3 Tdo 946/2020-I.-933
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 10. 2020 v řízení o
dovolání, které podala obviněná Y. N., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve
výkonu trestu odnětí svobody ve Světlé nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 4 To 21/2020, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 3/2019, takto:
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněná Y. N. nebere do vazby.
1. Obviněná Y. N. napadla dovoláním rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 23. 4. 2020, sp. zn. 4 To 21/2020, jimž soud druhého stupně z podnětu
jejího odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 1 T 3/2019, přičemž podle § 259 odst.
3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zvlášť závažným zločinem
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník (dále jen „tr. zákoník“), a zvlášť závažným zločinem padělání a
pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku,
kterých se podle skutkových zjištění soudu druhého stupně dopustila skutkem
podrobně popsaným ve skutkové větě jeho odsuzujícího rozsudku.
2. Rozsudkem odvolacího soudu byla obviněná odsouzena podle § 209 odst.
5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl
obviněné současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu či jeho člena jakékoliv obchodní společnosti nebo
družstva na dobu 5 let.
3. O dovolání, jímž obviněná napadla rozsudek odvolacího soudu, rozhodl
Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 3 Tdo 946/2020, tak že
podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 23. 4. 2020, sp. zn. 4 To 21/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Podle zjištění dovolacího soudu vykonává obviněná v současné době
trest odnětí svobody, který jí byl uložen výše citovaným rozsudkem soudu
druhého stupně, který byl zrušen.
5. Vyvstala proto potřeba rozhodnout podle § 265l odst. 4 tr. ř. o
případném vzetí obviněné do vazby. Podle citovaného ustanovení totiž [v]ykonává-
li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a
Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
6. Z obsahu spisu plyne, že řízení předcházející právní moci
odsuzujícího rozhodnutí nebylo vůči obviněné vedeno vazebně. Jakkoliv je
skutečností, že obviněná do výkonu trestu ve stanovené lhůtě nenastoupila a
musela do něho být dodána, neshledal Nejvyšší soud po zrušení napadeného
rozsudku Vrchního soudu v Praze důvody, které by v další fázi trestního řízení
po zrušení rozsudku soudu druhého stupně zakládaly potřebu vazebního stíhání
obviněné.
7. Při daných zjištěních proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obviněná
Y. N. nebere do vazby. Současně přikázal řediteli příslušné věznice, ve které
obviněná vykonává trest odnětí svobody, aby byla obviněná ihned propuštěna na
svobodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 3 Tdo 946/2020
Datum rozhodnutí: 24.09.2020
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Podvod
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 5 písm. a) předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí: C
3 Tdo 946/2020-920
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2020 o dovolání,
které podala obviněná Y. N., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 4 To 21/2020, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 3/2019, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 4 To 21/2020, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 1 T
3/2019, byla obviněná Y. N. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
(dále jen „tr. zákoník“), a zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění
veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterých se
podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila jednáním uvedeným ve
skutkové větě jeho rozsudku a za které byla podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 5 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařazena do věznice s ostrahou. Současně jí byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního
orgánu či jeho člena jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu 5 let.
2. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 1
T 3/2019, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce odvolání.
3. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23.
4. 2020, sp. zn. 4 To 21/2020, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) zákona č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), napadený rozsudek
v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak,
že obviněnou uznal vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění
veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
poté, co dne 27. 8. 2015 v Praze 2, v úmyslu dosáhnout změny v osobě jednatele
a společníka společnosti G., IČ: XY, se sídlem XY, XY, a zmocnit se tak majetku
této společnosti, včetně nemovitostí ve vlastnictví předmětné společnosti, a to
ke škodě poškozeného M. K., nar. XY, který žádné smlouvy o převodu společnosti
G. nepodepsal, v úmyslu se na jeho úkor obohatit, ačkoli si tak byla vědoma, že
jediný jednatel a jediný společník spol. G. M. K. nedal souhlas s převodem
obchodního podílu na obžalovanou, předložila osobně na podatelně Městského
soudu v Praze 2, Slezská 9, Praha 2, návrh na změnu jednatele a společníka
společnosti G., IČ: XY, se sídlem XY, XY, včetně Smlouvy o převodu obchodního
podílu společnosti G. a Dohody o úplatě, vztahující se k předmětné Smlouvě o
převodu obchodního podílu ze dne 10. 8. 2015, opatřené podpisy jednatele a
jediného společníka spol. G. M. K., jako převodce a obž. N., jako nabyvatele,
přičemž pravost jejich podpisů měly potvrdit pod čísly 0 531430/2015, 0
531415/2015, 0 531400/2015 a 0 531445/2015 ověřující doložky notáře JUDr. Miroslava Gregora se sídlem v Trnavě, Slovenská republika, které však notářská
kancelář JUDr. Gregora nevydala a jedná se o padělky ověřovacích doložek, když
text neodpovídá jím vydaným doložkám a podpis u jeho jména je pouze
napodobeninou jeho podpisu, na základě podaného návrhu a padělaných smluv došlo
dne 31. 8. 2015 bez vědomí jednatele a společníka M. K. v obchodním rejstříku
vedeném u Městského soudu v Praze k zápisu změny osoby jednatele a jediného
společníka z M. K. na obž. Y. N., nar. XY, přičemž uvedeného jednání se
obžalovaná dopustila v úmyslu prokázat své oprávnění jednat jménem společnosti
G. včetně oprávnění nakládat s nemovitostmi ve vlastnictví společnosti G. nacházejícími se v katastrálním území XY u Mělníka (681326), obec XY (531898),
a to: rodinného domu č. p. XY na pozemku parc. číslo st. XY, garáže na pozemku
parc. číslo st. XY, garáže na pozemku parc. číslo st. XY, pozemku s parcelním
číslem XY, XY, XY, XY a pozemku s parcelním číslem XY, zapsaných u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník, na LV
číslo XY, přičemž přesto, že si byla vědoma svého zápisu do obchodního
rejstříku jako jednatelky a jediného společníka spol. G. na základě padělaných
listin, jako údajný nový statutární zástupce společnosti G. ve snaze zrušit
zástavu na nemovitostech a následně s nemovitostmi volně nakládat, vstoupila v
jednání se zástupci Moravského Peněžního Ústavu – spotřební družstvo (MPÚ),
který z důvodu krytí úvěru ve výši 12.000.000 Kč, poskytnutému bratru M. K. –
S. K., zřídil zástavní právo na nemovitostech ve vlastnictví spol. G., jakož i
v jednání se spol. B. T., se sidlem XY, se kterou za účelem splacení úvěru MPÚ
uzavřela Smlouvu o zápůjčce ve výši 20 mil. Kč, a ačkoliv žádné peněžní
prostředky od spol. B. T., neobdržela, zatížila nemovitosti ve vlastnictví
spol. G. další zástavou ve prospěch spol. B. T., přičemž uvedeným jednáním se
neoprávněně zmocnila spol. G. včetně jejího majetku ke škodě poškozeného M. K.,
nar.
5. Za uvedené trestné činy byla obviněná odsouzena podle § 209 odst. 5
tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
6. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné současně uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho
člena jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu 5 let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020,
sp. zn. 4 To 21/2020, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání,
které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Obviněná má za to, že v posuzovaném případě nebyla naplněna
objektivní stránka trestného činu podvodu, neboť její jednání směřovalo vůči
soudu a soud není z povahy věci možné uvést v omyl pachatelem trestného činu
podvodu. K tomu obviněná poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, ve kterém byl s poukazem na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004 (R 24/2006 tr.), učiněn
závěr, že soud nelze zařadit do okruhu subjektů, které by mohly být jednáním
pachatele uvedeny v omyl, přičemž tento závěr platí i pro řízení nesporné
ovládané zásadou vyšetřovací. Rozsudky soudů nižších stupňů jsou proto podle
obviněné v rozporu s touto judikaturou, neboť se uvedeného trestného činu
nemohla dopustit.
9. Obviněná rovněž namítá, že v průběhu trestního řízení nebyl proveden
žádný důkaz dokazující její zavinění (subjektivní stránku) ve vztahu k trestným
činům, za které byla odsouzena. Pouhé předložení listiny s padělanými doložkami
rejstříkovému soudu podle ní takovou skutečnost nedokazuje. Provedené
dokazování naopak podle obviněné ukazuje na to, že doložky padělal někdo jiný a
že obviněná o tom neměla nejmenší tušení. K tomu poukazuje na nelogičnost
některých učiněných závěrů. Jednání obviněné podle jejího názoru nesměřovalo ke
zrušení zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech. Poukazuje
rovněž na to, že svědek M. K. byl pouze bílým koněm svého bratra S. a že jeho
tvrzení, že odmítl společnost G. (dále jen „společnost G.“), prodat, je tudíž
nevěrohodné, neboť zřejmě ani sám nevěděl, jaký je majetek a dluhy této
společnosti. Jeho vůle prodat či neprodat společnost tudíž není podstatná.
Obviněná upozorňuje rovněž na to, že nebylo prokázáno, že by byly padělány i
podpisy M. K., neboť prokázáno bylo pouze padělání ověřovacích doložek. Je
podle ní pravděpodobné, že tyto podpisy jsou pravé. Nebylo rovněž prokázáno, že
obviněná vstoupila do jednání se společností B. T. (dále jen „společnost B.
T.“), což má prokazovat úmysl v jejím jednání. Je zřejmé, že skutečnými strůjci
celé transakce byli svědci R. a K., a to zřejmě za účasti dalších osob, které
využily postavení obviněné jakožto asistentky svědka R. a její důvěřivosti a
neznalosti. Toto její postavení je podle ní samo o sobě důkazem toho, že
ověřovací doložky nepadělala a ani o jejich padělání nevěděla.
10. Obviněná konečně namítá, že vyčíslení hodnoty společnosti G., resp.
nemovitostí, které tato společnost vlastnila, není správné, neboť vůbec
nezohledňuje skutečnost, že nemovitosti byly zatíženy zástavním právem
zajištujícím dluh společnosti G. ve výši přesahující 20 mil. Kč. Hodnota
společnosti je tak nulová, neboť v jejím majetku byly pouze předmětné
nemovitosti a dluhy přesáhly hodnotu majetku společnosti.
11. Z uvedených důvodů obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek soudu druhého stupně a sám rozhodl, že se obviněná zprošťuje
obžaloby.
12. Dovolání obviněné bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a
dovolací argumentaci obviněné a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím
námitkám, načež konstatoval, že část dovolacích námitek směřuje do oblasti
skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově
neodpovídá (především se podle státního zástupce jedná o tvrzení obviněné, že
podpisy na předmětných listinách jsou pravými podpisy M. K., že nejednala se
společností B. T., stejně jako tvrzení o tom, že celá transakce byla
organizována jinými osobami, nebo o postavení M. K. jako „bílého koně“).
Skutkovou je podle státního zástupce i námitka týkající se zavinění
(subjektivní stránky), v rámci které obviněná uvádí, že k této otázce nebyl
proveden ani jeden důkaz, a spojuje tuto námitku s tvrzeními, že o padělání
podpisů a ověřovacích doložek nevěděla – podle skutkových zjištění přitom podle
státního zástupce M. K. prodej společnosti odmítl, čehož si dovolatelka byla
vědoma, a žádné listiny nepodepsal.
13. Deklarovanému dovolacímu důvodu naopak podle státního zástupce
odpovídá námitka, podle které nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu
podvodu, neboť jednání obviněné směřovalo vůči soudu, přičemž soud nemůže být
uveden v omyl pachatelem trestného činu podvodu. K této námitce pak státní
zástupce uvádí, že je skutečností, že v usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11
Tdo 229/2004 (rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud vyslovil, že
soud rozhodující v občanskoprávním řízení nelze pokládat za subjekt, který by
mohl být uváděn v omyl podáním účastníka řízení obsahujícím vědomě nepravdivé
údaje. Na toto rozhodnutí navazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, podle kterého je závěry rozhodnutí publikovaného pod
č. 24/2006 Sb. rozh. tr. nutno vztáhnout i na řízení nesporné. Tyto názory však
podle státního zástupce byly částečně revidovány stanoviskem Nejvyššího soudu
ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010 (podotýká však, že v tomto stanovisku
se uvádí, že osobou uvedenou v omyl v případě uvedení nepravdivých informací v
dědickém řízení je nikoliv soud, ale jiný, resp. skutečný dědic).
14. Státní zástupce shrnuje i argumentaci soudů v této trestní věci,
přičemž upozorňuje na to, že soud druhého stupně označil za omyl na straně
obhajoby, pokud namítala, že poškozeným, který měl být uveden v omyl, je
Městský soud v Praze jako soud rejstříkový, přičemž za poškozeného označil M.
K. s tím, že zápis v obchodním rejstříku byl pouze dalším bodem v jednání
obviněné v úmyslu převzít do vlastnictví společnost G. s celým jejím majetkem,
a to podvodným jednáním. Posledně uvedenou argumentaci odvolacího soudu
považuje státní zástupce za nepřiléhavou, neboť soud podle něj zjevně bez
dalšího ztotožňuje osobu poškozenou trestným činem podvodu s osobou uvedenou v
omyl. Osoba poškozená trestným činem podvodu a osoba uvedená v omyl přitom
nemusí být osoby totožné. V předmětné trestní věci byl sice trestným činem
poškozený M. K., subjektem uvedeným v omyl však nepochybně byl rejstříkový
soud, který v omylu vyvolaném obviněnou provedl v obchodním rejstříku vedeném u
Městského soudu v Praze zápis změny osoby jednatele a jediného společníka
společnosti G. z M. K. na obviněnou Y. N.
15. Za racionální, byť poněkud zkratkovitě formulovanou, pak státní
zástupce považuje argumentaci soudu nalézacího, který se ve svém základu
shoduje s právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4.
2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018, které sice není rozhodnutím meritorním (věc jím
byla postoupena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu), obsahuje
nicméně některé zásadní závěry k otázce možnosti uvedení soudu v omyl trestným
činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Navíc se toto rozhodnutí týká věci
částečně skutkové obdobné nyní projednávané věci. Pro danou trestní věc je
podle státního zástupce významná především část citovaného usnesení týkající se
charakteru řízení před rejstříkovým soudem, ke kterému Nejvyšší soud uvedl, že
právní úprava rejstříkového řízení, obsažená nyní v zákoně č. 304/2013 Sb., o
veřejných rejstřících, vychází z dřívější právní úpravy § 200a až § 200e zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po změnách provedených zákonem č. 216/2005
Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2005, zaznamenala procesní úprava řízení
ve věcech obchodního rejstříku zásadní změnu v tom, že byl opuštěn tzv. věcný
přezkum a byl zaveden princip registrační. To znamená, že dokazování se v
rejstříkovém řízení vzhledem ke lhůtám stanoveným pro vydání rozhodnutí
nepředpokládá. Registrační princip nedává rejstříkovému soudu prostor k tomu,
aby byly zjišťovány sporné skutečnosti tak, jak je tomu v občanskoprávním
řízení, ať už sporném nebo nesporném, a znamená přenos části odpovědnosti za
správnost zápisů na zapsané osoby a tedy oslabení úlohy rejstříkového soudu
jako garanta souladu zápisu s právním řádem. Bez ohledu na to, zda bude tento
právní názor velkým senátem Nejvyššího soudu akceptován, má státní zástupce za
to, že minimálně řízení před rejstříkovým soudem se svými výše uvedenými
specifickými rysy natolik odlišuje nejen od občanskoprávního řízení sporného,
ale i od některých jiných druhů řízení nesporného (např. řízení dědického), že
na něj právní názor vyslovený v rozhodnutí publikovaném pod č. 24/2006 Sb.
rozh. tr. nelze vztáhnout. Podle jeho názoru proto rejstříkový soud mohl být
subjektem uvedeným v omyl trestným činem podvodu a námitky obviněné považuje
proto v této části nedůvodné.
16. Státní zástupce naopak považuje za částečně důvodnou námitku
obviněné týkající se výše způsobené škody, a to z toho důvodu, že obviněná N.
se obohatila nikoli o nemovitosti patřící společnosti G. (jak je uvedeno ve
skutkové větě), ale o obchodní podíl v této společnosti G. I při vědomí
skutečnosti, že předmětné nemovitosti tvořily jediný hodnotný majetek
společnosti, nelze podle názoru státního zástupce bez dalšího ztotožňovat cenu
společností vlastněných nemovitostí s v místě a době činu obvyklou cenou
obchodního podílu. Nelze sice akceptovat tvrzení dovolatelky o snížení ceny
společnosti závazkem společnosti ve výši 20.000.000 Kč, cena obchodního podílu
však podle státního zástupce nebyla v trestním řízení vůbec zjišťována a za
této situace je nutno konstatovat, že výše škody nebyla zjištěna podle hledisek
§ 137 tr. zákoníku.
17. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek soudu druhého stupně a podle §
265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, jakož i s
tím, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
19. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst.
1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i
obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují
jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
21. Obviněná v podaném dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k
problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze
dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové
větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této
Úmluvě.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
26. Na podkladě obviněnou uplatněného dovolacího důvodu a uvedených
východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k
posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné.
IV.
Důvodnost dovolání
27. Jak již bylo výše uvedeno, obviněná ve svém dovolání uplatnila
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž její dovolací
námitky směřují proti výroku o vině, tedy proti výroku, kterým byla uznána
vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle
§ 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem padělání
a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku.
28. Z hlediska uvedeného výroku pak dovolací námitky obviněné směřují
jednak proti objektivní stránce trestného činu podvodu (zejména námitka, že
jednání obviněné směřovalo vůči soudu a soud z povahy věci nemůže být
pachatelem trestného činu podvodu uveden v omyl, a dále námitka vztahující se k
výši způsobené škody), jednak obviněná uplatňuje řadu námitek ohledně
subjektivní stránky trestného činu.
29. Již na tomto místě je nutno upozornit, že část dovolacích námitek
obviněné neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., skrze který je možno napadat nesprávné právní posouzení skutku nebo
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, neboť některé z nich se týkají výlučně
oblasti dokazování, a to zejména otázky hodnocení provedených důkazů. V obecné
rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 22. až 24. tohoto usnesení) je
nutno uvést, že otázka dokazování je čistě v dispozici soudu prvního stupně,
potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.)
odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněná snaží
Nejvyššímu soudu toliko předestřít jinou verzi skutkového děje, než k jaké
dospěly soudy nižších stupňů, a to i přesto, že tuto snahu prezentuje jako
nesouhlas s právním posouzením skutku, pak se nachází zcela mimo rámec
uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je
vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace)
skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
30. Pokud Nejvyšší soud zkonfrontuje jednotlivé dovolací námitky
obviněné z naznačenými východisky dovolacího přezkumu, pak z této konfrontace
vyplývá, že část námitek obviněné, zejména těch, kterými brojí proti
subjektivní stránce trestného činu, směřuje do oblasti skutkových zjištění a
ani formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá.
31. Takovýmito (skutkovými) námitky jsou již zmiňované výhrady obviněné
k tomu, že podpisy na předmětných listinách jsou pravými podpisy M. K., její
úvahy respektive výklady o postavení M. K. jako „bílého koně“. Skutkového
charakteru je i další námitka obviněné týkající se subjektivní stránky
trestného činu, a to že nebyl proveden ani jeden důkaz o subjektivní stránce
trestného činu, pokud spojuje tuto námitku s tvrzením, že o padělání podpisů a
ověřovacích doložek nevěděla. Tuto námitku je totiž nutné konfrontovat právě s
obsahem provedených důkazů a výsledky dokazování, které se promítly do skutkové
věty rozsudku, podle kterých poškozený K. prodej společnosti odmítl, čehož si
obviněná byla vědoma, a žádné listiny nepodepsal (k tomu viz bod 23. rozsudku
odvolacího soudu).
32. Zcela bezpředmětnou a ve své podstatě rovněž skutkovou námitkou je i
námitka, že celá transakce byla organizována jinými osobami. Zde je nutné
poukázat na to, že již nalézací soud účast dalších osob na celé věci výslovně
připustil, současně však konstatoval, že tato skutečnost nezbavuje obviněnou
odpovědnosti za tu část jednání, kterého se dopustila sama a které jí lze
přičítat. Obviněná pak opět tuto námitku zakládá na vlastním hodnocení důkazů.
Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se nacházejí též námitky,
podle kterých dovolatelka nejednala se společností B. T.
33. Lze tedy shrnout, a bylo to již výše konstatováno v tomto usnesení,
že s odkazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zásah do
skutkových zjištění je možný pouze v případě extrémního nesouladu mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který je založen
zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k
absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu
na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným
opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato
zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit,
zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné
hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit,
že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019).
34. V této trestní věci obviněná námitku extrémního nesouladu mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními formálně neučinila
předmětem své dovolací argumentace tak, jak je to judikaturou vyžadováno (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), zároveň
je možné uvést, že z uvedeného pohledu v nyní projednávané věci napadená
rozhodnutí soudů takovouto vadou netrpí. V obecné rovině lze po přezkoumání
odůvodnění obou rozhodnutí a jejich vazbě na učiněná skutková zjištění
konstatovat, že v dané věci byl skutkový stav zjištěn bez důvodných
pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí podle § 2 odst. 5 tr. ř.,
a že takto řádně provedené důkazy soudy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak i
v jejich vzájemných souvislostech přihlížejíce ke všem skutečnostem, tedy zcela
v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
Odůvodnění obou rozsudků, poté, co vrchní soud stabilizoval skutková jištění,
pak jsou s výhradami dále rozvedenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr.
ř. Lze tedy uzavřít, že popsané výhrady obviněné jednak neodpovídají
uplatněnému (stejně jako jinému dovolacímu důvodu), jednak jsou nedůvodné.
35. Rozsudkem vrchního soudu stabilizovaná skutková jištění se pak mohla
bez dalšího stát podkladem pro posouzení opodstatněnosti dalších námitek
obviněné, které již byly způsobilé být předmětem dovolacího přezkumu v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to námitek
vztahujících se k naplnění objektivní stránky zvlášť závažného zločinu podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Takovou výhradou je jednak
námitka obviněné, že soud nemůže být uveden v omyl pachatelem trestného činu
podvodu, jednak námitka týkající se výše způsobené škody.
36. Předmětem dovolacího přezkumu se především mohla stát zejména
námitka obviněné týkající se výše způsobené škody, jakkoliv tato námitka nebyla
obviněnou odůvodněna a vypořádána v celém rozsahu tak, jak bude dále v tomto
usnesení rozvedeno. Pokud však obviněná zpochybňuje otázku výše způsobené
škody, tedy skutečnost, že ve výroku o vině uvedená částka 17.630.340 Kč
neodpovídá hodnotě společnosti, pak bylo možné této námitce přiznat alespoň
částečnou důvodnost a Nejvyšší soud se zabýval její opodstatněností.
37. Přestože nelze s obviněnou souhlasit v jejím názoru, že při
stanovení výše způsobené škody měla být cena nemovitostí ponížena o závazek
společnosti ve výši 20.000.000 Kč, což odpovídá závazku vůči společnosti B. T.,
kterým společnost G. sama zatížila, je zřejmé, že vrchní soud (stejně jako již
před ním městský soud) při stanovení výše škody nesprávně vycházel toliko z
ceny nemovitostí vlastněných společností G.
38. Nejvyšší soud považuje za potřebné konfrontovat tyto právní závěry
obou soudů na straně jedné a námitku obviněné na straně druhé, nejprve se
skutkovými závěry v rozsudku vrchního soudu vztahujícími se k objektivní
stránce posuzovaného zvlášť závažného zločinu z hlediska jeho znaku „škoda
velkého rozsahu“. V tomto ohledu vrchní soud ve skutkové větě uvádí, že
obviněná se neoprávněně zmocnila společnosti G., včetně jejího majetku, a to
nemovitostí, dle znaleckého ohodnocení v minimální hodnotě 17.630.340 Kč. Z
uvedeného vyplývá, že podstatou zjišťovaného protiprávního jednání obviněné z
hlediska civilního práva je jednání spočívající v tom, že se obohatila nikoli o
předmětné nemovitosti, ale o obchodní podíl ve smyslu § 31 zákona č. 90/2012
Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů, ve společnosti G.
Z pohledu jednání kladeného obviněné za vinu a nakonec i přisouzeného jednání
je pak nerozhodné, zda toto její jednání směřovalo k tomu, aby si později
předmětné nemovitosti přisvojila jako fyzická osoba, kdy tato okolnost navíc ze
skutkových zjištění soudů nevyplývá.
39. Soudy se tak nesprávně vůbec nezabývaly hodnotou obchodního podílu,
která tak nebyla v trestním řízení vůbec zjišťována a za této situace je nutno
konstatovat, že výše škody nebyla zjištěna podle hledisek § 137 tr. zákoníku.
40. Podle § 137 trestního zákoníku se při stanovení výše škody vychází z
ceny,
za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle
prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených
nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
41. Ze zásad vyplývajících z § 137 tr. zákoníku je nepochybně nutné
vycházet nejen v otázce zjišťování výše způsobené škody, ale rovněž v otázce
vymezení věci, která se stala předmětem útoku. V této trestní věci se předmětem
útoku primárně stal obchodní podíl poškozeného K. ve společnosti G., který
nelze bez dalšího ztotožňovat s hodnotou nemovitostí vlastněných společností
G., a to i kdyby předmětné nemovitosti tvořily jediný hodnotný majetek
společnosti, jak tomu je v této trestní věci.
42. Z hlediska této námitky tak bylo možné uzavřít, že tato námitky
obviněné je částečně opodstatněná. Jestliže v této trestní věci nebyla výše
škody zjištěna podle hledisek uvedených § 137 tr. zákoníku (zjištění ceny
obchodního podílu v místě a době činu obvyklé), pak soudy svá rozhodnutí
zatížily vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy vadou
nesprávného právního posouzení skutku.
43. Pod obviněnou uplatněný dovolací důvod lze podřadit i další námitku
vztahující se k objektivní stránce trestného činu, a to že jednání obviněné
směřovalo vůči soudu, který nemůže být pachatelem trestného činu podvodu uveden
v omyl. Je skutečností, že oba nižší soudy se uvedenou otázkou k námitce
obviněné již zabývaly.
44. Pokud jde o nalézací soud, pak tento v bodu 30. odůvodnění svého
rozsudku uvedl, že skutkovou podstatu trestného činu podvodu je nepochybně
možné naplnit uvedením v omyl úřadu, tedy státního nebo jiného orgánu,
respektive uvedl, že v omyl není možné uvést soud v řízení o žalobě, která
obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení. Tento názor soud odůvodnil tím, že v
civilním řízení má žalovaný možnost se nároku bránit, může vyvracet nepravdivá
tvrzení žalobce a je povinností soudu věc náležitě objasnit. Poukázal také na
skutečnost, že občanskoprávní řízení sporné je ovládáno zásadou projednací,
čímž však není opuštěna zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných
pochybností. Bez podrobnějšího zdůvodnění, v čem spatřuje zásadní rozdíly mezi
občanskoprávním řízením sporným a nesporným, pak nalézací soud konstatoval, že
vyloučení uvedení soudu v omyl lze pouze v řízení sporném, ve kterém je dána
zcela jiná situace, než jaká nastala v předmětné trestní věci.
45. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu jako soudu odvolacího pak
vyplývá, že tento soud označil za omyl na straně obhajoby, pokud namítala, že
poškozeným, který měl být uveden v omyl, je Městský soud v Praze jako soud
rejstříkový. Poškozeným je podle soudu druhého stupně M. K., přičemž „zápis v
obchodním rejstříku byl pouze dalším bodem v jednání obžalované, v úmyslu
převzít do vlastnictví společnost G. s celým jejím majetkem, a to podvodným
jednáním“.
46. S argumentací obou soudů co do výkladu a odůvodnění otázky naplnění
objektivní stránky trestného činu z pohledu uplatněné námitky se Nejvyšší soud
neztotožňuje, neboť se dílem jedná o argumentaci nesprávnou, dílem o
argumentaci nedostatečně odůvodněnou, a to nejen z hlediska zjištěného
skutkového stavu věci, ale také vzhledem k judikatuře vztahující se k této
otázce.
47. Pokud jde o závěry vrchního soudu, pak je třeba poukázat na to, že
tento soud zjevně ztotožňuje osobu poškozenou trestným činem podvodu s osobou
uvedenou v omyl. V tomto ohledu vrchní soud nezohlednil tu skutečnost, že
trestným činem podvodu může být dotčeno celkem až pět osob, a to pachatel,
osoba uváděná v omyl (nebo osoba, jejíhož omylu pachatel využívá nebo jí
zamlčuje podstatné skutečnosti), osoba provádějící majetkovou dispozici, osoba
poškozená a osoba obohacená. Z uvedeného pak vyplývá, že osoba poškozená
trestným činem podvodu a osoba uvedená v omyl nemusí být totožné, přičemž je
zjevné, že tato situace nastala i v této trestní věci. Ze skutkové věty
vyplývá, že protiprávním jednáním obviněné byl poškozen M. K., není však zde
již popsáno podvodné jednání vůči tomuto poškozenému. Z provedeného dokazování
přitom vyplývá, že v omyl mohl být v této trestní věci uveden rejstříkový soud,
který v omylu vyvolaném obviněnou provedl v obchodním rejstříku vedeném u
Městského soudu v Praze zápis změny osoby jednatele a jediného společníka
společnosti G. z M. K. na obviněnou Y. N.
48. Z odůvodnění rozsudku městského soudu v zásadě vyplývá, že tento
soud (při vědomí aktuální judikatury) zastává názor, že v této trestní věci a
za daných skutkových okolností mohl být rejstříkový soud, kterým byl v daném
případě Městský soud v Praze, subjektem, který byl uveden v omyl trestným činem
podvodu. Jeho argumentace a odůvodnění však v tomto ohledu není příliš
přesvědčivá, a to zejména proto, že se tento soud nevypořádal s dále uvedenou
judikaturou, a také proto, že právní závěry z této judikatury vyplývající
nekonfrontoval se skutkovými okolnostmi této trestní věci vztahujícími se k
podobě rejstříkového řízení.
49. Pokud jde o zmíněnou judikaturu, pak je třeba v první řadě poukázat
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2006 Sb. rozh.
tr., ve kterém Nejvyšší soud vyslovil, že soud rozhodující v občanskoprávním
řízení nelze pokládat za subjekt, který by mohl být uváděn v omyl podáním
účastníka řízení obsahujícím vědomě nepravdivé údaje. Na toto rozhodnutí
navazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010,
podle kterého je závěry výše uvedeného rozhodnutí nutno vztáhnout i na řízení
nesporné. (Právní věta tohoto rozhodnutí hovoří o řízení dědickém, z odůvodnění
rozhodnutí však vyplývá, že závěr o nemožnosti zařadit soud mezi osoby, které
mohou být uvedeny v omyl pachatelem trestného činu podvodu, se vztahuje na
nesporné řízení obecně.)
50. Zmínit lze i stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr., ve kterém Nejvyšší soud vyslovil
názor, že zákonný znak trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku
spočívající v „uvedení jiného v omyl“ nebo ve „využití omylu jiného“ může
naplnit i pachatel, který v řízení o dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje; v
odůvodnění tohoto stanoviska ovšem Nejvyšší soud uvedl, že osobou, která je zde
uvedena v omyl nebo jejíhož omylu pachatel využívá, je jiný, resp. skutečný
dědic (dědicové), nikoli tedy soud, u kterého se vede řízení o dědictví. Právní
názor, že soud není subjektem, který by mohl být v civilním řízení uveden v
omyl, tedy Nejvyšší soud ani v tomto rozhodnutí nezpochybnil.
51. Za této situace by se mohla námitka obviněné jevit jako
opodstatněná. Již nalézací soud tuto její námitku konfrontoval s tím, že v této
trestní věci je z hlediska své povahy veden jiný typ řízení, než který byl v
podobě konkrétních sporných a nesporných řízení řešen v předchozích
rozhodnutích, a to rejstříkové řízení. Jeho argumentace, že za daných
skutkových okolností mohl být rejstříkový soud subjektem, který byl uveden v
omyl trestným činem podvodu, je však nepřesvědčivá z hlediska uvedené
judikatury a zároveň se nevypořádává ani s právní úpravou rejstříkového řízení
a z ní vyplývajícími specifiky.
52. V tomto ohledu lze uvést, že právní úprava rejstříkového řízení je
nyní obsažená v zákoně č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících, přičemž
vychází z dřívější právní úpravy § 200a až § 200e občanského soudního řádu. S
účinností od 1. 7. 2005 (zákonem č. 216/2005 Sb.) zaznamenala procesní úprava
řízení ve věcech obchodního rejstříku zásadní změnu v tom směru, že byl opuštěn
tzv. věcný přezkum a byl zaveden princip registrační. Důsledkem této změny je
zejména ta skutečnost, že se nyní v rejstříkovém řízení dokazování neprovádí, a
to vzhledem ke lhůtám stanoveným pro vydání rozhodnutí. Registrační princip
nedává rejstříkovému soudu prostor k tomu, aby byly zjišťovány sporné
skutečnosti tak, jak je tomu v občanskoprávním řízení, ať už sporném nebo
nesporném. Zavedením přezkumu pouze formálních předpokladů návrhu se přenesla
část odpovědnosti za správnost zápisů na zapsané osoby, čímž došlo k oslabení
úlohy rejstříkového soudu jako garanta souladu zápisu s právním řádem.
Rejstříkový soud při rozhodování o povolení požadovaného zápisu do obchodního
rejstříku musí posoudit, zda doložené listiny skutečně jsou listinami o
skutečnostech, které do rejstříku mají být zapsány; předmětem přezkumu však
nejsou skutečnosti z nich vyplývající, případně způsob, jakým byly opatřeny. Z
povahy řízení ve věcech obchodního rejstříku dále vyplývá, že rejstříkový soud
rozhoduje zásadně bez jednání a dominující je zásada písemnosti. Provedení
dokazování sice není vyloučeno (např. má-li rejstříkový soud z obsahu spisu
důvodné pochybnosti o pravosti předkládaných listin), na rejstříkové řízení je
nicméně třeba nahlížet jako na řízení sui generis, ve kterém se uplatní odlišné
procesní principy ovládající soudní proces než v řízení sporném, když je
vyloučena např. zásada kontradiktornosti řízení. Ani účastníky řízení nejsou
všichni, do jejichž právní sféry bude rozhodnutím rejstříkového soudu zasaženo,
když okruh těchto účastníků je významně omezen v zájmu maximálně rychlé
aktualizace zapsaných skutečností. Rejstříkový soud se tak blíží obsahem své
činnosti správnímu orgánu vykonávajícímu funkci soudního orgánu. Navíc i osoby,
které u rejstříkového soudu až na výjimky vykonávají veškerou rozhodovací
činnost, jsou vyšší soudní úředníci, nikoli nezávislí soudci.
53. S ohledem na tuto povahu rejstříkového řízení tak lze připustit, že
řízení před rejstříkovým soudem se svými výše uvedenými specifickými rysy
odlišuje nejen od občanskoprávního sporného řízení, ale i od některých jiných
druhů nesporného řízení (např. řízení dědického). Vzhledem k výše uvedenému
písemnému charakteru tohoto řízení a omezenému rozsahu přezkumné činnosti
rejstříkového soudu, kdy rejstříkový soud v naprosté většině případů vychází
pouze z předložených listin, tento soud jen těžko může zjistit pravý stav věci
v případě, kdy skutečnosti, které mají být do obchodního rejstříku zapsány,
jsou dokládány „kvalitně“ zpracovanými padělky listin, resp. listinami
opatřenými padělanými podpisy oprávněných osob. Ke zjištění skutečného stavu
věci má navíc rejstříkový soud minimální časový prostor vzhledem ke lhůtám
podle § 96 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb.
54. V tomto ohledu má proto řízení před rejstříkovým soudem do značné
míry shodný charakter jako řízení před správním orgánem (např. katastrálním
úřadem, též Energetickým regulačním úřadem), u kterého judikatura Nejvyššího
soudu jeho uvedení v omyl připouští (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016).
55. Pokud by tedy dosavadní argumentace nalézacího soudu, tedy že
rejstříkový soud, kterým byl v daném případě Městský soud v Praze, mohl být
subjektem uvedeným v omyl trestným činem podvodu, měla nadále obstát, bude
nutné se v průběhu další řízení znovu konfrontovat skutkové okolnosti týkající
se objektivní stránky posuzovaného trestného činu k otázce možnosti uvedení
soudu v omyl trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku jak se stávající
judikaturou, tak i s výše popsanou povahou rejstříkového řízení, a poté učinit
správné a z naznačených hledisek odůvodněné závěry.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
56. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr.
ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze coby soudu druhého stupně,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně podle §
265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
57. Při novém projednání a rozhodnutí věci je soud druhého stupně vázán
právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto usnesení (§ 265s odst. 1
tr. ř.), a to jak k otázce výše způsobené škody, tak i otázce, zda, kdo a jakým
způsobem byl jednáním obviněné uveden v omyl.
58. Vzhledem k tomu, že byl napadený rozsudek zrušen jen v důsledku
dovolání podaného obviněnou, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v
její neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
59. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud
odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněné v
neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář