USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce Z. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem v Písku, třída Přátelství 1960, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, 2) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 369 992 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 337/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, č. j. 16 Co 364/2022-302, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 369 992 Kč s příslušenstvím sestávající z náhrady škody ve výši 16 992 Kč vůči žalované 1) a náhrady nemajetkové újmy ve výši 353 000 Kč vůči žalované 2), vzniklých v souvislosti s nepřiměřenou délkou správního a navazujícího soudního řízení ve věci doplacení služebního příjmu za službu přesčas za roky 2007, 2008, 2009 a 2010. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 7. 2022, č. j. 10 C 337/2015-265, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci částku 16 992 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované 1) zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 16 992 Kč od 10.
8. 2015 do zaplacení (výrok II), uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobci částku 67 371 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu co do povinnosti žalované 2) zaplatit žalobci částku 285 629 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok IV), uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 993 Kč (výrok V) a uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 35 853 Kč (výrok VI). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce a žalované 2) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III v rozsahu částky 38 586 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím; ve zbylém rozsahu změnil rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku tak, že se žaloba co do částky 28 785 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV (výrok II) a uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 16 728 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o.
s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
8. 2003, sp. zn.
29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalobce takovou osobou není v rozsahu, v jakém byl odvolacím soudem potvrzen vyhovující výrok III rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 38 586 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, neboť v tomto byl ve věci úspěšný. V této části je tak dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné.
Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek a), zda je správní orgán povinen řídit se závazným právním názorem soudu, ke kterému byl dříve zavázán ve skutkově totožné věci jiného účastníka, i v řízení s jiným účastníkem v totožné věci před tímto samým správním orgánem, zda je pro ten samý správní orgán závazný i právní názor soudu dopadající na skutkově totožnou věc dříve vyřčený v řízení jiného účastníka, b), zda lze považovat vyřešení hmotněprávní otázky soudem vyslovené v dřívějším závazném právním názoru soudu vůči správnímu orgánu ve věci jiného účastníka ve skutkově téměř totožné věci za závazně vyřešenou hmotněprávní otázku i pro taková další řízení více účastníků, c), zda lze takové dřívější vyřešení hmotněprávní otázky soudem považovat pro účely řízení o náhradě újmy související se správním řízením za skutkově a hmotněprávně složitou věc, neboť na takovém řešení právních otázek napadené rozhodnutí nezáviselo.
Napadené rozhodnutí nezáviselo ani na řešení právních otázek e), zda může být postup spočívající v nerespektování závazného právního názoru soudů státním orgánem kladen k tíži účastníků řízení v následném řízení o náhradě nemajetkové újmy, a g), zda je nerespektování právního názoru soudů správním orgánem důvodem pro snížení náhrady odškodnění nemajetkové újmy. Odvolací soud totiž postup spočívající v nerespektování závazného právního názoru soudů nekladl v tomto řízení k tíži žalobce, ani z tohoto důvodu zadostiučinění za nemajetkovou újmu nesnižoval, ale právě naopak základní částku z tohoto důvodu navýšil o 5 %.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani otázky d), zda se odráží nerespektování závazného právního názoru soudu ve složitosti řízení v řízení o náhradě újmy, f), zda se projevuje nerespektování závazného právního názoru soudu v hmotněprávní složitosti věci, a h), zda by měl být postup správního orgánu spočívající v nerespektování závazného právního názoru soudů státním orgánem důvodem pro zvýšení odškodnění nemajetkové újmy žalobce, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy důvody skutkové, právní a procesní.
Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy.
Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV. písm. a) stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána.
Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.
Odvolací soud se tak od výše uvedené rozhodovací praxe neodchýlil, pokud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru o složitosti řízení založeném na tom, že věc byla projednávána na více stupních, včetně řízení soudního a judikatura se ohledně posuzování jednotlivých důvodů během let postupně vyvíjela, přičemž teprve v roce 2018 byly rozsudky Nejvyššího správního soudu podrobně rozebrány jednotlivé důvody pro nařízení práce přesčas, a současně uvedl, že kritérium postupu orgánů veřejné moci významně ovlivnilo hodnocení celkové délky řízení odvolacím soudem jako nepřiměřené, jednak pro opakované (trojí) rušení správních rozhodnutí soudem, jednak pro průtah v době po právní moci rušícího rozsudku soudu, tj. od 7.
3. 2013 do vydání správního rozhodnutí dne 25. 9. 2013 a s ohledem na to, že správní rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, č. j. ŘKŘ-3225/2013, které bylo v pořadí druhým rozhodnutím správního odvolacího orgánu, nerespektovalo právní názor soudu vyjádřený v rozsudku krajského soudu ze dne 25. 1. 2013, č. j. 10 A 14/2012-65, o nutnosti skutkově rozlišit druhy přesčasů, navýšil základní částku o 5 %.
Dovolání nečiní přípustným ani námitka, že soudy měly zohlednit, že v řízení šlo o náhradu služebního příjmu za nezákonně nařízenou službu přesčas a z tohoto důvodu navýšit i význam řízení pro žalobce, neboť ani v tomto případě se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jestliže uvedl, že kritérium významu řízení pro poškozeného významně ovlivnilo jeho základní úvahu o celkové délce řízení jako nepřiměřené a zároveň toto kritérium zohlednil navýšením základní částky o 5 %. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované 2) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2023
Mgr. Vít Bičák předseda senátu