3 Tdo 944/2024

3 Tdo 944/2024-541

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2024, č. j. 3 To 25/2024-470, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 5/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2023, č. j. 48 T 5/2023-370, byl obviněný M. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a) odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se obviněný dopustil tím, že:

v blíže nezjištěné době avšak nejméně v období od července 2015 do prosince 2017, v bytě, který obýval s babičkou nezletilé J. M., nacházejícího se na ulici XY, XY, okres XY, zejména v průběhu letních prázdnin, ale i při jiných vícedenních pobytech své nezletilé vnučky AAAAA (pseudonym) využívaje jednak svého autoritativního postavení prarodiče nezletilé, kterému byla svěřena a zcela bezmezně mu důvěřovala a měla jej ráda, jednak své fyzické převahy, dobře si vědom jejího nízkého věku a s tím spojené neznalosti v oblasti sexuální a neschopnosti racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, v úmyslu svého vlastního sexuálního uspokojení, nezletilou AAAAA, opakovaně, v četnosti dvakrát i třikrát denně v době, kdy byli v bytě sami, buď v době, kdy spala, nebo s tím, že si jdou hrát, svlékal do naha, nebo jí svlékal spodní část oděvu, kdy zatímco ona ležela na posteli, nebo na gauči s nohami od sebe a sledovala televizi, sám si svlékl buď veškeré oblečení, nebo jen spodní část oděvu, a takto obnažen se penisem třel o obnažené či zcela nahé tělo a genitálie nezletilé, osahával ji rukou na nahých prsou, genitáliích, zadku, nahou či z části obnaženou nezletilou fotil, kdy při focení se zejména zaměřoval na její obnažené genitálie, kdy jí rukou rozevíral přirození a toto fotil na svůj mobilní telefon, u těchto sexuálních praktik se sexuálně uspokojoval, kdy pak vyvrcholil na nahé břicho nezletilé, opakovaně došlo k tomu, že k nezletilé přistoupil, sáhl ji rukou pod kalhoty, nebo pod tričko na nahé tělo a pak odešel, kdy u tohoto jednání jí sliboval různé výhody, jako například, že když bude hodná, nebude muset hlídat mladšího bratrance, opakovaně uchopil její ruku a dal si ji na penis a pomocí ní se uspokojoval, nebo jí řekl, aby jej takto masturbovala, přičemž následně jí sdělil, že to nesmí nikomu říct, jinak už se neuvidí, kdy toto říkal, neboť si byl dobře vědom její dětské lásky k němu, jako k dědečkovi, dával jí francouzské polibky, kdy jí sděloval, že jde jen o jinou pusu, kdy do věku 10 nebo 11 let si nezletilá neuvědomovala, co obviněný provádí, i když jí to bylo nepříjemné, ale nedocházelo jí, což vzhledem k nízkému věku ani nemohlo, že dělá něco špatného, poté už ji však jednání obviněného bylo velmi nepříjemné, hnusil se jí a začala se mu přitom bránit i fyzicky, tak, že jej od sebe důrazně odstrkovala, na což nedbal, slovně mu říkala, že už ne, že už nechce, aby to dělal, kdy on jí neustále říkal, že už je to naposledy, že už nikdy více, což nebyla pravda, kdy jednání se dopouštěl s vědomím možného negativního dopadu svého jednání na další vývoj nezletilé, zejména v sexuální oblasti.

2. Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně a podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl zařazen pro výkon tohoto tretu do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA nemajetkovou újmu v penězích, způsobenou trestným činem, a to zaplacením peněžité částky 400 000 Kč.

3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali obviněný i státní zástupce odvolání. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 11. 2023, č. j. 3 To 54/2023-389, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a náhradě nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.

4. Následně Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 48 T 5/2023-419 (dále i „napadený rozsudek“) tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 48 T 5/2023 odsoudil obviněného podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 6 let nepodmíněně a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému opět uložena i povinnost nahradit poškozené AAAAA nemajetkovou újmu v penězích, způsobenou trestným činem, a to zaplacením peněžité částky 400 000 Kč.

5. Proti tomuto rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 7. 2024, č. j. 3 To 25/2024-470 (dále i „napadené usnesení“), rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Moniky Kratinové proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2024, č. j. 3 To 25/2024-470, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení.

7. Obviněný namítá, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení spočívajícím v uložení nepřiměřené výměry úhrnného trestu odnětí svobody v rozporu s ust. § 38 tr. zákoníku a § 39 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný namítá, že ze strany odvolacího soudu nebylo dostatečně zohledněno kritérium spočívající v přihlédnutí k prohlášení viny a projevení upřímné lítosti ve spojitosti se spáchaným jednáním a dalším polehčujícím okolnostem, které byly prokázány provedeným dokazováním. Vyjma toho obviněný dále namítá, že ze strany odvolacího soudu nebylo dostatečně zohledněno kritérium spočívající v přihlédnutí k osobním, rodinným a jiným poměrům obviněného, čímž došlo taktéž k porušení zásady přiměřenosti trestních sankcí ve smyslu ust. § 38 tr. zákoníku.

8. Obviněný za nesprávný považuje názor soudů, které z chování obviněného svévolně dovodily, že svým chováním před soudem dostatečně neprojevuje lítost v souvislosti se spácháním trestného činu, ale lituje toliko pouze sám sebe. Obviněný má za to, že svou lítost směřoval rovněž vůči oběti trestného činu, když každý člověk projevuje emoce jiným způsobem.

9. Byť samotný institut prohlášení viny s sebou nese také to, že zpravidla bývá tento projev zohledněn při ukládání trestu, tak podle obviněného mimo jiné dokazuje i určitou sebereflexi obžalovaných. Obviněný se k tomu, co udělal, postavil čelem, srozuměn s následkem, který bude jeho prohlášení viny mít. Co se týká zaslání omluvy v pozdním termínu, tak toto bylo způsobeno opět osobnostním nastavením obviněného, který v minulosti, když chtěl vyjádřit omluvu své vnučce prostřednictvím svého syna, byl odmítnut a rozhodl se respektovat postoj svého syna, a tedy i zprostředkovaně své vnučky.

10. Obviněný dále namítal, že nebylo odvolacím soudem dostatečně přihlédnuto ani ke skutečnosti, že se u obviněného jedná o první trestné jednání ze strany obviněného. Neúměrná přísnost uděleného trestu a nedostatečné zohlednění osobní a rodinné situace obviněného, stejně jako jeho postoj v probíhajícím trestním řízení a jiných faktorů, jejichž zanedbání mohlo v souhrnu vést k uložení nepřiměřeného trestu. Obviněný je starý, velmi nemocný člověk a je přesvědčen, že výkon odnětí svobody nepřežije. Nicméně ani k této skutečnosti nebylo při ukládání trestu jakkoliv přihlédnuto.

11. Obviněný tedy namítá, že rozhodnutím soudu druhého stupně byl naplněn dovolací důvod ve smyslu ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož nebyly řádně aplikovány hmotněprávní zásady pro ukládání trestů, což

12. Obviněný má také za to, že byla nesprávně aplikovaná zákonná úprava stanovená dle § 2894 a násl. o. z. a § 2951 o. z. a to jak stran samotného přiznání nároku jako takového, tak jeho výše. Podle obviněného provedeným dokazováním nemohl ani soud prvního, ani druhého stupně dojít k nespornému závěru, že právě a pouze jednáním obviněného bylo do života poškozené na dlouhou dobu intenzivně zasaženo a významně zhoršena jeho kvalita, což by bylo nutno v souladu s právní úpravou ve smyslu § 2956 o. z. odčinit přiměřeným zadostiučiněním v penězích tak, aby byly prožité duševní útrapy poškozené vyváženy. Do života poškozené však zasáhla řada dílčích problémů, kdy každý z nich jednotlivě musel poškozené způsobovat utrpení a není to pouze obviněný, kdo ztrpčoval poškozené život a negativně zasahoval. Ani tato skutečnost však nebyla při rozhodování soudu zohledněna.

13. Tedy i v tomto případě obviněný namítá, že rozhodnutím soudu druhého stupně byl naplněn dovolací důvod ve smyslu ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož nebylo postupováno v souladu se shora vymezenou právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku, což opětovně představuje tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ze strany odvolacího soudu.

14. Ze všech shora výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 8 To 46/2024-449 v napadeném výroku o trestu zrušil a uložil dovolateli trest odnětí svobody v mírnější výměře, případně ještě trest podmíněný a poškozenou s jejím nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný rovněž navrhoval, aby byla „odložena vykonatelnost“ rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jelikož povinnost nástupu výkonu trestu odnětí svobody představuje pro obviněného nepoměrně velkou újmu a bylo by tím zasaženo do jeho základních práv.

15. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který měl za to, že některé obviněným přednesené námitky, pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, ale jsou zjevně neopodstatněné.

16. Státní zástupce vymezil, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale slouží k nápravě jen těch nejzávažnějších pochybení v této oblasti. Určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To však není nyní posuzovaný případ, neboť obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, tedy přípustný druh trestu a v rámci zákonné trestní sazby podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, která v horní hranici dosahuje až patnácti let. Uvedený trest tak byl uložen blízko při spodní hranici trestní sazby, která činí pět let. Přitom šlo o trest úhrnný, který je ukládán za více trestných činů v jednom řízení. Navíc obviněný ani výslovně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

17. Jestliže obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze, jde-li o výrok o trestu, považovat podle státního zástupce jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. I když v nyní posuzovaném případě byl právě ukládán úhrnný trest, dovolací argumentace obviněného nebyla vedena požadovaným směrem k popření podmínek, za nich může být takový trest vůbec uložen. Dovolací argumentace obviněného tenduje k alternativnímu náhledu na přiměřenost uloženého trestu odnětí svobody. Tomu odpovídá i formulace petitu, v němž obviněný požaduje uložení trestu odnětí svobody v mírnější výměře, případně trestu odnětí svobody podmíněně odloženého. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Námitky obviněného, jimiž se dožadoval příznivější korekce výměry trestu odnětí svobody, vyznívaly tímto směrem, neboť usiloval o přehodnocení významu prohlášení viny, projevení upřímné lítosti, dosavadní bezúhonnosti, resp. o výraznější zohlednění poměrů existujících na jeho straně.

18. Státní zástupce rovněž rekapituluje možnosti Vězeňské služby ČR ohledně péče o zdravotní stav osob ve výkonu trestu odnětí svobody a dospívá k závěru, že zdravotní stav obviněného není kontraindikací uložení trestu odnětí svobody.

19. Státní zástupce je toho názoru, že trestání obviněného nevykazuje ani ústavněprávní deficity, kdyby zásah Nejvyššího soudu mohl být zcela výjimečně možný, k čemuž dochází tam, kde byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Krajský soud v Ostravě se individualizací úhrnného trestu odnětí svobody ve vztahu k obviněnému a jeho případu mravnostní trestné činnosti zabýval adresně a v odůvodnění rozhodnutí dostatečně vysvětlil, které skutečnosti vzal v úvahu při stanovení právě takového druhu a výměry trestu, včetně prohlášení viny obviněným. Jestliže obviněný poukazoval na dosavadní bezúhonnost, byla brána v potaz rovněž jako polehčující okolnost. Státní zástupce přisvědčuje vysvětlení soudu, proč nebylo možné nahlížet na postoj obviněného jako na upřímnou lítost, což pak další polehčující okolnost logicky nezaložilo. Naproti tomu přistupoval soubor přitěžujících okolností.

20. Pokud jde o výhradu směřují do výroku o náhradě nemajetkové újmy, konkrétně uložení povinnosti zaplatit poškozené 400 000 Kč, státní zástupce konstatoval, že na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat i proti adheznímu výroku (§ 228 odst. 1 tr. ř.), jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva, čemuž námitky obviněného vyhovují. Avizovaný § 2956 o. z. zakotvuje, že vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Krajský soud v Ostravě vyšel ze správných kritérií při stanovení výše náhrady. V projednávaném případě byly zřetelně identifikovány navazující negativní dopady na psychiku poškozené v důsledku jednání obviněného. Poškozená nevykazovala abnormální psychické problémy již dříve před spácháním inkriminovaného jednání obviněného. Toliko v dílčím ohledu přistupovaly další okolnosti k obtížím poškozené ve vrstevnických vztazích, jako je omezení školní výuky, stěhování, redukce zájmu rodičů apod., přičemž rezonovaly právě v důsledku činu obviněného. Repetitivní obhajobou se zabýval Vrchní soud v Olomouci pod body 23. a 24. odůvodnění usnesení.

21. V zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí měl státní zástupce za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

23. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

25. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

27. Námitky proti výroku o trestu lze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (obviněným neuplatněného) spočívajícího v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

28. V úvahu přichází rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (jakkoliv obviněným formálně neuplatněný), který je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř.

29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

30. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

31. Dovolací soud se primárně zaměřil na posouzení toho, zda dovolatelem vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému (či jinému) důvodu dovolání.

32. Z výše rekapitulovaného dovolání vyplývá, že obviněný své dovolání směřuje do výroku o trestu (stran nepřiměřené přísnosti uloženého trestu a nezohlednění všech okolností důležitých pro úvahy soudu při ukládání druhu či výměry trestu) a do výroku o náhradě nemajetkové újmy (kdy uvádí, že jeho jednání nebylo jedinou příčinou následku ve smyslu psychických a jiných obtíží poškozené).

33. K námitkám směřujícím do výroku o trestu tomu lze obecně poznamenat, že z rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39–42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

34. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. (k tomu rovněž viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1211/2018).

35. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz níže) (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1368/2020).

36. V daném konkrétním případě je zřejmé, že obviněný napadá nesprávné použití kritérií pro uložení trestu podle § 39–42 tr. zákoníku, resp. nesprávné vyhodnocení takových kritérií.

37. Ve zkoumané věci jde o situaci, kdy obviněný neuplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o tom, že by mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, čímž se rozumí zejména případy, v nichž byl uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění zákonem stanovených podmínek. Obviněnému nebyl vyměřen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou u trestného činu podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku v rozpětí od pěti do dvanácti let, a zároveň jde o druh trestu, jenž lze za uvedený zločin uložit. Nebyly by proto splněny ani zákonem stanovené podmínky vyplývající z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

38. Nejvyšší soud podle uvedených zásad na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konstatuje, že z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že obviněným uváděné argumenty se netýkaly žádných hmotněprávních otázek, které jsou podmínkou pro přezkum podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 a č. 7/2021 Sb. rozh. tr.), nýbrž brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu. To lze jednoznačně dovodit i z jednotlivých kritérií, na která obviněný poukazuje v dovolání, a která jsou pouze polemikou s úvahami soudů (obou) ohledně druhu a výměry trestu.

39. Přestože uvedené námitky nedopadají na žádné dovolací důvody, tak se Nejvyšší soud se zřetelem na nutnost vyloučení porušení zásad spravedlivého procesu uvedenou věcí zabýval na podkladě článku 6 Úmluvy a článků 36 a 38 Listiny, a to z hlediska předvídatelnosti jejich postupu a principů pro proporcionální a spravedlivé ukládání trestu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, a usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. 4809/2012 atd.).

40. Nejvyšší soud neshledal vadnost postupu odvolacího soudu, jestliže zamítl odvolání obviněného směřující do výroku o trestu s odkazem na to, že soud prvního stupně vyhodnotil všechny podmínky pro uložení konkrétního trestu (druhu i výměry) správně.

41. Námitky obviněného zaměřené proti nepřiměřenosti uloženého trestu, jak již bylo výše uvedeno, nemohou naplnit žádný z dovolacích důvodů. Při posouzení výměry trestu odnětí svobody (i jeho nepodmíněné modality) dovolací soud neshledal, nic co by svědčilo o trestu, jenž by vykazoval přílišnou a neodůvodněnou tvrdost, byl bez opory v okolnostech, za kterých byl spáchán trestný čin, neodpovídal následku, který trestný čin způsobil, nebo v posouzení osoby pachatele, anebo jehož uložením by došlo k porušení zásady proporcionality jako požadavku spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání dovolatele na straně druhé (srov. k tomuto závěru i nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

42. Soud prvního stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích řádně vyhodnotily všechny podstatné (prokázané) okolnosti, které bylo nezbytné zohlednit při úvahách o trestu. Soud prvního stupně se podmínkami pro ukládání trestu podrobně zabýval v bodech 12. – 14. rozsudku, přičemž zhodnotil jak povahu a závažnost trestného činu podle kritérií § 39 odst. 2 tr. zákoníku, tak osobu pachatele. Podstatnou měrou se zabýval i následky, které jednání obviněného mělo na zdraví a psychice poškozené. Soudy rovněž důsledně vyargumentovaly, jak nahlížejí na doznání obviněného, resp. jeho prohlášení viny, a ani v tomto směru nebylo postupováno nějak tendenčně v neprospěch obviněného, když závěry soudů se jeví logickými. Je třeba rovněž poznamenat, že (soudem přijaté) prohlášení viny je pouze jednou z dílčích okolností, kterou není možno přeceňovat (stejně jako doznání) v situaci, kdy je skutkový stav dostatečně prokazován dostupnými důkazy a již vůbec nelze brát, že by nezbytným následkem přijatého prohlášení viny bylo uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (což obviněný implicitně navrhuje, když se domáhá možnosti podmíněně odložit ukládaný trest odnětí svobody). Soudy zohlednily rovněž dobu páchání trestné činnosti, následky na straně poškozené, celkovou charakteristiku jednání obviněného i jeho „trestní minulost“, resp. osobu samotného pachatele. Lze rovněž připomenout, že soudy ukládaly trest jako úhrnný za více trestných činů. To vše vedlo soudy k uložení relativně mírného trestu odnětí svobody v trvání šesti let, tedy při dolní hranici zákonné trestní sazby, která činí pět až dvanáct let.

43. Lze proto konstatovat, že soudy neporušily zásady přiměřenosti trestu podle § 38 tr. zákoníku ani článek 8 odst. 2 Listiny, neboť zvažovaly všechna rozhodná kritéria (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/2012 atd.). Nejedná se o exemplární trest, případně o nespravedlivé zostření trestněprávní represe (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 25., 26.).

44. Ze všech shora uvedených důvodů přezkoumávané rozhodnutí nevykazuje extrémní nepřiměřenost a nerespektování základních zásad pro výměru trestů. Byť se tento trest může obviněnému zdát tvrdý, je pro jeho nápravu nezbytný (viz § 38 tr. zákoníku). Rozhodné bylo zejména to, že při jeho uložení soudy dodržely kritéria pro správnou výměru trestů, a to i z hlediska zásady předvídatelnosti jejich postupu.

45. Lze tedy uzavřít, že ani základní lidská práva obviněného garantovaná Úmluvou či Listinou nebyla v projednávaném případě při ukládání trestu porušena.

46. K námitkám směřujícím do výroku o náhradě nemajetkové újmy lze připomenout, že obviněný relativně stručně namítá, že jeho jednání nebylo (nemuselo být) jedinou příčinou následků na psychice poškozené, resp. zhoršení kvality jejího života. Obviněný tak namítá nesprávnou aplikaci § 2894 a násl. o. z. a § 2951 o. z., přičemž tato námitka může naplňovat jiné nesprávné právní hodnocení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když se může typicky jednat o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim odpovědnosti za způsobenou škodu, nemajetkovou újmu či bezdůvodné obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1154/2016, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019). I když tuto námitku obviněný správně podřadil pod výše uvedený dovolací důvod, jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou.

47. Soudy při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA aplikovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., dále i o. z.) Soud prvního stupně důvodně (a důsledně) aplikoval všechna podstatná ustanovení občanského zákoníku, která se k náhradě nemajetkové újmy vážou, tedy § 2894 odst. 1, odst. 2 o. z., § 2951 odst. 2 o. z., § 2956 o. z. i § 2957 o. z. Soud prvního stupně své rozhodnutí o existenci nároku na náhradu újmy spočívající v přiměřeném monetárním zadostiučinění, kterým mají být odčiněny duševní útrapy poškozené, podrobně odůvodnil. Soud rekapituloval veškeré negativní následky, které pro život poškozené mělo jednání obviněného, přičemž důvodně primárně vyšel ze znaleckého zkoumání osoby poškozené znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská, dorostová a pro dospělé (MUDr. Kateřinou Černekovou) a odvětví psychiatrie, specializace dětská psychologie (PhDr. Petrem Štěpaníkem), z něhož vyplývají následky na psychickém zdraví a obecně psychice poškozené AAAAA.

48. Pokud jde o (jedinou) zásadní námitku obviněného spočívající v zpochybnění skutečnosti, že jednání obviněného bylo jedinou či zásadní příčinou popsaných následků na psychice a životě poškozené, pak soudy zcela důvodně vycházely z tzv. teorie podmínky, která stanoví, že příčinou následku je takový děj, bez nějž by následek nenastal, případně nastal zcela jinak než nastal. [K tomu lze srovnat: KRATOCHVÍL, Vladimír. Příčinná souvislost u trestných činů. In: HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009., podle něhož příčinná souvislost u trestných činů (kauzalita v trestním právu) spojuje jednání v tr. právu a následek tr. činu. Představuje obligatorní znak objektivní stránky tr. činu; tr. nauka vychází při posuzování příčinné souvislosti z teorie podmínky (condicio sine qua non), kde podmínkou (příčinou), bez níž by následek nenastal, musí být jednání (umělá izolace jevů) jako stěžejní příčina následku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 46/1963 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Dále se vedle jednání hodnotí trestněprávně relevantní příčinný význam ostatních faktorů (gradace příčinné souvislosti), jakož i zavinění, z toho hlediska, zda a v jakém rozsahu zahrnuje nebo mohlo zahrnovat příčinnou souvislost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 20/1992 Sb. rozh. tr.)]. Tato teorie podmínky doplněná pro potřeby především trestní odpovědnosti o teorii gradace příčinné souvislosti je přímo aplikovatelná na zjišťování příčinné souvislosti jako podmínky odpovědnosti k náhradě újmy (ať již škody či nemajetkové újmy).

49. V daném konkrétním případě bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že jednání obviněného bylo základní příčinou právně relevantních následků na zdraví a do života poškozené, na nichž soudy vystavěly závěr o odpovědnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy. Existence obviněným zmiňované „řady dílčích problémů“ (bez konkretizace jaké problémy má obviněný na mysli) nemá na základním závěru o tom, že jednání obviněného bylo základní a nejpodstatnější příčinou následku důležitého z hlediska odpovědnostního vztahu, žádný podstatný vliv. Soudy tedy správně uzavřely, že je obviněný odpovědný za nemajetkovou újmu způsobenou poškozené.

50. Pouze nad rámec námitek obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že zákonná je i výše přiznaného zadostiučinění v penězích jako náhrady nemajetkové újmy, tedy v částce 400 000 Kč, když odpovídá judikaturou uznávaným kritériím, jakož se opírá i o shora popsaná ustanovení občanského zákoníku. V tomto směru je třeba především akcentovat měřítko proporcionality poskytnuté náhrady způsobené újmy, k níž lze rovněž přistoupit analýzou jiných obdobných případů přiznání nemajetkové újmy. Soudy tedy správně poukazovaly na rozhodnutí soudů v jiných obdobných věcech (např. vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 23. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1179/2017, ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 4 Tdo 482/2016 nebo ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 100/2020). Základ odpovědnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy i výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění v penězích tak odpovídá zákonným kritériím. Je však třeba rovněž nepřehlédnout, že obviněný nebrojil proti samotné výši přiznané náhrady nemajetkové újmy.

51. Výrok o náhradě nemajetkové újmy tedy není založen na nesprávném hmotněprávním posouzení a námitky obviněného formálně odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.

V. Způsob rozhodnutí

52. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ve svém dovolání uplatnil buď námitky, které neodpovídaly jím zvolenému (ani jinému) dovolacímu důvodu (námitky proti výroku o trestu) a pokud odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak byly shledány zjevně neopodstatněnými (námitky proti výroku o náhradě újmy). Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného M. M. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

53. Pokud obviněný ve svém dovolání a v jeho doplnění požádal, aby předseda senátu soudu prvního stupně odložil vykonatelnost rozsudku, neboť povinnost nástupu výkonu trestu odnětí svobody představuje pro obviněného nepoměrně velkou újmu a bylo by tím zasaženo do jeho základních práv, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odložení či přerušení výkonu rozhodnutí (o němž musí být formálně rozhodnuto) může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat Nejvyššímu soudu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, což se však v daném případě nestalo. Předseda senátu Nejvyššího soudu nicméně důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

54. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 11. 2024

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek