3 Tdo 926/2024

3 Tdo 926/2024-492

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání, které podala obviněná V. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2024, č. j. 11 To 165/2024-458, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 17/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. D. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 4. 2024, č. j. 1 T 17/2024-441, byla obviněná V. D. uznána vinnou z organizace přečinu pomluvy podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to soud obviněné uložil trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, který podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Uvedeného přečinu se obviněná dopustila tím, že:

dne 28. 9. 2022 nejprve v přesně nezjištěné době z dosud přesně nezjištěného místa uveřejnila již odsouzená A. K. ze svého mobilního telefonu s účastnickým telefonním číslem XY na internetovém inzertním portálu Bazoš pod uživatelským jménem „XY“ příspěvek k inzerátu ohledně prodeje mainských mývalích koček uživatele „XY“ ve znění: „Na první pohled pěkná koťata jsou ale nemocná a zatížená ????“, k čemuž ji předem instruovala V. D., která uvedený komentář nechtěla psát pod svým jménem, dále dne 8. 10. 2022 v přesně nezjištěné době z dosud přesně nezjištěného místa, uveřejnila A. K. na žádost V. D., která ji instruovala prostřednictvím své dcery N. V., nar. XY, ze svého mobilního telefonu s účastnickým telefonním číslem XY na internetovém inzertním portálu Bazoš pod uživatelským jménem „XY“ příspěvek k uživateli „XY“ ve znění: „Nehrajte si na podstivou! Caliciviroza, herpes a zažívací obtíže! Jen honíte prachy ????????!!!!“, ačkoli se tato tvrzení nezakládala na pravdě, koťata byla řádně očkována a v dobrém zdravotním stavu, čímž způsobily výrazný odliv zájemců poškozené V. K., nar. XY, majitelce chovné stanice mainských mývalích koček XY, která následně nemohla prodat odchovaná koťata.

2. Proti rozsudku nalézacího soudu podala obviněná odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2024, č. j. 11 To 165/2024-458, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání. Usnesení odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, její námitky však směřují pouze proti výroku o vině. Dovolání opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

4. Obviněná zpochybňuje naplnění subjektivní i objektivní stránky přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku (bod III. dovolání) a v návaznosti na to (viz níže v tomto usnesení) poukazuje na nízkou společenskou škodlivost svého jednání, která nedovoluje uzavřít, že by vznikla její trestní odpovědnost (bod IV. dovolání).

5. Podle obviněné v jejím jednání nelze spatřovat úmysl být organizátorem přečinu pomluvy. Ve zveřejnění dvou krátkých příspěvků (spíše narážek) nemůže být shledán úmysl ohrozit vážnost jiného, natož pak „značnou měrou“. Soudy se podle obviněné nevypořádaly s faktem, že v diskusích na internetu běžně dochází k tzv. „hejtům“, které jsou brány jako přirozený projev anonymního vyjadřování na internetu a nejsou společností brány vážně. Soudy také dostatečně nevzaly v potaz, že příspěvky tohoto typu přestávají být relevantní již po přidání několika dalších příspěvků, protože se přesunou do historie fóra, což podle obviněné opět snižuje intenzitu jejího jednání.

6. Obviněná je přesvědčena, že její jednání nebylo způsobilé ohrozit značnou měrou vážnost poškozené či způsobit jinou vážnou újmu. S odkazy na komentářovou literaturu namítá, že s ohledem na nízkou společenskou škodlivost jejího jednání měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. V projednávané věci se podle obviněné nejednalo o případ, kdy by jiné možné prostředky řešení této situace selhávaly nebo nebyly efektivní.

7. Obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek nalézacího soudu, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obviněnou obžaloby.

8. Dovolání obviněné bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněné a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.

9. Podle státního zástupce se s námitkami obviněné stran společenské škodlivosti vypořádal jak nalézací, tak odvolací soud. Se závěry soudů se státní zástupce ztotožňuje.

10. Státní zástupce konstatuje, že otázka, zda konkrétní pomluva dosahuje či nedosahuje nezbytné škodlivosti činu pro společnost, je otázkou dosti komplikovanou a judikaturou řešenou s různými výsledky. Shrnuje závěry relevantní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soud vyznívající jak ve prospěch, tak v neprospěch dovolatelky.

11. Pro posouzení, zda konkrétní pomluva dosahuje dostatečné škodlivosti pro společnost ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, je podle státního zástupce možno dovodit z citované judikatury následující obecná pravidla. Větší význam má, do jaké sféry života bylo deliktním jednáním zasaženo. Menší (ale nikoliv nicotný) význam má, zda je možno netrestními nástroji dosáhnout dostatečné satisfakce a nápravy. Nezbytná škodlivost zpravidla není dána u pomluv zaměřených pouze na podnikatelské prostředí, kde je hlavním cílem zisk. Dále pak ani u pomluv, u nichž je možno napravit způsobené škody plně (nebo ještě lépe) nástroji práva občanského či správního. Trestní postih se oproti tomu uplatní v případě pomluv silně zraňujících – zejména zasahujících nejintimnější osobní sféru jednotlivce. Konkrétní hodnocení škodlivosti je v každé jednotlivé věci nutno provést na základě všech okolností konkrétního případu.

12. Z tohoto pohledu je nyní projednávaná věc hraniční. Na jedné straně dovolatelka zasáhla především podnikání poškozené, která po zveřejnění pomluvy nemohla prodat k prodeji připravená koťata. Vedle toho byla ovšem zasažena také osobní sféra života poškozené, která byla jakožto chovatelka lidsky ponížena.

13. Státní zástupce poukázal na to, že při takto malém podniku zaměřeném pouze na domácí mazlíčky se podnikání a dosahování zisku mísí s nejintimnější osobní sférou takové malé podnikatelky – s pocitem ekonomické nezávislosti, s láskou ke zvířatům a se ctí chovatelky o zvířata dobře pečující. Podle sdělení poškozené u hlavního líčení dne 11. 4. 2024 se tato z komentářů nejprve psychicky zhroutila a brečela, neboť zastavením obchodů neměla ani na krmivo a musila si půjčit peníze od své matky. Zastavení prodejů mělo význam existenční a nespočívalo jen ve snížení zisku. Pomluva organizovaná dovolatelkou tak zasáhla nejen podnikatelské prostředí, ale i osobní sféru života poškozené.

14. Za rozhodnou nakonec státní zástupce považuje nemožnost nápravy prostředky soukromého práva. Tedy, že bez vedení trestního řízení by bylo pro poškozenou v podstatě nemožné ztotožnit osobu, která vložení nepravdivých komentářů pod inzerát zorganizovala. Dovolatelka z konspirativních důvodů vyzvala k tomuto vložení prostřednictvím své dcery odsouzenou K., jejíž jméno ani telefonní číslo poškozená neznala. Trestní oznámení učinila poškozená právě pro svou neschopnost se pomluvě bránit. V dané konkrétní věci tak škodlivost činu zvyšoval způsob provedení činu „skrytě, prostřednictvím A. K.“, jak uvedl již nalézací soud.

15. Ve správním řízení pro přestupek by policie nečinila šetření ke zjištění osoby podezřelé, protože podle zákona č. 250/2016 Sb. je takové šetření prováděno pouze v případě přestupků proti občanskému soužití, v jejichž důsledku došlo k ublížení na zdraví. V řízení občanskoprávním by pak bylo zjištění pachatelky ještě více nejisté a závislé spíše na úkonech mimoprávních.

16. Anonymitou pachatele se tak dovolatelčina věc liší zejména od shora uvedené věci rozhodnuté usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 288/2021. Státní zástupce má za to, že mimo trestní řízení by poškozená reálnou legální možnost nápravy neměla. Dovolatelka nebyla ochotna ani k žádné peněžní kompenzaci. I z hlediska ústavního považuje proto za přípustné, pokud byla v předmětné věci dosažena náprava za pomoci nástrojů trestně právních, a nikoliv nástroji práva občanského či správního. Skutek byl tedy správně posouzen jako trestný čin, tedy bez užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

17. Státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

18. Na vyjádření státního zástupce zareagovala obviněná replikou. S odkazy na vybrané pasáže judikatury odmítá úvahy státního zástupce o nemožnosti poškozené dosáhnout nápravy civilněprávní cestou. Poškozená měla dostatečnou znalost o osobě, která příspěvek na sociální síť vložila. Již samotná znalost této osoby jí umožnila činit kroky k soukromoprávní ochraně svých práv. Pokud by v průběhu řízení vyšlo najevo, že původcem příspěvků je jiná osoba, není problém použít institut změny účastníka řízení. Je nadále přesvědčena, že trestní řízení nemělo být vůbec zahájeno.

19. Obviněná reagovala také na bod 13. vyjádření, kde je uvedeno, že jejím jednáním došlo k zastavení prodejů koťat poškozené, což pro ni mělo existenční význam. Dovolatelka zpochybňuje, že dva příspěvky na sociální síti, které během velice krátké doby zapadly v historii ostatních příspěvků, byly způsobilé zastavit veškeré obchody poškozené. I kdyby bylo možné o tomto scénáři jen uvažovat, s ohledem na relevanci příspěvků na sociálních sítích by tyto příspěvky mohly být způsobilé jen k velice krátkému časovému posunu prodejů koťat. Okolnost, že by krátký odklad prodejů koťat poškozené jako podnikatelce způsobil existenční problémy, nemůže být bez dalšího kladen za vinu dovolatelce a způsobit tím trestnost jednání. Vytvoření alespoň minimální peněžní rezervy je úkolem každé svéprávné osoby. Dovolatelka má tedy zato, že poškozené ve skutečnosti žádná škoda nevznikla, jen mohlo dojít k pozdějšímu přijetí úplat za prodaná koťata. Dovolatelka setrvala na svém závěrečném návrhu.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

21. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

23. Obviněná uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

28. Na podkladě obviněnou uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné.

IV. Důvodnost dovolání

29. Z obsahu dovolání obviněné vyplývá, že obviněná své dovolání směřuje toliko proti výroku o vině, tedy proti výroku, kterým byla uznána vinnou z organizace přečinu pomluvy podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněná pak vznáší námitky proti závěrům soudů o naplnění subjektivní a objektivní stránky přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to v úzké návaznosti na to, jaká je společenská škodlivost jejího jednání z hlediska některých znaků objektivní stránky a zda je z tohoto pohledu vůbec dána její trestní odpovědnost.

30. Ještě před tím, než se Nejvyšší soud zaměřil na (věcné) posouzení toho, zda obviněnou vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným (či jiným) důvodům dovolání, je nutné podanému dovolání vytknout, že toto dovolání [založené na důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.] je výslovně podáno proti usnesení Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu (viz bod I./.1 dovolání). Z uvedených dovolacích důvodů však je v dalších částech tohoto dovolání odůvodněn pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se za stávající procesní situace má (nepochybně) vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako soudu prvního stupně. Je současně zjevné, že usnesení Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu měla obviněná napadnout toliko podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

31. Pokud bylo právě Nejvyšším soudem konstatováno, že napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo možno přezkoumat pouze z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., lze ve vztahu k dále uplatněnému dovolacímu důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že v obsahu dovolání zcela absentuje jakákoliv argumentace k tomuto dovolacímu důvodu. Pak však lze jen zopakovat již výše uvedené (viz bod 27. tohoto usnesení), že Nejvyšší soud je z hlediska svého rozhodování vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. V každém případě pak platí, že ty námitky obviněné, které byly náležitě odůvodněny, odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a z pohledu tohoto dovolacího důvodu také byly podrobeny dovolacímu přezkumu.

32. Pokud jde o tento dovolací důvod, obviněná sice v podaném dovolání neuplatnila jeho konkrétní variantu, tedy výslovně neurčila, zda namítá

nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, platí však, že pokud je zpochybňována subjektivní a objektivní stránka trestného činu či otázka společenské škodlivosti jednání podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jedná se o otázku právní, kterou lze zpravidla podřadit pod první variantu obviněnou uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

33. Je skutečností, že uvedená námitka byla obviněnou (opakovaně) uplatněna již v předcházejících fázích trestního řízení, a že se s touto námitkou oba soudy zabývaly. V takovém případě, dochází-li znovu k uplatnění této námitky a lze-li se závěry obou nižších soudů souhlasit v tom směru, že zjišťované jednání obviněné je natolik společensky škodlivé, že lze u obviněné dovodit její trestní odpovědnost, pak by bylo možno označit takové její dovolání jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). S ohledem na dovolací námitky obviněné a povahu či charakter jejího protiprávního jednání však považuje Nejvyšší soud za nutné argumentaci obou nižších soudů k otázce společenské škodlivosti činu obviněné pro společnost doplnit o argumentaci další, jakkoliv ve prospěch správně učiněnému závěru, že jednání obviněné je natolik společensky škodlivé, že je nutno dovodit její trestní odpovědnost.

34. Bylo již výše konstatováno, že obviněná vznáší námitky proti závěrům soudů o společenské škodlivosti jejího jednání ve spojení s otázkou, zda z tohoto pohledu došlo z její strany k naplnění subjektivní a objektivní stránky přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku. K takto formulované dovolací argumentaci uvádí Nejvyšší soud následující.

35. Skutkovou podstatu přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku naplní ten pachatel, který o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu a spáchá takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

36. Podle právních závěrů soudu prvního stupně pak obviněná organizátorství k přečinu pomluvy podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, spáchala tím, že úmyslně zosnovala spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů a způsobit mu jinou vážnou újmu a spáchá tento čin veřejně přístupnou počítačovou sítí.

37. Obviněná v podaném dovolání (pod body III./1. – 6.) namítá, že nebyl prokázán její úmysl ohledně způsobilosti jejího jednání značnou měrou ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů a způsobit jí jinou vážnou újmu.

38. K těmto jejím námitkám považuje Nejvyšší soud za nutné nejprve v obecné rovině uvést, že objektivní stránka trestného činu pomluvy spočívá v tom, že pachatel o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, což je třeba hodnotit podle okolností konkrétního posuzovaného případu, zejména s přihlédnutím k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním vlastnostem, dále k povaze sdělovaného údaje, okolnostem sdělení, rozšíření takové informace apod. Postačí, že sdělovaný nepravdivý údaj je způsobilý ohrozit vážnost pomlouvaného jen u některých spoluobčanů, byť jiní by sdělovanou, byť nepravdivou okolnost, hodnotili pozitivně. Zákon přitom uvádí příklady možného ohrožení vážnosti, a to poškození v zaměstnání, narušení rodinných vztahů a jinou vážnou újmu.

39. V této trestní věci pak soudy uzavřely, že obviněná o poškozené sdělila nepravdivý údaj způsobilý značnou měrou ohrozit její vážnost u spoluobčanů a způsobit jí jinou vážnou újmu. Jiná vážná újma je újma, která se významně pomluveného dotýká a za niž se považuje (například) ohrožení jeho politické kariéry (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 215/2019), ohrožení jeho konkurenceschopnosti v důsledku ztráty důvěry a dobrého jména u klientů a obchodních partnerů a s tímto přímo spojený např. větší odliv zákazníků nebo ztráta větší zakázky při podnikání, neuzavření důležité smlouvy či možnost jiného ohrožení podnikání (např. uvedení nepravdivých skutečností nasvědčujících tomu, že je údajný dlužník v úpadku – srov. R 49/2015-II.) apod. [§ 184 (Pomluva). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2315–2316, marg. č. 3.].

40. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální (rozhodnutí pod č. R 49/1983 je, pokud jde o první větu, již nepoužitelné, neboť současná úprava nevyžaduje, aby pachatel věděl o nepravdivosti sdělovaného údaje). Nyní k trestnímu postihu postačí pouhé srozumění pachatele s tím, že údaj, který o jiném sděluje, je nepravdivý, a že tento údaj je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů; např. pachatel byl srozuměn (smířen) s tím, a to ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, že uváděním nepravdivých údajů byl schopen poškodit poškozenou v zaměstnání v zařízení sociálních služeb se staršími lidmi, kde je kladen důraz na důvěru mezi zaměstnanci a klienty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 947/2016). Závěr o nepravdivosti údaje, který je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost poškozené osoby u spoluobčanů nebo jí způsobit jinou vážnou újmu ve smyslu trestného činu pomluvy podle § 184 odst. 1, není závěrem absolutním, ale je třeba ho vykládat v kontextu s ostatními údaji. Takový závěr tedy nelze učinit izolovaně bez ohledu na další znaky skutkové podstaty citovaného trestného činu, což platí i ve vztahu k zavinění ve formě eventuálního úmyslu, se kterým je pachatel srozuměn, že jím uváděný údaj je neověřitelný a že tedy může být nepravdivý. O existenci takového eventuálního úmyslu tak může svědčit zejména to, že si pachatel neověřil pravdivost údajů, které získal o jiném a které připouštěly více alternativních závěrů, včetně těch, jež byly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozené osoby u spoluobčanů, a přesto se je rozhodl sdělit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1430/2011) [§ 184 (Pomluva). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2316, marg. č. 4.]. V této trestní věci pak soudy uzavřely, že obviněná jednala v přímém úmyslu.

41. Jakkoliv se tedy v případě námitek zpochybňujících úmysl obviněné, či znaky „značnou měrou“, „vážnost“ a „jiná vážná újma“ nepochybně jedná o námitky právní povahy, je také zjevné z obsahu dovolání, že tyto znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy obviněná spojuje s otázkou „nedostatečného posouzení společenské škodlivosti jejího jednání“ (viz bod III./1. dovolání) v důsledku čehož „nedošlo k činu společensky škodlivého v takové míře, aby došlo ke vzniku trestní odpovědnosti“ obviněné (viz bod IV./1. dovolání). Předmětem dovolacího přezkumu se tak na podkladě této argumentace obviněné stalo posouzení (právní) otázky, zda byla zásada subsidiarity trestní represe vyjádřená v § 12 odst. 2 tr. ř., aplikována v této trestní věci správně či nikoliv. Takový rozsah a podoba dovolacího přezkumu pak má svůj podklad i s ohledem na to, že obsahem dovolání obviněné žádná další její argumentace ke zpochybňovaným znakům subjektivní a objektivní stránky přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku není.

42. Nejvyšší soud se přitom se závěry soudů, že zjišťované jednání obviněné je již činem soudně trestným, zcela ztotožňuje, při vědomí toho, že posuzovaný případ pomluvy je nepochybně případem hraničním.

43. Okresní soud se otázkou týkající se zásady subsidiarity trestní represe zabýval velice stručně (a v konečném důsledku nedostatečně) pod bodem 17. odůvodnění svého rozsudku. Zde (v poslední větě tohoto bodu) uvedl, že „společenská škodlivost tohoto konkrétního jednání obžalované je dána již samotným motivem, tedy snahou dehonestovat chov poškozené, potažmo poškozenou samotnou, navíc skrytě prostřednictvím A. K., která netušila, jak závažného jednání se dopouští“. Odvolací soud se sice ke škodlivosti činu pro společnost vyjádřil obsáhleji, a to pod bodem 9. odůvodnění svého usnesení, ani toto odůvodnění však z hlediska problematické otázky ne/užití zásady subsidiarity trestní represe není vyčerpávající.

44. K posuzované otázce je nutno nejprve v obecné rovině uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Závěr o využití zásady subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské škodlivostí činu lze učinit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

45. Je nutné připustit, že otázka, zda konkrétní pomluva již dosahuje či naopak nedosahuje nezbytné škodlivosti činu pro společnost, je z hlediska rozhodovací činnosti soudů otázkou komplikovanou. Uvedené skutečnosti si byl vědom i odvolací soud, který se pokusil konfrontovat nyní posuzovaný trestný čin pomluvy s dalšími trestními věcmi, ve kterých byla předmětná otázka rovněž řešena, a to s různými závěry co do uplatnění či neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz odvolacím soudem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1103/2019, 6 Tdo 452/2022, 3 Tdo 1143/2021, respektive nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1459/22).

46. Tuto judikaturu je nutno dále doplnit i poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 474/19, který byl publikován pod č. 184/2019 Sb. nál. a usn. ÚS. Ústavní soud zde zformuloval svůj právní názor v právní větě, kde (pod bodem II. této právní věty) mimo jiné uvedl, že „trestný čin pomluvy měl být vyhrazen pouze pro výjimečné případy těch nejzávažnějších jednání a zásahů do osobnostních práv (cti a dobré pověsti jednotlivce), které nelze plně zhojit soukromoprávními prostředky (které zřetelně přesahují míru „běžných“ lží nepravd, jež o sobě lidé šíří v běžném životě, jež nemají být sankcionovány trestním právem, jelikož účelem trestního práva není běžné pomlouvačné jednání napříč populací). To naznačuje i samotné zákonné vymezení tohoto trestného činu, zahrnující požadavek „značné míry“ ohrožení vážnosti dotčené osoby u spoluobčanů, respektive hrozící „vážné újmy“ dotčené osoby. Tento požadavek je výrazem principu ultima ratio a takto je nutno jej také vykládat a používat. Jako trestný čin pomluvy lze tak kvalifikovat a stíhat pouze takové protiprávní jednání, které nelze dostatečně napravit prostředky soukromého práva, tj. zejména prostřednictvím přiměřeného zadostiučinění (vedle zadržovacího a odstraňovacího nároku); neboli takové protiprávní jednání, při němž došlo k tak závažnému porušení (ohrožení) chráněného zájmu, které se již vymyká možnosti řešení pouze v rámci soukromého práva. To je přitom třeba hodnotit na základě všech okolností konkrétního případu, nikoli jen na základě náhledu samotného poškozeného na to, jestli by pro něj přiměřené zadostiučinění za utrpěnou újmu, vedle případného upuštění od deliktního jednání nebo odstranění jeho následku, bylo dostatečnou satisfakcí a nápravou. Naopak bude záležet mimo jiné na sféře lidského života, do níž bylo deliktním jednáním zasaženo. Úvahy o nedostatečnosti uplatnění soukromoprávní odpovědnosti a neaplikovatelnosti subsidiarity trestní represe budou namístě zejména v případě zásahů do nejintimnější osobní sféry jednotlivce či obdobně silně zraňujících zásahů, oproti zásahům v podnikatelském prostředí, působení, v němž má za cíl primárně zisk, a kde tak zpravidla bude postačovat náprava poskytovaná prostředky soukromého práva.“

47. Na podkladě této judikatury se lze ztotožnit s názorem státního zástupce uvedeným pod bodem 11. jeho vyjádření k dovolání, že pro posouzení, zda konkrétní pomluva ne/dosahuje dostatečné škodlivosti pro společnost ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, je nutné zjistit a posoudit, jakým způsobem a intenzitou bylo pomlouvačným jednáním zasáhnuto do té které sféry života poškozeného. Druhým kritériem je posouzení otázky, zda poškozený může netrestními nástroji dosáhnout dostatečné satisfakce a nápravy. V každém jednotlivém případě pak bude platit, že konkrétní hodnocení škodlivosti je v každé jednotlivé věci nutno posoudit na základě všech okolností konkrétního případu.

48. Pokud jde o otázku, jakým způsobem a intenzitou bylo pomlouvačným jednáním obviněné zasáhnuto do sféry života poškozené v této trestní věci, lze konstatovat, že s touto otázkou se zejména odvolací soud v podstatě vypořádal. Je nepochybné, že v tomto konkrétním případě bylo prvotním cílem pomlouvání čest a dobré obchodní jméno poškozené. Pak je ale také zřejmé, že za situace, kdy byla poškozená ekonomicky závislá na prodeji koťat, který inzerovala, by v případě, pokud by obviněná poškodila tento základní ekonomický vztah poškozené, by ji tím způsobila i přímou ekonomickou ztrátu při podnikání. Jestliže byla poškozená takto ekonomicky závislá na prodeji koťat, je pak v zásadě nerozhodné, že se jednalo o poměrně omezené a malé podnikání s ne příliš významným obratem a ziskem. Lze také souhlasit s názorem odvolacího soudu, že při zjišťované podobě podnikání obviněné tato jako chovatelka koček nemusí snášet vyšší míru kritiky, jakou například musí strpět (podle závěrů Ústavního soudu vyjádřených v jeho rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1459/22 – stručně řečeno – policistka jednající v postavení úřední osoby v situaci, kdy byla u svých nadřízených pomluvena, že jednala v době služby pod vlivem alkoholu).

49. Na zásah do podnikání poškozené úzce navazuje i zásah do její přímé osobní (intimní) sféry. Je zřejmé, že jednáním obviněné došlo nejen ke vzniku obavy ze ztráty ekonomické nezávislosti, ale došlo i k zásahu do psychiky osoby s láskou ke zvířatům, stejně jako k zásahu do cti osoby, která se považovala za dobrou chovatelku vzorně pečující o zvířata. Podkladem pro tyto závěry soudů pak je výpověď poškozené, která uvedla, že se po zjištění komentářů pod inzerátem nejprve psychicky zhroutila a brečela, neboť zastavením obchodů neměla ani na krmivo a musela si půjčit peníze od své matky, a že zastavení prodejů mělo význam existenční a nespočívalo jen ve snížení zisku.

50. Lze tedy uzavřít, že posuzovaná úmyslná pomluva organizovaná obviněnou byla způsobilá značnou měrou poškozenou zasáhnout a také ji zasáhla, a to nejen jako podnikatelku, ale zasáhla i ji v její (intimní) osobní sféře života. Současně byla tato pomluva způsobilá ohrozit její vážnost u spoluobčanů a způsobit jinou vážnou ujmu, která ji nakonec také byla, minimálně v ekonomické sféře, nepochybně způsobena.

51. Jak již bylo konstatováno výše, druhým kritériem je posouzení otázky, zda poškozený může netrestními nástroji dosáhnout dostatečné satisfakce a nápravy. Je skutečností, že touto otázkou se oba nižší soudy prakticky vůbec nezabývaly.

52. Nejvyšší soud se pak ale současně nemůže zcela ztotožnit s poměrně kategorickým závěrem státního zástupce uvedeným v jeho vyjádření k dovolání (bod 14. vyjádření), že za rozhodnou okolnost je třeba v této trestní věci považovat nemožnost nápravy prostředky soukromého práva (zjevně míněno uplatnění odpovědnosti pachatele podle jiného právního předpisu). Lze připustit, že bez vedení (zahájení) trestního řízení by bylo pro poškozenou v podstatě nemožné ztotožnit osobu, která vložení nepravdivých komentářů pod inzerát zorganizovala. Pokud následně poškozená podala trestní oznámení, učinila tak nepochybně proto, že se nemohla jinou cestou pomluvě bránit. Lze také připustit, že za popsané situace (v době před podáním trestního oznámení) nebylo možné dosáhnout dostatečné satisfakce a nápravy ve správním řízení, stejně jako v řízení občanskoprávním.

53. Pokud jde o správní řízení, pak v úvahu připadalo jeho zahájení a vedení pro přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, spáchaný tím, že obviněná poškozené ublížila na cti nebo ji jiným způsobem hrubě urazila. Policie by však nemohla činit žádná nezbytná šetření ke zjištění osoby podezřelé ze spáchání přestupku a k zajištění důkazních prostředků nezbytných pro pozdější dokazování před správním orgánem, to vzhledem k ustanovení § 74 odst. 1 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, podle kterého je takové šetření prováděno pouze v případě přestupků proti občanskému soužití, v jejichž důsledku došlo k ublížení na zdraví. Touto cestou by tak poškozená skutečně satisfakce a nápravy nedosáhla, neboť pomluva mezi tyto přestupky nepatří.

54. Problematické je i dosáhnutí satisfakce a nápravy v řízení občanskoprávním, a to zejména pro již konstatovanou anonymitu pachatele, neboť pro vedení občanskoprávního řízení musí být zřejmé, proti komu má být vedeno (pasivní legitimace). Ani touto cestou by tak obviněná satisfakce a nápravy nedosáhla.

55. Uvedená anonymita pachatele před zahájením tohoto trestního řízení pak odlišuje tuto věc od věci, která byla řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 288/2021. Trestná činnost posuzovaná v této trestní věci spočívala v tom, že se obviněná dopustila pomluvy uveřejněním příspěvku prostřednictvím svého facebookového profilu, z jehož celkového vyznění v rozporu se skutečností vyplývalo, že konkrétní pes konkrétního majitele v konkrétním areálu, je ze strany jeho majitele dlouhodobě týrán, následkem čehož musel být utracen, přičemž uvedený příspěvek byl prostřednictvím sítě Facebook sdílen ve více než v 30 tisíci případech, dále byl doprovázen více než 10 tisíci negativními komentáři, kdy negativní reakce spoluobčanů zaznamenali i ostatní rodinní příslušníci poškozeného, poškozený byl rovněž ve stovkách případů kontaktován na mobilní telefon hovory i formou SMS, a dále bylo poškozenému do místa jeho trvalého bydliště doručeno několik dopisů obviňujících jej z utýrání psa.

Jestliže na Facebooku není možné zveřejnit příspěvek zcela anonymně, protože každý příspěvek je spojen s konkrétním profilem, pak Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí konstatoval, že jakkoliv jednání obviněné zasáhlo poškozeného, především co do jeho vážnosti (dobré pověsti) a cti, nejednalo se o výrazně dehonestující nebo zraňující osobní či intimní informace a jakkoliv sdělování objektivně nepravdivých a poškozujících informací o jiné osobě samozřejmě zásadně nepodléhá právní ochraně, byla možnost uplatnění občanskoprávní odpovědnosti obviněné se v daném případě, s ohledem na všechny jeho okolnosti, označena jako adekvátní, dostatečná a účinná; ne-li účinnější (z hlediska sankčního i prevenčního) než trestněprávní reakce.

56. Názor státního zástupce, který se pokusil (pod bodem 19. svého vyjádření) vtělit do právní věty, která navazuje a rozvádí shora citované závěry Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 474/19, tedy že trestný čin pomluvy by měl být vyhrazen pouze pro výjimečné případy těch nejzávažnějších jednání a zásahů do osobnostních práv (cti a dobré pověsti jednotlivce), které nelze plně zhojit soukromoprávními prostředky, také o případy, kdy původně vůbec není známa osoba pachatele či účastníka na trestném činu pomluvy (například pokud pachatelé či účastníci konspirativním způsobem skryli svou identitu), by bylo možné přijmout, to však s vědomím a výhradou, že po odhalení pachatele a zahájení jeho trestního stíhání se orgány činné v trestním řízení budou muset otázce ne/uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak jako tak věnovat. Bude totiž nutné, aby při již známé totožnosti pachatele byla zodpovězena otázka, zda posuzované pomlouvačné jednání je již trestným činem, či nikoliv (neboť postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu). Bude stále povinností orgánů činných v trestním řízení posuzovat využití zásady subsidiarity trestní represe na základě posouzení společenské škodlivostí činu a toho, zde se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Skutečnost, že poškozený subjekt neměl s ohledem na anonymitu pachatele mimo trestní řízení reálnou legální možnost dosáhnout satisfakce a nápravy, tak může být další skutečností, která může přispět k závěru o tom, že pomlouvačné jednání nyní již konkrétního pachatele je natolik společensky škodlivé, že to vylučuje uplatnění subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

57. Jakkoliv tedy výše uvedený názor státního zástupce nelze převzít bez výhrady, lze uvedenou otázku uzavřít konstatováním, že při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za přečin pomluvy a trestněprávní důsledky s ní spojené, za předpokladu, že se jedná o případ vážného zásahu (vážné újmy) do osobnostních práv jednotlivce (tj. jeho cti a dobré pověsti), lze zohlednit ve prospěch závěru, že jde o čin již trestný, tu skutečnost, že původně není známa totožnost pachatele, což poškozenému primárně brání dosáhnout satisfakce a nápravy uplatněním odpovědnosti pachatele podle jiného právního předpisu.

58. Pokud v této trestní věci k závěrům, které byly Nejvyšším soudem shrnuty pod bodem 50. tohoto usnesení, respektive pod bodem 57., přistoupí zjištění, že informace o poškozené byla sdělována opakovaně, že byla sdělována na internetovém (veřejném) portálu, že obviněná nebyla ochotna k žádné peněžní kompenzaci, když na náhradě škody 50.000 Kč se nakonec podílela pouze dnes již odsouzená K., respektive, že obviněná z konspirativních důvodů vyzvala k tomuto vložení prostřednictvím své dcery odsouzenou K., jejíž jméno ani telefonní číslo poškozená neznala, pak lze uzavřít, že posuzovaný skutek byl správně posouzen jako trestný čin (pomluvy), neboť pro užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku nebyl v této trestní věci žádný prostor s ohledem na to, že náprava za pomoci nástrojů za pomoci občanského či správního práva nebyla možná.

59. Nejvyšší soud tedy mohl uzavřít, že vzhledem k tomu, že nebyl naplněn ani jeden z obviněnou uplatněných důvodů, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve své druhé alternativě.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

60. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

61. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 11. 2024

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu