USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. K., nar. XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované České republiky - Vězeňské služby, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 257/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, č. j. 23 Co 290/2019-151, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 25. 6. 2019, č. j. 17 C 257/2017-139, odmítl podání (žalobu) ze dne 10. 6. 2014 (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč (výrok II) a dále uložil žalobci povinnost zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok III). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I ve znění, že se odmítá návrh žalobce, aby mu žalovaná zaplatila částku 296 000 Kč, a dále ve výrocích o nákladech řízení II a III (výrok I usnesení odvolacího soudu), dále žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II usnesení odvolacího soudu) a současně rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Otázka, zda je žaloba projednatelná (tedy zda nemá vady, které brání pokračování řízení), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu, že žaloba není projednatelná, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, ze které vyplývá, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení tehdy, neobsahuje-li žaloba vylíčení rozhodujících skutečností, nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5091/2008, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, nebo ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1194/2020). Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou požaduje, a pokud navrhuje, aby bylo rozhodnuto o více peněžních nárocích se samostatným skutkovým základem, musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit.
Neučiní-li tak, nemůže soud jednat o věci samé. Žalobce přes výzvu soudu prvního stupně neuvedl, v jakém rozsahu se celkem požadovaná částka 296 000 Kč vztahuje k jednotlivým dílčím nárokům, když k výzvě soudu uvedl, že požaduje za každý z nároků, tedy bolestné a ztížení společenského uplatnění částku 296 000 Kč, dohromady však žádal přiznat opět jen 296 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, a ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2015, sp.
zn. IV. ÚS
1566/14). Oproti mínění dovolatele není podle přesvědčení Nejvyššího soudu podaná žaloba doprovázena „skrytě alternativním nebo eventuálním“ žalobním petitem a do konkrétních poměrů projednávané věci nedopadají závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, neboť žalobce od sebe kumulativně uplatněné nároky co do jejich kvantifikace neodlišil vůbec. Zbylé otázky žalobce, 1) zda je ze žaloby, jejíž petit zní na peněžité plnění, patrné, čeho se žalobce domáhá, dále 2) do jaké míry závisí požadavek na to, aby z žaloby bylo jasně a srozumitelně patrno, čeho se navrhovatel domáhá, na subjektivní schopnosti či neschopnosti soudu pochopit to, co je mu žalobou předestřeno a logicky vysvětlováno, a zda případné neporozumění tomu, co je požadováno, může vést až k odmítnutí žaloby, a 3) zda je nutné, aby petit žaloby, jíž se žalobce domáhá nároků ze dvou právních titulů, byl výší požadované částky přesným součtem částek požadovaných za jednotlivé nároky, se týkají skutečností, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II a III) rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Vedlejší účastnici na straně žalované pak žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 7. 2021
JUDr. Pavel Simon předseda senátu