USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný L. T. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 4. 2025, č. j. 55 To 50/2025-556, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 89/2023,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. T. odmítá.
1. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 3 T 89/2023-448, uznal obviněného L. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 17. 12. 2022 v 4:58 hodin, v Olomouci na ulici XY, ve směru jízdy od ulice náměstí XY k ulici XY, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. AUDI TT RZ: XY, kdy na úrovni XY při objíždění při pravém okraji vozovky stojících vozidel se plně nevěnoval řízení svého vozidla, když dostatečně nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci a vlivem své opožděné reakce došlo levou přední částí vozidla ke střetu s chodcem poškozeným O. N., narozeným XY, který přecházel vozovku mimo přechod pro chodce zleva doprava z pohledu řidiče od tanečního klubu XY k XY, při dopravní nehodě došlo ke zranění poškozeného N., který utrpěl lehké zranění v rozsahu – zlomenina spodiny očnice vpravo s výhřezem očnicového tuku a přímého okohybného svalu, přítomnost krve v boční vedlejší dutině nosní v horní čelisti, tržná rána pravého obočí délky 7 cm ošetřena sešitím, tržná rána dolního víčka vpravo délky 2 cm ošetřena sešitím, odlomení velkého hrbolu kosti pažní vpravo a zhmoždění pravého hlezenního kloubu, s dobou léčení a omezení v běžném způsobu života ode dne dopravní nehody do 17. 1. 2023 (tj. 32 dní), když svým shora popsaným jednáním porušil ustanovení § 4 písmene a) a § 5 odstavce 1 písmene b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 100 (jedno sto) denních sazeb v částce 250 (dvě stě padesát) Kč, tedy celkem 25 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán zaplatit na náhradě škody 47 186 Kč, poškozenému O. N. měl nahradit nemajetkovou újmu ve výši 17 028 Kč, přičemž poškozený O. N. byl se zbytkem svého nároku ve smyslu § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Odvolání obviněného směřovalo do všech výroků napadeného rozsudku. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 55 To 50/2025-556, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. byl obviněný nově uznán vinným skutkem popsaným ve skutkové větě rozsudku, který byl kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a nově byl odsouzen podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 100 (jedno sto) denních sazeb v částce 250 (dvě stě padesát) Kč, tedy celkem 25 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán zaplatit na náhradě škody 33 030 Kč, poškozenému O. N. měl nahradit nemajetkovou újmu v penězích ve formě bolestného částku 17 028 Kč. Poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky a poškozený O. N. byli se zbytkem svého nároku ve smyslu § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a v návaznosti na něj i proti výše specifikovanému rozsudku Okresního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Z argumentace obviněného vyplynulo, že toto rozhodnutí napadl ve výroku o vině a trestu. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Dovolatel namítá pochybení soudů nižších stupňů, které bagatelizovaly a ospravedlňovaly alkoholismus, což mělo vyústit ve zjevný rozpor skutkových zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Rozhodnutí soudů nižších stupňů pak podle dovolatele spočívá v hrubě nesprávném právním posouzení skutku. V této souvislosti zejména napadá postup soudu druhého stupně, který podle jeho slov
rezignoval na právní posouzení skutku, na povinnost řádně, spravedlivě a ve smyslu zásad in dubio pro reo a subsidiarity trestní represe přistupovat k trestnímu řízení, resp. právnímu hodnocení skutku.
6. Obviněný též zpochybňuje hodnocení skutkového stavu a jeho nesprávné posouzení ze strany odvolacího soudu. Konkrétně namítá nezákonné vyhodnocení otázky silného alkoholového ovlivnění poškozeného a jeho kamaráda J. D., přičemž tento důkazní prostředek hodnotil jako primární. Dále uvádí, že odvolací soud se dostatečně nezabýval otázkou porušení povinnosti poškozeným, příčinnou souvislostí, kontextem výpovědi svědka J. D. a mírou zavinění poškozeného. Nepochopení primární příčiny nehody znovu akcentuje ve vyjádření dovolatele k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání (dále jen vyjádření nebo replika k vyjádření státního zástupce), přičemž jednání dovolatele považuje za reakci na poškozeným vytvořenou situaci.
7. Stejně tak se odvolací soud nevypořádal s tvrzeními a návrhy obhajoby, zejména dovolatel poukazuje na pochybení soudu prvního stupně, který ignoroval judikaturu předkládanou obhajobou a až soud odvolací, podle názoru dovolatele však nedostatečně a povrchně, vypořádal judikaturu, čímž nahrazoval povinnosti soudu prvního stupně a tím připravil dovolatele o právo spravedlivého procesu, konkrétně měl tímto postupem připravit dovolatele o dvouinstančnost řízení. Ignorování závazné judikatury namítá dovolatel i ve vyjádření k vyjádření státního zástupce (dále jen „replika“).
8. Další námitka dovolatele směřuje do alkoholového opojení, v němž se nacházel poškozený a svědek J. D. v době činu. Obviněný má za to, že odvolací soud tento stav bagatelizuje, když zároveň vychází z výpovědi svědka jako hlavního důkazu a ze zaviněného jednání poškozeného viní právě obviněného. V tomto tvrzeném pochybení soudu spatřuje zjevně nesprávné právní hodnocení skutku. Dovolatel pak kritizuje závěry hodnocení důkazů, které vyvodil odvolací soud a namítá porušení práva na spravedlivý proces, princip materiální pravdy a zásadu volného hodnocení důkazů. Na bagatelizaci extrémní opilosti upozorňuje i v replice k vyjádření státního zástupce s tím, že právě tento stav poškozeného se promítnul v jeho neschopnosti vnímat a reagovat na nebezpečí.
9. Dovolatel nesouhlasí s odmítnutím jím navržených důkazů, konkrétně uvádí důkaz týkající se světelného signálu, který podle jeho názoru znalec Ing. Mandák, Ph.D., špatně vyhodnotil, stejně tak i revizní znalecký posudek, přičemž on navrhoval odborné vyjádření pana Bc. Machatého, které nebylo provedeno, přestože Bc. Machatý dochází k opačnému závěru. Nesouhlasí také s vyvozeným účelem použití světelného signálu jako znamení k přechodu chodce. Takovým postupem odvolací soud podle názoru dovolatele zasáhl jednak do práva na spravedlivý proces a také do práva na obhajobu. Dalším opomenutým důkazem je zamítnutý návrh obhajoby na posouzení ovlivnění vnímání poškozeného. V této souvislosti dovolatel odkazuje z důvodu textové úspory na svou argumentaci k principu omezené důvěry v dopravě ve svých dřívějších podáních. Obviněný navrhoval provést vyšetřovací pokus, aby bylo zjištěno, zda mohl vidět poškozeného 8 vteřin před střetem, nicméně ani tomuto návrhu nebylo vyhověno, proto považuje vyšetřovací pokus za opomenutý důkaz. V replice obviněný upřesňuje, proč považuje vyšetřovací pokus za opomenutý důkaz a upozorňuje na to, že specifika případu nelze nasimulovat v počítači bez jejich reálného ověření.
10. Nesprávné právní posouzení učiněné oběma soudy nižších stupňů spatřuje obviněný v nesprávném určení primární příčiny nehodového děje, která je zásadní pro právní hodnocení zavinění (z hlediska významu a důležitosti). Obviněný v podaném dovolání kriticky hodnotí skutkové i právní závěry zejména odvolacího soudu, pokud jde o nehodový děj a jeho příčinu a následek. Jako rozporné se zákonem označuje tvrzení odvolacího soudu o tom, že porušení povinností na straně poškozeného není pro vznik dopravní nehody rozhodující. Podle názoru obviněného odvolací soud vůbec nezkoumal porušení důležité povinnosti. Podobně se dovolatel staví i k námitce nelegálně stojících vozidel taxi služby, kterou považuje ze strany soudů za nevypořádanou, respektive nesouhlasí s vyvozenými závěry a předkládá vlastní hodnocení. V replice doplňuje, že nelegálně stojící vozidla taxi představovala pro obviněného nečekanou a nestandardní překážku, která si vyžádala zvýšenou pozornost a opatrnost. Dovolatel, po srovnání porušení základních povinností obou stran dopravní nehody, rozporuje závěry soudů obou stupňů ve vztahu k zavinění dopravní nehody. Ohrazuje se také proti odůvodnění odvolacího soudu, kterým hodnotil námitku neznámého prostředí v místě dopravní nehody za ryze účelovou. Kritizuje i závěr odvolacího soudu ohledně míry spoluzavinění. V replice dovolatel opět akcentuje, že jedinou a primární příčinou vzniku nebezpečné situace bylo hazardní přecházení poškozeným.
11. V replice dovolatel vysvětluje, že odkázal na dřívější podání ve věci z důvodu procesní ekonomie s tím, že opakování totožné, již jednou formulované argumentace v plném rozsahu v textu dovolání by vedlo k vytvoření nadbytečného obsáhlého dokumentu, aniž by to přineslo novou přidanou hodnotu.
12. Dovolatel využil repliku, aby dovysvětlil, proč považuje odborné stanovisko Bc. Machatého k užití světelné signalizace za důležitý důkaz ve věci. Podle jeho názoru totiž tento důkazní návrh prokazuje nesprávnost závěrů znaleckého posudku Ing. Mandáka, Ph.D., i revizního znaleckého posudku VUT v Brně.
13. V replice namítá nesprávné skutkové zjištění odvolacího soudu, když do výroku o vině uvedl, že poškozený porušil povinnost použít přechod v dosahu 50 metrů, přestože ve skutečnosti žádný takový přechod neexistuje. V této souvislosti upozorňuje na právní důsledek v případě porušení povinnosti použít přechod pro chodce v podobě nedovození porušení důležité povinnosti.
14. Obviněný v replice shrnuje argumentaci státního zástupce, kterou vnímá jako zcela bezcennou a některé analogie vyhodnocuje za hranou možností mentální ekvilibristiky Nejvyššího státního zastupitelství.
15. V závěru repliky nově zmiňuje dovolatel nátlak na přiznání viny, který spatřuje v okrajových, podčarových poznámkách soudu nebo státního zástupce směřujících k doznání viny. Konkrétně uvádí nátlak státního zástupce v závěrečné řeči před soudem prvního stupně dne 2. 12. 2024 a nátlak předsedy senátu v rámci odůvodnění rozsudku.
16. Dovolatel využil repliku k vyjádření státního zástupce a nově namítl porušení zásady rovnosti a předvídatelnosti práva: disproporční postih jako nátlak na doznání. V rámci této námitky srovnává dovolatelovu trestní věc s jinou trestní věcí, v níž vykonával dozor stejný státní zástupce Mgr. Jan Mastný, a demonstroval na ní podle něj zaujatost orgánů činných v trestním řízení.
17. Na základě těchto námitek dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 4. 2025, č. j. 55 To 50/2025-556, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
18. Dále dovolatel navrhl, aby dovolací soud přerušil výkon pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, a to do doby, dokud dovolací soud nerozhodne o dovolání (bod IV. dovolání).
19. Vzhledem k tíživé finanční situaci dovolatel také navrhl, aby v případě, kdy dovolací soud dovolání odmítne nebo zamítne, byl dovolatel osvobozen od placení soudního poplatku za případně neúspěšné dovolání (bod V. dovolání).
20. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve podotkl, že předchozí podání dovolatele nemohou být zkoumána v rámci dovolacího řízení. K dovolacím důvodům poznamenal, že byť dovolatel vyjmenoval všechny varianty dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., v dovolací argumentaci se k nim již nevrací, a proto se pokusí sám námitky obviněného podřadit.
21. Státní zástupce ve svém vyjádření ke skutkovým zjištěním uvedl, že námitky jsou zmiňovány nahodile a kuse mezi dalším textem. Námitky ke zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů ani k procesně nepoužitelným důkazům státní zástupce v dovolání neshledal. Za opomenuté důkazy, ve smyslu třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze podle jeho názoru považovat odborné vyjádření pana Bc. Machatého ke světelným signálům, nicméně státní zástupce přisvědčil soudu prvního i druhého stupně, které tento důkazní návrh považovaly za nadbytečný. Stejně tak dovodil nadbytečnost důkazního návrhu spočívajícího v posouzení ovlivnění vnímání poškozeného, když se ztotožnil s věcně adekvátním odůvodněním odvolacího soudu. Ani důkazní návrh na provedení vyšetřovacího pokusu neshledal státní zástupce opomenutým důkazem a opět odkázal na přesvědčivé odůvodnění odvolacího soudu, který tento důkaz považoval za nadbytečný. Státní zástupce tedy shrnul, že ohledně opomenutých důkazů se ze strany dovolatele jedná o opakování námitek dříve uplatněných, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Tyto námitky jsou tedy zjevně neopodstatněné.
22. K námitce postupu v rozporu se zásadou in dubio pro reo, státní zástupce s odkazem na souvztažnou relevantní judikaturu připomněl, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z toho dovozuje, že dovolání v tomto směru neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu a nadto je přesvědčen, že soudy žádné takové pochybnosti neměly, což logicky vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.
23. Závěrem námitek ke skutkovým zjištěním státní zástupce upozorňuje na jedinou vadu, která se v řízení vyskytla, je ve prospěch dovolatele a presumuje, že snad proto na ni dovolatel neupozornil. Tato vada se týká nesprávného skutkového zjištění o existenci blízkého přechodu pro chodce. Tento přechod totiž umožňuje přejít chodci jen na tramvajový ostrůvek, nikoli přes tramvajové koleje a jízdní pruh vozidla obviněného. Státní zástupce konstatuje, že tato vada má bezprostřední vliv na právní posouzení skutku v tom smyslu, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu by nepoužití přechodu pro chodce, který by byl blíže než 50 metrů od místa přecházení, zvýšilo zavinění poškozeného na 50 % a to by pak neumožnilo dovodit na straně dovolatele porušení důležité povinnosti, a tedy by nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Nicméně vzhledem k tomu, že žádný takový přechod pro chodce, který by poškozenému umožnil přejít z jedné strany na druhou, tedy i přes tramvajové koleje a jízdní pruh, v němž jel dovolatel, ve skutečnosti neexistuje, zůstává míra spoluzavinění tak, jak ji shledaly soudy. Náprava této vady v dovolacím řízení by totiž fakticky vedla k totožnému závěru o vině a trestu.
24. První hmotněprávní námitkou, podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétně jeho první variantu, je podle státního zástupce poukaz dovolatele na zásadu subsidiarity trestní represe, aniž by ji však opatřil relevantní argumentací.
25. Jádro dovolání spatřuje státní zástupce v nesouhlasu dovolatele s posouzením míry spoluzavinění poškozeného na dopravní nehodě ve výši 30 %. Svou popěrnou obhajobu staví na silném stupni opilosti poškozeného i pravděpodobné opilosti svědka J. D. Státní zástupce na rozdíl od dovolatele vnímá nevrávoravou chůzi poškozeného jako tvrzení, které svědčí obhajobě, protože pokud by se poškozený jevil dovolateli jako nestřízlivá vrávorající osoba, nesvědčila by dovolateli zásada omezené důvěry v dopravě. Dále k této námitce státní zástupce konstatoval, že nelegálně stojící vozidla taxi služby zásadně nemohou rozptýlit pozornost řidiče natolik, aby to mělo nějaký trestněprávní význam. Ani vjetí do tramvajových kolejí nebylo podstatnou příčinou nehody, neboť se nejednalo o kolizi s tramvají, ale s chodcem. Poškozený vstoupil do široké vozovky dříve, než mohl vidět vozidlo dovolatele a plynule ji přecházel. Střet s vozidlem zavinil tím, že chůzi nepřerušil včas.
26. Státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
28. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
29. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
30. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
33. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
34. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
35. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadá rozsudek odvolacího soudu, z jeho argumentace je však také zřejmé, že své dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové, právní a procesní povahy, které směřují do výroku o vině a trestu.
36. Nejvyšší soud musí předně upozornit na tu skutečnost, že předchozí podání, na něž obviněný odkazuje, nemohou být součástí přezkumu dovolacím soudem, neboť dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku nebo v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně. Tím je vyjádřena nutnost, aby byly výhrady dovolatele formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v dovolání. Jestliže je vymezení dovolacího důvodu obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání, pak je tím dán požadavek, aby veškeré nedostatky, které jsou dovoláním vytýkány, byly v jeho obsahu rozvedeny a konkretizovány (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Nelze tedy přisvědčit názoru obhajoby o efektivitě odkázání na klíčové argumenty v dřívějších podáních, které zůstaly soudy nižších stupňů podle jeho názoru nevyslyšeny. Dovolateli, respektive jeho obhájci, je třeba připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je ovládán principem vázanosti podaným opravným prostředkem, respektive důvody v něm uvedenými ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř.
37. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho rámci obviněný ve své podstatě uplatňuje všechny varianty tohoto dovolacího důvodu. Nicméně první variantě, která je určována zjevným rozporem mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními, žádné námitky dovolatele neodpovídají. Druhou variantu, která dopadá na situaci, kdy důkazní prostředek, který je podstatný pro rozhodný skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem (tzv. procesně nepoužitelný důkaz), dovolatel vůbec nezmiňuje v žádné z jeho námitek. Třetí variantě, tzv. opomenutým důkazům, odpovídají námitky dovolatele ohledně neprovedení obhajobou navržených důkazů.
38. S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší soud, dříve než přistoupí k přezkumu uplatněných námitek, které podle obsahu podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně v jeho třetí variantě, upozorňuje na závěry, které plynou z usnesení Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22), tedy, že Nejvyšší soud není povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze „v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Stejně tak, pokud jde o kvalitu dovolací argumentace, je třeba postupovat v souladu s uvedeným usnesením Ústavního soudu, z něhož vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy, a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.
39. O neprovedení podstatného důkazu ve smyslu třetí varianty ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná zejména v případě, kdy soudy opomněly provést důkazní prostředek navržený některou ze stran trestního řízení, přičemž neprovedení takového důkazního prostředku nebylo odůvodněno. I v případě této alternativy se vada musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, tedy takovým, jež mají bezprostřední význam z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03 a další).
40. Z podaného dovolání lze extrahovat tři neúspěšné důkazní návrhy obhajoby: odborné vyjádření Bc. Machatého, posouzení ovlivnění vnímání poškozeného a vyšetřovací pokus. Soud prvního stupně se k návrhu obhajoby na provedení důkazu videozáznamem Bc. Machatého stran použití dálkových světel vyjádřil v bodě 11. svého odůvodnění. Navrhovaný důkaz považoval za nadbytečný, neboť měl již dostatečný skutkový a důkazní podklad pro rozhodnutí věci. Konkrétně se jednalo o revizní znalecký posudek, který vypracoval Ústav soudního inženýrství VUT v Brně. Ke světelné signalizaci, kterou znalecký ústav nebyl schopen objektivně potvrdit, stejně jako zvukovou signalizaci v podobě troubení, bylo konkludováno, že tato nijak neovlivní pohyb vozidla ani chodce, tedy se nejedná o příčinu vzniku dopravní nehody. Z takového důkazu nemůže soud učinit skutková zjištění podstatná pro rozhodnutí ve věci. Proto jakékoli další dokazování přítomnosti světelné signalizace je naprosto zbytečné a procesně neekonomické, když závěry z toho vzešlé nelze použít k rozhodnutí v meritu věci. Navíc trestní řád striktně stanoví pravidla týkající se rozsahu dokazování: orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (srov. § 2 odst. 5 tr. ř.), což je odrazem zásady hospodárnosti trestního řízení. Nelze tedy vyčítat odvolacímu soudu, který veden stejnými úvahami a závěry, neprovedl navrhovaný důkaz a označil jej za nadbytečný (srov. 21. bod odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nic na tomto závěru nemění ani vysvětlení obsažené v replice ve smyslu klíčového důkazního návrhu obhajoby, pomocí něhož by bylo prokázáno, že závěry znalců k otázce užití světelné signalizace jsou nesprávné, jednoduše proto, že přítomnost světelné signalizace není významnou příčinou posuzované dopravní nehody. Nelze tak ani přisvědčit tvrzenému rozporu se zásadou materiální pravdy a právem na spravedlivý proces.
41. Nevyslyšený návrh na posouzení ovlivnění vnímání poškozeného v důsledku požitého alkoholu, který prosazovala obhajoba, je třeba taktéž hodnotit jako nadbytečný důkaz. Tento závěr vyplývá z logického odůvodnění odvolacího soudu (bod 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud jen zdůrazní, že stejně jako světelná signalizace ani alkoholové opojení nemělo podstatný vliv na vznik dopravní nehody. Určující je, že obviněný poškozeného viděl a vnímal ho jako střízlivého chodce, protože tento šel rovně, nevrávoral. S ohledem na to proto ani alkoholové opojení poškozeného nic na věci nemění, a proto jakékoli další dokazování této nepodstatné skutečnosti (z pohledu určujících příčin posuzovaného střetu) by opět bylo v rozporu s pravidly dokazování a sekundárně též se zásadou hospodárnosti.
42. Dovolatel navrhoval provedení vyšetřovacího pokusu ke zjištění situace na místě činu, se zaměřením na několik otázek, např. nelegálně stojící vozidla taxi služby, která tvořila překážku v jízdním pruhu obviněného nebo nižší posed řidiče ve sportovním vozidle Audi TT. Odvolací soud vyhodnotil tento důkaz jako nadbytečný, protože znalci při vypracování znaleckého posudku měli k dispozici kamerový záznam, protokol o nehodě, včetně fotodokumentace a tyto podklady vyhodnotili jako dostatečné k podání erudovaného posouzení zadaných odborných otázek. Závěry znalců jsou logické a přezkoumatelné, tedy dostačující pro vyvození skutkových zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti a která byla následně právně hodnocena. Proto nebylo třeba provádět další důkaz v podobě vyšetřovacího pokusu. S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje, zejména pak akcentuje výpověď samotného obviněného, z níž jednoznačně vyplývá, že obviněný poškozeného viděl, věděl o něm, všiml si, že se pohybuje ve vozovce, zaregistroval stojící vozidla taxi služby u XY i skupinku dalších osob na chodníku u klubu XY, tedy měl ucelené povědomí o situaci na vozovce a chodnících před ním. Není tak zřejmé, co svým důkazním návrhem dovolatel sleduje. K související námitce nepoužití zásady in dubio pro reo, viz dále v tomto usnesení.
43. Závěrem k námitce opomenutých důkazů Nejvyšší soud připomíná, že pokud je dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Právě o takovou situaci se přitom jedná i v nyní projednávané věci, když dovolání obviněného se prakticky shoduje s jeho námitkami uplatněnými již před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím, což fakticky uznává i sám dovolatel v replice (srov. II. bod zejména 3. odstavec). Vzhledem k tomu, že soudy prakticky na všechny námitky obviněného reagovaly správným a odpovídajícím způsobem, Nejvyšší soud jen zdůraznil závěry, které vedly soudy k odmítnutí důkazních návrhů, a současně na tyto závěry odkázal.
44. Pokud jde o osamocenou neodůvodněnou výhradu obviněného, že v jeho trestní věci nebyla aplikována zásada in dubio pro reo (str. 3 dovolání), pak je nutno s ohledem na charakter dovolacího řízení uvést, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo uplatnění zásady in dubio pro reo zkoumáno v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího sodu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, atp.), a to s výhradou, že porušení zásady in dubio pro reo nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Pak by porušení této zásady založilo mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS). Takováto situace však v této trestní věci nenastala, neboť jednak obviněný v zásadě ve vztahu k nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy odpovídající argumentaci nepředložil, jednak soudy žádné pochybnosti neměly a rozhodly na základě v souladu s materiální pravdou zjištěného skutkového stavu. O vině dovolatele tak není pochyb a oba nižší soudy pro takovýto postup neměly žádný prostor. Uplatněná námitka dovolatele stran nepoužití zásady in dubio pro reo neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu a současně je neopodstatněná, protože skutkový stav byl soudy zjištěn v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy soudy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo ani obecně zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
45. S ohledem na výše uvedená východiska dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konkrétní obviněným uplatněnou dovolací argumentaci musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolací námitky obviněného proti učiněným skutkovým zjištěním jsou dílem zjevně neopodstatněné a dílem žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
46. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak s ohledem na podobu dovolací argumentace obviněného, která míří do právního posouzení skutku, ji lze podřadit pod první variantu zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
47. Dovolatel v úvodu svého podání napadá postup odvolacího soudu, který podle jeho názoru rezignoval na svou povinnost řádně, spravedlivě a ve smyslu zásad in dubio pro reo (k tomu viz 44. bod tohoto usnesení) a subsidiarity trestní represe přistupovat k povaze trestního řízení, resp. k právnímu hodnocení skutku. Tato námitka však zůstala izolovaná bez jakékoli vysvětlující argumentace, bez předložení a obhájení svých tvrzení a názorů. Nejvyšší soud tak nemůže adekvátně reagovat na takovou námitku, neboť není zřejmý její obsah a zároveň není povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
48. Je ale také skutečností, že stěžejní námitka dovolatele tkví v nesouhlasu se soudy posouzeným spoluzaviněním poškozeného na vzniku dopravní nehody. Dovolatel je přesvědčen, že s ohledem na silnou opilost poškozeného, která byla objektivizována dechovou zkouškou i rozborem nitrožilní krve a stanovena na více než 2 g/kg alkoholu v krvi, a na porušení jeho povinnosti podle § 54 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen ZSP), byla míra spoluzavinění dopravní nehody na straně poškozeného vyšší než dovozených 30 %. Takto formulovanou dovolací argumentaci již nepochybně lze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnit.
49. S ohledem na výsledky dokazování však lze konstatovat, že bylo prokázáno, že silná opilost poškozeného neměla významný vliv na vznik a průběh dopravní nehody, přestože dovolatel je přesvědčen, že právě to je primární příčinou. Z výpovědi svědka D. vyplynulo, že s poškozeným normálně komunikovali a normálně chodili. Závěr o bezproblémové, nepotácivé, nevrávoravé a konstantní chůzi potvrzuje i kamerový záznam. Je tedy nutno vycházet z toho, že dovolatel mohl předpokládat, že poškozený dodrží veškeré své povinnosti, které mu vyplývají ze ZSP, neboť se jevil být střízlivý a neměl problémy s chůzí. S ohledem na tyto okolnosti proto zásada tzv. omezené důvěry v dopravě, jíž se obhajoba ne příliš logicky a srozumitelně dovolává, zde dovolateli svědčí, protože se na poškozeného mohl spolehnout, že bude dodržovat své povinnosti, které mu vyplývají ze ZSP. Jinak by tomu samozřejmě bylo v situaci, pokud by nijak nereagoval na potácející se postavu poškozeného. Dovolatel sice v opilosti poškozeného spatřuje extrémní lehkomyslnost a hazard s vlastním životem, nicméně bylo povinností obviněného, aby adekvátně zareagoval, když viděl, že poškozený pokračuje v chůzi a snaží se řidiče přimět, aby zastavil. V souladu s ohleduplným chováním na pozemní komunikaci tak, aby svým jednáním neohrožoval život nebo zdraví jiného, měl svou jízdu přizpůsobit situaci, i když poškozený porušoval (zjevně i podle přesvědčení obviněného) pravidla bezpečného přecházení. Dovolatel měl dostatek času a prostoru začít brzdit tak, aby nedošlo ke střetu s chodcem. Obecně totiž platí, že ani faktická přednost před chodcem nedává bez dalšího řidiči vozidla právo chodce srazit, zejména s ohledem na fakt, že auto chodci ublíží, zatímco chodec autu nikoli. Větší zranitelnost chodce v silničním provozu skutečně zakládá vyšší míru povinné opatrnosti na straně řidiče.
50. V posuzované trestní věci je tak s ohledem na napadené rozhodnutí, obsah dovolání a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. významnou otázka, zda jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu naplnilo všechny znaky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména se zřetelem k míře spoluzavinění poškozeného, s jejímž hodnocením obviněný nesouhlasil.
51. V této souvislosti je třeba připomenout, že trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin (nullum crimen sine culpa). Podmínkou vzniku trestní odpovědnosti pachatele je tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu či nedbalosti.
52. Přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Jak z názvu vyplývá, jedná se o nedbalostní trestný čin, který je (§ 16 odst. 1 tr. zákoníku) spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).
53. Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem, která je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237).
54. Pro oblast dopravy je třeba akcentovat, že hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. V judikatuře je vyjádřena zásada, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak, řidič je však zároveň povinen zachovávat patřičnou opatrnost.
55. U dopravních nehod je také třeba spolehlivě zjistit vývoj gradace příčinné souvislosti, protože následek v těchto situacích bývá výsledkem více příčin, přičemž některé příčiny spočívají právě v chování poškozeného a podle významu příčin (tzv. gradace příčinné souvislosti) se určuje míra spoluzavinění, která je důležitá pro právní kvalifikaci skutku. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176).
56. Tato teoretická východiska pak je nutno předně konfrontovat s popisem skutku v rozsudku soudu prvního stupně. Okresní soud předně konstatoval, že poškozený přecházel vozovku mimo přechod pro chodce zleva doprava z pohledu řidiče od tanečního klubu XY k XY. Odvolací soud popis skutku upravil tak, že doplnil, jakou povinnost poškozený porušil, když pro přecházení vozovky nepoužil přechod pro chodce v dosahu méně než 50 metrů (konkrétně povinnost uvedenou v § 54 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích). Tato skutková zjištění, z nichž soudy vycházely, jsou však v rozporu s realitou, neboť přechod pro chodce, který se nachází nedaleko místa přecházení poškozeného, totiž končí na tramvajovém ostrůvku. Za tramvajovým ostrůvkem, směrem přes tramvajové koleje a jízdní koridor dovolatelova vozidla žádný přechod není (viz fotodokumentace, plánek místa dopravní nehody). Tedy pokud byl obviněný mimo jiné pokutován (příkaz Magistrátu města Olomouc ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. S-SMOL/087738/2023/OARMV/3) za přecházení mimo nedaleký přechod pro chodce (přestupek podle § 54 odst. 1 ZSP), kdy nevyužil přechodu končícího na tramvajovém ostrůvku, pak se tato sankce vztahuje k jeho porušení povinnosti podle § 54 odst. 1 ZSP, kdy přecházel dva jízdní pruhy ve směru od klubu XY na tramvajový ostrůvek. Tato jeho přestupková odpovědnost se ale již nemůže promítat do míry jeho spoluzavinění projednávané dopravní nehody. Pokračoval-li totiž poškozený v přecházení z tramvajového ostrůvku na druhou stranu vozovky směrem k XY, kde není přechod pro chodce, a to ani v místě projednávané dopravní nehody ani v okolí do 50 metrů, nelze v tom spatřovat porušení povinnosti uložené mu podle § 54 odst. 1 ZSP a nelze tuto okolnost zahrnovat do spoluzavinění poškozeného na dopravní nehodě, jak nesprávně uvedl odvolací soud ve svém odůvodnění (srov. 17. bod odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Výše uvedená nepřesnost v popisu skutku však nemá faktický vliv na právní kvalifikaci skutku (viz níže).
57. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, č. j. 8 Tdo 787/2023-458, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1291/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 486/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1257/2018) byla správně vyhodnocena míra spoluzavinění ve výši 30 %, která se odráží v dovozeném porušení důležité povinnosti jakožto znaku základní skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud však chodec nepoužije přechodu pro chodce, který je blíže než 50 metrů od místa přecházení, zvýší se míra jeho spoluzavinění na 50 % (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 8 Tdo 787/2023). Rovnocenné spoluzavinění chodce pak neumožňuje dovodit porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 tr. zákoníku a čin není trestný. To ovšem není právě projednávaný případ, protože poškozený neměl přechod pro chodce k dispozici, a to ani do 50 metrů od místa přecházení. Právní posouzení skutku je proto správné.
58. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že poškozený vstoupil do vozovky dříve, než mohl zaznamenat vozidlo obviněného, které později vyjelo z horní části vozovky, a plynule ji přecházel, což dokazuje záznam z kamer. Nejednalo se tedy o nenadálé nebo náhlé vstoupení do vozovky před jedoucí vozidlo. Naopak přístup dovolatele jako řidiče, který věděl o kontinuálně přecházejícím poškozeném, kterého i podle svých slov včas zaznamenal, když navíc v rámci obhajoby tvrdil, že na něj blikal a troubil, a přesto nesnížil rychlost do zastavení, aby umožnil chodci dokončit přechod vozovky na chodník, svědčí o vědomém hazardu se zdravým poškozeného. Přestože mohl, tak na chodce ve svém jízdním koridoru adekvátně nereagoval, přičemž stačilo reagovat jen nepatrným způsobem, zpomalením, a k nehodě by nedošlo. S ohledem na danou situaci tak nebyl dán důvod spoléhat se na přecházejícího poškozeného, že ten zastaví a dá vozidlu přednost.
59. Je ale skutečností, že ten stejný závěr lze dovodit i u poškozeného, který taktéž spoléhal, že dovolatel zastaví a nechá jej dokončit přecházení, tak jak to v těchto situacích standardně bývá. Tedy poškozený porušil povinnost uloženou mu podle § 54 odst. 2 ZSP, když nesměl přecházet, pokud by dovolatele donutil k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy, byť podstatnou dobu svého přecházení tuto povinnost plnil. V tomto jeho jednání proto spočívá jeho spoluzavinění na dopravní nehodě, jehož míra byla soudy správně určena ve výši 30 %.
60. Zároveň ale neplatí, že řidič má na vozovce absolutní přednost, ale spíše faktickou. Tam, kde vozovka není opatřena přechodem pro chodce, je třeba dbát zvýšené opatrnosti na obou stranách a ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) ZSP se chovat ohleduplně. Na tyto případy dopadá dále ustanovení § 54 odst. 3 ZSP, které zapovídá chodci vstup na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem, a od okamžiku vstoupení do vozovky až do konce přecházení má chodec povinnost se na vozovce nezastavovat a bezdůvodně se zde nezdržovat. Tyto povinnosti poškozený neporušil. Naopak jízdu obviněného nelze hodnotit jako ohleduplnou, když pokračoval v jízdě, přestože věděl, že ve vozovce je chodec.
61. Míru zavinění obviněného jako řidiče motorového vozidla na posuzované dopravní nehodě nesnižuje ani tvrzené blikání nebo troubení, neboť tyto signály, resp. problikávání dálkových světel nemá jednoznačný význam a každý účastník silničního provozu (zde chodec) si ho může vyložit jinak. Proto jedinou správnou reakcí obviněného mělo být snížení rychlosti a nechat chodce dokončit přecházení tak, aby co nejrychleji opustil vozovku.
62. V případě námitky obviněného týkající se stojících vozů taxi služby v jeho jízdním pruhu je Nejvyšší soud v souladu se závěry obou nižších soudů toho názoru, že tato vozidla nemohla zásadně rozptýlit pozornost obviněného jako řidiče natolik, aby to mělo nějaký trestněprávní význam, neboť vozidla stála na přehledném úseku na okraji komunikace a jejich objetí najetím na dostatečně široký tramvajový pás nemůže být podstatnou příčinou projednávané dopravní nehody.
63. Nižší soudy tedy učinily správný závěr, že zásadní příčinou vzniku trestněprávně relevantního následku bylo v souladu se zásadou gradace příčinné souvislosti jednání obviněného, který se nechoval ohleduplně ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) ZSP a nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) ZSP a s takovouto hazardní jízdu nezachoval potřebnou míru opatrnosti, čímž porušil důležitou povinnost ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud je zcela ve shodě s názorem státního zástupce, že zjišťovaná 30% míra spoluzavinění poškozeného nepostačuje na to, aby na straně dovolatele nebylo shledáno porušení důležité povinnosti jako znaku základní skutkové podstaty posuzovaného přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Aby tomu tak bylo, muselo by být spoluzavinění poškozeného vyšší, tedy na úrovni 50 %.
64. Na správnosti takto učiněných právních závěrů nižších soudů pak nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že součástí skutkových zjištění, tak jak je učinil odvolací soud ve skutkové větě svého rozsudku, je nepravdivý údaj o tom, že 50 metrů od místa přecházení poškozeného se nacházel přechod pro chodce (viz výše bod 56. tohoto usnesení). Lze opět souhlasit s názorem státního zástupce, že tento dílčí nesprávný skutkový závěr jednak svědčí dovolateli, jednak jej dovolatel nenapadá a ani napadat nemůže, jakkoliv je skutečností, že pokud by tomu tak bylo, pak by toto (v této trestní věci nesprávně učiněné skutkové zjištění) v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zvýšilo zavinění poškozeného na 50 %, což by neumožnilo dovodit na straně dovolatele porušení důležité povinnosti (a tedy ani posoudit jeho jednání jako čin soudně trestný). Jestliže tedy na daném místě uvedený přechod není, není možno uvažovat o 50% zavinění poškozeného a náprava této vady (vypuštění přechodu pro chodce v jízdním pruhu, ve kterém obviněný jel, z popisu skutku) by vedla k totožnému závěru o vině dovolatele a totožnému závěru o spoluzavinění poškozeného, tedy ve výši 30 %.
65. K tvrzenému nátlaku na přiznání viny, což obsahově naplňuje procení námitku mimo jakýkoli dovolací důvod podle § 265b tr. ř., Nejvyšší soud jen krátce uvádí, že je třeba prohlášení státního zástupce a předsedy senátu zkoumat prizmatem procesního stadia, v němž k uvedeným prohlášením došlo. Vzhledem k tomu, že oba učinili tato prohlášení po skončeném dokazování v hlavním líčení, které obligatorně začíná výslechem obviněného, pak nelze tato prohlášení považovat za nátlak na doznání viny nebo nátlak na změnu výpovědi, jak to ve svém doplňujícím podání k vyjádření státního zástupce k dovolání obviněný účelově konstruuje.
66. K další procesní námitce obviněného označené jako „porušení zásady rovnosti a předvídatelnosti práva: disproporční postih jako nátlak na doznání“ je třeba konstatovat, že se jedná o (novou) námitku, která se nemohla stát součástí přezkumné činnosti Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, neboť byla doručena po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 265e odst. 1 tr. ř). Trestní řád v ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. připouští dodatečnou modifikaci již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Změny dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. je dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle § 265e tr. ř. Pozdější změny jsou bez jakéhokoli právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Nadto Nejvyšší soud upozorňuje, že dovolatel srovnává dva různé skutkové stavy ve dvou odlišných trestních věcech, především pak dvě různá procesní rozhodnutí, k čemuž de facto nemá v rámci tohoto dovolacího řízení žádný prostor a oprávnění.
67. K tvrzené ignoraci judikatury ke gradaci příčinné souvislosti, kterou v replice dovolatel částečně cituje, aniž by následně dovodil právně relevantní závěr pro jeho trestní věc, Nejvyšší soud upozorňuje, že závěry vyvozené v citované judikatuře, kterou předkládá obhajoba a skutkové závěry soudů v jeho trestní věci jsou jiné, proto nelze touto judikaturou argumentovat ve prospěch obviněného.
68. Návrhu na přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. nelze vyhovět, neboť s ohledem na povahu posuzované věci a též k předpokládanému rozhodnutí o podaném dovolání pro něj předseda dovolacího senátu neshledal jakýkoli důvod.
69. Konečně k návrhu na osvobození od placení soudního poplatku Nejvyšší soud připomíná, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí v trestních věcech nepodléhá soudním poplatkům. Podle ustanovení § 153 odst. 1 tr. ř. vznikne povinnost tomu, kdo podal zcela bezvýsledně dovolání, nahradit státu náklady řízení o tomto návrhu, a to paušální částkou, kterou stanoví Ministerstvo spravedlnosti obecně závazným právním předpisem. Zcela bezvýsledným podáním dovolání je dovolání, které bylo pravomocně odmítnuto z některého z důvodů uvedených v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř. nebo zamítnuto podle ustanovení § 265j tr. ř. (srov. rovněž Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, komentář, díl I., 5. vydání, C. H. BECK, Praha, 2005, s. 1086). Pokud tedy návrh dovolatele směřuje k osvobození od placení soudního poplatku za případně neúspěšné dovolání v paušální částce 10 000 Kč, pak o těchto nákladech rozhoduje soud prvního stupně.
V. Způsob rozhodnutí
70. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy proto, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
71. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu