30 Cdo 1509/2022-495
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce J. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 94/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, č. j. 70 Co 299/2021-461, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. l0. 2021, č. j. 70 Co 299/2021-461, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 6. 2021, č. j. 43 C 94/2016-436, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Žalobce se domáhal po žalované náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly být způsobeny v důsledku nezákonného trestního stíhání zahájeného usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha II. ze dne 5. 3. 2012, č. j. ORII-5827/TČ-2011-001291. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2015, sp zn. 43 T 9/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 1 To 30/2015, který nabyl právní moci dne 14. 5 2015, byl žalobce obžaloby zproštěn. Žalobce uplatnil mj. nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 2 331 566 Kč, ke kterému uvedl, že před zahájením trestního stíhání vykonával funkci starosty městské části Praha 2, po zahájení trestního stíhání se této funkce vzdal, za výkon funkce starosty mu náležela odměna 61 357 Kč měsíčně, za 38 měsíců trestního stíhání tak ušlý výdělek činil 2 331 566 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2021, č. j. 43 C 94/2016-436, zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2 331 566 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 331 566 Kč od 28. 4. 2016 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
3. V dané věci se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Ten již ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne 27. 3. 2017, č. j. 43 C 94/2016-260, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů vynaložených na obhajobu v trestním řízení ve výši 66 588,70 Kč a peněžité zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu 171 000 Kč; ve zbývající části, tedy i v celém nároku na náhradu ušlého výdělku ve výši 2 331 566 Kč žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6.
2017, č. j. 70 Co 195/2017-310, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci ještě částku 152 000 Kč s příslušenstvím, která představovala náhradu nemajetkové újmy. Ve zbývající části zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Ohledně nároku na náhradu ušlého výdělku ve výši 2 331 566 Kč se Městský soud v Praze ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že k zániku funkce starosty a člena zastupitelstva nedošlo v přímé příčinné souvislosti se zahájením trestního stíhání, ale v důsledku rezignace, kterou podal sám žalobce, tento nárok tak ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvodným.
Dovolání žalobce proti zamítavému výroku Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 24. 10. 2018, č. j. 30 Cdo 5687/2017-336. Ústavní soud nálezem ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, zrušil všechna shora uvedená rozhodnutí obecných soudů v té části, v níž byl zamítnut nárok žalobce na zaplacení náhrady ušlého příjmu starosty. Ústavní soud sice připustil, že z formálně právního hlediska byla příčinou ukončení výkonu funkce starosty dobrovolná rezignace žalobce, nicméně již jen samotná skutečnost, že žalobce rezignoval na funkci starosty následující den po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, svědčí pro závěr, že na výkon své funkce rezignoval, aby dostál požadavkům politické kultury.
Žalobce byl dle Ústavního soudu více než dvacet let veřejně činnou osobou a stát zahájením trestního stíhání zasáhl žalobce na místě pro něj nanejvýš citlivém, když zpochybnil jeho důvěryhodnost, která je rozhodná pro další působení ve veřejné funkci či obecně v politice. V takovém případě se stát nemůže dle Ústavního soudu zprostit své odpovědnosti za vzniklou škodu, neboť zpětné nabytí důvěry bývá, když ne nemožné, tak přinejmenším velmi obtížné. Ústavní soud uzavřel, že závěr o nedostatku příčinné souvislosti je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a odporuje i judikatuře Nejvyššího soudu.
4. Soud prvního stupně v novém rozsudku dospěl ve vztahu k nároku žalobce na náhradu ztráty na výdělku mimo jiné k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobce byl dne 16. 10. 2010 zvolen členem zastupitelstva městské části Praha 2, přičemž mu byla v souvislosti s výkonem funkce starosty dle přípisu označeného „Stanovení výše odměny za výkon funkce člena zastupitelstva dle NV č. 375 ze dne 7. 12. 2010 s účinností od 1. 1. 2012“ ze dne 10. 1. 2012 stanovena měsíční odměna ve výši 61 357 Kč. Žalobce přípisem ze dne 7.
3. 2012 rezignoval na funkci starosty městské části Praha 2, kdy důvodem rozhodnutí žalobce byla skutečnost, že Policie České republiky usnesením ze dne 5. 3. 2012, které bylo doručeno žalobci dne 6. 3. 2012, zahájila trestní stíhání žalobce. Soud prvního stupně se znovu zabýval posouzením nároku žalobce na náhradu škody ve formě ztráty na příjmu starosty za dobu trestního stíhání, a to ve výši 2 331 566 Kč s tím, že poučil žalobce dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnil tvrzení v tom smyslu, jaké činnosti vykonával a jaké byly jeho výdělkové poměry před nástupem do funkce starosty a poté, co na funkci starosty rezignoval, případně, pokud žádnou činnost nevykonával, z jakého důvodu tomu tak bylo.
K prokázání svých tvrzení měl žalobce rovněž označit důkazy. Žalobce na výzvu soudu prvního stupně reagoval podáním ze dne 30. 4. 2021, ve kterém uvedl, že před zvolením do funkce starosty byl osobou samostatně výdělečně činnou (dále jen „OSVČ“) a současně pobíral mzdu za výkon funkce zástupce starostky, po rezignaci na funkci starosty podnikal jako OSVČ s předmětem podnikání tvorba a prodej software a ekonomické služby, vedení účetní a daňové evidence. K prokázání svých tvrzení odkázal na svá daňová přiznání označená jako příloha č.
1. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce ve vztahu k nároku na náhradu ztráty na výdělku svoji povinnost tvrzení nesplnil. Žalobce se omezil jen na velice stručné vyjádření, přitom rezignoval na uvedení konkrétních měsíčních či ročních příjmů před zvolením do funkce a po rezignaci na funkci starosty městské části Praha 2. Takové doplnění považoval soud prvního stupně za nedostatečné, neboť nepřípustně přesouvalo aktivitu ve věci zjištění žalobcem tvrzené ztráty na výdělku na soud. Soud prvního stupně konstatoval, že není vyloučeno, aby účastník učinil předložené důkazy součástí svých tvrzení, je to však možné pouze za situace, kdy předložené důkazy příslušná tvrzení výslovně a jednoznačně obsahují.
Dle soudu prvního stupně ale nebylo zřejmé, které údaje z předložených daňových přiznání považuje žalobce za relevantní pro rozhodnutí ve věci a z jakého důvodu. Soud prvního stupně upozornil, že pokud by aktivně činil z těchto daňových přiznání na základě svých znalostí konkrétní zjištění, která žalobce sám neformuloval, neoprávněně by tímto postupem narušil rovnost účastníků, neboť by jednal ve prospěch žalobce, který je zatížen břemenem tvrzení. Vzhledem k tomu, že žalobce nesplnil přes výzvu soudu povinnost tvrzení, soud prvního stupně žalobu zamítl.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 70 Co 299/2021-461, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
6. Dle odvolacího soudu bylo v řízení nesporné, že žalobce vykonával funkci starosty Městské části Praha 2 jako tzv. uvolněný člen zastupitelstva za tomu odpovídající odměnu. Odvolací soud konstatoval, že se Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 4293/18 ztotožnil s názorem, že pokud se žalobce mohl po skončení veřejné funkce věnovat jiné výdělečné činnosti, měl by tím být z materiálního hlediska snížen dopad do právní sféry žalobce, přičemž uvedl i to, že soudy by měly tyto úvahy dále rozvinout.
Odvolací soud uvedl, že lze uvažovat i o situaci, kdy po skončení výkonu funkce má bývalý veřejný funkcionář možnost natolik se věnovat své podnikatelské činnosti nebo svému zaměstnání, že dosáhne příjmu, který převýší jeho příjem za výkon funkce, aplikováno na žalobce to znamená, že pokud by po (nucené) rezignaci jeho příjem z podnikání, kterému se mohl plně věnovat, vzrostl oproti době, kdy vykonával funkci starosty, mělo by to vliv na výši tvrzené škody, což by bylo zcela v souladu s prevenční povinností zakotvenou v § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31.
12. 2013. Poučení, jehož se dle § 118a odst. 1 o. s. ř. žalobci soudem prvního stupně dostalo, bylo i dostatečně konkrétní v tom, že z něj (kromě jiného) vyplýval požadavek, aby žalobce doplnil tvrzení a důkazy o svých příjmech před a po výkonu funkce starosty. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce na základě výzvy soudu požadovaná tvrzení nedoplnil, neboť v podání ze dne 30. 4. 2021 není jediný konkrétní údaj o výši žalobcových příjmů z podnikání. Žalobce pouze uvedl, že měl příjem z podnikání a odkázal na přílohu č. 1 svého podání.
Povinnost tvrzení rozhodujících skutečností sice může být splněna odkazem na listinu, kterou účastník coby důkaz připojí, a na kterou v textu výslovně odkáže, o tuto situaci však v projednávané věci nešlo. Příloha č. 1, na kterou žalobce odkazoval, byl soubor jeho daňových přiznání k dani z příjmu fyzických osob, v nichž se uvádí pouze hospodářský výsledek podnikání, tedy údaj o tom, zda celkový výsledek podnikání v daném roce skončil ziskem, nebo ztrátou. Odvolací soud konstatoval, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (povinnost tvrzení), a jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení.
Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil, přičemž soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat. Zásada projednací nemůže být ve sporném řízení nahrazena zásadou vyšetřovací a soud zde není oprávněn vyhledávat za účastníka řízení důkazy svědčící v jeho prospěch a upřednostňovat tak jednu ze sporných stran. Současně platí, že ve sporném řízení soud projednává ta skutková tvrzení, která účastníci učinili, a takto vymezený skutkový stav nemůže z vlastní iniciativy doplňovat či měnit.
Žalobce tak přes poučení soudem prvního stupně svou povinnost tvrzení nesplnil, neunesl břemeno tvrzení a nedal soudu prvního stupně možnost posoudit výši vzniklé škody. Ani v odvolacím řízení žalobce žádné bližší údaje o svých příjmech z podnikání neuvedl, jeho tvrzení tak zůstala pro posouzení výše škody nedostatečná. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) v rozsahu výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 2 331 566 Kč s příslušenstvím, dovoláním, ve kterém spatřuje následující předpoklady přípustnosti a uplatňuje následující dovolací důvody.
8. Dovolatel namítl, že v dovolání uvedené otázky a), „za jakých podmínek a jak lze moderovat výši odškodnění jednoznačně stanoveného ušlým příjmem z odměn za výkon veřejné funkce“, k níž uvedl, že k moderaci může dojít pouze tehdy, jestliže by se výše odškodnění dostala do rozporu s dobrými mravy, dále otázky b), „zda při nároku na odškodnění za ušlý příjem spočívající v odměně za výkon veřejné funkce (uvolněného starosty) souběžně vykonávané s podnikáním, jsou pro výpočet škody rozhodnou skutečností bez níž nelze stanovit výši škody, příjmy z podnikání v letech před, při a po výkonu z funkce“, k níž podotkl, že neexistuje žádný právní, ekonomický ani logický důvod, aby se příjem z podnikání zohledňoval jako rozhodná skutečnost pro stanovení výše odškodnění, a otázky d), zda lze zamítnout provedení důkazů doložených k prokázání nároku tak, jak je tvrzen žalobcem (dle jeho právního názoru), a to z toho důvodu že žalobce (aniž byl poučen dle § 118a odst. 2 o. s. ř.), podle názoru soudu nesplnil svoji povinnost tvrzení, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. K otázce ad d) dovolatel současně zmiňuje, že postup soudu je v rozporu se zásadou práva na spravedlivý proces stanovenou v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
9. Dovolatel má dále za to, že se odvolací soud při řešení právní otázky c), „zda je soud povinen, v případě svého právního názoru odlišného od právního názoru prezentovaného v žalobě, tento názor sdělit účastníkovi (žalobci), a dále postupovat podle § 118a odst. 2 o. s. ř.“, odchýlil například od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1069/2003. Dle dovolatele obecné soudy porušily svou objektivní povinnost poučit účastníka o odlišnosti v úvahu přicházejícího právního názoru, pokud měly za to, že zásadně nelze při výši odškodnění vycházet toliko z ušlé odměny za výkon funkce starosty, přičemž je třeba odlišovat poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. od poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Odvolací soud dle dovolatele vyřešil taktéž právní otázku e), „zda může být meritorní rozhodnutí ve věci založeno toliko na závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ve vztahu k prokázání nároku tak, jak jej pojímá soud, aniž by účastníka s tímto názorem seznámil a odmítl se zabývat nárokem dle tvrzení a důkazů tak, jak jej pojímá účastník“, odlišně například od judikatury řešené Ústavním soudem, a to konkrétně nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, v němž je uvedeno, že soud se vedle důkazních návrhů účastníků musí vypořádat i s jejich věcnou argumentací, o kterou své nároky opírají.
10. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
17. Otázka uvedená pod písm. d), zda lze zamítnout provedení důkazů doložených k prokázání nároku tak, jak je tvrzen žalobcem (dle jeho právního názoru), a to z toho důvodu že žalobce (aniž byl poučen dle § 118a odst. 2 o. s. ř.) podle názoru soudu nesplnil svoji povinnost tvrzení, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na ní rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí dovolacího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz). Rozhodnutí odvolacího soudu totiž spočívá na závěru, že žalobce nesplnil svoji povinnost tvrzení (neunesl břemeno tvrzení), protože ani přes výzvu soudu podle § 118a odst. 1 o. s. ř. nedoplnil své tvrzení (a důkazy) o svých příjmech z podnikání před a po výkonu funkce starosty, nikoliv na vyřešení otázky, zda a z jakého důvodu lze zamítnout důkazy navržené žalobcem k prokázání jím tvrzeného nároku. Jestliže na uvedeném postupu odvolacího soudu napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo, nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka, že postup soudu odporuje zásadě spravedlivého procesu stanovené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky hmotného práva uvedené pod písm. a) a b), tj. zda se výše náhrady ušlého zisku (ušlý příjem spočívající v odměně za výkon funkce uvolněného starosty) moderuje (ponižuje) příjmem z podnikatelské činnosti, jakož i pro otázky procesního práva uvedené pod písm. c) a e), spočívající v zamítnutí nároku žalobce z důvodu neunesení břemene tvrzení, aniž by se soud zabýval tvrzeními a důkazy ohledně nároku tak, jak je pojímá účastník, a současně aniž by sdělil svůj odlišný právní názor na věc, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 28 OdpŠk způsob výpočtu průměrného výdělku pro určení ušlého zisku pro účely tohoto zákona stanoví vláda nařízením.
21. Podle § 1 nařízení vlády č. 116/1998 Sb. průměrným výdělkem se rozumí průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely (odstavec 1)? Nelze-li průměrný výdělek určit podle odstavce 1, vychází se při jeho určení z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání. (odstavec 2).
22. Podle § 30 OdpŠk, část věty před středníkem, se náhrada ušlého zisku poskytuje v prokázané výši.
23. Podle § 118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
24. Podle § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, a plnit důkazní povinnost a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem.
25. V projednávané věci obecné soudy nepřiznaly žalobci náhradu způsobené škody – ušlého zisku (náhrady za ztrátu na výdělku) – z toho důvodu, že žalobce tvrzený ušlý zisk nedoplnil tvrzením ohledně skutečností, a to zejména konkrétních (měsíčních či ročních) příjmů z podnikatelské činnosti před zvolením do funkce starosty a po rezignaci na tuto funkci. Přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neunesl břemeno tvrzení, proto byla žaloba zamítnuta.
26. Kompenzační řízení je řízením sporným a bylo na žalobci tvrdit a dokazovat všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti a jiné, další okolnosti, svědčící v jeho prospěch. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce svoji povinnost tvrzení, uloženou mu § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a označením důkazů svoji důkazní povinnost, uloženou mu § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř. Důsledkem neunesení těchto procesních povinností je neúspěch ve sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4878/2017).
27. K povinnosti tvrzení (ve vztahu k poučení podle § 118a o. s. ř.) se vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/2010, v němž konstatoval, že „lze souhlasit s názorem stěžovatele, že procesní poučení podle § 118a o. s. ř. není obecným poučením o procesní povinnosti účastníků tvrdit rozhodné skutečnosti a označovat potřebné důkazy, ale je konkrétním poučením soudu o povinnosti účastníka tvrdit a prokazovat ty skutkové okolnosti, které z hlediska hypotézy použité hmotněprávní normy mohou účastníkovi přivodit příznivé rozhodnutí ve věci. Obdobně i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4878/2017, uvedl, že „kompenzační řízení je řízením sporným a bylo na žalobci tvrdit a dokazovat jiné, další okolnosti, svědčící v jeho prospěch“.
28. Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud žalobce ve vztahu k uplatněnému nároku (ušlý zisk), tvrdil rozhodující skutečnosti a okolnosti tak, že nárok zdůvodnil a vyčíslil způsobem, že od roku 2010 působil jako řádně zvolený starosta městské části Praha 2, přičemž výše odměny za výkon funkce byla stanovena dle nařízení vlády č. 375/2010 Sb. (s účinností od 1. 1. 2012) částkou 61 375 Kč měsíčně, když za dobu trestního stíhání, tj. 3 let a dvou měsíců činila ztráta na uvedeném příjmu 2 331 566 Kč, v zásadě dostál své povinnosti tvrzení. Pokud byly soudy toho názoru, že pro určení ušlého výdělku podle § 28 a násl. OdpŠk jsou případně tato tvrzení nedostatečná, např. ve smyslu § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 116/1998 Sb., měli k doplnění těchto tvrzení žalobce zcela konkrétně vyzvat, což však z obsahu spisu nevyplývá. Není ovšem povinností žalobce, aby tvrdil skutečnosti, jež by nebyly v jeho prospěch a jež by mohly být v rozporu s jeho oprávněnými zájmy, neboť by fakticky vedly (by mohly vést) ke snížení jeho nároku.
29. Dovolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že pokud se odvolací soud ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který zatížil žalobce povinností tvrdit skutečnosti ohledně příjmů z jeho podnikatelské činnosti, o které měl být případně ušlý zisk představovaný odměnou starosty ponížen, a následně konstatoval, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, protože přes výzvu soudu nedoplnil svá skutková tvrzení, je jeho právní posouzení břemene tvrzení nesprávné. 30. „Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001…). Tak je tomu i v případě žalobce, který svou újmu odvozuje právě od skutečnosti, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, které neskončilo odsouzením. (…) Ustanovení § 28 OdpŠk odkazem na § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 116/1998 Sb. stanoví, že výše průměrného výdělku, jehož ztrátu žalobce v daném řízení tvrdí, se stanoví jako průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely.“ Není přitom podstatné, že samotný pracovní vztah žalobce se případně neřídil zákoníkem práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1156/2020).
31. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se odvolací soud konkrétně zabýval otázkou výše ušlého zisku (výdělku), neboť zjevně považoval skutková tvrzení žalobce pro stanovení výše ušlého zisku za nedostatečná, aniž by ovšem z jeho závěrů bylo patrné, že by vyšel ze shora citované právní úpravy ušlého zisku v zákoně č. 82/1998 Sb. a související ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. proč z této právní úpravy nevycházel, resp. z jaké právní úpravy vycházel. Už jen z toho důvodu je řešení právní otázky výše ušlého zisku (výdělku), vč. důvodů pro její snížení, odvolacím soudem nesprávné.
32. Dovolací soud v tuto chvíli nemá zásadní pochybnost, že žalobce se svým nárokem na náhradu ušlého zisku po právní stránce vyšel z ustanovení § 28 a násl. OdpŠk, pokud požadoval nahradit ušlou, právními předpisy stanovenou, odměnu uvolněného starosty městské části Praha 2, pak ovšem dovolacímu soudu z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, proč by podle právní úpravy ušlého zisku v zákoně č. 82/1998 Sb. (a to ve vazbě na shora řešenou otázku povinnosti tvrzení účastníků ve sporném řízení) mělo být povinností žalobce (poškozeného) tvrdit, „jakou činnost, případně činnosti, které žalobci zajišťovaly příjem, vykonával žalobce před zvolením do funkce starosty městské části Praha 2 v období předcházejícím zahájení trestního stíhání dne 5. 3. 2012, jakých konkrétních příjmů žalobce z těchto činností dosahoval, z jaké činnosti, případně pozice byl žalobce uvolněn pro výkon funkce starosty městské části Praha 2 v období předcházejícím zahájení trestního stíhání dne 5. 3. 2012,“ a dále, „kdy a v jaké výši, z jaké činnosti a jakých příjmů žalobce dosahoval po rezignaci na funkci starosty městské části Praha 2 dne 7. 3. 2012 do konce volebního období, v případě, že nedosahoval žádných příjmů, z jakého důvodu nevykonával činnost, z níž by měl příjem,“ zvláště když žalovaná žádný konkrétní příjem žalobce, či nedůvodné vzdání se takového příjmu, za období jeho trestního stíhání netvrdila.
33. Dovolacímu soudu v této souvislosti rovněž není jasné, na základě jakého zákonného ustanovení odvolací soud dovozuje, a v jakém rozsahu, omezení uvolněných zastupitelů obce (zde městské části hlavního města Prahy) při výkonu jiné výdělečné činnosti, jestliže současně uvádí, že to neznamená, že by se svému zaměstnání či povolání nemohli věnovat vůbec. Z prostého odkazu na rozdíl v odměnách za výkon funkcí uvolněnými a neuvolněnými členy zastupitelstva podle dovolacího soudu jakýkoliv minimální rozsah pracovní činnosti člena zastupitelstva či omezení v jiné činnosti, pokud tato nevyplývají přímo ze zákona (např. zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů), dovozovat nelze. Naopak lze mít za to, že je to výlučně zastupitelstvo obce, které volí a odvolává starostu a které hodnotí, zda uvolněný starosta vykonává svou funkci řádně, a to příp. i s ohledem na jeho jiné výdělečné či nevýdělečné aktivity, nejsou-li tyto v rozporu se zákonem.
34. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 23. 1. 2017 ve vztahu k nároku na náhradu za ušlou odměnu pouze s odkazem na ustanovení § 52 a násl. zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, uvedla, že tato náhrada se „poskytuje příslušnému funkcionáři proto, že je uvolněn ze svého běžného zaměstnání či jiné výdělečné činnosti, aby mohl tuto veřejnou funkci vykonávat. Pokud však tuto funkci nevykonává, pak není důvod, aby ze svého původního zaměstnání či jiné výdělečné činnosti byl uvolněn a pobíral uvedenou náhradu.
V tomto směru lze odkázat i na smysl ustanovení § 52 a násl. zákona č. 131/2000 Sb. (…) a důvodovou zprávu k tomuto zákonu, z níž je zřejmý smysl daného ustanovení, tj. že jde o náhradu za nemožnost vykonávat své běžné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost.“ K tomuto ustanovení (ve spojení s ustanovením § 87 a násl. zákona č. 131/2000 Sb.) se však odvolací soud nijak nevyjádřil, ačkoliv z ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., ve znění účinném v době zahájení trestního stíhání a rezignace žalobce na funkci starosty, vyplývá, že odměna za výkon funkce uvolněného člena zastupitelstva přísluší nejen členům zastupitelstva, kteří jsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni (s poznámkou pod čarou odkazující na bývalou právní úpravu překážek v práci z důvodu obecného zájmu), ale i členům, kteří před zvolením do funkce člena zastupitelstva nebyli v pracovním poměru, ale vykonávají funkci ve stejném rozsahu jako dlouhodobě uvolnění členové zastupitelstva.
Žalovaná přitom netvrdila existenci konkrétního pracovního poměru, z něhož by byl žalobce pro výkon funkce starosty uvolněn, a který by tak mohl vykonávat znovu poté, co na funkci starosty rezignoval (funkci zástupce starosty za takovou výdělečnou činnost jistě považovat nelze).
35. Z hlediska prokázané výše ušlého zisku v příčinné souvislosti se zahájením trestního stíhání a rezignací žalobce na funkci starosty a jejího možného snížení o jiný příjem žalobce sice dovolací soud (stejně jako Ústavní soud v kasačním nálezu v této věci, byť se u Ústavního soudu jistě nejedná o nosný důvod jeho rozhodnutí, ani závazný právní názor ve věci) nevylučuje úvahu, že poškozený žalobce ušlou odměnu starosty plně či částečně nahradil svým příjmem z jiné činnosti (vedle případného pracovního poměru, v němž po dobu výkonu funkce uvolněného zastupitele městské části uplatňoval překážky v práci z důvodu obecného zájmu), které by se nemohl věnovat, pokud by byl i nadále vázán plněním povinností starosty, avšak existenci takových skutkových okolností ve svůj prospěch žalovaná v řízení netvrdí (k poukazu na možný předchozí pracovní poměr žalobce určité vysvětlení, které nebylo následně nijak zpochybněno, poskytl). Je to přitom žalovaná, která musí přednést alespoň „opěrné body“ své procesní obrany, k níž ovšem na rozdíl od žalobce nedisponuje potřebnými informacemi o skutkových okolnostech a důkazních prostředcích, aby případně mohla nastoupit vysvětlovací povinnost (nikoliv povinnost tvrzení) na straně žalobce (k předpokladům aktivace vysvětlovací povinnosti srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, k případné aktivaci břemene substancování srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020).
36. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
37. Z výše uvedeného vyplývá, že postup soudu prvního stupně podle § 118a o. s. ř., aprobovaný soudem odvolacím, vycházel především z nesprávného právního posouzení otázky stanovení výše ušlého zisku (výdělku) a otázky, která procesní strana nese břemeno tvrzení ohledně jakých skutečností. Jiné vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají.
38. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. i jej, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
39. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
Mgr. Vít Bičák předseda senátu