3 Tdo 720/2024-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2024, č. j. 10 To 76/2024-266, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 6/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 4. 3. 2024, č. j. 4 T 6/2024-215, byl obviněný R. D. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným návodem k přečinu poškození cizí věci podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v měsíci lednu až únoru 2023 v XY informoval obviněného J. V. o chatce a zahrádce na parcelním čísle XY za benzínovou čerpací stanicí XY v XY ulici v XY, kdy zahrádku na základě nájemní smlouvy dříve užíval, avšak vzhledem ke změně vlastníka ji musel opustit, což ho trápilo, nový vlastník P. M. si na pozemku následně nechal postavit zahradní chatku, o níž obviněný uvedl, že by bylo dobré, kdyby ji někdo zapálil, což v následné době zopakoval, obžalovaný J. V. poskytl informaci o předmětné chatce s příslibem finanční odměny, čímž v něm vzbudil rozhodnutí záměr realizovat.
2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v částce 40 000 Kč (100denních sazeb po 400 Kč).
3. Totožným rozsudkem pak byl spoluobviněný J. V. odsouzen pro spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let s dohledem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození B. M. a P. M. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání obviněného a obou poškozených proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2024, č. j. 10 To 76/2024-266 (dále i „napadený rozsudek“), jímž (z podnětu odvolání obou poškozených) podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obvinění jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozeným B. M. a P. M. částku 117 808 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně do zaplacení. Odvolání obviněného odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ladislava Beránka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Dovolatel uvádí, že skutková zjištění, která oba soudy shora naznačeným způsobem učinily a z nichž je dovozována vina obviněného jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Žádným z důkazů, které byly v řízení před nalézacím soudem provedeny, není v rozsudku nalézacího soudu popsaný skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, prokazován. Neprokazují ho ani výpovědi svědka J. B. a svědka P. M., na které poukazuje nalézací soud. Žádný přímý, ani nepřímý důkaz k tomu, že obviněný měl na spoluobviněného J. V. působit směrem ke spáchání zažalované trestné činnosti a tento tak jednal dle návodu obviněného, v řízení opatřen a před nalézacím soudem proveden nebyl.
7. Ve výpovědi svědka J. B. při hlavním líčení tak mj. zaznělo, že svědek neměl žádnou povědomost o tom, co obviněný zamýšlí. Svědek nevypověděl nic k jakékoliv účasti obviněného na jednání spoluobviněného J. V., jak ji tento spoluobviněný popisuje. Svědek P. M. dával zapálení svojí zahradní chatky do souvislosti s občanskoprávním, mimosoudně řešeným sporem, jenž měl v minulosti s obviněným. Jedná se však pouze o svědkovu ničím nepodloženou spekulaci a domněnky, vycházející z někdejšího občanskoprávního sporu o nájem nemovité věci. Svědkova výpověď pak nepředstavuje důkaz jakékoliv formy účasti obviněného R. D. na protiprávním jednání, které nalézací i odvolací soud projednávaly.
8. Obviněný rekapituloval podstatu občanskoprávního sporu mezi poškozenými a jím a konstatuje, že tento spor byl ukončen dohodou o skončení nájmu, uzavřenou mezi stranami dne 3. 12. 2021, v níž se strany dohodly na ukončení nájmu ještě před uplynutím výpovědní doby. Na podkladě této dohody obviněný pozemek vyklidil a odevzdal ho jeho novým vlastníkům, zároveň byly vypořádány finanční závazky související s ukončovaným nájmem nemovité věci. Z pohledu obviněného, ale podle všeho i z pozice nabyvatelů pozemku se zahradou, byla tato záležitost jednou provždy uzavřena. Obviněný R. D. proto neměl žádný důvod k tomu, dlouho poté, v únoru roku 2023, chtít či dokonce nechávat zapalovat předmětnou zahradní chatku. Podle něj byl spor dávno zažehnán a ukončen dohodou stran před 14 měsíci.
9. Nalézací i odvolací soud založily svoje úvahy o vině obviněného především na podle nich usvědčující výpovědi spoluobviněného J.
V. Tato výpověď je však podle obviněného nevěrohodná a vnitřně rozporuplná. Na rozdíl od závěru odvolacího soudu, který označuje vnitřní rozpory ve výpovědi spoluobviněného J. V. za marginální, namítá obviněný rozporuplnost a nevěrohodnost výpovědi spoluobviněného v takové intenzitě, která podle jeho mínění činí tuto výpověď, pokud má směřovat směrem k usvědčení obviněného, jako důkaz procesně nepoužitelnou. J. V. svoji výpověď z přípravného řízení v řízení před nalézacím soudem zásadním způsobem změnil a zcela zpochybnil tím, že nově popřel, že by předmětnou zahradní chatku zapálil.
Tato nová, popěrná výpověď spoluobviněného v hlavním líčení podstatně snižuje věrohodnost jeho samotného a věrohodnost veškerých jeho dalších tvrzení. Skutkový závěr o tom, že se obviněný měl opakovaně vyjádřit ve smyslu, že by bylo dobré, kdyby zahradní chatku někdo zapálil, že měl přislíbit finanční odměnu za zapálení, nebo že měl poskytnout informace o předmětné zahradní chatce, přitom učinil nalézací soud (a odvolací soud takový závěr bez výhrad akceptoval) jedině z výpovědi J.
V. Tedy z výpovědi, kterou se J. V. nejprve v přípravném řízení k zapálení doznával, ale v níž posléze v řízení před soudem svoje jednání, tedy zapálení zahradní chatky, zcela popřel. Výpověď J. V. se jako rozporuplná jevila již v přípravném řízení. Tím, že obžalovaný J. V. v této fázi řízení uváděl, že uvnitř objektu zahradní chatky vůbec nebyl a zapálil uskladněné dřevěné trámky venku před chatkou. Z odborného vyjádření, v němž jsou zachyceny závěry ze šetření požáru HZS Královéhradeckého kraje, pracoviště Trutnov, se však podává, že požár vznikl uvnitř objektu zahradní chatky a sálavým teplem při hoření nábytkové sestavy kuchyňské linky došlo k působení na okolní materiály, uskladněné pod zastřešenou terasou.
Na tento rozpor ve výpovědi J. V. upozorňoval i svědek J. R. Vnitřně rozporná je výpověď J. V. i z dalších důvodů. Tento spoluobviněný v přípravném řízení tvrdil, že týž den, kdy došlo k zahoření objektu, mu měl obviněný v odpoledních hodinách, asi 2–3 hodiny před zapálením, cestou z práce místo se zahradní chatkou ukázat. Stejnou přístupovou trasu J. V. – také podle své výpovědi z přípravného řízení – měl použít při své pozdější cestě k zahradní chatce téhož dne ve večerních hodinách, kdy došlo k zapálení.
Zatímco z této večerní doby existuje a k důkazu byl zajištěn kamerový záznam z prostor benzínové čerpací stanice XY, žádný podobný záznam ze stejného místa z odpoledních hodin téhož dne zajištěn nebyl. Žádný takový důkaz neexistuje. Tvrzení J. V. o tom, že mu obviněný místo se zahradní chatkou, která má být zapálena, ukazoval v odpoledních hodinách téhož dne, je nepravdivé a J. V. si ho zkrátka vymyslel na podporu svého obvinění dovolatele z navedení k zapálení předmětné zahradní chatky. J. V. zjevně využil toho, že místo se zahradní chatkou znal již z dřívější doby, kdy na tomto místě obviněnému vypomáhal s různými pracemi nebo s vyklízením pozemku se zahradou.
10. Obviněný je přesvědčen, že tímto způsobem a touto formou se mu J. V. mstí. Listinnými důkazy i shodnými tvrzeními bylo prokázáno, že na podkladě dohod o provedení práce J. V. vykonával pro obviněného sjednané zednické či pomocné stavební práce. Postupně došlo k podstatnému snížení kvality práce odváděné J. V., který však i přesto naléhal a požadoval vyplácet zálohu na odměnu za práci, kterou měl teprve vykonat. Tyto zálohy předem na odměnu za práci mu obviněný nakonec vždy poskytl. Kromě toho si J. V. opakovaně u obviněného půjčoval různé obnosy peněz, se splácením těchto závazků míval však problémy, dostával se do prodlení. Žádnou z těchto skutečností J. V. nepopřel. Vedle snížení pracovní morálky a výkonnosti vytýkal obviněný J. V. i užívání omamných a psychotropních látek. Bylo prokázáno, a J. V. ani toto nepopíral, že si nitrožilně aplikoval neznámou látku dokonce přímo na pracovišti a v pracovní době. Tyto všechny skutečnosti nakonec nutně vedly k ukončení spolupráce s J. V. Obviněný s ním již odmítl uzavřít další dohodu o provedení práce, což J. V. nelibě nesl. Právě to, spolu s finančními závazky z čerpaných záloh na odměnu z dohod o provedení práce a ze zápůjček, které nebyl schopen plnit, bylo podle přesvědčení obviněného zásadní motivací pro J. V. jej nepravdivě označit jako návodce svojí dokonané trestné činnosti.
11. Z výše vyložených důvodů obviněný uzavírá, že skutková zjištění k jeho údajnému jednání, popsanému v prvé části skutkové věty z rozsudku soudu prvního stupně jsou ve zjevném rozporu s obsahem v nalézacím řízení provedených důkazů, neboť tyto důkazy nic z popisovaného skutku, který měl spáchat obviněný, neprokazují. Dále jsou rozhodná skutková zjištění založena na výpovědi J. V., jež je ve vztahu k obviněnému pro zásadní vnitřní rozpory této výpovědi důkazem procesně nepoužitelným. V trestním řízení nebylo prokázáno, že by obviněný výslovně či jiným způsobem požadoval po J. V. (ani po někom jiném) zapálení zahradní chatky v majetku poškozených manželů M. Nebylo prokázáno, že by se obviněný měl někdy před J. V. jakkoliv zmiňovat v tom smyslu, že by bylo dobré, kdyby zahradní chatka shořela, nebo že by za to měl J. V. slíbit finanční odměnu a tím ve spoluobžalovaném vzbudit rozhodnutí záměr realizovat.
12. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové i rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby, eventuálně aby přikázal Okresnímu soudu v Trutnově, aby věc ve vztahu k obviněnému v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. IV. Posouzení dovolání
16. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se primárně zaměřil na posouzení toho, zda dovolatelem vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému (či jinému) důvodu dovolání.
17. K naplnění obviněným vzneseného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dojde tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V úvahu přichází rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (jakkoliv obviněným formálně neuplatněný), který je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř.
18. Dovolatel v odůvodnění svého dovolání nenamítl žádný podstatný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními (natož rozhodnými). Zcela obecné citování dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pro konkretizaci první varianty tohoto dovolacího důvodu naprosto nedostatečné. Nezbývá proto než poukázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání. (…) Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.“ (viz usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
19. Dovolatel však v rámci svého dovolání pouze (v podstatě doslovně) opakuje své námitky stran skutkových závěrů soudu prvního stupně, které uplatnil v předchozích fázích řízení a s nimiž se soudy obou stupňů důsledně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Obviněný tedy toliko prosazuje vlastní skutkovou verzi (omezuje se na vlastní skutková tvrzení), aniž by ovšem v duchu výše zmíněné judikatury Ústavního soudu konkretizoval, resp. osvědčil „zjevný rozpor“ mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Opakování již uplatněné obhajoby spočívající v tvrzeném chybném závěru o skutkovém stavu samo o sobě (pokud nejde o zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění a provedených důkazů, skutková zjištění nejsou založena na nepoužitelných důkazech či nejsou podstatné navrhované důkazy opomenuty) nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod).
20. Nad rámec potřebného odůvodnění dovolací soud konstatuje, že nadto žádný zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními neshledal. Soudy v procesu hodnocení důkazů nevybočily z rámce zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., neboť jejich úvahy vyznívají logicky. Soudy se neomezily pouze na izolované hodnocení jednotlivého důkazu (v daném případě výpovědi spoluobviněného J. V.), ale důkazy hodnotí ve vzájemných souvislostech. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud závěr o skutkovém stavu založil primárně na výpovědi spoluobviněného J.
V., který především výpovědí v přípravném řízení obviněného zcela usvědčuje. Jakkoliv J. V. u hlavního líčení svou výpověď účelově změnil (aby sám sebe vyvinil ze spáchaného trestného činu), i u hlavního líčení popsal podíl obviněného na svém trestném činu (návod k němu) v podstatě shodně. Zároveň je zřejmé, že nejde o situaci tvrzení proti tvrzení, neboť s výpovědí spoluobviněného J. V. korespondují další důkazy. Je zjevné, že k požáru předmětné chatky došlo, škoda na ní byla objektivizována. Do popisu událostí J.
V. zapadá výpověď svědka J. B. (ať již ohledně přivezení J. V. na místo, následného kontaktování obviněného, vrácení finančních prostředků apod.) Z výpovědi svědka P. M. a dalších listinných důkazů lze dovodit motiv obviněného k vytýkanému jednání (nikdo jiný jej neměl; ani J. V.). Obviněného (jako návodce) pak nemůžou vyvinit ani nejasnosti ohledně mechanismu zapálení chatky ani porobnosti o průběhu civilního (mimosoudního) sporu o užívání této nemovitosti s manžely M. Důvody, které soud vedly k napadenému rozhodnutí, jsou zřejmé a logické.
Bez ohledu na výše uvedené, dospěl dovolací soud k závěru, že námitky obviněného zvolený dovolací důvod ani nenaplňují.
21. Vzhledem k tomu, že argumentace obviněného nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, nebylo třeba přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že proces hodnocení důkazů je doménou soudu, jenž je provedl, tedy soudu prvního stupně. I odvolací soud může do hodnocení soudu prvního stupně zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku, neboť při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz § 265o odst. 2 tr. ř.) zpravidla žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybení soudů nižších stupňů v posuzované věci nedošlo. Soudy obou stupňů logicky vysvětlily své skutkové závěry a dovolací soud nehledává žádný (natož podstatný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě tedy ani argumentace dovolatele neobsahuje, ani není dán.
22. Druhou a třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nezákonné či opomenuté důkazy) sice dovolatel v úvodu dovolání formálně zmiňuje, ale jeho argumentace ani těmto variantám vůbec neodpovídá. Dovolatel totiž žádný z důkazů neoznačuje za nezákonný (nezákonně získaný či nezákonně provedený), ani neoznačuje žádný z důkazů za navržený a nedůvodně neprovedený. Lze tedy uzavřít, že dovolatelova argumentace neodpovídá žádné variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Námitky dovolatele spíše směřují k tomu, že vytýká soudu prvního stupně i soudu odvolacímu neuplatnění zásady in dubio pro reo. Zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že „dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jeden z důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady ‚v pochybnostech ve prospěch‘, neboť soud tyto pochybnosti nemá“ (usnesení ze dne 11.
10. 2023, sp. zn. II. ÚS 2502/23). Obdobně pak hovoří Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/22, podle něhož „Zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obviněného [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům.
Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací – v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování a alespoň jedna z nich musí být pro obviněného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze. Naopak pokud je skutkový děj, resp. alespoň skutkový stav, spolehlivě, tedy bez důvodných pochybností, zjištěn v procesu dokazování, případné hypotetické konstrukce, které nejsou důkazně podložené, nebo pro ně sice důkazy dávají podklad, avšak tyto konstrukce v podstatných bodech skutková zjištění ustálená soudy nejsou způsobilé vyvrátit, není pro aplikaci zásady in dubio pro reo místa.“
24. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že se soudy řídily i uvedenou zásadou a skutkový stav popsaly (a odůvodnily) tak, že o vině obviněného (na základě provedeného dokazování) nemají žádné (důvodné) pochybnosti. Zároveň lze připomenout, že Nejvyšší soud podle ustálené judikatury zásadně nepřipouští zkoumání zásady in dubio pro reo v dovolacím řízení, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (viz například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016). Základem ovšem i nadále je, že dovolatel musí osvědčit takovýto zjevný rozpor (extrémní nesoulad) a nemůže se omezit pouze na obecné tvrzení, že soudy nerespektovaly tuto zásadu. Tvrzení dovolatele o potřebě „přezkoumání“ hodnocení důkazů dovolacím soudem, založené pouze na nesouhlasu obviněného se skutkovými závěry soudu prvního stupně (přezkoumanými soudem odvolacím), žádný dovolací důvod nenaplňuje.
25. K případné aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze konstatovat pouze tolik, že dovolatel sám tímto dovolacím důvodem neargumentuje a jeho námitky ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně žádný z dovolacích důvodů nenaplňují. V. Způsob rozhodnutí
26. Z výše uvedeného hodnocení plyne, že obviněný ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které neodpovídaly jím zvolenému dovolacímu důvodu. Nebylo taktéž shledáno pochybení ve formě porušení práva na spravedlivý proces vyžadující kasaci napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
27. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah jeho odůvodnění, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek