U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce P. R.,
zastoupeného Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova
14, proti žalovanému KLAS, opravárensko výrobnímu družstvu Kroměříž, se sídlem
v Kroměříži, Kaplanova 1763, IČO 00532762, zastoupenému Mgr. Lindou
Henzélyovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Kollárova 647/15 o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 C 8/2012, o dovolání
žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2013, č.j. 1
Co 113/2013-384, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. prosince 2012, č.j. 25 C 8/2012-323,
zamítl návrh žalobce na opravu usnesení téhož soudu ze dne 12. prosince 2012,
č.j. 25 C 8/2012-291 (výrok I.), zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce
pro řízení a odňal mu osvobození od soudních poplatků, přiznané usnesením
Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. února 2011, č.j. 6 Nc 563/2010-95 (výrok
II.), dále odmítl žalobu (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
IV.). Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. června 2013, č.j. 1 Co
113/2013-384, výrokem I. potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu (dále
jen „o.s.ř.“) odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I.,
II. a III. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku IV. o
náhradě nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud mimo jiné připomněl, že z ustanovení § 30 a § 138 o.s.ř. vyplývá,
že při rozhodování o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků a o
ustanovení zástupce pro řízení soud přihlíží nejen k majetkovým a sociálním
poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, ale i k povaze uplatněného nároku,
tedy i ke skutečnosti, zda ve věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné
uplatňování nebo bránění práva. Odvolací soud konstatoval, že z dosavadních
žalobních tvrzení žalobce je zcela zřejmé, že i v případě odstranění vad žaloby
by se ze strany žalobce jednalo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání doplněné
podáním jeho zástupce. Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné podle
ustanovení § 237 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí
spočívá ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. na nesprávném právním
posouzení věci a dále, že se v řízení vyskytly vady, které měly za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Zásadní význam spatřuje v otázce, zda může soud
odmítnout žalobu pro formální nedostatky ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1
o.s.ř., když současně nevyhoví žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad
advokátů podle § 30 o.s.ř. právě proto, že žaloba nesplňuje formální
náležitosti podle ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel dále odkázal na
judikaturu Nejvyššího soudu, stejně jako zdůraznil některé nálezy Ústavního
soudu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů,
a aby věc přikázal jinému soudci soudu prvního stupně. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II
bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel
tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31.
prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto
dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce v posuzované věci však ve své podstatě neoznačuje a ani
nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené
rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé
založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani
skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1.
ledna 2013
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah
podaného dovolání v daném případě fakticky nevyhovuje, a to přesto, že
dovolatel poukazuje na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu. V dané věci odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyšel především z úvahy, že
pokud žalobce uvedl, že se cítí být poškozen na svém dobrém jménu tím, že mu
žalovaný nezaplatil za jím provedenou práci, takže žalobce nemohl dostát svým
nasmlouvaným závazkům, pak z těchto tvrzení je zřejmé, že i v případě
odstranění vad žaloby by se ze strany žalobce jednalo o zjevně bezúspěšné
uplatňování práva. Zde je třeba poukázat na skutečnost, že podle ustanovení §
11 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) má fyzická osoba
právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské
důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení
§ 13 téhož zákona fyzické osobě, pokud byla dotčena v osobnostní sféře, mimo
jiné umožňuje požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať
morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti
fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní
oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný
svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13
a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu
osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu
jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných
součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení
přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním
právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, tj. s právním řádem. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi
zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle
ustanovení § 13 obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 2455/2010).
Z vyloženého je zřejmé, že výše zmíněná stěžejní úvaha odvolacího soudu se jeví
jako opodstatněná a přiměřená posuzovanému stavu. Odvolací soud se tak nedostal
do případné diference ani s rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věcech sp.zn. 30
Cdo 2811/2007, 32 Cdo 1591/2011, 30 Cdo 1503/2009, 25 Cdo 218/2005, resp. 30
Cdo 294/2013, které vycházejí z relativně odlišných podmínek. S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny
předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již
zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř. Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.