30 Cdo 1003/2024-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Biskupství ostravsko-opavské, IČO 65468953, se sídlem v Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 86 666 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 112/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2023, č. j. 71 Co 105/2023-99, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se jako oprávněná osoba podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), v této věci domáhala přiměřeného zadostiučinění ve výši 86 666 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku řízení o vydání původního církevního majetku, které trvalo více než 6 let a 5 měsíců. Výzvu k vydání pozemků Státnímu pozemkovému úřadu, Krajskému pozemkovému úřadu pro Moravskoslezský kraj, podala žalobkyně dne 12. 2. 2014, rozhodnutím ze dne 6. 12. 2015, č. j. SPU 627124/2015/Kle, pozemkový úřad nárok žalobkyně zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, řízení vedené tímto soudem pod sp. zn. 23 C 72/2015 bylo pravomocně skončeno dne 21. 7. 2020. Žalobkyně uplatnila u žalované nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, žalovaná žalobkyni ničeho neuhradila. V kompenzačním řízení vedeném Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 57 C 91/2021 se pak žalobkyně domáhala přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku průtažného řízení vedeného u Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj, pod č. j. SPU 599442/2014-Uh a následně u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 25/2015.
2. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 2. 2023, č. j. 80 C 112/2021-72, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 52 000 Kč spolu s 8,25% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 12. 2. 2021 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 34 666 Kč spolu s 8,25% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 12. 2. 2021 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7 486 Kč (výrok III).
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem odmítl odvolání žalované proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II (výrok II rozsudku odvolacího soudu), výrok III rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 26 684 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. V rozsahu, ve kterém bylo odvolacím soudem odmítnuto odvolání žalované proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 34 666 Kč s příslušenstvím, je dovolání nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť opravným prostředkem proti odmítnutí odvolání je žaloba pro zmatečnost. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
6. V rozsahu, ve kterém byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do této částky s příslušenstvím, byla žalovaná ve věci úspěšná (žaloba byla částečně zamítnuta), a v této části je proto dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. rovněž odmítl.
7. Otázka, zda žalobkyni vzniká v souvislosti s nepřiměřenou délkou průtažného řízení samostatný nárok na náhradu nemajetkové újmy, nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., pokud odvolací soud posoudil nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtažným řízením o nároku žalobkyně podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vedeném pozemkovým úřadem pod č. j. SPU 627124/2015/Kle a Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 23 C 72/2015 samostatně. Odvolací soud se neodchýlil při řešení předmětné právní otázky od závěru zastávaného ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou odkazuje žalovaná v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1172/2021, ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1762/2021, ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3057/2021, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, a ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2096/2023), v souladu s nímž se pro účely přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení nahlíží na správní (restituční) řízení od okamžiku podání úvodní výzvy žalobců, kterou bylo řízení před příslušným pozemkovým úřadem zahájeno, až do okamžiku vypořádání celého uplatněného restitučního nároku jako na řízení jediné, byť o některých ve výzvě označených nemovitostech rozhodl příslušný orgán již v průběhu tohoto správního řízení vícero rozhodnutími řešícími jednotlivé nemovitosti, jež byly jeho součástí, neboť posoudil správní řízení zahájené úvodní výzvou jako řízení jediné a od tohoto řízení odlišil jinou výzvou zahájené správní řízení vedené správním orgánem pod č. j.
SPU 599442/2014-Uh. V rozsudku ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 137/2021, Nejvyšší soud ve vztahu k výjimce vztahující se k souběžným průtažným řízením, u kterých je třeba nemajetkovou újmu v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako újmu jedinou, uvedl, že tuto výjimku je nutné vykládat restriktivně a nelze ji bez dalšího rozšiřovat na další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce nesouvisejí. Judikaturou vyžadovanou úzkou souvislost předmětů několika řízení přitom nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že v současně probíhajících řízeních vystupuje stejná žalobkyně, která uplatňuje nároky, jež jsou shodně právně kvalifikovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2509/16).
8. Námitka žalované, že výši odškodnění za nepřiměřenou délku řízení nezvyšuje počet jednotlivých dílčích rozhodnutí vydaných postupně o konkrétně určených nemovitostech v rámci jednoho řízení před příslušným pozemkovým úřadem zahájeným samostatnou výzvou k vydání nemovitostí, nemůže pak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud uzavřel, že průtažné řízení je nutné posuzovat samostatně, nikoli společně s řízením zahájeným odlišnou výzvou k vydání odlišných nemovitostí (vedeným pod č. j. SPU 599442/2014-Uh a následně u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 25/2015). Uvedená námitka žalované se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
9. Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku III a IV, kterými odvolací soud změnil nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalované odmítl jako objektivně nepřípustné.
10. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaná povinna nahradit žalobkyni náklady tohoto řízení vzniklé v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3 100 Kč [(§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 714 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Celkově výše nákladů dovolacího řízení žalobkyně tak činí 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu