3 Tdo 864/2022-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovolání
obviněného A. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 13 To
20/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 3 T 121/2021, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného A. B.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T
121/2021, byl obviněný A. B. k uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle
§ 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, to na podkladě skutkového
stavu spočívajícího v tom, že v blíže nezjištěné době od roku 2016 do 18.
listopadu 2019 na adrese XY v XY v domě, kde žil společně se svojí manželkou S.
B., synem AAAAA (pseudonym), narozeným XY, společnou dcerou BBBBB (pseudonym),
narozenou XY, a dcerami své manželky CCCCC (pseudonym), narozenou XY, a DDDDD
(pseudonym), narozenou XY, fyzicky napadal, CCCCC v období do 10. 4. 2019 a
DDDDD v období do 18. 11. 2019 tak, že je bil fackami nebo zaťatými pěstmi do
různých částí těla, převážně hlavy, obličeje a vlasové části hlavy, čímž v
přesně nezjištěném počtu případů poškozeným způsobil modřiny a podlitiny na
různých částech těla a v obličeji, poškozeným po fyzickém napadení někdy tekla
z nosu krev, CCCCC bil a kopal do celého těla tak, že nejméně dne 19. 10. 2018
byla CCCCC po jeho napadení ošetřena v Nemocnici Pardubického kraje na oddělení
úrazové chirurgie, kdy utrpěla frakturu nosu, pokousaní na prsou a zádech,
kontuzi hlavy a obličeje, dále obě nevlastní dcery dlouhodobě opakovaně
verbálně napadal vulgárními výrazy kurvo, píčo, kundo, urážel je a ponižoval, v
opakovaných případech je násilím nebo pohrůžkou násilím nutil k přehnanému a
opakovanému úklidu celé domácnosti.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku
podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu a podle § 85 odst. 1 tr.
zákoníku byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání 5 (pěti) let.
Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil v
průběhu zkušební doby odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil.
Podle § 228 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit jak poškozené
CCCCC, nar. XY, trvale bytem XY, XY, tak poškozené DDDDD, nar. XY, trvale bytem
XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 100 000 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené CCCCC a DDDDD odkázány se zbytkem
svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T
121/2021, podal obviněný A. B. odvolání. Odvolání v neprospěch obviněného do
výroku o trestu pak podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství
v Pardubicích.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 13 To 20/2022, a to tak, že
pod bodem I. z podnětu odvolání obviněného A. B. napadený rozsudek podle § 258
odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž byla obviněnému
podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby podle svých sil v
průběhu zkušební doby odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem
způsobil, a dále ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy poškozené CCCCC a
poškozené DDDDD, kdy podle § 265 tr. ř. poškozené CCCCC a DDDDD odkázal s
jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních,
a pod bodem II. zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně. V
ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 13 To 20/2022, podal obviněný
prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 388-390), v rámci něhož odkázal
na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy že proti němu
bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, a podle
písm. h), neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku
je trestným činem trvajícím a soudy dospěly ke skutkovému zjištění, že jej měl
páchat v blíže nezjištěné době od roku 2016 do 18. 11. 2019. Jednání
spočívající v neustálém naplňování znaků skutkové podstaty je třeba posuzovat
jako jeden skutek, pročež nelze pachatele znovu stíhat za jednání, jehož se
dopustil v období již pravomocně rozhodnutém. Uvádí, že jednání v uvedeném
časovém rozmezí ve vztahu k poškozené CCCCC bylo předmětem jiného řízení, neboť
proti němu bylo vedeno šetření Policií ČR, Obvodní oddělení XY pod č. j.
KRPE-84067/PŘ-2018-170610, které bylo ukončeno dne 19. 2. 2020 a věc byla poté
podle § 74 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb. oznámena na Obecní úřad XY, kde byla
zaevidována pod č. j. 107/2020. Následně pak byla údajně předána na M. M. P. S
jakým věcným výsledkem byla věc vyřízena, není schopen určit. Jisté je podle
něj pouze to, že takové šetření v minulosti probíhalo a že se týkalo i blíže
nezjištěného období od roku 2016 do 18. 11. 2019. Trestní stíhání jeho osoby
tedy mělo být zastaveno pro překážku ne bis in idem. Ať řízení přestupkové, či
trestní, je vždy vedeno o určitém skutku, nikoli o jeho popisu. Pokud je tedy
vedeno přestupkové řízení, které skončí a následně je vedeno pro takový skutek
i řízení trestní, je takový postup nepřípustný. Je přesvědčen, že soud si měl
předmětný přestupkový spis vyžádat, zjistit jeho obsah, vyvodit z něj příslušné
právní závěry a na jejich základě řádně přezkoumatelně rozhodnout. Obviněný
nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který se předmětnou námitkou již
zabýval, že by se nemělo jednat o totožný skutek.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil obviněný
námitky, v rámci nichž namítal, že důkazní řízení v předmětné věci bylo
neúplné, neboť soudy upustily od osobního výslechu poškozené DDDDD a soud
namísto toho podle § 102 odst. 2 tr. ř. přečetl její výpověď z přípravného
řízení. Jmenovaná je podle dovolatele ve svých 15 letech duševně a mravně
natolik vyspělá, aby svůj výslech před soudem zcela bezproblémově zvládla.
Poukazuje na to, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 2. 2021,
sp. zn. 21 P 87/2009, 13 P a NC 296/2020, který nabyl právní moci dne 1. 3.
2021, byla svěřena opětovně do péče své matky S. B., přičemž v tomto řízení
mimo jiné uvedla, že si ubližování ze strany manžela matky vymyslela. Podle
dovolatele měly soudy této otázce věnovat prvořadou pozornost a zjistit, jaká
byla motivace poškozené při jejím vyjádření v přípravném řízení a při jejím
vyjádření v řízení opatrovnickém. Zjištění, zda se trestného jednání dopouštěl
i vůči poškozené DDDDD, je totiž pro právní kvalifikaci zločinem podle § 198
odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zásadní, neboť v případě, že by došlo ke
zpochybnění výpovědi poškozené DDDDD, kterou učinila v trestním řízení vedeném
proti jeho osobě, nemohl by být uznán vinným ve smyslu kvalifikované skutkové
podstaty přisouzeného trestného činu, která zohledňuje spáchání nejméně na dvou
osobách. Poškozená DDDDD měla být vyslechnuta tím spíše, že soudy měly
pochybnosti o skutečném pisateli dopisu ze dne 11. 10. 2021, který měla
adresovat soudu, a to vzhledem k užitým formulacím neodpovídajícím osobě jejího
věku. Dovolatel uvedený důkaz hodnotí jako důkaz zásadního významu, k němuž
měla být poškozená vyslechnuta.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 13 To 20/2022, jakož i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 2021, sp.
zn. 3 T 121/2021, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu
soudu (pozn. nesprávně uveden soud odvolací), aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl, případně, aby rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám tak,
že z důvodu uvedeném v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. bude trestní stíhání
dovolatele zastaveno.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20.
9. 2022, sp. zn. 1 NZO 664/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že
námitkou porušení zásady ne bis in idem se zabýval odvolací soud, který uvedl,
že se nejednalo o totožný skutek s nyní posuzovaným jednáním. Přestože je
takové konstatování nepřezkoumatelné, shledává námitku obviněného
neopodstatněnou, neboť překážku věci rozhodnuté by mohlo založit pouze
rozhodnutí ve věci samé a z informací tvrzených obviněným lze dovodit, že
řízení o přestupku nevyústilo ve vydání meritorního rozhodnutí správního
orgánu. Lze rovněž dovodit, že řízení o přestupku bylo zastaveno, o čemž
nemusel být obviněný vyrozuměn (§ 86 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb.).
Zdůraznila, že ne všechna rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení o
přestupku zakládají důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1
písm. k) tr. ř. a článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Podle státní
zástupkyně se tedy nebylo nutno zabývat podrobně tím, jak přesně byl v
přestupkovém řízení skutek vymezen. V posuzované trestní věci nešlo o konečné
osvobozující nebo odsuzující rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení, jež by
zakládalo překážku věci rozhodnuté, resp. nepřípustnost následného trestního
stíhání téhož obviněného pro týž skutek.
Ve vztahu k námitce neprovedení osobního výslechu poškozené DDDDD u soudu
státní zástupkyně uvedla, že uvedená námitka svým obsahem spíše spadá pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeli svědek mladší
osmnácti let vyslýchán o okolnostech uvedených v § 102 odst. 1 tr. ř. již v
přípravném řízení (§ 164 odst. 1 věta třetí tr. ř.), je nutno už v tomto stádiu
řízení dbát na použitelnost takového důkazu v hlavním líčení a provádět výslech
tak, aby nemusel být opakován, ale zároveň aby nebyl zpochybnitelný z hlediska
kontradiktorního charakteru jeho provedení. V posuzované trestní věci je podle
státní zástupkyně třeba vyjádřit souhlas s postupem soudů obou stupňů, které
dospěly k závěru, že výslech poškozené DDDDD provedený v přípravném řízení není
třeba opakovat v řízení před soudem. Uvedenou námitkou obviněného se zabýval
velmi podrobně ve svém rozsudku Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích v bodě 24. svého rozhodnutí. Ten vyhodnotil, že výslech poškozené
DDDDD není třeba opakovat ani s ohledem na významnou změnu v postoji poškozené,
kterou demonstrovala v opatrovnickém řízení a v dopise adresovanému orgánům
činným v trestním řízení, v němž uvedla, že si celou záležitost vymyslela.
Odvolací soud správně vyhodnotil, že změna výpovědi poškozené je reakcí na
skutečnost, že se vrátila do domácnosti obviněného, v níž se situace uklidnila.
S ohledem na shora uvedené tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť se jedná
o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 13 To 20/2020, je přípustné z
hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam,
neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k
obviněnému A. B. pouze ve výroku, jímž mu byla stanovena povinnost podle § 85
odst. 2 tr. zákoníku, přičemž odvolání státní zástupkyně zamítl a v ostatních
výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Obviněný je podle § 265d odst. 1
písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím
svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným A. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), h) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny § 11 tr. ř.
a § 11a tr. ř., přičemž obviněný na konkrétní ustanovení, podle něhož by byla
porušena zásada ne bis in idem, neodkazuje.
Obviněný v rámci uvedené námitky argumentuje tím, že proti jeho osobě bylo
vedeno šetření u Policie České republiky, Obvodní oddělení XY, které bylo
ukončeno dne 19. 2. 2020 a věc byla postoupena Obecnímu úřadu XY. k případnému
projednání přestupku, přičemž se jednalo o skutek, který měl údajně spočívat v
tom, že se vůči poškozené CCCCC dopustil jednání, pro které je odsouzen v
projednávané věci. Poukazuje na to, že trestný čin týrání svěřené soby je
trestným činem trvajícím, kterýžto představuje po celou svou dobu páchání jeden
skutek. Pokud byl stíhán v přestupkovém řízení za jednání, jehož se měl
dopustit v předmětné době spáchání projednávaného trestného činu, je takový
postup v rozporu se zásadou ne bis in idem, jelikož nelze znovu stíhat
pachatele za jednání, jehož se měl dopustit i v období již pravomocně
rozhodnutém.
Z uvedené argumentace lze dovodit, že obviněný má na mysli ustanovení § 11
odst. 1 písm. k) tr. ř., které říká, že trestní stíhání nelze zahájit, a
bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže
dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným
rozhodnutím o přestupku a uplynula-li lhůta pro zahájení přestupkového řízení
podle jiného právního předpisu, ve kterém může být rozhodnutí o přestupku
zrušeno.
Je třeba zdůraznit, že obviněný předmětnou námitku uplatnil až v průběhu
veřejného zasedání, přičemž odvolací soud na tuto reagoval v rámci odůvodnění
svého rozhodnutí v bodě 27., kdy uvedl, že námitku považuje za neopodstatněnou
s tím, že „se nejednalo o totožný skutek s nyní posuzovaným a obžalovanému
prokázaným jednáním.“ Přestože se jedná o poněkud kusé konstatování, z něhož
nelze podstatu přestupkového řízení dovodit, nejedná se o zcela vadný závěr.
Obecně lze uvést, že rozhodnutím o přestupku se rozumí rozhodnutí, kterým
přestupkový úřad rozhodl, že se obviněný dopustil přestupku a uložil mu za
tento přestupek správní trest. Rovněž jím může být i jiné rozhodnutí, jímž bylo
rozhodnuto o zastavení přestupkového řízení, proto je třeba vždy posuzovat
důvod zastavení řízení o přestupku (§ 86 zákona č. 250/2016 Sb.). Nikoliv každé
rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku však představuje pravomocné
rozhodnutí o přestupku, které je nutno vzít v úvahu při posuzování zásady ne
bis in idem a ustanovení § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. (viz např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 576/2018). Dalším takovým
rozhodnutím je rozhodnutí o odložení věci, neboť takové rozhodnutí
nepředstavuje meritorní rozhodnutí ve věci, když jím bylo rozhodnuto, že došlé
oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku nebo postoupení věci [§ 76
odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb.]. Je tomu tak proto, že při odložení
věci se nevydává žádné formální rozhodnutí, takže se nemůže jednat o „konečný
osvobozující nebo odsuzující rozsudek“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k
Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž by zakládal překážku
věci rozhodnuté (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp.
zn. 6 Tdo 152/2011). Stejný závěr je pak možno vztáhnout ke každému rozhodnutí
podle § 76 zákona č. 250/2016 Sb.
Lze souhlasit s obviněným v tom, že v případě trestného činu týrání svěřené
osoby se jedná o trestný čin trvající. Je proto vždy třeba zkoumat, jaké
trestněprávní důsledky má rozhodnutí o části skutku, pro který byla podána
obžaloba či návrh na potrestání v přestupkovém řízení a naopak. I v případě
trvajícího skutku platí, že součástí skutku, pro který byl obviněný uznán
vinným v trestním řízení, nemůže být taková část skutku, která byla předmětem
pravomocného rozhodnutí v přestupkovém řízení (blíže viz Šámal, P. a kol.
Trestní řád I., § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2013, s.
259, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015).
V projednávané věci se však o takový případ nejedná. Nejvyšší soud učinil
dotazy stran přestupkového řízení vedeném proti obviněnému v předmětné době
spáchání trestného jednání. Ze strany Policie ČR, Obvodního oddělení XY bylo
Nejvyššímu soudu přípisem ze dne 18. 10. 2022 sděleno, že ve věci vedené pod č.
j. KRPE 84067/PŘ 2018-170610 byl obviněný prověřován jako podezřelý, jednalo se
o občanské soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o
některých přestupcích, kdy celá věc byla dne 19. 2. 2019 oznámena správnímu
orgánu - Obecnímu úřadu XY podle § 74 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o
odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a byl mu rovněž zaslán kompletní
spisový materiál. Obecní úřad XY přípisem ze dne 20. 10. 2022 informoval
Nejvyšší soud o tom, že agendu přestupků vykonával pro obec M. M. P., v roce
2019 pak město XY. M. M. P., Odbor správních agent - oddělení přestupků
přípisem ze dne 24. 10. 2022 k dotazu Nejvyššího soudu sdělilo, že obviněný
nebyl od roku 2016 do současné doby oddělením přestupků M. M. P. pravomocně
postižen za přestupek, což platí i pro výpis z evidence přestupků obce XY do
29. 4. 2017, kdy byla ukončena veřejnoprávní smlouva o projednání přestupků pro
tuto obec. Městský úřad XY, který podle veřejnoprávní smlouvy vykonával pro
obec XY agendu přestupků od 27. 6. 2017 do 30. 4. 2019, informoval Nejvyšší
soud o tom, že v uvedené době nebyl obviněný označen jako podezřelý z
přestupku. Z výpisu z evidence přestupků, který si pro účely dovolacího řízení
Nejvyšší soud opatřil, se podává, že u obviněného nebyly nalezeny žádné
evidované přestupky. Současně je třeba uvést, že Policie ČR, Obvodního oddělení
XY přípisem ze dne 18. 10. 2022 rovněž informovala o tom, že obviněný byl v
období od roku 2016 do konce roku 2019 veden jako prověřovaný ještě v jednom
dalším případě, kdy věc byla následně postoupena SKPV OOK P., šetření vedeno v
době od 18. 11. 2019 do 19. 5. 2021 pod č. j. KRPE 90111/TČ-2019-170671 a
týkající se týrání poškozených CCCCC a DDDDD. Tento záznam se týká v dovolání
projednávané věci.
Z uvedených informací je tedy možno učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněný
nebyl pravomocně postižen za přestupek, resp. že ve vztahu k jeho osobě nebylo
na poli přestupků jakkoli meritorně rozhodnuto, tedy nejen ve věci jím uváděné
v dovolání (č. j. KRPE-84067/PŘ-2018-170610). Ve shodě se státní zástupkyní je
možno dovodit, že pokud nebyl obviněný, jak sám uvádí, o výsledku řízení
jakkoli informován, řízení o přestupku bylo zastaveno, o čemž v souladu s
ustanovením § 86 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb. nemusel být obviněný jakkoli
vyrozuměn. Nadto je zjevné, že projednávaná trestná činnost nebyla ojedinělým
incidentem, kterým by byl přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1
písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., ale jednalo se o jednání dlouhodobé a
soustavné.
Uvedenou námitku tedy vyhodnotil Nejvyšší soud jako neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné
skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce
předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v
usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn.
IV. ÚS 449/03). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové
okolnosti.
Námitky obviněného se však týkají oblasti procesní, neboť směřují do oblasti
dokazování, které obviněný shledává neúplným a poukazuje přitom na existenci
tzv. opomenutého důkazu. Jinými slovy nesprávně zjištěný skutkový stav mající
za následek právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu spáchaném proti
dvěma různým osobám je podle dovolatele výsledkem vadného dokazování, neboť
nebyl proveden osobní výslech poškozené DDDDD. Takto formulovaná námitka je
však pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
nepodřaditelná.
Uvedenou námitku lze však subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., který byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou
trestního řádu č. 220/2021 Sb., kterážto nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022,
vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm.
g) ve znění do 31. 12. 2021 (a který byl novelou bez obsahových změn nově
zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a
křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým
procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž dán tehdy,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz,
nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování
(viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná
se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do
kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3.
2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý
proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či
zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním
právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s
ústavními principy.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo
soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů
nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost
vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle
Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36
Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem
musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž
provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu
právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech
rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém
rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak
obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v
porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se
zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č.
57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02
číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené
důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z
hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Je třeba uvést, že návrh na osobní výslech poškozené byl navrhován obhajobou
opakovaně, a to i při závěrečném hlavním líčení dne 10. 11. 2021, kdy však
obhájce obviněného uvedl, že obhajoba chtěla výslech DDDDD, byl však přečten
protokol o její výpovědi, což je v souladu s trestním řádem, a další důkazy
tedy obhajoba nahrnovat nebude (č. l. 345 spisu). Poté bylo dokazování
prohlášeno za skončené. Obviněný vadu dokazování spočívající v neprovedení
osobního výslechu poškozené následně namítl v rámci řádného opravného
prostředku (č. l. 355-356 spisu), přičemž v rámci veřejného zasedání dne 5. 4.
2022 tuto námitku zopakoval (č. l. 368-369 spisu).
V projednávané věci se jedná o trestný čin týrání svěřené osoby a poškozená
byla osobou mladší 15 let, tedy z hlediska trestního práva se jednalo o oběť ve
věku dítěte. Podle § 102 odst. 1 tr. ř. je-li jako svědek vyslýchána osoba
mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k
věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech
provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení
zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere orgán sociálně-právní
ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se
zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby
přispěla k správnému vedení výslechu. Může-li to přispět k správnému provedení
výslechu, mohou být přibráni i rodiče. Trestní řád tedy obsahuje zvláštní
úpravu týkající se osob mladších 18 let, neboť se jedná o specifickou skupinu,
tělesně a duševně ještě zcela nevyspělých osob, které požívají zvláštní ochrany
z důvodu své zvýšené zranitelnosti.
Původní výpověď podala poškozená za účasti pracovnice orgánu sociálně-právní
ochrany dětí a obhájce obviněného dne 23. 6. 2020 (č. l. 105- 113 spisu), dále
dne 18. 11. 2019 (č. l. 114-117 spisu) a dne 23. 1. 2020 (č. l. 118-123 spisu)
v souladu s ustanovením § 102 odst. 1 tr. ř., neboť se jednalo o osobu mladší
18 let. Nalézací soud v projednávané věci přistoupil k postupu podle ustanovení
§ 102 odst. 2 tr. ř., který stanovuje, že v dalším řízení má být taková osoba
vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na
podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním
obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím
videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1 a 2 tr. ř.
K obsahu výpovědi poškozené se vyjádřil v bodě 7. odůvodnění rozsudku, a v bodě
8. odůvodnění rozsudku se pak vypořádal s důkazním návrhem obhajoby stran
osobní výpovědi poškozené. Uvedl, že nepřistoupil k osobnímu výslechu
poškozené, jelikož „má za to, že by takový výslech mohl mít negativní dopad na
její psychiku“, a „výslechem poškozené DDDDD u soudu by mohlo dojít jen k její
další traumatizaci“. Poukázal na vyjádření znalkyně PhDr. Ivy Košťálové, která
sice uvedla, že by poškozená výslech zvládla, bylo by to však pro ni nepříjemné
a obávala by se následků, neboť se v mezidobí vrátila do domácnosti své matky,
resp. obviněného, a byla by tak přirozeně nucena vypovídat v jeho prospěch.
Případná konfrontace s její výpovědí z přípravného řízení by byla podle
nalézacího soudu pro teprve čtrnáctiletou dívku velkou psychickou zátěží.
Poškozená v rámci své výpovědi podrobně popsala soužití s obviněným, jeho
chování a konflikty, ke kterým docházelo, svůj vztah s matkou a svojí sestrou
CCCCC, změny, ke kterých došlo poté, co sestra odešla ze společné domácnosti,
kdy uvedená výpověď byla znalecky vyhodnocena jako věrohodná, popisující
skutečně prožité události. Znalkyně rovněž uvedla, že si umí představit
dobrovolný návrat poškozené do domácnosti obviněného, resp. zpět ke své matce,
jelikož očekává ze strany matky iniciativu.
Odvolací soud se s návrhem obhajoby a s tím spojenými námitkami vypořádal v
bodě 24. napadeného rozsudku. Ztotožnil se s postupem nalézacího soudu s tím,
že na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že se poškozená v mezidobí vrátila
do domácnosti obviněného a popřela skutečnosti, které uvedla ve své výpovědi z
přípravného řízení (tvrzení u OSPOD a dopis založený ve spise na č.l. 334), což
ostatně znalkyně bez znalosti skutečnosti, že se poškozená v mezidobí vrátila
do domácnosti obviněného, v rámci své výpovědi sama uvedla jako reálnou
možnost, jakým způsobem by se poškozená s ohledem na svůj věk mohla zachovat.
Poukazovala přitom zejména na vztah poškozené k její matce a snahu se zavděčit.
Podle zprávy OSPOD se situace v rodině urovnala a vztahy s obviněným se zdají
být bezproblémové, což by rovněž zcela jistě ovlivnilo její výpověď. Ve své
původní výpovědi však vypovídala k jednání obviněného v době, kdy vztahy byly
zřetelně napjaté, a to až do té míry, že navzdory dobrému ekonomickému zázemí
strávila poškozená raději vánoční svátky v prostředí institucionalizované
výchovy než v domácnosti obviněného. Skutečnost, že vztahy v rodině se zdají
být momentálně v pořádku, nijak nevylučuje, že se v rozhodné době obviněný
uvedeného jednání vůči poškozené dopustil. Je zjevné, že výpověď poškozené by
byla modifikována současnou situací, kdy se vrátila zpět k matce, resp. do
domácnosti obviněného, a jak se podává ze znaleckého zkoumání, poškozená se
snaží neuškodit prostředí, v němž aktuálně žije a nepřijít současně o nově
nabyté výhody. Pokud tedy nalézací, a potažmo odvolací soud nevyhověly návrhu
obhajoby na doplnění dokazování osobních výslechem poškozené s tím, že skutkový
stav byl zjištěn bez důvodných pochybností a současně by takový výslech mohl
poškozenou ještě více traumatizovat, kdy rovněž hrozilo, že by vypovídala s
ohledem na situaci dnes a nikoli ve vztahu k situaci v projednávané době
trestného jednání, Nejvyšší soud se s takovým závěrem zcela ztotožňuje. Jak
nalézací, tak odvolací soud svůj postup řádně odůvodnily a v tomto směru jim
nelze ničeho vytknout.
Nejvyšší soud dodává, že poškozená je i nadále zvlášť zranitelnou obětí ve
smyslu § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů,
přičemž je zde zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy - sekundární
viktimizace, což není u obětí trestných činů týrání nijak výjimečné. A to
navzdory tomu, že se situace v rodině momentálně jeví jako uspořádaná a vztahy
s poškozeným jako bezproblémové. V době spáchání trestného činu byla poškozená
ve věku dítěte, ostatně je stále osobou mladší 18 let, a i nadále se tak jedná
o oběť zvláště zranitelnou, přičemž je třeba poukázat na § 20 odst. 3 zákona č.
45/2013 Sb., o obětech trestných činů, který uvádí, že se výslech zvlášť
zranitelné oběti provádí tak, aby později nemusel být opakován.
Závěrem je třeba upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné
tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se
odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší
soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002,
sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody
Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
dovolání obviněného A. B. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu