30 Cdo
1355/2023-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobců a) J. A., narozené dne XY, b) V. K., narozeného dne XY, a c) A. K.,
narozené dne XY, všichni bytem v XY, všem zastoupeným Mgr. Jozefem Barátem,
advokátem se sídlem v Praze 6, Bachmačské náměstí 310/2, proti žalované České
republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské
náměstí 932/6, o zaplacení 2 054 024 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 84/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2022, č. j. 14 Co 244/2022-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci podali dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2022, č. j. 14 Co 244/2022-197, kterým byl ve výroku I potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 1. 2022, č. j. 14 C
84/2019-170, ohledně částky 1 549 025 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 3. 2. 2017 do zaplacení s tím, že se žaloba žalobkyně a) v tomto rozsahu zamítá;
ohledně částky 168 333 Kč s příslušenstvím byl výrok I rozsudku soudu prvního
stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) tuto částku s
úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 3. 2. 2017 do zaplacení do 15 dnů od právní
moci tohoto rozsudku (výrok I). Výrok II a III rozsudku soudu prvního stupně
odvolací soud změnil tak, že ve vztahu k žalobci b) a žalobkyni c) se
konstatuje, že v řízení o dodatečném povolení stavby vedeném u Magistrátu města
Hradec Králové, odbor stavební, pod sp. zn. SZ MMHK/19732/2007/ST2/Klo/Sta,
bylo porušeno právo žalobce b) a žalobkyně c) na projednání věci v přiměřené
lhůtě. Ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 168 333 Kč s příslušenstvím
každému ze žalobců b) a c) výrok II usnesení soudu prvního stupně potvrdil
(výrok II a III) a rozhodl, že žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované
náklady řízení před soudy obou stupňů 3 900 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto
rozsudku (výrok IV), a že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců b) a
c) náklady řízení před soudy obou stupňů 47 735 Kč do 15 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám J. B. (výrok V a VI). Nejvyšší soud dovolání žalobců
podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl,
neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení
§ 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem přesně
dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho
části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního
řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze
dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž
musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde. Těmto požadavkům dovolatelé nedostáli, když uvedli, že „rozsudek
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, resp., které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny“. Dovolatelé tedy označili dva navzájem neslučitelné předpoklady
přípustnosti, aniž by v ostatním textu dovolání tento rozpor uvedli na pravou
míru. Dovolatelé sice v dovolání formulovali otázky, zda „má rozdíl v nákladech na
pořízení stavebního materiálu a stavebních prací způsobený v mezidobí zvýšením
sazby DPH a inflací charakter skutečné škody?“, zda „konzumuje v sobě
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním
postupem (porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě) ve smyslu ust. §
31a OdpŠK bez dalšího jinou eventuální nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku
téhož nesprávného úředního postupu?“, a zda „zakládá účastenství dotčených osob
ve smyslu ust. § 27 odst. 2 a 3 správního řádu ve správním řízení stiženém
nepřiměřenou délkou nárok dotčené osoby na zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu výlučné jen ve formě konstatování porušení práva, anebo je
možné poskytnout dotčené osobě zadostiučinění v penězích, má-li pro ni řízení
větší než jen nepatrný význam?“. Z dalšího textu jejich podání však nelze
dovodit, od které rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud
odchýlit, případně, která jimi formulovaná otázka dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyla vyřešena (k tomu srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne
1. 9. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2433/2022, a ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo
477/2023). Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobců podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu