30 Cdo 1271/2016-218
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou, se sídlem v
Kladně, Huťská 1383, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 723 214 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C
136/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
11. 2015, č. j. 58 Co 349/2015-201, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 58 Co 349/2015-201,
ve výroku o věci samé co do částky 519 000 Kč s příslušenstvím a nákladech
řízení (výrok I) a ve výroku o nákladech odvolacího řízení (výrok II), a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 6. 2015, č. j. 10 C
136/2013-176, v zamítavém výroku o věci samé co do částky 519 000 Kč s
příslušenstvím (výrok II) a ve výroku o nákladech řízení (výrok IV), se zrušují
a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
1. Předmětem řízení bylo původně zaplacení částky 723 214 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 7,05 % od 18. 4. 2013 do zaplacení a konstatování porušení
práv žalobce v souvislosti s jeho trestním stíháním, vedeným posléze u
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2009,
kdy proti žalobci bylo dne 9. 5. 2005 zahájeno trestní stíhání usnesením
policejního orgánu pro trestný čin zkrácení daně, poplatků a podobné povinné
platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon (dále jen „tr. zák.“). Téhož dne došlo k domovní prohlídce
bydliště žalobce, jeho kanceláře i u jeho účetní a žalobce byl následně
převezen do cely předběžného zadržení, kde strávil dva dny. První obžaloba ze
dne 26. 2. 2009 byla státnímu zástupci vrácena k došetření. Druhá obžaloba byla
podána dne 13. 11. 2009. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka
Liberec ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 52 T 8/2009 byl žalobce obžaloby zproštěn
dle § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní
řád) (dále jen „tr. řád“), přičemž trestní řízení pravomocně skončilo dne 11.
12. 2012.
2. V souvislosti se vzetím do cely předběžného zadržení žalobce
požadoval náhradu škody v paušální výši 340 Kč, dále požadoval částku 22 874 Kč
za cestovní náhrady, částku 100 000 Kč jako zadostiučinění za nesprávný úřední
postup spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení a částku 4000 Kč za
nezákonné omezení osobní svobody. Konečně částku 596 000 Kč požadoval jako
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v souvislosti s nezákonně
vedeným trestním stíháním, přičemž za každý rok nezákonného stíhání žalobce
požadoval částku 80 000 Kč. Svůj nárok žalobce rozdělil na částku 116 000 Kč za
období od počátku trestního stíhání do účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. a na
částku 480 000 Kč za období od 27. 4. 2006 do skončení trestního stíhání. K
nároku žalobce uvedl, že trestní stíhání mělo mít značný dopad na jeho
psychiku, o řízení věděla rodina, blízcí žalobce, vzhledem k domovní prohlídce
i sousedi a zaměstnavatel. Případ byl také medializován. V souvislosti s tím
měla utrpět i pověst žalobce, přestali se s ním stýkat sousedé na chatě, a
proto ji byl nucen prodat. Trestní řízení mělo mít vliv i na manželství
žalobce, které se rozpadlo, a na zhoršení zdraví žalobcova otce, který v roce
2010 zemřel. Žalobci byly zabaveny mobilní telefony, v důsledku čehož měl
přijít o řadu zakázek. Dovolatel také uvedl, že si na úkony trestního řízení
musel vybrat dovolenou, a nemohl ji tak čerpat k odpočinku. K poškození pověsti
došlo dle žalobce i v zaměstnání žalobce. Trestní řízení mělo špatný vliv na
jeho psychiku a celkový zdravotní stav.
3. Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované a ta jeho žádosti částečně
vyhověla (co do částky 108 205 Kč a posléze ještě částky 1 879 Kč z titulu
cestovních náhrad).
4. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že v ní uplatněný nárok neuznává,
a navrhla zamítnutí žaloby, když současně žalobci částečně vyhověla v celkové
výši 108 205 Kč, a to za cestovné v částce 18 330 Kč, za nemajetkovou újmu
způsobenou délkou řízení 7 let a 7 měsíců v částce 88 875 Kč, přičemž vycházela
z konstantní judikatury a výslednou částku snížila o 10 % vzhledem k charakteru
řízení, počtu obviněných a působení zahraničního prvku. Dále žalobci přiznala
částku 1 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za omezení na svobodě (500 Kč za
den). Žalovaná sporovala žalobcovo tvrzení, že trestní řízení bylo příčinou
rozvratu jeho manželství. Dále neuznala nárok na zaplacení 340 Kč za vybranou
dovolenou, protože nebyl prokázán ušlý zisk. Žalovaná dále uvedla, že kvůli
nedoloženým dokladům nebylo možné vypořádat zbývající cestovné. Konečně navrhla
žalobu zamítnout.
5. Žalobce následně svou žalobu vzal zpět co do žalovanou zaplacené
částky 108 205 Kč a částky 1 879 Kč, a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno.
Soud prvního stupně posléze připustil rozšíření žaloby o další částku 236 Kč z
titulu cestovních náhrad.
6. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 1. 6. 2015, č. j. 10 C 136/2013-176, žalované uložil zaplatit žalobci
částku 79 256 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a ve zbývající
části, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 533 770 Kč s
blíže specifikovaným příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II). Současně zamítl
žalobu o konstatování porušení práv žalobce (výrok III) a žalované uložil
zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 53 723,60 Kč k rukám zástupkyně
žalobce (výrok IV).
7. Soud prvního stupně vyšel z toho, že trestní stíhání žalobce (a
dalších 9 podezřelých) pro trestný čin krácení daně, poplatku a povinné platby
podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., dílem dokonaný, dílem
nedokonaný podle § 8 odst. 1 tr. zák., formou spolupachatelství podle § 9 odst.
2 tr. zák., bylo zahájeno usnesením Policie ČR, Úřad služby kriminální policie
a vyšetřování, Útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality,
expozitura Ústí nad Labem, ze dne 9. 5.2005, ČTS: FIPO-25/ÚL-ND-2005. Rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 9. 2012, sp.
zn. 52 T 8/2009 byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. řádu.
Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je
nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen „OdpŠk“), v
případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením. V daném případě
trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením, čímž mu vznikl nárok
na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy z titulu vydání nezákonného rozhodnutí
dle § 7 odst. 1 a § 31a OdpŠk a z titulu omezení osobní svobody dle č. 5 odst.
1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a § 31a OdpŠk.
8. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, zda je dostačujícím
zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným rozhodnutím
konstatování poručení práva nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích.
Žalobce byl stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu, za který bylo
možné v případě vydání odsuzujícího rozsudku uložit žalobci trest odnětí
svobody v trvání 5 až 12 let. S ohledem na hrozbu vyššího trestu odnětí svobody
soud naznal, že lze dospět k závěru, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu by
mělo být poskytnuto v penězích, neboť čím vyšší trest poškozenému v trestním
řízení hrozí, tím vyšší je jeho újma. Trestní řízení trvalo 7 let a 7 měsíců,
což je doba s ohledem na všechny okolnosti případu nepřiměřená. Vzhledem k
tomu, že toto kritérium soud prvního stupně posuzoval samostatně, neboť žalobce
se rovněž domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena
nepřiměřenou délkou řízení, neučinil závěr o zvýšené intenzitě zásahu do
osobnostní sféry žalobce. Protože povaha trestní činnosti, pro kterou byl
žalobce stíhán, zpravidla působí společenské odsouzení stíhaného, zvlášť pokud
měla být trestnou činností způsobena škoda velkého rozsahu, jako v posuzovaném
případě, svědčí tato skutečnost poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu
v penězích.
9. Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že trestní stíhání žalobce
vešlo ve známost zejména v Teplicích, kde žalobce bydlel a pracoval jako
školník v jedné ze základních škol. Žalobce a jeho rodina byli v Teplicích
známí, a to právě z důvodu výkonu jeho povolání, kdy žalobce znalo mnoho rodičů
dětí, které školu navštěvovaly. O trestním stíhání se dozvěděli lidé v obci,
kde měl žalobce chalupu. Trestní stíhání žalobce nevešlo ve známost po celé
České republice, pouze jednou se objevila fotografie v celostátním deníku, na
které je vidět žalobce, nicméně kdo žalobce neznal již dříve, tak by nemohl
dospět k závěru, že se o žalobce jedná, neboť u fotografie ani v článku není
jeho jméno vůbec zmíněno. Článek také byl pro stíhané osoby pozitivní, neboť v
něm bylo uvedeno, že nikdo za mnohamilionové podvody s daněmi nejde do vězení a
navíc, že osm obžalovaných bylo zproštěno. V dalších třech článcích nebylo
jméno žalobce zmíněno ani nebyla připojena fotografie žalobce. Soud prvního
stupně tak uzavřel, že znalost trestního stíhání žalobce byla spíše lokálního
než celostátních charakteru, což nesvědčí pro přiznání zadostiučinění v
penězích.
10. Trestní stíhání poškodilo zejména společenské postavení žalobce, kdy
ho přestali zdravit sousedé a žalobce vnímal vyčítavé pohledy svých
dlouholetých kamarádů a známých na chalupě, kterou následně raději prodal.
Žalobce dále uváděl, že se mu v důsledku trestního řízení zhoršilo zdraví
(úbytek na váze, narušení imunity a poruchy spánku) a byl nucen pravidelně
navštěvovat lékaře, nepožadoval však náhradu škody na zdraví a uváděné
zdravotní problémy podle soudu prvního stupně provází většinu poškozených,
kteří byli neoprávněně trestně stíháni, což je právě důvodem k tomu, aby jim
bylo poskytnuto odškodnění, přičemž soud odkázal na závěr Nejvyššího soudu v
rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011. Jiné následky v
osobnostní sféře žalobce způsobené trestním stíháním nevzal soud prvního stupně
za prokázané. Manželství žalobce bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v
Teplicích ze dne 23. 5. 2012, č. j. 27 C 25/2012-12, v jehož odůvodnění je i
závěr o příčině rozvratu manželství, kterou soud spatřoval v nezodpovědném
chování manželky žalobce v oblasti hospodaření s finančními prostředky. Soud
neuvěřil tvrzením žalobce, ani svědeckým výpovědím jeho bývalé manželky či
syna, že příčinou rozvratu manželství mělo být právě trestní stíhání žalobce.
Pokud by tomu tak skutečně bylo, tvrdili by to jistě manželé už v řízení o
rozvodu manželství, neboť tvrzení žalobce, že tvrzený důvod marnotratnosti
manželky byl schůdnější pro církev, jelikož žalobce a jeho bývalá manželka jsou
věřícími osobami, je nelogický.
11. Žalobce dle soudu prvního stupně nebyl postižen trestním stíháním v
pracovněprávní oblasti, stále mohl bydlet ve služebním bytě a mohl vykonávat
povolání školníka na základní škole. Pracovněprávní poměr ukončil až odchodem
do starobního důchodu. Pokud žalobce tvrdil, že nemohl vedle svého zaměstnání
podnikat v oblasti dodávky a montáží žaluzií, protože mu byl při domovní
prohlídce odňat jak osobní tak služební telefon, ve kterém měl uloženy všechny
kontakty na klienty, přičemž telefony mu byly vráceny až dne 16. 6. 2006, pak
dle názoru soudu mohl své kontakty obnovit v řádu týdnů, maximálně měsíců, a to
i s ohledem na to, že byl tak známou osobou a klienti by jej jistě velmi
jednoduše našli. Soud neměl za prokázanou ani příčinnou souvislost mezi úmrtím
otce žalobce a trestním stíháním žalobce.
12. Po zhodnocení veškerých okolností dospěl soud prvního stupně k
závěru, že žalobci náleží za nemajetkovou újmu zadostiučinění v penězích, a to
zejména s ohledem na povahu trestné činnosti, pro kterou byl žalobce stíhán a
výši hrozícího trestu. Soud konstatoval, že výše zadostiučinění může být
přiznána v řádech desetitisíců Kč, neboť taková výše je přiznávána poškozeným v
obdobných případech. Žalobce nebyl stíhán vazebně, trestní stíhání nebylo
příliš medializováno, nevešlo v širší známost a žalobce poškodilo zejména ve
společenské oblasti. Soud přiznal žalobci částku 77 000 Kč (cca 10 000 Kč za
rok trestního řízení), který dle soudu odpovídá intenzitě nemajetkové újmy,
když soud zároveň přihlédl k tomu, že v průběhu řízení byla provedena domovní
prohlídka v bytě žalobce a v jeho kanceláři a byly odposlouchávány jeho
telefonní hovory. Soud tuto částku rozdělil na 10 000 Kč za období od zahájení
trestního stíhání žalobce, tj. od 9. 5. 2005 do nabytí účinnosti zákona č.
160/2006 Sb., a na částku 67 000 Kč za následující období od 27. 4. 2006 do 11.
12. 2012, tj. do skončení trestního stíhání žalobce.
13. V případě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě vyšel soud prvního
stupně z toho, že řízení trvalo 7 let a 7 měsíců, což je doba s ohledem na
veškeré okolnosti případu nepřiměřená, a za posuzované trestní řízení přiznal
žalobci základní částku ve výši 98 750 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za
první dva roky a za každý další rok řízení (a z částky 1 250 Kč za každý další
měsíc). Tuto základní částku snížil o 30 % pro skutkovou a právní složitost
věci, když další důvody pro snížení či zvýšení základní částky neshledal. Jako
přiměřené zadostiučinění stanovil částku 69 125 Kč, tedy nižší, než byla
žalobci již plněna žalovanou (88 875 Kč). Soud tak žalobu o zaplacení náhrady
nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení ve výši 11 125 Kč s
příslušenstvím zamítl, toliko žalobci přiznal část nároku na úrok z prodlení z
částky, kterou mu žalovaná plnila po uplynutí šestiměsíční lhůty ve smyslu § 15
odst. 1 OdpŠk.
14. Nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné omezení svobody v
cele předběžného zadržení ve dnech 9. až 11. 5. 2005 soud prvního stupně
posoudil podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, přičemž při stanovení formy a výše
zadostiučinění vyšel především z povahy trestní věci, z celkové délky omezení
osobní svobody a následků v osobní sféře poškozeného osoby, přičemž samotné
držení ve vazbě (cele předběžného zadržení) má z povahy věci negativní dopady
do svobody pohybu či do práva na soukromí, a v tomto ohledu výkon vazby sám o
sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby.
Soud došel k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním je 1 500 Kč za jeden den
trvání vazby, celkem tedy 3 000 Kč. Žalovaná žalobci plnila 1 000 Kč, proto
soud zavázal žalovanou k úhradě zbývajících 2 000 Kč včetně části požadované
úroku z prodlení.
15. V případě nároku na náhradu škody ve výši 340 Kč spočívající v tom,
že žalobce nahlásil u svého zaměstnavatele dovolenou v souvislosti s jeho
vzetím do cely předběžného zadržení, soud prvního stupně konstatoval, že
žalobci v tomto ohledu žádná škoda nevznikla, neboť mu byla vyplacena náhrada
mzdy za dovolenou.
16. V případě nároku na náhradu škody ve výši 2 901 Kč spočívající ve
výdajích na 3 cesty osobním automobilem žalobce k úkonům souvisejícím s
trestním řízením soud prvního stupně zavázal žalovanou k náhradě škody ve výši
256 Kč za jednu cestu osobním automobilem s požadovaným zákonným úrokem z
prodlení, když další dva nároky soud jako nedůvodné zamítl, neboť žalobce měl
právo se vynaložených nákladů domáhat formou náhrady cestovného, kterého se
však výslovně vzdal, a pak mu tento nárok nevznikl ve smyslu § 31 odst. 2 OdpŠk.
17. Ohledně požadovaného konstatování porušení práv žalobce, a to
průtahy v trestním řízení, neoprávněnou domovní prohlídkou a prohlídkou jiných
prostor a neoprávněným odposloucháváním telefonních hovorů, soud dospěl k
závěru, že ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. V posuzovaném případě soud
přiznal za výše uvedená porušení práva žalobce zadostiučinění v penězích, proto
byla žaloba, kterou se žalobce zároveň domáhal konstatování porušení jeho práv,
jako nedůvodná zamítnuta.
18. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným
rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 58 Co 349/2015-201, rozhodl, že se
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (II) co do částky
531 460 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení (IV) potvrzuje a
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
19. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně pro své rozhodnutí
opatřil postačující a správná skutková zjištění, zjištěné skutečnosti zákonem
stanoveným způsobem hodnotil a věc správně posoudil i po stránce právní, a to
pokud na danou věc aplikoval ustanovení § 1, 5, 7, 8, 13, 30 a 31a OdpŠk,
článek 5 Úmluvy a přiléhavým způsobem aplikoval i judikaturu Ústavního soudu a
Nejvyššího soudu vážící se k řešení obdobné problematiky. Zároveň se soud
prvního stupně odpovídajícím způsobem vypořádal i s argumentací, potažmo
námitkami účastníků.
20. Existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk byla
podle odvolacího soudu prokázána a tudíž i žalobcem požadovaný nárok na
odškodnění za nemajetkovou újmu z tohoto titulu je důvodný, a to za celé období
od počátku trestního stíhání, které soud prvního stupně správně rozdělil na
dobu před a po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. Odvolací soud nesdílel námitky
žalobce, který polemizoval se závěry soudu prvního stupně ve vztahu k zásahům
trestního stíhání do jeho osobní integrity, pracovněprávních oblasti a
nesouhlasil s užitými kritérii při stanovení výše odškodnění za nemajetkovou
újmu. Tyto námitky považoval odvolací soud za subjektivní názor žalobce a jeho
subjektivní hodnocení provedených důkazů, které však ve světle dokazování
provedeného soudem prvního stupně v souladu s ustanovením § 120 a § 132 o. s.
ř., včetně vyvozených závěrů, nemohou obstát. Odvolací námitky v zásadě
korespondují s tím, co žalobce namítal a tvrdil v řízení před soudem prvního
stupně, který se s nimi v písemném odůvodnění napadeného rozsudku pečlivě,
přiléhavým způsobem a bezezbytku vypořádal, a odvolací soud proto pro stručnost
na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkázal s tím, že se s ním
ztotožňuje.
21. Odvolací soud považoval za správný i závěr soudu prvního stupně o
důvodnosti nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
která mu vznikla nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zákona OdpŠk).
22. Odvolání směřovalo toliko do zamítavého výroku II o věci samé, a to
toliko do částky 531 460 Kč s příslušenstvím, vyhovující výrok I a zamítavý
výrok III rozsudku soudu prvního stupně odvoláním napadený nebyly.
II. Dovolání a vyjádření k němu
23. Žalobce (dále též jako „dovolatel“) podal dovolání proti výroku I
rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně toliko v rozsahu, v němž byla
potvrzena část výroku II rozsudku soudu prvního stupně co do zamítnutí
zbývajícího nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním,
tedy do částky 519 000 Kč s příslušenstvím. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu, popř. i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k
dalšímu řízení.
24. Dovolatel přípustnost dovolání shledává v tom, že napadené
rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
současně z důvodu vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena.
25. Nesprávnost napadeného rozsudku podle dovolatele spočívá v tom, že
odvolací soud otázku zásahu do osobní integrity žalobce, pracovněprávní
oblasti, stejně tak do rodinné oblasti posoudil v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, např. rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 2813/2011.
Dovolatel nesouhlasí s tím, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s jeho
odvolacími námitkami, když blíže nezdůvodnil, proč se ztotožňuje se závěry
soudu prvního stupně.
26. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nebylo provedeno srovnání s
jinými případy odškodnění, ačkoliv obdobné nároky uplatnili i další zproštění
spoluobvinění, přičemž jednomu z nich (v řízení vedeném před Obvodním soudem
pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 15/2013) bylo přiznáno odškodnění za tentýž nárok
ve výši 300 000 Kč, nadto i rozhodné skutečnosti byly obdobné. Dovolatel
poukázal i na další rozhodnutí, v nichž bylo podle něj přiznáno vyšší
odškodnění, ačkoliv třeba následky nebyly takové, obviněný nebyl bezúhonnou
osobou, horní hranice trestní sazby byla nižší nebo trestní řízení trvalo
kratší dobu. Ignorování rozhodnutí v jiných věcech podle dovolatele vede i k
porušení principu proporcionality a tím i práva zaručeného v čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, nehledě na to, že tímto postupem soudy
nerespektovaly dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 2813/2011
a 30 Cdo 1203/2012), pokud jde o požadavek rozhodovat v obdobných věcech
podobně.
27. Dovolatel doplňuje, že odvolací soud nerespektoval ani judikaturu
Ústavního soudu (nález ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, nález ze dne
20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3750/11, nález ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS
2551/13), ve které se Ústavní soud zabýval nutností spravedlivě a v dostatečné
míře odškodňovat újmy, které vznikly nesprávným úředním postupem jeho orgánů.
28. Otázku následků způsobených trestním stíháním v osobnostní sféře
žalobce posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu, např. sp. zn. 30 Cdo 1203/2012, když se ztotožnil se závěrem nalézacího
soudu, že žalobce nebyl nezákonným trestním stíháním zásadně zasažen. Nebyla
řádně zohledněna ani povaha věci vzhledem k tomu, jaký trest (12 let odnětí
svobody) žalobci hrozil a vzhledem k bezúhonnosti žalobce.
29. Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, nevycházely z úplně
zjištěného skutkového stavu a neopíraly se o zcela konkrétní a přezkoumatelná
hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené
okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobce došlo. Postup
odvolacího soudu při stanovení výše zadostiučinění shledává dovolatel
nesprávným a přiznané zadostiučinění nepřiměřeně nízké, když navíc neodpovídá
obdobnému případu s hodně podobným skutkovým základem. V souvislosti s tím
dovolatel polemizuje i s dílčími skutkovými závěry soudu prvního stupně. Podle
dovolatele částka 846 Kč měsíčně nemůže účelu satisfakce dostát.
30. Nepřiměřeně nízké zadostiučinění neplní podle dovolatele preventivně
satisfakční funkci, která má odradit původce neoprávněného zásahu od jeho
opakování uložením sankce, když tato má být dostatečně vysoká, aby se původci
další neoprávněné zasahování do osobnostních práv jiných osob nemohlo vyplatit.
Tato funkce má platit zejména na orgány činné v trestním řízení, aby tyto
respektovaly zásadu, že musí zjišťovat i důkazy ve prospěch obžalovaného,
nikoli jen v jeho neprospěch, jak se stalo v žalobcově případě. Soudy obou
stupňů se však touto otázkou preventivní funkce zadostiučinění vůbec nezabývaly.
31. Napadené rozhodnutí podle dovolatele není ani řádně odůvodněno, když
odvolací soud odkázal na dokazování provedené soudem prvního stupně a ztotožnil
se s jeho závěry, aniž by podrobně rozebral, proč tak učinil.
32. Konečně podle dovolatele v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena otázka hmotného práva, „zda doposud bezúhonnému poškozenému, u kterého
došlo ke zproštění obžaloby v případě, kdy mu bezesporu hrozil nepodmíněný
trest odnětí svobody, má být přiznáno odškodnění srovnatelné s odškodněním,
které bylo v jiném případě přiznáno recidivistovi, u něhož byla výrazně nižší
horní sazba trestného činu, a u kterého taktéž došlo ke zproštění obžaloby“.
33. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
34. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
35. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
36. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
37. Přípustnost dovolání nemůže založit polemika dovolatele se
skutkovým stavem, z něhož napadené rozhodnutí vycházelo, neboť důvodem dovolání
38. Stejně tak nemohou přípustnost dovolání založit případné vady řízení
(k tomu srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž dovolatel žádnou otázku
procesního práva a předpoklady její přípustnosti v dovolání nevymezuje (srov. §
241 odst. 2 a 3 o. s. ř.).
39. Přípustnost dovolání tak nemohou založit ani vytýkané vady
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně. Nadto
měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, je především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání (dovolání) proti
tomuto rozhodnutí odvolací (dovolací) důvody. I když rozhodnutí soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání
(dovolání) - na újmu uplatnění práv odvolatele (dovolatele) (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod
číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz). V projednávané věci je přitom z
obsahu dovolání patrno, že žalobci bylo zřejmé, jak odvolací soud rozhodl a
proč potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (v části, kterou byla žaloba o
peněžité zadostiučinění zamítnuta).
40. Dovolání není přípustné pro řešení otázky preventivně sankční funkce
satisfakce za nemajetkovou újmu. Český právní řád nezná soukromoprávní institut
sankční škody a sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému
právu (k tomu srovnej konstantní judikaturu Nejvyššího soudu: rozsudek ze dne
15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, rozsudek ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30
Cdo 2434/2010, rozsudek ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1796/2011, rozsudek
ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, nebo rozsudek ze dne 28. 2. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2778/2011, kde Nejvyšší soud výslovně odmítl přítomnost punitive
a exemplary damages a jiných odškodnění represivní povahy v českém právním
řádu). Jestliže tedy odvolací soud uvedené hledisko (funkci) při stanovení výše
zadostiučinění nezohlednil, neodchýlil se nijak od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
41. Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem předkládaná
(jako neřešená) otázka, „zda doposud bezúhonnému poškozenému, u kterého došlo
ke zproštění obžaloby v případě, kdy mu bezesporu hrozil nepodmíněný trest
odnětí svobody, má být přiznáno odškodnění srovnatelné s odškodněním, které
bylo v jiném případě přiznáno recidivistovi, u něhož byla výrazně nižší horní
sazba trestného činu, a u kterého taktéž došlo ke zproštění obžaloby,“ neboť
jednak na takovém řešení napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí,
nadto dovolací soud ve své judikatuře (níže uvedené) vymezil základní kritéria
pro stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním
stíháním (rozhodnutím o zahájení trestního stíhání). Otázka trestní minulosti
obviněného je samozřejmě jedním z možných zvažovaných hledisek, které však
stejně jako hlediska další nelze absolutizovat.
42. Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, zda
při stanovení výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání musí soud vycházet i z výše
zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v
podstatných znacích shodují. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolání je tak ve smyslu §
237 o. s. ř. přípustné, zároveň je i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
43. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2).
44. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a to i s odkazem na svoji předchozí judikaturu, dospěl k závěru, že
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které
neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2
OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena
přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše
zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního
stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené
osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně
sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování
porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti
poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.
45. Současně dovolací soud vysvětlil, co se pod tím kterým
kritériem má na mysli a jaké skutečnosti jsou v jeho rámci zohledňovány.
Současně upozornil na nutnost odlišovat jednotlivé újmy a jejich příčiny, aby
nedocházelo k jejich duplicitnímu odškodňování tam, kde žalobce uplatňuje
obdobný nárok rovněž z důvodu nepřiměřené délky řízení či omezení osobní
svobody.
46. Dále upozornil na to, že je třeba podle § 31a odst. 2 OdpŠk při
stanovení formy a výše zadostiučinění rovněž přihlédnout k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo. Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o
zahájení trestního stíhání či okolnosti zahájení trestního stíhání
předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k
závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání
zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání
pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V
této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení
trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z
toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně
sdílenou představou spravedlnosti.
47. V konečném důsledku podle citovaného rozhodnutí musí výše soudem
přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech,
které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená
kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla
bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně
odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější
odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a
přesvědčivě zdůvodněna.
48. Na v posledku uvedené pak Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne
16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž doplnil, že „výše zadostiučinění
přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené
trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí
odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou
věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy,
bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ,
který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba
provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu
odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku
řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení
společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany
osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v
pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné
společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým
způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného
zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve
srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li
možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba
stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat
ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako
spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V
každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle
kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou
se přiznává minimálně žalovaná částka.“
49. Z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by odvolací soud
porovnal adekvátnost výše přiznávaného zadostiučinění s jinými případy, které
se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují, přičemž z odůvodnění
nevyplývá, že by příčinou byl nedostatek takové srovnávané judikatury, a to i
přes případnou výzvu k součinnosti účastníků řízení. Takové srovnání nevyplývá
ani z rozsudku soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud prakticky plně
odkázal. Soud prvního stupně pouze uvedl, že „výše zadostiučinění pak může být
přiznána v řádech desetitisíců Kč, neboť taková výše je přiznávána poškozeným v
obdobných případech.“ Obdobné případy tedy nepochybně soudu prvního stupně byly
známy, ostatně na některé podle obsahu spisu poukazoval i sám žalobce, avšak z
odůvodnění rozsudku nevyplývá, v jakém jiném obdobném případě bylo poškozenému
přiznáno shodné zadostiučinění jako žalobci, příp. čím jsou odůvodněny případné
odchylky. Tento nedostatek přitom nenapravil ani odvolací soud. Jeho právní
posouzení výše zadostiučinění je tak neúplné, tudíž nesprávné.
VI. Závěr
soudu i rozsudek soudu prvního stupně, včetně výroku o náhradě nákladů řízení
[§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
51. V rámci nového projednání věci soud bude respektovat, že výše soudem
přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v
případech, které se v podstatných znacích shodují, a že významnější odchylka je
v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě
zdůvodněna. Tomu bude odpovídat i srovnání v odůvodnění rozsudku provedené na
základě shora uvedených kritérií tak, by bylo patrné, které konkrétní okolnosti
srovnávaných případů jsou podobné a které odlišné, a jak se uvedená zjištění
promítla do závěru o výši přiměřeného zadostiučinění. Za tím účelem si soud
opatří odpovídající zjištění.
52. Pro úplnost s ohledem na argumentaci dovolatele, ale i
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud ke kritériu délky
řízení uvádí, že srovnání s jinými obdobnými případy nelze provádět prostým
přepočtem výše zadostiučinění na měsíc či rok trvání trestního stíhání, neboť
„je vždy na místě porovnávat vliv tohoto kriteria s ostatními a nečinit z něj
mechanicky určující hledisko.“ Ačkoliv časové hledisko se uplatňuje jak při
stanovení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, tak za
omezení osobní svobody, tak za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním,
neuplatňuje se ve všech případech shodným způsobem. Nadto je nutno se
vyvarovat, aby totožný následek byl odškodňován duplicitně (srov. již citované
R 122/2012).
53. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu
vyslovenými v tomto rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. 3. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu