3 Tdo 920/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28.
listopadu 2002 o dovolání podaném obviněným O. F., t. č. ve výkonu trestu
odnětí svobody ve Věznici H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 36/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 16/99, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2001, sp. zn. 31 T 16/99, byl
obviněný O. F. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.,
který po skutkové stránce spočíval v tom, že dne „ 9. 4. 1996 kolem 23.00 hod.
ve V. M., v podnapilém stavu, kdy měl v krvi okolo 2,00 promile alkoholu, po
předchozím konfliktu s těžce podnapilým poškozeným M. F., srozuměn s tím, že
jej může usmrtit, opakovaně ze vzdálenosti maximálně 2,7 m na něj vystřelil z
nelegálně držené palné zbraně, a to samonabíjecí pistole, a to i přesto že jeho
manželka se mu nejprve slovně a pak i fyzicky snažila ve střelbě zabránit,
přičemž poškozeného jednou zasáhl do hlavy v čelní krajině a způsobil mu tak
smrtelné poranění v podobě roztříštění a otoku mozku a kmene mozkového
následkem průstřelu hlavy, kterému poškozený na místě podlehl.“ Za tento
trestný čin byl odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání 10 roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo
obviněnému uloženo ochranné opatření spočívající v zabrání věci, a to
samonabíjecí pistole.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 36/2002, tak, že je podle §
256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl
právní moci dne 15. 5. 2002 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Obviněný O. F. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. dovolání, jímž napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
5. 10. 2001, sp. zn. 31 T 16/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 36/2002. Uplatněnými dovolacími
důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odůvodnil oprávněnost použití
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s odkazem na ustanovení
§ 2 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a v tomto rámci především poukázal
na povinnost orgánů činných v trestním řízení projednávat trestní věci co
nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních
práv a svobod (dále jen „Listina“) a mezinárodními smlouvami o lidských právech
a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Podle přesvědčení
dovolatele důvodem pro zastavení trestního stíhání z důvodu § 11 odst. 1 písm.
j) tr. ř. byla skutečnost, že trestní stíhání trvalo neúměrně dlouhou dobu,
takže bylo vedeno v rozporu s článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, jež v rámci spravedlivého procesu zakotvuje
právo na vyřízení věci v přiměřené době. Dovolatel na základě úkonů orgánů
trestního řízení, jejichž přehled rozvedl v odůvodnění dovolání, dospěl k
závěru, že doba 4 roků 1 měsíce a 27 dnů představovala v souhrnu nedůvodné
průtahy v řízení, přičemž celé řízení v předmětné trestní věci pak trvalo 6
roků 1 měsíc a 5 dnů. Dovolatel konstatoval, že po celou dobu trestního stíhání
respektoval pokyny orgánů činných v trestním řízení, nemařil svým jednáním
prováděné úkony a svým počínáním nijak nepřispěl k prodlužování řízení. V této
souvislosti zdůraznil význam mezinárodních smluv pro trestní řízení, zejména
pokud jde o již zmiňovaný článek 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a poukázal rovněž na rozhodnutí, které učinil Vrchní soud v
Praze pod sp. zn. 8 To 4/2000, když v obdobném případě zastavil trestní stíhání
z důvodu nepřípustnosti podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
spočívalo podle dovolatele v tom, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily
otázku jeho zavinění ve vztahu k subjektivní stránce skutkové podstaty
trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Na základě podrobného
rozboru výsledků dokazování provedeného v hlavím líčení a s ním souvisejících
skutkových okolností, vyslovil dovolatel přesvědčení, že k usmrcení poškozeného
M. F. nedošlo v důsledku úmyslného trestného činu, a to ani v nepřímé formě (§
4 písm. b/ tr. zák.), nýbrž v důsledku trestného činu spáchaného z nedbalosti
(§ 5 písm. a/ tr. zák.). Poněvadž trestný čin vraždy je trestným činem
úmyslným, bylo jeho jednání nesprávně právně kvalifikováno podle § 219 odst. 1
tr. zák., ačkoliv mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle
§ 224 odst. 1, 2 tr. zák., jak byl skutek původně kvalifikován. Dovolatel dále
namítl, že i při stávající kvalifikaci skutku jako trestného činu vraždy podle
§ 219 odst. 1 tr. zák. je navíc vadný výrok o trestu, když při jeho uložení,
byť na samé dolní hranici trestní sazby, nebyly dostatečně vzaty v úvahu
okolnosti případu ani poměry dovolatele. Jestliže nebylo použito zmírňovacího
ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., ačkoliv podle dovolatele pro to byly splněny
podmínky, je třeba trest odnětí svobody v trvání 10 let v posuzovaném případě
považovat za nepřiměřeně přísný a neodpovídající zásadám pro ukládání trestu
podle § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů dovolatel v petitu dovolání alternativně navrhl, aby
dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a poté,
podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že z důvodu § 11 odst. 1 písm. j) tr.
ř. se trestní stíhání zastavuje, nebo jej sám nově uznal vinným trestném činem
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu přiměřený trest
odnětí svobody, popř. nebude-li vyhověno žádnému z těchto návrhů, aby napadený
rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 40 odst. 1 tr. zák. mu
uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonem stanovené trestní sazby,
pro jehož výkon by jej zařadil do věznice s ostrahou.
K dovolání obviněného O. F. se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně Nejvyšší státního zastupitelství (dále jen státní
zástupkyně) a uvedla, že dovolatelův mimořádný opravný prostředek v rozporu s
požadavkem ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř. směřuje proti prvostupňovému
rozhodnutí v předmětné věci. Na tomto závěru o nesprávném postupu dovolatele
podle jejího názoru nic nemění ani okolnost, že v textu odůvodnění dovolání je
uvedeno, že dovolání je podáno proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
5. 10. 2001, sp. zn. 31 T 16/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 15. 5. 2002, neboť i ostatní pasáže vymezující rámec dovolacího
rozhodnutí jsou omezeny pouze na prvostupňový odsuzující rozsudek. Státní
zástupkyně dále zdůraznila, že zákon klade zvýšené nároky na obsahové
náležitosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku, což vyplývá mimo
jiné z toho, že musí být podáno výlučně obhájcem v postavení advokáta, tedy
osoby spojené s předpokladem potřebné úrovně právních znalostí. Navrhla proto,
aby dovolací soud v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1
písm. a/ tr. ř. dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
odmítl jako nepřípustné.
Obviněný O. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje požadavky uvedené v § 265d
odst. 2 tr. ř. Pokud jde o obsahové náležitosti ve smyslu ustanovení § 265f
odst. 1 tr. ř. je ovšem třeba připomenout, že dovolání vždy směřuje proti
rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem
rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, má směřovat
též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel však zvolil opačný postup.
Poněvadž však výslovně napadl rozhodnutí soudů obou stupňů a z obsahu
dovolání je též zřejmé, které výroky, z jakých důvodů a v jakém rozsahu napadá,
nejevila se konstatovaná formální vada v daném případě natolik závažná, aby
bylo možno učinit závěr, že dovolání nesplňuje hlediska stanovená v § 265f
odst. 1 tr. ř., a že je tedy třeba dovolání odmítnout pro nedostatek
náležitostí jeho obsahu podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Konečně ani soud
prvního stupně neshledal důvod k obligatornímu postupu podle § 265h odst. 1 tr.
ř., přestože dovolání obviněného mu bylo doručeno již dne 22. 7. 2002 (č. l.
620) a dvouměsíční dovolací lhůta obviněnému uplynula teprve dnem 17. 8.
2002.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve
druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a
směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve dovolacím důvodem uplatněným podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle citovaného ustanovení zákona je
dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon
vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci
samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda
skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj.
zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a
úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které
dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od
případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové
vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné
zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo,
samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je
uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným
skutkovým zjištěním podmíněna.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve
věci samé.
Ve věci obviněného O. F. však dovolací námitky uplatněné podle shora citovaného
ustanovení směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, je-li dovolatelem
poukazováno na to, že obsah provedeného dokazování reálně prokazoval skutkový
stav, který neumožňoval závěr o jeho úmyslném zavinění ve vztahu ke způsobenému
následku (účinku), tj. usmrcení poškozeného. S tím pak dovolatel spojuje hmotně
právní důsledky, jež měly spočívat ve vadném právním posouzení skutku jako
trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Námitky týkající se
nepřiměřenosti uloženého trestu jsou rovněž opírány o existenci okolností
vztahujících se k osobě dovolatele i k případu samotnému, jež měly být následně
hodnoceny podle ustanovení hmotného práva (§ 40 odst. 1, § 23 odst. 1 a § 31
odst. 1 tr. zák.).
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je
zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem
spatřován ve vadách týkajících se zjišťování skutkového stavu věci (tj. ve
vadách procesní povahy), jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně
právní posouzení skutku a hmotně právních otázek rozhodných pro ukládání
trestu. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu
s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah
konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v
příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání
opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř. Pokud by obviněný podal dovolání
jen z výše uvedených důvodů, muselo by být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §
265b tr. ř.
Druhý dovolací důvod obviněného spočíval v námitce, že trestní řízení v
posuzované věci bylo zatíženo průtahy, jež ve svém souhrnu měly činit téměř 4
roky a 2 měsíce, přičemž samotné řízení trvalo déle než 6 let. Skutečnost, že
trestní stíhání trvalo neúměrně dlouhou dobu, byla podle dovolatele důvodem
pro zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť
pokračování v něm by bylo v rozporu s článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož mají účastníci řízení v
rámci spravedlivého procesu právo na vyřízení věci v přiměřené době. V dané
souvislosti dovolatel poukázal též na ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř., z něhož
mj. vyplývá, že orgány činné v trestním řízení musí trestní věci projednávat co
nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a
mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká
republika vázána. Předmětné námitky dovolatele je třeba z hlediska ustanovení §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř. považovat za relevantní.
Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podat v případech, kdy
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Důvody zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost zákon
vymezuje v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a
musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká
republika vázána.
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“), byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., a stala se
tak součástí právního řádu ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona
č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10
Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001
Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené
mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika
vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a
účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již
všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament
souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž
stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní
smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným
názvem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na
rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na
konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře
Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně
závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6
odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto
práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení
trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny
prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z
článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči
obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a
nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje
porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé
zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v
žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit
nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v
trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli
dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu
České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům
Soudu. Ústavní soud naopak zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno
právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě,
nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této
souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru,
že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS
70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému
orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně
jednal (srov. nálezy sp. zn. I ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
Podle současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 27.
3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, ze
dne 25. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 110/2002, a rozhodnutí ze dne 10. 7. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 178/2002) je zastáván názor, že výjimečně lze připustit možnost
zastavení trestního stíhání obviněného s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy
za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do
extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené
lhůtě. V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že v otázce dodržení práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje jakýkoliv obecný model řešení,
nýbrž každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na
jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
ve formě zastavení trestního stíhání nelze bezvýjimečně vyloučit, ale je nutno
takové rozhodnutí vnímat jako řešení zcela výjimečné s ohledem na konkrétní
okolnosti každého takového případu. Při tomto individuálním posuzování je na
straně druhé nutno vždy brát v úvahu i samotný účel trestního řízení vyjádřený
v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř., jež spočívá zejména v náležitém zjištění
trestných činů a ve spravedlivém potrestání jejich pachatelů.
Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné zdůraznit, že trestní řád v již
citovaném ustanovení § 11 odst. 1 uvádí případy, ve kterých je trestní stíhání
nepřípustné, a v důsledku toho je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze
v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení § 11
odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně. V tomto smyslu představují kogentní úpravu
a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do
zásady oficiality a legality patřící mezi základní zásady trestního řízení. To
v plné míře platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Odkaz na
mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení
znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení
trestního stíhání jednoznačně. V případě zvažované Úmluvy tomu tak není a jak
již bylo uvedeno článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení
trestního stíhání neobsahuje. Vzhledem k tomuto nedostatku příslušné pozitivní
úpravy by bylo možno dovodit v uvedených zcela výjimečných (extrémních)
případech existenci podmínek pro zastavení trestního stíhání s odkazem na
článek 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním
zásadně přípustná.
V předmětné trestní věci obviněného O. F. byly již v rámci řádného opravného
prostředku (odvolání) uplatněny námitky, že z hlediska délky trestního řízení
mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces, a že trestní stíhání mělo být proto
zastaveno jako nepřípustné. Vrchní soud v Olomouci se v odůvodnění svého
rozhodnutí s těmito námitkami vypořádal a dospěl k závěru, že v průběhu
trestního stíhání obviněného, jež bylo vedeno o vysoce závažném trestném činu,
bylo nutno provést obsáhlé dokazování spojené též s nutností obstarat řadu
znaleckých posudků. I když tento soud shledal, že k určitým průtahům ze strany
orgánů činných v trestním řízení došlo a jejich vliv na délku trestního řízení
vzal v úvahu, nedovodil, že by délka řízení v tomto konkrétním případě byla
důvodem, pro který by bylo nutno trestní stíhání s ohledem na ustanovení § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavit.
Při posuzování opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu vycházel Nejvyšší
soud z kritérií podrobně rozvedených výše, přičemž pro daný případ považoval
dále za významné, že předmětné řízení se týká jednoho z nejzávažnějších
trestných činů – trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. O komplikovanosti
tohoto řízení svědčí mimo jiné i skutečnost, že na podkladě původní obžaloby
(ze dne 5. 5. 1997) byl obviněný stíhán toliko pro trestný čin ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., v souběhu s trestnými činy výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr.
zák., a teprve po rozhodnutí soudu o vrácení věci do přípravného řízení a jejím
následném došetření byla dne 12. 7. 1999 podána nová obžaloba, v tomto případě
již pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Krajský soud v Ostravě
konal hlavní líčení od 6. 8. 2001 a dne 5. 10. 2001 ve věci rozhodl odsuzujícím
rozsudkem. Z podnětu odvolání obviněného následně ve věci jako soud druhého
stupně rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, jehož rozhodnutím ze dne 15. 5. 2002
bylo trestní stíhání pravomocně skončeno.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že mezi jednotlivými úkony orgánů činných v
trestním řízení docházelo k prodlevám v různé délce (a to i ve stadiu řízení
před soudem) a tato okolnost měla nepochybně vliv i na celkovou délku řízení.
Ovšem i za stavu, že by průtahy řízení činily v souhrnu více než 4 roky, jak
je namítáno v dovolání, nelze podle názoru Nejvyššího soudu vzhledem k
okolnostem a závažnosti projednávané věci mít za to, že prodlužování řízení v
tomto individuálním případě bylo s přihlédnutím k ustanovení článku 6 odst. 1
Úmluvy natolik nepřiměřené (extrémní), aby s ohledem na dodržení práva
dovolatele na spravedlivý proces bylo možno rezignovat na ostatní zásady
trestního procesu, zejména pak na dosažení jeho účelu podle § 1 odst. 1 tr. ř.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného O. F odmítl,
aniž by věc dále přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 265i
odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí
dovolání v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2002
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler