ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní
věci žalobkyně Bc. M. U., zastoupené JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou
se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, proti žalovanému J. Č., zastoupenému
JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem v Praze 5, Duškova 917/4, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 42/2010, o ochranu osobnosti, o
dovolání žalobkyně a o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 23. května 2012, č.j. 1 Co 245/2011-564, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku
odvolacího soudu se odmítá.
III. Dovolání žalovaného proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, se zamítá.
IV. Řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 26. července 2011, č.j. 23 C 42/2010-485, se zastavuje.
V. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. července 2011, č.j. 23 C
42/2010-485, uložil žalovanému výrokem I. povinnost zdržet se výroků o
žalobkyni, že je lhářka, výrokem III. povinnost zaslat žalobkyni písemnou
omluvu ve znění ve výroku uvedeném a výrokem V. povinnost zaplatit žalobkyni na
náhradu nemajetkové újmy částku 80.000,- Kč. Výrokem II. zamítl žalobu, pokud
se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se uveřejňování
jakékoliv osobní korespondence žalobkyně a zdržet se jakýchkoliv dalších výroků
a hodnotících soudů ve vztahu k ní, a dále zdržet se všech difamujících výroků
a hodnotících soudů ve vztahu ke vzhledu a chování žalobkyně, dále
specifikovaných ve výroku, výrokem IV. zamítl žalobu, pokud se žalobkyně
domáhala omluvy za další výroky žalovaného, zejména, že její jednání označil za
zřejmé vydírání, za své vyjádření prostřednictvím článků v tisku a za
zveřejnění osobních dopisů žalobkyně z 9. 3. 2004 a 14. 7. 2006 v tisku a
přečtení dopisu žalobkyně ze dne 9. 3. 2004 během jednání Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR, výrokem VI. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit na
nemajetkové újmě dalších 9.920.000,- Kč a výroky VII., VIII. a IX. rozhodl o
náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně byla zaměstnána jako vedoucí
sekretariátu vsetínských starostů, mimo jiné i v době, kdy tuto funkci zastával
žalovaný - byla tak jeho přímou podřízenou. V roce 2003 jí byl snížen osobní
příplatek a důvody pro to jí přes opakované žádosti nebyly sděleny. Proto dne
9. 3. 2004 zaslala žalobkyně žalovanému jako starostovi prostřednictvím
advokátní kanceláře dopis, ve kterém žádala o vrácení osobního příplatku s tím,
že jeho odnětí nesouvisí se změnou pracovní náplně, nýbrž s funkcí předsedkyně
odborů a s odmítáním nevhodného chování žalovaného. V červnu 2005 ukončila
žalobkyně pracovní poměr u svého zaměstnavatele a začala podnikat spolu s
třetími osobami v pronajatých prostorách města Vsetín, které rekonstruovala. Krátce po zahájení podnikání byly další prostory v domě pronajaty jinému
subjektu, což se negativně projevilo na podnikatelských aktivitách žalobkyně. Proto žádala o slevu z nájmu, kterou Rada města Vsetín přiznala, ale na dalším
zasedání, kterého se zúčastnil žalovaný, své rozhodnutí revokovala s tím, že
bude uzavřen dodatek k nájemní smlouvě, na jehož základě může dojít ke snížení
nájemného. Později rada opět rozhodla o snížení nájemného s tím, že řediteli
VSI, p.o. bylo uloženo uzavřít dodatek k nájemní smlouvě. O dalších žádostech
žalobkyně pak již nebylo rozhodováno s tím, že věc bude dořešena po uzavření
dodatku. Žalovaný do jednání rady o snížení nájmu nezasahoval. Dne 14. 7. 2006
napsala žalobkyně žalovanému osobní dopis, který mu doručila prostřednictvím
Městského úřadu ve Vsetíně, tento dopis doručila rovněž Ing. M. K., Ing. J. K.,
Ing. M. Š. a manželce žalovaného. Tento dopis a dopis ze dne 9. 3. 2004
žalovaný zveřejnil v Týdeníku Jalovec dne 19. 9. 2006 v článku s názvem „Dopisy
adresované starostovi města Vsetín J. Č. a jeho prohlášení“. Následně žalovaný
podal dne 19. 9. 2006 na žalobkyni trestní oznámení pro podezření ze spáchání
trestného činu vydírání a trestného činu pomluvy. Dne 25. 9. 2006 podala
žalobkyně na žalovaného trestní oznámení pro trestné činy vydírání a pomluvu,
kdy rovněž uváděla, že žalovaný ji sexuálně obtěžoval. Dne 23.11.2006 byly
zahájeny úkony trestního řízení ve věci přijetí úplatku žalovaným s tím, že
bližší informace může podat jeho bývalá sekretářka M. U. V době zahájení úkonů
trestního stíhání byl žalovaný prvním místopředsedou vlády a senátorem. Proti
žalované bylo zahájeno trestní stíhání pro křivou výpověď, které však bylo
zastaveno, neboť i když její výpověď v procesním postavení svědkyně nebyla
jednoznačně pravdivá, nebylo možno vyslovit závěr, že tak činila úmyslně. Celým
případem se zabývala média. Oba účastníci v médiích vystupovali, byť žalobkyně
zpočátku jakoukoli medializaci své osoby odmítala. Žalovaný pronesl výroky,
které byly uveřejněny v médiích a které žalobkyně učinila předmětem sporu. Dne
15. 6. 2007 žalovaný vystoupil v Poslanecké sněmovně, kde v průběhu svého
projevu přečetl dopis žalobkyně ze dne 9. 3. 2004.
I toto jeho vystoupení bylo
komentováno médii. Na základě uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně při rozhodování
podle ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku (dále jen „obč.zák.“) dospěl k
závěru, že žalovaný se dopustil neoprávněného zásahu do osobnostních práv
žalobkyně svými výroky spočívajícími v hodnotících úsudcích o tom, že žalobkyně
působí chladně a úřednicky, že na radnici mají atraktivnější ženy, za kterými
se chlapi otáčejí, že se nejedná o normální ženskou, ale že je to taková ledová
královna a že jí nebyl rušen, natož její přitažlivostí, že jde o lhářku, která
je částečně nemocná a je pouze figurkou, jejíž nemoci někdo využil, že se chová
jako žena, která profesionálně za peníze prodává své tělo, že se jedná o
korupčnici, která žádala převedení peněz z účtu města v její prospěch a že je
lhářka. Za takovýto hodnotící úsudek pokládal soud i jeho slova týkající se
vzhledu žalobkyně „Viděl jste ji někdy?“. Jako nepravdivé dehonestující
hodnotil i tvrzení, že na něj podala 16 trestních oznámení. Proto soud prvního
stupně uložil žalovanému povinnosti uvedené ve výrocích I. a III. rozsudku. Neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně soud prvního stupně naopak
neshledal ve výrocích žalovaného, že jednání žalobkyně skrze právního zástupce
na základě jeho dopisu ze dne 9. 3. 2004 je vydírání, že žalobkyně si léčí svůj
komplex a nějaké problémy s ním a že někdo využívá její zášti a že žalovaná si
na něho zasedla ze zištných důvodů, stejně jako ve zveřejnění dopisů žalobkyně
ze dne 9. 3. 2004 a 14. 7. 2006. Za nedůvodnou považoval rovněž žalobu v té
části, ve které žalobkyně učinila předmětem řízení komentáře novinářů a nikoliv
autentické výroky žalovaného. Proto zamítl žalobu i v části, v níž se žalobkyně
domáhala omluvy za tato jednání. Zamítl rovněž požadavek žalobkyně, aby
žalovaný byl povinen zdržet se (kromě tvrzení že žalobkyně je lhářka) dalších
výroků a jednání, protože nebylo prokázáno, že by se jich žalovaný dopouštěl
opětovně, případně že by existovala reálná hrozba opakování. Soud částečně
vyhověl i požadavku na přiznání relutární náhrady. Podrobně charakterizoval
povahu výroků žalovaného a dospěl k závěru, že došlo ve značné míře ke snížení
důstojnosti žalobkyně a její vážnosti ve společnosti, takže se nejeví
postačující pouze morální satisfakce. Na druhé straně vzal v úvahu, že
žalobkyně neprokázala, že by nemohla nalézt zaměstnání právě pro výroky
žalovaného nebo že by měla zdravotní nebo psychické problémy v souvislosti s
těmito výroky. Přihlédl při tom k námitce promlčení vznesené žalovaným, a proto
náhradu přiznal pouze za výroky, které pronesl po 1. 3. 2007 (žaloba byla
podána 1. 3. 2010), konkrétně za výrok pronesený v poslanecké sněmovně, za
výroky, že žalobkyně je lhářka a rovněž za výroky o jejím vzhledu, které sice
byly většinou proneseny před 1. 3. 2007 (poslední z nich ale 24.6.2008), avšak
soud je hodnotil jako celek. Uvedl také, že oba účastníci se díky široké
medializaci případu stali, i když ne vlastním přičiněním, osobami veřejného
zájmu. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23.
května
2012, č.j. 1 Co 245/2011-564, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v
části výroku IV. tak, že žalovaný je povinen zaslat do 3 dnů od právní moci
rozsudku žalobkyni písemnou omluvu v tam uvedeném znění, výrokem II. potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části a výroky III. (v písemném
vyhotovení rozsudku nečíslován), IV., V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení
a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se s jeho závěry, až na výrok IV. Podle názoru odvolacího soudu jsou
totiž i další výroky žalovaného způsobilé přinejmenším ohrozit důstojnost
žalobkyně či její vážnost ve společnosti, přičemž žalovaný nenavrhl žádné
důkazy, kterými by pravdivost svých tvrzení či přípustnost výše uvedených
hodnotících úsudků prokázal. Rovněž zveřejněním dopisu žalobkyně ze dne 14. 7. 2006 bez jejího svolení, který je písemností osobní povahy, je neoprávněným
zásahem do jejích osobnostních práv chráněných ustanovením § 12 odst. 1 obč. zák., a to bez ohledu na skutečnost, že žalobkyně předmětný dopis dala k
dispozici několika jiným fyzickým osobám. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen účastníkům řízení dne 14. srpna 2012 a
téhož dne nabyl právní moci. Uvedený rozsudek napadla žalobkyně dovoláním dne 2. října 2012 a žalovaný
dovoláním ze dne 10. října 2012. Žalobkyně v dovolání uvádí, že je podává „do těch částí rozsudku, ve kterých
bylo zamítnuto odvolání do rozsudku první instance“, zřejmě tedy do
potvrzujícího výroku II. rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k zamítavým
výrokům II., aby žalovanému bylo uloženo zdržet se do budoucna difamujících
výroků o žalobkyni a VI. jímž byl zamítnut požadavek na náhradu nemajetkové
újmy ve výši 9.920.000,- Kč. Jeho přípustnost shledává v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), tedy že jde o
rozhodnutí zásadního právního významu. Za otázky zásadního právního významu
považuje to, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nereflektoval
skutečnost, že v daném případě šlo o soustavnou několikaletou útočnou kampaň
proti žalobkyni, která by měla být hodnocena analogicky s definicí pokračování
v trestném činu podle trestního zákoníku, a dále, že přiznané finanční
odškodnění je nepřiměřeně nízké a soud prvního stupně ani soud odvolací
nezdůvodnily, proč považují za přiměřené odškodnění právě v této výši. Domnívá
se také, že je nutno rozhodnout, komu přísluší větší soudní ochrana: tak zvaným
celebritám coby osobám profitujícím z jejich veřejného postavení nebo osobám
soukromým, jejichž soukromí bylo proti jejich vůli fatálně narušeno. Podotýká,
že 29. 5. 2012 vyšel v regionálním deníku Jalovec obsáhlý článek srovnávající
urážlivým způsobem žalobkyni s M. L. To podle jejího názoru dokazuje, že
přiznaná satisfakce není dostatečná, neboť neplní odstrašující roli. Napadený
rozsudek tedy nenaplňuje svou preventivní funkci. Navrhla proto, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného výslovně směřuje proti všem výrokům rozsudku soudu prvního
stupně, jakož i proti všem výrokům rozsudku soudu odvolacího. Přípustnost
dovolání proti měnícímu výroku I. odvolacího soudu odvozuje z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., proti potvrzujícímu výroku II. z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., když se domnívá, že tento výrok má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Nesouhlasí s rozhodnutím soudů obou stupňů, že
je povinen zdržet se výroků o žalobkyni, že je lhářka, i když v řízení zcela
nepochybně prokázal, že v trestním řízení nemluvila pravdu úmyslně. Ostatní své
sporné výroky dílem považuje za hodnotící soudy, které vycházely z jeho
subjektivních pocitů a subjektivních hodnotících kritérií, vycházely z
pravdivého základu a jejich primárním cílem nebylo dehonestovat žalobkyni,
další výroky pak nebyly vůbec dehonestující, ohledně jiných pak v řízení vůbec
nebylo prokázáno, že je pronesl. Poukazuje rovněž na skutečnost, že soud
prvního stupně přiznal žalobkyni náhradu nemajetkové újmy v částce 80.000,- Kč,
aniž by toto své rozhodnutí jakkoli odůvodnil a odvolací soud k tomu následně
uvedl, že došlo ve značné míře ke snížení důstojnosti žalobkyně, ale ani tento
závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Domnívá se také, že sama žalobkyně
měla zájem na svém zviditelňování a medializaci kauzy. Konečně podle jeho
názoru je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, protože soud se vůbec
nevypořádal s námitkami žalovaného uvedenými v jeho odvolání. Navrhuje proto,
aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně
zrušil. K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně prostřednictvím své právní
zástupkyně, která je považuje za nepřípustné, protože napadené rozhodnutí nemá
po právní stránce zásadní význam. Proto navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl
jako nedůvodné.
Dovolací soud za situace, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno
dne 23. května 2012, přihlédl k bodu 7. článku II., části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a
vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Dále uvážil, že obě dovolání byla podána oprávněnou osobou, řádně zastoupenou
advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a jsou charakterizována obsahovými i
formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se současně zabýval otázkou přípustnosti podaných dovolání ve
vztahu k jednotlivým napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu s
diferencovanými závěry, o nichž bude pojednáno v dalším textu zvlášť. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly
uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné
občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické
osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či
již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce
neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě
zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního
případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od
tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout
přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k
jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení - tedy ke vzniku
nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická
osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do
práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a
aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které
zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a
povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do
práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i
mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její
důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp.
uplatnění ve
společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp. zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není
vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku,
ale postačuje, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit
práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002). Podle ustanovení § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za
nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako
předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně
způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen
ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické, resp. morální integritě. Tento
zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence
příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické
osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v
rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto
případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její
vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní
situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo,
jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by
nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku
spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti,
pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě
a v postavení postižené fyzické osoby. Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou
jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných
zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory
mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory
navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných
pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního
úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze
právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR:
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Dovolatelka sice uvádí, že nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud
neuložil žalovanému zdržet se výše popsaných jednání do budoucna a s výší
přiznané finanční satisfakce, ve skutečnosti ale důvody v dovolání se zřejmě
vztahují výlučně k potvrzujícímu výroku o odškodnění ve smyslu § 13 odst. 2
obč. zák. V rozsudku ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1084/2010, Nejvyšší soud ČR
zdůraznil, že jde-li o požadavek na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v
penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., je na soudech zjistit v prvé
řadě míru závažnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, tj.
ověření toho, zda k němu došlo ve značné míře, což předpokládá zhodnocení jak
podle celkové povahy případu, tak podle jeho jednotlivých okolností. Současně
je třeba přihlížet i k tomu, že tato forma zadostiučinění je právním institutem
do jisté míry výjimečného charakteru, který se uplatní právě jen za splnění
zákonem stanovených předpokladů. Přiznání zadostiučinění v penězích soudem tedy
předpokládá naplnění řady zákonných podmínek, které současně musí být soudem
skutečně seznány a pro daný případ individualizovány. Určujícím je mimo jiné
především zjištění, že v konkrétním případě jde o nemajetkovou újmu vzniklou v
osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba objektivně zejména
vzhledem k povaze, intenzitě, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku
může pociťovat a prožívat jako závažnou. Soud současně musí uvážit, že právo na
náhradu nemajetné újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je
(„pouze“) jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany
jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, které vzniká tehdy, kdy
ostatní potencionální satisfakční instrumenty odvozované z ustanovení § 13
odst. 1 obč. zák. k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního
zásahu do osobnostních práv nedostačují. Je proto na soudu, aby při úvahách o
uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13
odst. 2 obč. zák., se těmito okolnostmi zabýval a do svého rozhodnutí je také
promítl. Při určení výše nemajetkové újmy v penězích se obecně vychází z faktu,
že výši nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně
obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136 o.s.ř., a soud
tuto výši určí podle své úvahy, avšak i ta podléhá hodnocení. Základem analýzy
podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu
umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí
posuzovaného případu. Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly z toho, že výroky žalovaného byla
snížena důstojnost žalobkyně a její vážnost ve společnosti, a to v tak značné
míře, že se nejeví postačující pouze morální satisfakce. Vycházely přitom z
doby, po kterou k jednotlivým výrokům žalovaného docházelo, k tomu, že jde o
výroky, které dehonestují žalobkyni téměř po všech stránkách a ta se stala
terčem nevítaného zájmu v místě bydliště. Přihlédly také k námitce promlčení
vznesené žalovaným, a proto přiznaly finanční satisfakci za újmu způsobenou
jednáním žalovaného po 1. 3. 2007. Odvolací soud (stejně jako soud prvního
stupně) tedy, na rozdíl od tvrzení žalobkyně vzal při posouzení tohoto nároku v
úvahu všechny podstatné skutečnosti a své rozhodnutí také řádně odůvodnil. Z
obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání - srovnej § 41 odst. 2 o.s.ř.) je
kromě toho zřejmé, že žalobkyně ve skutečnosti nenapadá právní posouzení věci
odvolacím soudem, nýbrž především nesouhlasí s hodnocením důkazů v řízení
provedených a zpochybňuje skutkové závěry soudu. Nejde tedy o námitku
nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se hodnocení důkazů
při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o.s.ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě
případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska
tohoto dovolacího důvodu proto dovolací soud nemohl přezkoumat, neboť podle
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Současně je s přihlédnutím k ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř. nutno
připomenout, že v dovolání u žádného z dovolacích důvodů nemohou být uplatněny
nové skutečnosti nebo důkazy. Těmi jsou všechny skutečnosti a důkazy, které
nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně, resp. za podmínek
uvedených v § 205a a § 211a o.s.ř. v řízení před odvolacím soudem. Pokud tedy
žalobkyně v dovolání poukazuje na článek uveřejněný dne 29. května 2012, nemohl
k této skutečnosti dovolací soud přihlédnout již z toho důvodu, že byla
uplatněna až v dovolání, a jedná se tudíž o nepřípustnou novotu.
Dovolací soud proto neshledal dovolání žalobkyně přípustným, neboť, jak vyplývá
z vyloženého, nebyla v něm zformulována žádná po právní stránce zásadně
významná otázka. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
o.s.ř. dovolání žalobkyně odmítl.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu mimo jiné ve výroku II., a
to i v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil výroky rozsudku soudu prvního
stupně, kterými byla žaloba vůči žalovanému zamítnuta. Podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn
(subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím
odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). Žalovaný takovou osobou není v
rozsahu, pokud výrokem II. byly potvrzeny výroky II., část výroku IV. a výrok
VI. rozsudku odvolacího soudu, neboť danými výroky bylo rozhodnuto v jeho
prospěch. Dovolací soud proto dovolání v této části jako subjektivně
nepřípustné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Pokud žalovaný dovoláním napadá potvrzující výroky rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu, jímž byly potvrzeny výroky I., III., V. soudu prvního stupně, dovolací
soud konstatuje, že žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), v dovolání
(stejně jako žalobkyně) dovolatel nevymezil. Nejvyšší soud České republiky
proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. v této části rovněž odmítl.
Dovolání žalovaného proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení je pak též nepřípustné. Tyto výroky nejsou rozhodnutím ve věci samé, a
proto dovolání proti němu není podle § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné a jeho
přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní
rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). I v tomto rozsahu tedy dovolacímu soudu
nezbylo než dovolání žalovaného odmítnout.
Pokud dovolání žalovaného směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, jde o dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Žalovaný se domnívá, že odvolací soud
nedostatečně zdůvodnil to, jak dospěl k závěru, že výroky žalovaného měly
jediný cíl, a to dehonestovat žalobkyni v očích veřejnosti, a nesprávně
interpretoval okolnosti zveřejnění druhého dopisu žalobkyně. Uplatňuje tedy
zřejmě dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., kterým lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o.s.ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.
zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek
1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu,
jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Konkrétní výtky dovolatele
však nesvědčí pro naplnění tohoto uplatněného dovolacího důvodu.
Jestliže tedy v souzeném případě odvolací soud s přihlédnutím k dané právní
úpravě, vzal náležitě v úvahu konkrétní skutková zjištění týkající se okolností
daného případu, a zejména pak obsah dopisu žalobkyně ze dne 14. 7. 2006, z
obsahu a souvislostí výroků žalovaného, dospěl k závěru, že jeho úmyslem bylo
dehonestovat žalobkyni, pak z hlediska výtek uplatněných žalovaným v dovolání
je třeba napadený výrok rozsudku Vrchního soudu v Olomouci považovat za správný
(§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky toto dovolání jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Žalovaný dovoláním výslovně napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k
tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto
„dovolání“ podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003,
uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žádný z
dovolatelů nebyl se svým dovoláním úspěšný a nikomu z nich tak právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst.
1 a 2 o.s.ř., nebylo přiznáno.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu