3 Tdo 726/2025-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2025 o dovolání obviněného D. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2025, č. j. 4 To 34/2025-255, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 176/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025, č. j. 91 T 176/2024-238, byl obviněný D. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v období od dubna roku 2021 do ledna roku 2022 včetně na různých místech města Brna převzal jako zápůjčku od P. V., narozeného XY, postupně finanční prostředky ve výši 350.000 Kč s tím, že tyto zapůjčené finanční prostředky vrátí nejpozději dne 1. 3. 2023 poté, co prodá své údajné nemovitosti, zejména pozemky, ačkoliv věděl, že žádné nemovitosti nevlastní, je zatížen dluhy v řádu miliónů korun, není schopen vzhledem k jeho finanční situaci zapůjčené prostředky vrátit a je proti němu vedeno 13 exekučních řízení, čímž způsobil P.
V. škodu ve výši 350.000 Kč, současně se obžalovaný prostřednictvím emailu XY@gmail.com vydával za P. H., který poškozenému P. V. pomůže výhodně investovat do obchodu s kryptoměnami, a následnými emaily slibujícími výrazné zisky z investování vylákal v době od 26. 4. 2021 do 28. 11. 2021 z P. V. celkovou částku ve výši 861.435 Kč, a to v celkem 21 platbách zaslaných na účet číslo XY, přičemž takto získané finanční prostředky užil pro vlastní potřebu, poškozenému P. V. tedy shora uvedeným jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 1.211.435 Kč.
2. Za to byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 68 (šedesáti osmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu pak byla uložena povinnost uhradit poškozenému P. V. škodu ve výši 1.171.435 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 4. 2025, č. j. 4 To 34/2025-255, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájkyně dovolání, které zaměřil proti usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu a které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. V rámci své dovolací argumentace vyjádřil nesouhlas s tou částí jednání, kterou mu bylo kladeno za vinu vylákání částky 350.000 Kč pod legendou vlastní solventnosti a vlastnictví nemovitostí. Zejména vyjádřil nespokojenost stran hodnocení důkazů, neboť setrval na názoru, že mezi důkazy, především mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozeného, existuje rozpor, který nebyl odstraněn. Zároveň nebyla ani dostatečně reflektována zainteresovanost poškozeného na výsledku řízení a tím pádem i jeho věrohodnost jako nezaujatého svědka. Vyjádřil přesvědčení, že mělo být aplikováno pravidlo in dubio pro reo, neboť přetrvaly pochybnosti o výši zapůjčených peněz. Obviněný totiž tvrdil navrácení cca 130.000 Kč a nebylo vyloučeno, že to byla celá zapůjčená částka. Absenci důkazů k tomuto tvrzení lze stejně tak přičíst i tvrzením poškozeného o zapůjčení částky 350.000 Kč.
6. Stejně tak se ohradil proti závěru, že uváděl poškozeného v omyl sdělením o vlastnictví nemovitých věcí, jelikož toto poškozenému nikdy netvrdil, ani mu žádné nemovitosti neukazoval, a to ani na fotografiích. Zároveň byly poškozenému známy všechny relevantní okolnosti ohledně majetkových poměrů dovolatele, obviněný tedy žádné okolnosti nepředstíral. Z provedeného dokazování ani závěrů soudů nebylo možné dovodit, zda byly tvrzené prohlídky učiněny před, v průběhu nebo až po poskytnutí jednotlivých zápůjček.
7. Odvolacímu soudu vyčetl taktéž nepochopení skutkové stránky věci, což vedlo nezvratně i k nesprávným právním závěrům. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že popsané jednání nenaplnilo všechny znaky trestného činu podvodu, neboť neuvedl poškozeného v omyl ani nezamlčel podstatné skutečnosti a celá záležitost tak měla být s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a ultima ratio řešena v rámci civilního řízení.
8. Závěrem pak konstatoval, že soudy nižších stupňů posoudily skutečnosti týkající se poskytnutých zápůjček nesprávně jak po stránce skutkové (zejména pak posouzení věrohodnosti výpovědi poškozeného), tak i právní a v tomto kontextu došlo i k nesprávnému právnímu posouzení. Zásah dovolacího soudu je proto nezbytný i s ohledem na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek a usnesení odvolacího soudu ve výroku o vině a trestu a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. K podanému dovolání zaslal své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku shrnul podstatu dovolacích námitek obviněného a uvedl, že ten v prvé řadě nesouhlasil s hodnocením důkazů, především výpovědí poškozeného. Po zopakování obecných východisek dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uzavřel, že zjevný rozpor skutkových zjištění a obsahu důkazů, kterého se dovolatel domáhal, nebyl ve věci dán. Připomněl, že není chybou, pokud soudy pracují s výpovědí poškozeného jako se spolehlivým usvědčujícím důkazem. Tento důkaz v nyní posuzovaném případě nestál osamoceně, ale odpovídal ostatním ve věci provedeným důkazům, zejména smlouvě o zápůjčce či výpovědi samotného obviněného. Všechny důkazy tak vytvořily důkazní komplex prostý podstatných rozporů umožňující učinit závěr o vině bez důvodných pochybností a plně vyvracející obhajobu dovolatele. Učiněná skutková zjištění mají podklad v důkazech a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě zjevného rozporu naplněn nebyl.
10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak státní zástupce konstatoval jeho obecné předpoklady s tím, že tyto ovšem obviněný prakticky neuplatnil, nýbrž pouze na základě vlastní interpretace důkazů a vlastních skutkových zjištění (tedy až sekundárně) označil vadnou právní kvalifikaci. Argumentace tohoto typu je však v dovolacím řízení bezpředmětná. Pro úplnost doplnil, že skutková zjištění obsažená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnily všechny znaky přisouzeného trestného činu. Současně nevykázaly žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říct, že nedosáhly ani spodní hranice trestnosti, tedy uplatnění trestní odpovědnosti bylo důvodné.
11. Po zvážení všech shora nastíněných skutečností tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r tr. ř. III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
13. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňovaly jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.
15. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
18. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora uvedených důvodů obviněný brojil i proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť soud odvolací jeho námitky nevyslyšel. Tím ovšem nastala procesní situace předvídaná dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný však tento důvod výslovně nenamítl. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jednalo o chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí.
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl formálně usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak jeho argumentace směřovala i vůči rozsudku soudu prvního stupně, a to z důvodů, které podřadil pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. [tedy měl být uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě]. V rámci dovolací argumentace obviněného bylo možno jeho námitky rozdělit na skutkové, právní a procesní.
22. Dovolací soud si předně nemohl nevšimnout, že prakticky veškeré shora uvedené námitky obviněného jsou v zásadě totožné s jeho obhajobou uplatněnou v předchozích fázích řízení. Pak je ale nutné připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). V nyní posuzovaném případě o takovou situaci šlo, neboť Městský soud v Brně i Krajský soud v Brně, se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily.
23. K prvnímu z řádně uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze stručně v obecnosti uvést, že explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly, nebo alespoň mohly mít,
podstatný význam pro skutkové závěry soudů, a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
24. Obviněný jej svými námitkami uplatnil v jeho první variantě, tedy namítal rozpory mezi obsahem provedených důkazů a přijatými skutkovými zjištěními.
25. Dovolací soud ovšem nemohl nechat bez povšimnutí, že obviněný spatřoval zjevný rozpor nikoliv mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazu či důkazů, ale toliko ve způsobu jejich hodnocení. Jím předestřený rozpor totiž spočíval v konkurenci dílčích tvrzení, které ve své výpovědi učinil poškozený a které naopak uvedl obviněný, zejména ve vztahu k navráceným částkám a sdělení o majetkových a finančních poměrech obviněného. S těmito se však již vypořádaly soudy v předcházejícím řízení. Konkrétně nalézací soud v bodě 10. odůvodnění svého rozsudku provedl důkazy svědčící o finanční situaci poškozeného v době uzavírání půjček a v bodě 5. tamtéž, kde se zabýval výpovědí poškozeného, které následně shrnul v bodě 11. tamtéž. Tyto závěry pak zcela trefně doplnil odvolací soud ve čtvrtém odstavci na straně 3 svého usnesení, kde konstatoval, že částku 350.000 Kč připustil ve své výpovědi i obviněný. Naopak poškozený neměl důvod fabulovat ohledně zapůjčených částek, o to víc za situace, kdy sám byl držitelem smlouvy o zápůjčce znějící na částku o 1 milion Kč vyšší. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že byly zapůjčeny finanční prostředky ve výši 350.000 Kč, nelze jim nic vytknout, neboť tato částka vyplynula nejen z výpovědi poškozeného, ale i obviněného samotného.
26. Pokud se pak týkalo majetkových a finančních poměrů, i v tomto směru nebylo možno konstatovat nic jiného, než že obviněný zcela nedůvodně prosazoval toliko vlastní tvrzení s poukazem na stejnou důkazní sílu mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozeného. Je ovšem doménou právě soudu nalézacího, aby hodnotil důkazy provedené bezprostředně před ním a dovolací soud není oprávněn do tohoto procesu zasahovat, pokud nedošlo k deformaci důkazu či vybočení z mezí jejich volného hodnocení, které by založilo neospraveditelné závěry. To konečně zcela jasně formuloval již odvolací soud v úvodu odůvodnění svého usnesení, konkrétně v druhém odstavci na straně 3. Žádné z těchto pochybení ovšem v nyní posuzovaném případě nenastalo, neboť soudy provedly dokazování, co do rozsahu a kvality zcela odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a takto provedené důkazy pak hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, čímž dostály i povinnostem uloženým v § 2 odst. 6 tr. ř. Argumentace obviněného je tedy pouhým výrazem nespokojenosti s hodnocením důkazu a z něj vzešlými skutkovými závěry. Obdobný závěr bylo nutno aplikovat především na hodnocení výpovědi poškozeného, která korespondovala s ostatními provedenými důkazy, zejména smlouvou o zápůjčce a v dílčích částech pak s výpovědí samotného obviněného. Veškeré své hodnotící úvahy pak soudy jednoznačným a srozumitelným způsobem vyložily v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., respektive § 134 odst. 2 tr. ř.
27. Za shora uvedené situace pak nepřipadalo v úvahu ani užití pravidla in dubio pro reo. Předně se jedná o námitku procesní, která najde v dovolacím řízení uplatnění toliko tehdy, když pochybnosti založí extrémní rozpor mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními. Pravidlo v pochybnostech ve prospěch pachatele se totiž uplatní za situace, kdy jsou přítomny důvodné pochybnosti, a to ve vztahu ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II ÚS 4266/16-1, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Pravidlo in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). V nyní posuzovaném případě, pokud proti sobě obviněný postavil vlastní skutkové tvrzení a skutková zjištění soudu opřená o výsledky provedeného dokazování, nemohly z takového porovnání vyplynout pochybnosti žádné, natož pak takové, které by odůvodňovaly dovolací přezkum. Jednání obviněného tedy bylo prokázáno bez jakýchkoliv pochybností (viz shora), a nelze proto uvažovat žádné dvě varianty skutkového děje a aplikaci pravidla in dubio pro reo.
28. Žádná ze shora uvedených námitek brojících vůči skutkovým zjištěním soudů tak nenaplnila zvolený ani žádný jiný důvod dovolání a nedosáhla tak limitů dovolacího přezkumu.
29. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami podřaditelnými pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
30. Formálně bylo možno pod tento důvod dovolání subsumovat námitku o nenaplnění objektivní stránky trestného činu, konkrétně uvedení poškozeného v omyl a zamlčení podstatných skutečností, a dále pak požadavek na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
31. K prvně uvedené nezbylo než uzavřít, že se obviněný sice formálně ohrazoval vůči právnímu posouzení uvedení v omyl, avšak činil tak na základě protěžování vlastní výpovědi a vlastní verze skutkového děje, aniž by reflektoval skutkové závěry, ke kterým dospěl nalézací soud. Takový způsob argumentace ovšem nenaplnil reklamovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak je uvedeno shora v bodě 29. tohoto usnesení. Nalézací soud totiž v souladu se zákonnými požadavky (viz bod 26. tohoto usnesení) dospěl k závěru, že obviněný předstíral solventnost, prezentoval se jako vlastník nemovitých věcí, ačkoliv toto neodpovídalo realitě. Činil tak s cílem vylákat od poškozeného, který mu s ohledem na vzájemné dobré vztahy věřil, zápůjčku peněz, ačkoliv si byl vědom toho, že s ohledem na svoji finanční situaci, výši svých závazků a exekučních řízení, o kterých poškozenému také neřekl, nebude reálně schopen zapůjčené finanční prostředky vrátit. Z uvedených skutkových zjištění zcela imanentně vyvstalo naplnění znaku uvedení v omyl i zamlčení podstatných skutečností jako objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a zároveň pak i zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
32. Co se pak týkalo výhrad vůči nepoužití zásady subsidiarity trestní represe, jevilo se nezbytným připomenout premisy jejího uplatnění. Nutno uvést, že zásadu subsidiarity trestní represe, jak je formulovaná v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, blíže specifikovalo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 Sb. rozh. tr., které zcela jasně a srozumitelně definuje předpoklady pro její aplikaci. Zjednodušeně řečeno, najde tato zásada své uplatnění až v případě, kdy je jednoznačně prokázáno, že skutek naplňuje všechny znaky trestného činu a zároveň jsou zde okolnosti svědčící o tom, že společenská škodlivost takového jednání je natolik nízká, že nedosahuje intenzity ani běžně se vyskytujících trestných činů obdobné povahy. Ani tato zásada tedy neznamená, že existuje-li i jiné právní odvětví, které se na danou situaci vztahuje, je nutno automaticky uplatnit právě tyto mimotrestní normy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017). Tím by totiž stát zcela rezignoval na svoji úlohu ochrany práv (srov. tamtéž).
33. V nyní posuzovaném případě pak nenalezla zásada subsidiarity trestní represe své místo, neboť nebylo možno dospět k závěru, že by společenská škodlivost jednání, pro které byl obviněný odsouzen, nedosahovala intenzity běžně se vyskytujících trestných činů. Naopak lze konstatovat, že se jednalo o typický případ podvodu. Nadto obviněný vůči témuž poškozenému zinscenoval dvě legendy, pod kterými od něj vylákal peněžní prostředky ve výši přesahující hranici značné škody, a to za situace, kdy byl za takovou činnost trestán již v minulosti, dokonce i v posledních třech letech. Těžko lze tedy hovořit o výjimečnosti takovéhoto jednání, pro které by bylo dostačující uplatnění sankcí v rámci jiných právních odvětví. Ani této námitce tak nebylo možno přiznat opodstatnění.
34. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného zůstaly toliko v rovině opakování vlastních skutkových tvrzení, a tak se s reklamovanými dovolacími důvody v podstatné části minuly a ve zbytku pak byly shledány zjevně neopodstatněnými. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
35. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
36. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 8. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu