I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích
(dále již „odvolací soud“) byl změněn rozsudek Okresního soudu v Prachaticích
(dále již „soud prvního stupně“) ze dne 16. října 2009, č. j. 2 C 77/2007-314,
tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem označených
nemovitostí, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Tomuto rozsudku odvolacího soudu předcházely dva (kasační) rozsudky
Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) ze dne 31. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 4242/2011 (vytýkajícím odvolacímu
soudu v jeho zrušeném rozsudku ze dne 27. června 2011, č. j. 7 Co 480/2010-170,
rozporná dílčí skutková zjištění), a dále ze dne 28. května 2013, sp. zn. 30
Cdo 1046/2013 (vytýkajícím odvolacímu soudu v jeho zrušeném rozsudku ze dne 3. října 2012, č. j. 7 Co 480/2010-559, pominutí hodnocení některých v řízení
provedených důkazů, jež mohly mít relevanci z hlediska skutkového zjištění a
právního posouzení věci). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem dospěl na základě
provedeného dokazování (ve stručnosti shrnuto) k závěru, že kupní smlouva ze
dne 25. května 2002, uzavřená mezi prodávající R. Ch. a žalobcem jako kupujícím
(jejímž předmětem byl prodej předmětných nemovitostí), byla simulovaným právním
úkonem, neboť v kupní smlouvě uvedená kupní cena ve výši 430.000,- Kč byla
simulována, jelikož ve skutečnosti byla účastníky sjednána kupní cena ve výši
700.000,- Kč. Odvolací soud pak s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu řešící
problematiku simulovaných, resp. disimulovaných právních úkonů po právní
stránce věc posoudil tak, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatným
právním úkonem ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., v důsledku čehož shledal
podanou žalobu na určení vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem
nedůvodnou; přistoupil proto ke změně rozsudku soudu prvního stupně shora
vyloženým způsobem. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není ve
smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož základem dovolací argumentace
(vymezení přípustnosti dovolání) je zpochybňování skutkového stavu, z nějž při
meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, a naopak preference skutkové
verze případu dovolatelem, který na jejím podkladě a s odkazem na judikaturu
pak polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. Na základě takové
dovolací argumentace ovšem přípustnost dovolání dovodit nelze, neboť podle §
241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení
věci. Odvolací soud v daném případě plně respektoval závazný právní názor
dovolacího soudu v posledně shora zmíněném kasačním rozhodnutí, a pokud učinil
závěr o skutkovém stavu věci, jak jej přehledně a zákonu odpovídajícím způsobem
vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), pak mu nelze ani vytknout jím učiněné právní posouzení věci ústící v
závěr, že předmětná kupní smlouva představuje absolutně neplatný právní úkon ve
smyslu § 37 odst. 1 obč.
zák. z důvodu simulace kupní ceny účastníky smlouvy,
neboť takové právní posouzení (při zjištěných skutkových poměrech věci, které
dovolací soud v dovolacím řízení není oprávněn revidovat) zcela souzní s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
20. května 2008, sp. zn. 30 Cdo 2216/2007, ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo
833/2008, nebo ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4242/2011, které jsou
veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz
). Brojí-li dovolatel v dovolání proti hodnocení skutečností, z nichž při
rozhodování vycházel odvolací soud, pak je třeba zdůraznit, že řešení této
otázky je pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud může
hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem,
přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického
myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo
možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k
tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo
2376/2004). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.