30 Cdo 1343/2020-231
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobce R. J., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16,
o zaplacení 1 507 663,43 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
15 C 119/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 26. 9. 2019, č. j. 20 Co 209/2019-200, t a k t o:
I. Dovolání, které směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.
9. 2019, č. j. 20 Co 209/2019-200, v rozsahu výroku I, kterým byl potvrzen
zamítavý výrok o věci samé co do částky 152 580 Kč rozsudku soudu prvního
stupně, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze 26. 9. 2019, č. j. 20 Co 209/2019-200, se
ve výroku I v rozsahu, ve kterém byl potvrzen zamítavý výrok o věci samé
rozsudku soudu prvního stupně co do částky 1 080 000 Kč a ve výroku III o
nákladech řízení před soudy obou stupňů a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2
ze dne 30. 1. 2019, č. j. 15 C 119/2018-159, v zamítavém výroku o věci samé co
do částky 1 080 000 Kč a v závislém výroku o nákladech řízení se zrušují a věc
se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
1. Žalobce se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, po žalované domáhá odškodnění v
souvislosti s trestním řízením vedeným u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5
T 5/2014, a to nemajetkové újmy ve výši 1 130 000 Kč z důvodu nezákonného
trestního stíhání pro trestný čin přijetí úplatku, kdy byl zproštěn obžaloby, a
ve výši 152 580 Kč z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, které trvalo 4
roky a 9 dní. Dále se žalobce domáhal náhrady škody spočívající v nákladech na
obhajobu a cestovného ve výši 224 883,46 Kč, přičemž ohledně částky 218 992 Kč
(213 796,40 Kč a 5 395,60 Kč) vzal žalobu po částečné úhradě ze strany
žalované zpět a předmětem řízení tak zůstal požadavek na náhradu cestovného ve
výši 5 891,46 Kč. Žalovaná v rámci předběžného projednání uznala žalobcův nárok
na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí
ve výši 50 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 30. 1. 2019, č. j. 15 C 119/2018-159, zastavil řízení ohledně částek 213
796,40 Kč a 5 395,60 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částky 5 891,46 Kč (výrok II), zamítl žalobu ohledně částek 1 130 000 Kč a 152
580 Kč (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok IV).
3. Soud prvního stupně po provedení dokazování dospěl k následujícím
skutkovým zjištěním. Trestní řízení bylo vůči žalobci vedeno u Krajského soudu
v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/20104, přičemž započalo dne 26. 9. 2013, a to
usnesením o zahájení trestního stíhání pro trestný čin přijetí úplatku podle §
331 odst. 1, 2 a odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Dne
3. 7. 2014 byla Krajským státním zastupitelstvím v Plzni podána obžaloba,
přičemž vedle žalobce byly obžalovány další tři osoby. Dne 9. 2. 2015 byl
vyhlášen odsuzující rozsudek, který k odvolání obžalovaných Vrchní soud v Praze
dne 17. 9. 2015 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni stupně k dalšímu
řízení. Rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, který nabyl právní moci dne 5. 10. 2017,
byl žalobce obžaloby zproštěn. V průběhu trestního stíhání žalobce pracoval ve
funkci vedoucího bytové organizace v malé obci XY, kde se všichni znají, a byl
trestně stíhán spolu se starostou obce. Žalobce byl v zaměstnání zamlklý a měl
obavy o zaměstnání, avšak ze své funkce nebyl odvolán a zaměstnání vykonával i
po dobu trestního stíhání bez jakéhokoli omezení. Trestní řízení bylo rozsáhle
medializováno ve sdělovacích prostředcích bez ohledu na presumpci neviny,
dotklo se celé žalobcovy rodiny, zejména žalobce, který byl veselým a
společenským člověkem, po zahájení trestního stíhání však začal být mlčenlivý a
vyhýbal se společnost, měl obavy ze ztráty zaměstnání a z možného finančního
strádání celé rodiny. Trestní stíhání mělo negativní vliv na žalobcův zdravotní
stav, když v důsledku stresu trpěl onemocněním kůže a nespavostí.
4. Pokud se týká právního posouzení věci, soud prvního stupně s odkazem
na ustanovení § 1, § 5 písm. a), b), § 7, § 8, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk
uzavřel, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí (usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 5 T 5/2014, o zahájení trestního stíhání) a
že je tedy dán odpovědností titulu pro náhradu škody žalobci spočívající v
nákladech na obhajobu, které již však byly vypořádány, a nákladech cestovného,
jejichž náhradu žalobci přiznal v požadované výši 5 891,46 Kč. Ohledně
zadostiučinění za žalobcovu nemajetkovou újmu soud prvního stupně přihlédl ke
skutečnosti, že žalovanou mu z tohoto titulu byla zaplacena částka 50 000 Kč,
jejíž výši shledal přiměřenou satisfakcí s přihlédnutím k zásahu do žalobcovy
osobnostní a rodinné sféry, medializaci trestního řízení a žalobcovy obavy z
vysokého trestu, k čemuž odkázal rozsudek na Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
2813/2011. Požadavek na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky
řízení soud prvního stupně neshledal opodstatněným, neboť uzavřel, že řízení,
které trvalo celkem 4 roky a 9 dní, nebylo nepřiměřeně dlouhé, a to z důvodu,
že probíhalo na několika stupních soudní soustavy a jednalo se o velmi složité
řízení čtyř spoluobviněných.
5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v
záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o
věci samé ohledně částky 1 232 580 Kč potvrdil (výrok I), v zamítavém výroku o
věci samé jej změnil tak, že uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 50
000 Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž
by sám doplnil dokazování, přičemž s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu
(rozsudek ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, rozsudek ze dne 26. 8. 2009,
sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, rozsudek ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo
2805/2011, rozsudek ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, rozsudek ze
dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, a rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 2813/2011), jakož i judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 17. 6.
2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, usnesení ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 554/05)
vzal za relevantní, že v daném případě byl žalobce stíhán pro zvlášť závažný
zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 2 a 4 trestního zákoníku a hrozil
mu trest odnětí svobody v sazbě od 5 do 12 let. Hrozbu trestu odnětí svobody
však odvolací soud s ohledem na žalobcovu bezúhonnost posoudil jen jako
teoretickou, což dovodil z původního odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 9. 2. 2015, č. j. 5 T 5/2014-1619, kterým byl žalobce odsouzen za
použití mimořádného snížení trestní sazby § 58 odst. 1 trestního zákoníku na
tři roky s pětiletým podmíněným odkladem. Odvolací soud dále uzavřel, že
trestní řízení v trvání od 26. 9. 2013 do 5. 10. 2017, tedy po dobu 4 let a 9
dní, odpovídalo jeho skutkové náročnosti a že se tak jednalo o délku
přiměřenou. Vzal dále v úvahu následky způsobené nezákonným trestním stíháním
žalobci v jeho osobnostní sféře, jež byly převážně v rovině osobního prožitku
obavy z odsouzení, ztráty zaměstnání a společenské prestiže, který se přenášel
i na jeho manželku a děti. Přihlédl rovněž k tomu, že žalobce nebyl v důsledku
trestního stíhání omezen na osobní svobodě, nedošlo k narušení jeho manželství
a trestní stíhání nemělo ani žádný dopad na jeho pracovní uplatnění. Podle
odvolacího soudu v důsledku trestního stíhání zjevně nejvíce utrpěla žalobcova
pověst v místě jeho bydliště a zaměstnání, neboť se jedná o malou obec, kde
dané trestní stíhání vešlo i vlivem medializace v lokálních i celorepublikových
sdělovacích prostředcích ve všeobecnou známost. Odvolací soud tedy uzavřel, že
obtížně reparovatelná společenská dehonestance dosud bezúhonného žalobce je
závažným následkem jeho trestního stíhání, který spolu se závažností trestného
činu, z něhož byl obviněn, opodstatňuje peněžní zadostiučinění ve výši 100 000
Kč. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že jím stanovená výše odškodnění
nemajetkové újmy za nezákonné žalobcovo trestní stíhání je v relaci s výší
zadostiučinění poskytovanou v jiných obdobných případech trestního stíhání, kdy
byl poškozený stíhán na svobodě a nejzávažnějších následkem tohoto stíhání byla
především jeho společenská dehonestace. K tomu odkázal na rozhodnutí Městského
soudu v Praze sp. zn. 20 Co 10/2014, sp. zn. 20 Co 355/2015 a sp. zn. 20 Co
228/2013.
7. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud neshledal opodstatněným
žalobcův nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení. K tomu
doplnil, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve
smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc
projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy,
není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu
řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu
orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl
poškozeného na celkové délce projednávání věci. V této souvislosti odvolací
soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2098/2012, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3727/2011. Dále uvedl, že nepřiměřeně dlouhým řízením je jen takové řízení, k
jehož délce přispělo nezanedbatelným způsobem nedodržování procesních pravidel
ze strany orgánů veřejné moci (např. neodůvodněnou nečinností) ve smyslu
nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 OdpŠk, přičemž z obsahu spisu
Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 5/2014 se nepodává žádná okolnost, z níž by
bylo možné dovodit nesprávný úřední postup některého z orgánů činných v
trestním řízení a jeho celková délka byla přiměřená složitosti věci. K tomu
dodal, že okolnost, že žalobce byl po dobu trvání trestního řízení vystaven
jeho následkům, byla zohledněna v rámci zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou mu samotným trestním stíháním.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také „dovolatel“)
včasným dovoláním, a to jen v rozsahu potvrzujícího (zamítavého) výroku ve věci
samé. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, zda bez srovnání požadavku na poskytnutí
zadostiučinění s jinými případy je možno učinit závěr, jaká částka je
přiměřeným zadostiučiněním pro dovolatele, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, a v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011.
9. Žalobce dále vytkl odvolacímu soudu nedostačující a nepřesvědčivé
odůvodnění napadeného rozsudku, respektive jeho nepřezkoumatelnost. Podle jeho
názoru je v rozporu s výše judikaturou dovolacího a Ústavního soudu (poukázal
na nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16) pouhé
uvedení spisových značek několika případů, z nichž odvolacího soud vycházel. K
tomu podotkl, že nemá přístup k většině rozhodnutí okresních a krajských soudů,
kterými jsou předmětná práva projednávána. Dále namítl, že odvolací soud
dostatečně nezohlednil kritéria formulovaná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, pro určení výše nemajetkové újmy, a že
částka přiznaného zadostiučinění je nepřiměřeně nízká, přestože odvolací soud
správně posoudil většinu dílčích zásahů do jeho osobnostní sféry. Namítl
rovněž, že odvolací soud dostatečně nehodnotil a nepřihlédl k újmě způsobené
medializací, kdy trestní řízení bylo rozsáhle medializováno, včetně článků na
Wikipedii, a byla jednoznačně porušena zásada presumpce neviny s tím, že mnohá
média otiskla i autentické záběry přímo ze soudní síně. V této souvislosti
poukázal na to, že žil a dosud žije v malém městě, kde se většina obyvatel
navzájem zná. Podle žalobce pak není zcela na místě tvrdit, že stát nenese vinu
na tom, že jeho trestní stíhání vešlo v obecnou známost, a to jak v
regionálním, tak celorepublikovém měřítku. Vyjádřil také názor, že odvolací
soud nedostatečně přihlédl k celkové újmě způsobené v osobnostní sféře a
nepřihlédl k povaze trestní věci, kdy byl ohrožen trestní sazbou odnětí svobody
až na 12 let, přičemž hrozba takto vysokého trestu odnětí svobody úměrně
zvyšuje intenzitu, s jakou on a jeho blízcí vnímali trestní řízení. V této
souvislosti poukázal na to, že v případě vydání následného zprošťujícího
rozsudku vycházejí soudy pro výpočet přiměřeného zadostiučinění ze základní
částky 15 000 Kč za každý rok hrozícího trestu odnětí svobod a že by mu tak
měla být přiznána částka 180 000 Kč. Zdůraznil dále, že trestní řízení trvalo
celkem více než čtyři roky a s poukazem na ustálenou judikaturu soudů v České
republice včetně judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“) namítl, že se jeví jako přiměřený nárok peněžitého
zadostiučinění částka odpovídající 6 000 EUR, tedy částka v přepočtu kurzu ke
dni podání žaloby 152 580 Kč. V tomto ohledu dodal, že byl dlouhou dobu
sledován a odposloucháván, avšak s nulovým zjištěním, přičemž navzdory absenci
jakýchkoliv pádných důkazů byl převezen na služebnu Policie ČR v Karlových
Varech, kde byl celý den vyslýchán a po celou dobu jeho výslechu mu bylo orgány
činnými v trestním řízení opakovaně tvrzeno, že „příštích 12 let stráví v
kriminále“. Po tomto více než nepříjemném zážitku se ocitl ve velmi špatném
psychickém stavu, jeho obtíže se projevovaly permanentními depresemi,
nespavostí a kožními problémy, přičemž období trestního stíhání velmi těžce
nesla i jeho manželka, neboť ji psychicky stravovala představa výkonu trestu
odnětí svobody v délce l2 let.
Manželství dovolatele trvá již více než 25 let
jsou s manželkou na sobě velmi citově závislí. Podle žalobcova názoru přiznaná
výše zadostiučinění je v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. V
této souvislosti nesouhlasil se závěrem, že délka trestního stíhání v trvání 4
let a 9 dnů byla přiměřená. Podle žalobce na délku řízení v případech, kdy bylo
vedeno na základě nezákonného rozhodnutí, které bylo ukončeno zproštěním
obžaloby, je třeba nahlížet především optikou osoby, která byla nezákonným
trestním stíháním dotčena. K tomu uvedl, že se jednalo o více než čtyři roky
života, kdy on a jeho rodina žili v nejistotě, stresu a byli zcela bez důvodu
vystaveni posměchu a dehonestujícím výrokům na jejich adresu stran obyvatel XY. Skutečnost, že někteří svědci bojkotovali trestní řízení, a proto docházelo k
určitým prodlevám, nelze dle jeho názoru přičítat k jeho tíži a nezohlednit tak
délku nezákonného trestního řízení ve výši zadostiučinění.
10. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se
uplatní pro dovolací řízení - v souladu s čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“).
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jež byla řádně
zastoupena podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval
přípustností dovolání.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237
o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá
citace textu § 237 o. s. ř. nebo jeho části.
18. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené
rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní
otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena
nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého)
řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
19. Pokud se týká žalobcova dovolání proti výroku I napadeného rozsudku
odvolacího soudu v rozsahu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok o věci samé co
do částky 152 580 Kč rozsudku soudu prvního stupně, tedy co do zadostiučinění
za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, žalobce neuvádí, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v tomto ohledu
nevymezuje ani žádnou dovolací otázku. Pouhá kritika právního posouzení
odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují
[(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014,
a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (rozhodnutí Nejvyššího soudu
jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13,
též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, či
usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a
stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http: //www.nalus.usoud.cz)].
Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro
lidská práva, od jejichž řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem
odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou
soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní
judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání tak v části obsahující
námitky ohledně zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení trpí
vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
20. V rozsahu potvrzení zamítnuté žaloby co do částky 1 080 000 Kč jako
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným
rozhodnutím, žalobcovy námitky, že odvolací soud dostatečně nepřihlédl k
celkové újmě způsobené v osobnostní sféře a nepřihlédl k povaze trestní věci,
kdy byl ohrožen trestní sazbou odnětí svobody až na 12 let, přípustnost
dovolání založit nemohou, neboť odvolací soud se těmito kritérii zabýval.
Odvolací soud totiž uzavřel, že následky způsobené nezákonným trestním stíháním
žalobci v jeho osobnostní sféře spočívaly převážně v rovině osobního prožitku
obavy z odsouzení, ztráty zaměstnání a společenské prestiže, který se přenášel
i na jeho manželku a děti, přičemž žalobce nebyl v důsledku trestního stíhání
omezen na osobní svobodě, nedošlo k narušení jeho manželství a trestní stíhání
nemělo ani žádný dopad na jeho pracovní uplatnění. Současně odvolací soud
posoudil hrozbu trestu odnětí svobody se sazbou od 5 do 12 let s ohledem na
žalobcovu bezúhonnost jen jako teoretickou, když vzal v úvahu, že žalobce byl
stíhán pro zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 2 a 4
trestního zákoníku a původně byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze
dne 9. 2. 2015, č. j. 5 T 5/2014-1619, za použití mimořádného snížení trestní
sazby § 58 odst. 1 trestního zákoníku na tři roky s pětiletým podmíněným
odkladem. V tomto ohledu se tak odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).
21. Ani při řešení otázky medializace případu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011) se odvolací soud neodchýlil
od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že „v důsledku
trestního stíhání zjevně nejvíce utrpěla žalobcova pověst v místě jeho bydliště
a zaměstnání, neboť se jedná o malou obec, kde dané trestní stíhání vešlo i
vlivem medializace v lokálních i celorepublikových sdělovacích prostředcích ve
všeobecnou známost“. V této souvislosti je třeba dodat, že není-li dán
excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, které mohou mít za
následek větší úkor později obžaloby zproštěné osoby, jako např. nevybíravé či
urážlivé chování příslušníků vyšetřujícího policejního (popř. i soudního)
orgánu ve vztahu k obviněné (obžalované) osobě, či případné mediální
vyjadřování orgánů činných v trestním řízení, kteréžto způsobem umocňujícím
újmu obviněného (obžalovaného) komentují jeho domnělou trestnou činnost (např.
rozsah či způsob provedení), či dokonce způsobem, který výslovně či nepřímo
vede k porušení presumpce neviny, a medializace případu je tak prostým
důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů
případu, nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen
sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře. Zde
totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a
skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje. Lze k tomu poznamenat, že
neodpovídající vyjadřování sdělovacích prostředků k probíhajícímu trestnímu
stíhání může mít podle ESLP i negativní dopad do práva na spravedlivý proces
(čl. 6 odst. 1 Úmluvy). ESLP k tomu uvedl, že „novináři na to musejí pamatovat,
když píší články o probíhajících soudních řízeních, neboť mimo hranice
přípustného komentáře se mohou ocitnout výroky, u kterých by hrozilo, že – ať
už úmyslně či nikoliv – sníží šance dotyčné osoby, že se bude těšit
spravedlivému procesu, nebo podryje důvěru veřejnosti v roli, kterou soudy
zastávají při výkonu trestní spravedlnosti“ (rozsudek senátu první sekce ESLP
ze dne 5. 12. 2002, ve věci C. proti Itálii, stížnost č. 34896/97, § 101). Vždy
je však třeba dbát, aby zároveň nedošlo k omezení práva na svobodu projevu. Tak
tomu bylo i v daném případě, kdy ze zjištění soudů obou stupňů shora popsaný
excesivní způsob jednání orgánů v trestním řízení nevyplynul. Z tohoto důvodu
ani tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
22. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení
požadavků na stanovení výše náhrady nemajetkové újmy z titulu nezákonného
rozhodnutí (zahájení a vedení trestního stíhání), a to ohledně srovnání s
podstatnými znaky obdobných případů, neboť jejich posouzení v napadeném
rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odst. 3).
25. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 122/2012, Nejvyšší soud
konstatoval, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním
stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje
podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou,
která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby
podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní
normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení
formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z
délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní
sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu
s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec
konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska
obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.
26. Na svůj výše citovaný rozsudek Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze
dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2016, v němž doplnil, že „výše
zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy
způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo
zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se
s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je
možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt
takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí,
je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z
titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou
délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo
ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany
osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v
pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné
společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým
způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného
zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve
srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu“. Jestliže
nebude možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je
třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat
ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako
spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy).
27. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo
577/2017, vyjádřil názor, že „[S]rovnání je pak třeba provést s jinými případy
nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak
i v důsledku porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že případy vykazují pro
rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Přitom je samozřejmě
primárně na žalobci, aby uplatnil taková tvrzení umožňující soudu učinit
srovnání vedoucí k závěru, že žalobcem požadované zadostiučinění je přiměřené,
tedy (mimo jiné) též odpovídající zadostiučiněním poskytnutým v jiných
případech. Ovšem nepochybně je též v zájmu žalované, aby obdobně soudu
předestřela srovnání s případy svědčícími naopak její námitce, že je požadováno
zadostiučinění v nepřiměřené výši (jak bylo dále v naposledy citovaném rozsudku
Nejvyššího soudu uzavřeno). Není pak jistě vyloučeno a naopak je vhodné, aby
soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z
jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí.“
28. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo
1198/2018, vyšel ze základního principu, že řízení o nároku podle zákona č.
82/1998 Sb. je řízením sporným a že tedy klade v první řadě nároky na účastníky
řízení, aby legitimnost svého procesního postupu vysvětlili, tudíž je v zájmu
samotného účastníka, aby své úkony doprovodil odkazem na rozhodnutí v obdobných
věcech. Nelze však s deficitem takového poukazu spojovat procesní důsledek
nesplnění procesní povinnosti, či dokonce neunesení břemene tvrzení, neboť
stále platí zásada, že soud zná právo a jeho výklad (judikaturu), přičemž
takové znalosti podřazuje vytýčení rozhodných skutečností a dbá na to, aby v
řízení aktivní účastník pro neznalost práva neutrpěl újmu (§ 5 a 6 o. s. ř.).
Řízení o nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. je jedno z typových řízení, kde v
úvahu připadá možnost smírného řešení podle § 99 o. s. ř., přičemž o takové
řešení by měl soud usilovat. Podle citovaného ustanovení soud (mimo jiné) s
účastníky věc probere, upozorní na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího
soudu a rozhodnutí zveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Zde
je prostor pro seznámení účastníků i s rozhodovací praxí soudu v obdobných
věcech.
29. V podmínkách projednávané věci se odvolací soud odchýlil od shora
citované judikatury dovolacího soudu, pokud ve svém rozsudku sice uvedl, že jím
přiznaná výše zadostiučinění je v relaci s výšemi poskytovanými v jiných
obdobných případech trestního stíhání, kdy byl poškozený stíhán na svobodě a
nejzávažnějším následkem tohoto stíhání byla především společenská dehonestace,
přičemž k tomuto závěru odkázal na spisové značky rozhodnutí v řízeních
vedených u Městského soudu v Praze (sp. zn. 20 Co 10/2014, sp. zn. 20 Co
355/2015 a sp. zn. 20 Co 228/2013). Z odůvodnění napadeného rozsudku však
nevyplývá, v jakých podstatných znacích se odvolacím soudem posuzované obdobné
případy shodovaly s trestním stíháním žalobce, popřípadě jaké měly rozdílné
znaky, přičemž ani nevysvětlil, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné
znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění. Právní posouzení odvolacího
soudu otázky výše zadostiučinění je tak v tomto ohledu neúplné, a tedy
nesprávné.
30. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též (v rozsahu, v jakém je dovolání přípustné) k vadám uvedeným v §
229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel v
této souvislosti namítl, že odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího
soudu nesplňuje parametry § 157 odst. 2 o. s. ř. a příslušné ustálené
rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, a to zejména ve vztahu k jeho
přesvědčivosti a přezkoumatelnosti. Jak bylo shora konstatováno, uvedené
nedostatky odůvodnění měly za následek neúplnost a tedy i nesprávnost právního
posouzení žalobních nároků. Na jiné vady řízení nebylo dovolatelem poukazováno
a ani dovolací soud je neshledal.
31. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst.
1 o. s. ř. částečně odmítl, neboť v rozsahu v rozsahu výroku I, kterým byl
potvrzen zamítavý výrok o věci samé co do částky 152 580 Kč rozsudku soudu
prvního stupně, je vadné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v části podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu výroku I v rozsahu, ve
kterém byl potvrzen zamítavý výrok o věci samé rozsudku soudu prvního stupně co
do částky 1 080 000 Kč a ve výroku III o nákladech řízení před soudy obou
stupňů zrušil.
32. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo v uvedeném rozsahu
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu, včetně závislého výroku o
nákladech řízení, i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
33. Na soudu prvního stupně bude, aby se na podkladě skutkových zjištění
znovu zabýval důvodností žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu
nezákonného rozhodnutí (zahájení a vedení trestního stíhání), a to v kontextu
výše uvedených závěrů dovolacího soudu, kdy neopomene ani další judikaturu
Nejvyššího soudu. Při posouzení formy a výše spravedlivého zadostiučinění
zejména neopomene přihlédnout k podstatným společným a rozdílným znakům
projednávané věci s jinými případy peněžitého zadostiučinění nemajetkových újem
a v tomto ohledu může využít databáze zveřejněné Ministerstvem spravedlnosti na
https:
//www.justice.cz/web/msp/nejcasteji-kladene-otazky?clanek=penezni-zadostiucineni
-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim a v odůvodnění svého nového rozhodnutí
vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše
stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění
přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným v jiných případech
nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání (popřípadě i
újmy z jiného právního důvodu). Bude-li soud vycházet ze skutečností známých mu
z jeho činnosti, neopomene účastníky s těmito skutečnostmi seznámit tak, aby se
k těmto mohli vyjádřit, případně mohli označit důkazy k jejich vyvrácení.
34. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 1. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu