3 Tdo 9/2024

3 Tdo 9/2024-908

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný F. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. 4. 2023, č. j. 14 To 1/2023-747, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod č. j. 1 T 139/2021-672, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Ch. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 8. 2022, č. j. 1 T 139/2021-672, byl mj. obviněný F. Ch. (dále také jen „obviněný“ či „obviněný Ch.“) uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoníku“), jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených přečinů se společně se spoluobviněnými V. L. a L. B. dopustil jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody ve vztahu k ostatním spoluobviněným.

2. Za uvedené přečiny byl obviněný Ch. podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku a za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v počtu 100denních sazeb po 700 Kč, tedy v celkové výši 70 000 Kč, přičemž mu bylo povoleno splácet ve splátkách. O nárocích poškozených soud rozhodl tak, že poškozené podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání obvinění Ch., Z. K. a J. K. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 14 To 1/2023-747, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných Ch. a Z. K. rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil, a to ve výroku o vině ad 1. v části týkající se obviněného Ch. a na něj navazujícím výroku o trestu uloženém tomuto obviněnému. Stejně tak odvolací soud zrušil výrok o vině ad 2. v části týkající se obviněného Z. K. a na něj navazující výrok o trestu uloženém tomuto obviněnému. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že jak obviněného Ch., tak obviněného K. uznal vinnými přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný Ch. se uvedeného přečinu dopustil tím, že:

v době kolem 06:50 hodin dne 12. 9. 2020 v ulici XY čp. XY, v XY, okres XY, v rámci příprav prodejních stánků na pouť, po vzájemné slovní rozepři s již v této věci pravomocně odsouzeným V. L., narozeným 1. 5. 1980, týkající umístění stánku se tito před více než třemi dalšími osobami fyzicky napadli vzájemnými údery pěstí do obličeje, v okamžiku, kdy V. L. držel obžalovaného Ch. v tzv. kravatě a bil ho pěstmi, zasáhl již v této věci pravomocně odsouzený L. B., tím způsobem, že obžalovaného Ch. udeřil několikrát pěstí do zad, a v době, kdy obžalovaný Ch. ležel na zemi, mu držel L. B. ruce tak, aby si nemohl krýt obličej, zatímco jej V. L. bil pěstmi, načež ještě před příchodem strážníka městské policie došlo k ukončení fyzické potyčky,

v důsledku napadení utrpěl V. L. podkožní krevní výron na krku vzadu vpravo dole, který nelze považovat za ublížení na zdraví.

4. Za to byl obviněný Ch. podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu 80denních sazeb po 300 Kč, tedy v celkové výši 24 000 Kč. Obviněnému bylo povoleno splácet peněžitý trest ve splátkách.

5. Odvolání obviněného J. K. bylo citovaným rozsudkem podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ch. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovoláním napadá všechny výroky napadeného rozsudku, jeho námitky však směřují výlučně proti výroku o vině. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že ostatní obvinění dovolání nepodali, ani nebylo podáno dovolání v jejich prospěch či neprospěch.

7. Pokud jde o námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný Ch. trvá na tom, že se stal obětí napadení ze strany obviněného L. Je přesvědčen, že nižší soudy hodnotily důkazy svévolně způsobem, který zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces. Z provedených důkazů podle něj nelze učinit závěr, že by se obviněný Ch. a obviněný L. po vzájemné slovní rozepři fyzicky napadli vzájemnými údery. Tato „vzájemnost“ napadení je přitom rozhodným skutkovým zjištěním, na jehož základě byl obviněný Ch. uznán vinným z přečinu výtržnictví.

8. Nižší soudy podle obviněného učinily skutková zjištění o vzájemnosti napadení ze záznamu kamery městského strážníka a z výpovědí svědků J., P. a F. Obviněný podrobně rozebírá, proč podle něj není možné z těchto důkazů závěr o vzájemnosti napadení učinit.

9. Obviněný považuje za excesivní, že nižší soudy na jedné straně označily výpovědi svědků majících vztah k některému z obviněných za nevěrohodné, současně však vycházely z výpovědi svědka Č. P., který je kamarádem bratrance obviněného L. Soudy nevysvětlily, proč právě tento svědek je pro soud na rozdíl od jiných svědků spřízněných s některým z obviněných věrohodný. Tato výpověď přitom podle obviněného v kontextu obsahu výpovědí osob, které nejsou s některým z obviněných spřízněné, stojí zcela osamoceně.

10. Pokud odvolací soud připustil pochybnosti o tom, kdo obviněnému L. způsobil některá zranění, není obviněnému zřejmé, z jakého důvodu došel odvolací soud (bez důvodných pochybností) k závěru, že zrovna podkožní krevní výron na krku způsobil obviněnému L. právě obviněný Ch. a nikoli také třetí osoba. Tato skutečnost podle obviněného z dokazování taktéž nevyplývá.

11. Podle obviněného došlo k deformaci důkazů ve prospěch verze, kterou si soud vytyčil, ke svévoli při interpretaci výsledků dokazování a porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny. Soudy rezignovaly na povinnost zohlednit skutečnosti svědčící ve prospěch, nikoli pouze v neprospěch obviněného.

12. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že nižší soudy se nezabývaly motivem obviněného, intenzitou skutku a naplněním veškerých znaků trestného činu výtržnictví podle § 258 odst. 1 tr. zákoníku.

13. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že měl být zproštěn obžaloby, neboť skutek není trestným činem. Vzhledem k délce konfliktu, jeho intenzitě a následkům se podle obviněného měla uplatnit zásada subsidiarity trestní represe. Podle názoru obviněného je pro závěr, zda se obviněný dopustil výtržnosti, podstatné, kdo z účastníků konfliktu začal s napadením jako první. Odvolací soud výslovně uvedl, že nelze obviněného Ch. ani obviněného L. označit jednoznačně za agresora. Jednání obviněného Ch. proto nemá podle názoru tohoto obviněného charakter výtržnosti.

14. S odkazy na judikaturu obviněný uvádí, že nikoli každé napadení je nutně výtržností. Nižší soudy podle obviněného neobjasnily, proč považují jednání obviněného právě za výtržnost ve smyslu § 358 tr. zákoníku. Výtržnost se musí dotýkat širšího okruhu občanů. Spor mezi Ch. a L. byl jednoznačně individuální. Nelze také přehlédnout, že svědkem incidentu byly osoby blízké Ch. a L., které nevnímaly jednání jako výtržnické.

15. Obviněný tvrdí, že veškerá jeho činnost se omezovala toliko na sebeobranu před trvajícím útokem obviněného L.

16. Konečně obviněný poukazuje na absenci jeho motivu jednat tak, jak je mu kladeno za vinu. Nebyl-li zjištěn motiv, není podle obviněného trestný čin náležitě objasněn.

17. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i předcházející rozsudek nalézacího soudu a aby obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř ve spojení s § 265m tr. ř., případně aby přikázal věc nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

18. Dovolání obviněného Ch. bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.

19. Státní zástupce nepovažuje námitky obviněného za opodstatněné. Obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly důkazy hodnoceny. Zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by však přicházel v úvahu jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v projednávané věci patrně pouze v případě „zjevného rozporu“. Avšak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech obsahový podklad. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Usvědčující důkazy nestojí osamoceně, navzájem korespondují a vytváření logický komplex bez podstatných rozporů.

20. Podstatou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je

právní posouzení skutku. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nikoliv na skutkový stav, který prezentuje dovolatel v jiné verzi, kterou se snaží prosadit.

21. K porušení § 12 odst. 2 tr. ř. podle státního zástupce nedošlo. Jednání zachycené ve skutkové větě nevykazuje žádné výjimečné rysy ukazující na mimořádně nízkou společenskou škodlivost jednání. Soudy zjištěné jednání obviněného vykazuje znaky výtržnosti ve smyslu ustálené judikatury, podle státního zástupce dokonce představuje typický případ výtržnosti. Právní kvalifikaci jednání obviněného tak státní zástupce považuje za správnou.

22. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

24. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

25. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

26. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem-advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

30. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

31. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný Ch. jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Konkrétní námitky obviněného však směřují výlučně proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolání obviněného obsahuje jak námitky skutkové a procesní povahy (námitky proti způsobu hodnocení důkazů), tak námitky právní (námitky týkající se nenaplnění znaků trestného činu výtržnictví a aplikace zásady subsidiarity trestní represe).

32. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že v projednávané věci existuje zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, což ve svém dovolání podrobně rozebírá.

33. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu citovaného dovolacího důvodu se jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 3 Tdo 824/2022).

34. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, pak musí konstatovat, že argumentace obviněného nepřekračuje meze prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak jej provedly nižší soudy. Obviněný podrobně rozebírá výpovědi jednotlivých svědků a akcentuje ty pasáže svědeckých výpovědí, které vyznívají v jeho prospěch nebo které relativizují to, co svědci uvedli, avšak již pomíjí ty pasáže jejich výpovědí, které jej naopak usvědčují.

35. Není pravdou, že by soudy nezohlednily skutečnost, že záznam z kamery městského strážníka byl pořízen až po incidentu, jehož se účastnil obviněný Ch. Z odůvodnění rozsudků obou soudů vyplývá, že soudy si byly této skutečnosti vědomy a záznam používaly jako nepřímý důkaz k hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného Ch., když tento záznam zachycuje reakce aktérů potyčky bezprostředně po jejím skončení (srov. bod 21. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

36. Obviněný považuje za excesivní, že nižší soudy na jedné straně označily výpovědi svědků majících vztah k některému z obviněných za nevěrohodné, současně však vycházely z výpovědi svědka P., který je kamarádem bratrance obviněného L. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že obviněný poněkud zkresluje to, co soudy k otázce věrohodnosti svědků uvedly. Nalézací soud v bodě 19. odůvodnění rozsudku uvedl, že svědci, kteří jsou svázáni s jednou či druhou stranou sporu, vypovídají značně tendenčně, skutkový děj mají sklon hodnotit optikou jimi zvolené strany a promítají do něj své subjektivní náhledy na průběh skutkového děje. To však nečiní svědecké výpovědi zcela nepoužitelnými, pouze je třeba o to více dbát na posouzení věrohodnosti jednotlivých svědků a jejich tvrzení konfrontovat s důkazy objektivní povahy (zejm. kamerovým záznamem strážníka městské policie a s listinnými důkazy) a s výpověďmi ostatních svědků. To přitom soudy obou stupňů učinily. Pokud jde o výpověď svědka P., nelze přehlédnout, že tento svědek roli obviněného L. (s jehož bratrancem kamarádí) v konfliktu na rozdíl od ostatních svědků nebagatelizoval, a tak nelze soudům vytýkat, že jeho výpověď považovaly za poměrně věrohodnou i ve vztahu k roli obviněného Ch. v konfliktu. Závěry nižších soudů o aktivním zapojení obviněného Ch. do konfliktu pak korespondují i s výpověďmi svědků J. (který potvrdil vzájemné fyzické napadání) a svědka F. (který slyšel dohady o prodejní místo předtím, než viděl pozdější část potyčky, kdy již obviněný L. získal nad obviněným Ch. převahu).

37. Obviněný tedy v dovolání sice rozporoval některá konkrétní skutková tvrzení, avšak neuvedl žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr, že kterékoliv z těchto skutkových zjištění nevyplývá z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů výkladu. Námitky obviněného tak sice bylo možno podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se ovšem o námitky zjevně neopodstatněné.

38. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný rozporoval také to skutkové zjištění, že podkožní krevní výron na krku způsobil obviněnému L. právě on. Ostatní dvě zranění odvolací soud totiž ze skutkové věty vypustil, neboť nebylo možné bez rozumných pochybností uzavřít, že tato zranění L. způsobil právě obviněný Ch.

39. K této námitce Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že se námitka s uplatněným dovolacím důvodem míjí. Uvedené skutkové zjištění totiž není určující pro naplnění znaků trestného činu, neboť jednání obviněného by bylo kvalifikováno jako přečin výtržnictví pode § 358 odst. 1 tr. zákoníku i v případě, že by obviněný Ch. obviněnému L. žádné zranění nezpůsobil, neboť způsobení následku v podobě zranění není znakem uvedeného trestného činu. Námitka by navíc nebyla opodstatněná ani po věcné stránce. Podle nalézacího soudu (viz bod 52. odůvodnění rozsudku) i odvolacího soudu (viz bod 31. rozsudku) lze obviněnému přičítat způsobení podkožního krevního výronu na krku vzadu vpravo dole, který vznikl tím, že obvinění Ch. a L. byli spolu po delší dobu ve fyzickém kontaktu, kdy se kromě vzájemných úderů také drželi. Jakkoliv bylo zjištěno, že obviněného L. bily i další osoby, je obviněný Ch. jediný, kdo L. držel za krk. Pokud tedy soudy přičetly způsobení uvedeného zranění obviněnému Ch., jedná se o závěr logický, který je zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

40. Konečně obviněný argumentoval porušením zásady zásadou in dubio pro reo a z toho vyplývajícím porušením presumce neviny. Je třeba uvést, že zásada in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Tuto zásadu však nelze vykládat tak, že existence jakýchkoliv rozporů mezi důkazy by měla automaticky vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Jak již bylo rozebráno výše v tomto usnesení, o takovou situaci se však v projednávané věci nejednalo.

41. K námitkám, které obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí následující. Většina námitek obviněného uplatněnému důvodu formálně vzato odpovídá, neboť směřují do oblasti právního hodnocení skutku. Současně však obviněný ve většině případů smísil námitky právní povahy s námitkami skutkovými. Tím ovšem jeho námitky vybočily z rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu je totiž skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

42. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že pro právní kvalifikaci jednání obviněného je podstatné to, který z obviněných jako první začal s napadáním druhého (přičemž obviněný Ch. tvrdí, že to byl obviněný L.). Nejvyšší soud tento náhled obviněného na skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku nesdílí.

43. Podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu výtržnictví dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Předmětem ochrany podle citované skutkové podstaty je primárně veřejný pořádek, sekundárně pak zdraví, majetek, čest a lidská důstojnost [srov. PROVAZNÍK, Jan. § 358 (Výtržnictví). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 1.]. Výtržností se pak rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám mezilidského (občanského) soužití (srov. usnesení Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, publikované pod č. 44/1990 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek).

44. V projednávané věci bylo prokázáno, že obvinění Ch. a L. se po předchozí slovní potyčce vzájemně fyzicky napadli mj. údery pěstmi do obličeje. Bylo přitom zjištěno, že obviněný Ch. v žádném případě nebyl jen pasivní obětí, jak se snaží prezentovat, konfliktu se aktivně účastnil a jeho jednání se rozhodně neomezovalo jen na obranu před útokem obviněného L., jakkoli L. nakonec získal jednoznačnou převahu. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že takové jednání obviněného je výtržností ve smyslu citované skutkové podstaty. Z hlediska naplnění objektivní stránky trestného činu výtržnictví přitom není rozhodné ani to, kdo byl iniciátorem verbálního konfliktu, ani to, kdo koho uhodil jako první.

45. Pokud obviněný namítal, že soudy nedostatečně odůvodnily, proč považují jednání obviněného za výtržnost, jedná se o námitku proti důvodům rozhodnutí, která je ve smyslu § 265a odst. 4 tr. zákoníku nepřípustná. Dále lze konstatovat, že nalézací i odvolací soud se právním posouzením jednání obviněného vcelku podrobně zabývaly (srovnej zejm. body 57. a 58. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 29. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odůvodnění obou rozsudků odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. zákoníku a Nejvyšší soud na ně v podrobnostech odkazuje. Konečně Nejvyšší soud uvádí, že jednání obviněného znaky výtržnosti vykazuje, jak již bylo rozebráno výše (body 40. - 41. tohoto usnesení).

46. Obviněný v dovolání předkládá Nejvyššímu soudu citace z judikatury týkající se jednání, která nebylo možno posoudit jako výtržnictví s ohledem na individuální charakter sporu či s ohledem na skutečnost, že svědky incidentu byly výhradně osoby blízké, které jej jako výtržnost nevnímaly. Dovolání obviněného však neobsahuje žádnou konkrétní argumentaci, jak by se uvedená judikaturní východiska měla odrazit v nyní projednávané věci. S ohledem na ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. přitom není úkolem Nejvyššího soudu, aby si za dovolatele argumentaci domýšlel.

47. Pokud se snad obviněný snaží naznačit, že konflikt se výrazněji nedotýkal třetích osob, pak je třeba tuto jeho argumentaci odmítnout. Individuální spor není výtržnictvím pouze za situace, kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby a významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016). O takovou situaci se však v nyní projednávané věci zjevně nejednalo, když se konflikt odehrál na frekventované ulici, navíc v době přípravy na pouť, kdy se v ulici nacházela řada dalších prodejců, kteří právě vybalovali své stánky, a kteří mohli mít důvodné obavy o své zdraví a majetek. Obdobně se jednání dotýkalo obyvatel XY, kteří bydlí v rodinných domech v bezprostřední blízkosti konfliktu. Konečně z kamerového záznamu strážníka městské policie je patrné, že konflikt mezi obviněnými Ch. a L. způsobil na místě značný rozruch. Z hlediska místního jednání obviněných naplnilo obě alternativy skutkové podstaty přečinu výtržnictví, konflikt totiž proběhl jak na místě veřejnosti přístupném, tak veřejně, přičemž k naplnění objektivní stránky přečinu výtržnictví by postačovala i jen jedna z těchto forem. Nejvyšší soud tak konstatuje, že v projednávané věci neshledal žádné specifické okolnosti, které by měly vést k závěru, že jednání obviněných po objektivní stránce nenaplnilo skutkovou podstatu přečinu výtržnictví.

48. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že se v jeho věci měla uplatnit zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. ř.

49. Platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Závěr o využití zásady subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské škodlivostí činu lze učinit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

50. Obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné okolnosti, kterými by se projednávané skutky vymykaly běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné skutkové podstaty, a takové okolnosti v projednávané věci neshledává ani Nejvyšší soud. Naopak lze souhlasit se státním zástupcem, že se jedná o poměrně typický případ výtržnictví, navíc zesílený způsobením zranění obviněnému L. Důvody pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. ř. tak v projednávané věci nejsou dány.

51. Konečně Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že nebyl náležitě objasněn jeho motiv. K této námitce je předně třeba uvést, že motiv není znakem posuzovaného trestného činu, a proto se nejedná o námitku, kterou by bylo možné podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Současně se však jedná o námitku věcně neopodstatněnou. Motiv obviněného totiž objasněn byl, byť jej obviněný popírá – byl jím zjevně spor o umístění prodejních stánků, kdy obviněný Ch. jezdil na pouť se stánkem pravidelně, zatímco obviněný L. byl na pouti nově.

52. Nejvyššímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že námitky obviněného se částečně míjí s jím uplatněnými dovolacími důvody. Námitky, které bylo možné pod uplatněné dovolací důvody podřadit, pak shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

53. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

54. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 2. 2024

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu