30 Cdo 1046/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce Z. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem
se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným 1) J. H., a 2) R. Ch.,
oběma zastoupeným Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka
136, o určení vlastnického práva a o určení, že oprávnění odpovídající věcnému
břemeni nevznikla, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C
77/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 3. října 2012, č. j. 7 Co 480/2010-559, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. října 2012, č. j. 7
Co 480/2010-559, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Prachaticích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
16. října 2009, č.j. 2 C 77/2007-314, výrokem I. určil, že žalobce je výlučným
vlastníkem označených nemovitostí, výrokem II. určil, že v rozsudku označená
oprávnění odpovídající věcnému břemeni podle uvedené smlouvy platně nevznikla,
a že žalovaná 2) nemá specifikovaná oprávnění odpovídající věcnému břemeni
podle předmětné smlouvy. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a
IV.). K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 27. června 2011, č. j. 7 Co 480/2010-470, rozsudek
soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého
rozsudku uvedl, že základním předpokladem posouzení oprávněnosti nároku žalobce
na určení vlastnictví v dané věci je posouzení platnosti kupní smlouvy z 25. května 2002, na jejímž základě se žalobce měl stát vlastníkem (předmětných
nemovitostí). Vycházel ze zjištění, že žalobce jako kupující a žalovaná 2) jako
prodávající (poznámka: v textu tučně zvýraznil Nejvyšší soud) „uzavřeli písemně
kupní smlouvu z 25. 5. 2002. Jejím předmětem byly nemovitosti, jichž se toto
řízení týká. Součástí smlouvy je ujednání o kupní ceně za veškeré převáděné
nemovitosti ve výši 430.000,- Kč. Smlouva byla vložena do katastru nemovitostí. Na tuto smlouvu navazuje písemná dohoda o zaplacení kupní ceny s datem 25. 5. 2002. V této dohodě se s jednoznačným odkazem na kupní smlouvu uvádí, že mezi
účastníky byla sjednána kupní cena 700.000,- Kč a žalobce jako kupující se
zavazuje zaplatit tuto částku v ročních splátkách po 70.000,- Kč splatných do
31. 12. toho kterého roku, počínaje rokem 2012.“ Odvolací soud nesouhlasil s
odvolací argumentací žalovaných, že uvedená dohoda o zaplacení kupní ceny je
součástí původní kupní smlouvy a v důsledku toho kupní cena nebyla jednoznačně
stanovena a postihuje kupní smlouvu absolutní neplatností. Zdůraznil, že dohoda
o zaplacení kupní ceny sice souvisí s uzavřenou kupní smlouvu, nelze ji však
pokládat za její součást. „Tato listina, jak vyplývá z jejího označení, je
samostatnou dohodou o zaplacení kupní ceny (způsob úhrady kupní ceny v kupní
smlouvě není uveden), v níž se žalobce jako kupující zavázal zaplatit nad rámec
dohodnuté kupní ceny 430.000,- Kč další částku 270.000,- Kč, tedy celkem částku
700.000,- Kč v ročních splátkách po 70.000,- Kč...Podstatné v dané věci je, že
uzavření této dohody o zaplacení kupní ceny nemá vliv na platnost původní kupní
smlouvy, která má vedle obecných náležitostí veškeré náležitosti jak obsahové
podle § 588 obč. zák. (ujednání o předmětu smlouvy a kupní ceně), tak formální
dle § 46 obč. zák...“ Odvolací soud pak řešil otázku platnosti kupní smlouvy se
smlouvou o zřízení věcného břemena uzavřenou mezi žalovanými ohledně
předmětných nemovitostí a dospěl k závěru, že tato smlouva je (z důvodů, které
podrobně rozvedl na str. 9 a 10 odůvodnění svého rozsudku) absolutně neplatným
právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 15. února 2012, č. j. 30 Cdo 4242-514,
ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. dubna 2012, č. j. 30 Cdo
4242/2011-532, zrušil shora cit. rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud přistoupil k vydání tohoto
kasačního rozhodnutí vzhledem k tomu, že odvolací soud řešil právní otázku
platnosti kupní smlouvy ze dne 25. května 2002 (na základě které měla žalovaná
2/ prodat žalobci předmětné nemovitosti) při vzájemně si odporujících dílčích
závěrech, že a) „součástí (této) smlouvy je ujednání o kupní ceně…ve výši
430.000,- Kč“, a dále, že b) „Na tuto smlouvu navazuje písemná dohoda o
zaplacení kupní ceny s datem 25. 5. 2002. V této dohodě se s jednoznačným
odkazem na kupní smlouvu uvádí, že »mezi účastníky byla sjednána kupní cena
700.000,- Kč«…“ Dovolací soud v této souvislosti odkázal na svou judikaturu
(sp. zn. 1 Cz 129/74, sp. zn. 30 Cdo 2216/2007) týkající se simulovaných, resp. disimulovaných právních úkonů a v poměrech dané věci zdůraznil, že „Pro
posouzení platnosti kupní smlouvy je tedy nezbytné zjištění, zda se účastníci
smlouvy dohodli (a pokud ano, tak na jakém ujednání) na kupní ceně. Bylo-li by
zjištěno, že se účastníci dohodli na kupní ceně, která je odlišná od kupní ceny
uvedené v písemně uzavřené kupní smlouvě, uplatnily by se závěry obsažené v
rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 2216/2007. O zcela jinou právní
situaci by se pochopitelně jednalo tehdy, pokud by mezi účastníky došlo k
uzavření dohody o prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny, tedy ke změně
vedlejšího ujednání v kupní smlouvě (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. 33 odo 720/2005, in www.nsoud.cz).“
Uzavřel, že „tím, že odvolací soud převzal pro své meritorní rozhodnutí shora
citované dva dílčí rozporné skutkové závěry stran ujednání o kupní ceně za
převod předmětných nemovitostí z vlastnictví žalované 1) do vlastnictví
žalobce, znemožňoval takto vadně zjištěný skutkový stav odvolacímu soud
přistoupit k právnímu posouzení věci, resp. k řešení zásadně významné otázky
platnosti uvedené převodní smlouvy, neboť platí zásada, že bez skutkového
základu (jedno-li, zda nebyl zjištěn vůbec, nebo sice byl, ale je neurčitý,
anebo pro svou obsahovou vnitřní rozpornost je nesrozumitelný) není možné činit
jakýkoli právně kvalifikační závěr v meritu věci; byl-li přesto učiněn, není
zde právně relevantního podkladu k jeho přezkumu a v takovém případě nezbývá,
než uzavřít, že právní posouzení takového »skutku« je nesprávné.“
Odvolací soud poté v dalším odvolacím řízení přistoupil kromě dokazování
listinnými důkazy též k zopakování výslechů svědků D. M., J. S. a M. A., a poté
rozsudkem ze dne 3. října 2012, č. j. 7 Co 480/2010-559, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že zamítl žaloby o určení, že žalobce je vlastníkem
předmětných nemovitostí, a dále o určení, že „oprávnění odpovídající věcnému
břemeni podle kupní smlouvy se zřízením práva odpovídajícímu věcnému břemeni
uzavřené mezi žalovanými dne 10. 5. 2006 nevznikla“, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na základě provedených
důkazů dospěl k závěru, že se účastníci kupní smlouvy ze dne 25. května 2002
(tj. prodávající žalovaná 2/ a kupující žalobce) „dohodli na kupní ceně
nemovitostí, která je odlišná od kupní ceny uvedené v písemné kupní smlouvě. Je
tak namístě závěr, že uzavřená kupní smlouva ze dne 25. 5. 2002 je simulovaným
právním úkonem a zastřeným úkonem je kupní smlouva za cenu 700.000,- Kč, která
byla mezi účastníky skutečně dohodnuta.“ S odkazem na judikaturu Nejvyššího
soudu pak odvolací soud uzavřel, že předmětná kupní smlouva (coby simulovaný
právní úkon) je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. (absolutně) neplatným právním
úkonem. Tento právně kvalifikační závěr pak vedl i k zamítnutí druhé žaloby o
určení, že předmětná věcně právní oprávnění podle kupní smlouvy se zřízením
věcného břemene ze dne 10. května 2006 nevznikla, aniž by bylo nutno se zabývat
otázkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné a (z pohledu zákonem vyžadovaných
náležitostí) řádné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatele odvolací soud na základě stejného
skutkového stavu dospěl ke dvěma zcela odlišným závěrům. V předchozím rozsudku
konstatoval platnost těchto dokumentů, zatímco v nyní napadeném rozsudku
prohlásil zcela překvapivě tyto dokumenty za neplatné, a to aniž by provedl
další dokazování zaměřené zejména objasnění skutečné vůle účastníků při
uzavírání předmětných smluv. V posuzované věci bylo prokázáno, že kupní smlouva
a dohoda o zaplacení kupní ceny ze dne 25. května 2002 jdou dva právní úkony,
„kdy kupní smlouva se sjednanou kupní cenou 430.000,- Kč se týkala samostatných
nemovitostí a dohoda o zaplacení kupní ceny již pouze upřesňovala způsob její
úhrady prostřednictvím splátek, a to s tím, že do této kupní ceny byla (byly)
zahrnuty také movité věci, tvořící vybavení předmětných nemovitostí. Hodnota
těchto věcí pak představovala rozdíl mezi částkou 700.000,- Kč a 430.000,- Kč.“
Odvolací soud tak při výkladu projevu vůle a posouzení situace jednoznačně
pochybil, když jeho závěry o absolutní neplatnosti předmětných dokumentů nemají
ani oporu v provedeném dokazování ani rozumný základ v obsahu spisu. Dovolatel
odkázal dále na zásadu smluvní svobody jako projevu smluvní autonomie, jež v
daných souvislostech podporuje závěr o platnosti předmětné převodní smlouvy. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřili. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.,
dále jen „o. s. ř.“). Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné. Dovolatel uplatnil v dovolání též dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., který stanoví, že je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a
b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze
dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se ovšem nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému
skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž
obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí
vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou
způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno,
eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích
úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Za skutkové
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek
hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s.
ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo
65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 8/1). Dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při
hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li
soudu v tomto směru ničeho vytknout, není možné ani polemizovat s jeho
skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že
některý z důkazů není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů
vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové
zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze
dovoláním úspěšně napadnout. V daném případě odvolací soud se sice správně zaměřil na posouzení otázky
platnosti předmětných kupních smluv a s ohledem na učiněná skutková zjištění
zkoumal, zda kupní smlouva, kterou uzavřela žalovaná 2) (jako prodávající) s
žalobcem (jako kupujícím) dne 25. května 2002, a jejímž předmětem měl být
převod nemovitostí, k nimž se nyní upíná žaloba o určení vlastnictví,
vyjadřovala skutečnou vůli účastníků smlouvy, anebo byla simulovaným právním
úkonem, jímž byl disimulován jiný právní úkon účastníků, ponechal však zcela
bez hodnocení jak účastnický výslech žalobce, tak především ty listinné důkazy,
v nichž žalovaná 2) prostřednictvím svého advokáta písemně vyzývala žalobce,
aby jí uhradil kupní cenu podle kupní smlouvy ze dne 25. května 2002 výši
430.000,- Kč, jinak od této smlouvy odstoupí, jak ostatně posléze dalším úkonem
učinila. Jestliže k těmto písemným výzvám žalovaná 2) přistoupila v době, kdy
ještě nenamítala, že ve skutečnosti byla mezi účastníky kupní cena sjednaná ve
vyšší částce, než která je uvedena v předmětné písemné kupní smlouvě, a že
tudíž z tohoto důvodu je tato smlouva absolutně neplatná podle § 37 odst. 1
obč. zák., bylo pochopitelně (již z povahy věci) nezbytné i tyto listinné
důkazy ve smyslu § 132 o. s. ř. hodnotit jednotlivě a dále v jejich vzájemné
souvislosti s dalšími důkazy, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo.
Pokud tak odvolací soud nepostupoval a vygeneroval si výseč těch důkazních
prostředků, z nichž učinil předmětná (pro rozhodnutí ve věci zásadně významná)
skutková zjištění, aniž by vyhodnotil výše uvedené důkazy, případně vyložil
racionální úvahu, proč z nich žádné skutkové zjištění neučinil, pak je třeba
uzavřít, že se dovolatelům podařilo osvědčit jak dovolací důvod ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vadný procesní postup odvolacího soudu), tak i
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. [založený na tvrzení nesouladu
(právně významných) skutkových zjištění s obsahem spisu]. Naopak námitku dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu představuje
nepředvídatelné rozhodnutí, Nejvyšší soud nesdílí. Podle ustálené judikatury
dovolacího soudu za překvapivé je považováno takové rozhodnutí, které nebylo
možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a
dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací
soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z
účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem
posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, jež je veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V této věci ovšem žalovaní v
rámci své argumentace v předchozím dovolacím řízení poukazovali na simulaci
předmětného právního úkonu, přičemž tato otázka byla rovněž zmíněna – s ohledem
na rozporná skutková zjištění odvolacího soudu - v předchozím kasačním
rozhodnutí dovolacího soudu, takže (objektivně) měl dovolatel již v předchozím
odvolacím řízení informaci o tom, že odvolací soud se uvedenou otázkou bude
zabývat a že v tomto směru může také přistoupit k právnímu posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy v žádném případě nelze považovat za
překvapivé, byť nemůže obstát pro jiné – shora vyložené – důvody. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení, aniž by se již zabýval dalšími dovolacími námitkami. Právní názor dovolacího soudu je pro dovolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
část věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
odvolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d ost. 1 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.