-1323, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 70/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 10. 2024, č. j. 3 T 70/2024-1210, byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu, dále přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, a konečně přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 5 let za současného vyslovení dohledu. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to počítačové techniky s příslušenstvím. Konečně byl zavázán k povinnosti zaplatit na nemajetkové újmě poškozenému L. K. částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 4. 9. 2024 do zaplacení, když se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku byl tento poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. K odvoláním obviněného, státní zástupkyně a poškozeného L. K. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, č. j. 5 To 294/2024-1323, prvostupňový rozsudek v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, dále přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, a konečně přečinem křivého obvinění podle § 245 odst. 2, 3 písm. d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu uložil tytéž tresty s tím rozdílem, že nad rámec prvostupňového potrestání odvolací soud obviněnému uložil zpřísňující podmínku, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení odčinil podle svých sil nemajetkovou újmu, kterou způsobil L. K. Tomu oproti prvostupňovému soudu přiznal celý uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč s týmž příslušenstvím, jaké přisoudil již soud prvého stupně.
3. Odvolací soud precizoval skutková zjištění, podle nichž se obviněný trestných činů dopustil, zjednodušeně řečeno tím, že poté, co si prostřednictvím webové erotické seznamky www.amateri.cz domluvil s poškozenými schůzky za účelem poskytnutí sexuálních služeb se · dne 8. 4. 2023 dostavil do bytu poškozeného R. K., kde poté, co se neshodli na ceně za požadované služby, při odchodu z bytu poškozeného objal, a přitom mu z levé zadní kapsy kalhot vytáhl černou peněženku se 7 600 Kč a 140 EUR, s níž počal utíkat; poškozený jej však dostihl, peněženku si vzal zpět a obviněný mu následně ještě týž den začal psát zprávy, v nichž po něm požadoval doplatit údajně domluvenou cenu za objednané služby, jinak oznámí na policii, že poškozený jej chtěl přinutit k sexu bez kondomu, napadnout jej a také mu dal něco do pití, a tyto výhrůžky následně dne 9. 4. 2023 realizoval na místním oddělení Policie České republiky Jarov, kde později dne 12. 4. 2023 své oznámení vzal zpět s tím, že celou věc ve stresu špatně vyhodnotil; · dne 10. 9. 2023 se dostavil do bytu poškozeného L. X. V. a poté, co poškozený jeho služby odmítl a poslal jej pryč, po poškozeném požadoval zaplacení 2 000 Kč s výhrůžkou, že pokud tak neučiní, má vše nahrané a mohl by přítelkyni, sousedům či médiím zveřejnit, že poškozený si k sobě domů objednal mladého kluka; · v první polovině roku 2023 se dostavil na schůzku s tělesně postiženým poškozeným L. K., od něhož přijal 2 000 Kč za objednané sexuální služby, před jejichž poskytnutím však byt poškozeného opustil; následně v červenci až v srpnu 2023 vylákal od poškozeného, o němž věděl, že mu velmi záleží na diskrétnosti, částku 6 000 Kč pod pohrůžkou, že jinak půjde za jeho spolubydlícími, a následně a poté, co díky zastřené identitě získal od poškozeného fotografie intimního charakteru, požadoval v období října a listopadu 2023 pod pohrůžkou jejich zveřejnění vyplacení finančních částek a podepsání uznání dluhu a směnky, čímž celkově požadoval 1,2 milionu Kč, z nichž 601 000 Kč mu poškozeným bylo skutečně vyplaceno. V podrobnostech k popisu skutku a ke specifikaci věcí, na něž se vztahoval trest jejich propadnutí, se odkazuje na druhostupňový rozsudek.
II. Dovolání, vyjádření k němu a replika
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání obviněný. To vymezil na celý druhostupňový rozsudek s výjimkou výroku o propadnutí věci a opřel je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Stran skutku týkajícího se poškozeného K. obviněný ocitoval znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a sumarizoval, že skutek je nepřezkoumatelný, nenaplňuje všechny zákonné znaky trestného činu a spočívá v nesprávném právním posouzení mimo jiné i proto, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Ohledně skutku týkajícího se poškozeného V. dovolatel dovodil, že spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe a jednání posouzeno toliko jako přestupek. Výrok o trestu odnětí svobody obviněný sporoval s poukazem na to, že jeho jednání bylo spácháno v závislosti na hazardních hrách a mělo být uloženo ambulantní psychiatrické ochranné léčení, popřípadě přinejmenším k závislosti na hazardních hrách mělo být přihlédnuto jako k polehčující okolnosti a dále mělo být jako k polehčující okolnosti přihlédnuto k tomu, že obviněný spáchal čin ve věku blízkém věku mladistvých.
6. K jednání vůči poškozenému K. obviněný namítl, že skutkový děj se odehrál zcela jinak, než jak jej líčil poškozený, který v zásadních věcech opakovaně vypovídal lživě a měnil svou výpověď. Obviněný vyzdvihl genezi svých vyjádření podchycených v úředních záznamech pořízených bezprostředně po incidentu s poškozeným K. a postavil je do kontrapunktu s měnícími se vyjádřeními poškozeného K., který zprvu v úředním záznamu z ledna 2024 připouštěl, že dovolateli po jeho dostihnutí uštědřil pár facek, zatímco v pozdějším úředním záznamu již jakékoliv násilí popíral a na tomtéž setrval i ve svědecké výpovědi pořízené v přípravném řízení. U hlavního líčení poškozený K. vypovídal poté, co vyslechl výpověď obviněného a svou výpověď následně dovolatelově výpovědi zjevně přizpůsobil a opět ji změnil. Zatímco v přípravném řízení tvrdil, že schůzka s obviněným trvala pouhých 15–20 minut, v hlavním líčení hovořil již o 30–40 minutách, což navíc nesouladí s tím, že schůzka se měla omezit pouze na krátký rozhovor. Původní časový údaj o délce schůzky 15 minut zahrnujících příchod obviněného na zastávku, přes pobývání v bytě poškozeného, až k útěku na benzínovou pumpu, kde si poškozený vzal svou peněženku zpět, neodpovídá tomu, že jen obě zmíněné cesty trvaly 15 minut a schůzka zahrnující tyto časové úseky tak nemohla trvat 15 minut celkem. Dovolatel proto uzavřel, že výpověď svědka K. je nevěrohodná.
7. K. nevěrohodnost pramení i z jeho vysvětlení, že alkohol dovolateli nenabídl, neboť je řidičem z povolání a alkohol se u něho proto nenachází. Ani povolání řidiče totiž nevylučuje, aby svědek doma alkohol mít mohl.
8. Další nelogičnost obviněný spatřoval v K. tvrzeních o jeho peněžence. K. popřel, že by obviněnému při jeho odchodu z bytu nabízel nějakou hotovost a tvrdil, že peněženku si s sebou na chodbu bral proto, že se obával, že mu ji obviněný odcizí. Peněženka přitom původně vidět nebyla, byla v kalhotách ležících v obytné místnosti, odkud ji poškozený vzal, zasunul do kapsy kalhot, jež měl na sobě a kde byla zřetelně vidět, a učinil to navíc ve chvíli, kdy již s dovolatelem z obytné místnosti odcházeli do chodby. Pokud K. dovolateli nechtěl žádnou částku v chodbě nabízet, je nelogické, aby – měl-li se o peněženku bát – ji nenechal na bezpečném místě v pokoji, který opouštěli, a namísto toho si ji vzal do chodby. Dovolatel uzavřel, že K. z odcizení peněženky strach neměl a vzal ji s sebou do chodby právě proto, že mu chtěl něco zaplatit. Kromě toho K. udal, že v inzerci portálu www.amateri.cz je zaregistrován od roku 2008–2009, a tudíž mu nemohlo připadat divné, že dovolatel chce zaplatit to, na čem se v rámci předchozí SMS komunikace dohodli.
9. K. také poprvé až v hlavním líčení uvedl, že při odchodu dovolatele z bytu mu nabídl doprovod, ačkoliv dříve o nabídce doprovodu nikdy nehovořil. K. také vypovídal nepravdivě, pokud v úředních záznamech tvrdil jednak, že mezi ním a dovolatelem byla oboustranná dohoda na sexu bez plateb, a jednak že dovolateli nabízel a podal pouze vodu, ačkoliv mu nabízel též víno, což odpovídá i alkoholémii zjištěné u dovolatele. Porovnáním obsahu úředních záznamů o K. vytěžení na straně jedné a protokolu o jeho výpovědi na straně druhé je zjevné, že K. lhal a postupně svou výpověď účelově měnil.
10. Obviněný dále odmítl, že by se dopustil krádeže, neboť K. peněženku sebral nikoliv proto, že by si ji chtěl přisvojit, ale proto, aby K. přiměl běžet za dovolatelem někam, kde jsou kamery. Vyčetl nižším soudům, že za absurdní označily jeho tvrzení, že nechtěl krást, nýbrž nalákat K. do míst s kamerami, neboť skutkový děj se odehrál zcela jinak, a obviněný byl k takovému jednání veden oprávněným a odůvodněným strachem z K. Soudy tuto strachovou a instinktivní reakci dovolatele nehodnotily odpovídajícím způsobem a s přihlédnutím k tomu, že dovolatel byl mladým a nezkušeným jedincem, a nikoliv zralým člověkem, který svůj strach dokáže racionálně ovládnout a zpracovat. Obviněný též upozornil, že v žádných jiných případech se nestalo, že by vytrhl peněženku či peníze někomu jinému. Navíc nebyla objektivně zjištěna ani hodnota peněz, které měly být v peněžence. Přitom není běžné, aby si svědek po 10 měsících pamatoval přesnou částku, a to dokonce ještě rozčleněnou na tuzemskou a cizozemskou měnu.
11. Dovoletel vyzdvihl, že se mohl domnívat, že mu K. dal něco do pití, neboť se cítil nezvykle silně omámeně. To mu po konzumaci jedné skleničky vína připadlo divné, následně u benzínové stanice opakovaně zvracel, a i z SMS komunikace vyplývá, že obviněný věřil tomu, že mu K. do pití skutečně něco dal. Dovolatelovým záměrem tak nebylo křivě K. obvinit, ale realizoval pouze své právo oznámit jednání, které mohl vnímat jako protiprávní, na policii. Nemělo- li by toto platit, pak by občané mohli trestné činy oznamovat jen v případě, že by je měli za prokázané. Kromě toho obviněný své oznámení po třech dnech stáhl, což by nečinil, pokud by jeho záměrem bylo vedení trestního stíhání K. Dovolatel rozporoval závěr soudu, že podal lživé trestní oznámení za situace, kdy věděl, že test na přítomnost omamných a psychotropních látek byl negativní, neboť tento test byl učiněn až po podání trestního oznámení. Dokonce výsledkový test toxikologického vyšetření je datován až po zpětvzetí trestního oznámení. Dovolatel tedy v době svého oznámení nevěděl, a ani nemohl vědět, jaký je výsledek testu, a oznámil-li proto své podezření, nemohl se dopustit křivého obvinění, neboť nevěděl, zda je skutečně pod vlivem omamných a psychotropních látek.
12. Obviněný se ohradil proti závěrům nižších soudů, že K. výpověď je v podstatných bodech neměnná. Navrhoval proto již v prvostupňovém řízení doplnění dokazování přehráním audionahrávky z jeho mobilního telefonu zachycující jeho autentickou výpověď na policejní úřední záznamy ve dnech 8. a 9. 4. 2023. Tomu vyhověno nebylo a stejně tak nebyl vyslyšen jeho návrh na znalecké posouzení věrohodnosti jak své, tak K., dále též na ohledání místa benzínové pumpy, a konečně na prověření trajektorie pohybu dovolatele a svědka, včetně časových údajů trvání cest od zastávky do svědkova bytu a následně z tohoto bytu k předmětné benzínové pumpě. Rozhodná skutková zjištění stojí především na K. výpovědi, kterou nelze označit za věrohodnou, a jsou tedy jednak ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jednak ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny zmíněné navrhované podstatné důkazy.
13. Nesprávné právní posouzení dovolatel ve vztahu k uvedenému skutku shledal i to, že na základě značně problematické K. výpovědi a současně přítomné odlišné výpovědi dovolatele i dalších důkazů svědčících v jeho prospěch nebyla aplikována zásada in dubio pro reo.
14. K jednání vztahujícímu se k poškozenému V. obviněný namítl, že z hlediska intenzity jeho jednání a následku měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. To platí o to víc, že nic z toho, čím obviněný poškozenému hrozil, nenaplnil, s policií spolupracoval a dobrovolně vydal mobilní telefon, k němuž sdělil heslo, a činil tak s vědomím, že se v telefonu nachází audionahrávka rozhovoru mezi ním a V.
15. K výroku o trestu odnětí svobody obviněný v prvé řadě rozporoval psychiatrický znalecký posudek. U něho shledal za vadný již proces jeho utváření, neboť nebyl opatřen z iniciativy orgánů činných v trestním řízení, ačkoliv v přípravném bylo zjevné, že jednání se obviněný dopouštěl v souvislosti s masivním hráčstvím. Posudek byl díky tomu zpracován až na vehementní popud obviněného, a to teprve až po 6 měsících po jeho zadržení, kdy odborné závěry byly deformovány též vlivem běhu času. Za další vadu znaleckého posudku dovolatel označil to, že policejní orgán se se znalkyní předběžně na věci domlouval, ta mu dopředu ventilovala svůj názor a policejní orgán navenek projevující svou nesnášenlivost k dovolateli ustanovil právě takovou znalkyni, u níž si byl dopředu jist závěrem, namísto toho, aby ustanovil nezávislého a specializovaného adiktologa.
16. Obviněný odmítl, že by u něho nebyla v době stíhaného jednání přítomna duševní porucha, za níž je považována i hráčská závislost, u které je chorobnou právě již jen závislost sama. Podstatným přitom není, zda někdo hraje ve snaze bezpracně zbohatnout či pro hru samu, neboť veškeré hazardní hraní je založeno na hraní za peníze a podstatným je, zda hraní dosáhlo již takové intenzity, že se stalo závislostí. Nelze proto souhlasit se závěrem přibrané znalkyně, že nezdrženlivé hráčství či patologické hráčství nejsou forenzně významné diagnózy. V této souvislosti obviněný poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1904/20, z něhož plyne, že vliv patologického hráčství na ovládací schopnost je třeba přezkoumávat i v případech komplikovanější a déletrvající trestné činnosti, nikoliv pouze u skutkově jednoduché a neplánované delikvence. Dovolatel dále ocitoval symptomy patologického hráčství, které se projevuje zhoršenou kontrolou nad hraním hazardních her, rostoucí prioritou hraní, stupňováním hraní hazardních her a pro stanovení diagnózy patologického hráčství je potřebné, aby takové chování a další příznaky byly obvykle patrné po dobu nejméně 12 měsíců. Vyjádřil přesvědčení, že všechny zmíněné charakteristiky patologického hráčství splňoval a znalkyně přitom opomenula, že · dovolatel si nejprve vybral sázku, a aby na ni měl finanční prostředky, se dopustil trestného jednání – tedy jeho motivací bylo sázení, a proto také dával poškozenému K. časové limity k zaplacení požadovaných částek, · dovolatel sázel z důvodu pozitivních pocitů přinášejících mu relax, · dodavatel sám znalkyni uvedl, že hazard nevnímal jako problém.
17. Závěry psychiatrického posudku nekorespondují následku, který je ohromující a který ve spojení se způsobem jeho vzniku prokazuje právě závislost a to, že obviněný své jednání plně neovládal a rozumově nekorigoval. Dovolatel uzavřel, že soudy měly znalecké závěry podrobit vlastnímu kritickému myšlení, a pokud se nesrovnalosti posudku nepodařilo odstranit ani výslechem znalkyně, mělo být dokazování doplněno znaleckým zkoumáním specializovaného adiktologa, čehož se obviněný domáhal. Namísto represivní úlohy trestního práva tak měla nastoupit ochranná funkce a obviněnému mělo být namísto trestu odnětí svobody uloženo ambulantní ochranné psychiatrické léčení. Neprovedení navrženého adiktologického posudku podle dovolatele naplnilo třetí alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Nesprávné právní posouzení obviněný shledal v tom, že soudy jako k polehčující okolnosti nepřihlédly jednak k tomu, že čin spáchal pod vlivem závislosti na hazardních hrách a jednak, že se tak dělo ve věku blízkém věku mladistvých. Odvolací soud za věk naplňující tento parametr označil 19 či 20 let a výjimečně 21 let, přičemž obviněnému bylo 21 let do XY, kdy měl 22. narozeniny. Posouzení, jaký věk je ještě blízký věku mladistvých, ponechává zákon na rozhodnutí soudu, neboť proces dospívání je značně individuální. Kromě toho nedostatečná rozumová a mravní vyspělost pachatele ve vyšším věku může být i jinou v zákoně neuvedenou polehčující okolností. V dané věci je přitom nesporné, že na spáchání trestného činu měla zásadní vliv kombinace jednak závislosti na hazardních hrách, jejímž podhoubím byla citová deprivace dovolatele z důvodu chybějící matky v dětství a jednak nedostatečná rozumová, mravní a emocionální zralost související právě též s věkem dovolatele.
19. Výhrady obviněný vznesl i k výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému K. Odvolacímu soudu vyčetl nesprávné právní posouzení intenzity duševních útrap tohoto poškozeného. Upozornil, že poškozený z projevů újmy uváděl strach, vracející se vzpomínky, psychické napětí a podrážděnost vůči okolí. Sekundární viktimizaci přitom odvolací soud vyloučil, neboť dovolatel aktivně činil kroky k tomu, aby nenastala, neboť vedle omluvy a zaplacení způsobené škody souhlasil se čtením výpovědi poškozeného z přípravného řízení, aby jej ušetřil výslechu před soudem. Újma také poškozeného nevyloučila z výkonu zaměstnání a nevedla k psychiatrické péči. Dovolatel též vůči poškozenému K. nikdy neakcentoval jeho zdravotní handicap. Újma poškozeného se objektivně vztahuje k jeho obavám ze zveřejnění jeho intimních fotografií, kteréžto výhrůžky však dovolatel nikdy nenaplnil. Dovolatel poukázal na dle něho srovnatelné případy, v nichž nemajetková újma byla přisouzena v podstatně nižším rozsahu. Takto upozornil na · 15 000 Kč nemajetkovou újmu dopadající na tři pachatele, z nichž jeden byl blízkým zaměstnancem okradené poškozené, · 80 000 Kč nemajetkovou újmu za prožité útrapy a omezení osobnostních práv, kombinovanou se 40 000 Kč náhradou nemajetkové újmy za problémy související se spánkem a nutností, aby s poškozeným bylo v zaměstnání více lidí – v případě, kde pachatel po oběti loupežného přepadení vystřelil ze 2 m a oběť byla po dlouhou dobu nucena brát léky, nemohla spát a pracovat mohla jen v přítomnosti dalších kolegů, · 70 000 Kč náhradu bolestného a naopak nepřiznanou 100 000 Kč náhradu za duševní útrapy u poškozené, vůči níž bylo jednání zprvu kvalifikováno jako pokus znásilnění a následně jako vydírání spojené s jejím fyzickým napadením a · 80 000 Kč náhradu nemajetkové újmy přisouzené poškozené při domácím násilí a útoku na zdraví.
20. Dovolatel zdůraznil, že všechny zmíněné náhrady nemajetkové újmy byly přisouzeny bez úroků, zatímco v nynějším případě byly úroky z prodlení přiznány, a to dokonce od doby, kdy obviněný byl ve vazbě a objektivně nemohl začít svůj závazek splácet. Kromě toho dovolatel musí hradit svým rodinným příslušníkům to, co za něho zaplatili na náhradě způsobené škody.
21. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky nižších soudů, včetně dalších rozhodnutí na ně navazujících, a aby věc přikázal prvostupňovému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Případně, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že jej ve vztahu k jednání vůči poškozenému K. zprostí obžaloby, ve vztahu k jednání vůči poškozenému V. věc postoupí k projednání přestupku a ve vztahu k poškozenému K. uloží namísto trestu odnětí svobody ambulantní psychiatrické ochranné léčení a sníží náhradu nemajetkové újmy tomuto poškozenému.
22. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Upozornila, že obviněný až na drobné výjimky opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem i v rámci odvolacího řízení. V dovolacím řízení uplatňuje námitky skutkové i právní povahy, kdy často směšuje argumentaci hmotněprávní a procesněprávní a setrvale prosazuje svou vlastní skutkovou verzi stran jednání vůči poškozenému K. Tyto skutkové námitky představují pouhou polemiku se závěry nižších soudů, kterou nelze podřadit pod prvou alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutková zjištění nižších soudů nejsou v žádném, natož zjevném rozporu s uvedenými důkazy, naopak jde o zcela logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení. Zjevný rozpor přitom nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením a sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená porušení zásady in dubio pro reo. Jak vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2433/14, není nijak řídkým jevem, že klíčovým usvědčujícím důkazem zůstává výpověď poškozené osoby a za porušení zásady in dubio pro reo se nepovažuje situace, kdy je věrohodnost klíčové, usvědčující výpovědi podrobně odůvodněna. Nalézací soud v návaznosti na komplexní a bezvadné dokazování zformoval průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje. Vypořádal se též s obhajobou obviněného, jehož vina je u jednání vůči poškozenému K. prokázána výpovědí tohoto poškozeného, výsledky dovolatelova toxikologického testu i obsahem vzájemné komunikace, během níž obviněný poškozeného vydíral. Též odvolací soud se náležitě vypořádal s námitkami obviněného proti věrohodnosti poškozeného K. a dovolací argumentace, jež je opakováním argumentace odvolací, pak spočívá pouze v prosazování obhajovací verze obviněného.
23. S dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se míjí i námitka obviněného, kterou vyčítá nižším soudům neprovedení důkazů znaleckým posudkem specializovaného adiktologa. Námitku opomenutých důkazů obviněný deklaroval již v rámci svého odvolání a shodně s tím i nyní v dovolacím řízení se domáhá přehrání audionahrávky svých výpovědí na policii 8. a 9. 4. 2023, znaleckého zkoumání věrohodnosti své i poškozeného K. a ohledání místa benzínové pumpy a posouzení trajektorie pohybu zúčastněných osob. Obviněný de facto pouze napadá zákonný a řádný postup nižších soudů, které dostály své povinnosti nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale též vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Relevanci též nelze přiznat námitce obviněného o procesní nepoužitelnosti K. výpovědi z důvodu jeho nevěrohodnosti. Odvolací soud též zcela řádně a zákonně postupoval v případě návrhu obviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem adiktologa, neboť tento požadavek představuje pouhou polemiku s odbornými psychiatrickými závěry přibrané znalkyně, o nichž nevznikly žádné důvodné pochybnosti.
24. U dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je předpokladem nesprávná aplikace hmotného práva na skutkové závěry učiněné nižšími soudy. Poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou proto námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů.
25. Za lichou státní zástupkyně označila námitku dovolatele k neaplikaci subsidiarity trestní represe v případě jednání vůči poškozenému V. Tuto zásadu lze uplatnit pouze v případech, které se vymykají běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace, zatímco nyní posuzovaná trestní věc odpovídá běžně se vyskytujícím případům. Nelze se ztotožnit s názorem obviněného, že jeho jednání vůči poškozenému V., coby dílčí útok pokračujícího trestného činu, mělo být posouzeno pouze jako přestupek, neboť je nutno zdůraznit totožný modus operandi s dalšími dílčími útoky i to, že obviněný postupoval zcela racionálně a zištně. Jeho dílčí jednání vůči poškozenému V. nelze z hlediska jeho intenzity a následků vyhodnocovat samostatně. Pokud dovolatel připomněl, že nic z toho, čím poškozenému V. hrozil, nenaplnil, pak trestný čin vydírání je dokonán pohrůžkou jiné těžké újmy, aniž by bylo zapotřebí, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Zveřejnění informací z intimního života poškozeného způsobilé ohrozit jej v profesním postavení či v partnerském životě, lze za pohrůžku jiné těžké újmy pokládat, přičemž je podstatná pachatelova představa o tom, že oběť bude zveřejnění vnímat jako újmu, jejíž hrozba mu umožní uskutečnit jeho záměr.
26. Námitky, jimiž obviněný brojil proti uložení trestu odnětí svobody, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Přesto lze zmínit, že polehčující okolnost ve smyslu diagnózy patologického hráčství nebyla u obviněného shledána. Z těchto důvodů nebyly ani dány podmínky pro uložení ochranného léčení.
27. Pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spadají námitky obviněného k nesprávnému právnímu posouzení intenzity duševních útrap poškozeného K. Obviněný totiž nižším soudům vyčítá porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady nemajetkové újmy. Odvolací soud však přisouzenou částku náležitě zdůvodnil a státní zástupkyně zdůraznila, že se jednalo o velice intenzivní a relativně dlouhotrvající zásah do soukromí, důstojnosti a cti poškozeného K. a jeho svobody rozhodování složený z řady dílčích aktů. Odvolací soud vyzdvihl, že obviněný postupoval vůči poškozenému plánovitě, lstivě, sofistikovaně a se zvláštní arogancí a bezcitností, navíc vědomě a cíleně zasahoval do osobnosti člověka tělesně handicapovaného, a tudíž relativně zranitelnějšího. Obviněný je osobou v produktivním věku, netrpí závažnými zdravotními problémy bránícími mu ve výdělečné činnosti a přiznaná částka přesahující mírně trojnásobek průměrné měsíční mzdy není pro něho likvidační. Odvolací soud též vyložil, že neexistuje žádný přesvědčivý důvod postupovat ohledně příslušenství určitého nároku jinak v adhezním řízení oproti klasickému občanskoprávnímu řízení.
28. Státní zástupkyně uzavřela, že námitky obviněného zčásti uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají a zčásti jsou zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
29. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval replikou obviněný. Namítl, že argumentace státní zástupkyně se s podstatou dovolání nevypořádává a je převážně formalistická a obsahující v podstatě nerozhodné či nepravdivé floskule. Že se některé námitky z dřívějšího řízení opakují v dovolání, je dáno tím, že nebyly vypořádány v dřívějších etapách procesu, proto musely být uplatněny i v dovolání, a nemůže to být automaticky důvodem pro jeho odmítnutí. Procesní zásada in dubio pro reo je úzce spojená se zásadou presumpce neviny, jejíž porušení lze namítat v dovolání jako nesprávné právní posouzení. Totéž dopadá i na porušení hmotněprávní zásady ultima ratio. Pokud státní zástupkyně uváděla, že dovolatel setrvale prosazuje vlastní skutkovou verzi, pak i obžaloba prosazuje vlastní skutkovou verzi, a proto je potřeba o těchto verzích přemýšlet a vyhodnotit, která z nich je věrohodnější. Státní zástupkyně při hodnocení věci opomněla, že skutkový děj vyjádřený obviněným nebyl projevem pouze jeho subjektivního vnímání, nýbrž že obviněný se v souladu s takovým vnímáním také choval. Tvrdila-li státní zástupkyně, že obviněný je z jednání vůči poškozenému K. usvědčován celou řadou přímých i nepřímých důkazů, pak z obsahu dovolání vyplývá, že v dané věci tomu právě tak není. Stěží lze totiž K. výpověď považovat za věrohodnou.
30. Obviněný dále konstatoval, že závěry psychiatrického znaleckého posudku nemohou obstát, neboť je nesporné, že enormní výše škodního následku a způsob jeho vzniku prokazují samy o sobě jeho závislost na hazardních hrách, kdy splňoval všechna kritéria patologického hráčství. Státní zástupkyně k znaleckým závěrům přistoupila jako k automaticky pravdivým a věcně správným, bez ohledu na to, zda jsou v rozporu s elementární logikou. Rozhodnutí nižších soudů přitom nereflektovala jako polehčující okolnost ani tzv. nezdrženlivé hráčství, které psychiatrická znalkyně u obviněného detekovala.
31. Ve vztahu k jednání ke škodě poškozeného V. obviněný nesouhlasil s argumentací státní zástupkyně, neboť porušení zásady subsidiarity trestní represe je součástí hmotněprávního posouzení skutku, přičemž je třeba vycházet z toho, že obviněný nebyl odsouzen za pokračující trestný čin. Nicméně i v rámci akademických úvah je třeba poznamenat, že i dílčí útok pokračujícího trestného činu musí naplňovat všechny zákonné znaky trestného činu, to znamená, včetně materiální stránky subsidiarity trestní represe. Opačná argumentace by znamenala, že jakékoliv vydírání by bylo vždy trestným činem, a nikdy by nemohlo být přestupkem.
32. Obviněný odmítl, že by neexistoval žádný důvod postupovat v adhezním řízení jinak než v klasickém civilním řízení. Účastníci v občanskoprávním řízení mají zpravidla jiné právní, sociální a ekonomické postavení, přičemž úroky z prodlení představují zisk, pro který prostor v trestním řízení není. S přisouzeným příslušenstvím souvisí i to, že dovolatel dosud nemohl svůj peněžitý závazek poškozenému K. ani zčásti splatit, neboť poškozený nesdělil své bankovní spojení navzdory tomu, že o to byl prostřednictvím Probační a mediační služby všemožnými způsoby žádám. K tomu obviněný doložil příslušnou komunikaci Probační a mediační služby s poškozeným K. Poškozený tak dle dovolatele odmítá potřebnou součinnost, a za takové situace by bylo lepším řešením úroky z prodlení k úhradě dovolateli neukládat.
III. Přípustnost dovolání
33. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
34. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady obviněného jsou z většiny opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ni patřičně reagovaly, vyrovnaly se s ní a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč jí nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
35. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
36. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
37. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.
Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
38. Pod prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nelze podřazovat námitky obviněného, jimiž brojí proti posouzení věrohodnosti svědka K. nižšími soudy. Obviněný zde vede pouze prostou polemiku, aniž by označoval zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními prvostupňového soudu na straně jedné a provedenými důkazy (nikoliv jednotlivým důkazem, popřípadě jednotlivou extrahovanou pasáží některého důkazů) na straně druhé. Obviněný se upíná na jednotlivosti vztahující se navíc k podružným detailům K. výpovědi, které vůbec netvořily jádro rozhodných skutkových zjištění nižších soudů, tyto drobnosti zveličuje a snaží se z nich dovozovat dalekosáhlé závěry, které by měly devalvovat či zcela rozvracet jádro sdělení, které K. popisuje stále stejně. Obviněný takto zdůrazňuje (řádově 10–20 minutový) nesoulad v K. údajích o délce schůzky, a dále rozdílnost mezi K. původními (navíc neprocesními) vyjádřeními na straně jedné a pozdějšími vyjádřeními na straně druhé k tomu, zda obviněnému po jeho dostižení na benzínové čerpací stanici uštědřil pár facek. Poukazuje též na nelogičnosti K. referencí o tom, jak nakládal se svou peněženkou, zda a z jakých důvodů neměl doma alkohol a zda obviněnému při odchodu z bytu (ne)nabídl doprovod. Namítané rozpory se pojí k podružnostem, které pro referující osobu nejsou nikterak mnesticky atraktivní, nezanechávají proto zpravidla spolehlivou paměťovou stopu a snadno podléhají procesu zapomínání. Poukazy na zdánlivě nelogické K. počínání při nakládání s peněženkou, popřípadě stran důvodu (ne)vybavenosti jeho domácnosti alkoholem jsou dosti uměle dovozované nelogičnosti, které takto chce vidět obviněný, ačkoliv pro jiného na takových vysvětleních nic nelogického není. To platí i o K. znalosti obsahu své peněženky v době krádeže.
39. Obviněný naproti tomu cudně mlčí o tom, že jeho jednání tak, jak je K. líčí, zcela zapadá do jeho projevů, jakými se vymezoval vůči poškozeným V. a K. I s těmi se pod skrytou identitou domlouval na poskytnutí služeb spojených pro něho s finančním plněním, které když získal, tak utekl bez poskytnutí svého protiplnění (viz prvé jednání vůči poškozenému K.) a pokud tento mechanismus pro obezřetnost poškozených selhal, pak cílil na získání „svých“ peněz dalšími metodami – krádeží peněženky, vydíráním, popřípadě kombinací obého. Zejména pak K. zmiňovaná poptávka obviněného získat platbu předem se více než nápadně podobá jeho počínání při prvém setkání s poškozeným K.
40. Dovolatel také velkoryse přehlíží negativní dopad na jeho věrohodnost díky tomu, že opakovaně a v zásadě programově či řemeslně vystupoval vůči svým obětem pod cizí identitou. Předstírání cizí totožnosti přitom sotva patří k projevům poctivého a pravdomluvného jedince. Pro úplnost nutné zdůraznit, že u obviněného nejde o používání jedné stálé přezdívky (jako tomu bylo například u přezdívky XY poškozeného K.), ale o v zásadě propracovanou tvorbu několika účtů založených jedinou osobou, avšak předstírajících, že se jedná o osoby různé.
41. Zmíněnou jednostranně zúženou optikou vyznávanou obviněným naproti tomu úvahy nižších soudů netrpí. Ty berou v potaz informace vyplývající z provedených důkazů nejen jednotlivě, ale právě i ve vzájemné provázanosti. Jejich úvahy jsou logické a nezakládají žádný (natožpak zjevný) rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
42. Pod třetí alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají ani námitky obviněného, jimiž vyčítá nižším soudům, že · neprovedly důkaz úředními záznamy o K. vytěžení, · neobstaraly psychologický znalecký posudek k posouzení věrohodnosti jak K., tak dovolatele, · neprovedly důkaz audionahrávkou pořízenou obviněným při podání jeho trestního oznámení na K., · neohledaly místo benzínové čerpací stanice, kde K. dovolatele dostihl a · neprověřily trajektorii pohybu obviněného a K., včetně časových údajů trvání jednak ze zastávky MHD do K. bytu a jednak trasy z tohoto bytu k benzínové čerpací stanici. Uvedené důkazní návrhy jsou v podstatě jen jiným způsobem, jak polemizovat s hodnotícími úvahami nižších soudů. Z tohoto pohledu nejde o důkazy vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním, navíc nejde o důkazy podstatné, a především pak nejde o důkazy nedůvodně neprovedené.
43. Kategorizace těchto důkazů jako nepodstatných a nevztahujících se k rozhodným skutkovým zjištěním pramení z toho, že tyto důkazy by měly objasňovat otázky týkající se detailů či podružností, na nichž věrohodnost K. výpovědi zbudována není. Jinak řečeno, i kdyby tyto důkazy potvrdily či prohloubily nesprávnost K. údajů, neznamenalo by to, že v tom ostatním – v informacích o skutkovém ději naplňujícím znaky skutkových podstat příslušných trestných činů – by z K. výpovědi nebylo možno vycházet.
44. Do zmíněné množiny lze zařazovat i obviněným poptávaný znalecký posudek k posouzení věrohodnosti jak své, tak svědka K. I věrohodnostní znalecký posudek je toliko jedním z důkazů, které musí být hodnoceny stejně jako důkazy jiné, takže z tohoto hlediska ani hypotetický závěr znaleckého posudku, v jaký obviněný doufá, by nemusel mít žádný význam a dopad na rozhodná skutková zjištění učiněná nižšími soudy. Zpracování věrohodnostního znaleckého posudku je navíc indikováno zpravidla pouze v případech, kde existuje nějaký symptom naznačující, že následně posuzovaný jedinec by z nějakého důvodu (většinou věk, intelektový handicap, duševní porucha apod.) mohl trpět nějakým deficitem v oblasti schopností náležitě vnímat prožitý děj, uchovat jej v paměti a poté jej reprodukovat. Žádný psychologický věrohodnostní posudek však patrně není mocen odhalit, zda někdo záměrně vypovídá nepravdu. Přitom právě to obviněný o K. tvrdí. Takže poptávkou po věrohodnostním posudku se domáhá provedení důkazu, který vůbec není nadán schopností prokázat či vyvrátit tvrzenou skutečnost.
45. Ohledně všech označených důkazů dále platí, že tyto nebyly provedeny nedůvodně, ale že nižší soudy logicky a přiléhavě zdůvodnily, proč k poptávaným důkazům nepřistoupily.
46. V důsledku téhož nelze za opomenutý důkaz pokládat ani psychiatrický znalecký posudek, který by zpracoval adiktolog. I u tohoto důkazu se obviněný snaží zvrátit logické náhledy nižších soudů na zpracovaný posudek psychiatričky Léblové. Ta přesvědčivě vyložila, na základě čeho dospěla k prezentovaným odborným závěrům a důkazní deficit (natožpak v rozměru opomenutého důkazu) nelze spatřovat v tom, že obviněný s těmito znaleckými závěry a s tím, že nižší soudy jim popřály sluchu, není spokojen. Obviněný při svém požadavku na své adiktologické zkoumání buduje bezbřehou konstrukci, že určitý patologický prvek (zde hráčství, ať již nezdrženlivé, jaké připustila psychiatrička Léblová, anebo patologické, jaké naopak vyloučila) permanentně ovlivňuje veškeré bytí i nebytí jednotlivce a je přítomen v každém momentě při jakémkoliv jeho počínání. Neodlišuje proto rozličná psychická rozpoložení se v různých situacích a časových údobích, ale paušálně dovozuje, že psychická porucha působí stále při jakémkoliv konání, popřípadě nekonání. Tak ale otázka příčetnosti, respektive rozpoznávacích a ovládacích schopností, které ji zakládají, nastavena není, neboť ta se nepojí s celoživotní existencí pachatele, ale váže se k určitému momentu a jednání, které je trestněprávně významné. Psychická porucha (zvlášť typu hráčství) navíc také zpravidla neovlivňuje všechny rozpoznávací a ovládací schopnosti k jakékoliv aktivitě, ale vztahuje se většinou jen k určitému typu jednání. S nadsázkou řečeno, psychickou chorobu postižený jedinec může hůře rozpoznat či ovládnout se, aby například svěřené peníze neprosázel při cestě kolem kasina, ale psychická choroba ho nijak nelimituje v rozpoznání a ovládnutí se v tom, aby peníze do sázek nezdrojoval vydíráním, násilnou činností či jiným protiprávním jednáním netkvícím pouze ve víře, že nedovoleně získané peníze do sázky svede vrátit. V tom je významná odlišnost nynějšího případu vyjádřená i znalkyní (jež uvedla forenzní nevýznamnost hráčství, ať již nezdrženlivého nebo patologického), že na rozpoznání škodlivosti vydírání (tj. nedovoleného nucení jiného k určitému konání) a na ovládnutí sebe sama (tj. aby touto cestou peníze k hraní obstarávány nebyly) by ani případná psychiatrická porucha vliv neměla. Jinak řečeno, hráč může být nepříčetný či zmenšeně příčetný při podvodu nebo zpronevěře, u nichž v prvém případě pod vlivem poruchy věří, že vylákané peníze vrátí a v druhém případě věří, že svěřené peníze si jen „vypůjčí“ a vrátí následně, ale nepříčetnost nebo zmenšená příčetnost se těžko bude zpravidla pojit s rozpoznáním, zda pro získání peněz smí pachatel někoho usmrtit, zbít, vydírat, a s ovládnutím sebe sama, aby tak nečinil. Mělo-li by tomu být jinak, pak by jakákoliv psychická porucha dávala jedinci pro jakékoliv jeho jednání „bianco šek“ či generální pardon, na základě něhož by byl pro cokoliv „omlouván“.
47. Obviněný prosazuje svou diagnózu patologického hráčství poukazem na medicínská kritéria. Diagnóza však sama o sobě není rozhodná, protože význam může mít až tehdy, pokud by ovlivňovala rozpoznávací či ovládací schopnosti vztahující se ke konkrétnímu stíhanému jednání. Vyjádřeno jinak, i kdyby adiktolog diagnostikoval závislost, neznamenalo by to, že tato forenzně významně ovlivnila rozpoznávací či ovládací schopnosti obviněného při jeho více než propracovaných a programových či řemeslných aktivitách vůči vícero poškozeným. S nadsázkou řečeno, i těžký schizofrenik může činit řadu aktivit, při nichž se zrovna vliv onemocnění neprojevuje, a při kterých je příčetný. Z uvedených hledisek je zřejmé, že adiktologický posudek není podstatný pro rozhodná skutková zjištění (případné hráčství je dle věrohodné znalkyně Léblové forenzně nevýznamné pro posouzení rozpoznávacích a ovládacích schopností) a již odvolací soud patřičně vysvětlil, proč tento důkaz není zapotřebí provádět.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
48. Pod tento dovolací důvod lze podřazovat námitky, jimiž obviněný rozporuje svůj úmysl okrást a křivě obvinit poškozeného K., dále námitky, jimiž se dovolává uplatnění subsidiarity trestní represe v případě jednání vůči poškozenému V., a rovněž i výhrady proti výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému K. Všechny tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.
49. Výhrady k závěru o krádežním a křivě obviňujícím úmyslu obviněného jsou na pomezí námitek skutkových a právních. Ve skutkové rovině se obviněný snaží prosazovat svou optiku na motivaci svého jednání vůči K. a zpochybňovat tak záměry a cíle, jimiž byl veden. Tento jeho náhled nižší soudy opodstatněně odmítly, což přesvědčivě vyložily a proti jejich úvahám nelze mít žádných výhrad. Argumentace obviněného, že peněženku K. vzal proto, aby jej přiměl pronásledovat ho do lokality s kamerovým systémem, působí více než absurdně. Obviněný totiž líčil, že jeho snahou údajně bylo, aby jej K. nikam z bytu nedoprovázel a z tohoto pohledu je zhola nesmyslné, aby učinil krok, kterým by K. údajný zájem na jeho doprovázení umocnil natolik, že ten by dokonce přerostl v pronásledování. Pokud by dovolatel chtěl toliko uniknout K. doprovodu, pak mohl bez dalšího prchat do oblasti pokrývané kamerovým systémem, což by skýtalo daleko větší naději, že pokud by mu K. i přesto chtěl poskytnout svůj běžecký doprovod, mohl by od toho v průběhu trati daleko snázeji upustit, než když byl k vítězství v závodu motivován snahou dostat se zpět ke své peněžence.
50. Obstát přitom nemůže ani argumentace obviněného o údajné strachové reakci, kterou dovolatel vysvětluje danou situací a také svým mladým a nezkušeným věkem. V prvé řadě je nutno zdůraznit, že situaci, jíž se dovolává, vyvolal obviněný sám, který „inzeroval“ své sexuální služby a sjednal si schůzku v K. bytě. Aranžmá celé situace pro něho sotva mohlo být nějak překvapivé a obviněného mohlo zaskočit nanejvýš to, že K. odmítl zaplatit za sjednané služby předem, schůzku ukončil a obviněného tak připravil o očekávaný finanční profit.
Taková situace však sotva mohla být něčím, co by v obviněném mělo vyvolávat strachovou či úlekovou reakci a v návaznosti na to zcela nesmyslné počínání. Totéž platí i o věku a údajné nezkušenosti obviněného. Obviněný se jednání vůči K. dopustil jako takřka dvaadvacetiletý muž, navíc v té době student druhého ročníku Právnické fakulty Univerzity Karlovy, což nutně znamená, že úspěšně prošel plným středoškolským vzděláním, splnil poměrně náročné podmínky pro studium na prestižní univerzitě, a to dokonce na takové fakultě, která u svých studentů předpokládá a rozvíjí kritický, rezervovaný a bez emoční úsudek při vyhodnocování rozličných sociálních situací, ba dokonce nezřídka či především vyhrocených.
Argumentace obviněného o nějaké jeho intelektové nesmělosti, sociální neobratnosti či momentální psychické rozervanosti nemůže ani z tohoto hlediska obstát.
Pro jeho krádežní úmysl navíc svědčí i to, jak velmi detailně sledoval K. nakládání s peněženkou uvnitř bytu. Obviněný takto registroval, že peněženka v K. kalhotách ležících v místnosti nebyla vidět a vnímal, že při přesunu do chodby ji K. odtud vyňal a uložil do zadní kapsy kalhot, které měl na sobě. Kromě toho, jak zmíněno již výše, získání finančního profitu bylo pro obviněného hlavním motorem jeho jednání i vůči ostatním poškozeným, a i to spolehlivě vyvrací jeho námitku, že zmocnění se K. peněženky bylo vedeno nějakou nesmyslnou zkratkovitou strachovou reakcí. Pro závěr, že obviněný při zmocnění se peněženky cílil na majetkový prospěch a nikoliv, že motivem jeho jednání byl jakýsi neuchopitelný a nesmyslný strach, svědčí též jeho urputná snaha domoci se finančního plnění po K. jeho následným vydíráním.
51. Úmysl K. křivě obvinit obviněný rozporuje poukazem na své právo oznámit na policii, co se stalo a co vnímal jako protiprávní. Odmítl závěr nižších soudů, že trestní oznámení podal, ačkoliv již věděl, že test na přítomnost omamných a psychotropních látek byl negativní, neboť onen test byl učiněn až poté, co oznámení na K. vznesl. Těmto námitkám obviněného za pravdu dát nelze. Jistou indicii o negativním testu měl obviněný již v průběhu své interakce na policii, byť lze připustit, že šlo o test nikoliv širokospektrálně zasahující veškeré omamné a psychotropní látky, nýbrž týkající se pouze jedné z nich (viz č. l.
304). Podstatné ovšem je, že jeho lživé trestní oznámení netkví v tom, zda oznámil tak či onak nejisté podezření na své omámení, ale spočívá v tom, že obviněný si vybájil děje, které se vůbec dle skutkových závěrů nižších soudu nestaly. Jinak řečeno, obviněný možná nevěděl, zda je pod vlivem nějakých omamných a psychotropních látek, ale věděl, že takový eventuální vliv nemohl mít původ v událostech u K., které se vůbec neodehrály tak, jak je oznámil. Ale i kdyby hypoteticky bylo možno připustit, že obviněný si nebyl jistý, zda v nápojích u K.
nějaká omamná a psychotropní látka byla, pak věděl, že K. se nepokoušel o intimnosti bez zaplacení, nedomáhal se sexu bez ochrany a nedotíral na obviněného tak, aby ten se musel začít fyzicky bránit odstrčením. Uvedení takových nepravd policii znamenalo lživé obvinění K. z trestného činu (patrně znásilnění) a vzhledem k tomu, že tak obviněný učinil vůči policejnímu orgánu, který se z úřední povinnosti takovým oznámením musí zabývat, je evidentní, že dovolatel svým udáním zamýšlel trestní stíhání K.
přivodit. Na uvedeném pak nic nemění to, že následně svá tvrzení vzal zpět.
52. Lichá je rovněž námitka, kterou se obviněný domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe v případě jeho jednání vůči poškozenému V. Dovolatel uměle separuje tento dílčí útok ze série dalších jeho jednání vůči K. a K. a domáhá se izolovaného a z kontextu vytrženého náhledu na jednotlivost, která však je pevnou součástí většího celku. S obviněným nelze souhlasit, že nebyl odsouzen za pokračující trestný čin, což je zřetelně patrné z právní kvalifikaci jeho jednání nikoliv jako trojnásobného vydírání, nýbrž jako jediný vyděračský trestný čin.
Obviněný se také mýlí, dovozuje-li, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je zákonným znakem trestného činu, popřípadě jeho dílčího útoku. Obviněný v tomto ohledu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1527/2018, to však zcela evidentně dezinterpretuje. Zmíněné usnesení odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky rozhodnutí trestních, v němž se uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe a společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě.
Právě to v projednávaném případě nižší soudy správně učinily, kdy na jednání obviněného vůči poškozenému V. nenahlížely jako na mimořádný jev, ale braly je v potaz jako součást propracovaného řemeslného způsobu, jímž si obviněný opatřoval finanční prostředky. Dovolatelem poptávanou subsidiaritu trestní represe proto nelze vztahovat na jednotlivé separované díly určitého bloku pokračujícího jednání, ale je třeba posuzovat ji ve vztahu k celku. Pouze touto optikou vyzní míra závadovosti a škodlivosti pro společnost.
Zatímco uměle izolovaný jev může sám o sobě působit neškodně, ve spojení s dalšími obdobnými jevy tvořícími celkovou sérii vyzní společenská škodlivost podstatně dramatičtěji.
53. S obviněným nelze souhlasit ani v jeho výhradách proti výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému K. Nižší soudy patřičně vyložily, o jakou právní úpravu opírají nárok tohoto poškozeného a rozvedly i momenty, z nichž dovozují intenzitu jeho duševních útrap. Obviněný prožitky poškozeného bagatelizuje a opomíjí, že mu znehodnotil nezanedbatelný úsek jeho života. Tento efekt má navíc ještě i určitý latentní potenciál, neboť poškozený si nemůže být takřka nikdy jist, jaký je další osud intimních fotografií, které zaslal obviněnému, kde všude se v kyberprostoru nacházejí, a zda do budoucna nemohou negativně ovlivňovat K.
osobní a pracovní život. Pokud obviněný namítá, že nikdy neakcentoval K. zdravotní handicap, pak nutno připomenout, že obviněný se s K. opakovaně setkal, o jeho zdravotním handicapu prokazatelně věděl a s tímto vědomím a navzdory obecnému znesnadnění K. situace jeho zdravotním handicapem se vůči němu vymezoval popsaným způsobem. Výhrůžka dehonestací prostřednictvím intimních fotografií přivozuje zpravidla negativní prožívání i zcela zdravým jedincům a o to tíživější je pak v případě, že jde o jedince nějak oslabeného.
Je přitom notorietou, že zdravotně handicapovaní mají výrazně horší uplatnění na pracovním trhu, vyšší míra těžkostí se jich dotýká i v životě partnerském, v oblasti jejich zájmové činnosti, koníčků apod. Takže pilíře, na nichž stojí jejich existence, mohou být o poznání vratší a ohrozitelnější než u osob bez zdravotního handicapu. Riziko ztráty zaměstnání či společenského uplatnění, ztrátu prestiže v určité sociální oblasti svého zaměření a rozvrat či znesnadnění navázání partnerských vztahů K.
prožíval daleko úzkostněji, než by tomu bylo u jedince zdravotně nehandicapovaného, který pilíře své existence obnoví podstatně snadněji. Již jen z tohoto pohledu jsou obviněným poukazované jiné případy přiznání nemajetkových újem více než problematické a obviněný jimi porovnává neporovnatelné. Poškozenému K. přisouzená částka tak z popsaných hledisek působí spíše umírněně a zdrženlivě.
54. Po právu nižší soudy obviněného též zavázaly k povinnosti zaplatit spolu s jistinou přisouzeného nároku i úroky z prodlení. Adhezní řízení je svým charakterem obdobou klasického občanskoprávního řízení a s obviněným nelze souhlasit, tvrdí-li, že v občanskoprávním řízení mají účastníci zpravidla jiné právní, sociální a ekonomické postavení. V občanském soudním řízení stojí proti sobě titíž účastníci jako v řízení trestním, stejné jsou jejich (ne)kvality právně-ekonomicko-sociálního charakteru, stejný je i hmotněprávní režim a velmi podobný i režim procesní. Není proto žádný důvod favorizovat či naopak znevýhodňovat jedno z uvedených řízení (civilní versus trestní). V klasickém občanskoprávním řízení by rozhodování o příslušenství určitého nároku bylo zcela standardním a legálním postupem, a není proto důvodu, aby v trestním řízení o tomto příslušenství rozhodováno být nemělo. Dovolatel se přitom zcela mýlí, dovozuje-li, že úroky z prodlení představují zisk, pro což se domnívá, že pro úroky z prodlení prostor v trestním řízení není. Úroky z prodlení nejsou ziskem, nýbrž sankcí za to, že dlužník svůj závazek řádně a včas nesplnil. Úroky z prodlení se jako odvozený nárok řídí osudem pohledávky, od níž se odvíjejí a samostatně se tedy u nich v případě, že vycházejí z deliktní pohledávky, nezjišťují podmínky vzniku deliktní odpovědnosti. Jinak řečeno, je-li deliktní odpovědnost založena u jistiny nároku (zde nemajetková újma), pak u odvozeného nároku na příslušenství (zde úroky z prodlení) již nelze zjišťovat, zda prodlení dlužníka nastalo zaviněně, anebo za okolností na jeho vůli nezávislých. Je proto zcela nerozhodná námitka obviněného, že úroky z prodlení počaly běžet ještě v době, kdy se nacházel ve vazbě.
55. Obdobné platí i o stescích obviněného na to, že mu K. dosud nesdělil své bankovní spojení pro účely úhrady přisouzené nemajetkové újmy. Prahne-li dovolatel natolik silně po úhradě svého závazku, může využít jednak soudní úschovy, v níž by mohl plně rozvinout výhody jím tolik na jiném místě preferovaného právního, sociálního a ekonomického postavení v občanskoprávním řízení, a jednak K. účtů, z nichž mu přicházely vydíráním získané peníze. Situace obviněného tedy ani zdaleka není tak bezvýchodná, jak se ji snaží vykreslovat, a dovolací soud proto nemá za to, že lepším řešením by bylo úroky z prodlení mu k úhradě neukládat.
56. Naproti tomu pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadají námitky, jimiž obviněný brojí proti svému potrestání podmíněným trestem, a to jak pokud jde o výhrady, že namísto trestu mu mělo být ukládáno ochranné léčení, tak pokud jde o připomínky, jimiž se dovolává nezohlednění některých polehčujících okolností. Oba okruhy těchto námitek vyvěrají z platformy nesouhlasu obviněného se skutkovými zjištěními nižších soudů, která učinily ze znaleckého posudku znalkyně Léblové. Obviněný s tímto znaleckým posudkem polemizuje, dovozuje dalekosáhlé laické závěry týkající se odborné diagnostiky a na základě této své alternativní skutkové varianty se domáhá jiného právního posouzení. Rozporuje-li pak obviněný závěry psychiatričky Léblové o tom, že nezdrženlivé hráčství či patologické hráčství nejsou forenzně významné pro posouzení nyní řešeného skutku, poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1904/20, pak nutno upozornit, že takto kategoricky se Ústavní soud ve zmíněném nálezu vůbec nevyjádřil. Tamní rozhodnutí řešilo opomenutý důkaz v podobě psychiatrického znaleckého posudku. Zde však tento důkaz opatřen byl, soudy jej právem shledaly přesvědčivým a věrohodným a situace projednávaného případu se proto naprosto liší od poukazované kauzy.
57. Mimo uvedený (jakýkoliv jiný) dovolací důvod jsou námitky obviněného, kterými nižším soudům vyčítá, že nezohlednily některé polehčující okolnosti. Přezkumu dovolacím soudem by mohl podléhat pouze takový trest, který by byl natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. To není situace projednávaného případu, takže i hypotetické opomenutí některých (polehčujících) okolností při ukládání trestu by pod žádný dovolací důvod nespadalo. Navíc zde pro úplnost stojí za zmínku, že poptávka obviněného po zohlednění polehčující okolnosti spočívající v tom, že čin spáchal pod vlivem závislosti na hazardních hrách, je variací na již vyřešené skutkové téma dovolatelovy psychiatrické diagnózy a jejího forenzního významu. Poukaz obviněného na polehčující okolnost věku blízkém věku mladistvých patřičně vypořádal již odvolací soud. A navíc i okolnosti projednávaného případu nenasvědčují jeho nižší vyspělosti, protože (jak zmíněno opakovaně již výše) jeho jednání představovalo promyšlený, propracovaný a zákeřný systém řemeslného charakteru.
IV./3. Další dovolací námitky
58. Pod žádný dovolací důvod nespadají výhrady obviněného, kterými brojí proti postupu justičních orgánů při zadání psychiatrického znaleckého posudku znalkyni Léblové. Obviněný tyto námitky nekonstruuje tak, že by znalecký posudek označoval za nezákonný důkaz [druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ale toliko si stýská na procedurální postupy při utváření znaleckého posudku. I těmito otázkami se nižší soudy patřičně zaobíraly, na jejich logickou argumentaci lze odkázat, nad její rámec lze dodat snad jen následující. Časový odstup zpracování znaleckého posudku od stíhaného skutku není ničím neobvyklým, a nikterak nedevalvuje či nedeformuje odborné závěry. Psychiatrická znalecká vyšetření se takřka vždy vztahují tzv. do minulosti s ukotvením na dobu páchání trestné činnosti. Psychiatričtí znalci se svedou metodologicky na tuto etapu psychického života probanda zaměřit a paradoxně někdy i pozdější psychické projevy zkoumaného jedince mohou znalcům pomoci při objasňování a forenzní diagnostice pojící se k předcházející zkoumané fázi psychického života. I kdyby však časový odstup hypoteticky určitý handicap pro znalecké zkoumání představoval, pak znalkyně si tohoto prvku byla vědoma, a i při jeho existenci zformulovala své odborné závěry, z nichž nižší soudy vyšly. Časový odstup při zadání znaleckého posudku pramenil z počátečního odlišného názoru policejního orgánu na tento důkaz, a pokud se obviněný domnívá, že výběr znalkyně a konzultace s ní nebyly snahou o hledání argumentů pro (ne)potřebnost znaleckého posudku, nýbrž byly projevem nějaké nesnášenlivosti vůči dovolateli, pak tím evidentně přeceňuje svou vlastní důležitost, neboť nenabízí žádný (natožpak rozumný) důvod, proč právě on by měl být pro policejní orgán a dozorující státní zástupkyni natolik důležitý, aby jim stál za to zpronevěřit se své profesionalitě a zákonným povinnostem. Pokud by pak dovolatel toto chtěl vztahovat i na znalkyni, u níž rovněž zhola nic nesvědčí tomu, že by měla jakýkoliv, byť i mlhavý důvod prospívat některé procesní straně, pak to vypovídá spíše o tendencích obviněného libovat si v konspiračních teoriích a omlouvat touto cestou svá protiprávní jednání.
V. Způsob rozhodnutí
59. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl jednak námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody míjejí, a jednak výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
60. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 13. 8. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů