3 Tdo 765/2025

3 Tdo 765/2025-1463

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. D. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 5 To 80/2024-1416, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 14/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 8. 2023, č. j. 4 T 14/2019-1260, byl obviněný uznán vinným účastenstvím ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na dobu 1 roku. Rovněž mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50 000 Kč.

2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se trestného činu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že v přesně nezjištěné době dne 25. 9. 2018 na přesně nezjištěném místě v okrese XY navedl P. J., aby podpálil vozidlo užívané D. D., který kandidoval za politické hnutí Nový sever v komunálních volbách do zastupitelstva územní samosprávy XY, kdy P. J. opakovaně téhož dne zapálil vozidlo zn. Škoda Octavia, čímž způsobil T. D. škodu na vozidle ve výši 330.000 Kč a škodu na věcech uložených ve vozidle ve výši 31.000 Kč.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. 10. 2024, č. j. 5 To 80/2024-1416, odvolání obviněného a obou jeho rodičů podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání obviněný. Opřel je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a jsou zároveň ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů; rozhodnutí soudů nižších spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Při rozhodování o opravném prostředku odvolací soud vady zakládající výše označené dovolací důvody, které způsobil již soud prvního stupně, neodstranil, ač tak měl a mohl učinit.

5. Dovolatel takřka po celou dobu trestního řízení rozporoval přípustnost audiozáznamů, hovorů z vazby mezi obviněným P. J. a jeho manželkou v období od října 2018 až do listopadu 2019, získaných v rámci jiného trestního řízení jako důkazu právě v řízení o nyní projednávaném přečinu. Zdůraznil, že generální důkazní klauzuli ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř. nelze aplikovat v případech, kdy trestní řád obsahuje speciální ustanovení ke způsobu získání procesně použitelného důkazu (srov. nález ÚS ze dne 29. 02. 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07). Odkázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 04. 2022, sp. zn. 11 Tdo 298/2022, podle něhož pokud by v rámci monitorování telefonické komunikace ve věznici byly pořízeny záznamy, jimiž by mělo být prokazováno spáchání bagatelního trestného činu, pro který trestní řád neumožňuje nařízení odposlechu a záznamu telefonické komunikace, pak by byl z hlediska proporcionality zřejmě problematický závěr o procesní použitelnosti těchto záznamů jako důkazu v řízení o onom bagatelním trestném činu. Odvolací soud toto rozhodnutí dezinterpretoval. Z výpovědí poškozené a svědků žádným způsobem neplyne, že čin vnímala rodina poškozené či zástupci místní samosprávy, natož chomutovská veřejnost, jako nějakou zvláštní hrozbu. Zvláštní závažnost činu tak spekulativně předjímá pouze odvolací soud, aby udržel přípustnost audiozáznamů z hlediska požadované proporcionality. Policejní orgán činný v přípravném řízení si dobře uvědomoval své procesní možnosti (zejména po upozornění dozorovým státním zástupcem, že důkazní situace ani právní kvalifikace skutku neumožňuje zajišťovat důkazy např. postupem dle §88a tr. ř.) a uchýlil se k zajištění důkazu obcházením pravidel trestního řádu.

6. Dovolatel dále namítal zjevnou svévoli soudu prvního stupně při hodnocení obsahu telefonické komunikace. Odvolací soud se nevypořádal s konkrétními námitkami dovolatele k hodnocení obsahu audiozáznamů, kterými demonstroval rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a závěry soudu prvního stupně s provedenými důkazy. Z audiozáznamů žádným způsobem nevyplývá, že obviněný projevil myšlenku, záměr či přání ve vztahu k následku trestného činu poškození cizí věci, který měl spáchat obviněný P. J. Soud prvního stupně sice výslovně považuje obviněného P. J. za osobu kriminálně závadovou a nedůvěryhodnou, přesto jeho nekonkrétní vyjádření v telefonátech pokládá za pravdivý odraz reality a za usvědčující důkaz proti obviněnému (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 09. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/07). Soud prvního stupně pasáže audiozáznamů značně selektoval a přiřadil jim vlastní význam, ale části audiozáznamů svědčící verzi a námitkám dovolatele, jakož i fakt, že realizace návodu z důkazu neplyne, ani náznakem nevyhodnotil (v tomto směru dovolatel odkázal na nález ÚS ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05).

7. Verze skutkového děje předestřená soudem prvního stupně je v přímém rozporu se záznamy kamerových systémů a přesným snímáním polohy vozidla obviněného P. J., pro což lze tyto důkazy považovat za opomenuté z hlediska jejich vyhodnocení (viz nález ÚS ze dne 23. 09. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).

8. Soudy obou stupňů vykládaly obsah prakticky každého důkazu v neprospěch dovolatele za účelem naplnění subjektivně preferované vyšetřovací verze v rozporu se zásadou in dubio pro reo, přičemž důkazy ve prospěch dovolatele zůstaly v konečném důsledku opomenuty kvůli jejich nevyhodnocení.

9. Na popis subjektivní stránky soudy obou stupňů rezignovaly. Rozhodnutí obou soudů neobsahují žádné skutečnosti a není odkazováno ani na žádné důkazy, které by prokazovaly, že se dovolatel dopustil úmyslného jednání, ve kterém má být spatřován trestný čin. Odvolací soud na jedné straně vylučuje závěry soudu prvního stupně k motivaci dovolatele, ale na straně druhé s žádným vlastním vysvětlením důvodů jednání dovolatele nepřichází. Odvolací soud sice v teoretické rovině cituje výklad soudní rozhodovací praxe ke způsobům realizace návodu, tyto však následně není u dovolatele schopen spolehlivě dovodit. Tak nečinil při hmotněprávní kvalifikaci ani soud prvního stupně.

10. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení a rovněž jemu předcházející rozsudek zrušil v celém rozsahu. Po zrušení napadených rozhodnutí dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem a podle § 226 písm. a) tr. ř. dovolatele zprostil obžaloby. Jestliže Nejvyšší soud neshledá důvody pro to, aby ve věci sám rozhodl, dovolatel navrhl, aby věc byla vrácena se závazným právním názorem Okresnímu soudu v Chomutově k novému projednání a rozhodnutí.

11. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle něho z obsahu telefonických záznamů jednoznačně vyplývá klíčové skutkové zjištění, že obviněný P. J. zapálil motorové vozidlo poškozené T. D., přičemž k tomuto jednání byl veden především z popudu obviněného M. D. Nabízí se poukázat zejména na následující výňatky, a to záznam ze dne 4. 1. 2019 čas 11 minuta, záznam ze dne 30. 1. 2019 čas 7,47 minuta, záznam ze dne 5. 2. 2019 čas 2,02 minuta, záznam ze dne 19. 2. 2019 čas 6,20 minuta a záznam ze dne 25. 2. 2019 čas 15 minuta. Třebaže v obsahu telefonických hovorů není obviněný výslovně jmenován, jeho identitu bylo možné spolehlivě dovodit na základě kontextu sdělení, separace od dalších zmiňovaných osob a zmínky o návštěvě. Pokud obviněný zpochybňuje svůj podíl na zapálení vozidla poškozené, je třeba konstatovat, že jeho výhrady nepřesahují rámec běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. V řízení nebyly identifikovány flagrantní vady v procesu hodnocení tohoto důkazu, které by odůvodňovaly výjimečný zásah Nejvyššího soudu do oblasti skutkových zjištění, jak to předpokládá první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

12. Hlavní část dovolací argumentace obviněného, posuzovaná ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se soustředí na procesní zpochybnění zákonnosti použití audiozáznamů pořízených ve věznici jako důkazního prostředku. Obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022 sp. zn. 11 Tdo 298/2022, které však bylo publikováno s pozitivní právní větou pod č. 25/2024 Sb. rozh. tr. Ta výslovně uvádí, že záznam telefonátu pořízený Vězeňskou službou České republiky podle § 18 odst. 5 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, může sloužit jako důkaz v trestním řízení ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř. Na základě uvedeného judikátu a jeho argumentačních hledisek nelze dospět k závěru o procesní nepoužitelnosti telefonických záznamů v tomto případě. Pořizování telefonických záznamů v litoměřické věznici bylo součástí režimu výkonu vazby, o čemž byl obviněný P. J. řádně informován v souvislosti s omezením jeho osobní svobody. Záznamy telefonických hovorů spoluobviněného P. J. nebyly pořizovány jako odposlechy bez vědomí uživatele telefonní stanice ve smyslu § 88 či § 88a tr. ř. Jednalo se o zákonný monitoring komunikace osob ve výkonu vazby, prováděný Vězeňskou službou ČR v rámci její zákonné pravomoci. Úřední licence k pořizování těchto záznamů plyne z ustanovení § 13a odst. 5 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 43a odst. 3 vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby.

13. Je pravdou, že Krajský soud v Ústí nad Labem se při posuzování závažnosti trestné činnosti soustředil na povahu skutku kvalifikovaného jako poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku, tedy obecně méně závažného trestného činu. Soud se přitom pokusil překročit rámec bagatelnosti poukazem na některé politické přesahy plynoucí z tohoto jednání v konkrétních souvislostech. Záznam komunikace byl Policií ČR vyžádán za účelem získání poznatků důležitých pro odhalení jednání spoluobviněného P. J. a dalších osob s vazbou do oblasti drogové trestné činnosti, která svou povahou není bagatelní a pro jejíž objasnění trestní řád připouští nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Tak již i v případě trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku jsou splněny podmínky pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 věty první tr. ř. Tento trestný čin naplňuje alternativní podmínku uvedenou v citovaném ustanovení, podle níž lze příkaz vydat i tehdy, je-li trestní řízení vedeno pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva.

14. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit námitky obviněného týkající se absence zavinění ve formě návodu k poškození vozidla. Přesto nelze těmto námitkám přiznat opodstatnění. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný svým jednáním naplnil znaky návodu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jeho sdělení lze kvalifikovat jako verbální impuls, který motivoval obviněného P. J. k zapálení motorového vozidla rodiny D. Toto sdělení je třeba hodnotit v kontextu předchozích událostí, jež svědčí o negativním postoji obviněného a zainteresovanosti mezi nimi. Skutečnost, že k zapálení vozidla došlo, potvrzuje účinnost návodného jednání a svědčí o jeho kauzálním významu. Skutkový děj je

rovněž dostatečně časově vymezen, přičemž pro jeho právní posouzení není nezbytné, aby byl specifikován přesný okamžik iniciace požáru. Zmiňovaná motivace nepředstavuje obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci ani návodu k němu. Z uváděných okolností je zřejmé, že pachatel jednal s vědomím následku a chtěl jej způsobit.

15. Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

16. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

17. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznášené již v odvolacím řízení. Druhostupňový soud na ně patřičně reagoval, vypořádal se s nimi a obviněnému poskytl náležité vysvětlení, proč jim nedal za pravdu. Na jeho argumentaci lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

18. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.

19. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

20. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

21. Obviněný tento dovolací důvod v jeho prvé alternativě uplatňuje ve vztahu ke skutkovému zjištění, že právě on navedl J. k zapálení auta a zpochybňuje i, že žhářský útok by šlo připisovat J. Zákonné znění prvé alternativy uvedeného dovolacího důvodu vyžaduje nejen, aby byl předmětem dovolacích námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutků (to by námitky směřující k identitě pachatele i návodce splňovat mohly), ovšem tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022 sp. zn. II US 3297/21). Přitom stran zjevnosti se námitky obviněného s touto alternativou dovolacího důvodu spíše míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů. Pokud by však tento okruh námitek bylo možno pod prvou alternativu zmíněného dovolacího důvodu s jistou měrou tolerance podřazovat, pak jde o námitky zjevně neopodstatněné.

22. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit a namítá, že při jiném náhledu na ně by takový skutkový závěr možný nebyl. Uplatňuje přitom ovšem vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla. Na provedené důkazy nazírá selektivně a jednotlivě, nikoli též v jejich vzájemném souhrnu. Upřednostňuje a zveličuje význam obsahu těch důkazů, které vyhovují jeho představám, a naopak upozaďuje či opomíjí skutečnosti vyplývající z důkazů, které se mu nehodí. Touto disproporcí naproti tomu úvahy nižších soudů netrpí, jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé a zaobírají se provedenými důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné provázanosti. Neopomíjejí tedy žádný prvek provedeného dokazování, nevykazují žádnou logickou mezeru a vypořádávají se právě i s důkazy, které obviněný vyzdvihuje. Takto nižší soudy podrobně a přiléhavě vysvětlily, proč dovodily, že žhářem byl J. a že jej k tomu navedl či na společném nápadu participoval dovolatel.

23. K výhradě obviněného o údajně zjevné svévoli soudu prvního stupně při hodnocení obsahu telefonické komunikace, s čímž se následně podle jeho názoru odvolací soud řádně nevypořádal, stojí za zmínku, že druhostupňový soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že pokud jde o obsah zmíněných telefonních hovorů mezi obviněným P. J. a jeho manželkou Z. J., naprosto jasně z nich vyplývá, že vozidlo D. zapálil obviněný J. a že se tak stalo na popud dovolatele, respektive, že to byl jejich společný nápad (viz např. záznam z 4. 1. 2019 v čase 11 minuty, záznam z 30. 1. 2019 v čase 7,47 minuty, záznam z 5. 2. 2019 v čase 2,02 minuty, záznam z 19. 2. 2019 v čase 6,20 minuty, záznam z 25. 2. 2019 v čase 15 minuty). Je z nich rovněž zřejmé, že obviněný J. zamlčel před orgány činnými v trestním řízení podíl dovolatele na činu, za což od něho očekával finanční satisfakci a od jeho otce kromě peněz i určitou angažovanost z pozice jeho postavení v trestní věci J. (např. záznam z 2. 11. 2018 v čase 18 minuty, záznam ze 7. 11. 2018 v čase 16,36 minuty, záznamy z 16. 1. 2019, záznam z 5. 2. 2019 v čase 4,57 minuty, v čase 12,42 minuty, v čase 18,30 minuty, záznam z 12. 2. 2019, záznam z 15.2.2019, záznam z 19. 2. 2019, záznam z 21. 2. 2019, záznam z 25. 2. 2019, záznam z 1. 3. 2019) –viz bod 19 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.

24. Shora prezentovaná úvaha odvolacího soudu svědčí o tom, že se jmenovaný soud řádně vypořádal s námitkami obviněného týkajícími se vyhodnocení záznamů hovorů spoluobviněného s jeho manželkou a dále podle Nejvyššího soudu nevykazuje žádné znaky svévole při hodnocení provedených důkazů, ani jiné nepřípustné diskrepance, jež by byly s to porušit právo obviněného na soudní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že se osobně seznámil s přepisy telefonních hovorů mezi P. J. a jeho manželkou Z. J., zažurnalizovanými na č. l. 140 a násl. spisu původní sp. zn. 29 T 148/2020. Nejvyšší soud proto nemohl tuto námitku obviněného akceptovat.

25. Obviněný buduje své přesvědčení o neprůkaznosti záznamu hovorů z toho, že v nich explicitně nezaznívají celá jména jednotlivých aktérů, jasný údaj o proběhlých dějích a jejich původcích apod. Běžná komunikace, jakou spolu vedli J., však takto neprobíhá. Nelze ji připodobňovat k statickým až sterilním hovorům vedeným např. na bankovní či pojišťovací infolinky, kde se volající představí, uvede své generálie, sdělí, k jaké smlouvě chce hovořit, co chce sdělit atd. Živá konverzace je dynamicky se rozvíjejícím útvarem, v němž její aktéři reagují na vzájemné podněty, v provázanosti na dřívější sdělení se oboustranně doplňují a informační toky jsou obsahově zcela srozumitelné, aniž by bylo zapotřebí vše výslovně uvádět. To platí nejen pro osoby spolu hovořící, ale i pro nezainteresovaného posluchače, který dobře porozumí obsahu díky kontextuálnímu usazení celé komunikace. Tento aspekt dovolatel zcela pomíjí a upíná se izolovaně vždy jen na určitý výraz (např. označení osoby přezdívkou, náznakový popis nějakého jevu apod.), který odmítá chápat v provázanosti s dalšími zmínkami o něm, ačkoli ty jej činí zcela jednoznačným. Touto metodou pak obviněný dospívá k závěru o svévoli nižších soudů, tu však nelze dovozovat z toho, že jejich náhledy (logické, přesvědčivé a komplexní) neodpovídají jeho tužbám.

26. Spatřuje-li obviněný frivolnost (výraz užitý v dovolání) v tom, že prvostupňový soud J. označil za kriminálně závadnou a nedůvěryhodnou osobu, ale přesto jeho vyjádření v telefonátech vzal za pravý odraz reality, pak zde jde o dovolatelovu snahu separovat určitý moment z celku, izolovaně na něj nahlížet a touto optikou činit absolutizující a zjednodušující závěry. Úvaha soudů, že J. sdělení v nahrávkách zachycují realitu, je logická a pramení z toho, že informace tekoucí mezi J. nebyly určeny třetí osobě, tím méně policii a jsou součástí výše zmíněné běžné komunikace, v níž není žádný důvod cokoli předstírat, přehrávat a dramatizovat. To platí i při J. vědomí, že tyto informace mohou zachytit orgány Vězeňské služby. Mělo-li by jít o poměrně překombinovanou konstrukci, že J. při vědomí záchytu hovoru záměrně lhali, aby obviněného poškodili, pak tento jejich pochybný záměr by šlo realizovat daleko přímočařeji a úderněji, ať již J. usvědčující výpovědí vůči justičním orgánům anebo oněmi explicitními výrazy (jaké poptává dovolatel) užitými v údajně hrané a předstírané komunikaci s manželkou. S tou by navíc sehrání takového divadla musel předem domluvit, tak aby se mohla držet sjednaného scénáře a tzv. nevypadla z role, což by bylo obtížné jak v rovině obecné, tak tím spíše z vazby.

27. Dovolatel ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) namítal, že takřka po celou dobu trestního řízení rozporoval přípustnost audiozáznamů hovorů z vazby mezi obviněným P. J. a jeho manželkou v období od října 2018 až do listopadu 2019, získaných v rámci jiného trestního řízení jako důkazu v řízení o nyní projednávaném přečinu. Podle jeho názoru odvolací soud dezinterpretoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 11 Tdo 298/2022.

28. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí, pokud jde o záznamy hovorů, odkázal na závěry soudu prvního stupně, jak je vymezil na str. 147–150 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud mj. vyšel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1149/2020, z jehož odůvodnění vyplývá, že z čl. 13 Listiny základních práv a svobod existují výjimky, které stanoví zákon, a to v projednávaném případě zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, a to ustanovení § 13a odst. 5, přičemž jeho ustanovení jsou ještě podrobněji specifikována vyhláškou č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby. Konkrétně ustanovení § 43a odst. 3 této vyhlášky obsahuje oprávnění Vězeňské služby seznamovat se s obsahem telefonátů. O těchto podmínkách byl obviněný J. informován. Odvolací soud rovněž správně upozornil, že přiléhavý ve směru k použitelnosti předmětných záznamů telefonních hovorů není poukaz obhajoby na negativní odpověď dozorového státního zástupce na podnět policejního orgánu podle § 88a tr. ř., když shora uvedené záznamy z věznice nejsou záznamy o telekomunikačním provozu ve smyslu citovaného ustanovení tr. ř., ale výše zmíněných ustanovení zákona o výkonu vazby a vyhlášky o řádu výkonu vazby (srov. bod 16 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

29. Při posuzování této námitky je možné vyjít z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 11 Tdo 298/2022, publikovaného pod č. 25/2024 Sb. rozh. tr., na něž poukázal rovněž odvolací soud. V něm Nejvyšší soud navázal na rozhodnutí publikované pod č. 19/2024 Sb. rozh. tr., které se týkalo použitelnosti odposlechu podle § 88 tr. ř. vůči osobám, u nichž odposlech sice povolen nebyl, ale které vedly telekomunikaci s osobou, u níž byl odposlech řádně nasazen. Zmíněná návaznost spočívá v argumentaci, že stejný princip se uplatní i na záznamy telefonátů vedených vězni s třetími osobami (v bodě 42). Nižší soudy v nynější trestní věci pak správně dovodily, že další řetězení logicky dopadá i na osoby, které sice účastníkem monitorované komunikace nebyly ani na jedné z jejích stran, ale o nichž je v komunikaci zmínka. Jinak řečeno, má-li Vězeňská služba zákonnou licenci k monitoringu rozhovorů osob umístěných ve vazbě (podle § 13a odst. 5 zák. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby a podle § 43a odst. 3 vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby), pak není žádný důvod, aby informace z nich vzešlé měly zůstat zapovězenými a procesně nepoužitelnými. Na předmětný monitoring se totiž vůbec neuplatní speciální úprava odposlechů telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř., a tudíž ani ustanovení § 88 odst. 6 věta třetí tr. ř., ale dopadá na ni právě generální klauzule podle § 89 odst. 2 tr. ř.

30. Právní věta rozhodnutí č. 25/2024 Sb. rozh. tr. vyznívá zcela jednoznačně a odkazuje na generální klauzuli bez jakéhokoli jejího zmírnění dalšími podmínkami (např. obdobnými, jaké se uplatňují u odposlechu podle § 88 tr. ř.). To platí i přesto, že v odůvodnění je s určitou paralelou k tomu ustanovení operováno. Děje se tak ovšem jen poukazem na potencionální problematičnost využití „vězeňského“ odposlechu k prokazování bagatelního trestného činu a především se zdůrazněním, že v každém konkrétním případě je nutno vyvažovat právo na ochranu soukromí na jedné straně a veřejný zájem na straně druhé. Právě to přitom nižší soudy splnily, a to na obou miskách pomyslných vah.

31. Na straně jedné vzaly v potaz, že J. soukromí bylo legitimně omezeno zákonnou výjimkou, jak předvídá čl. 13 Listiny základních práv a svobod. Prolomení do jeho soukromí se navíc dělo zásahem předem deklarovaným, což institut tohoto „vězeňského odposlechu“ diametrálně odlišuje od „klasického“ utajeného a skrytého odposlechu podle § 88 tr. ř. I na tomto kritériu je vidět zřetelný rozdíl mezi jedněmi a druhými odposlechy. J. byl výslovně poučen o tom, že pořizování záznamů hovorů, uskutečňovaných z věznice, je součástí podmínek výkonu vazby, což je patrno i z jeho podpisu na Žádosti obviněného o umožnění telefonních hovorů, o přidělení karty telefonního účtu, o registraci povolených telefonních čísel blízkých osob (viz č. l. 240–253, zejména č. l. 246 spisu původní sp. zn. 29 T 148/2020). Jak bylo shora nastíněno, v případě takového monitorování telefonického hovoru uvězněných osob zákon nestanoví obdobně přísné podmínky jako trestní řád pro realizaci odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Záznamy telefonických hovorů P. J. s jeho manželkou tedy nebyly pořizovány jako odposlechy bez vědomí uživatele telefonní stanice ve smyslu § 88 či § 88a tr. ř. Policie záznamy komunikace vyžádala za účelem získání poznatků důležitých pro odhalení jednání P. J. v souvislosti s drogovou trestnou činností, pro jejíž objasnění trestní řád připouští dokonce nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Ale i kdyby byl J. monitorován „jen“ z důvodu zajištění bezpečného provozu věznice a účelu vazby, i tehdy by Vězeňskou službu stíhala povinnost předat záznam orgánům činným v trestním řízení, pokud by z něho plynulo důvodné podezření z trestné činnosti (§ 43a odst. 3 věta druhá vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby). Zásah do J. práva na soukromí byl tedy z těchto hledisek minimální.

32. Na straně druhé soudy při posuzování míry veřejného zájmu neustrnuly jen u typové škodlivosti řešeného trestného činu, ale zaměřily se na konkrétní jeho parametry – způsob provedení (žhářství), předmět útoku (automobil), doba provedení (předvolební období), cíl útoku (majetek osoby blízké politickému soutěžiteli). Tyto aspekty soudy správně vyhodnotily nikoli jako běžný vandalismus narušující jen partikulární soukromoprávní zájmy (které si však také zasluhují trestněprávní ochranu), ale jako jednání s vyšším přesahem negativních dopadů do zájmů veřejných.

33. Plně to platí již jen u samotného způsobu provedení činu a jeho cíle. Žhářství obecně má nezřídka kapacitu přerůst až v obecné ohrožení, je metodou v tuzemských poměrech značně neobvyklou a evokuje zhusta až dojem mafiánských praktik či nekalého mocenského boje. Zvláště jde-li o zapálení automobilu, který skýtá dostatečnou adresnost „poselství“ na straně jedné, a přitom současně má potenciál pouhého varování a nikoli totálního zničení adresáta útoku na straně druhé. Kvalitativně jde o obdobný signál, jakým je např. umístění nástražného výbušného zařízení. Žhářství se také vyznačuje jistou promyšleností, přípravou, obstaráním potřebného vybavení apod. Díky svým výše popsaným vlastnostem rovněž jen výjimečně unikne pozornosti veřejnosti a působení na ni. Hrubě se tak odlišuje od standardních forem vandalství namířeného proti dopravním prostředkům (poškození karoserie, pneumatik atd.), kde jde zpravidla o impulzivní a unáhlené jednání pustošitele, kde je riziko eskalace škodního děje minimální a kde si způsobených následků nikdo z širšího okolí ani nevšimne.

34. Zmíněné vlastnosti žhářství se pak umocnily „vhodným“ načasováním do předvolebního období a zacílením na majetek komunálního politika. Obviněný polemizuje s úvahami odvolacího soudu o pocitech strachu u poškozené rodiny, u politických soutěžitelů a u chomutovské veřejnosti. Ty se však snaží rozporovat jen poukazem na to, že poškození ani předáci města nevyužili policejní ochrany a že událost nevyvolala reakci městského „krizového řízení“. Nevyužití těchto institutů však neznamená absenci obav či nejistoty, ale svědčí spíš o takovém jejich charakteru (nikoli obava o život či zdraví anebo další majetek), pro který se obviněným vyzdvihované nástroje nejevily jako příhodné a efektivní k jejich eliminaci. Ostatně jistá tíseň vyvolaná touto specifickou událostí byla patrná i z toho, že na místě zahoření byly přítomny některé špičky regionálního establishmentu a o událost se začal zajímat místní tisk. Obojí jsou přitom prvky, které se u standardního vandalismu takřka nevyskytují. Ale i kdyby bylo možno hypoteticky uvažovat o tom, že dotčené osoby nechala událost ledově chladnými, pak závěr odvolacího soudu o negativním dopadu na chomutovskou veřejnost logiku rozhodně nepostrádá. Šlo totiž o zcela mimořádný a znepokojující jev jak obecného, tak tím spíše předvolebního dění, u něhož se za adresáta jeho významu mohl pokládat v podstatě každý občan (volič) daného města. Ačkoli lze připustit, že interpretační schopnosti veřejnosti jsou takřka bezbřehé, je smutnou skutečností, že politická kultura není cností všech politických soutěžitelů a jejich podporovatelů. I v klimatu České republiky byly v minulosti již zaznamenány snahy tuto soutěž narušit, byť dosud snad ne násilnými projevy. Tato zkušenost tvoří součást kolektivního vědomí populace, která si rizikovost obdobných situací uvědomuje a důvodně na ně může reagovat obavami.

35. Dovolatelem vznesené námitky tedy obsahově sice odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, ovšem jak vyplynulo ze shora učiněných závěrů, jedná se o námitky zjevně neopodstatněné.

36. Dovolatel se naopak míjí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě (ve vztahu k rozhodný skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), svou argumentací, podle níž verze skutkového děje předestřená soudem prvního stupně je v přímém rozporu se záznamy kamerových systémů a přesným snímáním polohy vozidla obviněného P. J., pro což lze tyto důkazy považovat za opomenuté z hlediska jejich vyhodnocení.

37. Namítané důkazy nejenom že byly provedeny, ale rovněž i vyhodnoceny odpovídajícím způsobem a Nejvyšší soud proto pouze odkazuje na správné závěry odvolacího soudu zejména v bodech 22–24 a 26 odůvodnění rozhodnutí. Současně je možné odkázat na vyhodnocení důkazů soudem prvního stupně zejména na str. 151– 153 a dále str. 171–172 odůvodnění rozsudku. Za opomenuté z hlediska jejich patřičného vyhodnocení nelze pokládat důkazy jen proto, že obviněný s jejich posouzením nesouhlasí.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

38. Námitky podřazované obviněným pod tento dovolací důvod, tedy absence zavinění ve formě návodu k poškození vozidla, mají zčásti skutkový základ a zčásti spadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I v tomto přesahu jde však o námitky zjevně neopodstatněné.

39. Nejvyšší soud plně odkazuje na bod 31 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, z něhož je patrné, že tento soud v žádném případě nerezignoval na popis subjektivní stránky a jeho rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, obsahuje rozhodné skutečnosti svědčící o zavinění dovolatele s odkazem na provedené důkazy.

40. Jako výhradu procesního charakteru, a tedy nepodřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů, je třeba vyhodnotit námitku, jejímž prostřednictvím obviněný zdůrazňuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, respektive že soud měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. V postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení této zásady, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1358/2015).

IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

41. Dovolací důvod podle tohoto ustanovení obviněný neuplatnil v prvé alternativě – tedy že mu bylo odepřeno právo na přístup k druhé instanci. Uplatnil jej v alternativně druhé – totiž že odvolací soud v rámci svého přezkumu neodstranil vadu vytýkanou již v řádném opravném prostředku. Tento dovolací důvod lze ovšem úspěšně uplatnit jen tehdy, byla-li zjištěna vada zakládající některý z důvodů dovolání, jež by zatěžovala řízení před soudem prvního a druhého stupně. To se však v projednávané věci nestalo, neboť námitky obviněného k namítaným jiným dovolacím důvodům se s nimi buď míjely, anebo byly shledány zjevně neopodstatněnými.

V. Způsob rozhodnutí

42. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl dílem námitky, které se s dovolacími důvody míjejí, a dílem výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).

V Brně dne 8. 10. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů