3 Tdo 894/2025-522
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2025 o dovolání, které podala obviněná H. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2025, č. j. 9 To 136/2025-485, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 63/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné H. M. odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 3. 3. 2025, č. j. 25 T 63/2024-436, uznal obviněnou H. M. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustila tím, že:
dne 1. 8. 2023 vyhotovila ručně psaný dokument, jehož obsahem je souhlas spoluvlastníků bytového domu na adrese XY, a to H. M., H. S. (které měly na nemovitosti spoluvlastnický podíl po 1/6), L. J. (která měla na nemovitosti spoluvlastnický podíl 1/4), J. S., L. D. a D. K. (kteří měli na nemovitosti spoluvlastnický podíl po 1/12), aby pojistné plnění ve výši 151 866 Kč na základě pojistné smlouvy č. 85357410-18 a pojistné události evidované pod č. 8635570 ze dne 15. 5. 2023, bylo vyplaceno na bankovní účet č. XY, jehož majitelkou je H. S., která je dcerou obviněné, dokument opatřený podpisy uvedených spoluvlastníků nemovitosti v přesně nezjištěné době od 1. 8. do 15. 8. 2023 předložila Generali České pojišťovně a.s., na základě čehož došlo dne 11. 10. 2023 Generali Českou pojišťovnou a.s. k vyplacení pojistného plnění ve výši 151 866 Kč na účet č. XY, z něhož H. S. uvedenou částku převedla na účet č. XY, jehož majitelkou je dcera H. S. V. K., která měla na nemovitosti spoluvlastnický podíl 1/12, a to přesto, že souhlas spoluvlastníků nemovitosti k vyplacení pojistného plnění na bankovní účet své dcery obžalovaná ve skutečnosti neměla a L. D., L. J., D. K., J. S., a H. S. písemnost nikdy nepodepsali, když jejich podpisy zfalšovala obžalovaná, a uvedeným jednáním tak způsobila poškozené L. J. škodu ve výši 37 966,50 Kč a poškozeným J. S., L. D., D. K. a M. S. škodu ve výši po 12 655,50 Kč, tedy všem poškozeným způsobila škodu v celkové výši 88 588,50 Kč.
2. Za toto jednání byla obviněná odsouzena podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 40denních sazeb ve výši 2 000 Kč, tedy celkem 80 000 Kč (osmdesát tisíc korun českých). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozeným L. J., J. S., L. D. a D. K. škodu v rozsudku blíže specifikovanou. Tito poškození byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázání se zbytkem svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, a to proti všem výrokům. Výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním i státní zástupce, a to výrok o vině a výrok o trestu v neprospěch obviněné a výrok o náhradě škody v její prospěch. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2025, č. j. 9 To 136/2025-485, podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. sám rozhodl ve věci tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku a uložil jí podle § 210 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 20denních sazeb ve výši 100 Kč, tedy celkem 2 000 Kč (dva tisíce korun českých). Všechny čtyři výše uvedené poškozené odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze a v návaznosti na něj i proti výše specifikovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání. Z argumentace obviněné vyplynulo, že tato rozhodnutí napadla v celém rozsahu, tedy jak ve výroku o vině a trestu, tak i ve výroku o náhradě škody. Obviněná dovolání opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněná v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí první alternativu, a to, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, konkrétně jsou v rozporu s přípisem pojišťovny (č. l. 171) a výslechem likvidátora Bláhy.
6. Dovolatelka popírá závěr soudu, že to byla právě ona, kdo předložil společnosti Generali Česká pojišťovna a.s. (dále jen „pojišťovna“) dokument opatřený podpisy spoluvlastníků nemovitosti. Tvrdí, že dokument vyhotovila a opatřila jej podpisy pouze za svou část rodiny (tj. za sebe, dceru H. S. a vnuka D. K.). Ostatní podpisy nepřipojila, protože jde o příbuzné z druhé rodinné větve.
7. Podle jejího názoru nebyl v řízení proveden žádný důkaz, který by prokazoval, že dokument nebyl podepsán spoluvlastníky z druhé rodinné větve, stejně tak nebyl proveden důkaz, který by prokazoval, že dokument skutečně podepsala obviněná a nikdo jiný. V této souvislosti spekuluje, že dokument mohl podepsat i zcela někdo jiný, mimo obě příbuzenské strany.
8. Skutečnost, že do listiny zasáhl někdo třetí, dosvědčuje porušení pravidel zpracování dokumentu ze strany pojišťovny. Konkrétně uvádí, že se nepodařilo zjistit, který pracovník pojišťovny dokument přijal, jak dokument v době přijetí vypadal, kdo a v jaké podobě jej doručil likvidátorovi Bláhovi, v jaké podobě ho likvidátor přijal, kdo dokument naskenoval do systému pojišťovny. Dovolatelka nevylučuje, že skartace originálu dokumentu mohla posloužit někomu z pojišťovny k zakrytí stop úprav dokumentu, které sám provedl. Originál, který se ztratil, tak mohl vypadat jinak než dokument založený ve spise.
9. Dovolatelka je přesvědčená, že policista ovlivňoval pohled svědkyně na věc, když jí při podání vysvětlení sám sdělil, že mělo dojít ke zfalšování podpisů obviněnou.
10. Orgány činné v trestním řízení podle názoru obviněné neobjektivizovaly pomocí znaleckého posudku, popř. odborného vyjádření, že podpisy na dokumentu nejsou spoluvlastníků, ani to, že podpisy připojila právě obviněná.
11. V závěru argumentace k tomuto dovolacímu důvodu popírá, že v rámci telefonních hovorů vystupovala pod jménem J. S.
12. Má tak za to, že řetězec nepřímých důkazů trpí pochybnostmi a nebylo postaveno najisto, v jaké podobě byl dokument souhlasu s výplatou pojistného plnění předložen pojišťovně. Soud měl za použití zásady in dubio pro reo zprostit obviněnou obžaloby. Protože tak neučinil, porušil dovolatelčino právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo být trestně postihována pouze za jednání, které jsou označena zákonem ve smyslu čl. 39 Listiny.
13. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. subsumovala dovolatelka argumentaci k otázce viny z trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Má totiž za to, že soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací, se dopustily chybných právních závěrů vyslovených v rozsudcích. Obviněná zdůrazňuje a odkazuje na příslušnou občanskoprávní úpravu, z níž vyvozuje, že i kdyby nastala situace, že by podpisy na předmětném souhlasu s výplatou pojistného plnění připojila ona sama, což ale kategoricky popírá, jde o skutečnost, která nemá z hlediska likvidace pojistné události ani uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiného obdobného plnění žádnou právní relevanci. Další podpisy na dokumentu byly totiž nadbytečné a nemohly založit její trestní odpovědnost, i kdyby je na dokument připojila ona sama. Dovolatelka zdůrazňuje, že na základě její žádosti pojišťovna mohla a měla plnit na daný účet, nikomu nevznikla škoda a nemohla ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, proto nedošlo ke spáchání jakéhokoli trestného činu. Celkovou společenskou škodlivost v tomto případě hodnotí jako nízkou, která nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty, což se podle jejího názoru odrazilo i v „pokutě“ 2 000 Kč. Poznamenává, že soud se nezabýval kritérii významnými pro použití zásady subsidiarity trestní represe. Porušil tak podle názoru obviněné právo na spravedlivý proces a zásadu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege.
14. Obviněná proto navrhla, aby dovolací soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, jakož i všechna další rozhodnutí navazující na zrušená rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. Dovolání obviněné bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněné a poté se vyjádřil k dovolacím námitkám.
16. Státní zástupce považuje argumentaci dovolatelky za polemiku se způsobem hodnocení důkazů provedeným soudy nižších stupňů, což pod žádný dovolací důvod nespadá. Nicméně podle něj je oporou těmto námitkám její popěrná obhajoba, s níž jsou skutkové závěry soudů v rozporu, což lze pod zvolený dovolací důvod subsumovat, nicméně se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Státní zástupce má za to, že klíčová skutková zjištění obou soudů ohledně zajištění falešných podpisů a falešného souhlasu spoluvlastníků s vyplacením pojistného plnění na konkrétní, dovolatelkou určený účet, nepochybně dovodit lze. Následně vyjmenoval důkazy, které spolehlivě usvědčují obviněnou. Uzavírá tak, že rozhodnutí soudů nejsou zatížena vadou, která by naplňovala specifikovaný dovolací důvod.
17. K porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny uvedl státní zástupce relevantní judikaturu, na jejímž základě dospěl k závěru, že nebylo namístě rozhodovat ve prospěch obviněné, neboť soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazů neměly o skutkovém stavu pochybnosti.
18. K namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce upozorňuje, že by bylo možné pod něj podřadit námitku ohledně subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, ovšem jen za předpokladu, že by obviněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepopírala svou trestnou činnost. Nicméně státní zástupce po přiblížení fungování principu subsidiarity trestní represe aplikoval tuto zásadu na projednávaný případ a dospěl k závěru, že se nejedná o skutek, který by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Dovození trestní odpovědnosti bylo tak namístě, nízká míra společenské škodlivosti se odrazila v uloženém symbolickém trestu.
19. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit a zda jej podala osoba oprávněná.
21. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
23. Obviněná uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
27. Na podkladě obviněnou uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné.
IV. Důvodnost dovolání
28. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněná napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo nově rozhodnuto v její trestní věci. Z její argumentace je však také zřejmé, že dovolání zaměřila i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněná na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové a právní povahy, které sice formálně směřují proti všem výrokům rozsudku soudu odvolacího, ve skutečnosti však obviněná uplatňuje toliko námitky ve vztahu k výroku o vině. Předmětem dovolacího přezkumu tak s ohledem na absenci jakékoli dovolací argumentace obviněné nemohly být další výroky rozsudku, tedy výroky o trestu a náhradě škody.
29. Předně je třeba připomenout, že dovolání není určeno k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
30. S ohledem na obsah a podobu dovolací argumentace obviněné musí Nejvyšší soud hned úvodem této části svého rozhodnutí akcentovat, že pokud je dovolání založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023).
31. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho rámci obviněná uplatňuje první variantu tohoto dovolacího důvodu, neboť je přesvědčena, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
32. Dovolatelka namítá, že rozhodná skutková zjištění ohledně jí doloženého dokumentu o souhlasu s výplatou pojistného plnění s falešnými podpisy ostatních spoluvlastníků bytového domu (dále také „dokument“) jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů. Konkrétně uvádí přípis pojišťovny (na č. l. 171) a výslech likvidátora pojistné události. Své tvrzení opírá o vlastní interpretaci a zpochybňování výsledků provedeného dokazování se zaměřením na znevěrohodnění dokumentu vyjadřujícího souhlas s výplatou pojistného plnění ve prospěch účtu své dcery, který je opatřený nepravými podpisy dalších spoluvlastníků bytových jednotek (příbuzných z druhé rodinné větve).
Svými námitkami dovolatelka brojí proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, které směřuje do vzniku dokumentu, podpisům na dokumentu a další existenci dokumentu. Je přesvědčená, že do listiny zasáhl někdo třetí, pravděpodobně zaměstnanec pojišťovny, který s dokumentem přišel do styku. Za kruciální považuje neexistenci originálu dokumentu, který mohl vypadat jinak, než jak je založen ve spise. Domnívá se, že jeho skartace měla sloužit právě k zakrytí stop po úpravách tohoto dokumentu. Odkazuje též na sporné momenty výpovědi likvidátora, který si nepamatuje, jak se k němu dokument dostal, a zda ho viděl v originále.
Podle dovolatelky je také důležité, že policista ovlivňoval pohled jedné svědkyně na věc, když jí v rámci podání vysvětlení sám sdělil, že mělo dojít ke zfalšování podpisů obviněnou. Velkou chybu spatřuje v absenci objektivizace skutečnosti, že podpisy na dokumentu nejsou spoluvlastníků a skutečnosti, že podpisy připojila právě obviněná. Tyto měly být znalecky zkoumány, popřípadě mělo být zpracováno odborné vyjádření. Podle obviněné nebylo prokázáno, že v komunikaci s pojišťovnou vystupovala pod identitou J.
S. Ze všech těchto námitek lze podle dovolatelčina názoru dojít k závěru o přetrvávajících pochybnostech ohledně podoby dokumentu, který byl předán pojišťovně. Proto měla být na základě aplikace zásady in dubio pro reo, zproštěna obžaloby. Opačným postupem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a právo být trestněprávně postižena pouze za jednání, která jsou označena zákonem ve smyslu čl. 39 Listiny. Cílem dovolatelčiny argumentace je zpochybnit tyto usvědčující důkazy a přesvědčit dovolací soud, aby přisvědčil jejím vlastním skutkovým a právním závěrům.
33. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací argumentace obviněné směřuje pouze do hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nepřekračuje účelovou polemiku s jejich závěry. Soudy v této věci provedly dokazování v potřebném rozsahu tak, aby zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, když současně provedené důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, tedy provedly dokazování zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, z nichž je patrné hodnocení výše uvedených provedených důkazů, kdy skutková zjištění z nich logicky vyplývají, nelze tvrzený rozpor potvrdit. Zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soudy podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas obviněné se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem. Této její polemice nelze přiznat žádné opodstatnění.
34. Bylo prokázáno, že obviněná dokument související s uplatněním práva na pojistné plnění sepsala, podepsala za ostatní spoluvlastníky bez jejich vědomí a uplatnila na pojišťovně za účelem výplaty pojistného plnění. Z dokumentu vyplýval souhlas spoluvlastníků s tím, aby pojistné plnění bylo pojišťovnou vyplaceno na účet dcery obviněné. Bylo též prokázáno, že s pojišťovnou komunikovala obviněná, což souhlasně tvrdí i ona. Připustila, že kromě sebe, podepsala se svolením i dceru H. S. a vnuka D. K., který však ve své svědecké výpovědi uvedl, že nic nepodepisoval a o průběhu mnoho neví. Svědkyně L. D., L. J. a J. S. popřely, že by dokument podepsaly, tedy tyto byly zfalšovány. Svědek, likvidátor pojišťovny, Tomáš Bláha vyloučil, že by dokument nějak upravoval nebo do něj zasahoval. Dokumenty mu většinou chodily naskenované. Tuto skutečnost potvrdila sama obviněná, když uvedla, že vyhotovený dokument přinesla na pobočku pojišťovny, kde byl naskenován. Namítaná absence originálu dokumentu je irelevantní, neboť dokument, který byl poskytnut pojišťovnou pro účely trestního řízení má relevantní důkazní hodnotu. Pojistné plnění bylo pojišťovnou na základě předloženého dokumentu následně vyplaceno na účet H. S., která peněžní prostředky následně převedla na účet své dcery V. K. (dnes Č.). Z nahrávek pojišťovny vyplynulo, že obviněná se při jednání s pojišťovnou skutečně vydávala za J. S. Dovolatelka opakovala, že škoda vznikla její vnučce V. K. (dnes Č.), proto pojistné plnění náleželo jí.
Logický závěr, který z výše uvedeného plyne, je, že jedině obviněná měla zájem na získání pojistného plnění na účet své dcery, nikoli domu, který byl standardně používán, proto podepsala ostatní spoluvlastníky, kteří tímto podvodným způsobem měli vyjádřit souhlas s pojistným plněním. Nebylo prokázáno, že by kdokoli jiný s dokumentem nakládal, například doopatřil jej dalšími podpisy, což ani nelze považovat za reálné, neboť nikdo další (zaměstnanec pojišťovny) nemá osobní zájem na tom, aby pojišťovna vyplatila pojistné plnění ve prospěch účtu dcery obviněné.
35. Nelze ani přisvědčit námitce obviněné ohledně ovlivňování svědkyně L. J. policistou při podání vysvětlení, který ji měl upozornit na skutečnost, že mělo dojít ke zfalšování podpisů obviněnou. Ze záznamu z hlavního líčení vyplývá, že policista sdělil svědkyni, že „papír byl od paní M.“. Uvedený policista tedy svědkyni sdělil, že dokument pochází od obviněné, nikoli, že na dokumentu jsou zfalšované podpisy, jak tvrdí obhajoba. Z odůvodnění soudu vyplývá, že ke spolehlivému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nebylo zapotřebí provádět další důkazy, v podobě znaleckých posudků či odborných vyjádření ke zjištění pravosti podpisů.
36. Dovolatelka tak prokazatelně uvedla pojišťovnu v omyl ohledně souhlasu s vyplacením pojistného plnění na účet své dcery, který byl pojišťovnou pro vyplacení pojistného plnění vyžadován, čímž naplnila skutkovou podstatu přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Tento trestný čin, respektive základní skutková podstata tohoto trestného činu uvedená v prvním odstavci, přitom nevyžaduje, aby byla způsobena škoda na cizím majetku nebo aby se pachatel či jiná osoba obohatil, a pro vznik trestní odpovědnosti pachatele za uvedený přečin není ani nezbytné uvést pojišťovnu v omyl. Zásadní pro tuto právní kvalifikaci je podvodné jednání pachatele ve vztahu k pojištění, aniž by však došlo k poruchovému následku. Pokud tedy obviněná v projednávané trestní věci při likvidaci pojistné události a v souvislosti s uplatněním práva na plnění předložila pojišťovně dokument, který obsahoval nepravdivé údaje, naplnila svým jednáním všechny znaky přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku.
37. Z výše uvedených důvodů tak nemůže Nejvyšší soud námitce zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů přisvědčit. Dovolací argumentaci obviněné je třeba označit za nepřesvědčivou a účelovou polemiku se způsobem hodnocení důkazů provedeným soudy nižších stupňů na základě shodných skutkových zjištění. Vzhledem k tomu, že námitky spíše odrážejí dovolatelčinu subjektivní představu o způsobu hodnocení důkazů, není zde prostor pro mimořádný zásah dovolacího soudu do správně a úplně zjištěného skutkového stavu.
38. Pokud jde o výhrady obviněné, že v její trestní věci nebyla aplikována zásada in dubio pro reo, pak je nutno s ohledem na charakter dovolacího řízení uvést, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo uplatnění zásady in dubio pro reo zkoumáno v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, atp.), a to s výhradou, že porušení zásady in dubio pro reo nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Pak by porušení této zásady založilo mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS). Takováto situace však v této trestní věci nenastala (viz výše v tomto usnesení).
39. Obecně lze uvést, že pravidlo in dubio pro reo (§ 2 odst. 1, 2, 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) se v posuzované věci nemohlo uplatnit, protože tato zásada se uplatní až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Ze skutečností výše popsaných je zjevné, že vina obviněné z provedeného dokazování vyplynula, protože soud objasnil pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněné, vypořádal se v rozsudku s její obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). O vině dovolatelky tak není pochyb a oba nižší soudy pro takovýto postup neměly žádný prostor.
40. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ve věci neshledal žádné nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nejedná se ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Nelze ani přisvědčit námitce obviněné, že bylo porušeno její právo být trestněprávně postihována pouze za jednání, která jsou označena zákonem ve smyslu čl. 39 Listiny, protože svým protiprávním jednáním naplnila znaky výše uvedeného přečinu. Ústavní meze trestního práva, které jsou zaručeny čl. 39 Listiny, nebyly v tomto případě překročeny. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné v části týkající se skutkových zjištění neshledal opodstatněným.
41. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatelka zpochybňuje společenskou škodlivost svého jednání a s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe neshledává důvody pro řešení její věci prostředky trestního práva. Tím, že tato zásada byla opomenuta, přestože si odvolací soud byl vědom zanedbatelné závažnosti skutku, byla porušena práva chráněná na ústavněprávní úrovni (konkrétně právo na spravedlivý proces, které garantuje čl. 36 odst. 1 Listiny a zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, která je garantována čl. 39 Listiny). Tato námitka (s určitou mírou tolerance) pod dovolací důvod uvedený v písmeně h) citovaného ustanovení spadá, je ale neopodstatněná.
42. Z hlediska této námitky musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že s ohledem na obsah a podobu dovolací argumentace obviněné, která trestnou činnost po celou dobu trestního řízení popírá, jde o námitku do značné míry překvapivou. K aplikaci této zásady totiž dochází až tehdy, pokud je najisto postaveno, že se stal určitý skutek a ten je trestným činem. Teprve tehdy je dán prostor pro úvahy o tom, nakolik je konkrétní jednání společensky škodlivé. Obsah dovolání obviněné však naopak svědčí o tom, že obviněná i nadále trestnou činnost popírá.
43. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164.].
44. Dovolací soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku a zjišťoval, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
45. V obecné rovině platí, že právní posouzení skutku spočívá v řešení otázky, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech hmotněprávních podmínek trestnosti, stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě v souvisejících mimotrestních právních předpisech. Jak bylo uvedeno výše, dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry, které učinily soudy v napadeném rozhodnutí.
46. K posuzované otázce je nutno nejprve v obecné rovině uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Závěr o využití zásady subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské škodlivostí činu lze učinit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
47. S ohledem na podobu trestné činnosti obviněné, jak byla analyzována v bodech 34. a 35. tohoto usnesení, nyní posuzovaný přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, jistě patří mezi běžné či obvyklé protiprávní jednání dané právní kvalifikace. Naopak nejde o méně závažný trestný čin, u kterého by bylo nutné trestní odpovědnost obviněné za jeho spáchání korigovat použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Je třeba si uvědomit, že se jedná o předčasně dokonaný trestný čin, tedy že zákonodárce povýšil jednání, které by jinak mělo charakter přípravy či pokusu, na dokonaný trestný čin, právě pro vyšší závažnost, společenskou škodlivost takového jednání. Argumentace ohledně absence škody nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem je zcela lichá, zde je namístě opět odkázat na podrobný výklad znaků základní skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu (bod 35. tohoto usnesení).
48. Nejvyšší soud tak nemůže přisvědčit ani námitce obviněné, že stav nastalý v této trestní věci je založen na soukromoprávní povaze vztahu mezi spoluvlastníky a mělo tak primárně dojít k užití soukromoprávních prostředků k řešení nastalého vadného stavu. Zde je třeba si uvědomit, že trestní věc se netýká sporu občanskoprávního charakteru mezi spoluvlastníky ohledně vyúčtování příjmů a nákladů v roce 2023, jak ve své argumentaci předestírá obhajoba. Trestní odpovědnost je totiž založena jednáním obviněné spočívajícím v předložení dokumentu pojišťovně (za účelem likvidace pojistné události a v souvislosti s uplatněním práva na plnění), který obsahoval nepravdivé údaje. Trestní právo je sice prostředek ultima ratio a primárně by se měla uplatňovat odpovědnost podle jiného právního předpisu, nicméně klíčová je společenská škodlivost protiprávního jednání a ta v této trestní věci není nevýznamná, respektive se nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Míra společenské škodlivosti, jak byla soudem vyhodnocena, se pak odráží v uloženém trestu, což bylo dodrženo i v tomto případě, kdy byl uložen spíše symbolický výchovný trest.
49. Proto i tato námitka, pokud by ji vůbec s ohledem na podobu dovolací argumentace bylo možné podřadit pod uvedený dovolací důvod, musela být posouzena jako neopodstatněná.
50. Obviněná žádné konkrétní výhrady k uloženému trestu v dovolání neuvedla, přestože dovoláním napadla i tento výrok. Nejvyšší soud však shledává uložený peněžitý trest za zákonný, přičemž k důvodům volby druhu a výše trestu zcela odkazuje na odůvodnění soudu odvolacího, z něhož je patrné, jakými úvahami se při sankcionování řídil.
51. Ani dovolací námitky proti výroku o náhradě škody nejsou z podaného dovolání seznatelné. Obviněná v této souvislosti nenamítá ničeho, přestože dovoláním napadla všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu. Opět Nejvyšší soud zcela odkáže na odůvodnění odvolacího soudu.
V. Způsob rozhodnutí
52. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy proto, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 10. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu