3 Tdo 972/2025

3 Tdo 972/2025-493

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o dovolání, které podala obviněná P. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 10 To 78/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 T 36/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné P. K. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 15 T 36/2023, byla P. K. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkové stavu spočívajícího v tom, že v době kolem 12:50 hodin dne 6. 5. 2020 na silnici III. třídy č. XY v km 1,314, mezi obcemi XY a XY, v katastru obce XY, okres XY, jako řidička osobního vozidla tovární značky Audi Q5, registrační značky XY, porušila ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, tím, že při jízdě ve směru od obce XY na XY, se dostatečně nepohybovala při pravém okraji vozovky, přejela s vozidlem částečně do protisměrného jízdního pruhu tak, že vozidlo Audi zasahovalo do protisměrné části vozovky šířkou cca 1,64 m, kde se levou přední částí vozidla čelně střetla s protijedoucím osobním vozidlem tovární značky Citroën C3, registrační značky XY, které řídila V. T., nar. XY, která při dopravní nehodě utrpěla tržně zhmožděnou ránu na rozhraní levé čelní a temenní krajiny hlavy, na levém lokti a na levém bérci, zlomeninu hrudní kosti, zlomeninu 5. a 6. žebra vlevo, zlomeninu levé kyčelní jamky s vykloubením levé stehenní kosti v kyčelním kloubu a zlomeninu horní části levé holenní kosti, tedy zranění, které jí omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů.

2. Za to byla obviněná odsouzena podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 6 (šest) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 16 (šestnácti) měsíců.

3. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 (osmnácti) měsíců.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené V. T., nar. XY, trvale bytem XY, náhradu nemajetkové újmy ve výši 70.000 Kč.

5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. T. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 15 T 36/2023, podala obviněná odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.

7. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 10 To 78/2025, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněné zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Podle § 265 tr. ř. byla poškozená V. T. se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. II.

8. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání (dovolání ze dne 5. 6. 2025 na č. l. 453– 454, doplnění dovolání ze dne 24. 6. 2025 k výzvě soudu podle § 265h odst. 1 tr. ř. na č. l. 457–458 spisu), v rámci něhož uvedla, že „z procesní opatrnosti“ je dovolání podáno „ze všech zákonných důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) až m), ale zejména pak z důvodů § 265b odst. 1 písm. c), d), g), h), l) a m) trestního řádu“.

9. Obviněná poukázala na to, že se jedná o druhé rozhodnutí ve věci, kdy bylo rozhodnuto naprosto opačně, než jak bylo rozhodnuto zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 8. 2023. Namítá, že odsuzující rozsudek byl vydán v hlavním líčení dne 30. 12. 2024 bez její účasti či účasti jejího obhájce, a to navzdory tomu, že obhájce zdvořile a včas předem požádal o změnu termínu hlavního líčení, kdy doložil i lékařskou zprávou, že se nemůže hlavního líčení účastnit. Jednalo se přitom o hlavní líčení, v rámci něhož bylo prováděno dokazování v podobě výslechu znalců, na kterých je odsuzující rozsudek postaven. Obhajoba tak neměla možnost klást znalcům jakékoli otázky a ani pronést závěrečnou řeč. V uvedeném spatřuje naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), d), m) tr. ř.

10. Dále v rámci doplnění dovolání namítla, že ačkoli odvolací soud částečně vyhověl jejímu odvolání a zrušil výrok o náhradě nemajetkové újmy, o zbytku podaného odvolání nebylo odvolacím soudem jakkoli rozhodnuto. Má za to, že tímto došlo k porušení jí ústavně garantovaných práv.

11. Závěrem poukázala na to, že byla odsouzena až na druhý pokus, přestože tři soudní znalci dospěli k závěru, že zavinění dopravní nehody z její strany nelze jednoznačně potvrdit. Až po zásahu Krajského soudu v Praze byl vyhotoven nový posudek, který dokonce zcela změnil šíři vozovky, na které se nehoda stala a najednou už měla být viníkem nehody dovolatelka. Poznatky, že příbuzní údajně poškozené se v místě bydliště vychloubali, že jejich právník jim to v Praze zařídí, Krajský soud v Praze de facto ignoroval.

12. S ohledem na výše uvedené proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2025, č. j. 10 To 78/2025-442, se zrušuje, a sezná-li uvedené za právně i fakticky možné, že se zrušuje také rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 12. 2024, č. j. 15 T 36/2023-412.

13. Obviněná rovněž v rámci podaného dovolání požádala o odklad výkonu napadeného usnesení ve spojení s napadeným rozsudkem ve vztahu k zákazu řízení motorových vozidel, neboť je jako podnikatelka na možnosti řídit motorové vozidlo existenčně závislá, a na jejím podnikání jsou pak závislé její nezletilé děti, zaměstnanci a v neposlední řadě jen díky podnikání bude schopna uhradit způsobenou škodu.

14. K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 7. 2025, sp. zn. 1 NZO 524/2025.

15. Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení a poukázal na poněkud nejasné vymezení dovolacích důvodů, státní zástupce se vyjádřil k námitkám obviněné. Konstatoval, že vyjma námitky, že i přes řádnou žádost o změnu termínu konání hlavního líčení toto proběhlo bez účasti obviněné a jejího obhájce, obviněná žádnou relevantní argumentaci, ohledně níž by bylo nutné zkoumat, zda ji lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů a zda je oprávněná, dovolání obviněné neobsahuje. Uplatněnou námitku nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. vztahujícímu se k porušení ustanovení o nutné obhajobě, neboť v předmětné kauze nevznikl důvod nutné obhajoby. Výše prezentovaná argumentace by však mohla založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., na který obviněná rovněž poukázala ve svém mimořádném opravném prostředku ze dne 5. 6. 2025, a jenž může být úspěšně namítán v případě, dojde-li k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Státní zástupce poukázal na to, že předmětnou námitkou se již zabýval soud odvolací (zejména v bodě 10. odůvodnění usnesení), který zdůraznil, že obviněná a její obhájce každý zvlášť převzali již dne 12. 12. 2024 nejenom předvolání k hlavnímu líčení naplánovanému na den 30. 12. 2024, ale i revizní znalecký posudek, dále popsal důvody, které vedly nalézací soud k tomu, že neakceptoval telefonické žádosti obhájce o odročení hlavního líčení a také neopomněl zmínit, že obviněná se k hlavnímu líčení nedostavila bez jakékoli omluvy. Citoval odůvodnění usnesení odvolacího soudu s tím, že na jeho podkladě lze konstatovat, že již soud prvního stupně oprávněně učinil závěr, že v intencích § 202 odst. 2 tr. ř. bylo skutečně možné o věci spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněné. Státní zástupce při formování svého stanoviska přihlížel i k tomu, že ani samotná právní náročnost, skutková obtížnost, popř. závažnost trestného činu, pro který se vede trestní stíhání, předem nevylučují závěr, že ve smyslu § 202 odst. 2 tr. ř. lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout bez přítomnosti obžalovaného v hlavním líčení (srov. rozhodnutí č. 18/2000 Sb. rozh. tr.). Jelikož soud prvního stupně provedl hlavní líčení v souladu s podmínkami § 202 odst. 2 tr. ř., nelze úspěšně namítat existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

16. Dále státní zástupce uvedl, že obviněná v dovolání ze dne 5. 6. 2025 poukázala i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který se podle zákona pojí se zamítnutím nebo odmítnutím řádného opravného prostředku. Protože v předmětné věci nebylo odvolání obviněné zamítnuto ani odmítnuto (naopak odvolací soud řádnému opravnému prostředku obviněné částečně vyhověl), je evidentní, že obviněná své dovolání v části, ve které namítá existenci důvodů zakotvených v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., opírá o důvod, který nepatří do okruhu uvedeného v § 265b tr. ř.

17. Státní zástupce dále uvedl, že podání dovolatelky opatřeného datem 24. 6. 2025 obsahuje i námitky, které by mohly naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě (rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na jedné straně a provedenými důkazy na straně druhé), kdy obviněná tvrdí, že byla odsouzena navzdory tomu, že 3 soudní znalci dospěli k závěru, že její zavinění nelze jednoznačně potvrdit. Jedná se o námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů, v jejichž případě je namístě upozornit, že tyto samy o sobě nenaplňují žádný z dovolacích důvodů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017). Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než dovolatel, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých s právem na spravedlivý proces (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 660/2019). Na základě shromážděných důkazních prostředků, konkrétně pak po jejich provedení a vyhodnocení takto zjištěných důkazů, je podle státního zástupce nejenom možné, ale i nutné se ztotožnit bez jakýchkoli pochybností se závěry uvedenými v rozhodnutích soudů.

18. Státní zástupce tedy uzavřel, že soudy dospěly ke správným závěrům týkajícím se nejen procesního průběhu věci, ale i skutkových zjištění. Pokud jde o samotnou povahu dovolacích námitek, ty z určité části pod uplatněné dovolací důvody subsumovat nelze a ve zbytku jsou neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o něm rozhodoval ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. III.

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

20. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 10 To 78/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest (kdy změny dostál toliko výrok o náhradě nemajetkové újmy). Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

21. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d), g), h), l), m) tr. ř.

22. Je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v předcházejících fázích řízení. Obviněná však částečně vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci řádného opravného prostředku, s nimiž se tedy již vypořádal soud odvolací.

23. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

24. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Praze odvolání obviněné projednal, kdy následně rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě tedy nepřichází v úvahu. Obviněná však zjevně poukazuje na uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. c), d), g), h), l) tr. ř., resp. z procesní opatrnosti na všechny dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož však nedošlo k zamítnutí či odmítnutí odvolání obviněné, uvedený dovolací důvod na projednávanou věc nedopadá.

25. Předně je třeba uvést, že postup, při němž obviněná uplatňuje z „procesní opatrnosti“ všechny dovolací důvody, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., není možno připustit. Nejvyšší soud je nucen připomenout, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu ustanovení § 265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, nýbrž je také třeba, aby mu svým obsahem odpovídala argumentace v podaném dovolání. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn si argumentaci dovolatele domýšlet nebo ji dokonce sám aktivisticky dotvářet, zvláště je-li při přezkumu vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 3 Tdo 1191/2022). Pokud tedy obviněná vznáší námitky, které však nijak blíže nespecifikuje a nepodřazuje pod konkrétní dovolací důvody, je taková argumentace zcela nedostatečná, a Nejvyšší soud se touto nebude zabývat.

26. Pokud obviněná namítá, že hlavní líčení konané dne 30. 12. 2024 proběhlo bez její účasti a účasti jejího obhájce, a to navzdory řádné a včasné omluvě, resp. včasné žádosti o změnu termínu jeho konání, což bylo doloženo i lékařskou zprávou, pak je třeba uvést, že odkaz obviněné na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je zcela nepřípadný. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Výklad tohoto důvodu dovolání nelze pojímat restriktivně, takže dopadá i na případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného, nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou splněny zákonné povinnosti vyplývající z této situace. Jedná se o ustanovení vztahující se k porušení ustanovení o nutné obhajobě ve smyslu ustanovení § 36 tr. ř. V projednávané věci se však o případ nutné obhajoby nejedná. Obviněná poukázala rovněž na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Předmětnou námitku obviněné shledal Nejvyšší soud pod tento dovolací důvod podřaditelnou.

27. Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněná uplatnila námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že soud prvního stupně pochybil, pokud hlavní líčení konané dne 30. 12. 2024, v rámci něhož bylo prováděno dokazování výslechy znalců, konal v její nepřítomnosti a rovněž v nepřítomnosti jejího obhájce, ačkoli obhájce svou neúčast řádně a včas oznámil a požádal o změnu termínu jeho konání, kdy svou neúčast řádně doložil lékařskou zprávou. S ohledem na skutečnost, že se nemohla zúčastnit hlavního líčení, považuje postup soud prvního stupně za porušení svého práva na obhajobu.

28. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

29. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést spíše výjimečně, případně je vůbec nelze konat.

30. Podle ustanovení § 202 odst. 2 písm. a) tr. ř. v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán. Obžalobu i předvolání je přitom nutno doručit obžalovanému do vlastních rukou podle § 64 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejde o řádné předvolání, nemá-li soud doklad o tom, že předvolání bylo obžalovanému doručeno do vlastních rukou, i když jiné osoby učiní vůči soudu prohlášení, že obžalovaného o konání hlavního líčení vyrozuměly (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2556–2557).

31. Předně je třeba uvést, že uvedenou námitkou se již zabýval odvolací soud, a to na podkladě řádného opravného prostředku obviněné. V bodě 10. odůvodnění usnesení rozvedl své závěry týkající se této námitky, kterou vyhodnotil jako neopodstatněnou s tím, že byly dodrženy všechny procesní podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné a jejího obhájce. Výklad odvolacího soudu je podrobný, Nejvyšší soud se s tímto zcela ztotožňuje a v podrobnostech na tento odkazuje. Je možno konstatovat, že obviněné bylo vyrozumění o konání hlavního líčení nařízeného na 30.

12. 2024 spolu s revizním znaleckým posudkem znaleckého ústavu ČVÚT doručeno do datové schránky dne 15. 12. 2024 (potvrzení o doručení na č. l. 395 spisu). Obviněná se k nařízenému hlavnímu líčení nedostavila a současně svou nepřítomnost nijak neomluvila, kdy o jakýchkoli překážkách, které by jí v osobní účasti bránily, nebyl soud informován ani prostřednictvím jejího obhájce Ing. Mgr. Musila. Obhájce obviněné si vyrozumění o konání hlavního líčení spolu s revizním znaleckým posudkem převzal rovněž dne 12.

12. 2024, kdy mu bylo doručeno do datové schránky (potvrzení o doručení na č. l. 395 spisu). Následující den, tj. 13. 12. 2024 požádal o stanovení jiného termínu, a to s ohledem na vánoční svátky a nemožnost zajištění substituce (č. l. 396–397 spisu). Soud prvního stupně podle záznamu na č. l. 398 spisu ověřil, že znalecký ústav s termínem konání nařízeného hlavního líčení počítá, o čemž byl obhájce obviněné soudem vyrozuměn s tím, že žádosti o změnu termínu konání hlavního líčení nevyhovuje, neboť z ní nevyplývají žádné rozhodné skutečnosti, které by jeho konání bránily.

Vyrozumění mu bylo doručeno do datové schránky dne 20. 12. 2024. Ve stejný den, tj. dne 20. 12. 2024 obhájce soudu zaslal novou žádost o změnu termínu konání nařízeného hlavního líčení s tím, že s ohledem na vánoční svátky není možné konzultovat revizní znalecký posudek se znalci a odborníky, čímž jsou krácena práva obhajoby (č. l. 399–400 spisu). Obhájci bylo podle referátu ze dne 23. 12. 2024 (č. l. 400 spisu) sděleno, že žádosti se nevyhovuje, neboť vyrozumění o hlavním líčení bylo doručováno s dostatečným předstihem, a to i z pohledu lhůt podle trestního řádu.

Obhájce si sdělení soudu vyzvedl v datové schránce (nesprávně na potvrzení o doručení uvedeno datum 30. 12. 2025). Podle záznamu na č. l. 401 spisu obhájce dne 27. 12. 2024 telefonicky požádal o omluvu a odročení nařízeného hlavního líčení, tentokrát z důvodu nemoci, kdy uvedl, že následně zašle omluvu písemně spolu s lékařskou zprávou. Omluva spolu s lékařskou zprávou byla soudu doručena v den konání hlavního líčení, tj. 30. 12. 2024 (č. l. 416–148 spisu), kdy lékařská zpráva je datována dnem 30.

12. 2024 v čase 15:56 hod. a je v ní uvedeno, že obhájce Ing. Mgr. Musil je nemocen již ode dne 20. 12. 2024, přičemž zánět průdušek je již v remisi a pacient je i nadále bez antibiotik. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 30. 12. 2024 (č. l. 407–411 spisu) se podává, že obviněná se nedostavila a ani svou nepřítomnost neomluvila, obhájce se nedostavil, ale svou nepřítomnost omluvil.

Soud prvního stupně nicméně podle § 202 odst. 2 tr. ř. rozhodl o konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti, kdy žádosti obhájce o odročení konání hlavního líčení ze zdravotních důvodů nevyhověl, neboť tato nebyla řádně doložena, byť doložena být mohla.

32. Soud prvního stupně měl za to, že o věci je možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez přítomnosti obviněné (§ 202 odst. 2 tr. ř.), přičemž v rámci hlavního líčení byl za znalecký ústav jako zpracovatele vyslechnut Ing. Michal Frydrýn, Ph.D., který uvedl, že žádné nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na závěry revizního znaleckého posudku, mu nejsou známy. V rámci své výpovědi zopakoval závěry vycházející ze znaleckého posudku, přičemž jiné dokazování prováděno nebylo. Závěry revizního znaleckého posudku pak byly zcela jednoznačné. Obviněná i její obhájce měli ode dne 12. 12. 2024 předmětný revizní znalecký posudek k dispozici a byli s ním tedy seznámeni. Obviněná nevyužila svého práva a k hlavnímu líčení se bez jakékoli omluvy nedostavila. Pokud jde o obhájce obviněné, odvolací soud výstižně poukázal na to, že „30. 12. 2024 byl běžný pracovní den, a proto skutečnost, že jde o období vánočních svátků okresní soud právem nepovažovat za důvod k odročení, a to tím spíše, měl-li k hlavnímu líčení zajištěnu účast zpracovatelů znaleckého posudku“. Námitku o nemožnosti zajištění substituce shledal již soud prvního stupně s ohledem na počty advokátních koncipientů zcela oprávněně za nepřesvědčivou, stejně tak námitku o nedostatku času na prostudování revizního znaleckého posudku, neboť tento byl obhajobě zaslán s více než dvoutýdenním předstihem, přičemž zákonem požadovaná lhůta podle § 198 odst. 1 tr. ř. činí 5 pracovních dnů. Podle odvolacího soudu „žádné objektivní, akceptovatelné a náležitě doložené důvody obhájci v účasti na hlavním líčení dne 30. 12. 2024 nebránily, přičemž věděl i o tom, že v tomto hlavním líčení budou vyslýcháni zpracovatelé revizního znaleckého posudku“. Lze poukázat na to, že podle lékařské zprávy měl být obhájce nemocen již od 20. 12. 2024, tedy i navzdory vánočním svátkům bylo v jeho možnostech zajistit si řádně a včas lékařskou zprávu, resp. zajistit ji před konáním nařízeného hlavního líčení, nicméně ze samotné lékařské zprávy se nepodává, že by obhájce nebyl kvůli zdravotních obtížích schopen účasti u hlavního líčení.

33. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že hlavní líčení nařízené na 30. 12. 2024 proběhlo v souladu s podmínkami ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. Soud prvního stupně o jeho konání řádně a včas, resp. s dostatečným předstihem informoval jak obviněnou, tak jejího obhájce, přičemž obviněná zjevně rezignovala na svá obhajovací práva a k hlavnímu líčení se bez jakékoli omluvy či vysvětlení nedostavila, kdy současně byly žádosti obhájce o odročení hlavního líčení soudem prvního stupně vyhodnoceny jako nedostatečné. Nejvyšší soud proto shledal předmětnou námitku obviněné neopodstatněnou.

34. V rámci doplnění dovolání obviněná poukázala na to, že odvolací soud sice zrušil výrok z rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nemajetkové újmy, o zbytku jejího odvolání však nijak nerozhodl, resp. fakticky jej opomněl. Obviněná předmětnou námitku nepodřazuje pod konkrétní dovolací důvod, pravděpodobně však tato její námitka směřuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Předmětný dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách.

Jednak, že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.

Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174–3175).

35. Z podnětu odvolání obviněné odvolací soud přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině, ve výroku o trestu i ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Výsledkem tohoto přezkumu bylo, že odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obviněné zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, a podle § 265 tr. ř. znovu rozhodl tak, že poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že řízení, které vydání odvoláním napadeného rozsudku předcházelo, není zatíženo žádnými podstatnými vadami, a dokazování bylo provedeno v nezbytném rozsahu pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Přihlédl však k tomu, že poškozená dostatečně nepodložila svůj požadavek na náhradu bolestného a trvalých následků, kdy odůvodnění soudu prvního stupně stran výroku o náhradě nemajetkové újmy nebylo možno pro jeho nekonkrétnost akceptovat. Přistoupil tedy k tomu, že výrok o náhradě nemajetkové újmy zrušil a poškozenou odkázal na občanskoprávní řízení (bod 18. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Tímto tedy částečně vyhověl i odvolacím námitkám obviněné, která přiznání nemajetkové újmy rozporovala, byť ji nevyhověl v rozsahu, jaký si obviněná představovala. Tento způsob rozhodnutí odvolacího soudu přitom odpovídá trestnímu řádu. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Podle § 256 tr. ř. však odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Byť se v projednávané věci jednalo o drobnou úpravu, částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu. Námitce obviněné stran chybějícího výroku tedy nelze přisvědčit.

36. Obviněná rovněž velmi stručně v rámci doplnění dovolání namítla, že její vina nemá oporu v provedeném dokazování, neboť tři soudní znalci dospěli k závěru, že jí nelze zavinění dopravní nehody jednoznačně přičítat, aby následně revizní znalecký posudek dospěl naopak k tomu, že viníkem nehody je jednoznačně dovolatelka.

37. Obviněná ani zde nepodřazuje svou námitku pod konkrétní dovolací důvod, ale s největší pravděpodobností jí cílí na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Svým obsahem však obviněnou poukazovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neodpovídá. Z dikce předmětného ustanovení vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud přitom vychází z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Ačkoli obviněná namítá, že nebyla viníkem dopravní nehody, její námitka směřuje k hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu, kdy napadá skutková zjištění a provedené dokazování, čímž se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zcela míjí.

38. S jistou dávkou benevolence by bylo možno podřadit předmětnou námitku pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

39. Tzv. zjevný (extrémní) rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nicméně není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů.

V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Příbrami, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

40. Nad rámec uvedeného je možno uvést, že soud prvního stupně objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost, když nechal v souladu s požadavkem odvolacího soudu (zrušovací rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2023, č. j. 10 To 355/2023-353), vypracovat revizní znalecký posudek z oboru doprava, který by se vypořádal s rozdíly (rozpory) mezi posudky Centra dopravního výzkumu (vypracovaném na žádost orgánů činných v trestním řízení) a Ing. Andreje Haringa, Ph.D., (vypracovaném na žádost obhajoby), a pokud možno jednoznačně uzavřel, zda a do jaké vzdálenosti vozidlo obviněné v době střetu zasahovalo do protisměrné části vozovky. Revizní znalecký posudek č. 024578/2024 (č. l. 365–391 spisu) byl zpracován znaleckým ústavem ČVÚT v Praze, Fakulta dopravní, Ústav soudního znalectví v dopravě, jehož závěry u hlavního líčení stvrdili v pozici znalců za znalecký ústav Ing. Michal Frydrýn, Ph.D., a doc. Ing. Tomáš Mičunek, Ph.D. Znalci znaleckého ústavu na rozdíl od znalců, kteří vypracovali předcházející znalecké posudky, osobně navštívili místo, kde k dopravní nehodě došlo, provedli prohlídku místa a nová měření, přičemž zjistili, že šířka komunikace v místě nehody byla 4,85 m a nikoli 5,7 m, jak se podávalo z protokolu o dopravní nehodě, s kteroužto šířkou předcházející znalecké posudky pracovaly, což zapříčinilo, že simulace dopravní nehody nebyla provedena pro správné šířkové poměry silnice v místě střetu. Závěry revizního znaleckého posudku tak byly jednoznačné, kdy za viníka dopravní nehody byla označena obviněná, která svým vozem AUDI v místě střetu zasahovala do protisměrné části vozovky šířkou cca 1,64 m, zatímco vozidlo poškozené v okamžiku střetu do protisměru nezasahovalo a nacházelo se při pravé krajnici ve směru své jízdy (zejména body 8. a 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

41. Vzhledem ke skutečnosti, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně nepodala návrh na odklad výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř. a Nejvyšší soud rozhodl, jak výše uvedeno, nerozhodoval o vzneseném návrhu obviněné na odklad vykonatelnosti dovoláním napadených rozhodnutí, a to ani ve smyslu § 265o tr. ř. IV.

42. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné P. K. odmítl.

43. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 12. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu