3 Tdo 650/2024-4228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o
dovolání, které podal obviněný M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 13 To 28/2023, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod
sp. zn. 1 T 224/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
1. M. M., kdy bezprostřední příčinou smrti bylo polytrauma – současné poškození
několika pro život důležitých orgánů či orgánových komplexů,
2. J. P., kdy bezprostřední příčinou smrti bylo polytrauma – současné poranění
více životně důležitých orgánů a orgánových komplexů,
3. J. N., kdy bezprostřední příčinou smrti bylo polytrauma – současné poranění
důležitých orgánů a orgánových komplexů,
4. L. B., kdy bezprostřední příčinou smrti bylo drtivé poranění postihující
více částí těla, orgánů hlavy, krku, trupu a končetin,
jednak k následnému zranění dalších dvou osob – dělníků pracujících pod mostem
a provádějících podpírání klenby a to:
1. J. B., který utrpěl pohmoždění a oděrky 3 cm velké na temeni hlavy vlevo,
podvrknutí krční páteře, pohmoždění a oděrku v krajině levé lopatky, což si
vyžádalo odborné lékařské ošetření, kdy jmenovaný byl převezen z místa havárie
vozidlem RZP do nemocnice v Havlíčkově Brodě, po kterém byl propuštěn do
domácího léčení, které pokračovalo zejména formou rehabilitace do 27. 11. 2014,
2. E. P., který utrpěl komplexní poranění pánve, frakturu nosních kostí bez
dislokace, frakturu 3. – 5. žebra vlevo bez dislokace, minimální aortální léze,
frakturu příčných výběžků L4, 5, vícečetné drobné lacerace pravé ledviny, crus
syndrom, zranění si vyžádalo odborné lékařské ošetření, kdy jmenovaný byl
transportován z místa havárie do Fakultní nemocnice Hradec Králové, kdy byl do
3. 10. 2014 hospitalizován, následně přeložen do Univerzitné nemocnice Košice s
dobou hospitalizace do 11. 12. 2014, poté do Letecké vojenské nemocnice, a.s.
Košice s dobou hospitalizace do 19. 12. 2014; následně propuštěn do domácího
léčení, kdy omezení na běžném způsobu života trvalo minimálně do 26. 11. 2015;
a zároveň k ohrožení zdraví osoby – obsluhy stavebního stroje t. z. New Holand
Kobelco E 235 SR T. N.
2. Jednalo se již o několikáté rozhodnutí odvolacího soudu v této
trestní věci, kdy, zjednodušeně vyjádřeno, předchozími rozhodnutími byly
opakovaně rušeny rozsudky soudu prvního stupně ohledně různých spoluobviněných
a věc byla buď vracena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, popř.
odvolací soud sám ve věci rozhodoval. Je nutno uvést, že v této trestní věci
již jednou rozhodoval i Nejvyšší soud, kdy předchozí rozsudek odvolacího soudu
ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 13 To 28/2023, usnesením ze dne 13. 12. 2023, sp.
zn. 3 Tdo 509/2023, k dovolání obviněného M. H. zrušil, a to podle § 265k odst.
1, odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr.
ř.“), ohledně jeho osoby a podle § 265k odst. 2 tr. ř. za přiměřeného použití §
261 tr. ř. (beneficium cohaesionis) i ohledně dalších tří obviněných, kteří
dovolání nepodali ani nebylo podáno v jejich prospěch či neprospěch, stejně
jako zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Stejným usnesením pak Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl dovolání spoluobviněného R. B.
3. Za uvedený přečin byl obviněný M. H. soudem druhého stupně odsouzen
podle § 273 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku
a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
4. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech pro další
spoluobviněné, kteří dovolání nepodali ani nebylo podáno v jejich prospěch či
neprospěch.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 13 To 28/2023, podal obviněný M. H.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž uvedl, že má za to, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
6. Obviněný má předně za to, že odvolací soud nesplnil to, co po něm
požadoval Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí, tj. posoudit vztah
obviněného ke způsobenému následku, a to i z hlediska dalších obviněných.
Odvolací soud měl posoudit, zda zde byli jiní obvinění, kteří měli bližší vztah
ke způsobenému následku, a zda tedy postavení obviněného bylo natolik zásadní,
že je mu třeba přičíst trestněprávní odpovědnost. Odvolací soud ve vztahu k
obviněnému pouze vyseparoval důkazy, které určitým způsobem souvisí s obviněným
a jeho vztahem k předmětné stavební akci, ale vůbec nevedl úvahu nad tím, zda
vztah obviněného ke způsobenému následku je natolik zásadní, že dosahuje
trestněprávní relevance. Odvolací soud se pak ani nezabýval tím, zda jím
zjištěné skutečnosti přece jenom neodůvodňují aplikaci § 12 odst. 1 (zjevně
myšleno odst. 2) tr. zákoníku. Nesprávnost postupu odvolacího soudu je
potvrzena i tím, že nedošlo k posouzení vztahu i u ostatních obviněných ke
způsobenému následku. Všichni obvinění měli různé postavení, různé funkce,
různá oprávnění či povinnosti apod., avšak odvolací soud dovodil u všech
obviněných stejný podíl na způsobeném následku, což je účelové a nesprávné
hodnocení. Soud druhého stupně založil trestněprávní odpovědnost nejen u
obviněného na tom, že měl-li každý z obviněných jakýkoli vztah ke způsobenému
následku, tj. pohyboval-li se někdo z obviněných kolem předmětného mostu a
aktivně neučinil nic k odvrácení jeho pádu, je trestně odpovědný bez dalšího.
Takové hodnocení je však v přímém rozporu s tím, co požadoval Nejvyšší soud v
usnesení ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 3 Tdo 509/2023. Navíc odvolací soud pouze
zopakoval důkazy již provedené (stavební deník, projektová dokumentace, zápis z
kontrolních dnů apod.), ovšem ze žádného z těchto důkazů nevyplýval vztah
jednotlivých obviněných ke způsobenému následku.
7. První argumentační okruh, který lze v dovolání obviněného vysledovat,
se týká příčinného vztahu mezi jednáním a následkem. Obviněný má za to, že
odvolací soud rezignoval na zkoumání příčin škodlivého následku, které sám
dovodil na základě provedeného dokazování, přičemž se omezil na opakování toho,
že obviněný byl stavbyvedoucím, vedl ohledně stavby komunikaci, byl přítomen na
několika kontrolních dnech, což je důvodem pro dovození jeho trestní
odpovědnosti. Odvolací soud dokonce popřel své vlastní předchozí rozhodnutí ve
věci, kterým vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval mimo jiné
zhodnocením míry zapojení obviněných do provádění stavebních prací na uvedeném
místě a účastí určitých osob na schvalování probíhajících postupů, případně
připomínkami ke způsobu dosavadního provádění prací. Napadený rozsudek je z
toho důvodu nesprávný, neboť absence posouzení jednoho ze znaků skutkové
podstaty přečinu představuje nesprávné právní posouzení skutku. Soud druhého
stupně uvádí, že práce na odtěžování násypu a budování podpěrné skruže na místě
řídili stavbyvedoucí B. a S., ale z toho ještě nelze uzavřít, že by
odpovědnost za vyvolání stavu obecného ohrožení měli nést výlučně tito dva
obvinění. Následně uvádí, že pokud byl problémem, který vedl k vyvolání stavu
obecného ohrožení, nedostatek koordinace mezi pracemi na dvou sousedních
stavebních objektech, pak bylo nutné brát v úvahu i to, které osoby měly tuto
součinnost zajišťovat a dohlížet na návaznost prací na těchto dvou stavebních
objektech. Tento závěr je podle obviněného velmi podstatný, protože zakládá
zcela novou příčinu způsobení obecného ohrožení a je současně v rozporu s
popisem skutku ve výroku napadeného rozsudku. Odvolací soud totiž dává
obviněnému za vinu nikoli nedodržování projektové dokumentace (jak se uvádí v
popisu skutku ve výroku rozsudku), ale nedostatek koordinace na sousedních
stavebních objektech SO 102.2 a SO 202. Odvolací soud navíc velmi fluidně
přechází mezi příčinami, které jsou spatřovány v nedodržování projektové
dokumentace a nedostatečné koordinaci. Odvolací soud měl za pomoci umělé
izolace jevů a gradace příčinné souvislosti určit tu konkrétní příčinu, které
vedla k následku ve formě obecného ohrožení dělníků vyskytujících se na
předmětné stavbě. Popis skutku ve výroku napadeného rozsudku neobsahuje popis
tvrzené nedostatečné koordinace mezi stavebními objekty ani popis zanedbání
dohledu nad stavbyvedoucími S. a B., nýbrž neřízení stavebního objektu SO 202 v
souladu s projektovou dokumentací. Ve skutkové větě by přitom měly být obsaženy
všechny skutečnosti rozhodné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu,
který je v něm soudem shledán. V popisu skutku nejsou vůbec zohledněna všechna
porušení povinností, kterých se obviněný měl dopustit, ačkoli se podle
odvolacího soudu jedná o příčiny způsobeného následku. Odvolací soud dokonce
uvádí, že koordinace postupů na formálně oddělených stavebních objektech byla
klíčový problém, čili nedává žádný smysl, že obviněný byl odsouzen za
nedodržování projektové dokumentace. Z tohoto důvodu tak mohl odvolací soud
těžko posoudit naplnění skutkové podstaty trestného činu a spatřovat v
nedostatku koordinace příčinu pádu mostu, neboť zde byly jiné příčiny, které
bezprostředně směřovaly k pádu mostu, a jedná se o řízení stavby
stavbyvedoucími B. a S., kteří přímo řídili a nařizovali práce, v jejichž
důsledku došlo k pádu mostu. Obviněný je toho názoru, že nedostatek koordinace
jednotlivých prací na dvou stavebních objektech ani nekontrolování
spoluobviněných B. a S. není příčinou, která vede ke vzniku tvrzeného následku.
Nedostatečná koordinace jednotlivých prací totiž může způsobit maximálně
prostoje ve výstavbě nebo neekonomické vedení stavby, nikoli však obecné
ohrožení. Obecné ohrožení může způsobit pouze příčina, která přímo způsobuje
navození ohrožujícího stavu. I kdyby tedy obviněný nekoordinoval postup prací
(což konečně ani nebylo jeho povinností) a nedošlo by k dodržení postupu
jednotlivých prací podle bodu 3.5.4 projektové dokumentace, pak to byli právě a
výlučně stavbyvedoucí S. a B., kteří přímo řídili a dohlíželi na stavební
objekty SO 202 a SO 102.2 a měli tak rozpoznat nebezpečnost situace. Obviněný
si stále klade otázku, proč by on měl být odpovědný za práci jiných
stavbyvedoucích, kteří byli na stavbě proto, aby konkrétní stavební objekty
vedli a dohlíželi na dodržování projektové dokumentace, nebo proč by měl být
odpovědný za nedodržování projektové dokumentace, pokud to byli stavbyvedoucí
S. a B., kteří měli tuto povinnost plnit. Odpovědnost obviněného je tak
založena na principu kolektivní viny a odvolací soud vůbec nerozklíčoval, jaký
podíl měli jednotliví obvinění na způsobeném následku. Podle názoru obviněného
případná nedostatečná koordinace mezi stavebními objekty, jakož i zanedbání
dohledu nad stavbyvedoucími S. a B., rovněž ani nespadá pod rozsah ustanovení §
153 odst. 1 stavebního zákona. Stavbyvedoucím podle § 134 odst. 2 stavebního
zákona je osoba, která zabezpečuje odborné vedení prováděné stavby a má pro
tuto činnost oprávnění podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č.
360/1992 Sb. Podle § 19 písm. e) zákona č. 360/1992 Sb. platí, že autorizovaný
technik je v rozsahu oboru, popřípadě specializace, pro který mu byla udělena
autorizace, oprávněn odborně vést provádění stavby nebo její změny v pozici
stavbyvedoucího. Obviněný nemá odbornou autorizaci pro stavbu mostů čili nemohl
být při své specializaci stavbyvedoucím pro objekt SO 202 a nemohl být schopen
rozeznat nebezpečí vzniklé při pracích na mostu. Konečně i sám odvolací soud
uvádí, že příčinou pádu mostu bylo odtěžení násypu pod patu klenby bez
předchozího podepření klenby, čili odvolací soud nemůže uvádět, že obviněný
nedostatečně koordinoval práce a nekontroloval práci stavbyvedoucích B. a S.,
protože tyto skutečnosti nejsou příčinou vzniklého následku, tj. obecného
ohrožení. Závěr o existenci příčinné souvislosti, jako jednoho ze znaků
skutkové podstaty, zkrátka nemůže obstát a jedná se tak o nesprávné právní
posouzení.
8. Pokud jde o naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu, tak v
důsledku obecně nebezpečného jednání jsou lidé vydáni nebezpečí smrti či těžké
újmy na zdraví, přičemž musí jít o ohrožení bezprostřední. Naplnění zákonného
znaku skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti je proto třeba
ve vztahu k vydání lidí v nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví vždy
posuzovat na podkladě individuálních okolností případu významných pro závěr,
zda v důsledku zaviněného (nedbalostního) jednání pachatele došlo ke
konkrétnímu a bezprostřednímu ohrožení. Obviněný je přesvědčen, že nedostatek
koordinace jednotlivých prací na dvou stavebních objektech nepředstavuje
bezprostřední ohrožení lidí, protože k bezprostřednímu ohrožení lidí dochází až
v situaci, kdy dochází ke konkrétní činnosti bezprostředně směřující ke vzniku
ohrožení. K bezprostřednímu ohrožení však mohlo dojít za daných skutkových
okolností pouze tím, že stavbyvedoucí B. a S. vedli své stavební objekty
způsobem, který nebyl podle odvolacího soudu v souladu s projektovou
dokumentací. Obviněný v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1243/2005, ze kterého vyplývá, že v případě
trestného činu obecného ohrožení spáchaného z nedbalosti tím, že strojvůdce
přehlédne znamení stůj a vjede na železniční přejezd, na němž nejsou spuštěny
závory, nelze bez dalšího uzavřít, že tím došlo ke způsobení stavu obecného
nebezpečí; došlo-li by například k takové situaci v době, kdy se v blízkosti
přejezdu žádné vozidlo nenacházelo, ke vzniku obecného nebezpečí by nedošlo. Obviněný si je vědom skutkové odlišnosti obou případů, nicméně obecně platí, že
ne každé porušení povinností vyplývajících ze zaměstnání či postavení má za
následek automaticky vznik obecného ohrožení. Tedy, i kdyby platilo, že
obviněný nedostatečně koordinoval jednotlivé práce nebo že nedostatečně
kontroloval práci stavbyvedoucích B. a S., tak to ještě automaticky neznamená,
že se dopustil přečinu obecného ohrožení z nedbalosti. Tato tvrzená jednání,
resp. opomenutí nesměřují bezprostředně ke vzniku ohrožení, natož pak v
porovnání s jednáním, resp. opomenutím stavbyvedoucích B. a S. Závěry
odvolacího soudu proto obviněný shledává nedostatečně podložené, předčasné, a
tudíž prozatím i nepřesvědčivé, protože odvolací soud při svých úvahách zcela
pominul hledisko bezprostřednosti, které je však pro závěr o naplnění skutkové
podstaty a konkrétně objektivní stránky naprosto neopomenutelné. A zde se
částečně projevuje onen různý vztah jednotlivých obviněných ke způsobenému
následku. Odvolací soud však tento evidentně rozdílný vztah založený primárně
na rozdílném porušení povinností jednotlivých obviněných přešel a dovodil
stejnou míru odpovědnosti u všech obviněných. Obviněný dále odkazuje na závěry
rozsudku bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 13. 8. 1981, sp. zn. 4 Tz 42/81, publikovaného pod č. 24/1982 Sb. rozh.
tr., který,
byť řešil jinou skutkovou situaci, tak i jeho závěry lze použít, protože
Nejvyšší soud judikoval, že pro stav obecného ohrožení se vyžaduje, aby z
jednání pachatele bezprostředně hrozilo konkrétní nebezpečí smrti nebo těžké
újmy na zdraví většímu počtu lidí nebo nebezpečí vzniku škody velkého rozsahu
na cizím majetku; takový stav nezpůsobuje bez dalšího jednání, spočívající v
zanedbání pedagogického dozoru na určitou dobu nad skupinou žáků základní
školy, ovládajících plavání, při plaveckém výcviku v bazénu určeném pro plavce,
když obviněný, který vykonával nad skupinou osmi žáků základní školy
pedagogický dozor v průběhu plaveckého výcviku v bazénu bez toho, aby někoho
pověřil dozorem, opustil svěřenou skupinu a odplaval na druhý konec bazénu,
přičemž v době jeho nepřítomnosti se jeden 13letý žák potápěl a přitom zůstal
ležet na dně bazénu; z vody byl vytažen pozdě, když už se nacházel ve stavu
klinické smrti, a přes poskytnutou lékařskou péči zemřel. Pokud totiž odvolací
soud argumentuje zanedbáním kontroly stavbyvedoucích B. a S. ze strany
obviněného, pro jeho údajnou nadřazenost a vyšší odbornost, tak i kdyby
hypoteticky takovou povinnost obviněný měl, tak i přesto by nedošlo ke spáchání
přečinu, a to právě s ohledem na absenci bezprostředního ohrožení. Bezprostřední ohrožení za dané situace mohli vyvolat výhradně stavbyvedoucí B. a S. nerespektováním projektové dokumentace a vydáváním pokynů k pracím, které
nakonec vedly k pádu mostu.
9. Poslední okruh dovolacích námitek se týká postavení obviněného jako
stavbyvedoucího. Obviněný zdůrazňuje, že pro oblast XY–XY nebyl stavbyvedoucím,
který by zodpovídal za bezpečnost při provádění stavby. Jako stavbyvedoucí byl
zodpovědný za realizaci úseku od XY po XY. Odvolací soud zcela přeceňuje význam
stavebního deníku, protože jen ze skutečnosti, že se do něj někdo podepsal,
dovozuje jeho povinnost být seznámen s projektovou dokumentací a v konečném
důsledku jeho odpovědnost za pád mostu. Odvolací soud tak činí zcela paušálně,
podle principů kolektivní viny. Stejná situace platí i pro účast na kontrolních
dnech, protože jen proto, že se někdy někdo objevil na kontrolním dnu, tak to z
něj činí osobu odpovědnou za pád mostu, protože povinností každého, kdo se
účastní kontrolního dnu, je pečlivě projít stavbu a rozpoznat všechna nebezpečí
bez ohledu na své postavení, postavení ostatních osob nebo svých odborných
znalostí. Závěry odvolacího soudu jsou naprosto absurdní a zcela se vymykají
reálné situaci na stavbě. Navíc soud druhého stupně věc podává zcela lakonicky,
že obviněný byl stavbyvedoucí, byl přítomen na kontrolních dnech, podepisoval
se do stavebního deníku a byl účasten e-mailové komunikace, ale už se vůbec
nezabývá například významem stavebního deníku a skutečností, že je do někdo
vepsán jako stavbyvedoucí. Státní zástupce podle obviněného nebyl schopen
zmapovat skutečné postavení všech obviněných, a proto obžaloval všechny, kteří
měli jakýkoli vztah k předmětné stavbě. Obviněný odmítá závěr, že jako osoba s
autorizačním oprávněním v průběhu bouracích prací SO 202 nijak nereagoval na
vznikající nebezpečí zřícení klenbové konstrukce. Vzhledem ke skutečnosti, že
se v daném okamžiku obviněný na předmětné stavbě vůbec nepohyboval, a hlavně
pohybovat nemusel, není reálné, aby mohl na vznikající nebezpečí reagovat. Obviněný nebyl nikým informován o tom, že dochází k postupu v rozporu s
projektovou dokumentací, ani o vzniku jiných porušení, která by představovala
vznikající nebezpečí. Pokud je obviněnému vyčítáno, že již při kontrolním dnu
dne 18. 8. 2014 měl zjistit, že násyp je zřetelně vytěžen pod úroveň paty
klenby, tak odvolací soud opět nevysvětluje, proč je to právě obviněný, který
měl zachraňovat situaci a zabývat se souladem stavu prací s projektovou
dokumentací, když oba stavební objekty SO 202 a SO 102.2 byly v plné gesci
stavbyvedoucích B. a S., kteří byli na tyto stavební objekty přiděleni svými
zaměstnavateli, nikoli však obviněným, jak implikuje odvolací soud, pokud
uvádí, že obviněný na ně měl dohlížet. Úlohou obviněného v celé stavbě byla
pouze a jenom koordinace (resp. zprostředkování) prvotní komunikace mezi
společnostmi BÖGL a KRÝSL a STRABAG. Sám obviněný však další práce
nekoordinoval, nevedl ani neorganizoval, když konečně to nebylo ani jeho
povinností. Pokud pak na stavbě vznikalo nebezpečí, byly to právě osoby
přítomné na stavbě a osoby organizující práce na stavbě, které měly vznikající
nebezpečí rozpoznat, zamezit mu a informovat o něm příslušné osoby. Byli to
stavbyvedoucí S.
a B., kdo se bezprostředně pohybovali v okolí stavby, kteří
prokazatelně věděli či měli a mohli vědět o vznikajícím nebezpečí a kteří
přitom nedbali tohoto nebezpečí a neodvrátili jej. Z těchto skutečností však
nemůže být činěn odpovědným obviněný na základě kolektivní viny. Zproštění
obžaloby v případě obviněného D. je pak již jen tečkou za nespravedlivým a
těžko vysvětlitelným přístupem odvolacího soudu vůči obviněnému. Zproštění
obžaloby v tomto případě jen podporuje naprosto nepoužitelné závěry odvolacího
soudu o účasti jednotlivých obviněných na způsobení následku, protože obviněný
D. byl viněn ze skutečnosti, že v průběhu bouracích prací nereagoval na
vznikající nebezpečí, které měl rozpoznat jako účastník kontrolního dne
minimálně již dne 18. 8. 2014 a jako autorizovaná osoba. Obviněný si klade
otázku, proč on byl shledán vinným za jednání, které bylo identicky kladeno za
vinu i obviněnému D. Vysvětlení odvolacího soudu, že obviněnému D. bylo kladeno
za vinu hlavně nezajištění realizační projektové dokumentace, je absurdní,
protože jak obviněnému D., tak obviněnému H. bylo kladeno za vinu nereagování
na vznikající nebezpečí, které měli rozpoznat jako účastníci kontrolního dne
minimálně již dne 18. 8. 2014, a nezajištění provádění prací v souladu s
projektovou dokumentací, se kterou se měli seznámit.
10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolací
soudu zrušil a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
12. Pokud jde o námitky obviněného týkající se významu jeho jednání pro
způsobení škodlivého následku, má státní zástupce za to, že z pokynu Nejvyššího
soudu, aby se odvolací soud zabýval otázkou, zda jednání obviněného bylo
dostatečně významnou příčinou škodlivého následku a zda měl při svém postavení
možnost ovlivnit průběh odtěžování násypu a zajištění mostu, obviněný mylně
dovozuje, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako nedostatečně škodlivé ve
smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce má za to, že tímto směrem
pokyn dovolacího soudu nesměřoval. Pouze mělo být reagováno na obhajobu
obviněného, že jeho jednání příčinou škodlivého následku nebylo. K tomu státní
zástupce poukazuje na obsáhlé úvahy odvolacího soudu v příslušných bodech
odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud zde zejména konstatuje, že
obviněný byl podle vlastní výpovědi hlavním stavbyvedoucím celé stavby a jako
hlavní stavbyvedoucí byl uveden i ve stavebním deníku objektu SO 202
„rekonstrukce mostu“, podepsal protokol o předání staveniště dne 4. 8. 2014, z
projektové dokumentace měl znát návaznost prací na obou objektech – že před
odtěžením k patě klenby musí být klenba podepřena, na stavbě se zúčastňoval
kontrolních dnů, zastřešoval odborné řízení celé stavby, s ostatními
stavbyvedoucími vedl živou korespondenci zaměřenou zejména na dodržení termínů
jednotlivých prací – za účelem dohnání časového skluzu, a že pokud by klenba
měla být skutečně řádně podepřena, netrvalo by to předpokládaných 5 dní ale
řadu týdnů. Za daných okolností považuje státní zástupce za zcela přiléhavou
úvahu odvolacího soudu, že klíčovým problémem byla časová koordinace prací na
dvou sousedících objektech a že celé staveniště převzal právě obviněný. Pokud
obviněný považuje vedle ostatních stavbyvedoucích jednotlivých staveb svou roli
za nevýznamnou, popsané skutečnosti vyvolávají závěr zcela opačný. Totiž že to
byl právě obviněný, kdo mohl nejsnáze rozpoznat a řešit rozpor mezi rychlým
odtěžováním zeminy na jedné stavbě a nedokončeným podepřením mostu na druhé
stavbě. Pokud by někdo takovou koordinaci zajistit měl, obviněný byl první, kdo
přicházel v úvahu, neboť pod něj spadaly obě stavby – na rozdíl od ostatních
obviněných. Tím je zodpovězena i zmínka obviněného o možném posouzení jeho
jednání za užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání obviněného bylo příliš
významnou příčinou příliš závažného škodlivého následku, než aby bylo možno
posoudit jeho jednání jako nedostatečně škodlivé a tím nikoliv soudně trestné. Z hlediska dovolání považuje státní zástupce námitku o chybějící příčinné
souvislosti za námitku spíše proti právnímu posouzení skutku, neboť obviněný
brojí proti tomu, že by jako společný stavbyvedoucí obou staveb měl povinnost
tyto koordinovat. Jedná se však o námitku, s níž se soudy obou stupňů již
dostatečně a správně vypořádaly. Pokud k tomu obviněný namítá, že nedostatek
koordinace jednotlivých prací na dvou stavebních objektech nebyl příčinou pádu
mostu, jedná se o námitku spíše skutkovou. Neopřenou však o žádný z dovolacích
důvodů.
Toto tvrzení obviněného nadto odporuje zcela základním obecným
zkušenostem běžného člověka. I bez odborných znalostí lze učinit úsudek, že
pokud má být most v době uvolnění jeho opěry podepřen, musí být časově
koordinována činnost dělníků tak, aby jedni opěru neuvolnili dříve, než druzí
most podepřou. Podobně by například nebylo možné pokládat vozovku před
vybudováním násypu nebo v servisu spustit vozidlo před nasazením kol. Každému
musí být zřejmé, že bez koordinace samostatně pracujících týmů nelze vybudovat
žádnou stavbu, aniž by na ní hrozily průtahy nebo škody. Nebo oběti na
životech, jak tomu bylo v předmětné trestní věci.
13. Pokud jde o námitky obviněného týkající se otázky bezprostřednosti
ohrožení, státní zástupce připomněl, že obviněný v dovolání brojí proti tomu,
že by svým jednáním naplnil jeden z judikaturou vyžadovaných znaků předmětného
trestného činu – totiž aby vyvolané nebezpečí hrozilo „bezprostředně“. Obviněný
má podle státního zástupce zjevně za to, že bezprostřednost ohrožení lidí se
vztahuje k jednání pachatele, a nikoliv k existenci vzniklého nebezpečí. Mezi
svým jednáním a ohrožením dělníků pod mostem a na mostě proto žádnou
bezprostřednost nespatřuje, pokud v danou chvíli zřícení tyto dělníky osobně
neřídil. K tomu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp.
zn. 7 Tdo 1243/2005, ve věci, v níž strojvůdce projel na červenou přes
železniční přejezd, u něhož se však nenacházela žádná vozidla. Nepřiléhavost
uvedeného judikátu je podle státního zástupce očividná – mohl by být užit
pouze, pokud by se v blízkosti mostu v době narušení jeho statiky ani v době
jeho pádu žádné osoby nenacházely. Když opak je pravdou – na mostě pracoval
bagrista a následně v době jeho pádu se pod ním nacházeli dělníci. V této části
odpovídá dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., je však zjevně neopodstatněné, neboť již ze skutečnosti, že po ohrožení
dokonce následoval škodlivý následek, je zřejmé, že ohrožení muselo být
bezprostřední.
14. Pokud jde o postavení obviněného jako hlavního stavbyvedoucího, má
státní zástupce za to, že v této části by se mohlo jednat o námitku proti
skutkovému zjištění soudů, které shledaly, že obviněný působil na stavbě jako
hlavní stavbyvedoucí. Státní zástupce v této souvislosti připomněl, že pokud by
měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů,
muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného
činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů
nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž
by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K tomu připomněl, že
v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není Nejvyšší
soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a
jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, jak je patrno z usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22. Ústavní soud k tomu
ve stejném rozhodnutí dodal, že dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. oproti důvodu podle písm. h) tomu vyžaduje podstatně
konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se námitka
obviněného týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s
provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy
nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní
nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny. Obviněný podle
státního zástupce svou námitku požadovaným způsobem nevymezil. Zejména se ani
nepokusil přiřadit ji nějaké z variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Dovolání proto v této části žádnému dovolacímu důvodu
neodpovídá. Nadto je tvrzení obviněného podivné, neboť na obou stavbách
zanechával četné stopy spíše jako stavbyvedoucí. Kdyby bylo jeho úkolem
zajistit jen „prvotní komunikaci“, patrně by nevedl zaznamenaná odborná
jednání, nečinil by zápisy do stavebního deníku ani by se neúčastnil
kontrolních dnů. Pokud by skutečně byla úkolem obviněného jen ona „prvotní
komunikace“ není vysvětlitelné, proč by na předmětných stavbách popsaným
způsobem dále působil. Pozvání zúčastněných společností na „první schůzku“ mohl
zajistit kdokoliv bez odborných znalostí z oblasti stavebnictví a nedávalo
rozumný smysl, aby byl takovým úkolem pověřen právě obviněný se svou vysokou
kvalifikací.
15. Jelikož má státní zástupce za to, že námitky obviněného dílem
neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek
uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím
řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly,
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vyjádřil přitom souhlas s tím, aby
Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodl o dovolání v neveřejném
zasedání.
16. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou ze dne 1.
8. 2024, ve které se podrobně a nesouhlasně vyjádřil k jednotlivým argumentům
státního zástupce. Setrval proto na svém návrhu na rozhodnutí o dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje
i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují
jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných
námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně
odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen
formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
20. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
21. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten
je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k
nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
22. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení.
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
24. Na podkladě obviněným uplatněných důvodů dovolání a uvedených
východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k
posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný M. H. jím brojí proti
výroku o vině přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž v rámci několika okruhů dovolacích
námitek rozporuje závěr odvolacího soudu o naplnění objektivní stránky
přisouzeného přečinu.
26. Po prostudování napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů a
předloženého spisového materiálu v konfrontaci s obviněným vytýkanými vadami
může Nejvyšší soud konstatovat, že dovolací námitky obviněného jsou jak
skutkové, tak právní povahy. Takovéto konstatování činí Nejvyšší soud současně
s výhradou, že obviněný tyto své námitky z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů v podaném dovolání příliš srozumitelně pod jednotlivé dovolací důvody
nepodřadil. Výhrady lze mít i ke kvalitě příslušné dovolací argumentace (z
hlediska jejího vztahu k jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům). O tom
svědčí již bod III./4 dovolání, ve kterém obviněný uvádí, že „své dovolání
opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., tedy že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V této části, stejně jako v dalších částech dovolání,
však absentuje upřesnění, kterou variantu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. obviněný uplatňuje [což není zřejmé ani u dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Formálně tak není vyjádřeno, zda se
obviněný domnívá, že uvedený dovolací důvod je naplněn proto, že rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo proto, že
rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech
(druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované
podstatné důkazy (třetí varianta).
27. Z obsahu dovolání v každém případě nevyplývají námitky, které by
svědčily pro názor obviněného, že je naplněna druhá a třetí varianta důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na straně druhé však z dovolání
obviněného vyplývají konkrétní námitky, kterými obviněný (zejména) brojí proti
závěrům soudů nižších stupňů týkajícím se jeho postavení coby (hlavního)
stavbyvedoucího a dále proti závěrům týkajícím se významu jeho jednání pro
způsobení škodlivého následku a bezprostřednosti hrozícího ohrožení. Jakkoliv
obviněný ve vztahu k těmto otázkám mísí dohromady argumentaci skutkové a právní
povahy, lze s ohledem na podobu této jeho dovolací argumentace mít za to, že z
hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
pravděpodobně mínil uplatnit námitky, které se mají vztahovat pod první
alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K těmto
skutkovým námitkám obviněného, tak jak byly koncipovány v podaném dovolání,
však Nejvyšší soud uvádí, že tyto lze pod první alternativu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pouze stěží.
28. Je tomu tak proto, že zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu
dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací
se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v
rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní
funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě
závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková
zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí
instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu
dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral,
porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné
je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich
obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně
nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své
hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu
nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních,
která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových
zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných
skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i
nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy,
pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud
jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů
nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního
stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud
druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
29. Konfrontuje-li Nejvyšší soud shora uvedená východiska týkající se
možnosti dovolacího soudu přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů,
je nutno konstatovat, že obviněný v podaném dovolání existenci zjevného
(extrémního) rozporu fakticky netvrdí. Namísto toho pokračuje v dosavadním
způsobu obhajoby spočívajícím v prosté polemice se způsobem hodnocení důkazů,
která se však předmětem dovolacího přezkumu zásadně stát nemůže. Není skutečně
úlohou Nejvyššího soudu, aby znovu reprodukoval a hodnotil provedené důkazy.
Jeho zásah do oblasti skutkových zjištění by mohl přicházet v úvahu pouze v
případě těch nejtěžších vad důkazního řízení, jak bylo konstatováno shora.
30. I přes problematické podřazení skutkových námitek týkajících se
postavení obviněného jako (hlavního) stavbyvedoucího však Nejvyšší soud ve
stručnosti uvádí následující.
31. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů vyplývá, že soudy při
posuzování trestní odpovědnosti obviněného M. H. vycházely z toho, že tento
obviněný působil v rámci stavební akce XY–XY jako tzv. hlavní stavbyvedoucí.
Zohlednily přitom, že jmenovaný obviněný se spolu s dalšími osobami
zúčastněnými na dané stavební akci účastnil kontrolních dnů a že činil zápisy i
do stavebního deníku firmy BÖGL a KRÝSL ve vztahu ke stavebnímu objektu SO 202,
který vedl obviněný S. Měly za prokázané, že obviněnému H. byla známa
spojitost prací na stavebních objektech SO 102.2 a SO 202 a že byl účastníkem
korespondence, když se řešil problém zpoždění prací prováděných společností
BÖGL a KRÝSL, která se dožadovala toho, aby byl nejprve odtěžen materiál nad
klenbou, a neprovedením těchto prací odůvodňovala zpoždění vlastní činnosti ve
fázi podepírání klenby mostu. Soudy uzavřely, že obviněný H. v podstatě
zastřešoval odborné řízení celé stavby, jako zástupce objednatele sledoval a
kontroloval práci dodavatelů a subdodavatelů a řešil případné vznikající
problémy.
32. Proti těmto závěrům soudů nižších stupňů obviněný namítá, že pro
danou konkrétní stavební akci týkající se mostu v obci XY nebyl stavbyvedoucím,
který by zodpovídal za bezpečnost při provádění stavby. Jako stavbyvedoucí byl
zodpovědný za realizaci jiného úseku. V daném okamžiku se na předmětné stavbě
vůbec nepohyboval ani pohybovat nemusel. Nebyl nikým informován o tom, že
dochází k postupu v rozporu s projektovou dokumentací, ani o vzniku jiných
porušení, která by představovala vznikající nebezpečí. Jeho úlohou na celé
stavbě byla pouze a jenom koordinace (resp. zprostředkování) prvotní komunikace
mezi společnostmi BÖGL a KRÝSL a STRABAG. Další práce nekoordinoval, nevedl ani
neorganizoval, což nebylo ani jeho povinností. Pokud pak na stavbě vznikalo
nebezpečí, byly to právě osoby přítomné na stavbě a osoby organizující práce na
stavbě, které měly vznikající nebezpečí rozpoznat, zamezit mu a informovat o
něm příslušné osoby.
33. Nejvyšší soud uvedené námitky obviněného posoudil a dospěl k závěru,
že nejsou důvodné.
34. Je skutečností, že na stavbě týkající se mostu v obci XY obviněný H.
jako stavbyvedoucí nepůsobil. To mu však ani není kladeno za vinu. Jmenovaný
obviněný působil jako stavbyvedoucí na jiné části dané stavební akce, která
byla rozdělena na více dílčích úseků. Obviněný H. však na této stavební akci
působil jako tzv. hlavní stavbyvedoucí. To ostatně ani sám nerozporuje. Brojí
nicméně proti závěrům soudů nižších stupňů týkajícím se obsahu této funkce a
povinností z ní vyplývajících. Zjednodušeně vyjádřeno namítá, že jeho úkolem
bylo toliko zajištění prvotní komunikace mezi zúčastněnými stavebními
společnostmi, nikoliv dohlížet na odbornou (technickou) stránku prováděných
stavebních prací a tyto koordinovat. S takovou obhajobou se však Nejvyšší soud
neztotožnil.
35. Pokud jde o funkci tzv. hlavního stavbyvedoucího, kterou zastával
obviněný M. H., je skutečností, že tato funkce není zákonem definovaná. Tzv.
hlavní stavbyvedoucí může zpravidla působit u staveb prováděných hlavním
zhotovitelem. Povinnosti obviněného H. jako hlavního stavbyvedoucího
bezprostředně nevyplývají ani z jeho pracovněprávního vztahu, neboť jmenovaný
obviněný byl u společnosti M – Silnice zaměstnán jako stavbyvedoucí hlavní
stavební výroby. Povinnosti hlavního stavbyvedoucího pak nejsou definovány ani
v jeho pracovní náplni, která se vztahuje k funkci stavbyvedoucího hlavní
stavební výroby.
36. Ani za takového stavu, kdy právními předpisy nejsou stanoveny
povinnosti vyplývající z funkce hlavního stavbyvedoucího, se však obviněný M.
H. nemůže své odpovědnosti zprostit. Je tomu tak proto, že obviněný, ačkoliv se
v rámci své obhajoby pokouší od faktické realizace stavební činnosti
distancovat, se do ní ve skutečnosti zapojoval v podstatně větší míře, než jak
nyní prezentuje. Jeho činnost jako hlavního stavbyvedoucího v žádném případě
nespočívala pouze v zajištění prvotní komunikace mezi zúčastněnými stavebními
společnostmi. Obviněný H. totiž do stavebních (demoličních) prací zasahoval i
po věcné stránce, o čemž svědčí zápisy do stavebního deníku, ze kterých se
podává, že obviněný H. měl povědomí o tom, co se na stavbě činí, jak probíhají
stavební práce a na tento průběh reagoval např. urgencemi k „okamžitému
zahájení prací v korytě“ (dne 25. 8. 2024). Při těchto úkonech a pokynech se
přitom z povahy věci, bez ohledu na to, zda vystupoval jako „běžný“
stavbyvedoucí či jako tzv. hlavní stavbyvedoucí, musel zajímat i o odbornou
(technickou) stránku věci a o to, zda jím vyžadovaný postup je v souladu s
projektovou dokumentací. Tato povinnost pro něj ostatně vyplývala i z jeho
pracovní náplně (zvláštní pracovní náplň pro výkon funkce hlavního
stavbyvedoucího obviněný neměl). Při vědomí skutečnosti, že funkce tzv.
hlavního stavbyvedoucího, jak již bylo uvedeno, není právními předpisy
definována, je tak možno o postavení obviněného H. v rámci předmětné stavební
akce uvažovat jako o „společném stavbyvedoucím“. Nebylo sice jeho povinností
organizovat a řídit každodenní průběh prací na stavbě (to skutečně náleželo
„běžným“ stavbyvedoucím), nicméně i přesto v rámci své koordinační činnosti
musel mít na zřeteli požadavky vyplývající z projektové dokumentace. Opačný
výklad jeho postavení by byl jednak absurdní, neboť by znamenal, že hlavní
stavbyvedoucí se při své činnosti nemusí zajímat o odborné požadavky na
provádění stavební činnosti (že tyto může zcela ignorovat), a jednak by
neodpovídal pracovní náplni obviněného M. H., kterou byl vázán i přesto, že na
dané stavební akci nepůsobil jako „běžný“ stavbyvedoucí, nýbrž jako tzv. hlavní
stavbyvedoucí. K této otázce je tak možno uzavřít, že soudy nižších stupňů se
při posuzování postavení obviněného H. nedopustily libovůle, když naopak
vycházely ze skutečné (faktické) role tohoto obviněného v rámci předmětné
stavební akce. Jakkoliv to obviněný výslovně nenamítl, Nejvyšší soud neshledal
mezi jejich skutkovými závěry týkajícími se otázky postavení obviněného M. H.
coby tzv. hlavního stavbyvedoucího a obsahem příslušných provedených důkazů
žádný, natož extrémní rozpor.
37. Další okruh dovolacích námitek obviněného se týká příčinné
souvislosti, tedy významu jednání obviněného H. pro způsobení škodlivého
následku.
38. Tuto obhajobu lze shrnout tak, že obviněný v rámci uvedené výhrady v
podstatě namítá, že není zřejmé, jestli je mu kladeno za vinu nedodržování
projektové dokumentace nebo nedostatečná koordinace stavbyvedoucích, přičemž
nebezpečnost situace měly rozpoznat jiné osoby na stavbě, primárně
spoluobvinění S. a B. Nedostatek koordinace jednotlivých prací na dvou
stavebních objektech ani nekontrolování spoluobviněných S. a B. pak podle
obviněného není příčinou, která vedla ke vzniku škodlivého následku. V této
souvislosti také poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe.
39. Je zřejmé, že uvedené námitky směřují převážně proti právnímu
posouzení skutku, konkrétně proti posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním
a následkem. Tyto právní námitky tak bylo možno podřadit a projednat v rámci
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Skutkové
povahy je pak námitka týkající se otázky, zda nedostatek koordinace vedl ke
vzniku škodlivého následku. Tato námitka by tedy mohla odpovídat důvodu
dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jde však opět, stejně jako
v případě námitky týkající se postavení obviněného, primárně o prostou polemiku
se způsobem hodnocení důkazů. V každém případě jsou však jak právní, tak
skutkové námitky obviněného týkající se příčinné souvislosti, neopodstatněné.
40. Je tomu tak proto, že počínání obviněného M. H., který v rámci
předmětné stavební akce vystupoval v postavení tzv. hlavního stavbyvedoucího
(viz výše), nepochybně bylo jednou z příčin vzniku škodlivého následku v podobě
způsobení obecného nebezpečí. Je přitom zřejmé, že posouzení této otázky
částečně souvisí s postavením obviněného, který skutečně jako tzv. hlavní
stavbyvedoucí neměl na starosti řízení každodenních prací na stavbě, které
bezesporu náleželo „běžným“ stavbyvedoucím. Jak ovšem bylo již uvedeno,
obviněný v rámci svého postavení vystupoval takovým způsobem, že fakticky
ovlivňoval dění na stavbě, kdy zejména urgoval zahájení či pokračování určitých
prací. Rovněž již bylo konstatováno, že při těchto úkonech nemohl pominout
odbornou (technickou) stránku věci a musel se zajímat i o to, zda jsou jeho
pokyny v souladu s projektovou dokumentací a zda při jejich realizaci nedojde k
ohrožení života, zdraví či majetku. Pokud tedy dal např. dne 25. 8. 2014 pokyn
k okamžitému zahájení prací v korytě řeky (tzn. pod mostem), musel se zajímat i
o to, zda je stavba (demolice) v takovém stavu, aby takový pokyn bylo možno
bezpečně splnit. Nedostatečnost koordinace „běžných“ stavbyvedoucích tak v
případě obviněného H. spočívala právě v nerespektování požadavků vyplývajících
z projektové dokumentace. Při této koordinaci totiž, jak bylo opakovaně
uvedeno, musel obviněný mj. vycházet i z projektové dokumentace a tuto
reflektovat, byť nebyl v postavení „běžného“ stavbyvedoucího a nemusel s ní
tedy pracovat na denní bázi. Pokud obviněný koordinoval práce mezi jednotlivými
stavebními objekty v rozporu s těmito požadavky a vydával závazné pokyny pro
stavbyvedoucí, kteří na jejich základě poslali pracovníky pracovat pod
nezajištěný most, přičemž současně docházelo k odtěžování jeho násypu, nelze
mít pochybnosti o tom, že takové jednání obviněného H. bylo jednou z významných
příčin škodlivého (tragického) následku.
41. Na uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že osob zodpovědných za
vznik takového následku bylo více. Šlo zejména o stavbyvedoucí S. a B., kteří
byli bezprostředně zodpovědní za řízení stavby (jednotlivých stavebních
objektů) v rozporu s projektovou dokumentací. Odpovědnost uvedených dvou
obviněných na škodlivém následku je jistě nejvyšší, jak ostatně konstatovaly
již soudy nižších stupňů. Je však nutno souhlasit se závěrem odvolacího soudu,
že tato skutečnost neznamená, že odpovědnost za vyvolání stavu obecného
nebezpečí by měli nést výlučně tito dva obvinění. Nejde přitom o uplatňování
nepřípustného principu kolektivní viny, jak obviněný namítá, nýbrž o nutnost
vyvození postihu vůči všem osobám, které zanedbaly své povinnosti a v důsledku
toho způsobily škodlivý následek.
42. V situaci, kdy se na vzniku škodlivého následku podílí více příčin
(zde pochybení více osob), je při posuzování příčinné souvislosti nutno
vycházet ze zásady umělé izolace jevů a zásady gradace příčinné souvislosti. V
obecné rovině lze uvést, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když
kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost
mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání
pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku,
avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku
nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny,
která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina. Jednání
pachatele, i když je jen jedním článkem řetězce příčin, které způsobily
následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího
jednání třetí osoby. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není
však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti).
Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku
příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více
příčin (jednání více pachatelů), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího
významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z
jednání obviněného nastal – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu TR NS 16/2002-T 389 a v časopisu Soudní rozhledy č. 8/2002, a
tam uvedenou judikaturu.
43. Promítnuto do poměrů nyní projednávané věci, je možno učinit závěr,
že ačkoliv jednání obviněného M. H. spočívající v nedostatečné koordinaci prací
na dvou sousedních stavebních objektech (resp. v takové koordinaci, která
neodpovídala požadavkům vycházejícím z projektové dokumentace) zcela jistě
nebylo jedinou příčinou škodlivého následku, jednalo se o příčinu z hlediska
tohoto následku významnou. Jak již bylo uvedeno, obviněný H. uděloval pokyny
týkající se postupu bouracích prací a nereflektoval přitom omezení vyplývající
z projektové dokumentace, která jednoznačně zapovídala odtěžování násypu mostu
pod úroveň paty klenby bez jejího podepření. Byť nepochybně bylo povinností
stavbyvedoucích S. a B. takto nepostupovat, nelze pochybení těchto obviněných,
kteří rovněž porušili své povinnosti a pokynům obviněného H. vyhověli, klást
obviněnému H. k dobru. Zjednodušeně vyjádřeno, ani pochybení ostatních osob
zúčastněných na stavbě obviněného H nezbavují viny. Pochybení tohoto obviněného
je přitom pro vyvození trestní odpovědnosti dostatečně významnou příčinou
škodlivého následku. Je nutno souhlasit se státním zástupcem, že to byl právě
obviněný, kdo mohl nejsnáze rozpoznat a řešit rozpor mezi rychlým odtěžováním
zeminy na jedné stavbě a nedokončeným podepřením mostu na druhé stavbě. Pokud
by někdo takovou koordinaci zajistit měl, obviněný byl první, kdo přicházel v
úvahu, neboť pod něj spadaly obě stavby – na rozdíl od ostatních obviněných.
Význam pochybení obviněného H. je přitom natolik významný, že skutečně nebylo
možno, i s ohledem na tragické následky, uvažovat o aplikaci zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, na kterou
obviněný rovněž poukázal.
44. Pokud jde o spíše skutkovou námitku týkající se toho, zda nedostatek
koordinace vedl ke vzniku škodlivého následku, ani zde nebylo možno obviněnému
přisvědčit. Lze toliko stručně konstatovat, že pokud by obviněný stavby
koordinoval v souladu s projektovou dokumentací a stavbyvedoucím S. a B. např.
uložil, aby další odtěžování zeminy probíhalo až po podepření mostu, nepochybně
by při respektování uvedeného pokynu ke škodlivému následku nedošlo. Oprávněním
tak učinit přitom obviněný H. nepochybně fakticky disponoval. Tolik k otázce
příčinné souvislosti.
45. Nejvyšší soud se konečně dostává ke třetímu okruhu dovolacích
námitek, který se týká otázky bezprostřednosti hrozícího nebezpečí. V rámci
této argumentace obviněný zjednodušeně vyjádřeno namítá, že jednání, které je
mu vytýkáno (nedostatek koordinace jednotlivých prací na dvou stavebních
objektech), nemohlo bezprostředně vést ke vzniku obecného ohrožení.
Bezprostřední ohrožení mohli podle něj za dané situace vyvolat výhradně
stavbyvedoucí S. a B. nerespektováním projektové dokumentace a vydáváním pokynů
k pracím, které nakonec vedly k pádu mostu.
46. Ani tuto námitku však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou. Je
přitom zřejmé, že i zde obviněný vychází ze svého přesvědčení, že nebylo jeho
povinností kontrolovat dodržování projektové dokumentace a že jeho jednání není
v příčinné souvislosti se škodlivým následkem. K těmto otázkám se Nejvyšší soud
vyjádřil výše v tomto rozhodnutí. Jak ovšem již shora uvedeno, i přes
skutečnost, že práce na stavbě bezprostředně řídili a kontrolovali
stavbyvedoucí S. a B., roli obviněného H. coby tzv. hlavního stavbyvedoucího
nelze bagatelizovat. Je tomu tak proto, že tento obviněný prostřednictvím
pokynů koordinoval práce na předmětném úseku, přičemž časová návaznost
jednotlivých kroků (podepření klenby, odtěžování násypu) byla klíčová pro
dodržení bezpečnostních opatření vyžadovaných projektovou dokumentací. Na to
výslovně upozorňoval i projektant v projektové dokumentaci. Pokud obviněný
uděloval pokyny týkající se postupu stavebních (demoličních) prací, projektová
dokumentace ho musela zajímat. Špatná koordinace jednotlivých prací na úzce
souvisejících stavebních objektech, za kterou nese svůj díl odpovědnosti i
obviněný H., tak vedle pochybení ostatních zúčastněných osob vedla ke zřícení
mostu. K němu došlo v době, kdy se pod mostem i na mostě pracovalo. Nebezpečí
pádu bezprostředně hrozilo, byť pochopitelně nebylo zřejmé, kdy přesně se
klenba zřítí. S postupujícím odtěžováním násypu bez požadovaného podepření
klenby se tento okamžik nevyhnutelně přibližoval, a to bez ohledu na to, že
obviněný H. nebyl dalšímu průběhu prací osobně přítomen a pracovníky přímo
neřídil. Zde je nutno mít na zřeteli specifickou povahu stavebních (v tomto
případě demoličních) prací, kdy určité pochybení se zpravidla negativně projeví
až s určitým časovým odstupem. Z důvodů významných skutkových odlišností
vyplývajících z této povahy stavebních (demoličních) prací tak nemohou najít
uplatnění závěry uvedené v obviněným odkazované judikatuře, které se týkají
odpovědnosti osoby vykonávající pedagogický dozor nad žáky při plaveckém
výcviku nebo strojvůdce, který přehlédl znamení stůj. Je možno souhlasit se
státním zástupcem, že závěry uvedené v obviněným citované judikatuře by
teoreticky mohly najít uplatnění v případě, pokud by se v blízkosti mostu v
době jeho pádu žádné osoby nenacházely. Tak tomu však v nyní projednávané věci
nebylo.
47. Je tak možno uzavřít, že vzhledem k tomu, že dovolací námitky
obviněného M. H., ať už je bylo možno podřadit pod uplatněné důvody dovolání či
nikoliv, vyhodnotil Nejvyšší soud jako neopodstatněné, nemohlo dojít k naplnění
některého ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
48. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného
M. H. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého
Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2
tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu