3 Tdo 803/2020-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2020 o dovolání,
které podal obviněný M. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 6 To 232/2019, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.
zn. 32 T 36/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 5. 2019, sp. zn.
32 T 36/2017, byl obviněný M. Š. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na
zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
(dále jen „tr. zákoník“).
2. Tohoto trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu
prvního stupně dopustil skutkem popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu
prvního stupně.
3. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku
k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 100 Kč, celkem tedy 10 000
Kč. Obviněnému byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven i náhradní trest
odnětí svobody v trvání jednoho měsíce pro případ, že by peněžitý trest nebyl
ve stanovené lhůtě vykonán.
4. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo dále rozhodnuto o náhradě
škody a nemajetkové újmy poškozeného a zdravotní pojišťovny.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 5. 2019, sp.
zn. 32 T 36/2017, podali odvolání obviněný prostřednictvím svého obhájce,
státní zástupce a poškozený.
6. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne
11. 11. 2019, sp. zn. 6 To 232/2019, tak, že z podnětu odvolání obviněného
podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněného shledal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 2. 8. 2016 v 13:15 hodin v XY, na silnici č. II/482 ve směru jízdy od XY do
XY řídil traktor zn. Zetor 6211, registrační značky XY, s neregistrovaným
vlekem, který svými rozměry omezoval výhled obžalovaného vzad za traktor s
vlekem a prodlužoval celkovou dobu odbočení soupravy vlevo mimo pozemní
komunikaci, se kterým přejížděl od svého bydliště v XY č. XY na sousední
zahradu v XY u domu č. XY, přičemž při odbočování vlevo z této komunikace na
místo ležící mimo komunikaci, se zapnutým ukazatelem změny směru jízdy vlevo,
nedbal zvýšené opatrnosti a ohrozil řidiče motocyklu zn. Yamaha, registrační
značky XY, J. G., jedoucího za ním rychlostí nejméně 65 km/hod., neboť samotné
odbočování – příčné přemístění traktoru s vlekem prováděl po dobu, která byla
delší než čas, který měl k dispozici motocyklista, pokud by jel rychlostí v
místě povolenou a přiměřenou, aby místem projel bez nutnosti reagovat na jízdu
obžalovaného, bez zajištění bezpečného odbočení pomocí způsobilé a náležitě
poučené osoby, čímž obžalovaný porušil ust. § 4 písm. a), b), § 21 odst. 1,
odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a poškozený porušil ust. §
4 písm. a), b), § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, v
důsledku čehož motocyklista na takto vytvořenou překážku reagoval brzděním,
těsně po započetí brzdění s motocyklem přepadl na bok a následně s motocyklem
narazil do levé strany odbočujícího traktoru a při nehodě utrpěl poškozený J.
G. zranění a to otevřenou zlomeninu levého bérce, poranění scaphoido-lunárního
vazu levého zápěstí a zlomeninu levého klíčku, což si vyžádalo dlouhodobou
léčbu včetně hospitalizace na traumatologii, nutnosti operace a významného
omezení na obvyklém způsobu života přesahujícího 6 týdnů.
7. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku
k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 100 Kč, celkem tedy 10.000
Kč. Obviněnému byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven i náhradní trest
odnětí svobody v trvání dvaceti dnů pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán.
8. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o
náhradě škody a nemajetkové újmy poškozeného a zdravotní pojišťovny s tím, že
9. Podle § 256 tr. ř. soud druhého stupně odvolání státního zástupce a
poškozeného zamítl.
10. Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, který napoprvé z
podnětu odvolání obviněného usnesením ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 6 To
281/2017, zrušil první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2017, sp.
zn. 32 T 36/2017, a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11.
2019, sp. zn. 6 To 232/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce
dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Obviněný má za to, že skutek, který se stal, nevykazuje znaky
žádného trestného činu a že odvolací soud dospěl k opačnému závěru na základě
nesprávné aplikace příslušných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o
silničním provozu“). Má konkrétně za to, že na jeho straně nebyla naplněna
subjektivní stránka trestného činu.
13. Dovolatel nesouhlasí se soudem druhého stupně, že při odbočování
nedbal zvýšené opatrnosti a že bylo jeho povinností přibrat k zajištění
bezpečného odbočení způsobilou a náležitě poučenou osobu. Poukazuje na to, že
vlek za traktorem byl schváleným a sériově vyráběným typem, který nijak
nezákonně nesnižoval výhled z traktoru, jakož i na to, že traktor je primárně
vozidlo určené k tahání nebo vlečení přípojných zařízení, s čímž počítá i
konstrukce zpětných zrcátek, že souprava nebyla ani delší, než je obvyklé u
traktoru s vlekem, že vlek byl prázdný, tudíž nebyla nijak snížena akcelerační
schopnost traktoru, a že neměl ani dlouhý náklad. Všechny tyto skutečnosti
proto podle něj vedou k závěru, že neměl povinnost zajistit si poučenou osobu.
Pokud by tomu tak bylo, musely by všechny tyto zcela běžně se v provozu
vyskytující soupravy jezdit se závozníkem. Mnohem podstatnější roli, než je
délka obvyklé soupravy, hrají podle obviněného výhledové a rozhledové možnosti
řidiče a všech řidičů (účastníků silničního provozu), kteří mohou být ovlivněni
odbočovacím manévrem.
14. Podle obviněného by v projednávaném případě vznikla povinnost použít
poučenou osobu v případě, kdy by řidičům jiných vozidel, kteří dodržují
dopravní předpisy, souprava traktoru a vleku vytvořila překážku náhlou a/nebo
neočekávanou. V tomto případě by tato osoba varovala přijíždějící vozidla,
neboť znamení o změně směru jízdy traktoru by k zabránění střetu nemuselo
stačit.
15. Obviněný poukazuje i na to, že i podle konstatování znalce by
poškozený v případě, že by jel povolenou rychlostí a věnoval se řízení a
zaregistroval znamení o změně směru jízdy traktoru včas, zabránil střetu pouze
tím, že by ubral plyn, respektive nenáhlým zpomalováním. Pokud by podle znalce
jel v pravém pruhu, nemusel by reagovat na odbočování vůbec a projel by vpravo
od vozidla obviněného. Z těchto závěrů podle dovolatele vyplývá, že výhledové
možnosti řidičů přijíždějících ze stejného směru jako motocyklista a
dodržujících dopravní předpisy, byly takové, že varující poučené osoby nebylo
třeba. V souladu s principem omezené důvěry v dopravě pak obviněný nemusel
počítat s tím, že bude s ohledem na své znamení o změně směru jízdy předjížděn
nebo že pojede vozidlo nedovolenou rychlostí.
16. Dále je obviněný toho názoru, že ani poučená osoba by, pokud by byla
přizvána, nebyla schopna nehodě zabránit. Nebyla tedy prokázána příčinná
souvislost mezi porušením pravidla uvedeného v § 21 odst. 2 zákona o silničním
provozu a nehodou, resp. jejími následky.
17. Obviněný se neztotožňuje ani s tím, že řidič vozidla odbočujícího
vlevo ze silnice na místo ležící mimo komunikaci je oprávněn odbočovat (bez
poučené osoby) jen tehdy, pokud odbočení zabere takový čas, aby zezadu
přijíždějící vozidlo projelo bez nutnosti reagovat na jízdu odbočujícího
vozidla. Za přijetí tohoto právního názoru by totiž podle něj zkolaboval
silniční provoz, neboť by bylo možno odbočovat vlevo jen v místech, kde je
vyhrazený odbočovací pruh.
18. Navíc časový údaj 9,5 s (odbočení obviněného do úplného vyjetí
soupravy z vozovky), je podle dovolatele pro právní hodnocení skutku
irelevantní, neboť tento časový úsek se vztahuje na úplné vyjetí soupravy ze
silnice. V předmětné trestní věci se ale zkoumá zavinění ve vztahu k následkům,
které utrpěl motorkář, který přijížděl zezadu traktoru a který už neměl s
ohledem na znamení o změně směru jízdy traktoru předjíždět. Stejně tak již
neměl předjíždět cyklistu, neboť mohl a měl vidět traktor a mohlo a mělo mu být
zřejmé, že se nemůže bezpečně zařadit před cyklistu. Význam má jen doba, kterou
obviněnému zabralo opuštění jeho jízdního pruhu, neboť obviněný neměl s ohledem
na princip omezené důvěry za povinnost počítat s protiprávním předjížděním
poškozeného, kterého nemohl vidět, a nebyl v průběhu odbočování povinen
sledovat prostor za sebou, nemusel tedy počítat s tím, že někdo zezadu pojede v
protisměru, a dělat rozpočet času i pro pohyb v levém pruhu.
19. Obviněný se podle svého vyjádření nemůže zbavit dojmu, že soudy
nižších stupňů postupně hledají na jeho straně porušení předpisů za každou
cenu, neboť došlo ke zranění motocyklisty a někdo potrestán být musí. Uvádí, že
ho zranění mrzí, ale je přesvědčen, že za něj nenese vinu. Je přesvědčen, že
svým jednáním neporušil žádné ustanovení zákona o silničním provozu, jehož
porušení by bylo v přímé příčinné souvislosti se vzniklou újmou poškozeného, v
důsledku čehož není naplněn znak skutkové podstaty v podobě zavinění a jeho
jednání tak není trestným činem.
20. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého
stupně ve výroku I. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
21. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a
dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím
námitkám, přičemž konstatuje, že ačkoliv se obviněný místy uchyluje k vlastním
skutkovým výkladům o průběhu nehody, lze uplatněné námitky s jistou dávkou
tolerance pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, neboť v podstatě namítá
absenci zavinění a nesprávnou aplikaci mimotrestní normy. Uplatněné námitky
však státní zástupce nepovažuje za důvodné.
22. Ze skutkových zjištění podle názoru státního zástupce vyplývá, že
okolnosti předmětného odbočovacího manévru jeho zajištění způsobilou a poučenou
osobou vyžadovaly, když mimo rozměrů soupravy traktoru s vlekem poukazuje též
na skutečnost, že místo se z pohledu směru jízdy poškozeného nacházelo za
zatáčkou a že odbočovací manévr trval déle vzhledem k odbočování do úzkého
prostoru. Pokud obviněný povinnost plynoucí z § 21 odst. 2 zákona o silničním
provozu nesplnil, protože se bez přiměřených důvodů domníval (a patrně se i
nadále domnívá), že zajištění odbočovacího manévru způsobilou a poučenou osobou
není zapotřebí, lze na jeho straně dovodit zavinění ve formě vědomé nedbalosti.
23. K dovolacím námitkám týkajícím se toho, že obviněný nebyl povinen
předvídat porušení pravidel silničního provozu ze strany poškozeného, z čehož
dovozuje výlučné zavinění poškozeného na dopravní nehodě, státní zástupce
uvádí, že právě s ohledem na dovolatelem zmiňovaný princip tzv. omezené důvěry
je povinností řidiče odbočujícího vlevo dbát přiměřené opatrnosti a přiměřeně
počítat i s tím, že jiný účastník provozu může svou určitou povinnost porušit,
např. pojede nepřiměřenou rychlostí, začne předjíždět i přes již dávané znamení
o změně směru jízdy apod. Protiprávností chování jiného řidiče nemůže být
zhojen nedostatek rozumné obezřetnosti na straně odbočujícího řidiče, pokud ze
strany dalšího účastníka silničního provozu nejde o jednání extrémně porušující
pravidla silničního provozu, např. o jízdu extrémně vysokou rychlostí (k tomu
přiměřeně odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech vedených
pod sp. zn. 2 As 67/2011 a 2 As 66/2016). Obviněný tedy podle státního zástupce
měl a mohl počítat i s tím, že jiný řidič může k místu odbočovacího manévru
přijíždět rychlostí vyšší než povolenou, a mj. i z toho důvodu zajistit
odbočení prostřednictvím způsobilé a poučené osoby.
24. K tomu dodává, že z hlediska trestního práva je příčinou každý jev,
bez kterého by jiný jev nenastal vůbec nebo by nenastal způsobem, jakým nastal.
Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje,
jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při
vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které
by k následku nedošlo. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když
ke způsobení následku kromě něj vedlo i jednání dalších osob, objektivní
okolnosti apod. V návaznosti na to státní zástupce konstatuje, že i když se v
předmětné trestní věci na vzniku zranění poškozeného podílelo jednání samotného
poškozeného, který k místu nehody přijížděl nepovolenou rychlostí, zůstává
jednání obviněného dostatečně významnou příčinou vzniku škodlivého následku.
Rychlost poškozeného motocyklisty činila maximálně 65 km za hodinu a
nepřijížděl tedy k místu nehody rychlostí natolik extrémně vysokou, aby včas
nereagoval na osobu, která by upozorňovala ostatní účastníky silničního provozu
na prováděný odbočovací manévr.
25. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, jakož i s tím,
aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání
učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
27. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i
obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují
jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
29. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k
problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze
dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové
větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
31. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této
Úmluvě.
32. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
33. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
34. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených
východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k
posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
35. Z podaného dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný své námitky
zaměřil proti výroku o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, když zejména namítá absenci protiprávnosti
svého jednání a dále absenci subjektivní (zavinění) a objektivní (příčinná
souvislost) stránky uvedeného trestného činu.
36. Podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku bude odnětím svobody až na dvě léta
nebo zákazem činnosti potrestán ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou
újmu na zdraví.
37. Podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu je každý při účasti na
provozu na pozemních komunikacích povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby
svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj
vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své
chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu
pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních
komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.
38. Podle § 4 písm. b) zákona o silničním provozu je pak každý při
účasti na provozu na pozemních komunikacích dále povinen řídit se pravidly
provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty,
pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle § 75
odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž
to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a
plynulosti provozu na pozemních komunikacích.
39. Podle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu musí řidič při
odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci dávat
znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním
a musí dbát zvýšené opatrnosti.
40. Podle § 21 odst. 2 zákona o silničním provozu musí řidič, vyžadují-
li to okolnosti, například při přepravě dlouhého nákladu, zajistit bezpečné
odbočení pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby.
41. Nejvyšší soud se z podnětu dovolání obviněného nejprve zabýval
otázkou protiprávnosti jednání obviněného.
42. Podle soudu druhého stupně obviněný jednal v rozporu s § 4 písm. a),
písm. b) a § 21 odst. 1, odst. 2 zákona o silničním provozu. K tomu zjistil, že
k jízdě užil vlek, který mu svými rozměry omezoval výhled vzad za traktor za
pomoci vnějších zpětných zrcátek, přičemž tato souprava nebyla schopna
dosahovat vyšších rychlostí a zrychlení, zejména při rozjezdu. V důsledku toho
odbočovací manévr trval delší dobu, po kterou nebylo umožněno ostatním
účastníkům silničního provozu, aby okolo jízdní soupravy projeli bez rizika
střetu. Při tom nepřibral žádnou osobu, která by mohla pomoci bezpečnost tohoto
odbočovacího manévru zajistit. Poškozený, který jel před dopravní nehodou
rychlostí nejméně 65 km/hod., tedy rychlostí nedovolenou, když v místě dopravní
nehody byla dovolená rychlost 50 km/hod., pak na nastalou dopravní situaci
reagoval bržděním, při kterém upadl a do odbočujícího traktoru narazil.
43. Nejvyšší soud, vycházeje z uvedených skutkových zjištění soudů
nižších stupňů, kterými je vázán, již na tomto místě konstatuje, že právě
uvedené jednání obviněného bylo zcela jistě jednáním protiprávním (rozporným s
pravidly silničního provozu). Obviněný se totiž nejenže při odbočování nechoval
ohleduplně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných
osob [§ 4 písm. a) zákona o silničním provozu], kterými byli potencionální
přijíždějící, ale zejména déletrvajícím odbočováním ohrozil (§ 21 odst. 1
zákona o silničním provozu, část za středníkem) přijíždějícího poškozeného tím,
že tento musel v nastalé situaci rychle brzdit, což zapříčinilo jeho pád a
následnou srážku s traktorem.
44. Poukazuje-li obviněný na to, že podle principu omezené důvěry nebylo
jeho povinností předpokládat, že poškozený za ním pojede nedovolenou rychlostí,
shoduje se Nejvyšší soud se státním zástupcem v tom, že z tohoto principu
naopak vyplývá povinnost řidiče odbočujícího vlevo dbát přiměřené opatrnosti a
přiměřeně počítat i s tím, že jiný účastník provozu může určitou svoji
povinnost porušit (např. pojede nepřiměřenou rychlostí, začne předjíždět i přes
již dávané znamení o změně směru jízdy). V nyní projednávané věci navíc
poškozený neporušoval pravidla silničního provozu extrémním způsobem (srov.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 2 As 67/2011
a 2 As 66/2016). Nejvyšší soud tak dává za pravdu státním zástupci v tom, že
obviněný měl a mohl počítat i s tím, že jiný řidič může k místu odbočovacího
manévru přijíždět vyšší než povolenou rychlostí.
45. Jestliže tedy obviněný nemohl legitimně spoléhat na to, že svým
počínáním nemůže ohrozit jiné účastníky silničního provozu, tedy jestliže
věděl, že jeho odbočování nemůže být za takové situace (místo v zatáčce, dlouhý
vlek s nízkými dynamickými jízdními vlastnostmi) bezpečné, byl za těchto
okolností povinen zajistit bezpečné odbočení pomocí způsobilé a náležitě
poučené osoby. Jakkoliv Nejvyšší soud souhlasí s obviněným, že v praxi může být
zajištění přítomnosti takové osoby problematické, jedná se o jednu z
povinností, které řidičům ukládá zákon o silničním provozu tehdy, je-li toho v
zájmu bezpečného odbočení potřeba. Pokud řidič takovou osobu k odbočování
nepřibere, ačkoliv bez její součinnosti nelze bezpečně odbočit, vystavuje se
tím riziku, že v případě nehody bude následovat jeho postih, neboť svým
jednáním porušuje ustanovení § 21 odst. 2 zákona o silničním provozu. Tak tomu
je i v nyní projednávané věci.
46. Tím, že obviněný jednal v rozporu s § 21 odst. 1 a odst. 2 zákona o
silničním provozu, porušil i § 4 písm. b) zákona o silničním provozu, neboť se
při účasti na provozu na pozemních komunikacích neřídil pravidly provozu na
pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem. Na tomto závěru nemůže ničeho
změnit ani skutečnost, že pravidla silničního provozu porušil i poškozený,
který překročil maximální povolenou rychlost v obci (k tomu viz níže).
47. O protiprávnosti jednání obviněného spočívající v porušení pravidel
silničního provozu tedy nemůže být žádných pochyb.
48. Pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu je dále
nutno se zabývat příčinnou souvislostí mezi jednáním obviněného a následkem v
podobě dopravní nehody.
49. V této trestní věci bylo zjištěno, že v případě, že by poškozený
dodržel maximální povolenou rychlost a jel před nehodou rychlostí 50 km/h, byl
by schopen za použití běžného brzdného zpomalení zastavit svůj motocykl před
místem střetu. Tím, že maximální povolenou rychlost překročil o 15 km/h, jednal
poškozený v rozporu s ustanovením § 4 písm. a), písm. b) a § 18 odst. 4 zákona
o silničním provozu. Porušení těchto povinností se podle závěrů soudu druhého
stupně spolupodílelo na vzniku protiprávního následku, a to v rozsahu 50 %, s
čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje.
50. I přes zjištěné porušení pravidel silničního provozu ze strany
poškozeného, které mělo za následek spoluzavinění dopravní nehody, je však
závěr o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a škodlivým
následkem v podobě dopravní nehody správný. K přerušení příčinné souvislosti
totiž v důsledku protiprávního jednání poškozeného nedošlo.
51. Trestní odpovědnost obviněného je v nyní projednávané věci, ve které
se na vzniku nehody ve stejné míře jako obviněný podílel i poškozený, založena
na tom, že jednání obviněného bylo jednou z příčin škodlivého následku
(dopravní nehody), přičemž se jednalo o příčinu podstatnou. V této souvislosti
lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz
317/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu TR NS
16/2002-T 389 a v časopisu Soudní rozhledy č. 8/2002, v jehož právní větě se
uvádí, že „jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k
následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním
pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí
další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele
zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná
souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně
způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle §
224 TrZ), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním
článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy,
pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí
pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.). Každé jednání, bez kterého by následek
nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace
příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska
způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku
uvedeného v § 224 TrZ spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů a
poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik
následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání
obviněného nastal“.
52. Závěry vyslovené v citovaném rozhodnutí se plně uplatní i v nyní
projednávané věci, neboť příčin dopravní nehody bylo hned několik, v každém
případě však mezi nimi bylo i protiprávní jednání obviněného. Skutečnost, že k
této příčině přistoupilo i protiprávní jednání poškozeného, na věci nic nemění,
neboť jednání obviněného zůstalo takovou skutečností, bez níž by k následku
nebylo došlo. Protiprávní jednání obviněného (ohrožení řidiče za obviněným,
nezajištění bezpečného odbočení pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby), byť
bylo jen jedním článkem řetězu příčin, které dopravní nehodu způsobily, tak
zůstalo příčinou následku, neboť bez něho by se dopravní nehoda nestala. Toto
jednání tedy bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou
ve smyslu nauky o gradaci příčinné souvislosti. Příčinná souvislost mezi
jednáním obviněného a škodlivým následkem tak nebyla přerušena. K jejímu
přerušení by došlo až tehdy, jestliže by nově přistoupivší okolnost působila
jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škodlivého následku bez ohledu
na původní příčinu.
53. Nejvyšší soud se dále zabýval poslední dovolací námitkou, která se
týká zavinění obviněného (subjektivní stránky).
54. Soud druhého stupně dospěl v nyní projednávané věci k závěru o
zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. S tímto závěrem se Nejvyšší soud s ohledem na skutkové okolnosti
projednávané věci ztotožňuje.
55. Zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku spočívá v tom, že pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním
zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených
důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
56. V nyní projednávané věci lze podle Nejvyššího soudu učinit závěr, že
obviněný, který při odbočování s traktorem porušoval výše uvedená pravidla
silničního provozu, musel vědět, že tímto nebezpečným odbočováním může ohrozit
ostatní účastníky silničního provozu (když měl počítat i s tím, že jiný řidič
může k místu odbočovacího manévru přijíždět rychlostí vyšší než povolenou –
srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 2 As
67/2011 a 2 As 66/2016), avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento
škodlivý následek nenastane. Závěry odvolacího soudu stran formy zavinění
obviněného je proto nutno považovat za přiléhavé a Nejvyšší soud jim proto
nemůže ničeho vytknout.
57. Na závěr lze pouze konstatovat, že ačkoliv se obviněný není ochoten
smířit se svým odsouzením, bylo v trestním řízení prokázáno, že porušil
povinnosti vyplývající z pravidel silničního provozu a že toto porušení bylo
jednou z příčin dopravní nehody, při které došlo ke zranění poškozeného. Za
této situace je tedy na místě uplatňovat trestní odpovědnost obviněného,
ačkoliv tomu se může takový postup jevit jako přísný. Je však rovněž nutno
podotknout, že za situace, kdy by při dopravní nehodě byl zraněn rovněž
obviněný, bylo by nutno trestní postih vyvodit i vůči poškozenému, který se na
nehodě podílel stejnou měrou jako obviněný.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
58. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného
rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého
Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
59. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle
něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně
uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu
odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 8. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář