30 Cdo 1298/2024-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně P. Z., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 14/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2024, č. j. 12 Co 293/2023-136, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného Magistrátem hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 556183/2018 ODA-TAX, žalovanou pod sp. zn. 86/2019-190-TAXI/3 a Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 A 158/2019. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 11. 1. 2023 k žádosti žalobkyně o přiměřené zadostiučinění konstatovala, že správní řízení vedené u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 556183/2018 ODA-TAX, a dále vedené u Ministerstva dopravy, odboru veřejné dopravy, jako odvolacího orgánu, pod sp. zn 86/2019-190-TAXI a soudní řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 A 158/2019, bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces, za což se omluvila.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 63 C 14/2023-66, zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o.
s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka stanovení celkové délky řízení od okamžiku zaplacení kauce, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, a ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3037/2023, a nálezů Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že by kauci uhradila z vlastních prostředků, když na výzvu soudu prvního stupně reagovala tvrzením, že zjištění, kdo hradil předmětnou sankci, je pro projednávanou věc bez významu. Nadto z odůvodnění napadeného rozsudku je zcela zřejmé, že ani prodloužení celkové délky řízení o 2 měsíce by na rozhodnutí soudu nemohlo mít žádný vliv. V návaznosti na právě uvedené dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda se za kompenzaci považuje projev vůle kompenzovat v podobě konstatování porušení práva jen část řízení, ačkoliv poškozený požádal o kompenzaci celého řízení, tedy i za dobu kontrolního řízení předcházejícího řízení přestupkovému.
Byť žalovaná konstatovala nepřiměřenou délku řízení a žalobkyni se omluvila (podle žalobkyně však nedostatečně), rozhodnutí odvolacího soudu stojí na závěru, že žalobkyni žádná nemajetková újma nevznikla, tudíž nemá nárok na žádná zadostiučinění, tedy ani na konstatování porušení práva. Jak je přitom uvedeno v předchozím odstavci, nezahrnul-li odvolací soud ve svých úvahách do celkové délky řízení období od složení kauce do zahájení přestupkového řízení, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil.
Pokud se tedy žalobkyně nedomohla konstatování porušení práva i za dobu předcházející zahájení přestupkového řízení, je to jen logický důsledek (úspěšně nezpochybněných) závěrů odvolacího soudu, že k době před zahájením přestupkového řízení se nepřihlíží a že žalobkyni žádná nemajetková újma nevznikla.
Dovolání nečiní přípustným ani dovolatelkou tvrzený extrémní rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023, podle něhož, aby šlo o obdobnou věc, musí být v obou řízeních nejprve učiněny totožné či alespoň obdobné skutkové závěry, a to na základě řádně provedeného dokazování, popř. na základě shodných tvrzení účastníků, soudních či všeobecných notoriet, či na základě zákonné domněnky, neboť ani v tomto případě se odvolací soud od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Odvolací soud sice v řešené věci odkázal a ztotožnil se se závěry obsaženými v odůvodnění jeho rozsudku ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. 13 Co 178/2022, ne však bez odpovídajících skutkových zjištění učiněných ze spisu Magistrátu hlavního města Prahy sp. zn. S-MHMP 556183/2018 ODA-TAX, spisu Ministerstva dopravy, odboru veřejné dopravy, sp. zn. 86/2019-190-TAXI, spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 3 A 158/2019, shodných tvrzení účastníků, sdělení Magistrátu hlavního města Prahy k žádosti ze dne 28.
7. 2022, č. j. MD-35439/2021-810/2, a přiloženého výběru položek bankovních výpisů ze dne 28. 7. 2022, protokolu o jednání Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 14 C 356/2021, odpovědi UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., na žádost o součinnost ze dne 17. 5. 2022, a stanoviska Ministerstva dopravy k nárůstu agendy správních orgánů v souvislosti s činností společnosti Uber ze dne 29. 6. 2021, č. j. MD-19526/2021-190/3. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky o nezákonném provedení důkazů v rozsahu listin vydaných společností UniCredit Bank ohledně účtu Mgr.
Jana Boučka, čímž měl odvolací soud vyjádřit svou naprostou přezíravost vůči povinnosti mlčenlivosti advokáta a respektování bankovního tajemství, a odchýlit se od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, a ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008. V rozsudku ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3305/2023 (zabývajícím se obdobnou věcí), Nejvyšší soud totiž uvedl, že právní zástupce nebyl oprávněn a ani povinen soudu poskytnout informaci, zda se na bankovním účtu, jenž má v dispozici, nacházejí peněžní prostředky svěřené mu třetí osobou (provozovatele aplikace Uber), které má poskytnout žalobkyni nebo i dalším osobám za účelem úhrady peněžité sankce, jež jim bude uložena ve správním řízení proto, že využívají aplikace Uber.
Peněžité prostředky na takovém účtu jsou totiž financemi, které byly právnímu zástupci žalobkyně jako advokátu svěřeny třetí osobou ke správě či do úschovy ve smyslu § 56 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), na činnost advokáta ve vztahu k takovým svěřeným hodnotám se přiměřeně vztahuje povinnost mlčenlivosti ve smyslu § 21 zákona o advokacii (§ 56 odst. 2 zákona o advokacii).
V daném případě však (stejně jako v nyní řešené věci) informace o účtu, na němž se nacházejí předmětné finanční prostředky, na žádost soudu v souvisejících věcech poskytovala banka (společnost UniCredit Bank) a nikoliv právní zástupce žalobkyně. Ustanovení zákona o advokacii o povinnosti mlčenlivosti se přitom mohou vztahovat výhradně na advokáta, nikoliv na třetí subjekty, které ze své činnosti získaly tutéž informaci. Takový třetí subjekt se naopak musí při úvaze, zda může civilnímu soudu poskytnout informaci, kterou má k dispozici, řídit právními normami, které jsou adresovány jemu a nikoliv advokátu; v tomto případě ustanovením § 38 odst. 3 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (dále jen „zákon o bankách“).
Je tomu tak z prosté logiky věci – jestliže zákonodárce ukotvuje určitou povinnost mlčenlivosti a její rozsah ve vztahu k subjektu v určitém postavení, zavazuje taková povinnost pouze právní normou definovaný subjekt, a nikoliv třetí osobu, která disponuje toutéž informací. Taková osoba totiž není adresátem právní normy; její povinnost mlčenlivosti se řídí výhradně právními normami, které jsou adresovány osobě v jejím postavení (zde ustanovení § 38 odst. 3 zákona o bankách). Pokud tedy odvolací soud v nyní řešené věci uzavřel, že zjištění soudu prvního stupně učiněná ze sdělení UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.
s., neporušují advokátní tajemství, neboť sdělení o existenci účtu úschovy na žádost soudu je banka povinna poskytnout, nijak se tím neodchýlil od výše uvedených právních závěrů dovolacího soudu. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni, neboť judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení.
Odškodnění se přitom poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud na základě zjištění, že žalobkyni nehrozil sankční postih, že se přestupkového řízení přímo neúčastnila, a že uloženou sankci proplácel její právní zástupce, který v řízení žalobkyni zastupoval již ode dne následujícího po provedení kontroly přepravy (dne 10.
4. 2018), dospěl k závěru o vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy. Dovolání není přípustné ani pro dovolatelkou namítanou překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu porušení poučovací povinnosti ve vztahu k vyvrácení presumpce standardního významu věci a presumpce finanční formy odškodnění, neboť poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže je pro uplatnění odlišného právního názoru (odvolacího) soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto.
Soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale již provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují - li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale již provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015). V nyní řešené věci byla žalobkyně již soudem prvního stupně vyzvána usnesením ze dne 24. 5. 2023, č. j. 63 C 14/2023-40, k doplnění tvrzení a důkazních návrhů o tom, že byla v předmětném řízení fakticky ohrožena obavou z uložené sankce, kterou by bývala musela sama uhradit, a že k této úhradě z její strany případně došlo z jejích peněžních prostředků. Na to žalobkyně reagovala pouze konstatováním, že tato skutečnost je pro projednávanou věc bez významu, přičemž nijak nepopřela, že by předmětnou sankci hradil její právní zástupce.
Poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. tak nebylo namístě. Vzhledem k výše popsanému pak nelze dospět ani k závěru o protiústavnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud dovolatelka namítá neodstranitelnou vadu řízení spočívající v tom, že ve věci nebylo provedeno žádné dokazování, tedy nebyly řádným způsobem zjištěny základní okolnosti případu, uplatňuje vadu řízení, k níž však může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu